Nadpis je nové motto tohto blogu. Motto, které jsem změnila zhruba před týdnem a které z neznámého důvodu nejde zobrazit, ať dělám, co dělám. Navíc mě blog.cz (opět z neznámého důvodu) často nechce pouštět na můj blog, ačkoliv jsem si ověřila, že heslo zadávám správně a bez Caps Locku a cookies mám zapnuté, což už mě začíná docela štvát. Docela hodně štvát. Tolik štvát, že přemýšlím, že bych se odsud měla hezky vypakovat někam jinam.

Nevíte někdo kam?

Vaše naštvaná

Keiko

Ennis a Jack jsou dva kovbojové, kteří se seznamují při osamělé práci na hoře Brokeback. Tam se spolu sbližují, ale ví, že v jejich době by vztah dvou gayů společnost nikdy nepřijala a tak se jejich desty rozchází. Začnou žít "normální" život. Mají manželky i děti a chovají se jako zcela "normální" heterosexuálové. Pak ale Ennis dostane poštou vzkaz od Jacka, že by se chtěl zase sejít. Když se ti dva po čtyřech letech setkají, zjistí, že čas na síle jejich lásky nic neubral a tak v něm pokračují a udržují ho v tajnosti. Okolnosti se ale stávají stále těžšími a těžšími...

Přenádherný film, ve kterém jednu z hlavních rolí ztvárnil úžasný (buď je mu země lehká) Hath Ledger, v roli velmi uzavřeného málomluvného, ale citlivého muže a neméně skvělý Jake Gyllenhaal. Můžu říct, že je jen velice, velice, velice málo filmů, které mě kdy dokázaly sebrat tak jako Zkrocená hora. Pokaždé, když se na ten film podívám, neubráním se pláči, jak se dva kovbojové seznámili v době, kdy společnost jejich lásce nepřála a tak ji museli skrývat jako velmi drahocennou věc...

Zkrocená hora je podle mě jedno z nejlépe natočených a nejdojemějších dramat a nejen z těch o gayích. A také zůstane navždy filmem mého srdce...

Nic a Jules mají rodinu, která by se dala nazvat "nekonvenční". Jsou to dvě lesbičky, které spolu mají děti Lasera a Joni. Když je Joni osmnáct, Laser ji přemluví, aby našla jejich dárce spermatu, tedy jejich biologického "tátu". Zjistí, že vede restauraci, pěstuje organické plodiny a jmenuje se Paul. Nic se nelíbí nápad sblížení se s jejich "dárcem spermatu", přesto ho kvůli dětem pozve domů a všichni se s Paulem začnou sbližovat. Jelikož Jules začíná nové podnikání v zahradnictví, nabídne se, že Paulovi předělá zahrádku za restaurací. Tím začíná řetězec událostí, ve kterých celá rodina bude řešit a přehodnocovat své vztahy...

"Děcka jsou v pohodě" není žádný film, který by vás nějak zvlášť rozesmál, nebo nějak zvlášť rozbrečel, ale taky není nudný. Rozebírají se tu nejen rodinné vztahy, ale také přátelství s velice podivnými lidmi, problémy dospívání a vstup do nového života na vysoké...

Sečteno podtrženo - pop corn do ruky a tímhle filmem nic nezkazíte:)

Jsme v Anglii ve viktoriánské době. Chudina žijící v otřesných podmínkách kontrastuje s dámičkami v korzetech a rukavičkách. Susan je mladé děvče živící se se svojí rodinou jako zlodějka. Žijí všichni v chudé čtvrti plné pouličních zlodějíčků a podvodníků. To slečna Maud Lilly bydlí v bohatém sídle, sužována striktními viktoriánskými pravidly svého strýčka. Společnost jí dělají pouze knihy a ničeho se nesmí dotknout bez bělostných rukavic s perlovými knoflíčky. Jednoho dne do rodiny Susan přijde mladý gentleman. Tvrdí, že ví, jak vydělat rodině peníze. Vezme si slečnu Lilly za ženu a potom ji strčí do blázince a nechá si její jmění. Na to ale potřebuje služku, která by Maud přiměla, že ho mladého pána miluje. Susan za svůj podíl 3000 liber s podvodem souhlasí, ale pak zjišťuje, že to nebude tak jednoduché, protože k mladé slečně začala cosi cítit...

Úžasný dvoudílný film na námět románu Sarah Waters vás opravdu okouzlí nejen nádhernými viktoriánskými kostými nebo hereckými výkony. Když jsem pozorovala mladého pána, jako bych se dívala na lišáka, který bedlivě sleduje svou kořist, než ji zezadu napadne. Naproti tomu Susan byla postavena do nemilé role,kdy si měla vybrat mezi penězmi a láskou a Maud...to je prostě pravá viktoriánská slečna.

Určitě stojí za to se na "Zlodějku" podívat. A ti, kdo viděli "Tipping the Velvet", budou jistě potěšeni.

Děkuji Feelus, že se s námi podělila o svou krásnou povídku:)

"Posloucháš mě vůbec?" dloubla do mě Ariana loktem, všechny myšlenky se mi samozřejmě hned rozutekly do jednotlivých koutů hlavy.
"Hm…" zabručela jsem mrzutě. Opravdu nemám chuť poslouchat další otázky, co si o Troyovi myslím. Jestli se mě na to zeptá, řeknu jí narovinu, že je to nafoukaný debil.
"Co ti je?"
"Nic."
"Poslední dobou se chováš divně."
"Hm…"
"Tak a dost!" práskla s dvířky od skříňky a zabořila do mě prst. Jen jsem se na ní nechápavě zadívala, ale pak jsem se otočila a rozešla k naší koleji.
"Slečno Lucy Lockwoodová okamžitě stůjte!" křikla, chytíc mě za zápěstí.
"Co?!" vyškubla jsem se jí.
"Chci vědět, co ti je. Myslíš, že jsem slepá? Že nevidím, že tě něco trápí, a to už pěknou dobu?" dala si ruce v bok.
"Když jsi tak skvělá, pak jistě víš, i kvůli komu to je a co mi vůbec je!" odsekla jsem. Nepotřebuji slyšet jejím odmítnutí zrovna dnes. Tedy oprava- nepotřebuji ho slyšet vůbec! A vlastně nechci, aby mě kvůli něčemu takovému zavrhla. Sklopila jsem pohled.
"Je toho tolik, co nevíš, Arin…" zašeptala jsem, věnovala jí poslední zatrápený pohled do očí, a rozešla se na pokoj. Překvapivě mě nezadržela. Asi bych za to měla být ráda… Kolej byla naštěstí jen kousek od skříněk. Odemkla jsem dveře, vplazila se dovnitř a zabouchla. Konečně chvilka samoty, soukromí a ticha. Tak, jak jsem byla, v kalhotách, korzetu a mikině, jsem se rozplácla na postel. Dva týdny zaslouženého volna a nicnedělání. Zavřela jsem spokojeně oči a pomalu začala usínat. Dneska byl opravdu těžký den…

***

"Vstávej!" někdo mě lehce propleskl. Ospale jsem otevřela oči a zívla. Pusu jsem rovnou nechala otevřenou do širokého 'O'. Ariana mi seděla na břiše a tak nějak divně se dívala. Dobře, ne divně, ale naštvaně. No, každopádně mám teď srdce až někde v krku. Jsem docela ráda, že se nečervenám skoro nikdy.
"Co je?" zeptala jsem se otráveně s, do určité míry hraným, překvapením.
"Řekni mi to." Pronesla a probodla mě pohledem.
"Řekni co?" vykulila na ní oči.
"Proč!" sevřela mi předloktí, za které mě držela. Divný, až do teď jsem si toho nevšimla. Moment, předloktí?! Levé předloktí?!… Ale ne…
"Proto." Odsekla jsem a odvrátila od ní pohled.
"A důvod?"
"Není zajímavý."
"To není pravda!" propleskla mě, ale já se ani neobtěžovala zakrýt si tvář dlaní, jednoduše jsem jen koukala do zdi, abych se jí nemusela dívat do očí. "Kvůli čemu?"
"…"
"Dobrá, kvůli komu?"
"…"
"Jak dlouho?"
"…"
Pustila mi předloktí a místo toho jemně sevřela mezi prsty mou bradu. Lehce mi otočila hlavu k ní. "Naposledy se ptám, proč." Zašeptala. Prsty druhé ruky mi přejela k vrchnímu okraji korzetu.
"Proto. Je jedno, kvůli komu, kvůli čemu a jak dlouho." Odsekla jsem a chtěla opět hlavu otočit jinam, ale ona mi to nedovolila. Pevně mi sevřela bradu a natočila ji tak, abych musela hledět do jejich pomněnkově modrých očí.
"Mě to ale jedno není!"
"Ale ano, je! Za dva roky jsi nebyla schopná si toho všimnout, nezajímala ses, vůbec jsi neviděla, že se ti měním před očima a to's mě vídala každý den! Tak mi teď netvrď, že tě zajímám, sakra, není to pravda!" vytrhla jsem jí ze sevření, sedla si na postel, takže ze mě Ariana sklouzla. Po tvářích mi začaly stékat slzy. "Vůbec ničeho sis nevšimla! Nevrtalo ti hlavou, proč v létě nosím dlouhý rukáv, nechodím do bazénů, nejsem tak veselá, vůbec ses nezajímala. To bylo pořád jenom Troy, Troy, Troy, TROY!!!" poslední slovo jsem už opravdu zakřičela. Zvedla jsem se z postele, rychle si oblékla mikinu a přešla ke dveřím. "Nezkoušej mě hledat, stejně nenajdeš. Buď si s Troyem, já budu zase se svými problémy." Práskla jsem dveřmi.

***

Překročila jsem strom, ležící přes cestu, a šla dál. Věděla jsem přesně, kam jdu- ke starému mostu. Poslední dva roky tam chodím přemýšlet, uklidňuje mě to tam. Je to takový starý středověký most, polorozpadlý, takže o něm nejspíš nikdo neví. Pod ním je asi desetimetrová strž a kolem ani jeden strom, takže mám vlastně i krásný výhled na celé okolí našeho města. Hlavně, tam mě nikdo nenajde, ani kdyby někdo takový, kdo by mě hledal, byl. I když málokdy jsem došla až k samotnému mostu. Cesta tam totiž vedla opuštěnou vesnicí, asi o třech polorozpadlých domech porostlých mechem, kolem nichž se rozkládal lesík. Z tohoto místa mi vždy běhal mráz po zádech. Je docela smutné dívat se na pozůstatky něčeho, čemu kdysi někdo říkal domov. Na chvilku jsem se zastavila. Jako vždy mi pohled sjel na malý náhrobek, ležící vedle domu, ze kterého zbyly jen rezavé panty ode dveří a jedna jediná zeď. Bylo na něm napsáno "Směj se, má prázdná duše, prosím.". Tahle věta, jakoby poslední dobou byla tím, o co prosím, potřebuji, aby se má duše, má prázdná duše, opět smála.
Otočila jsem se směrem, kterým jsem přišla. Musela jsem se usmát. I odsud bylo vidět k západu, kam slunce právě směřovalo. Zdá se, že dnes a pro vždy zakotvím zde, nepůjdu až k mostu, tady je také hezky vidět na můj poslední západ slunce zde. Posadila jsem se vedle náhrobku, pažemi si k sobě přitáhla kolena a položila na ně bradu. Slunce, obklopené červánky, pomalu zapadalo za obzor. Najednou byla celá obloha červená, někde oranžová a žlutá. Potěšeně jsem se usmála. Alespoň tohle byl můj kousek štěstí, u kterého jsem věděla, že přichází vždy každý večer, den za dnem.
"Víš, Amy, najednou si říkám, proč to vůbec dělám," podívala jsem se na náhrobek. Nevím, kdo pod ním leží, ani zda je to dívka, či kluk, ale prostě jsem tomu dala jméno Amy. Nakonec jsem pohled opět přetočila zpátky ke slunci.
"Jestli mi to za to vůbec stojí, ničit se kvůli lásce. Když o tom tak přemýšlím, ty's prožívala něco podobného, že ano? Také jsi byla smutná, uvnitř smutná, a nikomu jsi to neřekla. A chodila jsi sem, na toto místo, kde teď sedím já, dívala ses tady na západ slunce, tak jako já. Že ano?" na chvilku jsem mlčela, jako kdybych čekala, že přeci jen hrob promluví, ale jak by mohl. Opřela jsem se o náhrobek bokem, jako bych se opírala o nějakou kamarádku.
"Brzy tě opustím, odjíždím odsud. Asi bych už dál nesnesla všechnu tu tíhu okolí, ten smutek a bolest, když slyším Arianina slova o Troyovi. Pojedu někam daleko odsud, někam, kde nikoho neznám a kde nikdo nezná mě. Začnu úplně od začátku. Na lásku se přeci dá zapomenout, nechat ji ze sebe vyprchat." Pokrčila jsem rameny. Ach jo, někdy si opravdu přeji, aby Amy nebyla jen kus kamene…
Někdo ke mně zezadu přistoupil a položil mi ruce na ramena. Mírně jsem se ohlédla, když jsem ale uviděla drobnou ruku, svírající jedno z mých ramen, s prstýnkem se vzorem kříže, narovnala jsem hlavu zase zpátky. Nevěděla jsem, že to tady Ariana zná… Vědět to, tak sem nejdu. Ale možná dobře, že to slyšela, že jí to nebudu muset později říkat.
"Takže odjedeš…?" prolomila Ariana ticho po pár dalších minutách. Jen jsem přikývla.
"To už se mnou nechceš být?"
Zakroutila jsem hlavou: "Máš přeci Troye, mě tady už není zapotřebí. Kamarádi jsou všude, najdeš si za mě náhradu. A já se nechci trápit napořád, Arin."
Pevněji mi sevřela ramena, jakoby se bála, že jí hned teď uteču.
"Já už s ním nejsem. Přesněji- nikdy jsem ho nedokázala milovat. Stále mám nade vše ráda tu holku, o které jsem ti kdysi vyprávěla, ale nedopověděla jsem to." Když jsem její slova okomentovala mlčením, pokračovala:
"Ta holka jsi ty." Dopověděla. Ve mně hrklo, najednou se mi zastavil dech a myšlenky vytratily. Takže to všechno bylo zbytečné? Všechny ty probrečené noci, ty jizvy na předloktí a duši? Stačilo se prostě jen vrátit k jednomu mizernému vyprávění?
"Hm…"
Cítila jsem, jak znervózněla, když jsem řekla jen tohle. Klekla si za mnou a objala mě kolem krku. Přitiskla svou tvář k té mé. Zavřela jsem oči a nějak podvědomě jsem si tuto chvíli začala vychutnávat.
"Věř mi, prosím." Hlesla. Dlaní jsem jí pohladila po tváři.
"Já ti věřím…" pronesla jsem.
"A zůstaneš se mnou?" pípla o několik minut později s malou jiskřičkou naděje v hlase. Odpověď mi chvilku trvala. Jak mohu vědět, že to teď neříká jen proto, aby mě přinutila zůstat? Aby si mě k sobě zase mohla jen připoutat a pak se dál vesele tahat s Troyem? Ale zase, co když to myslí opravdu vážně?
"Já… zůstanu tu tak dlouho, jak budeš chtít." Odpověděla jsem.
"V tom případě se mnou zůstaň napořád. A s tímhle," sjela mi rukou k levému předloktí, "S tím něco provedeme, nedovolím ti se trápit kvůli mně, už k tomu není důvod. Teď budeš šťastná, jak sis to přála…"
S úsměvem jsem jen tiše přikývla. Ariana mě objala zezadu kolem pasu a hlavu mi položila na rameno. Slunce již téměř zapadlo a červánky vymizely. Zvláštní, jak se může člověku najednou změnit život. Původně jsem sem šla se podívat na můj poslední západ slunce tady, ale teď myslím, že to byl první západ v nové kapitole mého života…

Každý den. To samé. Vyrazíš z domova někdy kolem sedmé a v ranním mrazu si o sebe třeš suché ruky. Od pusy Ti jde pára jak pospícháš na tramvaj. Míjíš tucty neznámých tváří pospíchajícíh kamsi daleko, jdoucími po oběžných trasách, které se s Tvou nikdy nestřetnou. Na rameni jen taška s dlouhým ramínkem přecpaná pitím, svačinou a šminkami. Vejde se do ní jen o něcomálo víc než tyto tři položky, ale to Ti stačí. Když konečně nastoupíš do tramvaje, v srdci se Ti rozlije zvláštní pocit. Něco mezi blaženým očekáváním a strachem.

Bude tam. Víš to. Bude tam stát se svými kamarádkami zalitá ranním sluncem, v něžné ruce svírající cigaretu. Upřeš krátký pohled na její ohnivé vlasy a budeš doufat, že si toho nevšimla. Podlomí se Ti kolena nad její krásou, ale budeš muset dělat jakoby nic. Jako kdyby ta drobná postava se zářivým úsměvem nebyla tou o které každou noc sníš, přestože jsi sní nikdy neprohodila ani slovo. Budeš dělat, jako bys nikdy v životě nechtěla líbat ty krásné rty, které potahují z cigarety, jako by tě nezajímaly dokonalé nohy rýsující se pod tlustými silonkami. Budeš dělat, že jsi nepropadla jejímu kouzlu.

Už mockrát jsi uvažovala nad tím, že budeš třeba do školy chodit jinou cestou, ale tahle byla nejkratší a navíc se parčíku před školou ani jinou oklikou nedalopořádně vyhnout. I z ostatních cest bys na ni mohla vidět a to by tvoje zírání mohlo být ještě okatější.

A tak s těžkým polknutím vystoupíš z tramvaje. Míjíš klející babičku a pár školáčků s aktovkami na zádech. Míjíš trafiku a chudou ženu vydělávající si prodejem Nového prostoru, která huláká jméno těch novin pořád dokola v naději, že si je někdo koupí. Mineš bezdomovce spícího na lavičce, mineš učitelku, která právě pospíchá do školy. Ale nedokážeš jen tak minout ji. Kéž by byla bezdomovcem, učitelkou, čivavou, kýmkoliv jiným. Kéž by tu jen tak nestála a neoslňovala tě svojí krásou. Místo toho tu stojí se spolužačky, směje se nějakému vtipu a ty slyšíš její zvonivý hlas. Vnímáš ladný pohyb ruky, která nese cigaretu k ústům. Vnímáš to i když se díváš jen periferním viděním. Potáhne si, špička cigarety na chvíli zazáří a pak ji následuje vyfouknutý dým.

Nemůžeš se zdržovat. Míříš do školy. Při hodině si do notýsku kreslíš zrzavou krásku potahující z cigarety. Necháš ji tančit ve svých snech. Ani o přestávce ti nedá pokoj. Myslíš na její smyslné rty. Přibližují se tak až se tě skoro dotýkají. Těsně před polibkem se probouzíš. Zvoní na hodinu. Celou přestávku na oběd jsi prospala v knihovně. Kručí ti sice v žaludku ale nezbývá ti než se odebrat na hodinu češtiny. Ani tam se nemůžeš soustředit. Kreslíš ji. Ze všech úhlů a pohledů. A najednou má na sobě stále méně oblečení až je téměř nahá. Celá rudá zaklapáváš notýsek. Udělá to takový rámus, že se na tebe všichni podívají. "Jste v pořádku?" "Je mi špatně..." Vyběhneš ze třídy jako splašená. Na záchodě brečíš. Proč? Proč? Proč ses mi olik zaryla do mysli??

Zbytek vyučování už téměř nedáváš pozor, s nikým nemluvíš a jakmile zazvoní, vyběhneš ven. Pro jistotu jdeš místo tramvaje na metro. V hloučku lidí se cítíš bezpečněji. Najednou si příjdeš jako docela obyčejný človíček, jako ovečka bloudící stádem. Tlaková vlna ti rozcuchá vlasy a ohlašuje, že metro přijíždí. Je to zdlouhavější cesta, alemusíš si nějak pročistit hlavu. Musíš mít přece nějaké obměny. Nastupuješ a nálada se ti lepší. Náhle ale v davu něco zahlédneš.

To snad ne! Mezi dvěma šedými bundami se mihne ohnivá záře. Jako pták ohnivák. Nepotřebuješ to zkoumat. Víš že je to ona. Její pohled na tabulku trasy metra,pod kterou stojíš, to jen potvrdí. Okamžitě zrudneš. Nejraději by ses natáhla a objala ji. Natáhla a pohladila ji po vlasech. Natáhla a políbila ji. Místo toho tam stojíš jako tvrdé Y. Po jedné stanici vystoupí a ty cítíš jako kdyby tvé srdce zasáhl ostrý šíp.

"Co se to se mnou děje?"Říkáš si. Nikdy sis nemyslela, že by něco tak bezvýznamného jako člověk na ulici mohlo sebrat někoho tak racionálního jako jsi ty. Nemohla ses do ní zamilovat. Ani ji neznáš. Takové věci se nestávají. Určitě je hrozná, zlá, panovačná, pomlouvá lidi... Ale i kdyby, nemůžeš ji vyhnat z hlavy. Znáš vůbec její jméno? Jen ona ona ona. Tvé mozkové buňky jsou jako čersvě natřené zdi na které někdo nasprejoval nápisy. Cítíš stékat barvu ze slova "ONA". Je to napsáno velkými rudými písmeny. Vidíš její obraz. Směje se na tebe odhalujíc své dokonalé bílé zuby. Pak potáhne z cigarety a kouž vyfoukne přímo na tebe. Pak se začne smát - ale mnohem hlasitěji a neurvaleji než kdy dřív. Ze zubů se stávají tesáky...její pusa se otevírá víc a víc...

Probouzíš se. Děsí tě to. Ani nevíš jak ses dostala do téhle postele. Nebyla jsi před chvílí v metru? Pak ale zjistíš,že ta postel není tvoje. Má nevlídnou kovovou pelest a skřípá i pod tím nejmenším pohybem. Šedivá pokrývka je na ní pevně natažená. A pak se tvoje oči adaptují ve tmě. Vidíš ji tam. Její bílé zuby září ve zbytku měsíčního světla. Její vlasy se měděně lesknou. Natáhne po tobě ruku ale ty se začneš propadat do postele...

"Terminal station. Please exit the train."

Probouzíš se až když s tebou třese nějaký postarší muž. Dojelas až na konečnou, přejela jsi šest stanic. Domů se vracíš pozdě. Hodně pozdě.

Noc je neklidná. Nejdřív se bojíš spát. Čteš si v knížce jednu větu pořád dokola, ale nakonec tě spánek přemůže. Ocitneš se v zábavním parku. Všude kolem jsou pokivená zrcadla, ale nevidíš v nich sebe, ale ji. Směje se na tebe. Potahuje z cigarety... Bereš komicky obří kladívko a rozbíjíš zrcadla na tisíc kousků. Hezky jedno po druhém. Když se rozbíjí, dělají obrovský rámus a v každém střepu, který spadne na zem se zjevuje její miniaturní podobizna. "Nech mě být!!"Křičíš. "Prosím!!!" "Ne!!" Ozve se ti v odpověď medový hlas.

Vstáváš v pět. O hodinu dřív než normálně. Ale nemůžešjít znovu spát. Rozhodneš se místo toho se projít a vykrádáš se z domu. Snažíš se utěšovat se pohledem na řeku. Temná voda kolem tebe poklidně probíhá a ty doufáš, že najdeš aspoň trochu klidu... Po půl hodině chůze už jsi unavená. Vytáhneš bagetu, co jsi ukradla z domova a dáš se do jídla. Konečně se cítíš alespoň trochu normálně. Usmíváš se, zatahuješ bagetu když...

Nemůžeš tomu uvěřit. Zase ona. Zrovna když uklízízíš bagetu, zpozoruješ jak prochází úplně klidně kolem tebe. "Ne! Už ne!" Pomyslíš si. Uklidíš bagetu, křečovitě zapneš tašku a otočíš se směrem kterým šla. Ale nikdo tam není...

Milá paní Malíková, je nám všem ze třídy moc líto to co se stalo vaší dceři. Byla to našemilovaná spolužačka a kamarádka. Chtěli jsme ji navštívit v psychiatrické léčebně, ale prý je v moc špatném stavu a pouští k ní jen rodinu. Stejně pořád doufáme, že se uzdraví a navštíví nás alespoň na maturitní ples. Ptali jsme se všech, co ráno kouří před školou, na tu zrzavou dívku, jak jste nás o to prosila, ale nikdo o žádné zrzce nikdy neslyšel ani ji neviděl...

S přáním všeho nejlepšího třída 4.C

Fandom: Ai no kusabi

Iupiter se nesměje

"Jsi tak skleslý…"
"Pošel mi můj oblíbený Pet. A co je nejsměšnější, dotklo se mě to."
"S tím se dá dělat jen jedno," podotkl jeho společník a poručil nalít.
Víno dalo zapomenout a kopule nad jejich hlavami ožila triliony křemičitých nanovláken v úsvitu prvního z umělých sluncí. Sluncí, která házela do nadpřirozených vlasů Blondies prasátka zvící malých neónových svatozáří. Nutno říci, že téhož svatořečení by se dostalo i Mongrelům, kdyby sem ovšem některého pustili. Absurdní představa…
Blondies se na sebe podívali a zasmáli by se, kdyby to uměli. Ale i kdyby uměli, kopule by to pohltila. Iupiter se nesměje.


Konec

Fandom: Loveless
Postavy: Soubi/Kio
Přístupnost: 12+
Shrnutí: Už dlouho jsem v hlavě řešila Soubiho indiferentní vztah ke Kiovi, který dělá všechno proto, aby si získal jeho důvěru, a nakonec ji získá v uvozovkách svým tělem. Nechápejte mě špatně, mám ráda Yun Kougu, protože její mangy udržují rovnováhu mezi dobrou kresbou a relativně dobrým příběhem, ale ani ona není s to vybřednout z typicky japonské povrchnosti, pro kterou je forma nadřazena obsahu.

Přítel

Nová škola, noví lidé - žádní fighteři - jen obyčejní bezvýznamní mravenci pachtící se za svými záležitostmi, všudypřítomný pach barev a Soubiho první privát. Až se mu do cesty postavil rozcuchaný mladík s brýlemi. "Ahoj, já jsem Kaidou Kio, ale můžeš mi říkat jen Kio."
"Proč bych měl?"
"Protože...," zaváhal Kio, "to je obvyklý postup, když se lidé chtějí spřátelit."
"Přišel jsem na tuhle školu, abych maloval, ne abych vyhledával přátele," řekl chladně Soubi.

"Každý někdy potřebuje přátele," namítl Kio.
"Já ne." A byla to pravda. V té době měl Seimeiho, který mu vyplňoval celý myslitelný svět a nic mimo něj ho nezajímalo. Měl svého sacrifice, kterému bezvýhradně patřil, a jakákoli další osoba byl jen narušitel zvenčí. A tenhle mu navíc nabídl lízátko. Opravdu o něj nestál...
Jen shodou náhod skončili ve stejném kruhu.

"Nemám zájem. Ale rád bych tě někdy namaloval..."
"Fajn," roztáhl Kio ústa v širokém úsměvu.
"...Což ale neznamená, že s tebou chci něco mít."
"Jasně že ne," potvrdil horlivě Kio a začal se svlékat.
"To tetování...," poznamenal Soubi a hlas mu najednou odumřel.
"Líbí se ti?"

Krátké zaváhání, a pak se Soubi dotkl Kiových zad.
"Je nádherné."

Už neprotestoval, když mu spolužák svlékl košili a zlehka přejel po jizvách, které mu způsobil ten hajzl Seimei. Škoda, že před Soubim o něm Kio tak nesměl mluvit. Nemluvil přitom vůbec. Tajil dech, protože takovou příležitost znovu nedostane. Stejně to nestačilo, aby se z té zombie stal zase člověk, ale Kio to musel zkusit.

Nikdy Soubiho zcela nepřetáhl na svou stranu, pokud nepočítal tahání ho z průšvihů, ale jedno malé vítězství Kio přece jen zaznamenal: od té doby, co spolužák viděl jeho tetování, od něj strpěl oslovení Sou-chan.

Konec

Fandom: Loveless (manga - svazek osmý)
Přístupnost: Neomezená
Páry: Ritsu-sensei/Soubi, Ritsuka/Soubi, Ritsu-sensei/Nagisa
Shrnutí: Povídka vychází z myšlenky, zda je pro Soubiho podstatnější příkaz nebo osoba, která jej vydává. A jelikož drabbly obvykle na prvním nápadu fungují, nechala jsem to tak. Podstatné pro yaoi-fanynky je, že se povídka vrací ke vztahu prvního uvedeného páru (Ritsu/Soubi). Zřejmě už mi nikdo neuvěří, že Ritsu-sensei je moje oblíbená postava, ale opravdu to tak je. I když je hajzl. Za bleskový betaread (přestože ho ve většině případů stejně neposlechnu) děkuji karoupin.
Varování: spoiler

Jako pes


"Neumírej!"
"Ještě jsem tady," zavrčel. "...Zavolej Soubi-kuna."
"Sklapni, idiote!" A šla. Chodby Shichiseiské školy jí nikdy nebyly delší...

"Běž za Ritsu-senseiem, shání se po tobě."
"Ne."
"Tvoje mínění je mi ukradené! Je zraněný!!" vyhrkla Nagisa.
"Byl to tvůj sensei," řekl Ritsuka. "Jdi k němu."
"Je to …rozkaz?"

"Soubi-kune, konečně..."
"Nepřišel jsem kvůli tobě."
Byl byl ho probodl očima, kdyby... kdyby... "Musíš najít Seimei-kuna..."
"Já ...nemůžu."
"Mám rozkázat?!"
Soubi se schoval za svými vlasy.
"Tobě je přece jedno, koho poslechneš," vysmíval se mu sensei, "...hlavně když máš svého pána. Pamatuji si, jaks žadonil o to, abych se jím stal já... A nenamlouvej si, že slabost pro tebe mě zastaví. Zajímáš mě stejně málo jako ona. A teď jdi!"
Nagisinu vzteklou odpověď nešlo přeslechnout.

"Co je? Takhle jsi mě přece vždycky chtěla mít, ne?" ozval se, když ozvěna Soubiho kroků utichla.
Nagisa mlčky polykala slzy.
"Vždycky věrná," usmíval se Ritsu a hladil ji po hlavě. "Jako pes."


Konec