na Blog.cz

Fandom: Ai no kusabi

Iupiter se nesměje

"Jsi tak skleslý…"
"Pošel mi můj oblíbený Pet. A co je nejsměšnější, dotklo se mě to."
"S tím se dá dělat jen jedno," podotkl jeho společník a poručil nalít.
Víno dalo zapomenout a kopule nad jejich hlavami ožila triliony křemičitých nanovláken v úsvitu prvního z umělých sluncí. Sluncí, která házela do nadpřirozených vlasů Blondies prasátka zvící malých neónových svatozáří. Nutno říci, že téhož svatořečení by se dostalo i Mongrelům, kdyby sem ovšem některého pustili. Absurdní představa…
Blondies se na sebe podívali a zasmáli by se, kdyby to uměli. Ale i kdyby uměli, kopule by to pohltila. Iupiter se nesměje.


Konec

Fandom: Loveless
Postavy: Soubi/Kio
Přístupnost: 12+
Shrnutí: Už dlouho jsem v hlavě řešila Soubiho indiferentní vztah ke Kiovi, který dělá všechno proto, aby si získal jeho důvěru, a nakonec ji získá v uvozovkách svým tělem. Nechápejte mě špatně, mám ráda Yun Kougu, protože její mangy udržují rovnováhu mezi dobrou kresbou a relativně dobrým příběhem, ale ani ona není s to vybřednout z typicky japonské povrchnosti, pro kterou je forma nadřazena obsahu.

Přítel

Nová škola, noví lidé - žádní fighteři - jen obyčejní bezvýznamní mravenci pachtící se za svými záležitostmi, všudypřítomný pach barev a Soubiho první privát. Až se mu do cesty postavil rozcuchaný mladík s brýlemi. "Ahoj, já jsem Kaidou Kio, ale můžeš mi říkat jen Kio."
"Proč bych měl?"
"Protože...," zaváhal Kio, "to je obvyklý postup, když se lidé chtějí spřátelit."
"Přišel jsem na tuhle školu, abych maloval, ne abych vyhledával přátele," řekl chladně Soubi.

"Každý někdy potřebuje přátele," namítl Kio.
"Já ne." A byla to pravda. V té době měl Seimeiho, který mu vyplňoval celý myslitelný svět a nic mimo něj ho nezajímalo. Měl svého sacrifice, kterému bezvýhradně patřil, a jakákoli další osoba byl jen narušitel zvenčí. A tenhle mu navíc nabídl lízátko. Opravdu o něj nestál...
Jen shodou náhod skončili ve stejném kruhu.

"Nemám zájem. Ale rád bych tě někdy namaloval..."
"Fajn," roztáhl Kio ústa v širokém úsměvu.
"...Což ale neznamená, že s tebou chci něco mít."
"Jasně že ne," potvrdil horlivě Kio a začal se svlékat.
"To tetování...," poznamenal Soubi a hlas mu najednou odumřel.
"Líbí se ti?"

Krátké zaváhání, a pak se Soubi dotkl Kiových zad.
"Je nádherné."

Už neprotestoval, když mu spolužák svlékl košili a zlehka přejel po jizvách, které mu způsobil ten hajzl Seimei. Škoda, že před Soubim o něm Kio tak nesměl mluvit. Nemluvil přitom vůbec. Tajil dech, protože takovou příležitost znovu nedostane. Stejně to nestačilo, aby se z té zombie stal zase člověk, ale Kio to musel zkusit.

Nikdy Soubiho zcela nepřetáhl na svou stranu, pokud nepočítal tahání ho z průšvihů, ale jedno malé vítězství Kio přece jen zaznamenal: od té doby, co spolužák viděl jeho tetování, od něj strpěl oslovení Sou-chan.

Konec

Fandom: Loveless (manga - svazek osmý)
Přístupnost: Neomezená
Páry: Ritsu-sensei/Soubi, Ritsuka/Soubi, Ritsu-sensei/Nagisa
Shrnutí: Povídka vychází z myšlenky, zda je pro Soubiho podstatnější příkaz nebo osoba, která jej vydává. A jelikož drabbly obvykle na prvním nápadu fungují, nechala jsem to tak. Podstatné pro yaoi-fanynky je, že se povídka vrací ke vztahu prvního uvedeného páru (Ritsu/Soubi). Zřejmě už mi nikdo neuvěří, že Ritsu-sensei je moje oblíbená postava, ale opravdu to tak je. I když je hajzl. Za bleskový betaread (přestože ho ve většině případů stejně neposlechnu) děkuji karoupin.
Varování: spoiler

Jako pes


"Neumírej!"
"Ještě jsem tady," zavrčel. "...Zavolej Soubi-kuna."
"Sklapni, idiote!" A šla. Chodby Shichiseiské školy jí nikdy nebyly delší...

"Běž za Ritsu-senseiem, shání se po tobě."
"Ne."
"Tvoje mínění je mi ukradené! Je zraněný!!" vyhrkla Nagisa.
"Byl to tvůj sensei," řekl Ritsuka. "Jdi k němu."
"Je to …rozkaz?"

"Soubi-kune, konečně..."
"Nepřišel jsem kvůli tobě."
Byl byl ho probodl očima, kdyby... kdyby... "Musíš najít Seimei-kuna..."
"Já ...nemůžu."
"Mám rozkázat?!"
Soubi se schoval za svými vlasy.
"Tobě je přece jedno, koho poslechneš," vysmíval se mu sensei, "...hlavně když máš svého pána. Pamatuji si, jaks žadonil o to, abych se jím stal já... A nenamlouvej si, že slabost pro tebe mě zastaví. Zajímáš mě stejně málo jako ona. A teď jdi!"
Nagisinu vzteklou odpověď nešlo přeslechnout.

"Co je? Takhle jsi mě přece vždycky chtěla mít, ne?" ozval se, když ozvěna Soubiho kroků utichla.
Nagisa mlčky polykala slzy.
"Vždycky věrná," usmíval se Ritsu a hladil ji po hlavě. "Jako pes."


Konec

Fandom: Kyou Kara Maou! (děje se před nástupem nového Maa, který si k své smůle a Gwendalovu škodolibému potěšení připoutal Günterovu lásku na věčné časy)
Postavy: Gwendal/Günter
Beta-read: karoupin
Na přání: rozarka_cz
Přístupnost: 12+
Upozornění: V podstatě jde pouze o hypotetický slash, takže komu vadí (byť i jednostranný a ve své podstatě nevinný) vztah mezi dvěma muži, ať laskavě dál nečte. Rozárka si přála Gwendala, má ho mít. Tedy ne, že by mě bylo třeba nějak zvlášť přemlouvat. :)


Návrat z bitvy

"Jak jsi mi to mohl udělat?" začal natahovat Günter. "Tak rád jsem se na něj díval... Párkrát jsem si i sáhl, když ses zrovna nekoukal," zakvílel.
Gwendal ho zpražil pohledem.

"To kvůli němu jsem tě miloval. Tak krásný, tak dlouhý...," vzlykl Günter a obvázal mu poslední ze zranění.
Gwendal se jen zavrtěl v posteli, aby si udělal pohodlí.

"To ses musel nechat zasáhnout? Všechno jsi zkazil!" vyhrkl plačtivě Günter.
Potom vyrazil ze dveří jako šílenec - provázen spokojeným úšklebkem nejvyššího správce. A Gwendalův ohon vítězně vlál ve větru - přibodnut dýkou umírajícího nepřítele ke stromu nad hromadou mrtvol poznamenaných jeho vlastním mečem.

Konec

Edit: Pokračování dle Rozárky => Günter vyhledá Gwendalův ohon na bitevním poli a láskyplně si ho pověsí nad postel. (Ne, nechci vědět, co s ním dělal potom!) ...Pokud nebude Anissina rychlejší. ;)

Tak přidávám první povídku od autorky Arengil, kterámi na email poslala hned šest:) Jen tak dále!

Fandom: Ghost in The Shell/Repoman
Žánr: Sci-fi (cyberpunk)
Párování: "Major" Motoko Kusanagi/OFC
Přístupnost: 15+ ignorantství v oblasti fyzikálních zákonů
Varování: přemíra klišé, technoblábolů, femmeslash včetně genderových hrátek se zájmeny a několik soukromých vtípků
Prohlášení: Povídka (resp. její první část) byla vytvořena v rámci "rychlosoutěže" literárního workshopu na Advíku pod tématickou linií shoujo-ai. Motoko ani její svět mi samozřejmě nepatří a nežádám si za povídku nižádné odměny.

I. Umělý věk
Nahnula se nad zdánlivě nekonečnou zdí v dokonale vyvážené pozici, v níž zlomek sekundy setrvala, než se zhoupla v titanových bocích a vlastní tíhou se nechala strhnout do hlubiny.
O pět minut později se z vody vynořila zplihlá fialová kštice a po ní i celá Motoko.
"Jednou se nevynoříš," prorokoval jí Batou s přehnanou snahou nezírat jí přitom na dokonale vymodelované zásobníky vzduchu. Beztak se nepředváděla jemu, uvědomil si nerad a snažil se nevnímat kapku vody, lesknoucí se na její bradavce. Batouovým na milimetr přesným "očím" máloco uniklo, ale přerušení paprsku žaluzie pod kopulí protější věže opakovaně a důsledně pomíjel. Neviditelní správci digitálních fondů lidského písemnictví byli z posledních přirozených. Patřili k elitě a ta se nezahazovala s žoldáky - byť sebelepšími.
Nahá Motoko se nechala plošinou vyvézt nahoru. Minula knihovnickou kastu o několik podlaží a teprve když viděla Batoua otráveně se odloudat, opřela se do nejbližšího okna a bezhlučně vklouzla dovnitř. Její prsty zkušeně nahmataly emitor holografických rolet interferenčního typu a přepnuly na úplné zatemnění. V duchu zaklela, že nemá Batouovy vylepšené oční senzory, a co možná nejtišeji se sunula podél stěny.
Spíš instinktem vydrážděným stimulanty než očima vytušila pohyb v rohu místnosti a znemožnila jej rychlým chvatem svých silných paží. Vyražený vzduch z plic oběti způsobil překvapený zvuk. Ať už to byl kdokoliv, ležel teď naznak na podlaze pod drtivým objetím majora. A vůbec nekřičel, ani se nesnažil vykroutit, což ji mátlo. Snad s ním nepraštila moc. Ale tep i všechny ostatní funkce živého člověka zůstávaly.
"Světlo," ozval se tichý hlas rozhodně nepatřící majorovi. Tlumená záře několika volně plujících světelných koulí Motoko přesvědčila, že je něco špatně. Hrozně moc. Odlepila svou nahou hruď od těla bledé, nedospělé dívky a poprvé v historii nevěděla, co říct. Pro takovou situaci zkrátka neexistovaly žádné směrnice.
"Sledovala jsi mě," snažila se najít ztracené vlákno příčetnosti.
Opatrné přikývnutí. Průsvitné líce zajatkyně se zbarvily z velké části hraným ruměncem a nehezky temné kruhy kolem očí vzápětí skryly řasy. Pak už bylo dílem okamžiku dotknout se konsternovaného majora a začít zasypávat polibky jeho ňadra. Co na tom, že byla umělá...
II. Věčná
Když rozechvělé doteky podobny úlomkům odraženého světla konečně doběhly k Motočiným neuronům, uchopila dívku za ruce a zamračila se. "Co to děláš?!"
Suché rty se stiskem drobných zoubků semkly bolestí, ale oči, které zblízka nabyly téměř asfaltového odstínu, ani nezvlhly.
Major drtil její křehká zápěstí, dokud neznámá nepromluvila.
"Chiyoko. …Tak se jmenuji," vydechla náhle dívka a zvedla hlavu k obličeji své trýznitelky. Pomalu políbila její tvrdá ústa, zjevně nepřivyklá přílišné lidské náklonnosti a majorovo sevření zvolna povolilo. Motoko - ne major - se podvolila těm vábivým svodům, které přehlušily příval profesionality, nařízených postupů i slabého hlásku kdesi vzadu, který jí trpce připomínal, kým je.
Z vášnivého objetí je přerušil až záchvat astmatického kašle. "Okno!" zachraptěla Chiyoko, začala se dávit a s dlaní na ústech hledala respirátor. Sáhla po kabelce a vysypala její obsah na podlahu; roztřesené prsty pak přitlačily sprej k masce a plnou dávku si vstříkla do krku. Když se vydýchala, nasadila si respirátor pořádněji a přes něj hleděly dívčiny vyčítavé oči. Majorovi konečně došel důvod i bezútěšnost celého toho sterilního prostředí a došel zavřít okno.
To Motoko se otočila, aby se vpila do očí, které zvolna měnily výraz z ublíženého štěněte do pocitu nekonečné trapnosti…
Ozvala se vysílačka. "Majore, za hodinu vás chci mít v sektoru OOC, Batou tam má nějaké potíže…"
"Baka!" uleví si major na adresu svého kolegy a odpojí se. Později za to jistě dostane kázání od Nejvyššího, ale pro nejbližší budoucnost tato hrozba jaksi postrádala na významu.
S rozhodností sobě vlastní přistoupila k zahanbeně se tvářící dívce, vzala ji pod paží a nekompromisně, nicméně s překvapivou jemností ji odvedla k posteli. Chiyoko odevzdaně ulehla, ale nepouštěla se přitom Motočiny ochranitelské ruky.
Viditelně se jí ulevilo, protože si volnou rukou sundala respirátor a přitáhla si majora, který se ztratil už při prvním polibku. "Promiň… Je mi tak trapně," špitla mu Chiyoko do ucha.
Ale major se i beze slov nechává strhnout proudem vášní. Kdo říká, že nepřirození nemohou cítit jako lidé? A je to pravda, nebo v sobě přece jen kousek člověka má…? Motoko odhodila veškeré zábrany a zcela se poddala tomu zvídavému pohlednému mláděti…
Té milostné hře ovšem něco chybí. Něco velice podstatného, co definuje ženu, jak záhy objeví dychtivá Chiyoko, když místo očekávané slasti jí pod ruku přišel ovladač frekvenčního rozsahu nahrávání.
Tázavě se na Motoko podívala.
Ta jen zády k ní bezbarvě poznamenala: "Tak teď to víš."
"Proč jsi mi to neřekla?!"
"Copak jsi mi dala příležitost?" pokrčila rameny Motoko a měla se k odchodu.
"Počkej," navrhla smířlivě Chiyoko. "Neviním tě z tvojí méněcennosti; může to být vlastně docela zábavné… Navíc nikdy neonemocníš, nezestárneš… Taky bych chtěla být věčná."
"Nevíš, co mluvíš," zamračil se major a dojemně ignoroval dívčiny snahy o pochopení kyborgů.
Povedlo se a Chiyoko se urazila. "Myslela jsem, že mě budeš chápat, když jsi… jiná. Ale tys mě jen podvedla - jste všichni stejní, člověk nebo konzerva…!"
"V tom případě nevím, proč tady s tebou ztrácím čas," opáčila tvrdě Motoko a její prsty bezděky sevřely vzduch. Mít tak svou M-třiadvacítku pevně v rukách, byla by teď mnohem klidnější.
"Jen do toho, prašť mě! Na nic lepšího se stejně nevzmůžeš," odsekla hystericky Chiyoko.
Hlavně ji neuhodit, soustředila se Motoko. Jediným úderem své pěsti by tohohle drzého chcípáčka zabila…
"Co na mě tak zíráš?! Myslíš si, že stojím o milosrdenství špinavého kyborga? …Všichni byste mě jen litovali, ale na to já vám kašlu!" zalykala se dívka odporem a nabírala ke vzteklému pláči.
"Ale ty jsi k politování," poznamenala Motoko soucitně, hodila jí do klína respirátor a otevřela okno.

Konec

Tak lidi, Vánoce jsou zase tady...Přeji Vám příjemné prožití těchto svátků, žádné zaseknuté kosti z kapra v krku, žádné hádky...jen se hezky koukat na pohádkyXD A jako přání Vám přináším jedno Vánoční AMV s shoujo ai tématikou podkreslené jednou ze dvou Vánočních písniček, které dokážu vystát :D

Vaše Keiko

Čau děcka...eehhe...jen jsem si tak říkala, že pokud jediným tažným přizpěvovatelem tohole blogu budu já, nejspíš to tu brzy hezky všechno chcípne.... A tak dávám nabídku, jako už několikrát předtím. Byl by někdo tak odvážný zhostit se nelehkého úkolu spolupráce na tomto blogu? Psaní recenzí, vkládání obrázků, překlady...vlastně cokoliv co dělám já. Jediný, na co mi nikdo nesmí sahat, je design...X) (Ano já vím,už bych ho taky měla změnit...) V případě zájmu pište na Angelina9@seznam.cz

Thank you guys

Mary Bradfordová, přezdívaná "Myš" je poněkud tichá přemýšlivá dívka, kterou otec s nevlastní matkou posílají do dívčí internátní školy. Jejími spolubydlícími na pokoji se stávají rebelka Pauline a étericky krásná Tori. Mary si postupem času začíná všímat, že vztah mezi Pauline a Tori není pouze přátelský... Jednoho dne ale Toriina sestra jejich vztah odhalí. Tori ji ve strachu namluví, že ji Pauline obtěžovala a pak, aby všem dokázala, že není na holky, začne dokonce chodit s jedním klukem a chovat se jako učebnicový heterosexuál. S tím se však Pauline nechce smířit. Chce svou slečnu zpátky za každou cenu!

Příběh vztahu dvou dívek je tentokrát vyprávěn z neutrálního pohledu tiché spolubydlící, která se po celý film kromě naříkání nad smrtí své matky nijak výrazněji neprojeví. Abych pravdu řekla, spíš mě iritovala...XD Mezitím Tori hrála roli dívky, která sice svou dívku velmi hluboce miluje, avšak i přesto se uchýlí k bohapusté sprosté přetvářce a Pauline...no...to je kapitola sama o sobě. Její dravecký instinkt a rebelské sklony byly nepřehlédnutelné. Sice je to to, co celý film povzbuzovalo a táhlo, ale to prostě nestačí...

Někoho třeba zaujme. Ale já už ho znova vidět nemusímX)

Jo, vím, že už jsem tu nebyla, naposledy jsem napsala v srpnu a už nám pomalu táhne na listopad, ale věřte mi, že to, co se mi začalo dít v novém školním roce pomalu nestíhám ani já (vážně je to jen tak krátké časové období?). Inu, when someone falls in love, imagination tells him bye bye, welcome into the real life, baby! Inu, zabývala jsem se tu povídkami, psala jsem, ale že by se mi něco z toho mohlo splnit? No dah! Tak jen doufejme v otevřený konec... Anyways, byla jsem v týdnu tak zaměstnaná, že jsem víkendy zneužívala jen k odpočinku a přípravě náročného narozeninového dárku pro jedno mé drahé říjňátko, na shoujo ai jsem pomyslela jen když jsem se znova dívala po probděné noci na Tipping the velvet... (No dobře, ne jen tehdyXD) A teď mám konečně pět dnů volna, ale i to je zatraceně málo na všechno co bych chtěla stihnout... Ale co se dá dělat. Snad během nich stihnu alespoň něco málo přeložit a nakoukat a zrecenzovat, or whatever. Anyways, díky alespoň za to, že sem pořád ještě docházíte, i když by někdo mohl podotknoutm že tu chcíp pes a v blízké době se jeho mrtvola nejspíš ani neodklidí...

With love

Yours Keiko

A abych nezapomněla na citát z písně, tenhle se mi obzvlášť líbil:

Love is an excuse to get hurt and to hurt. Then hurt me! (Bright Eyes - Lover I Don´t Have to Love)

Andrew Beckett je vynikající právník. Právě proto mu také jeho šéfové svěří nadmíru důležitý případ. Kvůli jeho nemoci AIDS je ale na pár dní pryč z práce a papír s obžalobou se záhadně ztratí ačkoliv Andrew si je jist, že ho nechal na svém pracovním stole. Není ani v jeho počítači. Dokument se nakonec najde, ale Andrewa brzy pozvou šéfové na kobereček a dají mu výpověď. S tím se však nechce smířit. Obejde devět právníků než nakonec jeho případ vezme Joe Miller, známý z televize. Andrew si je jistý, že ho vyhodili z práce když zjistili, že trpí nemocí AIDS a možná v tom hraje roli i jeho homosexualita...

Dojemný příběh o muži, který miloval spravedlnost až do samého konce. Který se ze všech sil pral o svá práva. Nakonec nastavuje zrcadlo mimo střípků homofobie i nepředloženým předsudkům vůči lidmi s AIDS. Vždyť ani Joe Miller (Denzel Washington) se na Andrewa (Tom Hanks) nepodíval stejně, když se dověděl o jeho nemoci. Ale pak absolvoval cestu k porozumění a toleranci. Na konci filmu už se ho ani nebál dotknout. K tomu všemu tu je brilantní výkon Toma Hankse v hlavní roli + Antonio Banderas jako jeho milující přítel Miguel.

Možná to není typický "queer film", ale nemohla jsem si odpustit ho sem nedat. Je to film o spravedlnosti, o užívání si života až do samého konce, o pohledu společnosti na homosexuály a lidi s AIDS...co dodat, posuďte sami:-)