Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Červenec 2008

Další obrázky

30. července 2008 v 0:17 | Keiko-chan |  Shoujo ai obrázky
kkk
kkk

Watashitachi no hoshi 2

30. července 2008 v 0:08 | Keiko-chan |  Shonen ai povídky
,,Jé promiň...není ti nic?"Ozval se jakoby z veliké výšky. Uvědomil jsem si, že na něj čumím jak debil, tak jsem radši hned vstal.
,,To je dobrý, je to moje vina. Nedával jsem pozor..."Vypadlo ze mě.
,,No...já taky ne..."Usmál se na mě a smířlivě mi podal ruku. ,,Jmenuju se Sayoran. Ale můžeš mi říkat Sayi...a jak se jmenuješ ty?"
,,Kin."Vyletělo ze mně.
Sayoran se na to rozesmál. ,,Taky bych chtěl mít takový hezký krátký jméno..."Řekl. A vtom se zpoza mě vynořil Yoshiro, vypuštěný a rozzářený jako sluníčko.
,,S kym si to tady povídáš, Kiníku?"Zeptal se, objal mě kolem krku a vyplázl jazyk. Zrudl jsem jako rajče. Někdy se choval fakt idiotsky...Radši jsem řekl Sayovi rychle čau a dovlekl Yoshira do jídelny. Měli jsme něco, co připomínalo pečené slimáky naložené ve slizu z housenek, ale já to poslušně jedl, snad abych nemusel hned odpovídat na vodotrysk otázek, který na mě vyvalil Yoshiro. Kdo to je? Jak jste se potkali? Je z města? Bla bla bla... Žvýkal jsem pomalu to jídlo, které nechutnalo o moc líp, než vypadalo, a představoval si ramen-hezky voňavý a lahodný, tak, jak ho umí moje mamka, tedy jak ho umí hezky ohřát, po tom, co ho koupí někde v obchodě. Tenhle blaf se s tím nemohl vyrovnávat. Proč musíme jíst něco takového? Proč nám taky neudělají ramen? A všechny ty otázky vlastně měly odvést pozornost od skutečné, závažné otázky.
,,On se ti líbí?"
,,C-c-cože?!"Málem jsem všechno to jídlo, které jsem si stihl za tu dobu nacpat do úst, vyprskl všude kolem sebe. To by byl pohled...!
,,Cos to řek?!"Skoro jsem měl chuť Yoshira uškrtit.
,,Co šílíš? Jasně že nemyslím líbí jakože líbí. Ale koukáš na něj jak na obrázek, tak za tim asi něco bude..."
,,Abys věděl, je to ten kluk, o kterým jsi ráno vyprávěl. Alespoň myslím, protože pracuje v supermarketu."Ujistil jsem ho.
,,Jo tak vy už jste stihli za tu chíli probrat i takovýhle věci?"Mrkl na mě Yoshiro a laškovně pozdvihl obočí.
Hodil jsem po něm jedním slimákem. On jen ladně uhnul. Obdivuju jeho reflexy.
,,Ne, potkal jsem ho tam. A jmenuje se Sayoran. Víc nevím."Odsekl jsem.
,,No fajn...moh jsi to říct hned..."Na oko se rozzlobil Yoshiro. Ale za chvilku už jsme si vyprávěli staré historky z tábora a chlámali se na celé kolo.
Ale cestou domů jsem pořád o tom, co Yoshiro řekl, musel přemýšlet. On měl takovou zvláštní vlastnost, že se dokázal zeptat se mě na otázku, kterou si buď kladu už dlouho, anebo na kterou se sám sebe zeptat neodvážím. Prostě na mě všechno nějak vycítil. Ale tohle byla přecejen podpásovka. Tak co je s tebou...Kine? Líbí se ti, nebo ne?

Watashitachi no hoshi

29. července 2008 v 1:46 | Keiko-chan |  Shonen ai povídky
Ahoj. Jmenuju se Kin a je mi sedmnáct a půl. Ale kvůli mé výšce si všichni myslí, že mi je nanejvýš patnáct. Kluci ve škole jsou s tim fakt hrozný jak pokřikujou "Skrčku! Skrčku!" Někdy bych jim fakt jednu dal, ale to bych pak dostal od Yamamota pěknou nakládačku a to já nechci. Eh, zapomněl jsem se zmínit, chodím na Keitanskou střední. Není to tam nic moc, ani tam nemám žádný kamarády kromě Yoshira...s tim se kámoším už od první třídy a je to snad jedinej kluk na celý škole, kterej mě nemá za pako a neposmívá se mi! Tedy jediný, až do té doby, kdy jsem potkal Jeho...
Byla zrovna sobota a já mamce pomáhal s velkým nákupem na neděli. Někde u cukrovinek jsme se rozdělili a já dostal za úkol najít nějakou zeleninu. Bylo to každou sobotu to samé. Ta samá otrava, jen protože supermarket je od naší titěrné vesničky tak daleko, že se tam můžem vydávat jen jednou týdně. Ikdyž už jsem tu několikrát byl, pořád jsem bezradně tápal mezi regály, ověnčenými pestrobarevnými cedulkami informujícími o všemožných slevách, kde je ta zatracená zelenina. Až po pár minutách bloumání jsem v dálce uviděl mnohobarevnou šmouhu a když jsem došel blíž, zjistil jsem, že je to konečně ta zelenina. No sláva! Došoural jsem se k regálu a začal luštit mámino drobné písmo na papírku, který mi dala. A pak jsem za sebou uslyšel hlas:
,,Potřebuješ něco?"
Vylekaně jsem se otočil a spatřil nějakého kluka, od dost vyššího než já, s tmavěhnědými vlasy v zaměstnaneckém mundůru. Vypadal tak úžasně, že jsem na něj zůstal civět s otevřenou pusou.
,,Ee...no já..."Pronesl jsem po chvíli.,,T-totiž...potřeboval bych-kilo brambor!!"Řekl jsem to první, co mě napadlo.
Kluk se jen otočil, zaštrachal ve druhém regálu a podal mi pytlík s bramborami.
,,Tady to máš."
,,D-díky..."Vypadlo ze mě a cítil jsem, jak jsem celý zrudl. Když mi ale pytlík podával, ruce mi najednou selhaly, síťka s bramborami spadla na zem a ty se vysypaly všude kolem po zemi. Tak strašně jsem se styděl, že jsem raději hned utekl pryč. Mámě jsem řekl, že jsem stánek se zeleninou nenašel a ona vzdychla a začala ho hledat sama. Po chvíli přišla s bramborami i cibulí, ale když jsem se jí opatrně zeptal na toho kluka, vůbec nechápala, o čem to mluvím.
"Třeba to byl duch..."Pomyslel jsem si na cestě k autu, v rukou nesouc dvě plné nákupní tašky. Ale nebyl, jak se po chvíli ukázalo. Ten kluk totiž vyběhl z budovy a k mému zděšení se řítil přímo za mnou...!
,,Uch...už jsem si myslel že...odjedeš...huh..."Divoce oddechoval. Hned, jak se zase trochu rozdýchal, něco mi podal.
,,Moje klíčenka!!"Zíral jsem na ten drobný předmět, co svíral v ruce a trochu jsem se zastyděl, protože to byla moje utajovaná Hello Kitty. Mohl si myslet, že jsem dětinský a smát se mi, ale neudělal to.
,,Asi ti vypadla, když jsi upustil ty brambory...moc se za ně omlouvám, v tom pytli byla ohromná díra, ale já si jí všim až na poslední chvíli."
Opatrně jsem si vzal Hello Kitty třemi prsty jedné ruky. Těma druhýma dvěma jsem svíral tašku.
,,Díky. A nemusíš se omlouvat."Řekl jsem a pak už na mě zavolala mamka.,,Ahoj."Rozloučil jsem se s ním a odešel k autu.
Setkání s tím klukem jsem od té chvíle nemohl vypustit z hlavy. Pořád jsem na něj myslel. Na jeho vlasy, na jeho milé oči... Ale co to melu!! Nikdy jsem takhle o nikom nepřemýšlel, vlastně...ani o holce. Je možný že...že se mi třeba líbí?? Ne!! To je pitomost....ale proč na něj tedy pořád myslím??? Takhle jsem uvyžoval, dokud jsem neusnul. Dokonce se mi o něm i zdálo.
Druhý den ve škole na mě už od dveří mával Yoshiro. Sedl jsem si k němu na své místo a nastražil uši, protože tohle gesto znamenalo, že má nějaké novinky.
,,Slyšels to?"Začal Yoshiro.,,Do města se přistěhoval nějakej kluk. Bydlí v domě svýho bratrance...víš, toho podivína, co žije v Americe. A prej sem začne chodit i do školy. Slyšel sem, že dělá v supermarketu."V supermarketu. Dál už jsem Yoshira neposlouchal. Celou dobu mi hučela hlavou jediná otázka: Je to on?
O polední přestávce jsme s Yoshirem chtěli jít do jídelny, ale on si musel urgentně odskočit na záchod, takže mi řekl, ať jdu sám a pak tam na něj počkám. Pomalu jsem procházel chodbou a rozhlížel se, jestli v okolí není Yamamotova parta. Ale ti už naštěstí byli v jídelně, soudě podle toho, že se nepoflakovali nikde kolem. Když jsem tam tak procházel, blesklo mi hlavou, jestli ten kluk ze supermarketu je opravdu ten, o kterém Yoshiro mluvil. A jestli jo, potkám ho?
Tolik jsem nad tím dumal, že jsem ani nedával pozor. Najednou do mě někdo vrazil tak silně, až jsem spadl na zem. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem Jeho.

Rose Alice 2/2

29. července 2008 v 0:59 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Mamka seděla v obýváku a brečela. Když jsem se chtěla zeptat, co se stalo, vyjela na mě.
,,Ty štětko!!! Taháš se po nocích s nějakym klukem, že je to tak???!!! Slečna si odejde a ani mi neřekne, kde je a s kým a já abych tu čekala se založenýma rukama a trnula hrůzou!!! Chodíš do toho baru za klukama, viď?! Ty se s nima pelešíš a brzo dopadneš jako mladá matka, na kterou se otec jejího dítěte vysere a ty na něj zbydeš sama!!! Že se nestydíš!!!" Máma řádila jako smyslů zbavená. Chrlila na mě jednu nadávku za druhou, třískala věcma a po tvářích se jí kutálely slzy. Ani mě nenechala jí nic vysvětlit.
,,Mami, snad jsme si řekly, že už jsem svobodná a můžu chodit kdy chci a kam chci!!"Vyhrkla jsem ní na svou obranu, ale mámu to neuklidnilo.
,,Ne když se po nocích pelešíš s kdekým!!!"
,,Ale mami, já se nepeleším s kdekým!! Už dávno nejsem tvoje malá holčička, abys mi říkala, co mám a co ne, já to vím sama nejlíp!!"
,,Jo a proč jsi poslední dvě noci nebyla doma!! Myslela jsem, že to takhle bude lepší, ale ty jsi bez táty zvlčila! Pořád tu chodíš jak mátoha, je mi jasný, že jsi zabouchnutá do nějakýho kluka, ale měla by sis dávat pozor! Ani nevíš, jaký o tebe mám strach! Co když otěhotníš?! Co pak?!"
,,Mami, já nemůžu otěhotnět…"Řekla jsem popravdě.
,,Jakože ne! Ikdyž používáte ochranu je tu riziko že…"
,,Mami, já teď…chodím s jednou holkou."Jen co jsem to řekla, máma úplně stuhla, jako kdyby jí někdo zmrazil. V celé místnosti zavládlo hrobové ticho.
,,Moc jí miluju."Dodala jsem po chvíli. To už se máma vzpamatovala. Skoro to vypadalo, že je ještě rozčílenější, než předtím, ale pak jen klesla na pohovku a hlavu složila do dlaní.
,,Ach panebože…"
,,Mami…To bude dobrý…"Snažila jsem se jí pohladit po rameni, ale ona ucukla.
,,Možná…možná to není tak."Mumlala, že jí přes ty ruce nebylo skoro rozumět. ,,Možná se jen pořád bojíš otce. Já, já chápu, že jsi neměla dobrý příklad manželství. Možná se teď mužů bojíš, možná to není tak…"
,,Jak, mami?"Neubránila jsem se otázce.
Obrátila na mě své velké smutné oči.
,,Že nejsi to, co jsem z tebe chtěla mít…"
Nejdřív jsem na ní jen nechápavě koukala, ale pak jsem se sebrala a odešla ven. Ještě za mnou cosi křičela, ale já nevnímala. Celou cestu se mi draly slzy do očí a když jsem byla už dost daleko od našeho domu, nevydržela jsem to a propukla v pláč.
Pamatuji si, jak táta říkal, že ze mě jednou bude velká slečna. Že až vyrostu, vezmu si krásného prince a odjedeme spolu do zámku. Budeme mít spolu krásného chlapečka a holčičku a můj královský otec, on, bude moc šťastný. Ano. To byly jeho představy. Řídit mi život. Mě a mámě. A ta si na to tak zvykla, že zcela přijala jeho názory. Táta vehementně odsuzoval homosexualitu a cokoliv spojeného s ní. Říkal, že muž a žena patří k sobě a cokoliv jiného je proti přírodním zákonům. Tím ale myslel svoje zákony. Ty, podle kterých musela žít i máma a být mu vzornou manželkou i příležitostným boxovacím pytlem, kdykoliv měl zrovna špatnou náladu. Když jsme od něj konečně utekly, máma se rozhodla dát mi volnost. Říkala, že když už mi je tolik, jsem dost stará na to, abych věděla co je a není správné. Akceptovala rovněž, že kdykoliv budu chtít odejít, můžu i bez jejího svolení. A teď té přílišné volnosti možná lituje. Možná lituje i toho, že jsem se kdy narodila… Jestli přijala tátovy názory, tak určitě. On by mě zabil, kdyby věděl o mém poměru s Rose. Ale máma. Proč…proč se už neosamostatní. Proč na tátovi, byť kilometry vzdáleném, pořád visí? Proč se najednou chová jako on?
Možná už žila pod jeho nadvládou tak dlouho, že úplně zapomněla na sebe.
A nebo…to je ona, kdo mě nenávidí.
Když jsem se dostala domů, zjistila jsem, že máma mluví do telefonu. Když jsem přišla blíž a slyšela o čem mluví, zhrozila jsem se.
,,Ano, Richarde? Možná by bylo lepší, kdyby…"
,,NE!!"Zaječela jsem a rychle třískla se sluchátkem. Richard byl můj otec.
,,Ty mu NEMŮŽEŠ volat!! Už probíhá rozvodové řízení, copak ty chceš všechno to peklo zpátky!!??"Ječela jsem a přitom třásla s mámou. Neovládala jsem se. Ovládal mě strach.
,,P…promiň já jen…nevěděla jsem co dělat. Ale já s ním netelefonovala! Ani jsem nevymačkala číslo, mluvila jsem do hluchého sluchátka!"Blekotala máma a po tvářích jí stékaly slzy.
,,LŽEŠ!!"
,,Ne-nelžu, vždyť nám ještě nezapojili telefon…"
Přestala jsem s mámou třást a podívala se na telefon. Vzala jsem sluchátko do ruky a vytočila číslo na nějakou úklidovou agenturu, které jsem našla v inzertních novinách. Máma měla pravdu. Vůbec nic.
S úlevou jsem položila sluchátko.
,,Promiň…já jen že…je to tak náhlé. Vlastně mě to zasáhlo víc, než kdybys řekla, že chodíš s klukem. Bylo toho na mě moc. Já…za nic tě neodsuzuju a…omlouvám se ti."Vykoktala máma a já jí objala. Bylo toho moc na nás obě.
Večer jsem ale jako obvykle šla do baru. MUSELA jsem ji vidět…POTŘEBOVALA jsem ji. Opravdu strašně moc. Jenomže když jsem vešla dovnitř, zjistila jsem, že něco je jinak… Rose už seděla u baru, ale když jsem přišla, nepozdravila mě. Ani se na mě nepodívala.
,,Ahoj, Rose!"Řekla jsem a chytila jsem ji za rameno, ale ona se vyškubla.
,,NEDOTÝKEJ SE MĚ!! NECH MĚ BÝT!!"Zaječela na mě, třískla svojí napůl plnou skleničkou o pult a utekla pryč.
Vrhla jsem na barmana pohled "Co se s ní děje?" A on mi odpověděl:,,Dneska má nějakou špatnou náladu. Asi něco s otcem nebo tak něco…"Už jsem na nic nečekala a vyběhla za Rose. Byla zamčená v jedné kabince na dívčích záchodech a brečela. Opřela jsem se o dveře té kabinky.
,,Rose…já…ať se stalo cokoliv…můžeš mi to říct…chci ti pomoct…"
,,MLČ! SKLAPNI!! Ty vůbec nevíš o co jde!! Nemohla bys mi pomoct, ani kdybych ti to řekla!!!"Ozvalo se z kabinky. Úplně jsem to napětí cítila ve vzduchu. Ale nedala jsem se.
,,Rose prosím…uklidni se…"
,,NECH MĚ BÝT!! NECH MĚ UŽ KONEČNĚ NA POKOJI!! PROČ TU POŘÁD JSI?! PROČ SEM ZA MNOU CHODÍŠ KAŽDÝ VEČER, HM?! PROČ MĚ PRONÁSLEDUJEŠ? PROČ?! PROČ?!"
,,Protože, Rose, já tě miluju!!"Vyhrkla jsem na ní zcela nečekaně. Sama jsem se divila, že ta slova zazněla z mých úst, když jsem je předtím nedokázala vyslovit. A vtom jsem si všimla, že pláč utichl. Dveře kabinky se otevřely, až jsem málem spadla na zem a Roseiny ruce mě vtáhly dovnitř. Tam mě Rose objala. Poprvé jsem se cítila, že jsme si doopravdy blízké. Brečela mi přímo na rameno a třásla se jak osika. A já tam jen tak stála a nemohla tomu všemu uvěřit. Cítila jsem její teplo, i mokré slzy, které mi dopadaly na blůzu, i vlasy, které mě lechtaly na tváři. A byla jsem jí blízko, a přitom tak daleko. Nevěděla jsem, co se s ní děje. Nevěděla jsem, co říct, jak ji utěšit, protože jsem neznala její problém. Ale zdálo se, že Rose nechce slyšet má slova. Možná se jen potřebovala někoho chytit a já byla nablízku… Anebo to udělala, protože mi věřila…věřila, že ji budu držet a nepustím.
,,Rose…"Vydechla jsem. ,,Rose, cokoliv se stane, budu tady…"
,,Dík…"Řekla Rose, když konečně přestala brečet. A chabě se na mě usmála. ,,Ach jo, mám řasenku po celym obličeji!!!"Zalamentovala a přitom se zatvářila tak, že jsem se tomu musela smát.
Večer jsme šly k ní domů…a asi víte, co se dělo XD
Druhý den, když jsem se probrala, Rose už byla vzhůru a koukala do stropu. Bylo vidět, že nad něčím přemýšlí, tak jsem se jí zeptala:,,Hej, nad čím dumáš?"
Ona se jen usmála a řekla:,,Nad ničím."
,,Nad ničím?To ti nevěřím!!"Odporovala jsem.
,,Ne vážně!"
,,Nejde přemýšlet nad ničím!! Musíš na něco myslet!! Řekni mi to!"
,,Ne."
,,Jo."
,,Ne!"
,,Jo!"
,,Ne!!"
,,A jo a jo a jo!!"
,,Hele, proč se vlastně hádáme, takhle po ránu?"Zeptala se najednou Rose a pak se začala smát-a já s ní. Nakonec jsem ji nechala být, dala jí pusu a šla domů jako obvykle.
,,Ahoj, mami!"Pozdravila jsem, hned jak jsem vešla. Máma seděla v pracovně a něco si četla.
,,Ahoj, Sayoko."Pozdravila už mírněji, než předtím. Vůbec jí nevadilo, že jsem byla v noci pryč. V tomhle mi dala absolutní volnost.
,,Copak si to čteš?"
,,Ále-to rozvodové řízení! Už brzy bude soud, ale ten termín konání…"
Nakoukla jsem jí přes rameno a zděsila se.
,,To je přece na moje narozeniny!"
,,Ano. Koná se to v hlavním městě, víš… Tak to asi vypadá, že tam strávím celý den. Je mi to moc líto."
,,To neva mami…však my si to vynahradíme…"Utěšovala jsem ji. ,,Tohle pro mě přece taky bude dárek, ne?"
,,Ty jsi ale optimista…"Povzdechla si máma. ,,Ale já se toho soudu pořád bojím."
,,Nic si z toho nedělej, mami. Dobře to dopadne." Řekla jsem a líbla jí na tvář.
,,A hele-copak se stalo, že dneska sršíš radostí? Hm?"Mrkla na mě máma šibalsky.
,,Vůbec nic, jen jsem…šťastná."Odpověděla jsem a šla do svého pokoje.
Opravdu mi bylo mnohem líp. Měla jsem dobrý pocit z toho, že jsem Rose konečně vyznala své city. Ale co ona? Cítila to stejně? Za chvilku už mě zase začaly hlodat neodbytné myšlenky na to, jestli to Rose se mnou myslí opravdu vážně. Sice se známe jen pár dní, ale já o ní skoro nic nevím, a to mě trápí…
Cestou k baru jsem si prozpěvovala nějakou písničku a až po pár minutách jsem si uvědomila, že je to ta, kterou mi kdysi zpíval táta. Okamžitě jsem se zastavila. Podívala jsem se kolem sebe. Zrovna jsem procházela parkem. Už tam skoro nikdo nebyl, jen nějací rodiče s dítětem. Ta malá holčička se snažila chodit, ale pořád o něco těma svýma buclatýma nožičkami zakopávala. Byla strašně nemotorná, ale rodiče s ní měli ohromnou trpělivost a vždycky, když spadla, zvedli ji. Mě by táta nezvedl, nikdy. Možná, že to byl Rosein problém. Potřebovala někoho, kdo ji chytí, když bude padat. Někoho, kdo ji zvedne, když náhodou spadne. Ale nikoho takového zřejmě neměla. A její táta nepřišel, když brečela. Ona brečela kvůli němu…
Jak jsem vstoupila do baru, všimla jsem si, že už nehraje hudba. Obrátila jsem se k baru, ale Rose tam nebyla. Šla jsem tedy za barmanem zeptat se ho na ni, ale zjistila jsem něco hrozného-to nebyl ten starý barman, kterého jsem znala! Tohle byl úplně jiný chlap!
,,P-promiňte…nevíte, kde je Rose Alice…dcera majitele baru…hrála tu na piáno…"Vykoktala jsem ze sebe nejistě. Barman si mě jen změřil pohledem a pak neochotným tónem pronesl:,,Nikoho takového neznám. Bar teď patří novému majiteli. Vím jen, že vyhodil starého barmana a najal mě. A jestli tu nechcete jíst, nebo pít, tak laskavě odejděte. Nejsme žádná seznamka."Dodal ještě a ukázal prstem na dveře. Odešla jsem odtamtud pořádně naštvaná. Ten starý barman vůbec nebyl tak oprsklý!!
Pustila jsem ale barmana rychle z hlavy a vydala se k Roseině bytu. Doufala jsem, že ji zastihnu tam. Ale marně. Dveře byly zapečetěny s nápisem exekuce. Začala jsem být zoufalá. A vtom vyšla ven jedna sousedka, taková stará milá kulaťoučká paní, už dřív jsme se tu potkávaly, když jsem ráno odcházela od Rose.
,,Hledáte Rose Alice? Před chvilkou se sbalila a odešla-myslím, že jí zastihnete na vlakovém nádraží. Říkala, že pojede do Tokya."
,,Toky…"Ani jsem nedořekla a už jsem se řítila směr vlakové nádraží. Doufala jsem, že ještě neodjela. Nebyla jsem žádná sportovkyně, ale snažila jsem se běžet co nejrychleji a ikdyž mě už po pár metrech začalo nesnesitelně píchat v hrudníku, přešla jsem to. Zaťala jsem zuby a běžela co nejrychleji dál…dál a dál…abych zastihla Rose. A přitom jsem doufala, že se rychle probudím z toho zlého snu. Nechtěla jsem věřit tomu, že se všechno tak najednou obrátilo. Nechtěla jsem věřit tomu, že by Rose odešla bez rozloučení.
A pak jsem konečně doběhla na nádraží. Rychle jsem se tam rozhlížela, ale bylo tam moc lidí. Lítala jsem sem a tam a narážela přitom do nich. Z pár stran jsem se dočkala nevybíravých nadávek, ale bylo mi to jedno. Hlavní bylo najít Rose. Rose…!
Když jsem jí konečně zaregistrovala v davu, zaplavila mě obrovská vlna štěstí. Tak přecijen ještě neodjela! Ihned jsem se k ní rozběhla, ale cestou jsem zakopla o dlaždici, která trochu trčela ze země, ztratila jsem rovnováhu a spadla na zem. Když jsem se vzpamatovala, Rose nikde. "To snad ne…! Přece ji neztratím…!" Říkala jsem si a už jsem začala ztrácet naději, když mě něčí ruka chytla za rameno a uslyšela jsem známý hlas.
,,Neměla jsi sem chodit, Sayoko…"
Rychle jsem se otočila.
,,ROSE!!! CO SI TO PŘEDSTAVUJEŠ, TAKHLE SE SBALIT A ODEJÍT!!! A VŮBEC SE NEROZLOUČIT!!!"Vychrlila jsem na ni, plná vzteku.
,,Promiň, já…nemám ráda loučení."Řekla Rose nadmíru klidně, ale uhla přitom pohledem.
,,Rose…měla jsi mi říct, co se stalo…našly bychom společné řešení…"
,,Jaké řešení, Sayoko?! To jsem ti měla říct, že můj táta prohrál všechny peníze v hazardních hrách?! A co bychom vymyslely, prosímtě-! Jaké společné řešení?! Tady nic takového není, já odcházím-za tetou do Tokya."
,,Ale Rose…ty nesmíš odejít…já tě potřebuju! Já tě miluju!!"
Rose jen zakroutila hlavou. ,,Ty jsi ještě dítě, Sayoko. Vůbec nevíš, co život obnáší. Někdy musíš učinit rozhodnutí, které ti není příjemné."
,,Není příjemné?! Není příjemné?! Ty-ty mě neopustíš!! Nedovolím ti to!! Zůstaň ještě…něco vymyslíme a…"Už jsem nemohla dál mluvit. Vytryskly mi slzy.
,,Není jiná cesta, Sayoko…"Ušklíbla se Rose.
A vtom mě něco napadlo. ,,Rose-ty-miluješ mě?"
,,Cože?"Nechápala Rose.
,,Ptám se tě, jestli mě miluješ!! Ještě nikdy jsi mi to neřekla…"
,,Sayoko prosímtě…nech toho…"
,,NE!! Řekni mi to!! Hned!! Slibuju ti, že jestli mě nemiluješ…tak…tě nechám jít…"Bylo pro mě už obtížné mluvit. Polykala jsem slzy a na nohou jsem se držila jen tak tak.
Naše pohledy se střetly. Nebylo cesty zpět.
,,Dobře, řeknu ti tedy pravdu, Sayoko. Nikdy jsem k tobě nic necítila, vždyť náš vztah byl jen o sexu…promiň…"
Ta slova mi úplně vyrazila dech. Bodla mě do srdce jako tisíce ostrých kopí. Už jsem nebyla ničeho schopná. Klesla jsem bezvládně na zem a brečela. Rose se snažila mě utěšit, ale já jí odstrčila tak prudce, až sama upadla. Už jsem ji nechtěla. Nechtěla jsem nikoho. Uvnitř mě její slova pořád strašlivě sžírala a ničila. Strašně to bolelo. "Nikdy jsem k tobě nic necítila." Nikdy…Nikdy… Ta slova se mi rozléhala v hlavě jako ozvěna. Ostřejší a krutější, než tátovy nadávky a bití. Nebyla jsem ani schopná vstát, prostě jsem seděla na bobku a brečela jako malé děcko. Pár lidí se nade mnou pozastavilo a dívali se na mě jako na blázna. Určitě si mysleli, že jsem mnohem mladší, než mi ve skutečnosti bylo, protože jsem hrozně naříkala. Brečela jsem a brečela a nemohla jsem přestat. Přestala jsem, až když jsem uslyšela blížící se vlak. Rychle jsem vstala a otřela si slzy. Rose už stála a čekala na vlak, jakoby se nic nestalo.
Podívala jsem se na ní a na chvíli, na malou mizivou chvíli se naše pohledy střetly. Ale ta chvíle mi připadala jako věčnost. Mohla jsem se v těch jejích modrých očích ztratit navždycky. A to bylo také to jediné, co jsem chtěla. Ale nebylo mi to dopřáno. Rose se hned zase otočila a za pár vteřin už nastupovala do vlaku. Nástupiště se vyprázdnilo a já tam zůstala. Zrazená, opuštěná, s obrovskou ránou v srdci.
To bylo naposledy, co jsem Rose Alice viděla. Byla to moje první opravdová láska, první milenka. A ikdyž se říká, že čas rány hojí, já stále vzpomínám. Dokonce i dnes, když už mám jinou partnerku, s kterou jsem naprosto šťastná, pořád na Rose Alice myslím. Dokonce i dnes na ni nemohu zapomenout a někdy přemýšlím, co se stalo s barem Mirage, co se stalo s tím milým panem barmanem, s kterým se tak krásně povídalo, co se stalo s mým otcem, který se už k tomu soudu nikdy nedostavil. A už ani nikam jinam, jakoby se po něm zem slehla. A hlavně, co se stalo s mojí Rose, dívkou, na kterou jsem nikdy, nikdy nepřestala myslet. Co asi teď dělá? Je šťastná? Takovéhle otázky se mi často honily hlavou. A někdy jsem dokonce měla pocit, že to, co mi tehdy řekla, ta slova, která mě tolik ranila, nemyslela až tak vážně. Že prostě chtěla jen odejít. Že mě přecijen, ikdyž to nikdy nepřiznala, alespoň trošičku, ale pravdivě…milovala.
Věnováno Rose Alice, mé věrné kamarádce, která byla v jednom období mého života mým jediným světlem v temnotách...
<![CDATA[//><!]]>

Rose Alice 1/2

29. července 2008 v 0:58 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Jmenuju se Sayoko a je mi sedmnáct. Právě jsme se s mamkou přestěhovaly do nového města, teda vlastně utekly. Před tátou. Protože mámu bil a ona už to nesnesla. Vlastně ji začal bít až po návratu z vězení, kde byl už od té doby, kdy jsem se narodila. Pustili ho až když mi bylo 12. Nejdřív jsem ji radila, aby šla na policii, ale ona říkala, že ho stejně zase pustí a on bude ještě zuřivější a tak to dlouhá léta trpělivě snášela. Ale pak ji jednou zmlátil tak, až musela do nemocnice, takže jí došla trpělivost. Sbalily jsme se a bez jediného slova na rozloučenou odjely daleko od něj. Máma si tu našla práci v jednom knihkupectví a já budu od září chodit na nedalekou střední. Jsem sice ráda, že už je všechno zlé za námi, ale trochu mi dělá starosti, jak si mám najít přátele v novém městě. A navíc, skoro to ani není město. Je to tu jak ďoura po granátu. Jen obchůdek se suvenýrama, bar a knihovna. Zrovna moc lidí tu nežije. Spíš tudy všichni jen projíždí cestou do Tokya. Taky jsem tam chtěla, ale mamka říkala, že si to nemůžem dovolit. Ach jo! Byla jsem dřív zvyklá na mnohem větší město, než je tenhle zapadákov, alespoň zajdu do toho baru, prej se tam scházej všichni mladiství…
Bar se jmenoval "Mirage". Byl do tý zpustlý krajiny jako pěst na oko, ze všeho nejvíc mi připomínal ten salón z westernu, už jen chyběl párek kovbojů. Jen jsem přišla trochu blíž, uslyšela jsem piáno. Někdo na něj hrál moc krásnou skladbu… Byla jsem zvědavá, tak jsem si dodala odvahy a vstoupila dovnitř. Ihned jsem uviděla, kdo to tak krásně hraje. Byla to holka asi tak v mém věku, možná ještě o něco starší. Světle hnědé vlasy měla ostříhané nakrátko tak, že jí z nich vyčuhovaly stříbrné třpytivé náušnice. Měla na sobě modrou blůzu bez rukávů a bílé elegantní kalhoty. A tak úžasně hrála! Bylo vidět, že to opravdu umí. Celý zbytek skladby jsem tam jen tak stála a pozorovala její ruce, jak se ladně pohybují po černých a bílých klapkách a vyluzují nádherné melodické zvuky. Byla jsem tím tak unešená, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného. Když skončila, jako bych se probudila z transu. Když jsem uviděla, jak se zvedá od piana, ihned jsem k ní přiběhla.
,,A-ahoj! Já jsem Sayoko a…"
Ani jsem to nedořekla a dívka odkráčela pryč. Ani se na mě neohlédla. Jako bych byla vzduch! Chvíli jsem tam jen tak stála rudá od hlavy až k patě a pak, když jsem zaregistrovala, jak na mě všichni civí, radši jsem se otočila a utíkala pryč.
Ačkoliv jsem ji vůbec neznala, nemohla jsem na tu dívku zapomenout. V noci se mi o ní zdálo. Viděla jsem ji, jak hraje na piáno a zase jsem od ní nedokázala odtrhnout oči. Byla naprosto úžasná! Musela jsem ji poznat.
Další den jsem šla zase do toho baru. Objednala jsem si pomerančový džus a čekala, kdy se ta dívka objeví. Přišla ani ne za pět minut, usedla k piánu a začala hrát. Naprosto zasněně jsem ji poslouchala, možná až moc, protože se mě barman na něco ptal, ale já to nevnímala. Až když se mnou zatřásl, prbudila jsem se z transu.
,,Hej děvče, seš v pohodě? Vypadáš nějak divně…"
,,N-ne…v pohodě. Na co jste se mě ptal?"
,,Jestli chceš led…"Usmál se barman a zamával mi skleničkou s pomerančovým džusem před obličejem.
,,Ano, díky."Řekla jsem a obrátila se směrem k piánu.
,,Líbí se ti?"
,,C-cože?"
,,Jestli se ti líbí?"
,,N-no…já nejsem na holky…"Řekla jsem a přitom jsem pocítila, jak jsem zrudla.
Barman se jen zasmál. ,,Já myslel tu skladbu! Ikdyž naše Rose je taky pěkná, koukaj se tu po ní všichni kluci."
,,A co je vlastně zač?"Nezdržela jsem se otázky.
Dcerka toho týpka, co to tu celý vlastní. On se tu nikdy neukazuje, ale Rose je tu každej den. Příjde na chvilku zahrát a pak odejde. Může skončit pracovní dobu jak chce, protože má protekci, ale jí hraní na piáno baví, tak tu většinou vydrží až do večera…"Usmál se barman, podal mi sklenici s džusem a šel se věnovat jinému zákazníkovi.
Tentokrát jsem si slíbila, že se nevzdám! Jen co skončila skladbu a už jen hledala v notách další, rozhodně jsem přišla až k ní.
,,Ahoj."Žádná odpověď.
,,Jmenuju se Sayoko."Nic.
,,Jsem tu nová…"Marnýýý X/
Odpovídalo mi jen šelestění stránek. Zoufale jsem přemýšlela, jak upoutat její pozornost. Otočila další list a už už se chystala začít, když vtom jsem dostala nápad.
,,Musíš mít z toho hraní žízeň. Nechceš pozvat na drink?" XO…co sem to udělala!! Teď to vypadá jakože…jakože jí balim!!
Koukla se na mě jako had na myš. Žaludek mi přitom udělal pár kotrmelců. Cítila jsem, jak celá rudnu.
,,Tyjo…takovýhle návrhy mi dělalo spoustu kluků, ale ještě nikdy mě nebalila žádná holka…"Řekne Rose a změří si mě pohledem od hlavy až k patě. Zrudnu ještě víc!!
,,Já…já…se jen chci skamarádit nic víc!!"Říkám a až přehnaně při tom mávám rukama. Rose to asi připadá hrozně legrační, protože se zasměje.
,,Já jsem Rose Alice."Podá mi ruku. Nemůžu tomu ani uvěřit. Jako ve snách podanou ruku přijímám.
,,Tak co si dáš, Rose?"Ptá se barman s pobaveným úsměvem. Zřejmě nás celou tu dobu sledoval.
,,Jednu whisky s ledem…tady Sayoko mi to prej zaplatí."Ušklíbne se Rose.
,,Já si dám zase ten džus…"Řeknu a vtom na mě Rose vytřeští oči.
,,Nepiješ alkohol?"
,,Je mi teprve sedmnáct…"
,,Ale vypadáš starší…"Prohlásí Rose a zase si mě bedlivě prohlíží, skoro jako kdyby mi hledala klíště.
,,A kolik je tobě?"Ptám se, protože se cítím trapně.
,,Devatenáct."
Vtom barman přináší pití. Mně pomerančový džus s ledem a Rose whisky.
,,Máš strašně super účes…"Prohlašuju, protože nějak nevím co říct.
,,Díky!"Usměje se Rose a usrkne whisky.
,,Jak dlouho už hraješ na piáno?"
,,Už od malička…"
,,To tě to někdo učil?"
,,To je křížovej výslech?"Směje se Rose.
,,Jé, promiň. Já…nechtěla jsem tě rozzlobit."Znovu se začervenám.
,,To je v pohodě. Hele, já už radši jdu hrát, hosti budou nevrlí. Díky za whisky a…přijď ještě večer, jo?"Usměje se Rose a odchází ke svému piánu. Ještě chvíli na ni koukám, ale pak zaplatím a odejdu pryč. S hlavou v oblacích…
Celý den jsem se těšila na večer. Pomáhala jsem ještě mamce s uklízením věcí a malováním, ale byla jsem přitom takový nemehlo, že jsem jí práci spíš přidělala. Nejdřív mi spadla na zem krabice s porcelánem, který si koupila ve zdejším krámku, potom jsem si sedla na máminy brýle na čtení, rozlila jsem plechovku s barvou a nalepila na sebe novou tapetu. Prostě katastrofa! Nakonec náš byt vypadal jako po tajfunu a máma prohlásila, že snad musím být zamilovaná a byla ráda, že jsem odešla.
Šla jsem hned do baru a tam se usadila. Rose už nehrála, ale povídala si s barmanem. Když mě ale uviděla, vyprskla smíchy. Celá jsem zrudla a začala se prohlížet, jestli nemám na oblečení skvrnu nebo tak něco a pak mi to došlo-měla jsem šaty naruby!! Ach ne! Radši jsem hned utekla na záchod, ale za sebou jsem ještě slyšela Rosein a barmanův smích. Po chvilce jsem se uklidnila a chtěla zalíst na jednu z kabinek, abych se převlíkla, ale dveře záchodů se otevřely a dovnitř vstoupila Rose, ještě pořád zadržujíc smích. Otočila jsem se a chtěla vklouznout do kabinky, ale ona mě chytla za rameno.
,,Počkej Say…"Řekla a bylo slyšet, jak se musí držet. aby každou chvilku nechytila výtlem. ,,Promiiiň…já vim, že je to ode mě asi dost nezdvořilý ale…"
,,Mohla bys mě pustit se převléknout?!"Odsekla jsem příkře, vyvlekla se jí a rychle vklouzla do kabinky a zamkla za sebou. Strašně mi přitom hořelo rameno, kde se mě dotkla. Skoro jako bych se tam opařila. Podívala jsem se na držák toaletního papíru. Měl lesklý stříbrný povrch, takže v něm byl vidět můj odraz. S hrůzou jsem zjistila, že jsem rudá jako rajče naložené v extra pálivé chilli omáčce. Zatřásla jsem hlavou a začala se oblíkat. Přitom jsem za dveřmi kabinky pořád slyšela tlumený Rosein smích. Trvalo mi docela dlouho, než jsem vylezla ven, protože jsem se bála, že se ještě víc ztrapním, až uvidí můj obličej, ale když jsem otevřela dveře, Rose už se nesmála, jen se na mě strašně zvláštně dívala. Oči jí přímo žhnuly zvláštními plamínky. Raději jsem se jejímu pohledu vyhnula a dělala jakože nic, ikdyž mě dost znervózňoval, a šla se opláchnout a upravit. Pak jsem ale ucítila na zádech něčí ruku. Rose si mě otočila k sobě a pak mě políbila. Bylo to tak strašně nečekané, že jsem ve zmatku vůbec nic neudělala. Ani jsem se nebránila. Všechno mi bylo jedno, měla jsem pocit, že se vznáším. Rose mě pevně objímala, cítila jsem její řasy na svých víčkách, teplo jejích rukou….a bylo mi strašně dobře. A pak se ode mě odtáhla a já…spadla XO
Ležela jsem na zemi a nemohla se vzpamatovat z toho, co se stalo. Až se nade mnou ozvalo. ,,Promiň…já…nestalo se ti nic?" Vzhlédla jsem a uviděla nad sebou Rose, jak mi podává pomocnou ruku. Bylo mi strašně trapně, ale pomocnou ruku jsem přijala a Rose mi pomohla zvednout se na nohy.
,,Já no…"
,,Já hmm…"To je teda konverzace XD
Chvilku jsme tam jen tak stály, koukaly se do země a nic neříkaly. Pochopila jsem, že tady asi slova moc nepomůžou. Ach jo!! Co mám dělat?! Co mám dělat?! Na jednu stranu bylo nádherný, že mě políbila, ale na druhou jsem se teď styděla podívat se jí do očí. Ale ne…nemůžu tu jen tak stát. Musím jí ukázat, že to cítím stejně. Sebrala jsem svou odvahu…chytila ji za ruku a neohrabaně jí vlepila pusu…která zamířila úplně jinam, než jsem chtěla, jelikož jsem měla zavřený oči XD Takže jsem jí líbla na nos… Hned jak jsem se odtáhla, Rose se zase rozchechtala XD Ach jak nádherně se smála! A v tu chvíli všechno napětí opadlo a já se začala smát taky! Nakonec jsme se tam obě dvě válely smíchy, až přiběhla nějaká ženská, jestli je nám dobřeXD A to nás rozesmálo ještě víc XD
Po tom nádherném večeru se mi už od Rose nechtělo pryč. Takže když se mě zeptala, jestli bych ještě na chvilku nezašla k ní domů, vděčně jsem souhlasila. A bylo mi fuk, co na to máma. Byla jsem konečně šťastně zamilovaná a chtěla jsem si Rose užít naplno. Celou dobu, co jsme šly k nim jsme si povídaly a smály se jako malý holky a bylo nám přitom strašně dobře. Cítila jsem, jak ze mě prchá veškerý stres a starosti, které jsem kdy zažila. Cítila jsem, že chci být už napořád jen s Rose…
Hned jak se za námi zaklaply dveře bytu, Rose přestala mluvit. Místo toho mě přitiskla na zeď a začala mě líbat. Nejdřív jen na rtech a pak i na krku. Postupovala pořád níž a níž a přitom mi pomalu svlékala oblečení. Když už jsem na sobě měla jen spodní prádlo, odvlékla mě do ložnice a položila na měkoučkou postel. Byla jsem omámená její vůní a teplem jejích horkých dlaní tak, že jsem zapomněla na všechno okolo sebe. Byly jsme jen Rose a já. A strašně příjemný pocit, rozlévající se mi po celém těle. Vychutnávala jsem si Roseiny doteky a polibky jako ještě nic jiného na světě. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo…
A pak ani nevím jak, probudila jsem se najednou v posteli vedle Rose. Ruku měla na mém hrudníku a spokojeně spala. Neměla jsem na sobě už vůbec nic a věděla jsem, že jsme se minulou noc s Rose vyspaly. Vždycky jsem si říkala, že bych se s nikým nevyspala hned na prvním rande, ale s Rose to bylo úplně jiné. Zvláštní, vášnivé, jemné, krásné, láskyplné a příjemné. Bylo mi jedno, jak moc Rose znám, nebo že jsme obě dvě holky. Chtěla jsem být už jen s ní. S ní a nikým jiným.
,,Uwaaaa!"Zívla Rose a protáhla se. Zdála se mi ještě krásnější, než kdy dřív. Pak se podívala na mě. ,,Bré ránko!"Usmála se.
,,Brý."Odpověděla jsem a úsměv opětovala. Rose mě pak políbila na tvář a já celá zrudla.
,,Co je?"Nechápala Rose.
,,J-já jen…víš no…"Blekotala jsem a sklopila zrak. Rose mě ale chytla za bradu a jemně obrátila můj obličej ke svému.
,,Já vím."Usmála se.
Cestou domů mi na mysli, ani nevím proč, vytanula jedna knížka, kterou jsem kdysi četla. Přečetla jsem už spoustu knih, na které jsem postupem času zapomněla, ale tuhle si pamatuji doteď, protože ve mne zanechala spoustu nezodpovězených otázek. Hlavní hrdinka té knížky se zamilovala do nepřítele svého bratra. A on do ní. Když to bratr zjistil, všemi možnými způsoby jim v lásce bránil, až se nakonec rozhodl jejího milence zabít v souboji, jenomže místo něj zabil svou sestru. Bylo to opravdu moc smutné a dojemné, ale co mě nejvíc zaráželo bylo, že ti dva si nikdy neřekli "Miluji tě". Proč? Možná si tak moc rozuměli, že nepotřebovali slova. To ráno jsem chtěla Rose říct, že ji miluju, ale nějak jsem to nedokázala. A ani nevím, co myslela tím svým "Já vím." Možná že kdybych Rose opravdu znala, nepochybovala bych nad významem těch slov ani nad tím, jestli mě pochopila. Jenomže já potkala Rose teprve předevčírem! Pochopila jsem, že jestli někdy budu chtít doopravdy od srdce a pravdivě říct "Miluji tě", budu muset zjistit, kdo to "tě" je.
Přemýšlela jsem nad tím i doma. Zatraceně…vždyť já ani nemám její telefonní číslo a už jsme se spolu vyspaly… Ale když ono to bylo tak… Agrrrh! Co se to se mnou děje?! Rose…?
Musím jít do toho baru, musím…!
Pevně jsem se rozhodla, že tam půjdu a promluvím si s Rose. Když jsem vstoupila dovnitř, právě hrála na piáno moc krásnou skladbu. Všimla jsem si pár kluků, kteří po ní zvědavě pokukovali. Hmm, chtěli by!! Ale Rose je MOJE!
Sedla jsem si k baru a dala si džus…jako obvykle…ještě chvíli jsem klábosila s barmanem, asi byl zvyklý, když si u něj lidi vylévají srdce. Mluvila jsem s ním ale spíš jen o tom, jak pokračuje stěhování do nového bytu a jak se nám líbí ve městě a tak. Neměl žádné intimní otázky, ikdyž kdyby se mě na něco takového zeptal, asi bych byla schopná vykřičet do světa, že chodím s Rose. Chodíme spolu vůbec…?
Pár minut uteklo jako voda a najednou jsem ucítila něčí ruku na mém rameni. Poznala jsem Rosein parfém a celá jsem se roztřásla. Podívala jsem se do strany a zjistila, že vedle mě sedí perfektní elegantní dáma v černém topu a bílých kalhotách, které podtrhávaly její štíhlou postavu. Krk jí zdobilo několik nádherných stříbrných řetízků a na ruce jí chrastil malý roztomilý náramek s motýlky. Rose.
,,Ahoj Sayoko!"Pozdravila Rose a pokynula barmanovi jakýmsi gestem, které podle mého názoru mělo znamenat "jako obvykle".
,,Ahoj Rose."Řekla jsem co nejledověji a srkla si džusu. Nechtěla jsem, aby poznala, jak jsem z jejího dotyku nervózní.
Konečně sundala ruku z mého ramene a já si oddychla. Všimla si ale, jak zkoumám její řetízek a pronesla:,,Líbí? Ten mám od táty…teďka obchoduje někde…"Mávla rukou.,,Hodně daleko…"
,,Rose, máš ráda svého tátu?"Vyhrkla jsem bez přemýšlení.
Rose si srkla whisky, jako by to bylo kafe a pak na chvilku zmlkla. Pomyslela jsem si, že jsem se na to asi neměla ptát. Vždyť je to jen její věc!
Po chvilce ticha ale Rose přecijen něco řekla:,,Já…ani nevím koho mám ráda."
Po této divné odpovědi jsem raději zabočila na jiné, bezpečnější téma. Brzy se do hovoru zapojil i barman a Rose sršela vtipem.
Rose se mně ani nemusela ptát, jestli chci ještě zajít k ní domů, sama jsem se k ní připojila a vykračovaly jsme si obě ulicemi temného města. Snažila jsem se o něčem mluvit, ale pořád mi hlavou probíhala myšlenka na to, jak Rose řekla: "Já ani nevím koho mám ráda." Znamená to snad, že neví, jestli má ráda mě? Pořád jsem nad tím přemýšlela, ale neodvážila jsem se na to Rose zeptat. Ta byla celou cestu nezvykle zamlklá, odpovídala mi jednoslovně. Asi jsem se vážně neměla ptát…
Hned za práhem ze mě Rose zase ztrhala oblečení a začala mě líbat. Ale tentokrát to bylo jiné… Cítila jsem, že ji něco trápí. Že jí nedá pokoj nějaká protivná myšlenka…možná přemýšlí nad námi dvěma…možná přemýšlí nad tím, jestli mě vůbec miluje…
Tentokrát jsem se iniciativy ujala já. Ještě nikdy jsem to nedělala, ale zjistila jsem, že je to jednoduché. Rose mě tiskla na sebe, jako kdyby se bála, že od ní odejdu, a já cítila její jemné vlasy, jak mě lechtají na tváři. Hned, jak jsem skončila, se ale ode mě odvrátila. Nedala jsem se a chytila jí jednou rukou kolem pasu a druhou za rameno.
,,Rose…"Zašeptala jsem, ale ani tentokrát jsem nedokázala říct ta dvě prostá slova. Najednou mi došlo, že jsem se o ní a jejím životě zase nic nedozvěděla a ikdyž jsem byla přímo u ní a dotýkala se jí, cítila jsem, že se mi vzdaluje.
Ráno mě probudil zvuk sprchy. Vstala jsem, oblékla se a čekala na Rose. Když dlouho nepřicházela, radši jsem se šla podívat do koupelny, jestli se jí něco nestalo. Dveře byly otevřené, tak jsem nakoukla dovnitř. Rose se sprchovala za napůl průhledným závěsem s růžemi a přes sykot vody bylo slyšet, že pláče…
Cítila jsem se z toho smutně a provinile. Možná jsem svou otázkou zasáhla Rose víc, než jsem si myslela. Co je mezi ní a jejím otcem? Chvilku jsem o tom přemýtala, když vtom se přede mnou objevila Rose. Ani jsem nezaregistrovala, že sprcha přestala hučet a ona vylezla ven.
,,Ty jsi šmírovala?"Zeptala se s povytaženým obočím.
,,Já-já…ne…to není tak jak to…"
,,Lhářko."Řekla Rose, ale z jejího tónu hlasu i lehkého úsměvu jsem poznala, že se na mě nezlobí. Pohladila mě po vlasech a pak řekla, že už musí do práce.
Pak jsme se rozešly každá svou cestou. Já šla dělat spořádanou dceru a Rose hrát na piáno do baru.
Ale hned jak jsem přišla domů jsem zjistila, že dneska spořádaná dcera není na programu.

Trochu shoujo ai=-)

29. července 2008 v 0:45 | Keiko-chan |  Shoujo ai obrázky
jj
oo
,,
,,
,,,

28.7.2008...teda myslim

28. července 2008 v 0:25 | Keiko-chan |  Novinky
Čau, lidi. Dneska jsem toho chtěla přidat víc, ale byla jsem se koupat :-P Pak jsme s mamkou pekly medovník, takže jsem se sem dostala až teď...doufám, že jste ten článek o shoujo ai pochopili, protože už jsem unavenáXD A přidala jsem povídku Rose Alice, která se jmenuje podle mojí kamarádky, která mi kdysi fakt pomohla, páč sem neměla moc kamarádů a ona byla jediná, komu jsem se mohla vyzpovídat...njn =-P Stejně asi shoujo ai nečte, ale co XD
Mějte se!!

Co je to yuri?

28. července 2008 v 0:13 | Keiko-chan |  Co je to yuri?
Shoujo ai vychází ze slov shoujo=dívka a ai=láska. Z toho vyplývá, že je to manga/anime, zabývající se romantickou láskou dvou dívek. Yuri (tj. lilie) obsahuje sex, ale ten obvykle není hlavní náplní yuri.
Shonen ai je narozdíl od shoujo ai o vztahu dvou chlapců. V Yaoi je oproti Yuri sex nejen doplňkem do děje, ale spíš hlavním a často jediným obsahem.
Dobré vysvětlení yuri a yaoi je Tady
loveless23.jpg loveless image by hammettjesy Krásné shonen ai Loveless=-)
KashimashiChristmas.jpg Kashimashi Christmas image by leah__kawaiiKashimashi XD

Sen no yuri

26. července 2008 v 21:39 | Keiko-chan |  Novinky
Ahojky! Právě jsem založila tenhle blog =-) Bude o yuri-shoujo ai a možná trochu Yaoi, respektive shonen ai. Dám sem svoje povídky, recenze a možná přeložím i nějaký stripy nebo mangu:-) Uvidíme...mějte se!!
Vaše Keiko-chan