Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Watashitachi no hoshi

29. července 2008 v 1:46 | Keiko-chan |  Shonen ai povídky
Ahoj. Jmenuju se Kin a je mi sedmnáct a půl. Ale kvůli mé výšce si všichni myslí, že mi je nanejvýš patnáct. Kluci ve škole jsou s tim fakt hrozný jak pokřikujou "Skrčku! Skrčku!" Někdy bych jim fakt jednu dal, ale to bych pak dostal od Yamamota pěknou nakládačku a to já nechci. Eh, zapomněl jsem se zmínit, chodím na Keitanskou střední. Není to tam nic moc, ani tam nemám žádný kamarády kromě Yoshira...s tim se kámoším už od první třídy a je to snad jedinej kluk na celý škole, kterej mě nemá za pako a neposmívá se mi! Tedy jediný, až do té doby, kdy jsem potkal Jeho...
Byla zrovna sobota a já mamce pomáhal s velkým nákupem na neděli. Někde u cukrovinek jsme se rozdělili a já dostal za úkol najít nějakou zeleninu. Bylo to každou sobotu to samé. Ta samá otrava, jen protože supermarket je od naší titěrné vesničky tak daleko, že se tam můžem vydávat jen jednou týdně. Ikdyž už jsem tu několikrát byl, pořád jsem bezradně tápal mezi regály, ověnčenými pestrobarevnými cedulkami informujícími o všemožných slevách, kde je ta zatracená zelenina. Až po pár minutách bloumání jsem v dálce uviděl mnohobarevnou šmouhu a když jsem došel blíž, zjistil jsem, že je to konečně ta zelenina. No sláva! Došoural jsem se k regálu a začal luštit mámino drobné písmo na papírku, který mi dala. A pak jsem za sebou uslyšel hlas:
,,Potřebuješ něco?"
Vylekaně jsem se otočil a spatřil nějakého kluka, od dost vyššího než já, s tmavěhnědými vlasy v zaměstnaneckém mundůru. Vypadal tak úžasně, že jsem na něj zůstal civět s otevřenou pusou.
,,Ee...no já..."Pronesl jsem po chvíli.,,T-totiž...potřeboval bych-kilo brambor!!"Řekl jsem to první, co mě napadlo.
Kluk se jen otočil, zaštrachal ve druhém regálu a podal mi pytlík s bramborami.
,,Tady to máš."
,,D-díky..."Vypadlo ze mě a cítil jsem, jak jsem celý zrudl. Když mi ale pytlík podával, ruce mi najednou selhaly, síťka s bramborami spadla na zem a ty se vysypaly všude kolem po zemi. Tak strašně jsem se styděl, že jsem raději hned utekl pryč. Mámě jsem řekl, že jsem stánek se zeleninou nenašel a ona vzdychla a začala ho hledat sama. Po chvíli přišla s bramborami i cibulí, ale když jsem se jí opatrně zeptal na toho kluka, vůbec nechápala, o čem to mluvím.
"Třeba to byl duch..."Pomyslel jsem si na cestě k autu, v rukou nesouc dvě plné nákupní tašky. Ale nebyl, jak se po chvíli ukázalo. Ten kluk totiž vyběhl z budovy a k mému zděšení se řítil přímo za mnou...!
,,Uch...už jsem si myslel že...odjedeš...huh..."Divoce oddechoval. Hned, jak se zase trochu rozdýchal, něco mi podal.
,,Moje klíčenka!!"Zíral jsem na ten drobný předmět, co svíral v ruce a trochu jsem se zastyděl, protože to byla moje utajovaná Hello Kitty. Mohl si myslet, že jsem dětinský a smát se mi, ale neudělal to.
,,Asi ti vypadla, když jsi upustil ty brambory...moc se za ně omlouvám, v tom pytli byla ohromná díra, ale já si jí všim až na poslední chvíli."
Opatrně jsem si vzal Hello Kitty třemi prsty jedné ruky. Těma druhýma dvěma jsem svíral tašku.
,,Díky. A nemusíš se omlouvat."Řekl jsem a pak už na mě zavolala mamka.,,Ahoj."Rozloučil jsem se s ním a odešel k autu.
Setkání s tím klukem jsem od té chvíle nemohl vypustit z hlavy. Pořád jsem na něj myslel. Na jeho vlasy, na jeho milé oči... Ale co to melu!! Nikdy jsem takhle o nikom nepřemýšlel, vlastně...ani o holce. Je možný že...že se mi třeba líbí?? Ne!! To je pitomost....ale proč na něj tedy pořád myslím??? Takhle jsem uvyžoval, dokud jsem neusnul. Dokonce se mi o něm i zdálo.
Druhý den ve škole na mě už od dveří mával Yoshiro. Sedl jsem si k němu na své místo a nastražil uši, protože tohle gesto znamenalo, že má nějaké novinky.
,,Slyšels to?"Začal Yoshiro.,,Do města se přistěhoval nějakej kluk. Bydlí v domě svýho bratrance...víš, toho podivína, co žije v Americe. A prej sem začne chodit i do školy. Slyšel sem, že dělá v supermarketu."V supermarketu. Dál už jsem Yoshira neposlouchal. Celou dobu mi hučela hlavou jediná otázka: Je to on?
O polední přestávce jsme s Yoshirem chtěli jít do jídelny, ale on si musel urgentně odskočit na záchod, takže mi řekl, ať jdu sám a pak tam na něj počkám. Pomalu jsem procházel chodbou a rozhlížel se, jestli v okolí není Yamamotova parta. Ale ti už naštěstí byli v jídelně, soudě podle toho, že se nepoflakovali nikde kolem. Když jsem tam tak procházel, blesklo mi hlavou, jestli ten kluk ze supermarketu je opravdu ten, o kterém Yoshiro mluvil. A jestli jo, potkám ho?
Tolik jsem nad tím dumal, že jsem ani nedával pozor. Najednou do mě někdo vrazil tak silně, až jsem spadl na zem. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem Jeho.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kitty kitty | 13. září 2008 v 21:29 | Reagovat

dobře to začíná

2 dlac56 dlac56 | E-mail | Web | 20. května 2009 v 16:57 | Reagovat

je to zatial fajn... som zvedava co z toho bude :o)

3 Glorilian Glorilian | Web | 30. května 2009 v 14:22 | Reagovat

Jop, dobrý začátek. =)

4 T!na-chan T!na-chan | Web | 2. července 2009 v 21:17 | Reagovat

nádherný jdu číst další čast

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama