Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Srpen 2008

Zvláštní smutek, snad samota..?

29. srpna 2008 v 17:57 | Reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Mno tohle je první příběh, který sem dávám....jak je asi jasné...nejsem hlavní majitel tohoto blogu, ale spolupracovník....budu tu pracovat pod jménem Reiko-chan....jméno, které používám už dost dlouho....tak ale k příběhu....je to krátké...dalo by se říci, že je to krátká jednorázovka.....
Je to hodně pocitové...lehce depresivní a hlavně....realistické....;-)
Prosím nekamenovat...je to vůbec první povídka, kterou takhle zveřejňuji...tekže ještě žádné zkušenosti nemám
Sedí v místosti a čte si příběhy na internetu.....už ji to moc nebaví.....každý den je stejný...probudí se v naději, že se ozve nějaký kamarád a zachrání ji....před čím..?....před bolestí, kterou cítí...před bolestí lhostejného dne, který jí každým dnem přináší jen šedé, nudné prohlížení na internetu....občas někomu napíše a nachvíli zapomene na tu bolest.....na tu samotu.....občas si sedne na okno a poslouchá své oblíbené zpěváky.....někdy mezi písničky, které si vybrala zabloudí i jedna smutná......při jejím poslechu někdy spadne i studená, ale opravdová slza....pomalu jí padá k srdci....k srdci, které je tak prázdné....ale přitom plné....plné bolesti, vzpomínek......nepláče, jen slzí.....její srdce, ale udusává nekonečná hlubina samoty, která každým dnem naplňuje její den......chybí jí....potřebuje to.....pohlazení, obejmutí, polibek....netušila, že jí může něco takového chybět....bohužel, je to přesně to, co by jí udělalo aspoň nachvíli skutečně šťasnou....je to tak dávno, kdy tě objala....kdy tě políbila, kdy se tě něžně dotkla.....tenkrát si ji milovala....teď už ne.....ale i přesto, že ti je láska tak vzdálená, tak tvé rty a náruč je jí neustále otevřená.....chce zase cítít její dech na svém těle....cítit její vůni a smět se dotknout jejích nádherných vlasů......ví, že i ona touží po doteku a láskyplném obejmutí, stejně jako ví to, že nechce být obejmuta od tebe....bolí jí to.....tahle samota je tak ukrutná....horší než neopětovaná láska....horší než cokoli jiného......skrývá to a vypadá šťastně....možná i je....šťastná...ale tato samota jí nedá pokoj.....každý den by nejradši vymazala, ale zemřít se jí ještě nechce.....a co teprve noc.....nostalgická jarní a letní noc, která voní romatikou....romantikou, kterou tak zbožňuje....romantikou, kterou už nikdy nezažije tak krásnou jako s ní....navždy bude uvězněná v této samotě...a ví, že jen ona tě může vysvobodit....ale ona to už nikdy neudělá.....její život bude zavánět prádnotou a nemalou touhou po jejím teplém objetí.....ona vždy bude tou první a pravou krásou, která se jí zjevila před očima tak náhle.....a ona si to uvědomuje....až moc dobře....její láska....její Ritsuka

Na úvod pár obrázků

29. srpna 2008 v 17:51 | Reiko-chan |  Shoujo ai obrázky


Obrázek nad textem je z úžasného a přitom smutného příběhu z webkomiksu Mystican dream




Jsou věci,který si za peníze nekoupíš,třeba dinosaura...

22. srpna 2008 v 1:15 | Keiko-chan |  Novinky
Sem zase tady XD Dneska jsem byla na výstavě Titanicu...bylo to fakt super a jo, přežila semXD Strávila sem 8 hodin v Praze, navštívila dvě výstavy a odnesla si odtamtud dvě knížky (když nepočítám program výstavy Titanik) *uf!* Ještě jsem vám sem hodila pár obrázků, nemám náladu nic moc komentovat tááákže...
Oyasumi-nasai! (nebo ohayo?)
Vaše Keiko-chan
lilfish.jpg Blond haired anime girl blonde yellow golden image by areesha_cutie
(ach, jak mě se líbí blondýnky!XD)

Obrááázky

22. srpna 2008 v 1:05 | Keiko-chan |  Shoujo ai obrázky
Sleepy_time_by_Hitana.jpg picture by AngelinaBe-be2
Tenhle skvělý obrázek mi poslala moje kámoška Irmy:-* Je to jako wallp, stažení tady - http://i150.photobucket.com/albums/s87/AngelinaBe-be2/Sleepy_time_by_Hitana.jpg
alv.jpg shoujo ai image by saltedpeanut006
ss.jpg shoujo ai image by saltedpeanut006
shoujo_ai.jpg BFF! image by AnimeRoxMySocks
1203914269682.jpg yuri image by KonoSetsu93

Ahojky

20. srpna 2008 v 20:39 | Keiko-chan |  Novinky
Takže, dneska jsem měla opravdu náááročný den. Jak bych to asi řekla, nejdřív jsem rozbila můj milovaný keyboard (ale táta pak přišel a uklidnit mě, že jsou to jen vybitý baterky). Pak jsem s tátou zašla na poštu pro jistou knížku, kterou jsem si objednala a která se řadí do tzv. queer literatury (což on neví, protože jsem našim nakecala, že je to jen "nějaká knížka pro kámošku") a on mě cestou bombardoval všelijakými otázkami ohledně knihy a ohledně toho, proč si to kámoška nemohla objednat sama (ještěže kámoška nemá internet, to byla postačující výmluva). Následně jsem doma knížku četla, ale pak přišla máma a já ji nestačila schovat a ona chtěla vědět, o čem ta knížka je, což jsem jí samozřejmě říct nemohla, takže jsem se z toho nějak vylhala a teď si naši nejspíš myslí, že čtu porno. Ironií je, že když mi před několika lety mamka dala knížku, kterou jí "doporučila její kolegyně", celá natěšená z toho, jak úžasná a snad i výchovná ta knížka musí být, a já ji přečetla, zjistila jsem, že je to prachsprosté porno zaobalené do obálky dívčího románu (které od té doby nesnáším, jak ta holka z knížky mohla ksakru být tak blbá??!!). Jistě, byla jsem zvědavá, ale tohle mě vážně vyděsilo a znechutilo... A teď, když čtu knížku, která je vhodná, nesexuje se tam (alespoň to se tvrdí), jen je to o dvou gayích, myslí si, že je to porno...
Vaše strhaná Keiko-chan
P.S.Koukejte komentovat mangu!!

plyšová zvířátka nás nemohou obejmout, ale někdy jsou jediní koho máme

19. srpna 2008 v 18:07 | Keiko-chan |  Novinky
Konbanwa!
*páni, dneska přizpívám nějak brzy*
Minule jsem vám sem přidala mangu Třešně pro Tvé rty, tak snad se vám líbí:-) Zjistila jsem, že je v ní pár překlepů, ale to opravím později. Mimochodem, kdybyste věděli, kam bych mohla tu mangu dát v zipu, abyste si jí pak mohli celou stáhnout, tak mi to napište. Jinak hlásím se do jedné soutěže. S touhle mojí malůvkou↓
Untitled-2copy.jpg picture by AngelinaBe-be2
*to jsem já jak lezu z počítače kdybyste to nepoznali* Možná už některým z vás došlo, že jsem se inspirovala hororem kruh, kde Samara vylízá z televizeXD
Mějte se,
Keiko-chan

Třešně pro Tvé rty (Milk Morinaga)

18. srpna 2008 v 1:42 | Keiko-chan |  Přeložená manga
shoujo ai one shot z magazínu Yuri Hime
Užijte si to:-)

Yuri_Hime_01_cover.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_01.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_02.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_03.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_04.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_05.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_06.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_07.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_08.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_09.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_10.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_11.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_12.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_13.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_14.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_15.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_16.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_17.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_18.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_19.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_20.jpg picture by AngelinaBe-be2
Cherries_For_Your_Lips_Credits.jpg picture by AngelinaBe-be2


Vaše povídky

6. srpna 2008 v 1:18 | Keiko-chan |  Vaše povídky
Aby tu nebyly jen ty moje povídky, můžete mi posílat vaše. Podmínky jsou že to musí být buď shonen ai nebo shoujo ai (yuri a yaoi), nemělo by to porušovat pravidla blog.cz a musíte do mailu napsat název povídky a autora (pokud nechcete být zveřejněni napište autor: anonym). Povídky posílejte na mail Angelina9@seznam.cz (nejlépe jako dokument ve wordu) Toť vše.

Nikdy se nevzdávejte věcí, které vás dokáží rozesmát...

6. srpna 2008 v 1:13 | Keiko-chan |  Novinky
Čau, lidi. Příspívala bych víc, ale měla jsem menší fylosofické období a já když nad něčim přemýšlim, tak skoro nic jinýho nedělám XD Ehm no...abych tak řekla, mám pár připravovaných "projektíků" tak let´s go...Mám už pár napsaných povídek (Pivoňky a Zápěstí) Jelikož Pivoňky sou hororový a sou na části, rozhoduju se, jestli je sem dát po částech, nebo rovnou... Zápěstí je podle mě někdy trochu přehnaný, takže to ještě přepíšu. Pak mám ještě několikadílnou Ieru, ale první díl jsem napsala na papír a ještě jsem se nedohrabala ho celý přepsat XO A rozepsaný mám Phsychology of Ariel neboli P. A. (další horůrek XD). A jednu rozepsanou mangu-Vanilku (Vampíří záležitost), u který jsem na pátý stránce a jelikož se s tim fakt pižlám, ještě to potrvá...výsledkem je, že tu přibývá akorát Watashitachi no hoshi, což je shonen ai, ale hlavním účelem tohohle blogu je shoujo ai, no né? Takže je hned několik možností že za a) přepíšu Ieru za b) přepíšu Zápěstí za c) přepíšu Pivoňky. Každopádně by to tu někdy (někdy) mělo být...zatím se mějte a nezapomeňte na (viz. nadpis)!!
Vaše Keiko-chan


Watashitachi no hoshi 4

6. srpna 2008 v 0:58 | Keiko-chan |  Shonen ai povídky
Došli jsme až ke mně domů a mě se udělalo trochu líp. Nakonec jsem se dokonce dokázal postavit i sám na nohy. Ale nechtěl jsem, aby Sayoran odcházel, tak jsem ho "za odměnu za záchranu" poval dál na čaj. Vevnitř jsem zjistil, že naši jsou už pryč. Odjeli dneska dřív a zanechali mi jen vzkaz na ledničce..."Jídlo máš na stole, dej si takoyaki. Vrátíme se za týden. Máma a táta" No výborně, alespoň mi tu nechali jídlo. Sice mi hned došlo, že není vařené s láskou od mámy, nýbrž z nedaleké restaurace, vařené maximálně tak s láskou k penězům. Ušklíbl jsem se a začal vařit ten čaj. Sayoran si zatím prohlížel náš dům.
,,Máte pěkně velkej dům..."
,,Jo, to říkaj všichni..."
,,...ale já mám větší."Usmál se. Zaxichtil jsem se a připravil do starožitných, malovaných hrnků sáčky.
,,Tak to ho někdy budu muset vidět..."Odpověděl jsem.
,,Fajn, můžu tě tam kdykoliv zavést. Třeba zítra? To už bych tam neměl mít takovej bordel jako teď..."
Usmál jsem se. ,,Zítra." Kdyby viděl můj pokoj, pak by teprve poznal ten správnej bordel. Máma mě dřív nutila si uklízet, ale už nade mnou zlomila hůl. Jsem prostě nepoučitelný.
Usrkávali jsme čaj a moc nemluvili. Vyhýbal jsem se mu pohledem a cítil jsem, jak se až červenám, když je takhle blízko. Měl jsem strašnou chuť se ho dotknout, takhle působil jako neskutečně krásná socha za skleněnou vitrínou. Měl jsem chuť vytrýnu prorazit, ale odvahu jsem k tomu nenašel. Nakonec mlčení prolomil on.
,,Líbí se ti...na téhle škole?"Při slově "škola" jsem se otřásl odporem. To nebylo zrovna nejlepší téma hovoru.
,,Vůbec ne. Učitelé sou pruďasi a jedinej můj kámoš je Yoshiro, a to jen proto, že se naše rodiny znají, ostatní mě nesnáší. Nezapadám tam."
,,Hm, to znám..."Řekl Sayoran. ,,U nás mě měli jen za bohatýho synáčka. Ohrnovali nade mnou nos. Můj táta se znal s ředitelem a tak si na mě všichni ukazovali, že mám protekci. Kvůli tomu jsem vzal tu práci v obchoďáku. Už nechci být jen bohatej synáček, peníze mejch rodičů mě nezajímají, chci si vydělat vlastní a osamostatnit se. A zatím tu žiju v domě mýho bratrance, kterej je asi jedinej z rodiny, co mě chápe."Koukal jsem na něj jako spadlej z višně. Tolik lidí by chtělo mít bohatou rodinu, ale má to i stinné stránky. Je to něco jako V.I.P., kterému každý závidí. A Sayoranovi bylo vidět na očích, jak moc ho to trápí. Najednou mě něco popadlo. Chtěl jsem ho utěšit. Chytl jsem ho za ruku.
,,Sayorane..."
,,Prosím, říkej mi Sayi."Usmál se na mě a pak se mi upřeně zahleděl do očí. Najednou, ani nevím jak, byalo to strašně rychlé, jsem ucítil jeho rty na svých a jeho jazyk pomalu mi vnikající do úst. Přidal jsem se. A tak jsme tam stáli a líbali se. V tom zšeřelém, opuštěném domě. Dva opuštění lidé...

Watashitachi no hoshi 3

4. srpna 2008 v 23:27 | Keiko-chan |  Shonen ai povídky
Hned druhý den...mě popadla taková zvláštní hyperaktivní nálada. Ráno jsem vstal, vyčistil si zuby, oblékl se, učesal, nacpal do sebe snídani a poslal esemejdu Yoshirovi-a to všechno za pouhých deset minut! Jindy mi to trvá i víc jak půl hodiny, než se vyhrabu, ale tentokrát bylo všechno jinak. Venku krásný den, sluníčko svítilo, a já měl naprosto naprosto úžasný pocit. Až na půli cesty ke škole jsem se zastavil-nemají takový pocit zamilovaní?!
,,Kine!! Ty dneska nějak chvátáš, spomal trochu!"Yoshiro už mě dobíhal. Hned jak se dostal do mé blískosti, dal mi herdu do zad. Ale byl už tak vysílený, že jsem to sotva ucítil.
,,Hergot, co...ti je...čéče..."Zuřivě oddechoval Yoshiro, schvácený z toho maratónského běhu. ,,Jindy se loudáš a dneska...a hele, že vono za tim něco bude?"
,,Nic, nic. Prostě jsem dneska jen měl dobrou snídani. A slunko tak hezky svítí...naši dnes večer odjíždí, budu mít celý den pro sebe..."Nejistě jsem se usmál, ale nezabralo to.
,,Nebo někdo..."Dodal Yoshiro s tajemným výrazem ve tváři.
Herdu jsem mu oplatil. A pořádně! ,,Yoshiro, říkal jsem ti..."
,,Ale vždycky když vaši odjíždí, bereš to jako normální, každodenní věc, popravdě jsem tě nikdy neviděl tak šťastného." Řekl Yoshiro, jen co po té mojí ráně popadl dech.
A byla to pravda. Naši jezdili na ty své "služební cesty" tak často, že už jsem to ani neregistroval. Přes den sice byli v domě, ale často se stávalo, že tam nespali. Jeli na nějaký večírek a zůstali tam do rána, nebo jindy, jako právě teď, ale to už se zas tak často nestávalo, odjížděli oba na služební cestu klidně i na týden. Nechali mi tu půlku z té hory jídla, druhou půlku si vzali s sebou a odjeli pryč. Zanechali tu svého samostatného skoro-dospělého synáčka samotného.
Přemýšlel jsem nad tím po cestě do školy a nenapadlo mě nic jiného, než že se tam prostě těším kvůli jisté osobě...ale to jsem si samozřejmě nechtěl připustit.
,,Co tu furt tak číháš, Kine? Není ti něco?"Zeptal se mě Yoshiro, když jsem se asi podesáté ohlédl za sebe, jestli tam náhodou ta jistá osoba nekráčí. A já odpověděl že ne. Jenomže bylo. Páni, asi jsem se zamiloval...
Den uběhl jako každý jiný. Jedna nudná písemka, tuna domácích úkolů, Yoshirovy vtípky... Ale pak, když jsme se s Yoshirem rozloučili před školou, protože si pro něj přijela jeho ségra, najednou jsem měl pocit, že něco je jinak. Víte, takovýto, jak vám najednou přeběhne mráz po zádech a vy netušíte proč. Ale hned, jak jsem se z nějakého nepochopitelného popudu (možná to bylo tím, že jsem za sebou uslyšel kroky), otočil, uviděl jsem šest hlav Yamamotovy party, hledících přímo na mě ze vzdálenosti pouhých několika metrů, a zvedl se mi žaludek.
,,Tak co, ty skrčku?"Zasmál se Yamamoto, největší a nejsilnější z nich. Týpek s tmavě hnědými, nakrátko ostříhanými vlasy, který s oblibou nosí koženou bundu a boty. Už měl kvůli tomu i několik postihů, že na sobě nemá školní uniformu, jak se sluší a patří, ale jako správný rebel je bral se smíchem a teď, jakmile překročil práh školy, vytáhl svou milovanou bundu a jakkoliv bylo vedro, přetáhl ji přes sebe. Jen aby vypadal jako drsňák.
,,A-ahoj, Yamamoto."Vyskočilo ze mě, ani nevím jak. Ale Yamamoto už byl u mě, jednou ránou mě srazil k zemi a přímo k nosu mi přisunul tu svojí smradlavou botu.
,,Tak ty mě budeš nazývat jménem, ty skrčku?!"Zavrčel. ,,Tak to ne. Budeš mi říkat pane, jinak tě zkopu jak psa. Tak bude to?"
Nevěděl jsem, co jiného dělat. Měl jsem strašný strach a žaludek mi v břiše dělal kotrmelce o sto šest. ,,Ano, pane."Řekl jsem. Pořád jsem klečel na zemi a ani jsem se neodvážil vzhlédnout. Jen jsem uslyšel, jak se všech těch šest výrostků dalo do hlasitého smíchu. A hned nato Yamamoto prudce kopl do břicha tak, že jsem sletěl o hezkých pár cenťáků dál a přistál na zádech. Bylo mi příšerně špatně, břicho mě bolelo, jako kdybych na něm měl stokilovou olověnou kouli, v uších mi bzučelo a nade mnou se míhalo šest nejasných skvrn.
A pak, zničehonic, se ozval hlas-hádejte koho!
,,Hej! Nechte ho bejt!!"Ozval se Sayoran.
,,Jo? A co chceš udělat, abysme ho nechali, hm?"Řekl opovržlivým tónem Yamamoto.
,,Nevím, jak vy, ale já jsem ředitelčin syn. Stačí kváknout a všechny vás vyhodí!"Slyšel jsem, jak se těch šest radí.
,,A to ti jako máme věřit?"Zasmál se Yamamoto.
,,Nevěřte si-až odsud poletíte bez zpáteční letenky, pak uvěříte."To je přesvědčilo. Yamamoto něco procedil skrz zuby a pak se všech šest stáhlo pryč.
Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to. Pořád mě ještě tak strašně bolelo břicho. A pak jsem ucítil, jak mě někdo zvedá. Konečně jsem si otřel z očí slzy a zaostřil jsem. Přede mnou stál Sayoran, očividně velmi ustaraný.
,,Není ti nic?"Zeptal se mě a já měl takovou strašnou radost, že ho vidím až jsem měl skoro chuť skočit mu kolem krku, ale místo toho jsem se pozvracel. Sayoran mi pak podal kapesník, abych si utřel pusu a řekl:,,To nic. Už to bude dobrý."A přitom mě pořád ochotně podpíral. A jelikož jsem nedokázal udržet balanc, nabídl mi, že mě odvede domů. A já souhlasil.