Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Watashitachi no hoshi 3

4. srpna 2008 v 23:27 | Keiko-chan |  Shonen ai povídky
Hned druhý den...mě popadla taková zvláštní hyperaktivní nálada. Ráno jsem vstal, vyčistil si zuby, oblékl se, učesal, nacpal do sebe snídani a poslal esemejdu Yoshirovi-a to všechno za pouhých deset minut! Jindy mi to trvá i víc jak půl hodiny, než se vyhrabu, ale tentokrát bylo všechno jinak. Venku krásný den, sluníčko svítilo, a já měl naprosto naprosto úžasný pocit. Až na půli cesty ke škole jsem se zastavil-nemají takový pocit zamilovaní?!
,,Kine!! Ty dneska nějak chvátáš, spomal trochu!"Yoshiro už mě dobíhal. Hned jak se dostal do mé blískosti, dal mi herdu do zad. Ale byl už tak vysílený, že jsem to sotva ucítil.
,,Hergot, co...ti je...čéče..."Zuřivě oddechoval Yoshiro, schvácený z toho maratónského běhu. ,,Jindy se loudáš a dneska...a hele, že vono za tim něco bude?"
,,Nic, nic. Prostě jsem dneska jen měl dobrou snídani. A slunko tak hezky svítí...naši dnes večer odjíždí, budu mít celý den pro sebe..."Nejistě jsem se usmál, ale nezabralo to.
,,Nebo někdo..."Dodal Yoshiro s tajemným výrazem ve tváři.
Herdu jsem mu oplatil. A pořádně! ,,Yoshiro, říkal jsem ti..."
,,Ale vždycky když vaši odjíždí, bereš to jako normální, každodenní věc, popravdě jsem tě nikdy neviděl tak šťastného." Řekl Yoshiro, jen co po té mojí ráně popadl dech.
A byla to pravda. Naši jezdili na ty své "služební cesty" tak často, že už jsem to ani neregistroval. Přes den sice byli v domě, ale často se stávalo, že tam nespali. Jeli na nějaký večírek a zůstali tam do rána, nebo jindy, jako právě teď, ale to už se zas tak často nestávalo, odjížděli oba na služební cestu klidně i na týden. Nechali mi tu půlku z té hory jídla, druhou půlku si vzali s sebou a odjeli pryč. Zanechali tu svého samostatného skoro-dospělého synáčka samotného.
Přemýšlel jsem nad tím po cestě do školy a nenapadlo mě nic jiného, než že se tam prostě těším kvůli jisté osobě...ale to jsem si samozřejmě nechtěl připustit.
,,Co tu furt tak číháš, Kine? Není ti něco?"Zeptal se mě Yoshiro, když jsem se asi podesáté ohlédl za sebe, jestli tam náhodou ta jistá osoba nekráčí. A já odpověděl že ne. Jenomže bylo. Páni, asi jsem se zamiloval...
Den uběhl jako každý jiný. Jedna nudná písemka, tuna domácích úkolů, Yoshirovy vtípky... Ale pak, když jsme se s Yoshirem rozloučili před školou, protože si pro něj přijela jeho ségra, najednou jsem měl pocit, že něco je jinak. Víte, takovýto, jak vám najednou přeběhne mráz po zádech a vy netušíte proč. Ale hned, jak jsem se z nějakého nepochopitelného popudu (možná to bylo tím, že jsem za sebou uslyšel kroky), otočil, uviděl jsem šest hlav Yamamotovy party, hledících přímo na mě ze vzdálenosti pouhých několika metrů, a zvedl se mi žaludek.
,,Tak co, ty skrčku?"Zasmál se Yamamoto, největší a nejsilnější z nich. Týpek s tmavě hnědými, nakrátko ostříhanými vlasy, který s oblibou nosí koženou bundu a boty. Už měl kvůli tomu i několik postihů, že na sobě nemá školní uniformu, jak se sluší a patří, ale jako správný rebel je bral se smíchem a teď, jakmile překročil práh školy, vytáhl svou milovanou bundu a jakkoliv bylo vedro, přetáhl ji přes sebe. Jen aby vypadal jako drsňák.
,,A-ahoj, Yamamoto."Vyskočilo ze mě, ani nevím jak. Ale Yamamoto už byl u mě, jednou ránou mě srazil k zemi a přímo k nosu mi přisunul tu svojí smradlavou botu.
,,Tak ty mě budeš nazývat jménem, ty skrčku?!"Zavrčel. ,,Tak to ne. Budeš mi říkat pane, jinak tě zkopu jak psa. Tak bude to?"
Nevěděl jsem, co jiného dělat. Měl jsem strašný strach a žaludek mi v břiše dělal kotrmelce o sto šest. ,,Ano, pane."Řekl jsem. Pořád jsem klečel na zemi a ani jsem se neodvážil vzhlédnout. Jen jsem uslyšel, jak se všech těch šest výrostků dalo do hlasitého smíchu. A hned nato Yamamoto prudce kopl do břicha tak, že jsem sletěl o hezkých pár cenťáků dál a přistál na zádech. Bylo mi příšerně špatně, břicho mě bolelo, jako kdybych na něm měl stokilovou olověnou kouli, v uších mi bzučelo a nade mnou se míhalo šest nejasných skvrn.
A pak, zničehonic, se ozval hlas-hádejte koho!
,,Hej! Nechte ho bejt!!"Ozval se Sayoran.
,,Jo? A co chceš udělat, abysme ho nechali, hm?"Řekl opovržlivým tónem Yamamoto.
,,Nevím, jak vy, ale já jsem ředitelčin syn. Stačí kváknout a všechny vás vyhodí!"Slyšel jsem, jak se těch šest radí.
,,A to ti jako máme věřit?"Zasmál se Yamamoto.
,,Nevěřte si-až odsud poletíte bez zpáteční letenky, pak uvěříte."To je přesvědčilo. Yamamoto něco procedil skrz zuby a pak se všech šest stáhlo pryč.
Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to. Pořád mě ještě tak strašně bolelo břicho. A pak jsem ucítil, jak mě někdo zvedá. Konečně jsem si otřel z očí slzy a zaostřil jsem. Přede mnou stál Sayoran, očividně velmi ustaraný.
,,Není ti nic?"Zeptal se mě a já měl takovou strašnou radost, že ho vidím až jsem měl skoro chuť skočit mu kolem krku, ale místo toho jsem se pozvracel. Sayoran mi pak podal kapesník, abych si utřel pusu a řekl:,,To nic. Už to bude dobrý."A přitom mě pořád ochotně podpíral. A jelikož jsem nedokázal udržet balanc, nabídl mi, že mě odvede domů. A já souhlasil.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kitty kitty | 13. září 2008 v 21:43 | Reagovat

oooooch.... pokračujem

2 Glorilian Glorilian | Web | 30. května 2009 v 14:41 | Reagovat

Ten Yoshiro mě baví... =D

3 T!na-chan T!na-chan | Web | 2. července 2009 v 21:28 | Reagovat

krása krása,přesně Glorian :D

4 T!na-chan T!na-chan | Web | 2. července 2009 v 21:28 | Reagovat

*Glorilian

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama