Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Září 2008

Watashitachi no hoshi 5

20. září 2008 v 1:05 | Keiko-chan |  Shonen ai povídky
Ráno jsem se probudil se Sayovou vůní všude kolem sebe...v jeho posteli (XD). S překvapením jsem ale zjistil, že tam Say není. Pak mě ale praštila do nosu další vůně-palačinkyyyy!!!!
Zanedlouho se ve dveřích objevil polonahý Say s talířem plným voňavých palačinek v ruce...ach jak úžasně vypadal, když tam tak stál!
,,Doufám, že je máš rád..."Řekl po chvilce mého němého zírání.
,,J-jasně!"Vzpamatoval jsem se a vzal si talíř s palačinkami. Say si sedl vedle mě a jen trochu uždiboval z okraje každé palačinky. ´Naprosto úžasné ráno.´Pomyslel jsem si, ale vtom se muselo všechno zkazit.¨
,,Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit..."
,,Hmm..."Zabručel jsem s plnou pusou.
,,Ti kluci včera-tohle dělají pořád?"
Jak to řekl, palačinka mi zaskočila v krku, div že jsem se neudusil. Žaludek mi udělal několik kotrmelců. Takové to bylo krásné ráno a jedna věta ho pokazila. Pořád ještě jsem si pamatoval všechny ty rány, ta ošklivá slova a ponižování, co jsem zažil od Yamamotovy party.
A vtom moje oči zavadily o hodinky.
,,Přijdu pozdě na hodinu!!!"Vyhrkl jsem ze sebe, div že jsem palačinkami, které jsem pořád ještě měl v puse, nepoprskal všechno kolem.
Rychle jsem se oblékl a vystřelil ven, Sayoran za mnou.
Utíkal jsem co nejrychleji jsem mohl a přitom jsem přemýšlel-jak to teď bude se Sayem a se mnou? Byla to jen jedna noc, nebo to myslí vážně? Co je vlastně zač? Vždyť já ho ani pořádně neznám! Hlavou se mi honily otázky tak dlouho, dokud mě něčí paže nechytila za rameno a já na všechno rázem zapomněl. Tu vůni bych poznal kdekoliv-Sayoran!
,,Nechvátej tolik, to není po jídle dobrý!"Řekl a jemně mi stiskl rameno. Spomalil jsem, ale pořád ne dost, Sayoran už nemohl, zastavil se a prudce oddechoval.
,,Běháš jako zajíc!"Vydal ze sebe sípavě, což mě nakonec zastavilo. Podíval jsem se na něj.
,,Fakt? Tělocvikář mě nesnáší, prý se flákám."Ve skutečnosti mě neměl rád, kvůli tomu, že mě Yamamoto a jeho banda za jeho zády postrkovali a pak všechno svedli na mě. Poslední kapkou asi bylo, když do mě plnou silou vrazili a já nejenže shodil tělocvikáře, ale i naši starožitnou síť, která nevydržela a protrhla se. Od té doby na mě telocvikář v jednom kuse křičel a Yamamoto měl o zábavu postaráno.
,,Mimochodem...máš rozepnutej poklopec."Dodal jsem a ikdyž se Say ihned sklonil, aby ten "nedostatek" opravil, stihl jsem zahlédnout jeho ruměnec.
Ve škole už mě čekala pěkně červená poznámka do žákovské knížky od učitelky (stejně naši podepíšou cokoliv jim strčím pod nos) a vysmátý Yoshiro.
,,Chlape, cos dělal že jsi přišel tak pozdě a ještě ke všemu celej rozcuchanej a zpocenej?"Pošeptal mi, když jsem si, celý zadýchaný, sedl do své lavice. Pak na mě významně pohlédl:,,Že by pařba u nějaký kočky?"A pak mě lehce dloubl loktem. Ach, kdyby jen věděl... Počkat, chci, aby to věděl?Je to můj nejlepší kamarád, ale jak by to asi bral? Nepřipadal bych mu o něco méně "chlapský" než dřív? Nezavrhl by mě? Představoval jsem si všechny různé možnosti, zatímco mi Yoshiro vzrušeně šeptal do ucha cosi o večírku jeho sestřenice, ale pak mě vyrušila učitelka:,,Kine! Tak ty příjdeš pozdě a ještě se vybavuješ? Koukej jít k tabuli!"
A tak jsem dostal další kuli z něčeho, co jsem naprosto nechápal, jelikož jsem se neučil. Ale to mi ani tolik nevadilo jako to, že si mě o přestávce pozval k sobě ředitel. Šel jsem sklíčeně chodbou, přemýšlel o tom, co by po mně ten starej páprda moh chtít a přitom jsem cítil strašnou potřebu zase vidět Saye. Mluvit s ním...dotknout se ho. Ale věděl jsem, že to není možné, protože se v dolním patře právě převléká na tělocvik a tak jsem se ploužil co nejpomaleji to šlo a každou chvilku se rozhlížel, jestli nepotkám Yamamota a jeho partu. Když jsem došel až ke dveřím ředitelny bez toho, abych viděl jediného člena bandy, usoudil jsem, že se asi někde baví mlácením prvňáků.
Zaklepal jsem a když se ozvalo "dále", pomalu jsem vkročil dovnitř.

Shake ya body...

20. září 2008 v 0:27 | Keiko-chan |  Novinky
Někteří lidi už mě vážně štvou, pokud nemáte rádi/y shoujo-ai, tak sem laskavě nelezte a nechte si ty svoje jedovatý komentáře! Tenhle blog jsem založila, protože všude bylo tolik shonen ai a shoujo ai skoro nikde... Podívejte se, já mám shoujo ai RÁDA, ráda ho čtu, koukám se na to, tak jsem si řekla "co takhle o tom založit blog?" Takže jestli se někomu tématika blogu nelíbí, ať mi víte co a jde si laskavě někam jinam!
Jo a reaguju na:
Layla
Dotaz:Proč to tolik podporuješ?Chápu,příběhy můžou být hezký,neříkám,ale neustále se dívat jak to nějaký holky dělaj,nebo se líbaj...to už dává dojem,že jsi taky lesba.
Tak za prvé-neříkám, že to dělám neustále! Shoujo ai je pro mě něco jako třešnička na dortu! (a už vůbec se pořád nekoukám jak "to" dělaj-jen pro tvou informaci.) A btw, z tvého komentáře se mi zdá, jako kdyby se ti něco nelíbilo, nebo bys to snad brala jako nemoc? No, já tě neznám, nemohu soudit...a jestli jsem lesba? To bylo myšleno jako "urážka" nebo konstatování, hm? Protože jak já říkám, lidi se nesoudí podle toho, co dělají v posteli!
Tak, uf, to by bylo...(to mě rozčílilo ještě víc, než když jsem mohla v Naruto-areně vyhrát se Sasukeho chidori, ale než jsem to odklikla, utek mi ten zatracenej limit a prohrála jsem! XO)
Bye, bye, ladies n´ gentlemans!

I-I-I told you, I-I-I need to...

13. září 2008 v 0:54 | Keiko-chan |  Novinky
Čágo béló, cizinci!
Takže jak bych začala...ehm...mám teď takový "umělecký" pocit...páč sem přečetla pár básní od Olgy Fikrlové (vážně sugoi!!). Přiznám se...nikdy moc nečtu básně...vlastně skoro vůbec (ikdyž v jednom podivném zápalu jsem jich pár napsala). Ani nevím proč, možná se bojím, že je nepochopím, nebo že budou moc primitivní. Ale! Máme se nějakou do konce měsíce naučit a já umím jen jednu morbidní a nechce se mi znova přednášet něco ze Špalíčku veršů a pohádek, tak jsem skočila do knihovny a tam mi padla do oka knížka "Ucho na nebi" (musím říct, jedna *hem-hem* básnička mě taky pobavilaXD!) Ale to je jiná historie...Ještě jsem se koukala na Bílý oleandr (sugoi sugoi sugoiiiii!!!-*už ho vidí potřetí*), někdy vážně musím sehnat i knížku...
Jinak-byl tu návrh udělat SB-podle mě je to dobrý nápad (pokud to budou blogy s podobnou tématikou, proč ne, že?). Takže to asi zkusím...
Mějte se!!!
Vaše Keiko-chan
P.S.Přestaňte se furt ptát "To sou lesby??!!", tenhle blog je o lesbách takže Calm down, calm down...

Tap on my window, knock on my door, I want to make you feel beautiful...

6. září 2008 v 0:18 | Keiko-chan |  Novinky
Dneska jsem přidala jen pár obrázků, sem utahaná...XP Byla jsem na Mamma mia! Fakt skvělej film XP
Mějte se!!


O.o

2. září 2008 v 19:02 | Keiko-chan |  Novinky
No příjdu sem na blog. cz a co nevidim O.o Úplně novej design O.o Páánečku, to už je hodin...každopádně, hodila jsem vám sem Pivoňky, protože už je mám na kompu dost dlouho, moc jsem to neupravovala tak mě prosím nekamenujteXD
Mějte se, Keiko-chan

Pivoňky (Část III. a IV.)

2. září 2008 v 18:55 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
ČÁST III.-Pohřební píseň
Šla jsem černým davem a po tvářích mi stékaly slzy. Pořád ještě jsem tomu nemohla uvěřit. Policie to kvalifikovala jako sebevraždu. Ale proč by se ksakru vraždila?! Moje Elli!! Moje sladká Elli teď ležela studená v rakvi, láska mého života… A mohl za to ten přízrak! Zabil ji a předtím se pokusil zabít mě! Proč?! Elli nikdy nikomu nic neudělala! Byl to anděl! Ach Bože, proč?! Šla jsem a šla..Nevnímala jsem lidi kolem sebe, ani déšť, který se z ničeho nic spustil z nebe, snad aby uctil památku mé milované. Elli zbožňovala déšť. Někdy, když pršelo prostě vyrazila ven a tancovala mezi kapkami deště. A já jí pak nadávala, že je blázen a ona mě chytla za ruku a tančily jsme spolu… To byly nádherné časy. Tak proč?! Proč to muselo ksakru skončit?! Co nám ten přízrak chce?! Proč zabil mou Elli… Najednou jsem ucítila čísi chladnou ruku na svém rameni. Lekla jsem se a když jsem zvedla hlavu, zjistila jsem, že už jsou všichni pryč a na hřbitově jsem sama.
,,Teď to samé čeká tebe…"Ozval se čísi hlas v mojí hlavě.
,,Proč?! Proč jsi to udělala?! Kdo jsi!!??" Křičela jsem přes celý hřbitov, ale odpovídalo mi jen bubnování deště do náhrobních desek. Pohlédla jsem na obzor. Už se stmívalo. Začínalo mě to trochu děsit. Být sama na hřbitově jen s tím podivným hlasem… co když se mi pokusí ublížit?! Ale já přece musím zjistit, proč zabil mou Elli!
,,Ukaž se!!"Zkusila jsem to ještě jednou, ale nic. Rozhodla jsem se tedy odejít, ale cosi mě zastavilo. Vůbec jsem nevěděla co. Prostě jsem se najednou nemohla pohnout z místa! Máchala jsem rukama sem a tam, ale moje nohy se odmítaly odlepit od země. Snažila jsem se je vytáhnout nahoru svýma rukama, ale vůbec to nešlo. Myslela jsem, že tam zůstanu stát navěky a zpanikařila jsem. Ještě chvíli jsem to zkoušela až se nakonec moje nohy pohnula a já se nahla tak nemotorně, že jsem spadla na zem. Pak jsem najednou vzhlédla nahoru. Byla tam. Stála nade mnou a její oči na mě hleděly stejně jako ve snu. Stejně děsivé a pomstychtivé… Najednou žena ukázala kamsi do dálky. Když jsem se tam podívala, uviděla jsem nádherný bílý náhrobek. Otočila jsem se znovu na ženu, ale ta už tam nebyla. Tak jsem se tedy zvedla a přišla k náhrobku. Nápis už byl skoro nečitelný, ale i tak se mi ho po chvíli podařilo rozluštit. Emily Turnerová 1982-2004, Láska je každého z nás démon, umí nám způsobit úsměv skrze slzy, ale i rozplakat, když se zrovna usmíváme. Ještě cestou jsem se dívala na Elliin hrob a nemohla uvěřit svým očím. Elli, já ti slibuju, že najdu tu, která tě zavraždila! Slibuju…
ČÁST IV.-Volný pád
Vzala jsem si dovolenou. Všecku, co jsem měla. Plánovala jsem najít Elliina vraha. Jenomže jak? Napadlo mě, že bych o té dívce možná mohla najít něco na internetu. Emily Turnerová… Zadala jsem to do vyhledávače a čekala… A to, co jsem našla, mě šokovalo. Emily Turnerová, zesnula 14. července 2004. Spáchala sebevraždu skokem z okna. A pod tím fotky ženy, jejíž oči už dávno znám. Mám je vpálené hluboko do mozku. Ale pořád ještě jsem nedostala odpovědi na moje otázky. Proč nás pronásledovala? Proč zabila Elli?
V noci jsem vůbec neusnula. Jen jsem ležela na posteli a představovala si, že mě objímá Elliina teplá láskyplná náruč. Že cítím její vůni a po tvářích mě lechtají jemné pivoňkově růžové vlásky… Ach Elli. Nevydržela jsem to a rozbrečela jsem se. Ona za nic nemohla…!
Příjemný letní větřík mi čechral vlasy a sušil moje slzy, ale ani to nepomohlo, abych se uklidnila. Pořád dokola jsem si v hlavě přemítala naše společné chvíle. První polibky a pohlazení…první film v kině…první společnou noc…a všechny další. A teď to všechno bylo pryč. Vyletělo to oknem společně s ní. Brečela jsem tak moc, až jsem měla polštář úplně mokrý a nemohla jsem přestat. Tulila jsem se k Elliinu plyšáčkovi, nasáklém její voňavkou a představovala si, že je to Elli. Ale nepomáhalo to. Jeho měkoučké pacičky a natisklý úsměv mi nedokázal nahradit tu, kterou jsem tolik milovala. Když jsem se trochu uklidnila, rozhodla jsem se jít k oknu nadýchat se ještě více čerstvého vzduchu. Jen jsem si tam stoupla a nechala se ovívat večerním větříkem. I v něm jsem cítila Elli. Viděla jsem, jak stojí u okna a nasává ten příjemný noční odér. Tak sama jako jsem teď já. A pak jsem se podívala na město. Na všechny ty světla v dálce. "Šťastné" rodinky, které po večeři usedají k celovečernímu filmu, opuštěné milence a milenky, kteří se jen tiše pousmívají nad pohádkami s veselým koncem, smutné osamělé duše co brečí u milostných dojáků, upracované matky a manželky, kterým na obyčejné radosti již nezbývá čas a život jim pomalu upadá do každodenního stereotypu, malou postavu na střeše, která se rozhoduje "mám skočit?" "nemám skočit?" a nakonec všechny ty sny, které se roztříští na kusy stejně snadno jako tabulka skla spuštěná na zem.
,,Tak už víš, jak jsem se cítila?" Zeptal se kdosi za mnou. Otočila jsem se. Byla to ONA. Emily.
,,Taky jsi přišla o přítelkyni? Je to tak?"
,,Ano."
,,A jak?"
,,Mojí Madison… Znásilnil a po té jen tak ze srandy zavraždil jistý opilý mladík. A ten mladík byl tvůj otec. Tak dlouho jsem spala pod zemí a pořád ještě to nepřebolelo…"Poslední slova Emily zakřičela tak, že to skutečně vypadalo, jakoby ji něco zevnitř sžíralo. ,,Ale díky penězům se z toho vykroutil a skončil na svobodě jako čestný člověk!!"
,,A p-proč se mstíš mě?"Vykoktala jsem.
,,Protože takhle bude tvůj otec víc trpět…"
,,To není pravda! On o mě nic neví, kdybych zemřela, bylo by mu to jedno!"Vyhrkla jsem, ale Emily se na to jen ironicky pousmála.
,,Uvidíme. Brzo asi uvidíš svou milovanou Elli-´´Jen to dořekla, vrhla se na mě a tlačila mě ven z okna. Chtěla pro mě stejný osud jako pro sebe! Ale já se nebránila. Elli už mi nic nevrátí, klidně zemřu, jestli tu ona nebude žít se mnou.
,,Dobře-klidně mě zabij! Já pro Elli umřu!"Vycedila jsem skrz zuby těsně předtím, než jsem ucítila, že se mi ztratila pevná půda pod nohama a já padala vstříc zemi…
Probrala jsem se až na nemocničním lůžku. Nad mou hlavou chodili doktoři a něco si tiše povídali. Neslyšela jsem je, a vlastně ani neviděla. Všichni byli rozmazaní. Poznala jsem je jen podle bílých plášťů a to že jsem ve špitále podle štiplavého zápachu dezinfekce. Když zpozorovali, že jsem otevřela oči, ihned kamsi zavolali a já brzo zaregistrovala nad svou postelí pivoňkově růžovou skvrnu.
,,E-lli…"Zašeptala jsem ze všech sil. To slovo mi v tu chvíli dalo zabrat stejně jako zvednout ze země těžký balvan. A pak jsem uslyšela její nádherný, melodický hlas.
,,Všechno už je v pořádku, Mayo. Usnula jsi za volantem a pak narazila do stromu." Usmála se. Sice jsem to neviděla, ale alespoň jsem to vycítila. Usmála se-ten její úsměv tak neuvěřitelně hřál. Taky jsem se pokusila usmát, ale tvář jsem měla hrozně strnulou, takže to nakonec asi vypadalo dost komicky. V tu chvíli jsem ucítila, jak její ruka stiskla mou a konečně jsem se cítila v bezpečí.
Po pár týdnech mě propustili z nemocnice a já na ten podivný "sen-nesen" zapomněla. A hádejte co! Udobřila jsem se s matkou! Pozvala mě i Elli na čajový dýchánek a dobře jsme si popovídaly. Matka se divila, kolik toho o mě neví, a velmi se s Elli spřátelila. A otec? No, ten zůstal takový jako dřív. Flegmatický, s nezúčastněnou tváří si čtouc noviny. Ale přesto jsem cítila, jak se pod velkým kusem papíru s titulkem hlásajícím "Hrozí krach na burze…" usmívá a že je rád, že to tak dopadlo a nejsem mu zcela lhostejná. A Elli? Dostaly jsme obě bláznivý nápad. Příští měsíc vstoupíme do registrovaného partnerstvíJ (to je strašný slovo, měli by vymyslet něco jednoduššího). Jak se zdá, všechno dobře dopadlo, ikdyž…občas, když chodím kolem záznamníku, mám takový divný pocit, že je na něm zvláštní vzkaz s podivným bzučením a zvukem, jako když se zadrhne páska u magnetofonu. A na hřbitově se vždycky zastavím nad hrobem s nápisem "Emily Turnerová", okolo nějž jsem celá léta chodila a jehož obraz se mi snad mohl vrýt do paměti a promítnout do snu, a pokládám na krásnou bílou náhrobní desku květiny. A občas v noci, když už Elli spí a já pořád ne a ne se propadnout do říše snů, si promítám ty tajemné události, co se snad staly jen v mé hlavě a říkám si, jestli to skutečně byly jen bludy. A pak jemně odstrčím Elliinu ruku z mého hrudníku…vstanu….jdu k záznamníku a stisknu čudlík…a ozve se….bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz

Pivoňky (Část II.)

2. září 2008 v 18:54 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
ČÁST II.-Někde mezi nebem a peklem
Celá ta událost mi neustále vrtala hlavou, takže když jsem jela do práce, málem jsem nezvládla řízení a narazila do sloupu. Naštěstí jsem se vyhnula, ale jen tak tak. Pracovala jsem v jedné Reklamní agentuře jako sekretářka. Mojí pracovní náplní bylo vlastně jen zvedat telefony a přepojovat je na šéfa. Všechno ostatní dělala naše "milá" Sharline, která se dostala do firmy jednoduše proto, že spí se šéfem. No mě to bylo jedno, hlavně že jsem dostávala plný plat, vadilo mi jen to, že jsem se celou pracovní dobu musela koukat na tu husičku, jak se před šéfem natřásá div že ho i nevykoupe a neoholí. Ale abych měla co dělat, kreslila jsem si obrázky, na kterých jsem mlátila Sharline hlava nehlava, když vtom zazvonil telefon. Zvedla jsem ho a ohlásila se, ale nikdo mi neodpověděl. Jen ticho…nějaké chrčení a mumlání, jako když se zadrhne páska na magnetofonu. Okamžitě mi přejel mráz po zádech a s telefonem jsem třískla tak, že to i Sharline zaznamenala. Divně se na mě podívala a já si v tu chvíli neuvědomila, že mám pořád na stole ty obrázky. Naneštěstí si jich všimla a pohotově jich pár chňapla do svých paciček s pečlivě nalakovanými rudými drápky jako kočka svou kořist. Chvíli na ně jen nevěřícně mrkala skrz svojí blond ofinu, než se vzpamatovala, sykla na mě "tohle si vypiješ" a běžela do kanceláře za šéfem.
A taky že jsem si to vypila. Se vším všudy. Nejenže mi šéf dal kázání a strhl pět procent z platu, ale také řekl, že když nemám co dělat, půjdu do skladu a tam budu pomáhat s nakládáním krabic. Cítila jsem se v tu chvíli jako nějaký otrok. Už jsem jen čekala, až na mě Sharline vyplázne jazyk! Domů jsem jela tak naštvaná, že jsem skoro zapomněla na ten telefonát. Cestou jsem si pustila rádio, abych se trochu uklidnila, hráli tam nějaký country. Začala jsem zpívat, ikdyž samozřejmě dost falešně. Po chvilce moje mizerná nálada přešla, ale ne nadlouho. Zase mi začal dělat starosti ten telefonát…telefonáty. Jestli si z nás někdo tropí žerty, tak zná nejen číslo k nám domů, ale i číslo do firmy. Což znamená, že možná ví i adresu… Ale no tak, Mayo. Nejspíš je to jen nějaký vtipálek, co si našel v telefonním seznamu pár čísel a teď je prostě zkouší…určitě…určitě. Ujišťovala jsem se o tom pořád dokola, ale stále jsem byla neklidná. Prostě mi nešla z hlavy myšlenka, že se něco zlého děje.
A najednou se rádio vyplo. Úplně samo od sebe. Zkoušela jsem ho zase zapnout, ale ozývalo se v něm jen šumění. To mě trochu znepokojilo. Pak jsem najednou cítila, jako kdyby za mnou v autě někdo seděl. Přejel mi mráz po zádech a donutila jsem se podívat do zpětného zrcátka. Najednou na mě civěl pár velkých, čokoládových očí lemovaných tlustou vrstvou černé tužky na oči. Tak jsem se lekla, že jsem přestala dával pozor na řízení a moje auto vyjelo ze silnice. Pak rána a tma.
Měla jsem divný sen. Moc divný. Hrála jsem si s jakousi malou holčičkou. Mluvila jsem s ní skrz panenku a ona se kouzelně smála. Její černé vlásky se třpytily v odpoledním světle jako temná vodní hladina v noci. Najednou na mě upřela svoje hluboké oči. ,,Já tě zabiju." Řekla a v očích se jí najednou zaleskl temný stín. Ihned jsem upustila panenku a odskočila od ní. A pak jsem se probrala.
,,Mayo! Ach, už jsi vzhůru!"Křičela na mě Elli.
,,C-co se stalo?"Ptala jsem se, protože v tu chvíli jsem si na nic nepamatovala.
,,Mělas autonehodu. Sjela jsi ze silnice a narazila do stromu. Naštěstí se ti nic nestalo. Lékaři říkali, že tě můžou pustit domů hned, pokud se na to budeš cítit."
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Skutečně jsem byla v nemocnici. Pokusila jsem se vstát, ale hlava mi třeštila.
,,Je ti něco? Mám dojít pro doktora?"
,,Ne…to…to je dobrý."Řekla jsem a co nejopatrněji vstala. Trochu se mi zatočila hlava a zakývala jsem se na svých vratkých nohou, ale ustála jsem to. Bylo mi jasné, že mě ta hlava nebolí od nárazu, jelikož jsem měla airbag. Bylo to kvůli té holčičce. Dostala se dovnitř mě těma svýma očima a teď mě pomalu ohlodávala zevnitř.
,,Je mi líto, slečno, ale nemůžeme vám pojistku vyplatit."
,,J-jakto?!"
,,Víte, vše nasvědčuje tomu, že jste do toho stromu narazila vědomě."
,,Vědomě? To jako že jsem strhla volant a vyřítila se na ten strom?! Proč bych to dělala?!"
,,To nevím, každopádně stopa auta tomu naznačuje."
,,Ale to je absurdní…vy chcete říct…"
,,Je mi líto, ale za těchto okolností vám peníze nedáme. Přeji hezký den." Usmál se agent a ukázal prstem ke dveřím. Já i Elli jsme jen neochotně vstaly.
,,To je ale idiot! Jak může říct, že bys udělala něco takového?! Určitě chce jen ušetřit!! Teď nebudem mít peníze na opravu…"Nadávala Elli, když už jsme byly v bezpečné vzdálenosti od pojišťovny.
,,Pusť to z hlavy. Časem něco našetříme. Zatím můžu jezdit třeba autobusem."
Ale Elli zavrtěla hlavou. ,,To ti zabere víc času i peněz."
,,Tak co mám dělat?!"Naštvala jsem se a když jsem se pak podívala na Elliin výraz, pochopila jsem, že jsem to trochu přehnala s hlasitostí.
,,Poslyš…ty si vážně nepamatuješ, co se stalo?"Zeptala se mě Elli.
Chvilku jsem přemýšlela. Nechtěla jsem to říkat a ještě víc ji znepokojovat.
,,Pamatuju. Do cesty mi vběhla srnka." Zalhala jsem. Po zbytek cesty autobusem už jsme o tom neprohodily ani slovo.
,,Já vím, co ti zlepší náladu!!"Vyhrkla Elli, jen co jsme dorazily domů. ,,Nějakej pěknej film! Máme tu spoustu dvd, co bys ráda viděla?"
,,Já nevím…možná nějakou pěknou komedii. Něco vyber.." Mrkla jsem na ni a šla si do kuchyně udělat kafe. Záznamník zase blikal. Nechala jsem ho být. Po chvíli už na mě Elli volala, že film už jede. Vzala jsem tedy svoje kafe a usadila se k ní.
,,Počkej-počkej! Ještě pop corn! Co by to bylo za film bez pop cornu?!"Řekla Elli a hned šla do kuchyně nějaký udělat…ta perfekcionistka.
Civěla jsem na ten film. Bylo to Scary movie 3. Některé scény byly fakt legrační, ale já se nesmála. Pořád jsem myslela na to, co se stalo. Na ty její strašné oči, co se mi provrtaly až do útrob…a ani jsem si nevšimla, že neslyším praskání pop cornu, ani že už je půlka filmu pryč a Elli nikde. Uvědomila jsem si to až když jsem chtěla jít na záchod. Okamžitě jsem vběhla do kuchyně. Okno bylo otevřené do kořán a po zemi rozsypaný pop corn. Mrkla jsem na záznamník na chodbě. Pustila si ho.

Pivoňky (Část I.)

2. září 2008 v 18:51 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Takovej můj pokus o shoujo ai hororXD Možná je ta zápletka úplně na hlavu, ale no...posuďte samiXD
Poznámky: multi-tasking=dělání víc věcí najednou (v tom jsou prý dobré ženy, ale muži to nedokáží, také se tak označuje, když počítač vykonává víc funkcí najednou)
Nezkoušejte se líčit za volantem, jako Maya(!!), mohlo by to způsobit vážnou dopravní nehoduXD
Ahoj. Jmenuji se Maya, je mi 26 let, mám dlouhé, kaštanově hnědé vlasy a modré oči. Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. O událost, která mi změnila život navždy…
ČÁST I.-Procitnout
Začalo to v mých čtrnácti, na to období vzpomínám trochu rozpačitě, ale matka vždycky říkala, že právě tehdy jsem se začala kazit. Poprvé jsem odhodila své růžovoučké šatičky a vyměnila je za džíny, módní blůzu a make-up. To by ještě docela skousla, ale to, že se mi začaly líbit holky, nedokázala vystát. Poprvé jsem jí to řekla jen tak mimochodem u mytí nádobí. Asi jsem si měla vybrat vhodnější chvíli, protože kvůli tomu roztřískala dva talíře, které právě držela v rukou a já se tak lekla, že jsem upustila i ten svůj. Následující dny se mnou nepromluvila ani slovo a když něco chtěla, vzkázala to po otci. Tomu bylo celkem jedno, jestli jsem na holky, toulám se po nocích, nebo čekám dítě. Jeho rodina mu byla ukradená, hlavní v jeho životě byla stejně jeho milenka, se kterou mámě zahýbal. Ale to je vedlejší… Prostě moje matka to nedokázala skousnout už tehdy a přetrvává to do dneška. Mohla jsem být ráda, když mě milostivě pozvala na sestřinu svatbu (a samozřejmě mi sestru musela v jednom kuse předhazovat). Už jsem z ní byla tak rozčílená, že jsem si musela zapálit. Ona na mě jen nevěřícně civěla a tiše pronesla:,,Mayo, ty kouříš?" ,,Jo, mami. Už deset let." To byl fakt úžasný důkaz toho, jak málo mě zná. Od té doby (bylo to před rokem), jsme se vůbec neviděly. A já o to ani nestojím. Žiju si svůj "hříšný život" a jsem šťastná. Matka se ani neobtěžuje přijet sem, aby alespoň poznala moji přítelkyni. Ach ano! Musím vám o ní vyprávět. Jmenuje se Elli a je to můj anděl. Skutečně tak vypadá. S těmi hedvábnými vlasy, obarvenými na pivoňkově růžovou a nádhernýma očima zelenýma jako čerstvě posečená tráva. Kdo by odolal?:-)Ale pojďme dál, než se zase zasním a nenapíšu ani řádek XD
Bylo příjemné odpoledne a já se vracela autem z práce (a při té příležitosti jsem se za volantem líčila-multitasking, to je moje). Když vtom mi zazvonil mobil. Vztekle jsem zasunula růž a podívala se, kdo volá. Na displeji se objevil nápis "Ellinka zlatíčko" a pod ním obrázek nádherné pivoňky. Chvíli jsem váhala, jestli to vezmu, ale jela jsem zrovna po klidné cestě a líčením jsem riskovala ještě víc. Takže jsem zmáčkla zelené tlačítko a ohlásila se:,,Ahoj, Elli! Už jedu domů, za chvilku tam budu, zlatíčko!" Ale místo Elliina obvyklého tónu se v telefonu ozval zoufalý přiškrcený hlásek, který se jakoby vycházel odkudsi zdaleka. ,,Já ji zabila, Mayo…" Řekla Elli. ,,P-p-počkej?! Jak to myslíš?! Koho jsi zabila?!" Jak jsem byla z téhle nečekané a nejasné zprávy rozrušená, nevšimla jsem si, že na silnici skočila srnka a jen tak tak jsem strhla volant a sjela až na pole. Zastavila jsem. Srdce mi prudce bušilo a jeho tlukot přerušoval jen tlumený Elliin pláč. Snažila jsem se co nejvíc uklidnit, abych jí ještě víc nerozrušila. Po chvilce jsem se odvážila něco říct:,,Miláčku?" Nikdo mi neodpovídal. ,,Počkej chvilku doma, hned tam budu. Hlavně si nic neudělej, my to společně vyřešíme…"V tu chvíli jsem nevěřila svým vlastním slovům, ani tomu, že jsem něco takového řekla. Vždyť ona asi zabila člověka! Zatraceně, tohle se nedá vyřešit u šálku kávy…! Ach jo, cos to provedla, moje Elli? Proč? Jak? Přemýšlela jsem nad nejhrůznějšími variantami, co se může stát. Viděla jsem svojí krásnou Elli v oranžovém mundůru za mřížemi věznice, kde musí strávit doživotí. A pak se mi po tvářích začaly samy od sebe kutálet slzy…
Domů jsem dojela pokud možno co nejrychleji, jak mi jen můj duševní stav dovoloval. Ale před dveřmi našeho bytu jsem se najednou zastavila a nemohla se donutit jít dál. Co když už je tam policie? Nebo co když už Elli odvezli? Nedokázala jsem si bez ní představit jediný den a co teprve několik let. Ale klid…třeba se jen zbytečně stresuju. Třeba to tak nemyslela. Třeba skutečně nezabila člověka, třeba jenom omylem šlápla nohou na myš. Elli je hodně citlivá a miluje všechna zvířátka. Ta vyvádí ikdyž zaplácnu komára… Zoufale jsem se utěšovala, ale moc to nepomohlo. Skousla jsem ret a začala hledat v kabelce klíč, ale nemohla jsem ho nikde najít. Stála jsem tam tak snad celou věčnost, než jsem si uvědomila, že je v postranní kapse. Vyhmátla jsem klíč a třaslavě ho zasunula do zámku. Nejdřív jsem několikrát bodla klíčem mimo klíčovou dírku, jak se mi ruka třásla, ale nakonec jsem s vypětím všech sil zatočila klíčem v zámku a otevřela.
Okamžitě na mě vyskočila růžovovlasá hromádka neštěstí. Elli se mě držela jako klíště, něco mlela a přitom plakala. Plakala tak moc, až mi promočila celou blůzu. A já jsem se neudržela, objala ji a plakala s ní. Když jsme se konečně trochu uklidnily, políbila jsem ji na její vlahé růžové rty a řekla jsem, ať mi o tom všechno poví.
,,Já…moc si toho nepamatuju. Vím, že sem vešla nějaká žena…velmi elegantní…voněla po santalovém dřevě. Měla černé vlasy a na očích ohromnou vrstvu černé tužky, rty potřené tmavě fialovou rtěnkou a na sobě měla nádherné černé šaty. Pak tma a najednou jsem držela v rukou tvojí pistoli, byla jsem hrozně naštvaná a něco jsem křičela. Potom jsem ji několikrát střelila do prsou a ona vypadla ven na ulici otevřeným oknem."Mumlala Elli mezi vzlyky. Slyšela jsem, že občas mohou lidé po obrovském psychickém vypětí ztratit paměť, ale nějak jsem si nedokázala vysvětlit, co její "reakci" způsobilo. Raději jsem nechtěla myslet na nejhorší, pohladila jsem Elli po jejích hebkých vlasech, políbila ji na tvář a ujistila, že všechno už bude dobré. Pak jsem se podívala na okno. Bylo stále otevřené, ale stejně jako Elli jsem se neodvážila podívat se ven. Zašla jsem tedy radši do svého pokoje a otevřela šuplík z dubového dřeva, kde byla uložena má zbraň. Od toho večera, co se k nám domů někdo v noci vloupal nejspíše v domnění, že jsme na dovolené, a Elli málem přišla o život, jsem si udělala zbrojní pas a pistoli měla pořád pečlivě schovanou v šuplíku. Nad ničím jsem nepřemýšlela, jen jsem ji vzala do rukou a spočítala náboje. Byly všechny. Jak tedy mohla Elli vystřelit? Jinou zbraň jsme přece doma neměli…ikdyž…třeba patřila té dámě…Sice se mi trochu ulevilo, ale pořád mnou zmítaly pochyby. Došla jsem až k oknu a donutila se pohlédnout dolů na ulici. Jelikož jsem přijížděla druhou stranou, neměla jsem šanci nic zahlédnout. Podívala jsem se dolů a tam nic…bylo mi to divné, protože kdyby někdo našel dole tělo, už by určitě přijela policie a na chodníku by ležela minimálně krev. Obrátila jsem se na Elli, která stále tiše vzlykala stočená do klubíčka. Nebyl to jen sen? Vzala jsem tedy Elli a přes její protesty jsme se šly podívat dolů. Ani stopy po tom, že by sem někdo dopadl. Ani tady, ani kolem celého našeho baráku. Usoudila jsem tedy, že se to Elli muselo jen zdát. Ta sice přísahala, že si to pamatuje, jako kdyby se to doopravdy stalo, ale nakonec jsem ji dokázala uklidnit, ikdyž jsem pořád měla takové podivné tušení, že to nebyl jen sen.
Večer jsme ležely vedle sebe v posteli. Já hladila Elli po vlasech, ona mě po tváři.
,,Pořád mám ještě pocit, jakoby se to doopravdy stalo."
,,Nech toho, Elli. Jen se ti to zdálo a ty sis to smíchala se skutečností. To se mi taky někdy stává. Pod naším domem žádná mrtvola neleží a ani to nevypadá, že by někdy ležela a v mojí pistoli jsou všechny náboje."Utěšovala jsem ji.
,,Snad jo."Pronesla nejistě Elli a políbila mě. Já jsem jí to oplatila a ještě dlouho po tom jsme se mazlily.
Ráno když jsem se probudila, podívala jsem se vedle sebe. Ležel tam pravý a nefalšovaný anděl. Elli byla nejroztomilejší právě když spala. Vypadala tak nádherně a roztomile, že jsem hned dostala chuť ji políbit…a udělala jsem to. Ona jen nakrčila nosík a pak otevřela ty svoje nádherné brčálové oči.
,,Bré ráno…"Usmála se na mě.
,,Dobrý…"Odpověděla jsem.,,Dáš si čaj?"
,,Mátový a dvě lžičky cukru prosím."
,,Jako vždycky…"Odvětila jsem a šla do kuchyně připravit čaj pro ní a kafe pro mě. Cestou jsem si všimla blikajícího záznamníku a tak jsem ho pustila. První zprávy přišly od mojí sestry. To byla snad jediná osoba z mojí rodiny, která se ode mě neodvrátila zády a brala mě takovou, jaká jsem. Jedou prý s manželem a pár přáteli kempovat a ptají se, jestli bychom my s Elli taky nejely. Trochu jsem se pousmála, když jsem si vzpomněla na naše poslední kempování. Nohy plné bodanců od komárů, čtyři klíšťata, zápal plic a Elliina strašná alergie na pyl…no prostě pohoda J. Další vzkaz byl od kolegy z práce. Potřeboval by ofotit nějaké faktury, protože (zase) nefunguje kopírka. A pak další vzkaz…tedy, ani nevím, jestli by se tomu dalo tak říkat, protože na něm nic nebylo. Záznamník jen asi půlminutu záhadně chrčel a v pozadí se ozývalo jakési mumlání. Vlastně ani nevím, jestli to bylo skutečně mumlání, znělo to totiž trochu jako když se vám sekne páska na magnetofonu a pořád přehrává to samé. Sice jsem si v tu chvíli řekla, že to je určitě jen nějaký nejapný žert, ale stejně mi z toho běhal mráz po zádech, tak jsem to chtěla vypnout, když v tom se ozvalo příšerné skřípění, které se mi tak bolestivě zabodávalo do mozku, že jsem si musela zacpat uši. Znělo to jako škrábání nehtů o tabuli, ale v tomhle případě se mi zdálo, jako kdyby ty nehty škrábaly po mých kostech…! A najednou mi kdosi položil ruku na záda. Nemohla to být Elli, protože ta měla teplé, hebké ruce. Tyhle ruce byly kostnaté a studené jako sama smrt. Přinutila jsem se otočit a pak mne pohltila tma…
Když jsem se probrala, stála nade mnou Elli, strachy celá bez sebe. Když viděla, že jsem se probrala, radostně mě objala a pak políbila.
,,Ach, Mayo! Měla jsem o tebe takový strach!! Takový strach!! Uslyšela jsem to příšerné skřípění a šla se podívat, co se děje a tys tu ležela na zemi…ach, bála jsem se, žes třeba uklouzla a uhodila se do hlavy a…a…"
Víc už toho neřekla, protože jsem ji políbila. Když jsem se odtáhla, byla už klidnější.
,,Mě nic není, vážně…"Usmála jsem se na ni jak nejbezstarostněji jsem uměla.
,,A-ale…co se stalo?"
,,Nevím. Šla jsem a najednou se mi zatočila hlava. Možná mám jen blbej tlak…"Zalhala jsem, aby o mě neměla starosti. Ve skutečnosti mi pořád ještě vrtal hlavou ten podivný záznamník. Přiměla jsem se ho znovu pustit, ale v tom jsem zjistila, že uvnitř není žádná páska…

obrázky z mai-Hime otome

1. září 2008 v 0:00 | Reiko-chan |  Shoujo ai obrázky
trochu sem si s tím obrázkem hrála :-)

tak to snad pro dnešek stačí...:-)