Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Pivoňky (Část I.)

2. září 2008 v 18:51 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Takovej můj pokus o shoujo ai hororXD Možná je ta zápletka úplně na hlavu, ale no...posuďte samiXD
Poznámky: multi-tasking=dělání víc věcí najednou (v tom jsou prý dobré ženy, ale muži to nedokáží, také se tak označuje, když počítač vykonává víc funkcí najednou)
Nezkoušejte se líčit za volantem, jako Maya(!!), mohlo by to způsobit vážnou dopravní nehoduXD
Ahoj. Jmenuji se Maya, je mi 26 let, mám dlouhé, kaštanově hnědé vlasy a modré oči. Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. O událost, která mi změnila život navždy…
ČÁST I.-Procitnout
Začalo to v mých čtrnácti, na to období vzpomínám trochu rozpačitě, ale matka vždycky říkala, že právě tehdy jsem se začala kazit. Poprvé jsem odhodila své růžovoučké šatičky a vyměnila je za džíny, módní blůzu a make-up. To by ještě docela skousla, ale to, že se mi začaly líbit holky, nedokázala vystát. Poprvé jsem jí to řekla jen tak mimochodem u mytí nádobí. Asi jsem si měla vybrat vhodnější chvíli, protože kvůli tomu roztřískala dva talíře, které právě držela v rukou a já se tak lekla, že jsem upustila i ten svůj. Následující dny se mnou nepromluvila ani slovo a když něco chtěla, vzkázala to po otci. Tomu bylo celkem jedno, jestli jsem na holky, toulám se po nocích, nebo čekám dítě. Jeho rodina mu byla ukradená, hlavní v jeho životě byla stejně jeho milenka, se kterou mámě zahýbal. Ale to je vedlejší… Prostě moje matka to nedokázala skousnout už tehdy a přetrvává to do dneška. Mohla jsem být ráda, když mě milostivě pozvala na sestřinu svatbu (a samozřejmě mi sestru musela v jednom kuse předhazovat). Už jsem z ní byla tak rozčílená, že jsem si musela zapálit. Ona na mě jen nevěřícně civěla a tiše pronesla:,,Mayo, ty kouříš?" ,,Jo, mami. Už deset let." To byl fakt úžasný důkaz toho, jak málo mě zná. Od té doby (bylo to před rokem), jsme se vůbec neviděly. A já o to ani nestojím. Žiju si svůj "hříšný život" a jsem šťastná. Matka se ani neobtěžuje přijet sem, aby alespoň poznala moji přítelkyni. Ach ano! Musím vám o ní vyprávět. Jmenuje se Elli a je to můj anděl. Skutečně tak vypadá. S těmi hedvábnými vlasy, obarvenými na pivoňkově růžovou a nádhernýma očima zelenýma jako čerstvě posečená tráva. Kdo by odolal?:-)Ale pojďme dál, než se zase zasním a nenapíšu ani řádek XD
Bylo příjemné odpoledne a já se vracela autem z práce (a při té příležitosti jsem se za volantem líčila-multitasking, to je moje). Když vtom mi zazvonil mobil. Vztekle jsem zasunula růž a podívala se, kdo volá. Na displeji se objevil nápis "Ellinka zlatíčko" a pod ním obrázek nádherné pivoňky. Chvíli jsem váhala, jestli to vezmu, ale jela jsem zrovna po klidné cestě a líčením jsem riskovala ještě víc. Takže jsem zmáčkla zelené tlačítko a ohlásila se:,,Ahoj, Elli! Už jedu domů, za chvilku tam budu, zlatíčko!" Ale místo Elliina obvyklého tónu se v telefonu ozval zoufalý přiškrcený hlásek, který se jakoby vycházel odkudsi zdaleka. ,,Já ji zabila, Mayo…" Řekla Elli. ,,P-p-počkej?! Jak to myslíš?! Koho jsi zabila?!" Jak jsem byla z téhle nečekané a nejasné zprávy rozrušená, nevšimla jsem si, že na silnici skočila srnka a jen tak tak jsem strhla volant a sjela až na pole. Zastavila jsem. Srdce mi prudce bušilo a jeho tlukot přerušoval jen tlumený Elliin pláč. Snažila jsem se co nejvíc uklidnit, abych jí ještě víc nerozrušila. Po chvilce jsem se odvážila něco říct:,,Miláčku?" Nikdo mi neodpovídal. ,,Počkej chvilku doma, hned tam budu. Hlavně si nic neudělej, my to společně vyřešíme…"V tu chvíli jsem nevěřila svým vlastním slovům, ani tomu, že jsem něco takového řekla. Vždyť ona asi zabila člověka! Zatraceně, tohle se nedá vyřešit u šálku kávy…! Ach jo, cos to provedla, moje Elli? Proč? Jak? Přemýšlela jsem nad nejhrůznějšími variantami, co se může stát. Viděla jsem svojí krásnou Elli v oranžovém mundůru za mřížemi věznice, kde musí strávit doživotí. A pak se mi po tvářích začaly samy od sebe kutálet slzy…
Domů jsem dojela pokud možno co nejrychleji, jak mi jen můj duševní stav dovoloval. Ale před dveřmi našeho bytu jsem se najednou zastavila a nemohla se donutit jít dál. Co když už je tam policie? Nebo co když už Elli odvezli? Nedokázala jsem si bez ní představit jediný den a co teprve několik let. Ale klid…třeba se jen zbytečně stresuju. Třeba to tak nemyslela. Třeba skutečně nezabila člověka, třeba jenom omylem šlápla nohou na myš. Elli je hodně citlivá a miluje všechna zvířátka. Ta vyvádí ikdyž zaplácnu komára… Zoufale jsem se utěšovala, ale moc to nepomohlo. Skousla jsem ret a začala hledat v kabelce klíč, ale nemohla jsem ho nikde najít. Stála jsem tam tak snad celou věčnost, než jsem si uvědomila, že je v postranní kapse. Vyhmátla jsem klíč a třaslavě ho zasunula do zámku. Nejdřív jsem několikrát bodla klíčem mimo klíčovou dírku, jak se mi ruka třásla, ale nakonec jsem s vypětím všech sil zatočila klíčem v zámku a otevřela.
Okamžitě na mě vyskočila růžovovlasá hromádka neštěstí. Elli se mě držela jako klíště, něco mlela a přitom plakala. Plakala tak moc, až mi promočila celou blůzu. A já jsem se neudržela, objala ji a plakala s ní. Když jsme se konečně trochu uklidnily, políbila jsem ji na její vlahé růžové rty a řekla jsem, ať mi o tom všechno poví.
,,Já…moc si toho nepamatuju. Vím, že sem vešla nějaká žena…velmi elegantní…voněla po santalovém dřevě. Měla černé vlasy a na očích ohromnou vrstvu černé tužky, rty potřené tmavě fialovou rtěnkou a na sobě měla nádherné černé šaty. Pak tma a najednou jsem držela v rukou tvojí pistoli, byla jsem hrozně naštvaná a něco jsem křičela. Potom jsem ji několikrát střelila do prsou a ona vypadla ven na ulici otevřeným oknem."Mumlala Elli mezi vzlyky. Slyšela jsem, že občas mohou lidé po obrovském psychickém vypětí ztratit paměť, ale nějak jsem si nedokázala vysvětlit, co její "reakci" způsobilo. Raději jsem nechtěla myslet na nejhorší, pohladila jsem Elli po jejích hebkých vlasech, políbila ji na tvář a ujistila, že všechno už bude dobré. Pak jsem se podívala na okno. Bylo stále otevřené, ale stejně jako Elli jsem se neodvážila podívat se ven. Zašla jsem tedy radši do svého pokoje a otevřela šuplík z dubového dřeva, kde byla uložena má zbraň. Od toho večera, co se k nám domů někdo v noci vloupal nejspíše v domnění, že jsme na dovolené, a Elli málem přišla o život, jsem si udělala zbrojní pas a pistoli měla pořád pečlivě schovanou v šuplíku. Nad ničím jsem nepřemýšlela, jen jsem ji vzala do rukou a spočítala náboje. Byly všechny. Jak tedy mohla Elli vystřelit? Jinou zbraň jsme přece doma neměli…ikdyž…třeba patřila té dámě…Sice se mi trochu ulevilo, ale pořád mnou zmítaly pochyby. Došla jsem až k oknu a donutila se pohlédnout dolů na ulici. Jelikož jsem přijížděla druhou stranou, neměla jsem šanci nic zahlédnout. Podívala jsem se dolů a tam nic…bylo mi to divné, protože kdyby někdo našel dole tělo, už by určitě přijela policie a na chodníku by ležela minimálně krev. Obrátila jsem se na Elli, která stále tiše vzlykala stočená do klubíčka. Nebyl to jen sen? Vzala jsem tedy Elli a přes její protesty jsme se šly podívat dolů. Ani stopy po tom, že by sem někdo dopadl. Ani tady, ani kolem celého našeho baráku. Usoudila jsem tedy, že se to Elli muselo jen zdát. Ta sice přísahala, že si to pamatuje, jako kdyby se to doopravdy stalo, ale nakonec jsem ji dokázala uklidnit, ikdyž jsem pořád měla takové podivné tušení, že to nebyl jen sen.
Večer jsme ležely vedle sebe v posteli. Já hladila Elli po vlasech, ona mě po tváři.
,,Pořád mám ještě pocit, jakoby se to doopravdy stalo."
,,Nech toho, Elli. Jen se ti to zdálo a ty sis to smíchala se skutečností. To se mi taky někdy stává. Pod naším domem žádná mrtvola neleží a ani to nevypadá, že by někdy ležela a v mojí pistoli jsou všechny náboje."Utěšovala jsem ji.
,,Snad jo."Pronesla nejistě Elli a políbila mě. Já jsem jí to oplatila a ještě dlouho po tom jsme se mazlily.
Ráno když jsem se probudila, podívala jsem se vedle sebe. Ležel tam pravý a nefalšovaný anděl. Elli byla nejroztomilejší právě když spala. Vypadala tak nádherně a roztomile, že jsem hned dostala chuť ji políbit…a udělala jsem to. Ona jen nakrčila nosík a pak otevřela ty svoje nádherné brčálové oči.
,,Bré ráno…"Usmála se na mě.
,,Dobrý…"Odpověděla jsem.,,Dáš si čaj?"
,,Mátový a dvě lžičky cukru prosím."
,,Jako vždycky…"Odvětila jsem a šla do kuchyně připravit čaj pro ní a kafe pro mě. Cestou jsem si všimla blikajícího záznamníku a tak jsem ho pustila. První zprávy přišly od mojí sestry. To byla snad jediná osoba z mojí rodiny, která se ode mě neodvrátila zády a brala mě takovou, jaká jsem. Jedou prý s manželem a pár přáteli kempovat a ptají se, jestli bychom my s Elli taky nejely. Trochu jsem se pousmála, když jsem si vzpomněla na naše poslední kempování. Nohy plné bodanců od komárů, čtyři klíšťata, zápal plic a Elliina strašná alergie na pyl…no prostě pohoda J. Další vzkaz byl od kolegy z práce. Potřeboval by ofotit nějaké faktury, protože (zase) nefunguje kopírka. A pak další vzkaz…tedy, ani nevím, jestli by se tomu dalo tak říkat, protože na něm nic nebylo. Záznamník jen asi půlminutu záhadně chrčel a v pozadí se ozývalo jakési mumlání. Vlastně ani nevím, jestli to bylo skutečně mumlání, znělo to totiž trochu jako když se vám sekne páska na magnetofonu a pořád přehrává to samé. Sice jsem si v tu chvíli řekla, že to je určitě jen nějaký nejapný žert, ale stejně mi z toho běhal mráz po zádech, tak jsem to chtěla vypnout, když v tom se ozvalo příšerné skřípění, které se mi tak bolestivě zabodávalo do mozku, že jsem si musela zacpat uši. Znělo to jako škrábání nehtů o tabuli, ale v tomhle případě se mi zdálo, jako kdyby ty nehty škrábaly po mých kostech…! A najednou mi kdosi položil ruku na záda. Nemohla to být Elli, protože ta měla teplé, hebké ruce. Tyhle ruce byly kostnaté a studené jako sama smrt. Přinutila jsem se otočit a pak mne pohltila tma…
Když jsem se probrala, stála nade mnou Elli, strachy celá bez sebe. Když viděla, že jsem se probrala, radostně mě objala a pak políbila.
,,Ach, Mayo! Měla jsem o tebe takový strach!! Takový strach!! Uslyšela jsem to příšerné skřípění a šla se podívat, co se děje a tys tu ležela na zemi…ach, bála jsem se, žes třeba uklouzla a uhodila se do hlavy a…a…"
Víc už toho neřekla, protože jsem ji políbila. Když jsem se odtáhla, byla už klidnější.
,,Mě nic není, vážně…"Usmála jsem se na ni jak nejbezstarostněji jsem uměla.
,,A-ale…co se stalo?"
,,Nevím. Šla jsem a najednou se mi zatočila hlava. Možná mám jen blbej tlak…"Zalhala jsem, aby o mě neměla starosti. Ve skutečnosti mi pořád ještě vrtal hlavou ten podivný záznamník. Přiměla jsem se ho znovu pustit, ale v tom jsem zjistila, že uvnitř není žádná páska…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shin_ny/Saber-chan :3 Shin_ny/Saber-chan :3 | Web | 25. října 2008 v 15:06 | Reagovat

Brrrr mě je z toho normál zima xDD ale je to fakt povednééé jdu na další dííléék ^^

2 Suki-san Suki-san | 16. listopadu 2009 v 20:57 | Reagovat

Bojim bojim ^^

3 Terez Terez | 2. července 2013 v 23:46 | Reagovat

Asi neeni dobre to cist v noci

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama