Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Pivoňky (Část III. a IV.)

2. září 2008 v 18:55 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
ČÁST III.-Pohřební píseň
Šla jsem černým davem a po tvářích mi stékaly slzy. Pořád ještě jsem tomu nemohla uvěřit. Policie to kvalifikovala jako sebevraždu. Ale proč by se ksakru vraždila?! Moje Elli!! Moje sladká Elli teď ležela studená v rakvi, láska mého života… A mohl za to ten přízrak! Zabil ji a předtím se pokusil zabít mě! Proč?! Elli nikdy nikomu nic neudělala! Byl to anděl! Ach Bože, proč?! Šla jsem a šla..Nevnímala jsem lidi kolem sebe, ani déšť, který se z ničeho nic spustil z nebe, snad aby uctil památku mé milované. Elli zbožňovala déšť. Někdy, když pršelo prostě vyrazila ven a tancovala mezi kapkami deště. A já jí pak nadávala, že je blázen a ona mě chytla za ruku a tančily jsme spolu… To byly nádherné časy. Tak proč?! Proč to muselo ksakru skončit?! Co nám ten přízrak chce?! Proč zabil mou Elli… Najednou jsem ucítila čísi chladnou ruku na svém rameni. Lekla jsem se a když jsem zvedla hlavu, zjistila jsem, že už jsou všichni pryč a na hřbitově jsem sama.
,,Teď to samé čeká tebe…"Ozval se čísi hlas v mojí hlavě.
,,Proč?! Proč jsi to udělala?! Kdo jsi!!??" Křičela jsem přes celý hřbitov, ale odpovídalo mi jen bubnování deště do náhrobních desek. Pohlédla jsem na obzor. Už se stmívalo. Začínalo mě to trochu děsit. Být sama na hřbitově jen s tím podivným hlasem… co když se mi pokusí ublížit?! Ale já přece musím zjistit, proč zabil mou Elli!
,,Ukaž se!!"Zkusila jsem to ještě jednou, ale nic. Rozhodla jsem se tedy odejít, ale cosi mě zastavilo. Vůbec jsem nevěděla co. Prostě jsem se najednou nemohla pohnout z místa! Máchala jsem rukama sem a tam, ale moje nohy se odmítaly odlepit od země. Snažila jsem se je vytáhnout nahoru svýma rukama, ale vůbec to nešlo. Myslela jsem, že tam zůstanu stát navěky a zpanikařila jsem. Ještě chvíli jsem to zkoušela až se nakonec moje nohy pohnula a já se nahla tak nemotorně, že jsem spadla na zem. Pak jsem najednou vzhlédla nahoru. Byla tam. Stála nade mnou a její oči na mě hleděly stejně jako ve snu. Stejně děsivé a pomstychtivé… Najednou žena ukázala kamsi do dálky. Když jsem se tam podívala, uviděla jsem nádherný bílý náhrobek. Otočila jsem se znovu na ženu, ale ta už tam nebyla. Tak jsem se tedy zvedla a přišla k náhrobku. Nápis už byl skoro nečitelný, ale i tak se mi ho po chvíli podařilo rozluštit. Emily Turnerová 1982-2004, Láska je každého z nás démon, umí nám způsobit úsměv skrze slzy, ale i rozplakat, když se zrovna usmíváme. Ještě cestou jsem se dívala na Elliin hrob a nemohla uvěřit svým očím. Elli, já ti slibuju, že najdu tu, která tě zavraždila! Slibuju…
ČÁST IV.-Volný pád
Vzala jsem si dovolenou. Všecku, co jsem měla. Plánovala jsem najít Elliina vraha. Jenomže jak? Napadlo mě, že bych o té dívce možná mohla najít něco na internetu. Emily Turnerová… Zadala jsem to do vyhledávače a čekala… A to, co jsem našla, mě šokovalo. Emily Turnerová, zesnula 14. července 2004. Spáchala sebevraždu skokem z okna. A pod tím fotky ženy, jejíž oči už dávno znám. Mám je vpálené hluboko do mozku. Ale pořád ještě jsem nedostala odpovědi na moje otázky. Proč nás pronásledovala? Proč zabila Elli?
V noci jsem vůbec neusnula. Jen jsem ležela na posteli a představovala si, že mě objímá Elliina teplá láskyplná náruč. Že cítím její vůni a po tvářích mě lechtají jemné pivoňkově růžové vlásky… Ach Elli. Nevydržela jsem to a rozbrečela jsem se. Ona za nic nemohla…!
Příjemný letní větřík mi čechral vlasy a sušil moje slzy, ale ani to nepomohlo, abych se uklidnila. Pořád dokola jsem si v hlavě přemítala naše společné chvíle. První polibky a pohlazení…první film v kině…první společnou noc…a všechny další. A teď to všechno bylo pryč. Vyletělo to oknem společně s ní. Brečela jsem tak moc, až jsem měla polštář úplně mokrý a nemohla jsem přestat. Tulila jsem se k Elliinu plyšáčkovi, nasáklém její voňavkou a představovala si, že je to Elli. Ale nepomáhalo to. Jeho měkoučké pacičky a natisklý úsměv mi nedokázal nahradit tu, kterou jsem tolik milovala. Když jsem se trochu uklidnila, rozhodla jsem se jít k oknu nadýchat se ještě více čerstvého vzduchu. Jen jsem si tam stoupla a nechala se ovívat večerním větříkem. I v něm jsem cítila Elli. Viděla jsem, jak stojí u okna a nasává ten příjemný noční odér. Tak sama jako jsem teď já. A pak jsem se podívala na město. Na všechny ty světla v dálce. "Šťastné" rodinky, které po večeři usedají k celovečernímu filmu, opuštěné milence a milenky, kteří se jen tiše pousmívají nad pohádkami s veselým koncem, smutné osamělé duše co brečí u milostných dojáků, upracované matky a manželky, kterým na obyčejné radosti již nezbývá čas a život jim pomalu upadá do každodenního stereotypu, malou postavu na střeše, která se rozhoduje "mám skočit?" "nemám skočit?" a nakonec všechny ty sny, které se roztříští na kusy stejně snadno jako tabulka skla spuštěná na zem.
,,Tak už víš, jak jsem se cítila?" Zeptal se kdosi za mnou. Otočila jsem se. Byla to ONA. Emily.
,,Taky jsi přišla o přítelkyni? Je to tak?"
,,Ano."
,,A jak?"
,,Mojí Madison… Znásilnil a po té jen tak ze srandy zavraždil jistý opilý mladík. A ten mladík byl tvůj otec. Tak dlouho jsem spala pod zemí a pořád ještě to nepřebolelo…"Poslední slova Emily zakřičela tak, že to skutečně vypadalo, jakoby ji něco zevnitř sžíralo. ,,Ale díky penězům se z toho vykroutil a skončil na svobodě jako čestný člověk!!"
,,A p-proč se mstíš mě?"Vykoktala jsem.
,,Protože takhle bude tvůj otec víc trpět…"
,,To není pravda! On o mě nic neví, kdybych zemřela, bylo by mu to jedno!"Vyhrkla jsem, ale Emily se na to jen ironicky pousmála.
,,Uvidíme. Brzo asi uvidíš svou milovanou Elli-´´Jen to dořekla, vrhla se na mě a tlačila mě ven z okna. Chtěla pro mě stejný osud jako pro sebe! Ale já se nebránila. Elli už mi nic nevrátí, klidně zemřu, jestli tu ona nebude žít se mnou.
,,Dobře-klidně mě zabij! Já pro Elli umřu!"Vycedila jsem skrz zuby těsně předtím, než jsem ucítila, že se mi ztratila pevná půda pod nohama a já padala vstříc zemi…
Probrala jsem se až na nemocničním lůžku. Nad mou hlavou chodili doktoři a něco si tiše povídali. Neslyšela jsem je, a vlastně ani neviděla. Všichni byli rozmazaní. Poznala jsem je jen podle bílých plášťů a to že jsem ve špitále podle štiplavého zápachu dezinfekce. Když zpozorovali, že jsem otevřela oči, ihned kamsi zavolali a já brzo zaregistrovala nad svou postelí pivoňkově růžovou skvrnu.
,,E-lli…"Zašeptala jsem ze všech sil. To slovo mi v tu chvíli dalo zabrat stejně jako zvednout ze země těžký balvan. A pak jsem uslyšela její nádherný, melodický hlas.
,,Všechno už je v pořádku, Mayo. Usnula jsi za volantem a pak narazila do stromu." Usmála se. Sice jsem to neviděla, ale alespoň jsem to vycítila. Usmála se-ten její úsměv tak neuvěřitelně hřál. Taky jsem se pokusila usmát, ale tvář jsem měla hrozně strnulou, takže to nakonec asi vypadalo dost komicky. V tu chvíli jsem ucítila, jak její ruka stiskla mou a konečně jsem se cítila v bezpečí.
Po pár týdnech mě propustili z nemocnice a já na ten podivný "sen-nesen" zapomněla. A hádejte co! Udobřila jsem se s matkou! Pozvala mě i Elli na čajový dýchánek a dobře jsme si popovídaly. Matka se divila, kolik toho o mě neví, a velmi se s Elli spřátelila. A otec? No, ten zůstal takový jako dřív. Flegmatický, s nezúčastněnou tváří si čtouc noviny. Ale přesto jsem cítila, jak se pod velkým kusem papíru s titulkem hlásajícím "Hrozí krach na burze…" usmívá a že je rád, že to tak dopadlo a nejsem mu zcela lhostejná. A Elli? Dostaly jsme obě bláznivý nápad. Příští měsíc vstoupíme do registrovaného partnerstvíJ (to je strašný slovo, měli by vymyslet něco jednoduššího). Jak se zdá, všechno dobře dopadlo, ikdyž…občas, když chodím kolem záznamníku, mám takový divný pocit, že je na něm zvláštní vzkaz s podivným bzučením a zvukem, jako když se zadrhne páska u magnetofonu. A na hřbitově se vždycky zastavím nad hrobem s nápisem "Emily Turnerová", okolo nějž jsem celá léta chodila a jehož obraz se mi snad mohl vrýt do paměti a promítnout do snu, a pokládám na krásnou bílou náhrobní desku květiny. A občas v noci, když už Elli spí a já pořád ne a ne se propadnout do říše snů, si promítám ty tajemné události, co se snad staly jen v mé hlavě a říkám si, jestli to skutečně byly jen bludy. A pak jemně odstrčím Elliinu ruku z mého hrudníku…vstanu….jdu k záznamníku a stisknu čudlík…a ozve se….bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dark Angel Dark Angel | Web | 11. září 2008 v 19:46 | Reagovat

sugoii je to upne super!!!! :3

2 Shin_ny/Saber-chan :3 Shin_ny/Saber-chan :3 | Web | 25. října 2008 v 15:24 | Reagovat

ouuuu to se ti moc povedlooo jé to sughoinééééé *.*

3 Suki-san Suki-san | 16. listopadu 2009 v 23:35 | Reagovat

sugói ,neuvěřitelné ^^ ,fakt cool ,díky moc za povídky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama