Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Zápěstí

25. října 2008 v 18:10 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Začnu asi tady…vždycky jsem měla kolem sebe ochránce. Mámu, tátu, sestru…pak se všichni tihle mí andělé zabili při autonehodě a já zůstala sama. Jediná vteřina, mokrá vozovka, pomalá reakce…strom. Všichni na místě mrtví. Jen já ne. Byla jsem u sousedky s chřipkou. A právě moje stoupající teplota donutila naše, aby se z firemního večírku, kam odjeli s mou tehdy bystrou sedmnáctiletou sestrou, vrátili o něco dřív, ikdyž podmínky na silnicích nebyly zrovna valné. Dodnes si říkám, jaké by to bylo, kdybych tehdy seděla v tom autě a zemřela s nimi…nikdy bych si nic nevyčítala, nikdy bych neuvažovala o tom, jací vlastně byli…určitě mě milovali. Ale já je nestačila ani pořádně poznat. Byly mi tři, když se tohle stalo, a já to znám jen z vyprávění. Ani nevím, jak mi to dokázali vysvětlit, že rodiče se sestrou zemřeli. Možná jen zapůsobili na moji fantasii a řekli, že "spí", což se obvykle dětem říká, když jim třeba umře křeček. Ale v mých vzpomínkách není jediná, v které by vystupovali moji rodiče či sestra. Když se dívám na jejich fotografie, je to, jako bych si prohlížela tváře cizích lidí. Snad jen máminy oči jsou mi povědomé, já mám totiž podobné, všichni mi to už odmalička říkají. A ještě…tehdy jsme měli psa. Nikdo mi nikdy neřekl, co se s ním stalo. Vím jen z fotografií, že to byla pravděpodobně fena labradora středního věku a jmenovala se Fany. Dál už stopy nevedou. Když jsem se na ni ptala příbuzných, jen bezradně vrtěli hlavou. V tom shonu prý na ni úplně zapomněli a ona se asi někam ztratila…Možná vycítila smrt svých pánů a vběhla pod kola nějakému autu, možná si ji k sobě vzal některých z příbuzných a pak se odstěhoval pryč… Každopádně ze života, jaký jsem měla do svých tří let, mi nic nezbylo. Majetek rodičů si lačně rozebrali příbuzní a mě od té doby vychovávala babička. Na ten čas nevzpomínám moc ráda.
Vlastně, moje první vzpomínka je zároveň vzpomínkou na můj "asi" první výprask. Babička mě seřezala, protože jsem jí snědla těsto na cukroví. A od té doby jsem dělala všechno špatně. Vyváděla jsem lotroviny, lezla na stromy a plavala v řece, ikdyž jsem to měla zakázané. Schovávala jsem babičce její věci a prováděla další blbosti, ani nevím proč. Následkem byly pouze odřeniny a zlomené končetiny z pádu ze stromu, zápal plic, kašel a samozřejmě, pořádný výprask od babičky. Ta pro mě nikdy neměla milého slova. Vždycky jsem se divila, že ostatní babičky svá vnoučata tak rozmazlují, protože ta moje mě v jednom kuse deptala. Když jsem byla malá, vyčítala mi má věčně odřená kolena a potrhaná trika, nevyčištěné zuby a špinavé ruce, v pubertě, když jsem se začala konečně líčit do mě ryla, že chodím oblíkaná jako štětka a že ze mě nebude nic dobrého, že se tahám po nocích s kluky, ikdyž jsem si třeba jen odskočila s kamarádkami na limonádu. I moji vrstevníci si všimli, jakou mám doma semetriku a přátelé k nám pro jistotu radši ani nechodili. Ta ženská ode mě nakonec dokázala odeštvat každého kluka, který se ke mně jen přiblížil a já zbyla na ocet. Když mi bylo šestnáct, vzdala jsem to a odešla od ní pryč. Krátce na to ji ranila mrtvice, za což zbytek příbuzenstva samozřejmě vinil mě. Bylo mi řečeno, jak ona, nebeská spasitelka zcela nezištně zachránila mě, krkavčí dítě, ze spárů vlků a já se jí za to odvděčila posměchem a urážkami, které jí uvrhly až do hrobu. Tohle jsem vážně neměla zapotřebí poslouchat…odjela jsem daleko z našeho rodného městečka a zanechala svou minulost za sebou.
Vždycky jsem vypadala starší, takže i teď, když mi bylo šestnáct, jsem vypadala tak na devatenáct, což bylo moje plus. Našla jsem si jeden levný pronájem a začala se shánět po práci. Nakonec jsem dopadla, no…jako "tanečnice"…u tyče. Ale co, plat byl dobrej a nikdo si neověřoval můj skutečný věk. A navíc, mě ani nevadilo, že na mě někdo civí. Vlastně…všecko mi bylo v tu dobu jedno. Nehledala jsem si žádnou známost, ani kamarády. Jen jsem chodila do práce a zase z práce, občas se mrkla na telku a psala na počítači svoje romány. To jsem dělala už odmalička. U babičky ještě zůstala spousta a spousta mých počmáraných sešitů s příběhy…které nikdy nikdo nečetl. Jako malá jsem chtěla být spisovatelkou, ale babička mi pořád říkala, jak je to naivní a že taková hloupá budižkničemu to nedokáže dotáhnout ani na spisovatelku. První příběh, který jsem jí dal přečíst, jen lhostejně zahodila. Po celá ta léta u ní jsem stejně pořád měla takový vtíravý pocit, jako kdyby mě nenáviděla. Možná jsem jí až moc připomínala mámu…a to ji mrzelo. Zrovna jsem načínala novou kapitolu, když vtom zazvonil domovní zvonek. Otevřela jsem dveře a za nimi stála nádherná, štíhlá, hnědovláska s čokoládovýma očima a milým úsměvem. Vypadala tak úžasně, že mi chvilku trvalo, než jsem se vzpamatovala.
,,…promiňte? Co jste říkala?"Vyhrkla jsem.
,,Že jsem vám přinesla dárek! Vy jste přece tady ta nová, ne?"
,,Ach ano…tak…pojďte dál."Přiměla jsem se k úsměvu a vpustila ji dovnitř.
,,Máte to tu pěkné."Pochválila můj stroze zařízený kutloch.
,,Jo, fakt luxus…ale možná tak pro nějakou krysu. Můžete si sednout tady dolů na polštář, jestli chcete."Řekla jsem a podsunula jí krásný měkoučký oranžový polštář.
Ona se mile usmála a sedla si na ten malinký polštářek, takže mi koukala na kolena. Radši jsem vzala druhý modrý polštářek a přisedla si k ní.
,,Ale je to tu útulné."Uznala.
,,Řekla jste, že máte pro mě dárek?"Zeptala jsem se…možná trochu drze. Ale ona hned nato zašátrala ve svojí kabelce a vytáhla malou, čokoládovou veverku.
,,Doufám, že jíte čokoládu, já totiž ne."Usmála se a malou čokoládovou sošku mi podala.
,,Miluju čokoládu!"Řekla jsem po pravdě a prohlídla si veverku.,,Je roztomilá."
Ona se znovu usmála, ale už nic neříkala. Pak nastala trapná chvíle ticha.
,,Ach! Co jsem to za nezdvořačku?! Ani jsem se nepředstavila! Jmenuju se Lily!"Řekla a podala mi ruku. ,,Mariko."
,,Tak, odkud jste se sem přistěhovala, Mariko?"
,,Já…z…z daleka. A vy?"
,,Já tu už žiju od svých pěti let. Od té doby, co mě adoptovali."Adoptovali? Takže ani ona nezná svoje rodiče.
,,Vy jste svoje pravé rodiče nikdy nepoznala?"
,,Ne."
,,Noo…ani já ne. Vlastně, zemřeli, když mi byly tři."Řeknu a sklopím hlavu.,,Spolu s mojí sestrou Nami…"
,,Ach, to je mi líto."Řekne Lily a něžně mě pohladí po hřbetu ruky. Najednou mnou projede elektrizující vlna, jako ještě nikdy předtím. Neudržím se a začnu ji líbat. Nebrání se. Po chvilce sama od sebe přestanu a chci se odtáhnout, ale teď mě pro změnu líbá Lily. Je to neskutečně příjemné a chci, aby to nikdy neskončilo…

Už s Lily chodíme tři měsíce. Ví, že mi ve skutečnosti není tolik, jak se zdá, ale nevadí jí to, ikdyž je o celé tři roky starší než já. Má mě ráda takovou, jaká jsem a konečně se stala mým andělem strážným. Někým, s kým bych chtěla být už napořád. Ale…něco se děje. Vím to. Možná proto se Lily chová tak divně. Doma je náš vztah normální, ale jakmile vyjdeme na ulici, nedá mi ani pusu na tvář. Dokonce se se mnou ani nechce držet za ruku. Stydí se snad za mě? Je mi trošku trapné o tom s ní mluvit a tak to radši nevytahuju, ale brzo se jí na to asi zeptám.

Lily přišla domů, právě když jsem dopsala můj nový román (mimochodem, teď bydlíme spolu, obě dvě na tom ušetříme, ale Lily stejně všude vykládá, že jsme jen kamarádky). Zrovna jsem šla Lily přivítat, když jsem si všimla, že je celá od krve a má všude modřiny.
,,Lily?!Lily?!Co se stalo?!"Ječela jsem na ní, když vtom jsem zaregistrovala, že padá a rychle se k ní přihnala, abych ji zachytila. Naštěstí jsem to stihla. Chvilku mi jen tak oddechovala v náručí, než se vzmohla na slovo.
,,Mari…náš vztah…musí skončit. Já…moje rodina…si to nepřeje."Ta slova mě bodla ještě víc, než ostří nože.
,,Co to povídáš, Lily?! To oni ti tohle udělali?! Jestli jo, tak si to s nima vyřídím!!!Nikdo ti nebude ubližovat!!!"Křičela jsem na ni a z očí se mi draly slzy.
,,Ne! To nesmíš! Ty to nechápeš! Snažila jsem se náš vztah utajit, ale teta a strejda na to stejně přišli!! No a ztropili mi hroznou scénu, prý že povinností ženy je být po boku muže…"
,,Lily! Co to povídáš, jsi přece svobodná žena! Můžeš jim říct ne! Oni ti nesmí ubližovat! Lily, půjdeme na policii, nebo…nebo spolu někam utečem, kamkoliv…"
Lily jen smutně zavrtěla hlavou. ,,Prosím, nech mě jít, Mari. Oni by ti udělali ze života peklo! Já to moc dobře vím, sama jsem to zažila! Mari slib mi, že mě necháš se odstěhovat pryč…"
,,To nemůžu!!"Křičela jsem s tvářemi celými mokrými od slz.,,Já tě miluju!"Sklonila jsem se k ní a vlepila jí pusu na čelo.
,,Já tebe taky…"Šeptla Lily a takhle jsme si usnuly v náručí….
Druhý den ráno jsem se probudila…a Lily nikde. Hledala jsem ji snad všude, ale prostě odešla pryč. Jen na stole nechala dopis na rozloučenou s jediným slovem "Sbohem"
To slovo nenávidím. Všichni mí andělé mě opustili…jsem sama.
Po téhle příhodě jsem se snažila na Lily zapomenout, ale nedokázala jsem to. Celé dny jsem chodila jako mátoha, nemohla jsem jíst, pít, ani spát. Všechno jakoby bez Lily ztrácelo smysl…Začínala jsem pustnout a ze zrcadla na mě civěla strašlivá kostra s propadlýma očima, ale bylo mi to jedno. Bez Lily jsem už ani neměla pro co žít. Ona vždycky četla moje romány a říkala, co se jí na nich líbí a co ne, pomáhala mi s jejich úpravami, ale teď? Snažila jsem se něco napsat, abych na ni zapomněla, ale nešlo to. Vždycky jsem něco začala, ale pak to už bez Lily nedokázala dokončit. Stal se ze mě stín…ubohý stín bloudící v temnotách své duše.
Ani dnes jsem nespala. Celou noc jsem seděla na posteli a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych tehdy Lily přemluvila k útěku. Všechno je to moje chyba. Babička mi vždycky říkala, že způsobuju jen neštěstí a tady to mám. Žena, kterou z celého srdce miluji kvůli mně měla problémy a musela ode mě utéct. Jako tenkrát naši. To já způsobila, že se zabili! Já! Já! Za všechno můžu já!!!Nenávidím se! Už jsem svoje myšlenky nevydržela, popadla plášť a utíkala ven, jen tak nazdařbůh a moje kroky dorazily až na most. Chvilku jsem stála na okraji a moje slzy dělaly malé kroužky na klidné vodní hladině. Byla nádherná vlahá noc a kolem nikdo… Najednou mi to došlo. Proč jsem dorazila až sem. Způsobuju lidem kolem mě jen problémy, tak je to! Svět beze mě bude lepší! Opatrně jsem přelezla bílé zábradlí a už jsem stála tváří v tvář černé vodní ploše. Stačilo by se jen pustit…nikdo by se po mě nesháněl. Nikomu bych nechyběla. Moje smrt by byla pro všechny jen úlevou. Tak mám to udělat, nebo ne?
Zatímco jsem přemýšlela, chladný noční větřík si pohrával s mými vlasy. Tohle samé dělala i Lily…hrála si s mými vlasy, navlékala si je na prsty, foukala do nich. Moc ty moje vlasy obdivovala, ikdyž já je vždycky nesnášela. Ona měla opravdu nádherné jemné vlasy. Takové, jaké jsem vždycky chtěla mít já…Někdy jsem jí fakt záviděla. Ona měla alespoň milující adoptivní rodiče (ikdyž i ti už jí umřeli), kdežto já…Nic. Jen spoustu nenávistných příbuzných a fotky z minulosti, na nichž jsem se smála a stříkala kolem sebe vodu, nebo měla obličej celý od mrkvové kaše. Tehdy jsem ještě byla šťastné, bezstarostné dítě…Kéž by se ty časy ještě někdy vrátily a já mohla okusit, jaké to je mít mámu a tátu…a sestru. Půjčovala by mi šminky a vyprávěla o svých milostných zážitcích. A máma by pekla koláč a táta mě učil rybařit! Byli bychom šťastní, moc šťastní. Vlastně bych takhle šťastná mohla být i s Lily. Tak proč to nejde? Proč nemůžem být spolu? Děláme snad něco špatného, když se milujeme?
Přemýšlela jsem a po tvářích mi stékaly slané slzy. Ani Lily by nevadilo, kdybych umřela. V tomhle světě jsem nic…řekla jsem si a pustila se zábradlí. Už už jsem se nakláněla, když vtom mě někdo chytil za zápěstí. Otočila jsem se. Byla to Lily! Stála tam, celá ubrečená, ale pořád nádherná!
,,Tohle mi nesmíš udělat!!"Křičela na mě. Hned jak se trochu uklidnila, pomohla mi přelézt zábradlí a obě jsme si padly do náruče a z očí se nám řinuly slzy.
,,Zjistila jsem, že to bez tebe nemůžu vydržet a hned jsem přispěchala za tebou…a když jsem tě pak našla tady jak chceš skočit….ach, tohle mi už nikdy nedělej!! Chybělo málo a mohlo být po tobě!!"Ječela na mě Lily a přitom se hrozně třásla. Stiskla jsem ji ještě pevněji.
,,Jo. To víš, že to neudělám. Co teta a strýc?"
,,Utečeme! Utečeme někam pryč!!"Pronesla Lily rozhodně. ,,Už mi nebudou ničit život!! Vždyť ses málem zabila!!"
,,Jo…utečeme…"Chlácholila jsem ji. A tak jsme tam stály a strašně dlouho se objímaly. Bylo nám jasné, že nebude tak snadné někam utéct, obzvlášť s našimi tenkými úsporami, ale nad tím jsme nepřemýšlely. Byly jsme šťastné, že jsme zase spolu. A mě se potvrdilo, že Lily je skutečně můj Anděl strážný.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gakusei Gakusei | 30. prosince 2008 v 18:52 | Reagovat

Dojalo mne to až k pláči.. :)

2 lady chikaru lady chikaru | Web | 2. dubna 2009 v 14:20 | Reagovat

ten začiatok bol síce trochu "rýchli",ale potom som zistila,že to newadí :))

bolo to pekné

3 Suki-san Suki-san | 17. listopadu 2009 v 0:16 | Reagovat

moc pěkné :) , už mi tady leze slzička...děkuji :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama