Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Listopad 2008

How did we get here, when I used to know you so well?

29. listopadu 2008 v 0:44 | Keiko-chan |  Novinky
The truth is hiding in your eyes,
and it's hanging on your tongue.
Just boiling in my blood...

Oh, úžasná písnička od Paramore *heart*. Poslouchám jí pořád....heh, kde sem to byla? Jo, přidala jsem sem další díl Watashitachi no hoshi, už jsem to vážně strašně dlouho nepsala:-) A koukám, že Reiko-chan se taky činila, takže toho tady je dost:-)

Btw.:Teď začínám psát něco o upírech, tak uvidíme, co se z toho vyklubeXD

Mějte se,
vaše Keiko-chan

Watashitachi no hoshi 6

29. listopadu 2008 v 0:34 | Keiko-chan |  Shonen ai povídky
Ředitel seděl ve svém modrém apartním sáčku za stolem z dubového dřeva a po jeho pravici byl postavený nějaký obrázek. Hm, asi jeho manželka...

,,No, jen pojď dál...Kine."Moje jméno musel hledat v paměti dlouho, hm, ještě že měl mojí studijní složku hned před sebou na stole. Postoupil jsem a zavřel za sebou dveře. Jeho strojený úsměv se mi zdál podezřelý. Kdybych něco udělal, tak by se na mě přece takhle nedíval....ne?

,,Posaď se, chlapče."Pokynul mi rukou na židli před stolem a já jsem se nejistě posadil. Pořád jsem nechápal, co to má znamenat.

,,Hmh...abych to zkrátil, Kine. Vím, že mě všichni berete jako ředitele téhle školy, to je v naprostém pořádku. Ale chci, abys věděl, že mě můžeš klidně považovat za jednoho z vás. A když máš problém, klidně se mi s ním můžeš svěřit..."

,,Eh...ano."Kam tím míří??!!

,,Takže, Kine. Chtěl bych vědět..nenastaly v poslední době nějaké problémy? Víš, třeba...se spolužáky. Někdy dokážou být krutí, víš. Taky jsem to za svých školských let poznal. Takže ne?"

,,Eh...ne."To snad není pravda! Že by se konečně začal zajímat o Yamamotovu bandu?

,,Kine...raději bys měl mluvit pravdu...uleví se ti."

,,Ne."Pronesl jsem rázně. Možná až moc rázně. V tu chvíli se rozletěly dveře a v nich stál očividně rozzuřený Yamamoto a jeho parta. A taky-Say!!

,,Sa..."Vypravil jsem ze sebe, ale ostatní hlásky zanikly v přívalu slov z Yamamotových úst. Mluvil tak nahlas, že by se mi v tu chvíli docela hodily sluchátka.

,,Pane řediteli, to, co vám navykládat ten kluk, není vůbec pravda! My mu nic neudělali, že jo, kluci?"Vrhl po mně nenávistným pohledem.

,,Ano? Tak se posaďte, chlapci. Támhle máte židle. A povězte mi svojí verzi, protože já slyšel něco jiného, než co tvrdíte."

Yamamoto a jeho banda se všichni posadili na miniaturní židličky podíl stěn. Say zůstal stát jako solný sloup a zíral na mě tak, že jsem z jeho očí nedokázal vyčíst vůbec žádné emoce. To mě vyděsilo. Něco neslyšně řekl, ale já jsem nevěděl co.

Yamamoto se rozvalil na židli a zaujal svůj obvyklý "drsňácký" postoj. ,,Pane řediteli, jestli jsme si z Kina někdy dělali prdel, tak to ještě neznamená, že ho šikanujem, ne?"

,,Ale tady Sayoran říkal, že jsi ho kopl do břicha."

,,Cože? Tak to teda pěkně lže!"

,,Kine, co ty na to? Je to pravda?"

Už jsem to nevydržel. Slzy mi lezly do očí. Proč to udělal?! Teď to bude ještě horší. Nenávidím ho, ksakru, nenávidím!! Myslel si, že něco spraví, ale nic se nestane!!!

Vůbec nic jsem neřekl. Jen jsem tak seděl a hlavou mi běžely všechny ty věci, které mi Yamamoto se svojí partou kdy udělali. Většinou mě nezranili až tak vážně, aby se na to přišlo, ale někdo to mohl vidět. Někdo to mohl říct. Proč se to nestalo? Všichni radši dělali, že nic nevidí, aby si zachránili krk. A dělali dobře! Věděli, co by jim Yamamoto udělal. Ale pak přišel tenhle kluk a tolik si dovolí. Už toho na mě bylo moc. Zvednul jsem se a pelášil z kanceláře pryč. Zastavil jsem se až na klučičích záchodcích. Uslyšel jsem za sebou kroky a doufal, že to není Yamamoto, nebo ten rádobykamarádský ředitel...

Mai-HIME (Natsuki Kuga a Shizuru Fujino)

25. listopadu 2008 v 22:30 | Reiko-chan |  Shoujo-ai pairingy z anime
Takže lidi....jako u Kannaduki no Miko....tam jsem jasně napsala, že o příběhu zkrátka psát prostě nehodlám. Jestli se vám to nelíbí, tak si ho najděte někde jinde....tady prostě recenze neveduXD....

Jen chci upozorňit na to, že zde shoujo-ai není hlavní dějovou linkou, ale vedlejší (Což u kannaduki no miko je asi tou nejpodstatnější mno)

I přesto, že tam není tolik podstatným, tak se stal tento pairing snad nejslavnějším ve světě shoujo-ai....konkuruje všem ostatním a to dost. S těmito dívkami najdete asi nejvíce obrázků, různých komiksů a dalších různých věcí......a jak je tohle možné...? Já upřímně neznám odpověď....možná že oblíbenost těchto dvou vzrostl, díky jejím propracovaným chrakterům. Natsuki je mladší dívka, má chladší srdce nežli je severní pól a je to vůbec taková ta drsná holčina v animeXD. Postupem času, ale její srdce měkne. Shizuru je starší dívka věčně má nasazen úsměv na rtech a je vždy taková slušná. Postupem času jí díky Natsuki hrábne(když to mám říct takhleXD). A proč..? Díky lásce k natsuki, jenž vyšla najevo. Držela to v srdci jak nejvíc to šlo, ale vyšlo to najevo. A jakmile zjistila, že jí Natsuki city neopětuje, tak v tu chvíli zešílí a způsobuje všude chaos. Tato velká propletenice zkončí bojem mezi našimi hrdinkami, kde vyjde najevo, že ani naše Natsuki tak zcela neopětuje city k Shizuru.....už tento příběh nasvědčuje tomu, že si je člověk zamiluje. Jejich pouto je tak nejasné, až reálné. A to je to, co si asi všichni oblíbili....nevím jak oni, ale já anoXD

No...co k těmto dvoum ještě tak říci..? Myslím, že moje stručnost byla jasná. Ještě snad mohu dodat jediné. Pokud si chcete říkat fanda Shoujo-ai....tak tenhle pár musíte zkrátka znátXD

Ps: Ještě abych nezapomněla....Co se týče anime Mai-Hime, tak bylo uděláno ještě jedno anime s názvem mai-otome.....Natsuki zde vystupuje jako Natsuki Kruger a Shizuru jako Shizuru Viola. A ještě jedno upozornění......s mai-Hime to až na podobné postavy a jejich charaktery(tedy jen u většiny) je příběh úplně o něčem jiném. Ten kdo viděl ví o čem mluvím a ten kdo se na to chystá se o tom na vlastní oči přasvědčí....a ještě další dodatek.....shoujo-ai fanoušky páru ShizNat zklame to, že se tady jejich vztah nijak nerozvíjí :-(....doufám, že právě vyrábějící Mai hime destiny nás očekávané fanoušky překvapíXD

Jako dodatek dám pár obrázků....myslím, že až je uvidíte...možná si řeknete.....sakra....kdyť tyhle dvě mám na blogu....XD...ani bych se nedivila

Toto je Natsuki Kuga (Kruger)



toto jest Shizuru Fujino (Viola)
Tak toto byli jednotlivé slečny a jako poslední sem dám obrázek na tento pairing.....neboli Shiznat.....a dám sem jeden ze svých neoblíbenějších (Příště jich dám víc mezi normální obrázky ;-)

Shoujo-ai picty

24. listopadu 2008 v 19:47 | Reiko-chan |  Shoujo ai obrázky

tyhle dvě mi nad textem mi trochu připomínají Chikane a Himeko

Nová škola 2/2

23. listopadu 2008 v 22:15 | Reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Takže......zdá se, že se první díl líbil, což mě samotnou překvapilo a dojalo natolik, že jsem dokončila i tu druhou část:-)......

zase je to neupravovaný...Dělala sem se s tim do předchvíle a na upravování už nemám náladuXD

Jo a znovu taky upozorňuji, že to obsahuje vulgarismusXD

A ještě poslední moje žvásty do vaší hlavy....příjemnou zábavuXD
JO možná je to trochu delší než první část....ale nevím mno....XD


Nová škola 2/2
"Je...ahoj...Tami-sensei...co...tady....to....děláte..?" Ptá se dost rozpačitě Momo....ještě víc rozpačitě než když mluvila se mnou....Chudák, asi se teď studem propadá, že jí viděla....cože..? To je ta černovlasá holka, která mě tak propalovala těma smaragdovýma očima..."Takže...ty jsi Tami..? Ráno sme se viděli...vzpomínáš ne..?" Nikdy při tehle trapných situacích neztrácím hlavu. Ať si o mě tahle holčina myslí co chce...je mi to šumák..."He...to víš, že si tě pamatuju...myslím, že mezi náma budeš vyčnívat, takže tebe tu poznám vždycky....Fu-ji" řekla s takovým zvláštním druhem odporu....Ale jak to, že ví o mé přezdívce..? Já se jí ještě nepředstavovala. Momo je zatím jediná, kdo zná mojí přezdívku. "Hele ty znáš mojí přezdívku...jakto..? Zná ji zatím jen tady Momo..." Vyptávám se. "Já jsem milá zlatá, předsedkyně rady místní školy...skoro by se dalo říct, že pravá ruka ředitelky....vím, všechno dřív. A do svého vyplňovacího listu, který NEMĚL BÝT POČMÁRANÝ jsi vedle svého jména napsala nenávidím své jméno, říkejte mi Fuji....pokud se ti ale nelíbí, že ti tak říkám....budu ti řikat tedy Hazuka" sakra. Ta holka mě má ale proklepnutou, až je mi z toho špatně. "Ne...to jméno vůbec nevyslovuj, Fuji prosím....jen Fuji" řeknu tak trochu prosebně a začnu pokládat další otázku.."Tak o.k...pěkně sis mě proklepla. Já takovou možnost ovšem nemám, jak se tedy jmenuješ ty..?" Jen si odfrkne a podívá se na Momo. "tohle je Tamiko Danji, jedna z nejoblíbenějších na celé škole. A taky...má sestřenice." sotva to Momo dořekne, začnu čumnět zase jako puk. Se-sestřenice..? To by dávalo smysl. Dvě pěkné holky, které mě zaujmou, by měli mít spolu nějakou souvislost. "Mno tak jsme se pěkně seznámily, za sice dosti zajímavé situace....která mě velice zaskočila...prosim vás..mohla bych vědět co to jako mělo znamenat..? Momo od kdy se honíš za holkama..? a ještě k tomu, za takovýhlema..?" Momo začne se zbarví do barvy jejích vlasů a neni schopna slova. Já se zvednu z lavičky a nechám Momo napospas samoty. "Takže milá Tamiko, nebo jak ti mám vlastně řikat. Za prvé. To tvé "s takovouhle" si vyprošuji. Nejsem žádná "takováhle" ale Fuji víme..? A za druhé...Momo se s nikým netáhá. To, že mi dala pusu ještě absolutně nic neznamená." Momo i Tamiko na mě začnou koukat jak na totálního vola. "Co je..? řekla sem snad něco špatně..?" A kouknu na Momo. "Tak hele Fuji. Momo je má sestřenice. A je to trochu naivní trubka. Nevyužívej jejích rozpaků k tomuhle, jasný..? Nebo se o to osobně postarám a nepřála bych ti mít se mnou nějaké nepříjemnosti" řekla klidně a vyrovnaně. Páni tahle holka je fakt unikum. Ten její klidný a vyrovnaný hlas i v takové situaci doslova obdivuji, protože já doslova bublám vzteky. "grrrrr...." Jediné na co se zmůžu. Prskat jako pes. "Dobře beru tento zvláštní druh odpovědi jako souhlas" nakonec prohodí se stejným klidem jako předtím. Vzápětí vezme úplně vykolejenou Momo a směřuje s ní do školy. Já zůstanu stát na místě a koukám na to jak se ty dvě vzdalují. "Tahle holka je......NENÁVIDIM JÍ...." Pomyslím si pro sebe. Vezmu do ruky další cigaretu a zapálím si. Ta Tamiko mě krapet (no dobře hodně) rozhodila a tak potřebuju dávku nikotinu. Sotva se uklidnim, Tamiko se vrátí na místo, kde mě nechala, jako kdyby věděla, že tu zůstanu. Ta bejt detektiv, tak by se před ní mohl Sherlock Holmes jen klanit. "Myslela jsem si, že tu zůstenš Fuji." změnila trochu hlas. Nebyla tak nepříjemná. Řekla to docela mile. Já sem ve škole první den a už přestávám chápat to, co se kolem mě děje. To je teda peckovej den. Ehm....ještě k tomu je teprve ráno. "Po-počkej, jak si věděla, že tu zůstanu..? A proč si vlastně za mnou přišla..?" jen se jí pořád vyptávám jak kdybych nevěděla, která bije. Ta ze mě musí mít pocit, jako z totálního dřeva. "Moc se vyptáváš Fuji. Říkala sem ti, že o tobě vím všechno. Chybělo jen jediné. Jestli si kuřák nebo ne. Dneska ráno, jsem se to dozvěděla. A k druhé otázce. Momo už nenechám nadále jít s tebou. Nevím co by se dělo, kdybych nešla náhodou říct, že jí zastoupim. Já tě provedu po zbytku školy." Opravdu. Už nemluvila tak klidně a svérázně. Úplně změnila styl řeči. Ta holka mě děsí. "Mno....tak....dík" jen se usmála. Ona se taky umí smát..? A ještě k tomu.....tak...pěkně....sakra. Už abych byla doma. Tohle je na mě moc. "Teď se podíváme do parku, pak tě provedu po škole a nakonech ti ukážu tvoji třídu." Řekne a otočí se. Vzápětí se ale otočí zase směrem ke mě a ještě rychle prohodí "Jo a nesnaž se mě dostat do rozpaků jako Momo. Sice jsme sestřenice a jsme skoro jako sestry, ale rozdíl mezi mnou a jí je a veliký." "neboj se. nebudu se pokoušet o nic. Ale piš si, že kdybych chtěla, podlehneš i ty Tami" ooo jak mě baví používat ty zdrobněliny co se týče jmen. Umim si na nich dát záležet. "Jo...kdyť já vim...." letmo prohodila a šla. Cože..? Co ví..? O co tu sakra jde..? Se na mě snad tyhle dvě domluvily ne..? uuuuáááá...bolí mě z toho hlava. Tahle mi v hlavě nešrotovalo ani při hodině matiky. Směřujeme k parku a Tamiko mi vypráví o historii školy a o tom parku a další ty hrozně důležitý(rozumněj nedůležitý) věci. Její hlas je opravdu milý a pěkný. Takový hladký. Připomíná mi to hru na housle. Rozhodně je její hlas zajímavější než to, o čem mi vypráví. Po tom, co mi řekne o historii, provede mě po škole až nakonec dojdeme před třídu do které patřím já. "Děkuju Tamiko, dovnitř už to zvládnu sama" řeknu a ona se začne smát. "No. Já ani neměla v plánu ti pomoci, ale ať chceš nebo ne, tak já do týhle třídy chodím taky." jéžiš. Dneska ale trapčim. To je hrůza. Hlavně, že se baví. hahaha. Hrozně vtipný smát se nezasvěcené do školní docházky. Vkročíme do třídy. První jde Tamiko a pak já..."Tak tohle je naše nová spolužačka Hazuka Fujiwara, říkejte jí Fuji....nenávidí své jméno" celá třída se začne smát společně s Tami. Už radši neřešim vůbec nic a sednu si na místo kde je volno. A samozřejmě, že je volno jenom v prvních lavicích. Tami jen prohodí vlasy a zapluje kamsi do zadu. Zrovna byla hodina Dějepisu. Učitelka zadá studentkám nějaký úkol a začne se mnou probírat takový ty věci, který se týkají školy. Jaký mám mít sešity, učebnice a tak dále a tak dále. Jakmile dokončí svůj proslov, tak mě pustí domu. Nemá prý cenu abych se tu nadále zdržovala a navíc byl pátek a jak bylo v rozvrhu napsáno, dnes mají dohromady jen 4 hodiny. Sbalím si saky paky a mizim ze třídy pryč. Při odchodu zaslechnu jak nějaké spolužečky říkají něco ve stylu "škoda, že už de.....chtěla jsem se seznámit". Jéžiš holky. Já dneska nemám náladu na další seznampvání. Stačila mi Momo a Tami. A to myslim vážně. Když konečně vypadnu z prostoru školy, tak si jen odfrknu a prohodím "to bude pekelný pondělí"...zajímavé ale je, že nemyslím na Momo. Myslím na Tami. Nemyslim ale v dobrym slova smyslu. Naskakuje mi z ní husí kůže. Má ledový hlas a milý úsměv po kterém ledy naopak tají. Zvláštní kombinace. Po nějaké době dojdu domu, páč jsem taky nějakou tu chvilku bloudila. Máma se hned začne vyptávat na to, jak se mi tam líbí a jak to všechno probíhalo. Řeknu jí všechno podrobně, jinak bych od ní za celej den neměla klid. je asi jasné, že vynechám tu pasáž, kde jsem s Momo dělala psí kusy. Po rozhovoru s mamkou zalezu do pokojíku, sednu si na postel a na klín si položim nootebook. Mám ho pučenej od táty. Aspoň do doby než si zapojím počítač. Chvilku si píšu s kámoškou ze staré školy. Řeknu jí o incidentu s onou Momo a o Tamiko, prostě přesně to, co jsem mámě neřekla. Nepřekvapuje jí to. Zná mě moc dobře. Náhle mě popadne únava. Zahodim nootebook kamsi do rohu postele, lehnu si a okamžitě usnu. Zase sen. Jsem mezi spoustou lidí. Procházejí kolem mě a nevšímají si mě. Já stojím uprostřed toho obrovského davu a klepu se. Snad zimou, snad strachy. Někdo z davu do mě strčí a já padám. V tu ránu mě někdo chytne za ruku. A v tu ránu se taky probudim. Jéžiš. Já budu brzo nenávidět pátky. Vstanu z postele. Táta už je doma. No tak ono neni divu. Je kolem devátý večer. Oba rodiče koukají na televizi. POzdravím tátu, vezmu si něco k jídlu a pití a zase zalezu do pokoje. Odhodím tatranku na stůl a vypiju si pití. Sednu na okno a zapálím si. Venku je krásně. Červánky na obzoru a zapád slunce. Tuhle chvilku miluju. A hned po tom hvězdy. Civím si tak na nebe a potahuju s cigarety. Z kdehosic se pod našimi okny objeví hluček holek a jedna z nich začne vykřikovat jméno, jenž patří mě. Kouknu dolu. Jsou to holky z naší třídy. Teda....asi...nejsem si jistá. "Co potřebujete..?" Fuji....ty seš hloupá. Co by měli chtít..?....zamyslím se nad svou přiblblou otázkou. "No...ve škole si se moc dlouho nezdržela. Tak se chceme seznámit teď...vypadáš sympaticky..nechceš jít ven..?" říká dívka, která předchvílí na mě pokřikovala. Asi kápo party "To je milý, že jsem vám sympatická, jenže nevim, estli máma bude mít to srdce mě pustit." Nad těmito slovy se začnou smát. "Je pátek, to by tě snad mohla na chvíli pustit ne..?.....Dobře, dobře....du se zeptat." Odevzdaně řeknu. Nedopalek típnu o omítku, odhodím ho a běžim se zeptat mámy. Ta zcela zažraná do televize jen kývne, jakože můžu a řekne....ještě "Do půlnoci doma". Oblíknu se, obuju a mažu ven. Venku čekalo asi šest holek. Vypadaj v pohodě, tak proč si s nima někam nevyjít. Přistoupí ke mě ta, která se mnou komunikovala asi před pěti minutama a řekne "Takže jmenuju se Suzuka....prostě Suzuka. Příjmení neni snad podstatný." Takhle se mi postupně začnou představovat ostatní holky. "Tak a teď sem na řadě já co..?" řeknu ironicky. Vím, že nemá smysl abych se představovala. Slyšeli to ve škole. "Ne dělám si srandu....slyšeli ste ve škole. Hazuka ne. Fuji. Mým pravym jménem mi řiká jen máma. Nejradši bych jí za to kopla vy-víte-kam, ale holt...je to máma" začnou se smát na celý kolo. "Tak a kam razíme..? Já to tu neznám, takže pro tentokrát je to na vás děvčata" To sem ale trapná, když se snažim bejt vtipná. Nu což. Člověk musí udělat dobrej dojem, nebo se o to aspoň snažit. "Mám dobrej nápad kam bysme mohli jít. Tady v tomto místě neni moc míst, kam by se dalo zajít. Jediný kdo má dobrý nápady je naše milá Tamiko." Řekne Suzuka. Zase tahle zpropadená holka. Na její dobrej nápad jen kývnu. Třeba je mimo školu v pohodě. Uhm...co si to namlouvám. Jóó, jeden je sice jinej venku s kámošema než ve škole. Velkej rozdíl v tom ovšem zase neni. Projdeme jakýmsi parkem, dost pěknym parkem. Vůbec nechápu jaktože sem si ho nevšimla cestou ze školy. Alespoň vim, kam si budu chodit pročišťovat hlavu. Vylezem z parku a zastavíme před jedním fakt krásným domem. "Ja-jako tady bydlí..?" Ptám se Suzuky. "Ano. To je domov jak Momo tak Tamiko. Maj nádherný barák co..?" Odpoví a já zas jenom kývnu a abych nevypadala, jakože umim jenom kejvat na souhlas či naopak ještě k tomu přidám "Fakt krásnej barák. Taky bych něco takovýho brala." Zazvoněj na zvonek. Z okna vykoukne Momo. Prohlíží si jednu holku za druhou. Svůj pohled zkončí u mě. Zrudne. Proč mě to nepřekvapuje..? Chvilku na mě kouká a pak zase zaleze. Za nějakou dobu vykoukne Tamiko. "Jé čau holky...? Co se děje..?..." Zeptá se. "Poď ven. Máš nejlepší nápady na to, co budeme dělat. Tady Fuji má čas do půlnoci a to je spousta času." odpoví ji Suzuka. Když uslyší Tamiko moje jméno, tak okamžitě se mě mezi těma holkama najde a začne mě propalovat pohledem. achich. "Ale, ale, ale. Tak ona tu je i Fuji...? Tak to jo. Počkejte chvilku. Musim se připravit. Mám totiž super nápad, co budeme dneska dělat. Na to nám ovšem tady půlnoc naší Fuji nestačí." Ty vado. Tak takhle rychle bych nedokázala vymslet plán pro celý ani já. Čekáme asi 30 minut než se Tami vypakuje z domu. Stálo to ale zato. Má fakt dobrej vkus, co se týče oblečení. Lehká bílá košilka ozdobující krásný zelný kabát s ornamentama na zádech. Co se týče kalhot, tak ty byly černý. Prostě fakt stylová holka. "Tak jaký máš nápad..?" Ptá se Suzuka Tamiko. "Tak..rodiče dneska nejsou doma. A celej víkend se tam neobjeví. Mohli bysme teda jít koupit něco k pití. Samo že se ne nealko. Máte sebou nějaký peníze..? Já jako kdyžtak mám. Ale je nás docela slušný počet a moje výdaje na nás všechny stačit nebudou." Tami domluvila. A já na ní koukala s otevřenou pusou. Ona pije....alkohol..? Slušná předsedkyně třídy a pravá ruka ředitelky si umí vyhodit z kopýtka..? Zdá se, že opravdu existuje člověk, kterej je mimo školu jako vyměněj. "Copak Fuji....ty snad nepiješ..? Neřikej mi, že takovej rebel jako ty nikdy neokusil alkohol" Prohodí směrem ke mě Tami společně se Suzukou..."Tsss....abyste věděli, alkohol a já jsme starý známý." Doufám, že to na ně zapůsobilo. "Dobrá....tak a jdeme" Rozkáže Suzuka. Tentokráte jdeme až na konec města. Je tam krámek, kterej jako kdyby doslova vykřikoval do světa. "Máme tu chlast a prodáváme i nezletilým" . Suzuka vybere ode všech peníze a vejde dovnitř. U mě je známá jedna věc. Nenávidim čekání. Zapálim si tedy cigaretu, abych si neoblíbené čekání zkrátila. Pár holek z party udělá to samí. Tamiko na mě kouká. Kouká tak....chtivě. Trochu mě to znervozňuje. Proč na mě tak kouká..? Ve finále za mnou příjde a řekne, spíš pošeptá mi do ucha. "Dáš mi prosim potah.." (Poznámka od autora: ááách jak já zbožňuju takovýhle chvilky napětí a pak prdXD...konec poznámkyXD) zeptá se mě. "Jo klidně" Řikám jí duchem nepřitomná. Myslela sem....že....to je jedno. Moje myšlenky odhoďme stranou. Suzuka konečně přichází s taškou plnou různýho alkoholu i nealkoholu. Beze slova se vracíme k Tami před dům. Tedy beze slova. To bych kecala. Všichni se tu skvěle bavily. Já jen přemejšlela jak to udělám s mámou. Domů nemůžu přijít opilá. A upřímně. Domu se mi ani vůbec nechce. Musim jí tedy zavolat. Jenže já hloupá sem si nevzala telefon. Je mi blbý se někoho ptát a tak řeknu "Hele holky musim jít domu říct, že nepřídu...nemám sebou telefon" Tami přijde ke mě. Proč zrovna ona..? "Nikam nechoď. Ještě by ses nám nevrátila a co potom..? Zavoláš si u nás přes pevnou a nebo z mého telefonu....na tom už nějak nesejde." Po jejích slovech nachvilku zapomenu na to, co je morální chování a dám jí pusu na rty. "Díky Tami". Po tomhle incidentu Tami zčervená. Rychle se ale otočí a odemyká dveře od domu. Zajímalo by mě, co to do mě vjelo..? Ale tak. Jak řikám....pusa nic neznamená. Tamiko odemkne a všichni vejdeme dovnitř. Odvede nás do obýváku a nakáže Suzuce, aby obsah tašky položila na stůl. Na křesle přímo naproti mě sedí Momo a snaží se mě ignorovat. MOc se jí to nevede. Když si myslí, že jí nevidim tak na mě kouká. Suzuka vyndá poslední láhev pití. Tami mezitím přinesla skleničky. "Ták. A abysme Fuji zasvětili do našeho spolku, tak všem naleje." Suzuka si při těch slovech trochu šlape na jazyk, páč už cestou něco málo vypila. "Dobře. Jak tak na vás koukám, začneme u ředěnýho a já si naleju taky ředěný, i když mi to tak moc nechutná" Začnu každýmu nalejvat, co si vybere. Každej se chopí svý skleničky a s hlasitým "NA ZDRAVÍ" to do sebe každej kopne. Takhle to pokračuje ještě nějakou chvilku. Všichni už jsou tak trochu víc uvolněný. Ty holky nic nevydržej a nebo to jenom hrajou. Já totiž byla ještě úplně v pohodě. I přesto, že narozdíl od nich už jsem si neředila. Nejvíc vtipný na tom všem byla, že byla uvolněná jak Tamiko, tak Momo. Ano....i Momo pila....Mě to taky překvapilo. Obě dvě seděli vedle mě. Momo po mý pravici a Tami levici. Obsahy všech lahví se ztenčovaly čím dál více. Už i já byla trochu mimo smysly. V tu chvíli někdo vymyslel, že budeme hrát velice známou hru, jenž se nejlíp hraje právě v takovémhle stavu. A tím je jak jinak než Flaška. A to na líbání. Oni se fakt uměj odvázat. Celá parta je složená z holek. To jim bylo úplně jedno. Dopili jsme tedy nejvíce dopitou láhev chlastu, položili jí na zem a sedli si kolem flašky. Suzuka začala točit. Padlo to na Tami. Políbili se ze Suzukou. Pak točila Tami...A tak dále a tak dále a tak dále. Na mě to zatim ještě nepadlo. A pak konečně....to padlo na mě. Nějak jsem nevnímala kdo lahví točil. Po chvíli mi to došlo. Díky pohledu Tami. Původně s tim točila Momo. Jen pokrčím rameny se slovy "Soutěž je soutěž" a začnu se k Momo přibližovat. "Tak to ne....Fuji se s Momo líbat nebude....." Začne křičet Tamiko. "A proč ne..?" Zeptám se. Mám toho plný zuby. Ona nemá co kecat do toho, co bude Momo dělat a co ne. "Protože, protože......" Nedořekne větu a odejde uraženě pryč. Mě to nedá a následuju jí. "Na něco sem se tě ptala Tamiko. Odpověz mi laskavě. Já vim. Momo je trubka naivní. Ráno si mi to řikala, ale tohle je proboha hra. Chápeš to..? Musela si přece počítat s tim, že to jednou vyjde na mě a na ní." Vůbec nemám tucha jak se to stalo. Tamiko po mym proslovu začala brečet. "Mám už toho plný zuby Fuji. Už mě nebaví na to koukat." Mezi vzlyky jí moc nebylo rozumnět. "Počkej...jak koukat..? Na co koukat..?" Já..vůbec nechápu, o čem to mluví. "Sakra vzapamatuj se Fuji. Na ten školní vypňovací list si nenapsala svojí přezdívku. Znám jí....protože....asi to bude znít divně....ale zdálo se mi o tobě. Ještě předtím než sem tě poznala. Nevím jak je to možný. JE to už asi měsíc kdy sem měla stejný sen. Viděla jsem tam tvář...Tu tvojí. A taky tak byla ta chvíle, kdy se líbáš s Momo. Dalším momentem v tom snu je, jak brečím. Nevěděla sem proč, ale te´d už to vím." he....he..? Co..? Jak..? "Počkej...cože..? Tobě.....se o mě zdálo..? To by vysvětlovalo ty MOJE divný sny....teda vlastně nevysvětlovalo ale na tom teď nesejde....Co mi chceš říct Tamiko..? Já cítím, že něco mi chceš říct...." Super...já sem tu opilá a musím tu řešit problémy. "Jenže to bude znít divně Fuji. Známe se první den. Teda ty mě znáš první den. Já tebe celou věčnost." Mluví tak tiše, tak žalostně. Sleduju jak se jí klepou kolena. Chytnu jí do náruče. "Nesejde na tom, jak dlouho se známe. Teď mě zajímá to, co mi chceš říct." Šeptám jí do ucha a snažím se jí utěšit. "Já.........ehm....miluju tě...." Výpýskne jak myš. Trochu se leknu. Okamžitě mi dojde co vlastně řekla. Potom to bylo jak když mi konenčně něco vysvytlo v hlavě. Jak kdybych byla osvícená. Ve chvíli, kdy mi to řekla se mi před očima objevili ty moje sny. To ona mě vzala za ruku, když jsem padala. A i ted sen o prvním dni ve škole. Vlastně tam nejvíce byla ona. Nevím, co to znamená a je mi to jedno. Popadla sem Tami za ruku a políbila jí. Okamžitě mi pokibek opětovala. Co opětovala. Ona do něj přidala vášeň a hafo citu. Bylo to jiný než s Momo....né roztomilý.....krásný, vášnivý a opravdový. Ráno jsem tuhle holku nenáviděla a teď....? Jí nejspíš miluju. Nevím přesně, co to je. Vím jen, že chci aby tahle chvíle trvala věčně. Po dlouhym polibku jí jen pošeptám do ucha "Taky tě miluju" A taky doufám, že nelžu. I když asi ne. Po těchto slovech se ruku v ruce vracíme zpět k holkám. Omluvím se z toho, že Momo nepolíbim a odejdu s Tami do hlubin jejich domova až k ní do pokoje, kde si jedna užívá té druhé.....:-)....a to je konec příběhu.....Jak dloho spolu byli...a další ty podstatný věci si může domyslet každý z nás....nechme je, ale být štastné, tak dlouho jak jen to půjde a nebudeme jim nadále zasahovat do jejich života....;-)

Nová škola 1/2

19. listopadu 2008 v 19:02 | Reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Tahle povídka se trochu vymyká z mýho standartu (Keiko-chan ví o čem mluvim že..? XD), vim...je to nic moc....a dalo mi obrovskou námahu se přemluvit abych to sem dala....ale tak....risknu to...proč bych to jinak psala že..? No jo...lidi sem moc výřečná....XD si zvykejte.....

JO abych nezapomněla....píšu o obyčejné puberťečce, takže vulgarismus, který se v povídce občas objeví berte jako součást kouzlaXD

Ehm....ještě jsem to taky plně neupravovala, ale já než bych se k tomu dokopala....tak by ta povídka nikdy nespatřila světlo světaXD....takže mi to prosím nezazlývejte....ale už dost mých keců.....XD

Zdálo se mi. Co se mi to vlastně zdálo..? Jo. Už vím. Zdálo se mi, že můj první den ve škole dopadne hrozně. Ano, přesně tak. Můj první den na nové škole. Nebyla jiná možnost. Přestěhování bylo nutné. Přestěhovali jsme se z klasického důvodu. Táta Dostal lepší práci někde jinde. A my se kvůli tomu museli přestěhovat. Je to mé první stěhování, takže přestup na jinou školu je pro mě nervující záležitostí i přes to, že nejsem zrovna nějaký introvert, ba naopak. Na naší starý škole nikdo nepředčil mojí prořízlou hubu (když to mám říct takhle) ani kluci ne. A to už je co říct. Jenže je tu jeden problém, který mě znervózňuje. Škola na kterou přestupuji je čistě dívčí. Mám strach z toho, že tam bude jedna fiflena za druhou. V takové škole bych nemohla bejt. Nejsem zrovna holka, která má potřebu se líčit, nosit šatičky, střevíčky a pastelový barvy. Spíš takovej rebel. Jestli tam tedy uvidím něco takového, myslím, že se narovinu budu moci rozloučit s kamarádíčkováním. No....sice mám strach právě z tohohle, ale tento sen zrovna nesměřoval právě k tomuto. Zdálo se mi, že můj první týden ve škole probíhal....mno bylo to zvláštní, jako bych to ani nebyla já. Dívky tam byli zcela normální. Žádná z nich tam nedrbala jak nějaká slípka, to vůbec ne, teda jako některé určitě ano.....ale to je detail, který mohu opomenout:D. Spíš mě zděsilo to, jaká jsem k nim byla já. Ale no co. Jen hloupý sen. Popojedem.... Ráno tedy se zpoceným obličejem vstávám o něco dřív. Připravím si tašku (mno nic v ní ještě nemám páč učení dostanu až tam), oblíknu se a udělám další ty věci, co se po ránu dělají. Táta vstane chvíli po mě. No aspoň tu školu nebudu muset hledat, může mě tam odvést. Táta za celou cestu neřekl ani ň. Přišlo mi to divný. Má ve zvyku mě vždycky uklidňovat, i když vlastně uklidňuje sám sebe. Tak odůvodnila jsem si to tak, že už nejsem malý dítě. Odveze mě přímo před školu, rozloučí se se mnou a já samosebou s ním. Stojím právě jak přikovaná před tou strach nahánějící obrovskou budovou a rozhlížím se, jestli před školou není už nějakej ten život. Jak jsem si mohla myslet. Školu okupuje před vchodem hloučky dívčích part. Přeměřím si je všechny pohledem, abych se ujistila, jestli se tu nenajdou pouze nějaké hloupoučké husy. Dost rázná úleva přišla ve chvíli, kdy jsem dokončila....dejme tomu letmou analýzu dívek. Bylo to naštěstí dosti různorodé. Nějaký fifleny se tu určitě najdou. Škola bez holek, které napadla růžová epidemie, by přeci nebyla školou. Stejně jako bez normálních a nenormálních lidí. Šprtů a flákačů atd. A kam se řadím já...? Upřímně, já se spíš flákám, ale jen díky tomu, že ve škole mi vždycky rychle věci docházeli. Mám sice průměrné známky, ale já si s tím vystačím. Koukám možná trochu nesměle přes mříže, jež ukazují to, že majetek školy a její prostor začíná právě tam, kde jsou ty holky a končí tam, kde stojím já. Srdce mi buší jako o závod. Nadechnu se a vkročím "do jámy lvové" zvané prostor školy. Jdu kolem těch holek. Pár dívek se natočilo směrem ke mě, asi aby viděli, jestli nejde někdo, kdo k nim patří. Některé mi vůbec nevěnovaly pozornost. Uf. Hned první den jsem nechtěla být středem pozornosti. Konečně dojdu až před vchod dovnitř školy. Podívám se na to kolik je hodin. Zbývá mi ještě dost času díky tátovýmu odvozu. Oddálím se tedy od školy a zapálim si cígo. Bylo mi tak nějak jedno jestli se to tady smí nebo ne. Tak si tak znuděně potahuji z cigarety a koukám na holky, které vcházejí do prostoru školy. Pár holek prošlo a okamžitě se zařadilo mezi ty svoje. PO několika minutách se ve vratech objeví moc pohledná dívka. Vlasy dlouhé, tak dlouhé, že je musela mít sepnuté a černé jako uhel, oči smaragdově zelený, až mě to samotnou překvapuje. Takový oči jsem nikdy předtím neviděla. Na sobě měla bílý kabátek a černým lemováním na rukávech a prostou zelenou sukni. Je opravdu krásná. Ale na pohled taky dosti namyšlená. Jde velice ladnou a ženskou chůzí. Divné ale je, že směřuje přímo ke škole a nezařadí se mezi žádnou partu. Jakmile došla až ke mě, tak musim říct, že z jejího pohledu, který mi věnovala, mi běhal mráz po zádech. Ten pohled je snad i trochu nenávistivý. V téhle chvíli mi je jasná jedna věc. Já a ona si asi do oka nikdy nepadnem. PO dalších pár minutách odhodím nedopalek pár metrů od sebe a vcházím do tý obrovitánský budovy. Jakmile vlezu dovnitř, začnu doslova čumnět jako puk. Budova vypadajíc zvenku zcela obyčejně se vevnitř teda opravu rozparádila. Můžu říct jedno slovo, pěkný. Fakt je to tu hezký. Připadám si teď trochu jako v Harry Potterovi. Docela mě ale teď překvapuje, že tu nemají skřínky na přezutí. Prostě se tu smí chodit v botech. Což je pro mě teda mnohem víc příjemný. Konečně se dostanu k místu, kde jsou různé třídy. Do každé místnosti lehce nahlédnu a kouknu co se tam děje. Při mém nesoustředění se na cestu do mě narazí zřejmě stejně nesoustředěná dívka. "O-omlouvám se..." Povídá. Podívám se na ní. Páni tady se to hezkýma holkama jen hemží. Potkat za den dvě dívky, které mě zaujmou hned na pohled a ještě k tomu na stejné škole. Je trochu menší než já. Vlasy má červené a také poměrně dlouhé. A oči.....Modré. Tmavě modré. Ta tmavá barva se mi docela vpíjela do kůže, když se na mě ta dívčina podívala. "Uhm....v pohodě" Přijímám její omluvu. "Ty, Ty jsi tu nová viď..? Nikdy sem tě tu neviděla" zdá se, že se snaží pokračovat v konverzaci. "Jo" Jednoduchá odpověď, ale co jí na to jinýho a víc vystižnýho říct..? "ah, tak to mám štěstí, mám tu totiž někoho nového provést po škole..ale abych se ujistila.....je tvé jméno Hazuka Fujiwara..?" Ptá se mě na to hnusný jméno. Jéžiš jak já své jméno nenávidím. "Nóó...bohužel je to mé jméno, ale prosím, neříkej mi tak ať už jsi kdokoli...radši mi říkej Fuji" Nechci aby to jméno její tak trošku pisklavý hlásek opakoval..."d-dobrá tedy Hazu...ehm Fuji, nejdříve se půjdeme podívat ven na místní parčík, tedy pokud si kuřák tak ti ukážu místo, kde je něco jako kuřácký hlouček, pokud se to tak dá navat" řekne a podívá se na mě. pouze kývnu na souhlas, že kuřákem sem. Otočí se beze slova na podpatku a chystá se k odchodu. Okamžitě jí chynu za ruku. "Počkej!!!! Tvoje jméno..? Snad nechceš abych na tebe volala hej ty! když už mi chceš ukázat místa ve škole a tím mě tak zasvětit do školních práv a povinností, tak přeci musim znát jméno tý, které jsem za to všechno vděčná ne..?" Při těchto slovech se zčervená jak rajče, až mě její reakce dost zaskočí. Se vší upřímností, vždycky mě bavilo tak trochu flirtovat z holkama. Bavili mě, když byli v rozpacích. V tu chvíli jsou tak nehorázně roztomilé. Ale tahle dívka....ty její rozpaky. Je to tak roztomilí až ze samého cukru málem oněmnim. "Já...no..jmenuji se...Momo, tedy pokud chceš znát celé mé jméno tak Momochi Zakuzu" mluví s opravdu velkým zpožděním. Má reakce pro ní asi musela být šok. "Ne, budu ti řikat Momo, líbí se mi to" Chvilku stojíme a hledíme na sebe, obě v rozpacích, až nám nakonec došlo, že jsme ve škole a tady nás čas opravdu tlačí. Momo byla omluvená díky mě jen z jedné hodiny. Nakonec se jako první musim rozhoupat já. "Hele, asi bysme měli jít, Momo" Na tom jejím jménu jsem si dala opravdu záležet. Chudák malá. Ta teda má den. Potkala mě. Neřekne nic a váhavě mě chytne za ruku a vede do toho parku jak mi předtím povídala. "Tak tohle je ten kuřáckej park..? Docela pěkný místo. Takový klidný. Vsadím se, že se zde jen nekouří. Dát sem kameru, tak bych myslím občas až valila oči, co by se tu dělo" Sebejistě se podívám na Momo. "Co myslíš ty..?" Ptám se. Ta jen nesměle pokrčí rameny. Dneska jsem nezvykle odvážná. Jenže ona mě tak provokuje. Ta její nesmělost mi dodává odvahy. I přesto, že se absolutně neznáme. A je mi to tak nějak úplně jedno. Na takový dívky jsem měla vždycky slabost. Přemáhá mě touha, jenže ještě neni dost roztomilá. Musim přitlačit na pilu. Takže svádění pokračuje. "Momo, už ti někdo někdy řekl, že tvoje roztomilost a krása dokáže natolik oslepit, že člověk se přestane ovládat, i přesto, že by se jednalo o stejné pohlaví..?" Nevím, kde se ve tyhle slova berou. Pravděpodobně to asi nikdy nezjistím. Vím jsem jedno. Tuhle dívku chci. Teď a tady. "No...já...nevím...co...ti.......na to mám říct" Nervozitou začne koktat. "Nevadí. Stejně sem nechtěla, abys na to odpovídala." S každou větou jsem se k ní přibližovala, blíž a blíž. Až nakonec jsem jí měla o sebe jen pár centimetrů. Něco uvnitř mě se přestalo ovládat a mé tělo se k ní samo od sebe začalo přibližovat. Jako kdyby byla magnet. Momo celá zrudne. Skoro to až vypadá, že skolabuje. Ale jedno v jejích očích nacházím, když do nich tak napjatě koukám. Něco jako kdyby řikali, tak na co ještě čekáš, vem si mě. Nasadín svůj smělý úsměv, pod kterým se jí začaly podlamovat kolena. Panebože, až natolik je ze mě ta holka hotová..? Můj upřený pohled na ni jí omámí natolik, že se začne kácet k zemi. Jestli jí nechytnu, tak spadne, rozbije si čumák a pravděpodobně omdlí. Tak tohle jsem v životě neviděla. Pocit, že holku dokážu zblnout natolik, až se jí ze mě podlamujou kolena, mě činí opravdu...jak to říct...připadám si jak světová hvězda. Chytnu jí do náruče a přibližuju svými rty k jejím a.............Momo tímhle obrovským nátlakem omdlí. Situaci jaksi nezvládla a omdlela. Přitisknu jí k sobě pevněji, aby mi její bezvládné tělo nespadlo. "Sakra takhle to nenechám skončit!!!!!" Nedaleko od nás je naštěstí lavička. Vhodné místo, kam ji položit a "oživovat". Momo se po nějaké době probírá. Jakmile mě ty její očka spatří, začne zase rudnout. " O-omlouvám se, Fuji.....já nejsem na něco takového zvyklá...." řekne a oči sklopí v sloup. "To je v pořádku, já byla jak utržená ze řetězu. Nechápu. Obvykle se takhle nechovám. To já se omlouvám tobě" Momo jakoby odstranila zničehonic veškerý stud, chytne si mě a přitáhne si k sobě. Nestačim se ani vzpamatovat a ona naše rty spojí. Asi jsem můj výraz v obličejí je natolik provinilý, že se přestala ovládat. Těžko říct. Ten pocit kdy naše rty spojila, opravdu popsat nedovedu. Má tak křehké rty. A přesně jak jsem si myslela, tyhle ústa ještě nikdo neokusil. Jak to poznám..?...Ten kdo už umí líbat nedělá takové nervózní hlouposti jako Momo. Mě to k ní ale tak nějak pasovalo a přišlo mi to......neuvěřitelně krásné. Po nějaké době, se naše rty oddělí. Jakmile se tak stane tak kdosi s hlasitým ehm, ehm ohlašuje svou přítomnost. "Už jste s tím skončili..?" Ptá se nás.........Kdo..? To až příště.

Kannaduki no miko (obrázky)

19. listopadu 2008 v 18:56 | Reiko-chan |  Shoujo ai obrázky


ehm.....tak taky trochu yuri momentků ne..?XD...no nic raděj popojedemXD



tohle je kiss momentek z anime...(fakt kawaiii)
a další XD

Live free or let me die...

17. listopadu 2008 v 0:05 | Keiko-chan |  Novinky
Uf...fakticky mi není dobře. Bolí mě v krku a když jsem se sprchovala, malém jsem omdlela Oo.oO. Uh, takže-nechápu proč, ale fantazie mi jede nejlíp, když mi není dobře, takže už mám v hlavě námět na celou povídku a až mi bude dobře, hodím to na papír (nebo na monitor)XD (netěšte se, bude to brutální) Dala jsem vám sem Pietu, kterou jsem už překládala delší dobu, má asi dvě volumka, takže to nebude moc trvat a bude tu celá -_- (ovšem musíte ji okomentovat!) Tahle manga mě opravdu zaujala, zamilovala jsem se do Rio *heart*. Je to opravdu zajímavé, tak si to přečtěte ;-)

Já jdu spát
(ach jo, to je otrava chodit spát takhle brzo!)
Keiko-chan

Pieta (Haruno Nanane)

16. listopadu 2008 v 23:59 | Keiko-chan |  Přeložená manga

Příběh

Když byla Rio Sakaki malá, zemřela jí mladší sestra a krátce na to ji a jejího otce opustila matka. Rio si to vyčítala a když si začala ubližovat, její otec ji svěřil do péče psychologů. Po několika letech Rio bydlí sama ve velkém rodinném domě, zatímco její otec s novou manželkou spolu žijí v jiném městě. Ve škole je velmi oblíbená, ikdyž o ní kolují drby, že má srdce z ledu a teplota její krve je pět stupňů pod normálem. Rio se však změní život, když potká Sahoko. Má totiž pocit, že se už kdysi někde viděly...

délka: 2 volume
stažení
1. volume
1. kapitola-
2. kapitola-
3. kapitola-
2.volume
1. kapitola


kannaduki no miko (Chikane-Himeko)

9. listopadu 2008 v 18:20 | Reiko-chan |  Shoujo-ai pairingy z anime
Takže začnu tady mluvit o anime, kterou každej správnej Shoujo-ai/yuri fanoušek určitě zná (a ten kdo ne, no tak lidi, směle do toho XD). Pro ty ale kteří ji přeci jen neznají.

Kanaduki no miko vypráví o dívce Chikane, která je bohátá, všestraná a velmi oblíbená na celé škole. Je tam ještě jeden oblíbenec, sportovně založený chlapec Oogami. Všichni si myslí, že tyto dva by byli skvělý pár ale......oba dva milují někoho jiného. A shodou okolností stejného člověka. Dívku-Himeko. Himeko je taková blonďatá trubka, nechává se shazovat ze schodů a vůbec, je to prostě outsider. Tajně se kamarádí s Chikane a už odmalička zná Oogamiho. Jenže ona neví....pro koho se vlastně rozhodnout..?.....Dále je tu ještě jedna komplikace.....Himeko a Chikane jsou obě Miko(kněžky), slunce (Himeko) a Chikane měsíce. Díky těmto položkám vzniká dobrodužství, které končí rozhodnutím Himeko, koho vlastně miluje(a to je nám každému jasný), rozloučeným a nádherným shledáním(kdo neviděl, nepochopí:-)

Tak, ale dost o příběhu(předem ale upozorňuji, že tohle bude spoiler, takže ten, kdo se chce nechat překvapit, ať nečte)

Jak už jsem v úvodu psala, tato rubrika bude věnována postavám a ne recenzím. Takže máme tu pairing Himeko/chikane. U Chikane bylo už od začátku jasné že pro ní nikdo jiný než její vyvolená blondýnka není. Chrání jí co může a dělá pro ní, co se dá. Himeko je tady ta, která jejich vztah brzdí, protože je tu ještě Oogami. A ona nechce ani jednomu z nich ublížit. Lásku k Chikane objeví až když o ní přijde....Musim říct, že ten krásný kisu okamžik a vyznávání lásky k Chikane si přehrávám pořád dokola. Byla to jedna z nejkrásnějších chvilek, co se shoujo-ai týče.

Na závěr tohoto chaotického popisu chci říct, že ten kdo chce okusit shoujo-ai, tak by měl možná začít právě touto anime.....nevím, jestli ji mohu na 100% doporučit, ale řeknu jedno. Kdo chce vidět opravdu romatickou chvilku mezi dvěma dívkami, tak doporučuju tři anime. Kannaduki no miko, yami to boushi to hon no tabibito a Mai-Hime....o těch svou zmiňovaných zase až jindy....;-)...tak zatim shoujo-ai anime zdar

Reiko

P.A.-Psychology of Ariel 2/2

8. listopadu 2008 v 23:40 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Večer si zase vlezla do mé postele…dělala to tak vždycky. Ale tentokrát jsem najednou dostala strach…nemohla jsem usnout.
,,Věříš mi…?"Ozvala se najednou Ariel.
Odvrátila jsem se k ní a pohleděla jí přímo do očí. Bylo v nich něco dětsky nevinného…nemohla jsem uvěřit, že Tahle Ariel by někomu ublížila.

Přesto jsem neodpověděla. Ariel mě políbila. Ani jsem se nebránila, bylo to cosi niterného ve mně, co mi nedovolilo jí odporovat.
Zase se mi zdál ten hrozný sen. Ta samá louka, ten samý scénář až na jednu maličkost-Ariel nezmizela. Stála v tom krvavém dešti se mnou, s rukama rozpaženýma, jako kdyby vděčně přijímala dar z nebes. Ale skrz všechny ty červené šmouhy kolem jsem viděla ještě něco-smála se!

Probudila jsem se uprostřed noci. Ten bizarní sen mě úplně vyvedl z míry. Podívala jsem se vedle sebe a zjistila jsem, že Ariel ještě spí. Takhle vypadala jako boží stvoření-nevinný anděl spadlý z nebes. Člověka by vážně ani nenapadlo, že by mohla udělat něco zlého. Ne, tahle malá roztomilá holčička přece zná jen radost a smích-neublížila by ani mouše. Ale přeci… Rozhodla jsem se dát si věci dohromady. Už odešlo asi pět lidí. Všichni byli naštvaní na Ariel, ale nikdo je přímo neviděl odcházet. Zbyla jsem jen já, máma, táta, tátův mlčenlivý asistent a jedna dobrosrdečná kuchařka, ikdyž i ta už si na Ariel stěžovala.

A všichni, co odešli, mluvili o jediném-ty oči. Ty její nepřirozeně zlé oči. Jako kdyby se v nich odrážel sám ďábel, bující kdesi pod pokožkou toto zdánlivě nevinného tvorečka.

Pocítila jsem potřebu se jí dotknout. Vědět, že tohle všechno není jen sen. Vzala jsem do ruky pramen jejích bílých jemných vlasů. Proklouzl mi mezi prsty tak hladce jako pravé hedvábí. A vtom se probudila. Bylo až neuvěřitelné, jak lehký spánek má. Zamrkala očíčkama tak rozkošně, jako když se ze spánku probouzí malý bílý králíček-albínek.
,,Proč nespíš, Sarah?" Zeptala se mně.
,,Já jen…"Zachytila jsem její pohled. Ach, jak byla sladká! Ďábel? Ale kdepak! Vždyť vypadala jako docela obyčejná porcelánová panenka-s dlouhými vlásky a jemnými bílými ručičkami. ,,…něco špatného se mi zdálo."Dořekla jsem rychle a bezděčně se na ni usmála.
,,Aha."Zatvářila se soucitně.,,A co to bylo?"
,,To je jedno…už je to pryč. Jen spi."
,,Nebudu spát, když mě potřebuješ!"Svojí drobounkou ručkou chytila tu mou. Její kůže byla studená a hebká. Pak se ke mně přivinula.,,Nemůžu tě tu jen tak nechat. Bála by ses!"Šeptala, hlavu položenou na mé ruce.
,,Ariel…"
,,Pššt…chci slyšet tlukot tvého srdce…je to tak nádherný zvuk."Najednou mi to došlo. Ariel srdce netlouklo. Ariel srdce neměla. Ona nebyla člověk, nebyla zvíře, rostlina, ani mimozemšťan. Nepatřila nikam. Snad jen do bedničky s názvem "Pokusy šílených vědců", něco jako Frankensteinova příšera. A to že já jsem člověk byla, jí zřejmě ohromně imponovalo. Přimklo jí to ke mně, takže byla něco jako nenasytné klíště, které za mnou pořád leze. Ostatní ji nezajímali, protože byli příliš dospělí na to, aby si s ní hráli a ona k nim mohla přilnout. Byli pro ni nepotřební.

Nepotřební. To slovo mi proběhlo hlavou jako blesk. Když mohli být nepotřební všichni ti, co odešli (nebo které…ach, ani jsem nechtěla na takovou věc pomyslet), pak byli nepotřební i moji rodiče! Projel mnou nevyslovitelný mráz a strach. Co když je Ariel doopravdy jen vlk v rouše beránčím? Co když už jen čeká na svou příležitost?

Lehla jsem si po chvíli na záda, ale už jsem neusla. Jen jsem dělala že spím, v naději, že Ariel najednou vstane a odejde a já ji budu moct sledovat a pak nějak zastavit. Ale nestalo se tak.

Ráno na snídani byli všichni podivně zamlklí.
,,Míno, proč máme dnes jen topinky?"Zeptal se táta mámy.
,,Betě nějak není dobře, takže jsem snídani udělala sama."Prohlásila máma a sedla si ke stolu před nevelkou večeři. Pod očima jí zely dva velké tmavé kruhy, vlasy měla neučesané a obličej bledý jako mrtvola. Asi si v noci pěkně zalaškovala s alkoholem. Slyšela jsem dole nějaké kroky, když jsem dělala, že spím.

Pustila jsem se do napůl spálené topinky a přitom sledovala rodiče. Máma vypadala, jako by se musela hodně přemáhat, aby se na místě nepozvracela a táta se na ni upřeně lítostivě díval. Jeho zjev nebyl o moc lepší. Mastné vlasy, neoholený, nevyspalý.
,,No, to nevadí. Projednou můžeme mít jen něco jednoduchého."Pronesl táta snad v zoufalém pokusu o přerušení nesnesitelného ticha. Ale nic se nestalo. Žádná odpověď ani hloupý vtípek. Najednou jsem si uvědomila, že jediný zvuk, co slyším, je chroupání mého toastu. Ariel seděla u stolu vedle mě a soustředěně popíjela mléko, které ale ze sklenice vůbec neubývalo. Máma se na ní pokradmu podívala. V tom pohledu byla nenávist. Najednou se jen tak zvedla a odešla. Táta šel za ní. S Ariel jsme zůstaly samy.

Z vedlejšího pokoje byla slyšet další rodičovská hádka, ale Ariel to nevzrušovalo. Zajímala se jen o to, kdy si budeme zase hrát a tak jsem jí radši vyhověla. Radši? Asi jsem se jí už bála…

Ten den neproběhl zrovna poklidně. Atmosféra neustále houstla a já jsem se večer rozhodla pro procházku pouští. Večer už venku začíná být snesitelně a všichni živí tvorečkové vylézají ze svých děr. Máma mi nikdy nedovolila jít večer na procházku, protože se bála, že by se mi mohlo něco stát, nebo že bych se mohla ztratit. Ale teď měla jiné starosti a já se mohla nerušeně kochat vyhlídkou na nádherný srpek měsíce.

Ušla jsem sotva pár kroků, když jsem narazila na-!!!

Hlava se mi zamotala, žaludek udělal několik kotrmelců, dostala jsem takovou závrať, až jsem spadla do ještě teplého písku. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Pomalu jsem se odplazila pryč a divoce oddychovala.

Bylo tam…bylo tam pohřebiště!! Jedno tělo vedle druhého, některá tak znetvořená, že se vůbec nedala poznat. Naaranžovaná jako v nějakém filmu o sadistickém vrahovi. Ale tohle byla skutečnost…! Ach můj bože! A z těch, která ještě nebyla v tak hrozném stavu, se dalo rozpoznat, že to byli naši bývalí spolupracovníci. Takže je doopravdy zabila, Bože, Bože…! Příšerný pach se linul krajinou a měla jsem pocit, jako kdyby po mně natahoval své nenechavé prsty.

Máma…! Táta…! Proběhlo mi hlavou. Rychle jsem se zvedla a běžela co nejrychleji jsem mohla.

Na místo jsem dorazila za chvíli. Srdce mi tlouklo tak prudce, až jsem měla pocit, že je to kladivo, které mi buší do hlavy-Bum! Bum! Naivní, naivní děvče!
Čekala jsem něco hrozného-vzpouru, požár, tornádo, ale dům se zdál úplně klidný-možná až moc. Vtrhla jsem dovnitř a zavolala:
,,Je tu někdo?!" Nic. Žádná odpověď. Jen tlukot mého poplašeného srdce.
Prošla jsem pár pokojů, ale nic. Až pak jsem došla přes jídelnu až do kuchyně. A to, co jsem tam uviděla, bylo strašné! Chtěla jsem vykřiknout, ale najednou jsem zjistila, že to nejde. Po těle mi přeběhl hrozivý mráz. Na podlaze ležela naše kuchařka a z úst i z očí jí tekly proudy krve. V krku měla zaraženou naběračku a v očích čajové lžičky. Její tělo bylo probodané noži.

Když jsem se podívala na svoje nohy, zjistila jsem, že moje boty jsou celé od krve a tak jsem ihned uskočila. Nemohla jsem se na to dívat. Zhroutila jsem se na židli v jídelně a začala brečet. Všichni lidé, co jsem měla ráda jsou-mrtví! A rodiče nejspíš taky! Co jsem to udělala?! Co jsem to…!?

Najednou se ze sklepa ozvalo hlasité PRÁSK! Naši! Dostala jsem naději, že jsou ještě naživu a rychle seběhla dolů.

Na zemi tam ležela moje máma v kaluži krve. Před ní stál táta s nějakým přístrojem v ruce, v obranném postoji oproti Ariel, která stála zády ke mně.
,,Sarah!! Honem uteč!!"Křikl na mně, když mě uviděl. V ten samý okamžik se Ariel otočila směrem ke mně. Už ale nevypadala tak nevinně, jako dřív. Přede mnou stála zdivočelá zrůda s obrovskýma rudýma žhnoucíma očima, které mě probodávaly. Najednou jsem zjistila, že jsem jimi jakoby hypnotizovaná, nemohla jsem se pohnout z místa, ani nic říct, ani zvednout ruce na obranu, když po mně skočila.

Povalila mě na zem a začala do mě drápat, rozdrásala mi kůži tak, až jsem cítila, jak mi po ní stéká krev. Ale netrvalo to dlouho, protože se do toho vložil táta. Začal jí mlátit do hlavy tím přístrojem, co měl v rukou a řval na ni, ať mě pustí.

,,Nech ji být, ty zrůdo!!"Konečně se mu podařilo ji ze mě sundat. Skutálela se na bok a táta nečekal, chytil mě a odstrčil pryč tak prudce, až jsem narazila zády do zdi. Celým tělem mi projela ukrutná bolest a ještě ke všemu mě strašně pálila všechna ta místa, kde mi Ariel rozpárala kůži. Bezvládně jsem se sesunula na zem. Nemohla jsem nic dělat. Z očí mi apaticky tekly slzy. Ani nevím, jestli ze strachu, z bolesti, nebo ze smutku.

Ariel sice chvíli zůstala na zemi, ale hned se zase vzchopila a zaútočila tentokrát na tátu. Ten se bránil zuby nehty a házel s ní na všechny strany jako s kusem hadru, ale Ariel se mu pevně zakousla do masa a nechtěla se pustit. Po chvilce lopocení táta praštil s Ariel o generátor a ta z něj spadla. Teď vypadali jako nestvůry oba. Ve tvářích se jim zračil šílený výraz, už jim na těle zbývaly jen poslední cáry oblečení, z četných ran na těle jim vytékala krev. A oba dva věděli, že je to souboj na život a na smrt-teď, nebo nikdy!

Ariel skočila po tátovi tak rychle, že se jí sotva stačil vyhnout-spadl bezvládně na zem o kousek dál, zatímco ta malá nestvůra narazila do generátoru. Ten najednou začal hlasitě hučet. Ariel se rázem stala jaksi dezorientovanou. Otáčela hlavou do všech stran a přitom po čtyřech ustupovala směrem od generátoru. Ale netrvalo dlouho a hučení generátoru se ještě zintenzívnělo a z Arielina hrdla vyšel naprosto nelidský a snad i nepozemský zvuk, tak strašidelný, až jsem z toho měla husí kůži. Vzápětí se Ariel popadla za hlavu a kroutila se sem a tam jako leklá ryba. Z generátoru začaly už vylétat modré jiskry a Ariel stále nepřestala výt. Vypadalo to, jako kdyby ji nějaká neviditelná síla na místě mordovala. Nakonec Ariel klesla na kolena a tváří dolů spadla k zemi. Generátor postupně utichl a i moje bolest ustoupila. Pocítila jsem obrovskou úlevu.

S vypětím všech sil jsem se doplazila kolem tuhé Ariel směrem k tátovi. Obrátila jsem si ho k sobě. Ještě slabě dýchal.

,,Tati…"Pošeptala jsem. Přes slzy jsem viděla vše rozmazaně.,,…řekni něco…prosím."
Vtom se jeho oči malilinko pootevřely a z úst mu vyšlo jediné slovo, poslední. ,,Promiň." Pak najednou dýchat přestal. Marně jsem zkoušela tep, byl mrtvý. S mámou to bylo totéž. Cítila jsem se naprosto bezmocně. Mohla jsem jen sedět opřená o stěnu a plakat. Alespoň jsem neviděla tu spoušť, protože všude bylo určitě spousta krve.

A najednou jsem ucítila něčí hebkou ručku na mé tváři. Když jsem otevřela oči,
spatřila jsem Ariel. Dívala se na mě těma stejnýma andělskýma očima, jako kdysi. Ach, Ariel…
,,Já sem to nechtěla udělat…"Šeptala a z rány na její hlavě jí pozvolna vytékala jakási tekutina nahrazující krev po jejích dětských tvářičkách. ,,Ale já musela…protože…"Na chvilku se odmlčela, jako kdyby jí dělalo stále větší potíže volit správná slova. ,,Chtěla jsem jen někam patřit. Je to jako s krabicemi na hračky. Lidé, zvířata, rostliny-ty všechny mají svou krabici. Ale já? Já jsem jen experiment… Rozumíš? Já…já se chtěla změnit. Chtěla jsem být člověkem, ale oni mi stále připomínali, že si nalhávám, že…"Sklonila hlavu.,,…tohleto nejsem…"Pak mi spadla do klína. ,,Ale miluju tě…Sarah. Ikdyž nejsem člověk…já tě…"Vůbec to nedořekla. Zastavila se v půli věty jako stroj, kterému došly baterky. Slova ,,Já tebe taky", jsem řekla do mrtvé místnosti.

Ani už dnes nevím, jak se to stalo, ale jen chvilku potom mě objevila policie. Možná jim zavolal někdo ze spolupracovníků ještě před svou smrtí. Odvezli mě na stanici a pak jsem putovala do ústavu, kde mě pozorovali a mluvili se mnou psychologové jako s bláznem. Ale nic jsem jim neřekla. Chtěla jsem Ariel nechat být-v mé mysli, takovou, jaká byla. Takovou, jakou jsem ji milovala. Něco jsem si vymyslela a oni mě dali do pěstounské péče. Dodnes mám noční můry z toho, co se stalo v poušti. A dodnes nemohu na Ariel zapomenout. Je zvláštní, že můžete stále milovat někoho, kdo vám přesto tolik ublížil…ne?


P.A.-Psychology of Ariel 1/2

8. listopadu 2008 v 23:39 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Už je tomu velmi, velmi dávno, co se tak stalo, ale pořád si Ji pamatuji. Její zvláštní oči, její dětskou tvář, její touhu někam patřit…

Tehdy mi bylo třináct, ale vypadala jsem a chovala se na jedenáct. S rodiči jsme se odstěhovali daleko do odlehlé pouště kvůli tátovým revolučním vynálezům. On byl skutečně velmi chytrý a vědecky nadaný, a proto ho prý ostatní nenáviděli. Přišel se skvělými vymoženostmi-a oni? Řekli mu, ať s bádáním přestane, ale nepřestal-a tak ho začali pronásledovat. Fyzicky i psychicky ho deptali. Honili, vyslýchali…ale nakonec jim i s mámou, mnou, a několika věrnými pomocníky utekl. Ale stále víc a víc si vyčítal, že nás kvůli svým vynálezům navždy odřízl od normálního života. Máma to brala statečně, vždycky byla ochotna ho následovat, ale já dávala stále více najevo svou nevoli vůči tomu, že mě odloučil od kamarádů. Dodnes si pamatuji, jak moc ho to mrzelo. Dokonce tak moc, že si na mě vydělil co nejvíc času. Hrál si se mnou, nebo mi vyprávěl pohádky…pamatuji se na jeho klidný, soustředěný hlas, když mi povídal pohádku o víle Ariel.
,,Ariel byla nejmladší dcerou mořského krále. Žila s ním a svými pěti sestrami v přenádherném podmořském zámku z lastur, vyzdobeném perlami a korály. Velmi ráda si hrála se svými sestrami, ale nejraději sedávala v podmořské zahrádce u mramorové sochy krásného, lidského mladíka a snila o tom, jaké to asi je ve světe lidí. Každá mořská víla se mohla v den svých patnáctých narozenin vynořit nad hladinu a podívat se ven, a tak se i Ariel jednoho dne vynořila z chladné mořské vody-ale co neuviděla! Na lodi opodál spatřila mladíka, který se nápadně podobal oné soše, u které vždycky tak ráda snila, a která po dlouhá léta byla její zpovědnicí. Když vtom se strhla silná bouře a potopila loď i s princem! Ale Ariel neváhala, zachránila prince z vody a vynesla ho zpět na břeh. A tam, kde ho viděla ještě víc zblízka, se do něj dočista zamilovala. Dívala se na něj snad celou věčnost, snad aby si zapamatovala každý rys jeho tváře, ale pak se na obzoru objevili lidé a ona musela zpět do vody… Nemohla však na prince zapomenout a tak, když se dověděla, že se může stát lidskou bytostí, neváhala a šla za mořskou čarodějnicí. Ta si od ní však vybrala krutou daň. Sebrala jí hlas. Ariel však stále věřila ve svou lásku a tak se klidně svého nádherného sametového hlasu vzdala. Když se pak probrala na schodech zámku, stál nad ní krásný princ, a jeho hnědé oči se dívaly přímo na ni…Pokusila se zvednout, ale jakmile udělala jediný krok, zalila její tělo strašná bolest, jako kdyby stoupla na skleněné střepy…"
Ta pohádka mě vážně dojala, protože Malá mořská víla-které tatínek vždycky říkal Ariel-se musela pro lásku vzdát všeho krásného, co měla. Svého hlasu, rodiny, i podmořské zahrady, a nakonec se jí dostalo jen zklamání. Na konci, když táta líčil, jak se vrhla do vln a proměnila se v mořskou pěnu, jsem vždycky brečela. A měla jsem tu pohádku tak ráda, že jsem podle ní pojmenovala i Ji. A možná, že Ona neměla s Malou mořskou vílou společné jen to jméno. I Ona tak horečně toužila po tom, stát se člověkem, ikdyž neměla ploutve a nežila v moři. Ale něco, něco vevnitř Ní jí říkalo, že je jiná, a snad proto dělala to, co dělala.
Ale k věci. Stalo se to zrovna na mé třinácté narozeniny. Táta s mámou ke mně ráno přišli s dortem, pak se táta usmál a řekl mi, ať se obléknu a jdu dolů. A tam, nikdy na ten pohled nezapomenu, stála Ona. Holčička, kterou jsem později pojmenovala Ariel. Vypadala na osm, maximálně deset let. Měla dlouhé bílé vlásky, červené oči a úplně bílé nehty. Táta řekl, že ji stvořil pro mě. Ale neměl dost materiálu a proto byla tak malá, proto ty bílé nehty a vlasy, a ty oči. Ale mně to nevadilo. Ihned jsem se k ní rozeběhla a objala ji. A ona se začala smát. Tak úžasně dětsky, tak nevinně. Všimla jsem si, jak studenou a nezdravě bledou má pleť, uviděla jsem zblízka její ohromně velké rudé oči, i ty nehty, které vypadaly jako nalakované bílým lakem. Byla už na první pohled jiná. Hodně jiná. Ale vůbec mi to nevadilo. Předsevzala jsem si, že budu její nejlepší kamarádka, ať už bude jakákoliv. Na ničem z těch věcí, kvůli kterým byla tak křiklavě odlišná, mi vůbec nezáleželo. Několik tátových společníků přišlo, nejen aby mi poblahopřáli, ale hlavně aby se podívali na tátův nový výtvor, na kterém tak dlouho úmorně pracoval. Někteří ho uznale poplácali po rameni, ale jiní mu šeptali něco do ucha a přitom pokradmu pokukovali po Ariel. Ty pohledy mě bodaly víc než ji. Zaslechla jsem pár slov jako "co když je nebezpečná" nebo "neměl bys ji ještě otestovat…", ale táta nad tím vším jen kroutil hlavou. A mě to bylo fuk, hlavně, že jsem měla novou kamarádku, mojí malou Ariel!

Večer nás táta obě uložil do postýlek. Ariel udělal úplně novou postel a jeho pomocníci ji dopravili ke mně do pokoje. Ale nedlouho po tom, co zavřel dveře, mě začala Ariel tahat z postele.

,,Co je? Co se děje, Ariel?"Mručela jsem nevyspale.
,,Já jen…"Začervenala se.,,Nemohla bych spát s tebou?"Vykulila na mě ta svoje roztomilá velká očíčka.
,,Copak? Tys měla noční můru?"Zeptala jsem se.
,,Ne…ale bojím se, že budu mít. Ale kdybys se mnou spala i ty, určitě by se mi nic ošklivého nezdálo…"Řekla Ariel smutným tónem. A tak jsem podlehla. Ariel si lehla vedle mě a já za chvilku usnula. Zdálo se mi o Ariel. Běžely jsme obě dvě rozkvetlou loukou a hledaly město. Mé kroky v tom snu byly až neuvěřitelně lehké, všude voněla čerstvá tráva a luční květiny…ale pak se najednou něco pokazilo. Nohy mi ztěžkly tak, že jsem už nemohla dál, vůně čerstvé trávy a květin se změnily ve štiplavý zápach plísně. Když jsem se rozhlédla, Ariel nikde. A pak se najednou stáhla obrovská mračna a z nebes začala stékat…krev!!! S trhnutím jsem se probudila, Ariel byla kolem mne obtočená jako klíště a pomalu oddychovala.

U snídaně jsem se jí ptala, jestlipak měla nějaký sen. Jen pokrčila rameny a řekla něco v tom smyslu, že "viděla spoustu roztomilých králíčků". Neodvážila jsem se někomu o mém snu říct. Zaprvé to bylo nepodstatné a zadruhé bych ještě někoho mohla vyděsit…obzvlášť u Ariel by mě to mrzelo. Působila tak neuvěřitelně křehce a dětsky, že jsem se cítila skoro jako její máma. A taky jsem se tak trochu chovala. Nosila jsem jí talíře s jídlem, protože je nebyla schopna unést, tak moc byla drobná, a otvírala jí horní skříňky, na které nedosáhla. Hned po snídani si vymyslela "hru na králíčky". Chtěla si hrát na rodinu králíčků, ale neměly jsme žádné králičí hračky, tak jsme místo nich používaly prsty. Brzy se to zvrhlo ve stínohru a tou jsme zabily celé dopoledne. Je až neuvěřitelné, jak rychle čas ubíhá, když se člověk baví. Bylo zvláštní, že jsem souhlasila hrát si s prsty na králíčky, ikdyž jsem se cítila dost velká na to, abych dělala něco tak dětinského. Ale Arielinu milému obličejíčku se prostě nedalo odolat, takže jsem na to kývla. A hrála tu dětskou hru a příšerně dětsky si to užívala…

Celý den jsme strávily hrami. Ariel vymyslela spoustu her a večer, když jsme šly spát, mě přemluvila, abych jí předčítala. Uvědomila jsem si, že Ariel vlastně neumí ani psát, ani číst, ani počítat. Byla sice už velká, ale jakoby se právě narodila. Rozhodla jsem se tedy ji to naučit. Nejdřív jsem ale splnila její přání. Vytáhla jsem jeden výtisk pohádkové knihy, který jsem dostala jednou k vánocům, a začala číst pohádku o sněhové princezně. Ariel mým slovům tiše a pozorně naslouchala, ani nedutala. Jen když jsem na chvilku přestala číst, hned na mě vytasila nějakou otázku ohledně příběhu. A byly to otázky opravdu chytré "Za kterými sedmero horami a sedmero řekami se ta pohádka odehrávala?" "Jak mohla sněhová princezna usnout na tisíc let, když by za tu dobu muselo její tělo strašně zestárnout?" "Jaktože princ věděl, kde ji má hledat?" Nejdřív jsem si vymýšlela odpovědi jako "Ty řeky se jmenovaly Bhútrút, Banšůt, Inarůt…a dál už nevím" nebo "Princovi řekla o princezně moudrá vědma, ale protože nechtěla být uvedena, v pohádce to není." Ale postupem času jsem to vzdala a všechny její otázky utla odpovědí, že je to prostě pohádka a v ní jsou některé věci jinak. Dočetla jsem Sněhovou princeznu, zastrčila tu starou, ušmudlanou knihu zpátky do poličky a zavelela jít spát. Ariel si už automaticky lehla vedle mě.

´Je to jako se psy.´Pomyslela jsem si. ´Necháte je spát v posteli, zvyknou si, a pak už tam budou spávat vždycky.´Ale nevadilo mi to. Naopak. Nějakým způsobem mi bylo příjemné, když mi Ariel dýchala na krk. Cítila jsem se dobře.

Zachumlala jsem sebe i Ariel do peřiny (ona se kolem mě zase obtočila jako minule) a brzy usla. Po chvíli, mohla to být minuta, mohla to být i hodina, jsem ucítila něčí rty na svých. Otevřela jsem oči a spatřila Ariel. Když zjistila, že se dívám, prudce zamrkala a rychle se ode mě odtáhla (předpokládám, že kdyby se uměla červenat, tak by se i červenala). Přešla jsem to beze slova, protože jsem si ve své ospalosti myslela, že to byl jen sen. Ale pravý sen, nebo spíše noční můra, teprve měl nastat.

Znovu se mi zdálo o té louce, po které běhám s Ariel. Znovu ten samý děj-vůně a lehkost a pak zápach, ztěžklé nohy a krev. Ale tentokrát sen trval ještě o něco déle. Neprobudila jsem se hned jak začala padat krev. Ještě chvilku jsem tam stála a mohla sledovat, jak se všechna ta rudá tekutina vsakuje do země, do mého oblečení, jak mi chladně stéká po vlasech, a po rtech, a všude tvoří stále se zvětšující skvrny. Až jsem najednou stála v kaluži krve. Hned jsem se probudila a odběhla si na záchod. Zvracela jsem.

Ariel o tom, co se stalo, celý den mlčela a já také. Koneckonců…skutečně to mohl být jen sen. Hrály jsme si a smály se jako jindy, ale já cítila, že něco je jinak…

Od té doby jsme byly jako nerozlučné sestry. Dělaly jsme všechno spolu jako normální kamarádky. Tátovi spolupracovníci sice semtam něco utrousili, ale jejich námitky pořád ustávaly.
A pak byly vánoce. Jistě, v poušti nejsou ty zasněžené vánoce, jaké vídáme v televizi, ale táta s mamkou se stejně rozhodli je slavit. Místo stromečku ozdobili malou palmičku, výběr cukroví nebyl nijak valný, ale stejně jsme si s Ariel pochutnávaly. Ke štědrovečerní večeři se sešli úplně všichni, až na pár lidí, kteří od táty odešli. A já vím proč. Bylo to kvůli Ariel. Dobře jsem viděla, jak se jí všichni bojí. Někdo řekl, že jí žhnou oči, jako ďáblovi, ale táta na to nebral ohledy. U večeře ale panovala uvolněná atmosféra. Táta se bavil s několika svými pomocníky o jejich novém objevu-zcela revoluční kosmické raketě, která prý předežene svou rychlostí i současné rakety. Máma zavtipkovala, jestli s ní chce táta zaletět na Mars a pozdravit ufouny, a všichni se tomu smáli. Jen Jannet, tátova "laborantka" ne. Pořád pokukovala po Ariel a ta jí její pohledy opětovala.
,,Copak je, Jannet?"Optal se táta.
Vtom Jannet nečekaně vstala od stolu. A to tak prudce, že málem zvrhla svoje jídlo.
,,Já už to prostě nevydržím!! Ne s NÍ!"Ukázala na Ariel.
,,Proč? Co vám udělala?"Nechápal táta.
,,Copak to nevidíte?! Ty oči!! Ty její oči!! Curtney a Jacob neodešli-vím to!! ONA jim něco provedla!!"Řvala Jannet.
,,Ale to je absurdní. Opustili nás, protože sami chtěli. Mluvil jsem s nimi o tom!"Uklidňoval ji táta.
,,NE! Ona…ona je musela nějak zmanipulovat!! Už i já cítím, jak se dostává do mojí mysli! Včera večer jsem si šla pro sklenici vody, když jsem došla dolů, uviděla jsem Ariel, a pak jsem se probrala až ráno v mojí posteli! Já vím, že tehdy určitě nějak ovládla mojí mysl, možná ovládá i vás a vy o tom nevíte!!"Ječela Jannet.
,,Tak DOST!"Táta se taky zvedl od stolu, tentokrát dost prudce, aby se jeho sklenice zakymácela a spadla, ale už v ní nic nebylo. ,,TAKHLE o Ariel už nikdy nemluv, jasný?! Nikdy!!"Bylo mu vidět na obličeji, jak moc je rozzuřený, úplně supěl a oči měl zarudlé. Jannet se podívala na něj, na Ariel, a pak znovu na něj, potom odklopla židli a odkráčela pryč se slovy "Jak chceš, ale já jdu od toho. Odcházím pryč a až vás tu všecky pozabíjí, tak mi to bude jedno, slyšíš?" Už jsem ji víc neviděla.

V tu dobu jsem si teprve začala plně uvědomovat, že kolem té malé roztomilé holčičky Ariel se něco děje. Ikdyž jsem si to nechtěla připustit, něco mi říkalo, že ten pohled v jejích očích, ten, který čas od času vídám, když si Ariel myslí, že se nedívám, není její. Protože malá, rozkošná holčička, která si celý den hraje s panenkami zákonitě nemůže mít pohled, v kterém je něco zlého, temného, bestiálního… Myslím, že kdybych tehdy nebyla zaslepena její zdánlivou nevinností, hodně lidí by mohlo ještě žít…

Jednou večer jsem se procházela venku a zaslechla přitom hovor rodičů. Mluvili oba rozrušenými a zároveň trochu nejistými hlasy, což mě přimělo se do jejich řeči zaposlouchat.
,,…musíš s ní něco udělat!! Všichni odcházejí, nechtějí už tu být!! Nemůžeš kvůli dceřině hračce obětovat celý tým, vždyť by tě mohli i prozradit a pak by tě zavřeli! Copak ty chceš skončit za mřížemi??!!"
,,Míno, nevyšiluj. Dalo se předpokládat, že v těchto podmínkách dříve či později pár lidí odejde. Komu by se chtělo pracovat tajně v poušti, pod hrozbou vězení…"
,,Ale všichni, kteří ti sem přišli pomoci dobře věděli o všech rizikách a přesto do toho šli, protože ti věřili a chtěli tě podpořit jako už tolikrát. Takoví loajální lidé by přece hned tak neodešli…"
,,Říkám ti, Míno. Je to způsobené počasím a taky stylem života tady. Málokdo to vydrží. Ariel za to nemůže, ona…"
,,Nemluv o té věci jako kdyby to byla lidská bytost!! Říkám ti, Richarde, v té "Ariel", jak ty říkáš, je něco zlého a musíš ji zničit dřív, než ublíží Sarah!"
,,Tak to by už stačilo, Míno! Já jsem stvořil Ariel a já moc dobře vím, že ona nikomu neubližuje! A přestaň o ní říkat takové ošklivé věci!"
,,Jak myslíš, Richi, ale já to tak nenechám. Je to taky moje dcera a já jí budu chránit ze všech sil-klidně i před tebou! Dám si od teďka na tu Ariel dobrý pozor a nespustím ji z očí!"
,,Ahoj!"Úplně jsem nadskočila, když se něčí studená ruka dotkla mého ramene.
,,Poušť je večer krásná, že?"Řekla Ariel.
,,A-ano…"
,,Slyšela jsem, co o mě říkala tvoje matka. Mrzí mě, že si to o mě myslí."
,,Mě také…já vím, že nejsi zlá."Slyšela jsem se říkat, ale už jsem tomu tak úplně nevěřila.
,,To jsem ráda."Usmála se Ariel tím nejkouzelnějším způsobem, jaký dokázala. Potom jsme obě společně odešly na večeři, ale když jsem se za sebou ohlížela, nemohla jsem se zbavit pocitu, že vidím skvrnu od krve. Doufala jsem, že je to jen stín…

Love´s the funeral of hearts...

6. listopadu 2008 v 18:00 | Keiko-chan |  Novinky
Čauky:-)

Jak jste si (asi) všimli, je tu nový design! *Hope you like it* Zároveň jsem nechtěla zmenšovat obrázky tady, ale některé nejsou vidět celé, tak jsem se rozhodla pod ně dát odkaz, kde se na ně můžete podívat v plné velikosti ^.^ Zatím jsem to jen zkoušela, ale mělo by to být ok... Zároveň jsem zrovna dokončila další povídku, tak uvidíme, kdy se dohrabu ji sem dátXD *a už mám nápad na další!*

Tak jo, mějete se a nezapomínejte, že mi můžete psát i své vlastní shoujo ai nebo shonen ai povídky na
...a já je sem pak dám ^.^

Tak jo papa a Keep the flipper upper ya lipper (nebo tak nějak to bylo v Šikovnym klukovi)