Tahle povídka se trochu vymyká z mýho standartu (Keiko-chan ví o čem mluvim že..? XD), vim...je to nic moc....a dalo mi obrovskou námahu se přemluvit abych to sem dala....ale tak....risknu to...proč bych to jinak psala že..? No jo...lidi sem moc výřečná....XD si zvykejte.....
JO abych nezapomněla....píšu o obyčejné puberťečce, takže vulgarismus, který se v povídce občas objeví berte jako součást kouzlaXD
Ehm....ještě jsem to taky plně neupravovala, ale já než bych se k tomu dokopala....tak by ta povídka nikdy nespatřila světlo světaXD....takže mi to prosím nezazlývejte....ale už dost mých keců.....XD
Zdálo se mi. Co se mi to vlastně zdálo..? Jo. Už vím. Zdálo se mi, že můj první den ve škole dopadne hrozně. Ano, přesně tak. Můj první den na nové škole. Nebyla jiná možnost. Přestěhování bylo nutné. Přestěhovali jsme se z klasického důvodu. Táta Dostal lepší práci někde jinde. A my se kvůli tomu museli přestěhovat. Je to mé první stěhování, takže přestup na jinou školu je pro mě nervující záležitostí i přes to, že nejsem zrovna nějaký introvert, ba naopak. Na naší starý škole nikdo nepředčil mojí prořízlou hubu (když to mám říct takhle) ani kluci ne. A to už je co říct. Jenže je tu jeden problém, který mě znervózňuje. Škola na kterou přestupuji je čistě dívčí. Mám strach z toho, že tam bude jedna fiflena za druhou. V takové škole bych nemohla bejt. Nejsem zrovna holka, která má potřebu se líčit, nosit šatičky, střevíčky a pastelový barvy. Spíš takovej rebel. Jestli tam tedy uvidím něco takového, myslím, že se narovinu budu moci rozloučit s kamarádíčkováním. No....sice mám strach právě z tohohle, ale tento sen zrovna nesměřoval právě k tomuto. Zdálo se mi, že můj první týden ve škole probíhal....mno bylo to zvláštní, jako bych to ani nebyla já. Dívky tam byli zcela normální. Žádná z nich tam nedrbala jak nějaká slípka, to vůbec ne, teda jako některé určitě ano.....ale to je detail, který mohu opomenout:D. Spíš mě zděsilo to, jaká jsem k nim byla já. Ale no co. Jen hloupý sen. Popojedem.... Ráno tedy se zpoceným obličejem vstávám o něco dřív. Připravím si tašku (mno nic v ní ještě nemám páč učení dostanu až tam), oblíknu se a udělám další ty věci, co se po ránu dělají. Táta vstane chvíli po mě. No aspoň tu školu nebudu muset hledat, může mě tam odvést. Táta za celou cestu neřekl ani ň. Přišlo mi to divný. Má ve zvyku mě vždycky uklidňovat, i když vlastně uklidňuje sám sebe. Tak odůvodnila jsem si to tak, že už nejsem malý dítě. Odveze mě přímo před školu, rozloučí se se mnou a já samosebou s ním. Stojím právě jak přikovaná před tou strach nahánějící obrovskou budovou a rozhlížím se, jestli před školou není už nějakej ten život. Jak jsem si mohla myslet. Školu okupuje před vchodem hloučky dívčích part. Přeměřím si je všechny pohledem, abych se ujistila, jestli se tu nenajdou pouze nějaké hloupoučké husy. Dost rázná úleva přišla ve chvíli, kdy jsem dokončila....dejme tomu letmou analýzu dívek. Bylo to naštěstí dosti různorodé. Nějaký fifleny se tu určitě najdou. Škola bez holek, které napadla růžová epidemie, by přeci nebyla školou. Stejně jako bez normálních a nenormálních lidí. Šprtů a flákačů atd. A kam se řadím já...? Upřímně, já se spíš flákám, ale jen díky tomu, že ve škole mi vždycky rychle věci docházeli. Mám sice průměrné známky, ale já si s tím vystačím. Koukám možná trochu nesměle přes mříže, jež ukazují to, že majetek školy a její prostor začíná právě tam, kde jsou ty holky a končí tam, kde stojím já. Srdce mi buší jako o závod. Nadechnu se a vkročím "do jámy lvové" zvané prostor školy. Jdu kolem těch holek. Pár dívek se natočilo směrem ke mě, asi aby viděli, jestli nejde někdo, kdo k nim patří. Některé mi vůbec nevěnovaly pozornost. Uf. Hned první den jsem nechtěla být středem pozornosti. Konečně dojdu až před vchod dovnitř školy. Podívám se na to kolik je hodin. Zbývá mi ještě dost času díky tátovýmu odvozu. Oddálím se tedy od školy a zapálim si cígo. Bylo mi tak nějak jedno jestli se to tady smí nebo ne. Tak si tak znuděně potahuji z cigarety a koukám na holky, které vcházejí do prostoru školy. Pár holek prošlo a okamžitě se zařadilo mezi ty svoje. PO několika minutách se ve vratech objeví moc pohledná dívka. Vlasy dlouhé, tak dlouhé, že je musela mít sepnuté a černé jako uhel, oči smaragdově zelený, až mě to samotnou překvapuje. Takový oči jsem nikdy předtím neviděla. Na sobě měla bílý kabátek a černým lemováním na rukávech a prostou zelenou sukni. Je opravdu krásná. Ale na pohled taky dosti namyšlená. Jde velice ladnou a ženskou chůzí. Divné ale je, že směřuje přímo ke škole a nezařadí se mezi žádnou partu. Jakmile došla až ke mě, tak musim říct, že z jejího pohledu, který mi věnovala, mi běhal mráz po zádech. Ten pohled je snad i trochu nenávistivý. V téhle chvíli mi je jasná jedna věc. Já a ona si asi do oka nikdy nepadnem. PO dalších pár minutách odhodím nedopalek pár metrů od sebe a vcházím do tý obrovitánský budovy. Jakmile vlezu dovnitř, začnu doslova čumnět jako puk. Budova vypadajíc zvenku zcela obyčejně se vevnitř teda opravu rozparádila. Můžu říct jedno slovo, pěkný. Fakt je to tu hezký. Připadám si teď trochu jako v Harry Potterovi. Docela mě ale teď překvapuje, že tu nemají skřínky na přezutí. Prostě se tu smí chodit v botech. Což je pro mě teda mnohem víc příjemný. Konečně se dostanu k místu, kde jsou různé třídy. Do každé místnosti lehce nahlédnu a kouknu co se tam děje. Při mém nesoustředění se na cestu do mě narazí zřejmě stejně nesoustředěná dívka. "O-omlouvám se..." Povídá. Podívám se na ní. Páni tady se to hezkýma holkama jen hemží. Potkat za den dvě dívky, které mě zaujmou hned na pohled a ještě k tomu na stejné škole. Je trochu menší než já. Vlasy má červené a také poměrně dlouhé. A oči.....Modré. Tmavě modré. Ta tmavá barva se mi docela vpíjela do kůže, když se na mě ta dívčina podívala. "Uhm....v pohodě" Přijímám její omluvu. "Ty, Ty jsi tu nová viď..? Nikdy sem tě tu neviděla" zdá se, že se snaží pokračovat v konverzaci. "Jo" Jednoduchá odpověď, ale co jí na to jinýho a víc vystižnýho říct..? "ah, tak to mám štěstí, mám tu totiž někoho nového provést po škole..ale abych se ujistila.....je tvé jméno Hazuka Fujiwara..?" Ptá se mě na to hnusný jméno. Jéžiš jak já své jméno nenávidím. "Nóó...bohužel je to mé jméno, ale prosím, neříkej mi tak ať už jsi kdokoli...radši mi říkej Fuji" Nechci aby to jméno její tak trošku pisklavý hlásek opakoval..."d-dobrá tedy Hazu...ehm Fuji, nejdříve se půjdeme podívat ven na místní parčík, tedy pokud si kuřák tak ti ukážu místo, kde je něco jako kuřácký hlouček, pokud se to tak dá navat" řekne a podívá se na mě. pouze kývnu na souhlas, že kuřákem sem. Otočí se beze slova na podpatku a chystá se k odchodu. Okamžitě jí chynu za ruku. "Počkej!!!! Tvoje jméno..? Snad nechceš abych na tebe volala hej ty! když už mi chceš ukázat místa ve škole a tím mě tak zasvětit do školních práv a povinností, tak přeci musim znát jméno tý, které jsem za to všechno vděčná ne..?" Při těchto slovech se zčervená jak rajče, až mě její reakce dost zaskočí. Se vší upřímností, vždycky mě bavilo tak trochu flirtovat z holkama. Bavili mě, když byli v rozpacích. V tu chvíli jsou tak nehorázně roztomilé. Ale tahle dívka....ty její rozpaky. Je to tak roztomilí až ze samého cukru málem oněmnim. "Já...no..jmenuji se...Momo, tedy pokud chceš znát celé mé jméno tak Momochi Zakuzu" mluví s opravdu velkým zpožděním. Má reakce pro ní asi musela být šok. "Ne, budu ti řikat Momo, líbí se mi to" Chvilku stojíme a hledíme na sebe, obě v rozpacích, až nám nakonec došlo, že jsme ve škole a tady nás čas opravdu tlačí. Momo byla omluvená díky mě jen z jedné hodiny. Nakonec se jako první musim rozhoupat já. "Hele, asi bysme měli jít, Momo" Na tom jejím jménu jsem si dala opravdu záležet. Chudák malá. Ta teda má den. Potkala mě. Neřekne nic a váhavě mě chytne za ruku a vede do toho parku jak mi předtím povídala. "Tak tohle je ten kuřáckej park..? Docela pěkný místo. Takový klidný. Vsadím se, že se zde jen nekouří. Dát sem kameru, tak bych myslím občas až valila oči, co by se tu dělo" Sebejistě se podívám na Momo. "Co myslíš ty..?" Ptám se. Ta jen nesměle pokrčí rameny. Dneska jsem nezvykle odvážná. Jenže ona mě tak provokuje. Ta její nesmělost mi dodává odvahy. I přesto, že se absolutně neznáme. A je mi to tak nějak úplně jedno. Na takový dívky jsem měla vždycky slabost. Přemáhá mě touha, jenže ještě neni dost roztomilá. Musim přitlačit na pilu. Takže svádění pokračuje. "Momo, už ti někdo někdy řekl, že tvoje roztomilost a krása dokáže natolik oslepit, že člověk se přestane ovládat, i přesto, že by se jednalo o stejné pohlaví..?" Nevím, kde se ve tyhle slova berou. Pravděpodobně to asi nikdy nezjistím. Vím jsem jedno. Tuhle dívku chci. Teď a tady. "No...já...nevím...co...ti.......na to mám říct" Nervozitou začne koktat. "Nevadí. Stejně sem nechtěla, abys na to odpovídala." S každou větou jsem se k ní přibližovala, blíž a blíž. Až nakonec jsem jí měla o sebe jen pár centimetrů. Něco uvnitř mě se přestalo ovládat a mé tělo se k ní samo od sebe začalo přibližovat. Jako kdyby byla magnet. Momo celá zrudne. Skoro to až vypadá, že skolabuje. Ale jedno v jejích očích nacházím, když do nich tak napjatě koukám. Něco jako kdyby řikali, tak na co ještě čekáš, vem si mě. Nasadín svůj smělý úsměv, pod kterým se jí začaly podlamovat kolena. Panebože, až natolik je ze mě ta holka hotová..? Můj upřený pohled na ni jí omámí natolik, že se začne kácet k zemi. Jestli jí nechytnu, tak spadne, rozbije si čumák a pravděpodobně omdlí. Tak tohle jsem v životě neviděla. Pocit, že holku dokážu zblnout natolik, až se jí ze mě podlamujou kolena, mě činí opravdu...jak to říct...připadám si jak světová hvězda. Chytnu jí do náruče a přibližuju svými rty k jejím a.............Momo tímhle obrovským nátlakem omdlí. Situaci jaksi nezvládla a omdlela. Přitisknu jí k sobě pevněji, aby mi její bezvládné tělo nespadlo. "Sakra takhle to nenechám skončit!!!!!" Nedaleko od nás je naštěstí lavička. Vhodné místo, kam ji položit a "oživovat". Momo se po nějaké době probírá. Jakmile mě ty její očka spatří, začne zase rudnout. " O-omlouvám se, Fuji.....já nejsem na něco takového zvyklá...." řekne a oči sklopí v sloup. "To je v pořádku, já byla jak utržená ze řetězu. Nechápu. Obvykle se takhle nechovám. To já se omlouvám tobě" Momo jakoby odstranila zničehonic veškerý stud, chytne si mě a přitáhne si k sobě. Nestačim se ani vzpamatovat a ona naše rty spojí. Asi jsem můj výraz v obličejí je natolik provinilý, že se přestala ovládat. Těžko říct. Ten pocit kdy naše rty spojila, opravdu popsat nedovedu. Má tak křehké rty. A přesně jak jsem si myslela, tyhle ústa ještě nikdo neokusil. Jak to poznám..?...Ten kdo už umí líbat nedělá takové nervózní hlouposti jako Momo. Mě to k ní ale tak nějak pasovalo a přišlo mi to......neuvěřitelně krásné. Po nějaké době, se naše rty oddělí. Jakmile se tak stane tak kdosi s hlasitým ehm, ehm ohlašuje svou přítomnost. "Už jste s tím skončili..?" Ptá se nás.........Kdo..? To až příště.
pekna povidka..fakt ze jo..))))