close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

P.A.-Psychology of Ariel 1/2

8. listopadu 2008 v 23:39 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Už je tomu velmi, velmi dávno, co se tak stalo, ale pořád si Ji pamatuji. Její zvláštní oči, její dětskou tvář, její touhu někam patřit…

Tehdy mi bylo třináct, ale vypadala jsem a chovala se na jedenáct. S rodiči jsme se odstěhovali daleko do odlehlé pouště kvůli tátovým revolučním vynálezům. On byl skutečně velmi chytrý a vědecky nadaný, a proto ho prý ostatní nenáviděli. Přišel se skvělými vymoženostmi-a oni? Řekli mu, ať s bádáním přestane, ale nepřestal-a tak ho začali pronásledovat. Fyzicky i psychicky ho deptali. Honili, vyslýchali…ale nakonec jim i s mámou, mnou, a několika věrnými pomocníky utekl. Ale stále víc a víc si vyčítal, že nás kvůli svým vynálezům navždy odřízl od normálního života. Máma to brala statečně, vždycky byla ochotna ho následovat, ale já dávala stále více najevo svou nevoli vůči tomu, že mě odloučil od kamarádů. Dodnes si pamatuji, jak moc ho to mrzelo. Dokonce tak moc, že si na mě vydělil co nejvíc času. Hrál si se mnou, nebo mi vyprávěl pohádky…pamatuji se na jeho klidný, soustředěný hlas, když mi povídal pohádku o víle Ariel.
,,Ariel byla nejmladší dcerou mořského krále. Žila s ním a svými pěti sestrami v přenádherném podmořském zámku z lastur, vyzdobeném perlami a korály. Velmi ráda si hrála se svými sestrami, ale nejraději sedávala v podmořské zahrádce u mramorové sochy krásného, lidského mladíka a snila o tom, jaké to asi je ve světe lidí. Každá mořská víla se mohla v den svých patnáctých narozenin vynořit nad hladinu a podívat se ven, a tak se i Ariel jednoho dne vynořila z chladné mořské vody-ale co neuviděla! Na lodi opodál spatřila mladíka, který se nápadně podobal oné soše, u které vždycky tak ráda snila, a která po dlouhá léta byla její zpovědnicí. Když vtom se strhla silná bouře a potopila loď i s princem! Ale Ariel neváhala, zachránila prince z vody a vynesla ho zpět na břeh. A tam, kde ho viděla ještě víc zblízka, se do něj dočista zamilovala. Dívala se na něj snad celou věčnost, snad aby si zapamatovala každý rys jeho tváře, ale pak se na obzoru objevili lidé a ona musela zpět do vody… Nemohla však na prince zapomenout a tak, když se dověděla, že se může stát lidskou bytostí, neváhala a šla za mořskou čarodějnicí. Ta si od ní však vybrala krutou daň. Sebrala jí hlas. Ariel však stále věřila ve svou lásku a tak se klidně svého nádherného sametového hlasu vzdala. Když se pak probrala na schodech zámku, stál nad ní krásný princ, a jeho hnědé oči se dívaly přímo na ni…Pokusila se zvednout, ale jakmile udělala jediný krok, zalila její tělo strašná bolest, jako kdyby stoupla na skleněné střepy…"
Ta pohádka mě vážně dojala, protože Malá mořská víla-které tatínek vždycky říkal Ariel-se musela pro lásku vzdát všeho krásného, co měla. Svého hlasu, rodiny, i podmořské zahrady, a nakonec se jí dostalo jen zklamání. Na konci, když táta líčil, jak se vrhla do vln a proměnila se v mořskou pěnu, jsem vždycky brečela. A měla jsem tu pohádku tak ráda, že jsem podle ní pojmenovala i Ji. A možná, že Ona neměla s Malou mořskou vílou společné jen to jméno. I Ona tak horečně toužila po tom, stát se člověkem, ikdyž neměla ploutve a nežila v moři. Ale něco, něco vevnitř Ní jí říkalo, že je jiná, a snad proto dělala to, co dělala.
Ale k věci. Stalo se to zrovna na mé třinácté narozeniny. Táta s mámou ke mně ráno přišli s dortem, pak se táta usmál a řekl mi, ať se obléknu a jdu dolů. A tam, nikdy na ten pohled nezapomenu, stála Ona. Holčička, kterou jsem později pojmenovala Ariel. Vypadala na osm, maximálně deset let. Měla dlouhé bílé vlásky, červené oči a úplně bílé nehty. Táta řekl, že ji stvořil pro mě. Ale neměl dost materiálu a proto byla tak malá, proto ty bílé nehty a vlasy, a ty oči. Ale mně to nevadilo. Ihned jsem se k ní rozeběhla a objala ji. A ona se začala smát. Tak úžasně dětsky, tak nevinně. Všimla jsem si, jak studenou a nezdravě bledou má pleť, uviděla jsem zblízka její ohromně velké rudé oči, i ty nehty, které vypadaly jako nalakované bílým lakem. Byla už na první pohled jiná. Hodně jiná. Ale vůbec mi to nevadilo. Předsevzala jsem si, že budu její nejlepší kamarádka, ať už bude jakákoliv. Na ničem z těch věcí, kvůli kterým byla tak křiklavě odlišná, mi vůbec nezáleželo. Několik tátových společníků přišlo, nejen aby mi poblahopřáli, ale hlavně aby se podívali na tátův nový výtvor, na kterém tak dlouho úmorně pracoval. Někteří ho uznale poplácali po rameni, ale jiní mu šeptali něco do ucha a přitom pokradmu pokukovali po Ariel. Ty pohledy mě bodaly víc než ji. Zaslechla jsem pár slov jako "co když je nebezpečná" nebo "neměl bys ji ještě otestovat…", ale táta nad tím vším jen kroutil hlavou. A mě to bylo fuk, hlavně, že jsem měla novou kamarádku, mojí malou Ariel!

Večer nás táta obě uložil do postýlek. Ariel udělal úplně novou postel a jeho pomocníci ji dopravili ke mně do pokoje. Ale nedlouho po tom, co zavřel dveře, mě začala Ariel tahat z postele.

,,Co je? Co se děje, Ariel?"Mručela jsem nevyspale.
,,Já jen…"Začervenala se.,,Nemohla bych spát s tebou?"Vykulila na mě ta svoje roztomilá velká očíčka.
,,Copak? Tys měla noční můru?"Zeptala jsem se.
,,Ne…ale bojím se, že budu mít. Ale kdybys se mnou spala i ty, určitě by se mi nic ošklivého nezdálo…"Řekla Ariel smutným tónem. A tak jsem podlehla. Ariel si lehla vedle mě a já za chvilku usnula. Zdálo se mi o Ariel. Běžely jsme obě dvě rozkvetlou loukou a hledaly město. Mé kroky v tom snu byly až neuvěřitelně lehké, všude voněla čerstvá tráva a luční květiny…ale pak se najednou něco pokazilo. Nohy mi ztěžkly tak, že jsem už nemohla dál, vůně čerstvé trávy a květin se změnily ve štiplavý zápach plísně. Když jsem se rozhlédla, Ariel nikde. A pak se najednou stáhla obrovská mračna a z nebes začala stékat…krev!!! S trhnutím jsem se probudila, Ariel byla kolem mne obtočená jako klíště a pomalu oddychovala.

U snídaně jsem se jí ptala, jestlipak měla nějaký sen. Jen pokrčila rameny a řekla něco v tom smyslu, že "viděla spoustu roztomilých králíčků". Neodvážila jsem se někomu o mém snu říct. Zaprvé to bylo nepodstatné a zadruhé bych ještě někoho mohla vyděsit…obzvlášť u Ariel by mě to mrzelo. Působila tak neuvěřitelně křehce a dětsky, že jsem se cítila skoro jako její máma. A taky jsem se tak trochu chovala. Nosila jsem jí talíře s jídlem, protože je nebyla schopna unést, tak moc byla drobná, a otvírala jí horní skříňky, na které nedosáhla. Hned po snídani si vymyslela "hru na králíčky". Chtěla si hrát na rodinu králíčků, ale neměly jsme žádné králičí hračky, tak jsme místo nich používaly prsty. Brzy se to zvrhlo ve stínohru a tou jsme zabily celé dopoledne. Je až neuvěřitelné, jak rychle čas ubíhá, když se člověk baví. Bylo zvláštní, že jsem souhlasila hrát si s prsty na králíčky, ikdyž jsem se cítila dost velká na to, abych dělala něco tak dětinského. Ale Arielinu milému obličejíčku se prostě nedalo odolat, takže jsem na to kývla. A hrála tu dětskou hru a příšerně dětsky si to užívala…

Celý den jsme strávily hrami. Ariel vymyslela spoustu her a večer, když jsme šly spát, mě přemluvila, abych jí předčítala. Uvědomila jsem si, že Ariel vlastně neumí ani psát, ani číst, ani počítat. Byla sice už velká, ale jakoby se právě narodila. Rozhodla jsem se tedy ji to naučit. Nejdřív jsem ale splnila její přání. Vytáhla jsem jeden výtisk pohádkové knihy, který jsem dostala jednou k vánocům, a začala číst pohádku o sněhové princezně. Ariel mým slovům tiše a pozorně naslouchala, ani nedutala. Jen když jsem na chvilku přestala číst, hned na mě vytasila nějakou otázku ohledně příběhu. A byly to otázky opravdu chytré "Za kterými sedmero horami a sedmero řekami se ta pohádka odehrávala?" "Jak mohla sněhová princezna usnout na tisíc let, když by za tu dobu muselo její tělo strašně zestárnout?" "Jaktože princ věděl, kde ji má hledat?" Nejdřív jsem si vymýšlela odpovědi jako "Ty řeky se jmenovaly Bhútrút, Banšůt, Inarůt…a dál už nevím" nebo "Princovi řekla o princezně moudrá vědma, ale protože nechtěla být uvedena, v pohádce to není." Ale postupem času jsem to vzdala a všechny její otázky utla odpovědí, že je to prostě pohádka a v ní jsou některé věci jinak. Dočetla jsem Sněhovou princeznu, zastrčila tu starou, ušmudlanou knihu zpátky do poličky a zavelela jít spát. Ariel si už automaticky lehla vedle mě.

´Je to jako se psy.´Pomyslela jsem si. ´Necháte je spát v posteli, zvyknou si, a pak už tam budou spávat vždycky.´Ale nevadilo mi to. Naopak. Nějakým způsobem mi bylo příjemné, když mi Ariel dýchala na krk. Cítila jsem se dobře.

Zachumlala jsem sebe i Ariel do peřiny (ona se kolem mě zase obtočila jako minule) a brzy usla. Po chvíli, mohla to být minuta, mohla to být i hodina, jsem ucítila něčí rty na svých. Otevřela jsem oči a spatřila Ariel. Když zjistila, že se dívám, prudce zamrkala a rychle se ode mě odtáhla (předpokládám, že kdyby se uměla červenat, tak by se i červenala). Přešla jsem to beze slova, protože jsem si ve své ospalosti myslela, že to byl jen sen. Ale pravý sen, nebo spíše noční můra, teprve měl nastat.

Znovu se mi zdálo o té louce, po které běhám s Ariel. Znovu ten samý děj-vůně a lehkost a pak zápach, ztěžklé nohy a krev. Ale tentokrát sen trval ještě o něco déle. Neprobudila jsem se hned jak začala padat krev. Ještě chvilku jsem tam stála a mohla sledovat, jak se všechna ta rudá tekutina vsakuje do země, do mého oblečení, jak mi chladně stéká po vlasech, a po rtech, a všude tvoří stále se zvětšující skvrny. Až jsem najednou stála v kaluži krve. Hned jsem se probudila a odběhla si na záchod. Zvracela jsem.

Ariel o tom, co se stalo, celý den mlčela a já také. Koneckonců…skutečně to mohl být jen sen. Hrály jsme si a smály se jako jindy, ale já cítila, že něco je jinak…

Od té doby jsme byly jako nerozlučné sestry. Dělaly jsme všechno spolu jako normální kamarádky. Tátovi spolupracovníci sice semtam něco utrousili, ale jejich námitky pořád ustávaly.
A pak byly vánoce. Jistě, v poušti nejsou ty zasněžené vánoce, jaké vídáme v televizi, ale táta s mamkou se stejně rozhodli je slavit. Místo stromečku ozdobili malou palmičku, výběr cukroví nebyl nijak valný, ale stejně jsme si s Ariel pochutnávaly. Ke štědrovečerní večeři se sešli úplně všichni, až na pár lidí, kteří od táty odešli. A já vím proč. Bylo to kvůli Ariel. Dobře jsem viděla, jak se jí všichni bojí. Někdo řekl, že jí žhnou oči, jako ďáblovi, ale táta na to nebral ohledy. U večeře ale panovala uvolněná atmosféra. Táta se bavil s několika svými pomocníky o jejich novém objevu-zcela revoluční kosmické raketě, která prý předežene svou rychlostí i současné rakety. Máma zavtipkovala, jestli s ní chce táta zaletět na Mars a pozdravit ufouny, a všichni se tomu smáli. Jen Jannet, tátova "laborantka" ne. Pořád pokukovala po Ariel a ta jí její pohledy opětovala.
,,Copak je, Jannet?"Optal se táta.
Vtom Jannet nečekaně vstala od stolu. A to tak prudce, že málem zvrhla svoje jídlo.
,,Já už to prostě nevydržím!! Ne s NÍ!"Ukázala na Ariel.
,,Proč? Co vám udělala?"Nechápal táta.
,,Copak to nevidíte?! Ty oči!! Ty její oči!! Curtney a Jacob neodešli-vím to!! ONA jim něco provedla!!"Řvala Jannet.
,,Ale to je absurdní. Opustili nás, protože sami chtěli. Mluvil jsem s nimi o tom!"Uklidňoval ji táta.
,,NE! Ona…ona je musela nějak zmanipulovat!! Už i já cítím, jak se dostává do mojí mysli! Včera večer jsem si šla pro sklenici vody, když jsem došla dolů, uviděla jsem Ariel, a pak jsem se probrala až ráno v mojí posteli! Já vím, že tehdy určitě nějak ovládla mojí mysl, možná ovládá i vás a vy o tom nevíte!!"Ječela Jannet.
,,Tak DOST!"Táta se taky zvedl od stolu, tentokrát dost prudce, aby se jeho sklenice zakymácela a spadla, ale už v ní nic nebylo. ,,TAKHLE o Ariel už nikdy nemluv, jasný?! Nikdy!!"Bylo mu vidět na obličeji, jak moc je rozzuřený, úplně supěl a oči měl zarudlé. Jannet se podívala na něj, na Ariel, a pak znovu na něj, potom odklopla židli a odkráčela pryč se slovy "Jak chceš, ale já jdu od toho. Odcházím pryč a až vás tu všecky pozabíjí, tak mi to bude jedno, slyšíš?" Už jsem ji víc neviděla.

V tu dobu jsem si teprve začala plně uvědomovat, že kolem té malé roztomilé holčičky Ariel se něco děje. Ikdyž jsem si to nechtěla připustit, něco mi říkalo, že ten pohled v jejích očích, ten, který čas od času vídám, když si Ariel myslí, že se nedívám, není její. Protože malá, rozkošná holčička, která si celý den hraje s panenkami zákonitě nemůže mít pohled, v kterém je něco zlého, temného, bestiálního… Myslím, že kdybych tehdy nebyla zaslepena její zdánlivou nevinností, hodně lidí by mohlo ještě žít…

Jednou večer jsem se procházela venku a zaslechla přitom hovor rodičů. Mluvili oba rozrušenými a zároveň trochu nejistými hlasy, což mě přimělo se do jejich řeči zaposlouchat.
,,…musíš s ní něco udělat!! Všichni odcházejí, nechtějí už tu být!! Nemůžeš kvůli dceřině hračce obětovat celý tým, vždyť by tě mohli i prozradit a pak by tě zavřeli! Copak ty chceš skončit za mřížemi??!!"
,,Míno, nevyšiluj. Dalo se předpokládat, že v těchto podmínkách dříve či později pár lidí odejde. Komu by se chtělo pracovat tajně v poušti, pod hrozbou vězení…"
,,Ale všichni, kteří ti sem přišli pomoci dobře věděli o všech rizikách a přesto do toho šli, protože ti věřili a chtěli tě podpořit jako už tolikrát. Takoví loajální lidé by přece hned tak neodešli…"
,,Říkám ti, Míno. Je to způsobené počasím a taky stylem života tady. Málokdo to vydrží. Ariel za to nemůže, ona…"
,,Nemluv o té věci jako kdyby to byla lidská bytost!! Říkám ti, Richarde, v té "Ariel", jak ty říkáš, je něco zlého a musíš ji zničit dřív, než ublíží Sarah!"
,,Tak to by už stačilo, Míno! Já jsem stvořil Ariel a já moc dobře vím, že ona nikomu neubližuje! A přestaň o ní říkat takové ošklivé věci!"
,,Jak myslíš, Richi, ale já to tak nenechám. Je to taky moje dcera a já jí budu chránit ze všech sil-klidně i před tebou! Dám si od teďka na tu Ariel dobrý pozor a nespustím ji z očí!"
,,Ahoj!"Úplně jsem nadskočila, když se něčí studená ruka dotkla mého ramene.
,,Poušť je večer krásná, že?"Řekla Ariel.
,,A-ano…"
,,Slyšela jsem, co o mě říkala tvoje matka. Mrzí mě, že si to o mě myslí."
,,Mě také…já vím, že nejsi zlá."Slyšela jsem se říkat, ale už jsem tomu tak úplně nevěřila.
,,To jsem ráda."Usmála se Ariel tím nejkouzelnějším způsobem, jaký dokázala. Potom jsme obě společně odešly na večeři, ale když jsem se za sebou ohlížela, nemohla jsem se zbavit pocitu, že vidím skvrnu od krve. Doufala jsem, že je to jen stín…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Suki-san Suki-san | 16. listopadu 2009 v 23:51 | Reagovat

pardon ,zdá se mi to nebo se bojím xD ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama