Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

P.A.-Psychology of Ariel 2/2

8. listopadu 2008 v 23:40 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Večer si zase vlezla do mé postele…dělala to tak vždycky. Ale tentokrát jsem najednou dostala strach…nemohla jsem usnout.
,,Věříš mi…?"Ozvala se najednou Ariel.
Odvrátila jsem se k ní a pohleděla jí přímo do očí. Bylo v nich něco dětsky nevinného…nemohla jsem uvěřit, že Tahle Ariel by někomu ublížila.

Přesto jsem neodpověděla. Ariel mě políbila. Ani jsem se nebránila, bylo to cosi niterného ve mně, co mi nedovolilo jí odporovat.
Zase se mi zdál ten hrozný sen. Ta samá louka, ten samý scénář až na jednu maličkost-Ariel nezmizela. Stála v tom krvavém dešti se mnou, s rukama rozpaženýma, jako kdyby vděčně přijímala dar z nebes. Ale skrz všechny ty červené šmouhy kolem jsem viděla ještě něco-smála se!

Probudila jsem se uprostřed noci. Ten bizarní sen mě úplně vyvedl z míry. Podívala jsem se vedle sebe a zjistila jsem, že Ariel ještě spí. Takhle vypadala jako boží stvoření-nevinný anděl spadlý z nebes. Člověka by vážně ani nenapadlo, že by mohla udělat něco zlého. Ne, tahle malá roztomilá holčička přece zná jen radost a smích-neublížila by ani mouše. Ale přeci… Rozhodla jsem se dát si věci dohromady. Už odešlo asi pět lidí. Všichni byli naštvaní na Ariel, ale nikdo je přímo neviděl odcházet. Zbyla jsem jen já, máma, táta, tátův mlčenlivý asistent a jedna dobrosrdečná kuchařka, ikdyž i ta už si na Ariel stěžovala.

A všichni, co odešli, mluvili o jediném-ty oči. Ty její nepřirozeně zlé oči. Jako kdyby se v nich odrážel sám ďábel, bující kdesi pod pokožkou toto zdánlivě nevinného tvorečka.

Pocítila jsem potřebu se jí dotknout. Vědět, že tohle všechno není jen sen. Vzala jsem do ruky pramen jejích bílých jemných vlasů. Proklouzl mi mezi prsty tak hladce jako pravé hedvábí. A vtom se probudila. Bylo až neuvěřitelné, jak lehký spánek má. Zamrkala očíčkama tak rozkošně, jako když se ze spánku probouzí malý bílý králíček-albínek.
,,Proč nespíš, Sarah?" Zeptala se mně.
,,Já jen…"Zachytila jsem její pohled. Ach, jak byla sladká! Ďábel? Ale kdepak! Vždyť vypadala jako docela obyčejná porcelánová panenka-s dlouhými vlásky a jemnými bílými ručičkami. ,,…něco špatného se mi zdálo."Dořekla jsem rychle a bezděčně se na ni usmála.
,,Aha."Zatvářila se soucitně.,,A co to bylo?"
,,To je jedno…už je to pryč. Jen spi."
,,Nebudu spát, když mě potřebuješ!"Svojí drobounkou ručkou chytila tu mou. Její kůže byla studená a hebká. Pak se ke mně přivinula.,,Nemůžu tě tu jen tak nechat. Bála by ses!"Šeptala, hlavu položenou na mé ruce.
,,Ariel…"
,,Pššt…chci slyšet tlukot tvého srdce…je to tak nádherný zvuk."Najednou mi to došlo. Ariel srdce netlouklo. Ariel srdce neměla. Ona nebyla člověk, nebyla zvíře, rostlina, ani mimozemšťan. Nepatřila nikam. Snad jen do bedničky s názvem "Pokusy šílených vědců", něco jako Frankensteinova příšera. A to že já jsem člověk byla, jí zřejmě ohromně imponovalo. Přimklo jí to ke mně, takže byla něco jako nenasytné klíště, které za mnou pořád leze. Ostatní ji nezajímali, protože byli příliš dospělí na to, aby si s ní hráli a ona k nim mohla přilnout. Byli pro ni nepotřební.

Nepotřební. To slovo mi proběhlo hlavou jako blesk. Když mohli být nepotřební všichni ti, co odešli (nebo které…ach, ani jsem nechtěla na takovou věc pomyslet), pak byli nepotřební i moji rodiče! Projel mnou nevyslovitelný mráz a strach. Co když je Ariel doopravdy jen vlk v rouše beránčím? Co když už jen čeká na svou příležitost?

Lehla jsem si po chvíli na záda, ale už jsem neusla. Jen jsem dělala že spím, v naději, že Ariel najednou vstane a odejde a já ji budu moct sledovat a pak nějak zastavit. Ale nestalo se tak.

Ráno na snídani byli všichni podivně zamlklí.
,,Míno, proč máme dnes jen topinky?"Zeptal se táta mámy.
,,Betě nějak není dobře, takže jsem snídani udělala sama."Prohlásila máma a sedla si ke stolu před nevelkou večeři. Pod očima jí zely dva velké tmavé kruhy, vlasy měla neučesané a obličej bledý jako mrtvola. Asi si v noci pěkně zalaškovala s alkoholem. Slyšela jsem dole nějaké kroky, když jsem dělala, že spím.

Pustila jsem se do napůl spálené topinky a přitom sledovala rodiče. Máma vypadala, jako by se musela hodně přemáhat, aby se na místě nepozvracela a táta se na ni upřeně lítostivě díval. Jeho zjev nebyl o moc lepší. Mastné vlasy, neoholený, nevyspalý.
,,No, to nevadí. Projednou můžeme mít jen něco jednoduchého."Pronesl táta snad v zoufalém pokusu o přerušení nesnesitelného ticha. Ale nic se nestalo. Žádná odpověď ani hloupý vtípek. Najednou jsem si uvědomila, že jediný zvuk, co slyším, je chroupání mého toastu. Ariel seděla u stolu vedle mě a soustředěně popíjela mléko, které ale ze sklenice vůbec neubývalo. Máma se na ní pokradmu podívala. V tom pohledu byla nenávist. Najednou se jen tak zvedla a odešla. Táta šel za ní. S Ariel jsme zůstaly samy.

Z vedlejšího pokoje byla slyšet další rodičovská hádka, ale Ariel to nevzrušovalo. Zajímala se jen o to, kdy si budeme zase hrát a tak jsem jí radši vyhověla. Radši? Asi jsem se jí už bála…

Ten den neproběhl zrovna poklidně. Atmosféra neustále houstla a já jsem se večer rozhodla pro procházku pouští. Večer už venku začíná být snesitelně a všichni živí tvorečkové vylézají ze svých děr. Máma mi nikdy nedovolila jít večer na procházku, protože se bála, že by se mi mohlo něco stát, nebo že bych se mohla ztratit. Ale teď měla jiné starosti a já se mohla nerušeně kochat vyhlídkou na nádherný srpek měsíce.

Ušla jsem sotva pár kroků, když jsem narazila na-!!!

Hlava se mi zamotala, žaludek udělal několik kotrmelců, dostala jsem takovou závrať, až jsem spadla do ještě teplého písku. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Pomalu jsem se odplazila pryč a divoce oddychovala.

Bylo tam…bylo tam pohřebiště!! Jedno tělo vedle druhého, některá tak znetvořená, že se vůbec nedala poznat. Naaranžovaná jako v nějakém filmu o sadistickém vrahovi. Ale tohle byla skutečnost…! Ach můj bože! A z těch, která ještě nebyla v tak hrozném stavu, se dalo rozpoznat, že to byli naši bývalí spolupracovníci. Takže je doopravdy zabila, Bože, Bože…! Příšerný pach se linul krajinou a měla jsem pocit, jako kdyby po mně natahoval své nenechavé prsty.

Máma…! Táta…! Proběhlo mi hlavou. Rychle jsem se zvedla a běžela co nejrychleji jsem mohla.

Na místo jsem dorazila za chvíli. Srdce mi tlouklo tak prudce, až jsem měla pocit, že je to kladivo, které mi buší do hlavy-Bum! Bum! Naivní, naivní děvče!
Čekala jsem něco hrozného-vzpouru, požár, tornádo, ale dům se zdál úplně klidný-možná až moc. Vtrhla jsem dovnitř a zavolala:
,,Je tu někdo?!" Nic. Žádná odpověď. Jen tlukot mého poplašeného srdce.
Prošla jsem pár pokojů, ale nic. Až pak jsem došla přes jídelnu až do kuchyně. A to, co jsem tam uviděla, bylo strašné! Chtěla jsem vykřiknout, ale najednou jsem zjistila, že to nejde. Po těle mi přeběhl hrozivý mráz. Na podlaze ležela naše kuchařka a z úst i z očí jí tekly proudy krve. V krku měla zaraženou naběračku a v očích čajové lžičky. Její tělo bylo probodané noži.

Když jsem se podívala na svoje nohy, zjistila jsem, že moje boty jsou celé od krve a tak jsem ihned uskočila. Nemohla jsem se na to dívat. Zhroutila jsem se na židli v jídelně a začala brečet. Všichni lidé, co jsem měla ráda jsou-mrtví! A rodiče nejspíš taky! Co jsem to udělala?! Co jsem to…!?

Najednou se ze sklepa ozvalo hlasité PRÁSK! Naši! Dostala jsem naději, že jsou ještě naživu a rychle seběhla dolů.

Na zemi tam ležela moje máma v kaluži krve. Před ní stál táta s nějakým přístrojem v ruce, v obranném postoji oproti Ariel, která stála zády ke mně.
,,Sarah!! Honem uteč!!"Křikl na mně, když mě uviděl. V ten samý okamžik se Ariel otočila směrem ke mně. Už ale nevypadala tak nevinně, jako dřív. Přede mnou stála zdivočelá zrůda s obrovskýma rudýma žhnoucíma očima, které mě probodávaly. Najednou jsem zjistila, že jsem jimi jakoby hypnotizovaná, nemohla jsem se pohnout z místa, ani nic říct, ani zvednout ruce na obranu, když po mně skočila.

Povalila mě na zem a začala do mě drápat, rozdrásala mi kůži tak, až jsem cítila, jak mi po ní stéká krev. Ale netrvalo to dlouho, protože se do toho vložil táta. Začal jí mlátit do hlavy tím přístrojem, co měl v rukou a řval na ni, ať mě pustí.

,,Nech ji být, ty zrůdo!!"Konečně se mu podařilo ji ze mě sundat. Skutálela se na bok a táta nečekal, chytil mě a odstrčil pryč tak prudce, až jsem narazila zády do zdi. Celým tělem mi projela ukrutná bolest a ještě ke všemu mě strašně pálila všechna ta místa, kde mi Ariel rozpárala kůži. Bezvládně jsem se sesunula na zem. Nemohla jsem nic dělat. Z očí mi apaticky tekly slzy. Ani nevím, jestli ze strachu, z bolesti, nebo ze smutku.

Ariel sice chvíli zůstala na zemi, ale hned se zase vzchopila a zaútočila tentokrát na tátu. Ten se bránil zuby nehty a házel s ní na všechny strany jako s kusem hadru, ale Ariel se mu pevně zakousla do masa a nechtěla se pustit. Po chvilce lopocení táta praštil s Ariel o generátor a ta z něj spadla. Teď vypadali jako nestvůry oba. Ve tvářích se jim zračil šílený výraz, už jim na těle zbývaly jen poslední cáry oblečení, z četných ran na těle jim vytékala krev. A oba dva věděli, že je to souboj na život a na smrt-teď, nebo nikdy!

Ariel skočila po tátovi tak rychle, že se jí sotva stačil vyhnout-spadl bezvládně na zem o kousek dál, zatímco ta malá nestvůra narazila do generátoru. Ten najednou začal hlasitě hučet. Ariel se rázem stala jaksi dezorientovanou. Otáčela hlavou do všech stran a přitom po čtyřech ustupovala směrem od generátoru. Ale netrvalo dlouho a hučení generátoru se ještě zintenzívnělo a z Arielina hrdla vyšel naprosto nelidský a snad i nepozemský zvuk, tak strašidelný, až jsem z toho měla husí kůži. Vzápětí se Ariel popadla za hlavu a kroutila se sem a tam jako leklá ryba. Z generátoru začaly už vylétat modré jiskry a Ariel stále nepřestala výt. Vypadalo to, jako kdyby ji nějaká neviditelná síla na místě mordovala. Nakonec Ariel klesla na kolena a tváří dolů spadla k zemi. Generátor postupně utichl a i moje bolest ustoupila. Pocítila jsem obrovskou úlevu.

S vypětím všech sil jsem se doplazila kolem tuhé Ariel směrem k tátovi. Obrátila jsem si ho k sobě. Ještě slabě dýchal.

,,Tati…"Pošeptala jsem. Přes slzy jsem viděla vše rozmazaně.,,…řekni něco…prosím."
Vtom se jeho oči malilinko pootevřely a z úst mu vyšlo jediné slovo, poslední. ,,Promiň." Pak najednou dýchat přestal. Marně jsem zkoušela tep, byl mrtvý. S mámou to bylo totéž. Cítila jsem se naprosto bezmocně. Mohla jsem jen sedět opřená o stěnu a plakat. Alespoň jsem neviděla tu spoušť, protože všude bylo určitě spousta krve.

A najednou jsem ucítila něčí hebkou ručku na mé tváři. Když jsem otevřela oči,
spatřila jsem Ariel. Dívala se na mě těma stejnýma andělskýma očima, jako kdysi. Ach, Ariel…
,,Já sem to nechtěla udělat…"Šeptala a z rány na její hlavě jí pozvolna vytékala jakási tekutina nahrazující krev po jejích dětských tvářičkách. ,,Ale já musela…protože…"Na chvilku se odmlčela, jako kdyby jí dělalo stále větší potíže volit správná slova. ,,Chtěla jsem jen někam patřit. Je to jako s krabicemi na hračky. Lidé, zvířata, rostliny-ty všechny mají svou krabici. Ale já? Já jsem jen experiment… Rozumíš? Já…já se chtěla změnit. Chtěla jsem být člověkem, ale oni mi stále připomínali, že si nalhávám, že…"Sklonila hlavu.,,…tohleto nejsem…"Pak mi spadla do klína. ,,Ale miluju tě…Sarah. Ikdyž nejsem člověk…já tě…"Vůbec to nedořekla. Zastavila se v půli věty jako stroj, kterému došly baterky. Slova ,,Já tebe taky", jsem řekla do mrtvé místnosti.

Ani už dnes nevím, jak se to stalo, ale jen chvilku potom mě objevila policie. Možná jim zavolal někdo ze spolupracovníků ještě před svou smrtí. Odvezli mě na stanici a pak jsem putovala do ústavu, kde mě pozorovali a mluvili se mnou psychologové jako s bláznem. Ale nic jsem jim neřekla. Chtěla jsem Ariel nechat být-v mé mysli, takovou, jaká byla. Takovou, jakou jsem ji milovala. Něco jsem si vymyslela a oni mě dali do pěstounské péče. Dodnes mám noční můry z toho, co se stalo v poušti. A dodnes nemohu na Ariel zapomenout. Je zvláštní, že můžete stále milovat někoho, kdo vám přesto tolik ublížil…ne?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Butterfly Butterfly | Web | 9. listopadu 2008 v 11:29 | Reagovat

týýjo úplně bombovní povídka máš vážně talent ... nechceš spřátelit?

2 reiko-chan reiko-chan | E-mail | 9. listopadu 2008 v 18:54 | Reagovat

hej taky bych brala takovej talent.....běhal mi z toho mráz po zádech.....Ariel mi trochu připomínala Lucy z elfen lied...

3 §§§ §§§ | 10. listopadu 2008 v 20:09 | Reagovat

fakt pekna povidka...jen tak dal

4 Keiko-chan Keiko-chan | 11. listopadu 2008 v 15:42 | Reagovat

Reiko-chan: Taky že jsem se Lucy dost inspirovala ;-)

5 Suki-san Suki-san | 17. listopadu 2009 v 0:02 | Reagovat

Wow,moc hezký :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama