Tady jsou místa, kterými chodila…vidím její stopy všude po zemi, i když už je dávno smyl čas…Procházím zelenými parky s překrásnými květinami, ke kterým si s takovou oblibou a něžností čichala. Vidím fontánu, kde se cákala v létě jako malá a já ji prosila, ať přestane, lidé se přece koukají, ale ona mě jen popadla za ruku a shodila do vody. A já ji pak pocákala a ona mě a nakonec jsme si obě hrály jako malé děti…
Ne, nevadilo jí, že se lidé dívají. Bylo pro ni naprosto přirozené mě objímat a líbat a hladit, když kolem chodily davy lidí, z nichž se na nás někteří dívali.
V zimě jsme si zalezly do naší tajné sněhové pevnosti, kde jsme byly jen my dvě, schované před celým světem. Chtěla jsem tam zůstat navždy…jen s ní.
Když hrála na flétnu tu smutnou melodii, kterou prý slýchávala ve snech, aniž by se jí dříve učila, sledovala jsem její hebké prsty a její soustředěný výraz a obdivovala jsem nejen hudbu.
Cítím její vůni, mám ji ve vlasech, všude…je ve vánku, v růžových listech, v sametových rukavičkách ranní rosy.
Slyším její smích. Hlasitý a upřímný. A přesto tak dětinský a bezstarostný, jako kdyby na světě neexistovalo nic hezčího, než prostě žít…
Vidím její oči. Na nebi…a ve hvězdách. Dívají se na mne a já se dívám na ně. A kdykoliv mám potíže, zdá se mi, že něco nezvládám, mám při pohledu na nebe pocit, že ona je tu. Směje se a říká ,,To bude dobré, neumřeš."
Ale ona už tu není. K čemu jsou mi všechny ty stopy, vůně a smích, který tu po sobě zanechala? Není to ona, ztratila se kamsi do dáli a nedala mi na sebe zpáteční adresu. Ani jsem jí nestačila říct sbohem, a kdybych tenkrát věděla…ach! Kdybych věděla…ale já nemohla. Nevědomost je naším největším nepřítelem. Nic vlastně nevíme jistě. Proč a jak tu jsme, proč milujeme, proč umíráme.
A proč zemřela ona? Můj anděl, moje světlo? Nestačí mi její oči, ani její vůně, její stopy v trávě, nebo její němý smích…já chci ji! Chci její tělo a její duši, její myšlenky a názory a bezstarostnost a něhu…a lásku. A nic z toho už nikdy, nikdy nebudu mít, protože ona odešla na místo, odkud není cesty zpět.
A jakkoliv se budu ptát proč, proč lidé, které tolik milujeme, musí i přes naši lásku umírat…a jakkoliv z toho budu zoufalá a budu se snažit najít odpověď, nikdy ji nedostanu.
A co mi zbyde? Jen prach a vzpomínky a vybledlé fotografie, které vyvolávají slzy. Můžu si představovat, že je tu stále se mnou, ale nikdy nebudu jistě vědět, že je to pravda. Můžu zkusit navázat s ní kontakt pomocí těch pochybných spiritistických nástrojů, ale jak mohu vědět, že získané odpovědi nejsou jen moje výmysly, jen autosugesce?
A pak taky…mohu jít za ní, ale to bych tu nechala všechny své milované a způsobila bych jim bolest, což já nechci.
Jedinou možností je pokračovat, ale jak? Řekněte jak, když v každém člověku, ke kterému se budu pokoušet přiblížit, budu vidět ji? Když kdykoliv budu líbat jinou ženu, budu myslet jen a jen na ni? Když kdykoliv ucítím vůni růží, začnou se mi drát slzy do očí?
Jsem snad zbabělec? Nebo slaboch? Nemohu pokračovat dál, ale zároveň nemohu zůstat na stejném místě, tak kam tedy? Kam, řekněte…
V zimě jsme si zalezly do naší tajné sněhové pevnosti, kde jsme byly jen my dvě, schované před celým světem. Chtěla jsem tam zůstat navždy…jen s ní.
Když hrála na flétnu tu smutnou melodii, kterou prý slýchávala ve snech, aniž by se jí dříve učila, sledovala jsem její hebké prsty a její soustředěný výraz a obdivovala jsem nejen hudbu.
Cítím její vůni, mám ji ve vlasech, všude…je ve vánku, v růžových listech, v sametových rukavičkách ranní rosy.
Slyším její smích. Hlasitý a upřímný. A přesto tak dětinský a bezstarostný, jako kdyby na světě neexistovalo nic hezčího, než prostě žít…
Vidím její oči. Na nebi…a ve hvězdách. Dívají se na mne a já se dívám na ně. A kdykoliv mám potíže, zdá se mi, že něco nezvládám, mám při pohledu na nebe pocit, že ona je tu. Směje se a říká ,,To bude dobré, neumřeš."
Ale ona už tu není. K čemu jsou mi všechny ty stopy, vůně a smích, který tu po sobě zanechala? Není to ona, ztratila se kamsi do dáli a nedala mi na sebe zpáteční adresu. Ani jsem jí nestačila říct sbohem, a kdybych tenkrát věděla…ach! Kdybych věděla…ale já nemohla. Nevědomost je naším největším nepřítelem. Nic vlastně nevíme jistě. Proč a jak tu jsme, proč milujeme, proč umíráme.
A proč zemřela ona? Můj anděl, moje světlo? Nestačí mi její oči, ani její vůně, její stopy v trávě, nebo její němý smích…já chci ji! Chci její tělo a její duši, její myšlenky a názory a bezstarostnost a něhu…a lásku. A nic z toho už nikdy, nikdy nebudu mít, protože ona odešla na místo, odkud není cesty zpět.
A jakkoliv se budu ptát proč, proč lidé, které tolik milujeme, musí i přes naši lásku umírat…a jakkoliv z toho budu zoufalá a budu se snažit najít odpověď, nikdy ji nedostanu.
A co mi zbyde? Jen prach a vzpomínky a vybledlé fotografie, které vyvolávají slzy. Můžu si představovat, že je tu stále se mnou, ale nikdy nebudu jistě vědět, že je to pravda. Můžu zkusit navázat s ní kontakt pomocí těch pochybných spiritistických nástrojů, ale jak mohu vědět, že získané odpovědi nejsou jen moje výmysly, jen autosugesce?
A pak taky…mohu jít za ní, ale to bych tu nechala všechny své milované a způsobila bych jim bolest, což já nechci.
Jedinou možností je pokračovat, ale jak? Řekněte jak, když v každém člověku, ke kterému se budu pokoušet přiblížit, budu vidět ji? Když kdykoliv budu líbat jinou ženu, budu myslet jen a jen na ni? Když kdykoliv ucítím vůni růží, začnou se mi drát slzy do očí?
Jsem snad zbabělec? Nebo slaboch? Nemohu pokračovat dál, ale zároveň nemohu zůstat na stejném místě, tak kam tedy? Kam, řekněte…
Ach, kéž bych dokázala zastavit čas, vrátit se do vzpomínek a žít v nich zcela ztuhlá jako mumie. Byla bych navždy šťastná…ale čas neúprosně běží a vybírá si svou daň. Chceš jít? Chceš pospíchat? Chceš utíkat jako o život? Dobře! Hlavně nestůj, hlavně nezmrzni v čase, protože to nejde, to je proti zákonům a žít v minulosti se také nesmí.
Avšak říká se, že čas hojí rány. Tak snad někdy…budu moci vyjít na ulici a ucítit vůni růží bez toho hrozného svíravého pocitu v hrdle. Ale teď ne…Teď ne…
Dojdu až k hrobu a položím na ni dvě nádherné rudé růže. Avšak její kráse by se nikdy nemohly vyrovnat. Pokleknu k její vybledlé náhrobní fotografii, sledována párem kamenných andělských očí.
A tady jednou skončí všichni…
Avšak říká se, že čas hojí rány. Tak snad někdy…budu moci vyjít na ulici a ucítit vůni růží bez toho hrozného svíravého pocitu v hrdle. Ale teď ne…Teď ne…
Dojdu až k hrobu a položím na ni dvě nádherné rudé růže. Avšak její kráse by se nikdy nemohly vyrovnat. Pokleknu k její vybledlé náhrobní fotografii, sledována párem kamenných andělských očí.
A tady jednou skončí všichni…
Bez vyjímky…
nádhera =)
ale je to smutný =( ale i přes to nádherný