Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Únor 2009

Watashitachi no hoshi 7

20. února 2009 v 23:19
Mno tak se vracím k tomuhle shonen aiXD

Ne...byl to Sayoran. To mě naštvalo ještě víc. Nechtěl jsem ho vidět! Nechtěl jsem vidět ten ustaraný výraz, co se mu zračil na tváři!

,,Kine...jsi v pohodě?"Snažil se mě dotknout.

,,Ne to teda nejsem!! Nech mě být!!"Odstrčil jsem ho a schoval se v kabince. V tu chvíli bych nejraději zmizel-ze školy, ze země, z tohoto světa!

,,Kine..."Mluvil klidným, soucitným hlasem. ,,Nechtěl jsem tě naštvat... chtěl jsem ti pomoc. Jen jsem udělal to, co měl někdo udělat..."Na chvilku se odmlčel. Bylo slyšet, že váhá. ,,...zřejmě už dávno." Dokončil větu.

,,Já nepotřebuju něčí pomoc! Vystačím si sám!!"Zakřičel jsem. Sayoran v tu ránu bouchnul do kabinky, až jsem se otřásl.

,,Jasně! Dokud tě nezabijou, nebo kvůli nim neskončíš v nemocnici! Kine, to, co dělaj, není správný a někdo s tím musí něco dělat!"

,,Jenomže s tím se nedá nic dělat! Copak to nechápeš?! Yamamoto si na týhle škole dělá co chce už roky a nikdo s tím nic neudělá. A ti, co se mu postaví akorát..."

,,...dostanou na hubu."Dokončil mě Sayoran. Že by mu to už došlo? ,,To s tím ani ředitel nic nesvede?"

,,Ten? Když na něj Sayoran udělá hezkej ksichtík, tak ho nechá vyváznout s pár hodinami po škole...ředitel už tu dávno nemá žádnou autoritu."

Sayoran rezignovaně vzdechl.

Chvilku jsme mlčeli.

,,Tak ho zmlátím sám..."

,,Cože?!"

,,Slyšels! Oko za oko! Zmlátím ho sám! Nedovolím mu, aby ti ubližoval!"

,,Sayi!! To přece nemůžeš!"

,,Ale můžu a udělám to!"

V tom jsem uslyšel zvuk dveří a pár kroků. Yamamotova parta... My o vlku.

,,No, já jdu plnit slib..."Řekl Sayoran klidně. To snad nemyslí vážně!!

I tried to make you see my side, but you're eyes see right through, that's all they do...

16. února 2009 v 23:51 | Keiko-chan |  Novinky
Téma dne: Technické problémy...byly, jsou a budou:-(
V první řadě mi nějak blbne ř-á-d-k-o-v-á-n-í...takže kdyby moje povídky vypadaly nějak divně...vězte, že jsem se to snažila opravit a ono to nešlo...takže to zkusím pozdějš:-(
Druhý technický problém-jak víte, byl Valentýn a protože náš blog je tak nějak celý o zamilovanosti, připravila jsem si pro vás menší dárek:-) Ovšem scenner stávkoval, tak jsem vám chtěla připravit něco jiného, ale udělalo se mi špatně...vlastně, ani teď mi není nejlíp, chřipková epidemie bohužel asi napadla i mě:-( Takže tu máte bohužel jen to Memento Mori a bezútěšné vědomí, že Reiko tu nemůže být a já jsem nemocná:-(

No ale bude líp, nebojte...

It can´t rain all the time...jak říká jeden můj oblíbený filmový hrdina:-)

čus, Keiko-chan

P.S.Všimli jste si nového designu? Ty pršící srdíčka se mi prostě hrozně líbily=) Mimochodem, obrázek do záhlaví jsem našla na shoujoai.blog.cz :-)

Memento Mori-část 4.:Konec

16. února 2009 v 23:41 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Saigo šla a šla, ale pak se její kroky postupně zrychlovaly až se dala do běhu. Už to nevydrží! Musí jí mít!! Chce ji zpět!!!

Vřelo to v ní už dlouho, jako nezničitelný oheň, který nikdy nepřestává pálit. Svíralo jí to hrdlo tolik, až skoro nemohla dýchat!

Ach, Kami! Konečně budem spolu! Už se nemůžu dočkat!

Jak tak běžela, rychle se blížila k hřbitovní zdi. Vrata byla ještě pořád otevřená, připravená přijímat návštěvníky non stop.

Kami! Konečně poznáš, jak moc tě miluju! Tohle všechno jsem udělala jen pro tebe! Jen pro tebe! A už brzy budem spolu…

Už brzy…už brzy… Ta slova jí neustále běžela hlavou. Společně s obrázkem smějící se Kami. Chtělo se jí roztáhnout ruce a křičet radostí. Chtělo se jí celému světu říct, jak moc Kami miluje.

A tak proběhla branou a už už se blížila ke hrobu Kami, když v tom ji něco zastavilo.


Nebyla na hřbitově sama. U hrobu stál Ještě někdo.

Nemohla ho dost dobře rozeznat v té tmě. Jen věděla, že je to mužská postava. Tak se přiblížila co nejvíc to šlo a schovala se za jednu vysokou hrobku.

Ten muž něco říká! Nastražila pozorně uši.

,,Ach, Kami, Kami. Neměla ses hrabat v těch dokumentech, ty malá děvko. Vidíš, jak jsi skončila…"Muž se zlověstně zasmál.

Saigo nemohla věřit svým uším. Jak jí to oslovuje? A co je s nějakými dokumenty??

,,Myslela sis, že mě zastavíš, že jo! Ale to ses přepočítala. Ano, možná bych tě ušetřil, kdybys byla moje dcera, ale to ty nejsi. Protože tvoje matka byla Děvka! Stejně jako ty!! Ach ano, byla. V té její blonďaté makovince se asi něco porouchalo a ona si najednou spočítala, že mě může dost dobře vydírat. Začala si účtovat peníze, jenomže to nevěděla, jakej dokážu být." Znovu se zasmál. ,,Takže jsem ti přišel říct, že ti sem brzy přibude nová společnice. Zemřela nešťastnou náhodou, přirozeně. Asi tak jako ty! A já budu chvilku hrát zhrouceného otce a manžela, možná si zařídím i psychologa. Ale obchody pořád budou klapat a nakonec se vyšplhám tak daleko, že mě všichni budou obdivovat!! Ha! Ha! Ha! Ach, abych nezapomněl…mám pár přátel, kterých se potřebuju zbavit a hodím to všechno na ně, takže promiň, ale.." Najednou se rozmáchl velkou pálkou, kterou třímal celou dobu v ruce a urazil jednomu andělovi hlavu! Pak mlátil do náhrobku znova a znova a šíleně se přitom smál.

Saigo se při pohledu na tu scénu zhrozila. Nikoho vyvolávat nebude! Teď musí hlavně zavolat policii!

Opatrně couvala dozadu mezi hroby. Snažila se být co nejtišší, ale pak zakopla o kámen, kterého si nevšimla a upadla!

To bohužel udělalo takový rachot, že si toho Kamin "otec" všiml.

Okamžitě zanechal ničení a obrátil se dozadu, snažíc se zaměřit zdroj hluku.

Saigo věděla, že je zle. Pomalu se plížila mezi hroby, jenomže Kamin otec se dal do pohybu a mířil jejím směrem!

,,Hej ty!"Ne! Všiml si jí!

Už nemělo cenu se plazit. Zvedla se ze země a utíkala, co jí nohy stačily. Přitom se snažila vyhýbat hrobům.

Jenomže Kamin otec byl rychlejší. Stále cítila, jak se k ní přibližuje. Jediný způsob bylo se mu ztratit. Utekla proto za křoví.

Tam byla druhá část hřbitova. Ta starší a opuštěnější. Všude se tyčily jen mohutné často polorozpadlé kamenné hroby, které vypadaly jako kdyby je nikdo nenavštívil roky.

Saigo se za jedním z nich schovala a přitom se snažila najít něco, čím by se mohla eventuálně bránit.

Zanedlouho uslyšela šustot křoví a pomalé kroky.

,,Saigo! No tak, já vím, že jsi to ty. Byly jste s Kami vždycky tak nerozlučné…řekl bych…neuvěřitelně nerozlučné. Jako sestry. Vím, jak moc ti na Kami záleželo… Ale tohle je jen mezi mnou a mojí rodinou. Když se mi ukážeš, slibuju ti, že ti neublížím. Dokonce ti možná i dám něco na umlčenou. Už nechci další oběti… No tak Saigo…Neblbni…"

Říkal blahosklonným hlasem, když procházel mezi náhrobky. Saigo ale ani nepípla. Když jí srdce bušilo tak nahlas, že si byla jistá, že se to v hřbitovním tichu nedá přeslechnout.

,,Jak chceš."V tom se rozmáchl pálkou a Saigo slyšela, jak se něco tříští nedaleko od ní. Poblíž nohou jí přistála bílá porcelánová soška smutného andělíčka se sepjatýma rukama. Skoro jakoby prosil o milost.

,,No tak ukaž se, Saigo. UKAŽ SE, ty mrcho!"

Saigo si vzala ze země sošku andělíčka a v tom samém zlomku vteřiny, co jí Kamin otec spatřil, utíkala pryč.

,,Mě neutečeš!!" Křičel za ní. ,,Nikdy! Jsem velký zvíře, tak se mi říká. Myslíš, že když dokážu zabít svojí manželku a dítě, že nezabiju takovýho malýho fracka, jako jsi ty, hm?!"

Saigo mu neustále kličkovala mezi hroby, ale on jí byl pořád v patách. Slyšela jeho hrůzostrašný zrychlený dech a téměř cítila v jeho rukách pálku, kterou jí mohl kdykoliv vzít po hlavě a zabít. V zoufalství si zalezla za další z náhrobků.

,,No tak děvče. Nehraj to na mě. Vidím tě." Šel přímo za ní. Ale nespočítal si to. Dřív, než stačil cokoliv udělat, vylezla zpoza náhrobku a praštila ho soškou andělíčka plnou silou po hlavě. To ho na chvíli ochromilo a jí se podařilo získat náskok.

Utekla do přilehlé kapličky a zavřela se tam.

Místnost byla plná andělů a svatých symbolů. Za jiných okolností by vypadala idylicky, ale teď, když měla Saigo za zády psychopata, to bylo jedno malé vězení.

Věděla, že se nejdřív bude chtít dostat dovnitř dveřmi. Tak vzala židli a zaklínila je. Jenomže v tom se ozval zvuk tříštícího se skla a malým okýnkem se dovnitř snažil protáhnout několikametrový muž. Saigo připadal nejméně jako zlý obr. A ona byla Alenka, vydaná obrovi napospas.

Musela něco udělat, musela ho dostat za každou cenu! Rozhlídla se kolem sebe a první, co uviděla, byla
pozlacená soška pany Marie s malým Ježíškem.

Kamin otec už se dostal dovnitř. Teď, nebo nikdy. Vší silou těžkou sošku nadzvedla a praštila s ní muže do hlavy. Tomu nejprve klesly koutky úst, pak upustil pálku a začal se sesouvat na ramena. Než spadl na zem úplně, stačil říct jen:

,,Ty dd…"

A pak těžce dolehl do kaluže vlastní krve, která mu prýštila z hlavy. Saigo jen nevěřícně všechno sledovala a pak si klekla.

,,Ach panebože! Zabila jsem člověka! A zmrzačila vlastní sestru! Co jen jsem to provedla!"Zašeptala. A v tom jí cosi pohladilo po tváři.

Nic neviděla, ale byla si docela jistá, že je to Kami.

A v uších uslyšela její slova:,,Nech mrtvé odejít…miluji tě…"

Pak omdlela.

Probrala se v nemocnici. Řekli jí jako korunnímu svědkovi všechno o případu. Kamiin otec vedl jisté ilegální obchody. Kami na to přišla a řekla to policii, jenomže jí nikdo nechtěl věřit. Než stačila sehnat důkazy, otec ji zavraždil a pak i její matku.

Saigo si říkala, že by asi měla cítit jakési zadostiučinění, že zabila vraha její přítelkyně, ale nebylo tomu tak.

Vlastně necítila vůbec nic. Jen obrovskou zlost, že to mohla dohnat tak daleko.

Tajemný list pravděpodobně skončil někde na hřbitově, ale už se ho nikdy nepodařilo najít. Možná ho odvál vítr, ale Saigo považovala za pravděpodobnější, že si ho zase odnesl onen tajemný muž.

Vztahy Saigo a její sestry se zase urovnaly, i když to chtělo nějaký čas. A Aiko dostala od rodičů na uzdravenou nové koťátko (měla totiž jednu ruku zlomenou a druhou značně namoženou, protože v noci byla náměsíčná a nejspíš si nějakým způsobem ublížila.)

Saigo už přestala na hřbitov tolik chodit. Snažila se řídit radou, aby nechala mrtvé na pokoji, i když čas od času se zastavila u Kamina hrobu a povídala si s ní a četla jí z její oblíbené knížky a pak na nově udělaném náhrobku s novými andělíčky (tentokrát veselými) nechala její nejoblíbenější květiny. Někdy také zašla do druhé části hřbitova. Dala na opuštěné hroby květiny a svíčky a sošky, snad jako jakési poděkování za záchranu života.Od té doby už nezbyl žádný hrob zcela opuštěný…

Memento Mori-část 3.:Vzpomínky

16. února 2009 v 23:20 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Tak čtyři části mno...:-)

A ty oči se pořád dívají…ty kamenné oči andělů. Jako kdyby říkaly:"Zmiz! Tady nemáš co dělat!" Ale ona tam stejně pořád chodí. Tráví tam co nejvíc volného času a mluví s Kami. Slibuje jí, že už brzy budou spolu…



Prohledávala obálku-znovu a znovu. Nic v ní nebylo. Vůbec nic. Možná ten muž lhal, možná si z ní jen vystřelil. I když…on nevypadal na ten typ, co by si dělal legraci.

Saigo nad tím pořád přemýšlela. Přece by jí nedal prázdnou obálku! Mělo v ní být něco, čím by přivolala Kami. Možná jí lhala Aiko? To je ono! Ta ničemná mrcha! Určitě všechno jen hrála a list papíru si někam založila! Ale ne…co si to myslíš? Proč by takové malé děcko, jako je Aiko, kradlo pro ni úplně bezcenný kus papíru a pak ho někam schovávalo? Kdyby ho našla, nejspíš by si myslela, že je to vtip a nebrala by to vážně…ale přece jen. Červíček pochybností hlodal Saigo v hlavě. Už nemohla na nic jiného myslet. Kami, ona…ach, co by jen dala za to, znovu Kami obejmout! Ucítit její vůni! Jen jednou… Právě proto vyhledala muže, zabývajícího se nekromantií. Místní mu říkali "Fantom", nikdy nezjevoval svou tvář. Mezi lidmi kolovala zpráva, že mu jí kdysi zohyzdila jedna zombie, kterou vyvolal. Od té doby nosí kápi a pod ní roušku. Není mu vůbec vidět do obličeje, ven chodí jen v noci. A právě od něho dostala list, s jehož pomocí by mohla Kami probudit zpět k životu. Říká se, že láska nikdy neumírá…možná je to pravda. Ale musí to udělat rychle, do týdne od Kaminy smrti, pak už je příliš pozdě. Ale když se jí to podaří, budou zase spolu…a utečou někam daleko, hodně daleko…


Nejdřív ale musela vymyslet plán, jak dostat lístek do svých rukou. A pak jí něco napadlo.

V noci šla normálně spát, jakoby nic, do svého pokoje. Ale ve skutečnosti číhala přímo u dveří a klíčovou dírkou pozorovala, co se děje venku.


Nic neobvyklého. Rodiče si dali dobrou noc. Rodiče šli spát. Aiko šla spát. A pak byla tma…a tma…a pořád nic…


Po půl hodině už se Saigo začínala pomalu nudit, když v tom uslyšela, jak se otvírají nějaké dveře a Cosi se blížilo přímo k jejímu pokoji! Než stihla uhnout, dveře jí praštily do hlavy a ona spadla.

Někdo rozsvítil.


,,Jé…promiň. Já nevěděla, že jsi…co jsi tady vlastně dělala?"

Nad ní stála Aiko.


,,Já…já…"Rychle! Vymysli něco! ,,…jsem prostě náměsíčná."


,,Aha."


,,A co tady děláš ty?"Saigo se snažila skrýt podezíravý tón ve svém hlase.



,,Nemohla jsem usnout, pořád musím myslet na toho hulváta. Tak jsem si psala do deníčku a pak jsem si vzpomněla, že jsem si u tebe nechala mobil. Mám tam nastavený budík. Nechci, aby tě tady ráno rušil, když vstávám dřív."To byla pravda. Aiko měla ráno gymnastický trénink jako každou středu. A v pokoji u Saigo byla pořád, protože tam měly televizi. Klidně si tam ten mobil mohla nechat…


Saigo proštrachala stolek a mobil tam skutečně byl. Podala ho sestře.


,,Dík. Dobrou."Řekla Aiko a zavřela za sebou dveře.


´Nemohla usnout…no jasně, když má něco v plánu.´Pomyslela si Saigo. A pak se pevně rozhodla celou noc neusnout, i kdyby to bylo k ničemu. Udělala si pořádný hrnek kafe a pokračovala ve sledování, tentokrát opatrněji. Až do půl dvanácté všechno vypadalo normálně. Ale pak se znovu ozval zvuk otvírajících se dveří. Vyšla z nich Aiko. Ale tentokrát nemířila do pokoje Saigo, ale ven!

A to byla příležitost, na kterou Saigo čekala. Strhla ze sebe župan, pod kterým měla schované oblečení na ven, vzala si bundu a pomalu, nenápadně vyrazila za Aiko.



,,Kami, miluješ mě?"


,,Miluju."


,,Vážně?"


,,Jo pořád!"


,,Tak proč mi neřekneš, co s tebou poslední dobou je! Dřív jsi byla tak veselá a všechno ale teď
jsi zamlklá a pořád zamračená."


,,Prostě mi…není úplně dobře, no. Rodiče mezi sebou maj pořád nějaký neshody a tak…znáš to."


,,Neznám. Jaký neshody? Něco ohledně peněz? Hádaj se?"


,,Hele, přestaň mě pořád vyslýchat!"Kami vyskočila z lavičky, na které doteď obě dvě seděly. Byl krásný letní den a sluníčko svítilo na její božské vlnivé blonďaté vlasy.


,,Mám tě ráda, Saigo. Vážně. Miluju tě! Ale jestli se mě budeš pořád takhle vyptávat…ani nevim, jestli ten vztah má cenu."A pak utekla.


,,Kami! Počkej! Nechtěla jsem se tě dotknout!!" Křičela Saigo, ale marně.



Kroky Aiko skončily na zahradě. Najednou se tam zastavila a dívala se na zem. Saigo ji sledovala z povzdálí z bezpečného úkrytu stromu. V měsíčním světle se zaleskl nažloutlý kus papíru, který Aiko držela v ruce. Takže je to pravda!


Najednou Aiko začala cosi říkat.


,,Z hlubin temnot tě svolávám, duše. Jako symbol krve ti dávám tyto jeřabiny…"Aiko začala svojí jemnou ručkou házet jeřabiny z pytlíku na zem. ,,Vzívám tě…ááá!!!"


,,Ty malá zlodějko!!! Lhářko!!!"Saigo svou sestru pevně držela pod sebou na zemi a dávalo jí to hodně přemáhání, aby ji znovu nezmlátila.


,,Saigo! Promiň! Všechno ti vysvětlím! Všechno!!"


,,Jak chceš vysvětlit, že jsi chtěla vyvolávat ze země nějakou mrtvolu, zombie a hrát si s černou magií!"


,,A ty snad ne?! Saigo, já vím, co je ten papír zač. Nejdřív jsem ho chtěla jen zničit, ale pak jsem si řekla…"


,,Co?!"


,,Že bych…chtěla kočičku…"


Najednou to Saigo všechno docvaklo. Právě ležely na hrobečku jejich kočičky Kitty, která zemřela asi před rokem. Byla to Aičina nejlepší kamarádka a ta její smrt špatně snášela. Prosila rodiče o další kočičku, ale oni už žádnou nechtěli. Prý možná až později…

Saigo svou sestru pustila. Aiko brečela.


,,Já…promiň. Netušila jsem, že tě to tak vzalo…"


,,Já…já myslela.."

¨
,,Ty trumbero! Tohle není žádný kouzelnický fígl, je to vážná věc! Spousta lidí z toho zešílelo! A navíc-to kouzlo musíš provést nejdéle týden po tom, co ten, koho chceš oživit zemře, jinak vyvoláš zombie, nebo ještě horší-démona."


,,To…to jsem nevěděla."Kuňkala Aiko. Byla ještě dítě. Myslela si,že všechno je hrozně jednoduché, jenomže se přepočítala…


,,A koho jsi chtěla vyvolat ty?"Saigo se stačila na svou sestru jen podívat, aby se dovtípila, jak jí to šrotuje v hlavě. Kdo zemřel před méně než týdnem?


,,Kami? To jste byly až takové kamarádky?"


,,Poslyš, Aiko…ale nesmíš to nikomu říkat, jo?"


,,To je jasný."


,,Dobře. A teď mi dej ten list."


,,Ne."


,,Prosímtě, Aiko. Jen ho vrátím tomu, od koho ho mám a zapomenu na to."Žadonila Saigo.


,,Ne. Nevěřím ti. Určitě bys vyvedla nějakou pitomost. Vyvolala bys Kami a pak bys třeba…utekla nebo tak něco. A nebo by se něco zvrtlo. Vyvolala bys zombie a ta by sežrala půlku města!"


,,Prosímtě, Aiko!"Uchichtla se Saigo. ,,To je přeci směšné! Moc se koukáš na horory…dej mi ten list!"


,,Ne! Nedám!"


,,Dej mi ho!"


,,Ne!!!"


Když to nešlo slovy, rozhodla se Saigo zmocnit se receptu silou. Hbitě zkroutila svojí mladší setře ruce za zády, až Aiko zakřičela bolestí. Ještě chvilku kladla odpor, ale pak už bylo snadné list získat. Saigo měla nad svojí sestrou převahu.

Ale teď stála nad ní a Aiko se na ni dívala, jakoby ani nebyly sestry. Jakoby ji nepoznávala. A přitom jí po tvářích tekly slzy bolesti a ruce měla rudé a nateklé.


,,Saigo…"Vypravila ze sebe a pak zavřela oči a ztěžka dýchala. ,,Saigo, to fakt…"

Ale Saigo už neposlouchala. Odvrátila se od své sestry a šla tmou za svým cílem. Směr-hřbitov.


,,…to fakt bolí…"Pípla Aiko do němé tmy.

Memento mori-část 2.:Andělská tvář, ďábelská duše

13. února 2009 v 0:13 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Třásk! Prásk! Buch! Všechno se bortí a tříští na kousky. Slam! Sklo na rodinné fotografii praská, porcelánový medvídek navždy ztrácí svou packu…
To všechno kvůli jedné obálce.

,,To není možné, někde tady byla!! Musí tady být!!!"V očích Saigo se zračí něco velmi podobného šílenství, vyhazuje do vzduchu všechno, co jí příjde do rukou, ve spáncích jí buší krev. ,,Kde jen ta zatracená obálka je??"
Když už prohledala každou píď svého pokoje nejmíň desetkrát, vyčerpaně se svalila na zem.

,,Co to ksakru má být?! Že by jí někdo…vzal?"Ta myšlenka jí vrtá v hlavě, ostrá jako dýka. Ten muž říkal, že kdyby se obsah obálky dostal do nepovolených rukou… Ale kdo by bral takovou obyčejnou obálku? Jediné, co na ní působilo zvláštně, byla rudá pečeť s hlavou čehosi, co vypadalo jako napůl lev, napůl kozoroh…

,,Jestli jí někdo vzal, musím jí ihned dostat zpátky!"Pomyslela si Saigo a vstala. S úklidem si prozatím hlavu nedělala, rodiče odešli na večírek a jentak se nevrátí a sestra má první rande…
,,Sestra! Musela to vzít Aiko! Ta malá kleptomanka! Až ji uvidím, tak…!"
Jakmile Saigo došla do pokoje své sestry, zastavila se očima na nočním stolku. Obálka tam ležela…otevřená!
Saigo rychle přiskočila a podívala se do obálky. Nic v ní nebylo!

,,Ach ne! Ta malá mrcha! Co asi udělala? Musím jí hned zastavit, nebo…!"
Vtom se ozval zvuk otvírajících se dveří.

,,Jsem doma, ségra!"Ozval se roztomilý pištivý hlásek Aiko. Ale tentokrát Saigo nepřipadal vůbec roztomilý.
Když se podívala na Aiko, viděla rudě. Malá dívenka se v tu chvíli zděsila, jestli před ní vůbec stojí její vlastní sestra, nebo démon.

,,Sestři…ááá! Nech toho!"
Saigo cloumala se sestrou sem a tam jako šílená. ,,Co jsi s tím udělala, hm? Ty malá zlodějko! Zabiju tě, když mi to hned neřekneš, rozumíš?!"

,,Au! Nech mě! To bolí, Saigo!"Aiko byla naprosto zaskočena jednáním své sestry, že ani nevnímala, co jí říká.
,,Odpověz mi na otázku!!!"Zařvala Saigo. ,,Co jsi s tím udělala??!!"

,,S čím?"Aiko už tekly po tvářích slzy.
,,S tím papírem v obálce, cos mi sebrala z pokoje, ty potvoro!!"
Aiko nemohla uvěřit svým uším. Její sestra k ní byla vždycky milá, nikdy jí nenadávala, ani jí neubližovala jako teď. Muselo to být něco opravdu důležitého, když najednou takhle zešílela.

,,Saigo, přísahám ti, v té obálce nic nebylo! Ano, neměla jsem ti ji brát, ale byla jsem…hek…zvědavá jestli to třeba není dopis od ctitele aotevřelajsemtoalenictamnebylo…"Aičina hlava se bezvládně zvrátila dozadu a v tu chvíli si Saigo teprve uvědomila, co udělala. Přestala s Aiko třást a pustila ji, ale rychle jí zase chytila, aby nespadla.
,,Aiko, Aiko…prober se!!"
Aiko mírně pootevřela víčka.
,,Promiň…"

,,Saigo…co se to s tebou…stalo?"

,,Já…já nevím…pojď si lehnout…"Řekla Saigo a pomalu odvedla svojí sestru do její postele.

,,Bolí mě ruce…"Stěžovala si Aiko.
,,Moc se omlouvám, Aiko…neřekneš to našim, viď?"Saigo se snažila, aby její sestra viděla, jak moc toho lituje.

A zabralo to.

,,To nic, Saigo…ale proč jsi tak vyváděla?"

,,V té obálce byl…byl tam skutečně dopis od ctitele. Nebo měl být. Poslal mi ho jeden kluk, který se mi líbí, ale asi to byl jen vtip. Moc jsem se unáhlila… Ale co tvoje rande? Proč jsi přišla tak brzo?"
,,Vypadá to, že ti kluci si dneska rádi tropí vtipy. Ten můj vůbec nepřišel. Nenapsal ani esemesku na omluvu. Volala jsem mu, ale má vypnutý mobil. Asi si našel něco lepšího…"

,,Třeba se to vysvětlí…"Řekla Saigo a pohladila sestru po rameni.

,,Au…"Zavyla Aiko.
,,Promiň…"

Tu noc se Saigo zdál podivný sen. Sen, který měla už mnohokrát předtím. Byla u Kami doma. Nikoho jiného tam neviděla. A pak se najednou Kami objevila ve dveřích. Prošla kolem ní jakoby jí vůbec neviděla a zastavila se před velkým zrcadlem v chodbě. Ze zrcadla najednou vyšlehl obrovský nachový plamen, z nějž vyšla temná postava. ,,Vezmi si mě…"Zašeptala Kami, téměř toužebně. Postava chytila Kami za ruku a už už jí táhla do zrcadla. Saigo rychle pospíchala za nimi, ale zdálo se, jakoby se čím dál víc vzdalovali a Saigo nemohla na Kami vůbec dosáhnout, ať se snažila sebevíc. ,,Kami! Vydrž!!" Křičela, ale Kami se pořád víc a víc nořila do zrcadla za tou tajemnou postavou, až tam zmizela docela. ,,Neeeeeeeeeeeeeee!!!" Saigo probudil vlastní křik.
Podívala se na hodiny. Bylo teprve pár minut po půlnoci, ale jí se už nechtělo spát. Místo toho otevřela svůj tajný šuplík. Měla v něm uloženo album s fotkami. Hned na první stránce uviděla fotku sebe společně s Kami. Vyfotily je tajně u lesa, když byly na škole v přírodě. Všem tehdy řekly, že jdou sbírat houby, ale celou cestu si jen povídaly, objímaly se a líbaly. Když pak s prázdným košíkem dorazily do tábora, řekly, že houby nerostou.

,,Vážně? Ale Yu s Karin přinesli plný košík!"Podivil se vedoucí.

,,No…asi jsme nebyly na správném místě…"Usmála se Kami rozpačitě.
Ukrývaly svůj vztah dlouho. Možná až příliš dlouho… Saigo si představovala, jaké by to bylo, kdyby o něm všem řekly. Byli by překvapení? Odvrátili by se od nich? Nebo by se jen zasmáli, že to celou dobu věděli?

Někdy to bylo jako na horské dráze, třeba když se líbaly na záchodcích a jen tak tak se stihly odtrhnout, než dovnitř přišla učitelka. Nebo když si tajně posílaly dopisy (samozřejmě zašifrované, spolužáci, po kterých se posílalo, je rádi otvírali a četli, ale byli moc hloupí na to, aby na jejich šifru přišli).

Ale teď, když nad tím Saigo přemýšlela, říkala si, jestli o něco nepřišly, jestli by tehdy skutečně nebylo lepší všem to říct. Kdyby to udělaly, ano, lidé by je možná soudili, ale mohly by se svobodně líbat na ulici, mohly by chodit na normální rande, nemusely by dělat všechny ty ústupky a bát se, že je ostatní odhalí.
A mimoto, všichni by Saigo brali jako Kaminu holku, a ne jen jako "kamarádku".

Asi by to bylo úplně jiné…ale to je jen kdyby.
Teď už na tom nezáleží. Kami je mrtvá, leží na hřbitově. A zbylo po ní jen…prázdné místo v srdci.

Memento mori-část 1.:Co se skrývá v lilii

10. února 2009 v 0:34 | Keiko |  Shoujo ai povídky
Tak další můj příběh, tentokrát poněkud záhrobní...snad se bude líbit:-)
(Má tři části, další dvě přidám, až je opravím.)

Scéna jako z hororu. Vysoký muž v tmavé kápi a mladá stroze oděná dívka stojí pod lampou v usedavém dešti. Říká se, "pod lampou největší tma" a je to pravda, protože kužel světla dopadající na tmavou vysokou postavu je ve všudypřítomné temnotě tak oslňující, že dívka nemá šanci spatřit mužovu tvář. Pokud je to muž…

,,Tady…"říká a podává dívce malou, žlutou obálku se starodávnou pečetí. ,,Ale užívej ji rozvážně, jinak se ti může přihodit něco velmi zlého…"
Dívka bere obálku do ruky. ,,Jak moc zlého?" Ptá se, téměř nezaujatě.

Muž se pod kápí lehce pousměje. Jeho drsný hlas zní jako skřípění zrezivělých dveří. ,,Toho, jenž s obsahem této obálky naloží špatně, čeká peklo na zemi. Věř mi, že žádné jiné utrpení na tomto světě se s tím nedá srovnávat. Ti, jenž to okusili, už o tom nikdy nepromluví, protože tou příšernou bolestí zešíleli a změnili se k nepoznání. Všechny, kteří obsahu této obálky předtím užívali, potkal takový osud. Ještě nikdo neunikl. Přesto však chceš toto riziko podstoupit?"


,,Ano."Kývla dívka.

,,Dobrá. Máš týden na to, abys obálku otevřela. Pak si pro ni přijdu. Nemusíš s ní však dělat vůbec nic, pokud si to rozmyslíš. Je to jen na tobě. Je to ve tvých rukou." Řekl ještě muž a pak lampa najednou zhasla. Když se po pár vteřinách znovu rozsvítila, už tam nebyl. Dívka mžourala do prázdné ulice. Potom pevně stiskla obálku v dlani a odešla.

Ve svých myšlenkách se vrátila do starých dobrých časů. Do časů, kdy ještě bylo všechno v pořádku. Přesně vidí každý detail tak, jako by se tahle dávná vzpomínka odehrávala teď, v současnosti.
Přišla do pracovny Kamina otce. Kami tam seděla u stolu a cosi si prohlížela. Jakmile ale přišla Saigo, vyskočila. Měla ve tváři tak vyděšený výraz, že si ho Saigo bude pamatovat do konce života…

,,Co to děláš?" Zeptala se jí.

Ale Kami jen zavrtěla hlavou: ,,Nic, nic.." A uklidila papíry rychle do šuplíku. Pak se narychlo, strojeně, usmála.


,,Tak vyrazíme?"

,,Nejdřív mi vysvětli, co to tu děláš."Nenechala se odradit Saigo. ,,Co je v těch papírech tak
zajímavého? Že by něco o oslavě tvých narozenin?"Snažila se vtipkovat.

,,Ale ne…jenom…úředničina."Dodala ještě a pak šla jakoby nic ven. Saigo se dodnes nemohla zbavit pocitu, že se jí leskly oči…

,,A jak vypadala?"

,,Eh…co?"Probrala se Saigo ze zamyšlení.

,,Ptám se tě, jak ta holka vypadala?"To s ní mluvila její kamarádka Megumi. Měla zálusk na jednoho kluka a Saigo jí vyprávěla, že ho viděla s nějakou holkou. Megumi chtěla přirozeně omrknout konkurenci.

,,Hmph…tak nějak…neurčitě…"Odfrkla si Saigo.

,,Neurčitě? Jakto neurčitě?"Megumi prudce rozmáchla rukama. ,,Nikdo přece nevypadá neurčitě! Měla nějakou postavu a oči a nos a pusu a vlasy-bože, řekni mi, že byla tlustá, plešatá a měla půlku zubů vypadaných!"Zlověstně se zasmála Megumi.

,,Ne, myslím, že tě zklamu, Megumi. Do tváře jsem jí moc neviděla. Měla brýle a baret, ale…koukaly jí vlasy. Dlouhý hnědý a hladký, myslim že promelírovaný."

,,Hmph…"Zamračila se Megumi. ,,Nějaká nóbl slečna…a já s mýma oříškovýma camfourama nemám šanci," Megumi si chytila do ruky pramen svých vlasů a začala ho kroutit kolem prstu,
,,kluci holt letěj na dlouhonohý…-posloucháš mě?!"

,,Eh…co?"

,,Vždyť to říkám, jsi myšlenkama vedle…hele, dej mi aspoň opsat tu matiku, ať úča zase neřádí."


,,Posluš si."Saigo odstrčila rukou svůj sešit z matematiky směrem k Megumi a pak vstala.


,,Ty už jdeš?"

,,Mám doučování."

,,Aha…tak teda čau…"Zabručela ještě Megumi a už se starala jen o svou matematiku.

Saigo vždycky každý druhý týden doučovala jednoho mladšího žáka. Docela dobře jí za to platili a nikomu nevadilo, že na tu poslední hodinu chybí ve škole, koneckonců byla premiant třídy. Ba dokonce nikdo v celém ročníku nedosáhl lepších výsledků. Ale Saigo nesnášela, když jí někdo považoval za šprta. Učila se, ale jen málo, protože všechno rychle chápala. A taky si snažila udržovat svou pozici školního idola. Spousta holek chtělo být jako ona. Kluci po ní letěli kvůli její výřečnosti taky dlouhým černým vlasům a nádherným modrým očím. Měla v sobě zkrátka nějaké zvláštní kouzlo, ale ona ho neuplatňovala k balení kluků. Kamarádila se s nimi, ale jakmile zašli moc daleko, patřičně je usměrnila. Jednou se jí nějaký kluk opovážil dát na Valentýna čokoládu, i když čokolády dávají vždycky holky, a jeho dar skončil společně s ním v koši. Ano, když byla potřeba, uměla se i prát, vždyť několik let navštěvovala kroužek karate, ale zatím to nikdy nepotřebovala.

Obecně byla ve škole za studený čumák. Holku, která odmítá všechny ty, někdy naprosto úžasné nápadníky, kteří se jí hrnou pod nos, ale jí se prostě nelíbili. Měla je ráda jako kamarády, nic víc. Ale ten, kdo si vysloužil její lásku, byla dívka. Jmenovala se Kami Takeuchi a byla rovněž školním idolem. Všichni obdivovali její vlnité lesklé blond vlasy a i když nebyla tak chytrá jako Saigo, byla alespoň bohatá. Její otec vlastnil velkou prosperující firmu. Společně s rodiči a starším bratrem bydlela Kami v té nejúžasnější a nejhonosnější čtvrti ve městě v obrovské bílé vile se dvěma bazény, kde se často scházela místní smetánka.
Ale Kami nikdy nebyla namyšlená, právě naopak, oplývala velikou skromností a úctou a to bylo
také to, co na ní Saigo velice obdivovala. Ne každý se nenechá zkazit penězi…
Obě dívky spolu chodily tajně. Usoudily, že to tak bude lepší vzhledem k rodinám a tak. Ale slíbily
si, že až nastane správný čas, všechno přiznají.
Jenomže ten nenastal nikdy. Kami srazil opilý řidič, který ani nevnímal realitu a ona teď leží na
hřbitově mezi mrtvými. Ale pro Saigo nikdy nebude mrtvá.
Dívka si cestou na doučování řekla, že nepůjde rovnou tam. Koneckonců, ještě má čas. Rozhodla se vzít to oklikou a stavit se na hřbitově. Byla tam rychleji, než předpokládala a když zjistila, kolik má ještě času, koupila u malého krámku naproti hřbitovu dvě bílé lilie a vydala se směrem ke
Kamině hrobu.


Nedal se přehlédnout. Vlastně to nebyl tak úplně hrob, ale spíše honosná bílá hrobka zdobená dvěma kamennými anděly. Kontrast k bílé tvořila černá náhrobní deska, kde bylo stříbrným písmem vyryto jméno, datum úmrtí a ještě nějaký latinský citát.
Saigo položila dvě lilie na chladný kámen. Bývaly to Kaminy nejoblíbenější květiny… Nikdy si
nepředstavovala, že by jí je dávala takhle.
Klekla si ke hrobu a zadívala se do očí těm dvěma bílým andělům. Byli tak chladní a bez života…a působili příšerně nelidsky. Místo andělů jí spíš připomínaly démony. Když už se nevydržela dívat do těch mrtvolných očí, sklonila hlavu a podívala se na fotku Kami. I když byla černobílá a nevynikaly na ní Kaminy velké modré oči, stejně tvořila nejkrásnější část náhrobku.

A zde leží… Jako kdyby říkala:,,Saigo, cožpak ty nechceš, abych se ti vrátila? Ty víš, co pro to musíš udělat…"

,,Kami, ty chceš…chceš se vrátit zpátky? Všechno by mohlo být jako dřív… my dvě…byly bychom spolu…jako kdyby se nic nestalo. Chceš?"Ale obrázek neodpovídá. To jen hlas v její hlavě něco neurčitě šeptá. Už ho neposlouchá. Stejně to není Kami. Není a nikdy nebude. Ale kdyby zase mohla obživnout, Saigo by pro to udělala snad cokoliv…tak proč váhá?
Je tu totiž to riziko. Kdyby to zpackala, nejenže by se Kami nevrátila, ale ona by se mohla zbláznit. Ale cožpak to bez Kami také není bláznovství? Ty noci bez toho, aby jí Kami šeptala do telefonu "dobrou noc", ty dny bez jejích něžných pohledů a polibků…jsou na nic. Jako ty lilie spočívající na jejím hrobě, ke kterým už nikdy nepřičichne, jejichž listy už nikdy nepohladí…
Ach! Je tady vážně co ztratit?


omluva jako brno

9. února 2009 v 13:58 | Reiko |  Novinky
Tak se chci zprvu omluvit za to, že nemám jaksi příležitost sem dodávat nové obrázky, povídky a další moje koniny, který jsem obvykle dávám. Je to zhruba dva měsíce, sakra to to letí. Za to se hrozně moc omlouvám, ale jaksi nemám přístup k internetu a zdá se, že to bude trvat ještě hodně dlouho. Možná až do prázdnin, ale netroufám si uvést přesné datum. Jediné na co se můžete těšit (Jestli se teda daj číst ty moje hlouposti) je spousta nových kapitol Naary (Která je trochu pozastavena kvůli menším problémům), dále mám spoustu nových povídek, z něhož jsou dvě jednorázovky na jednu anime (Takže fanfiction), potom novou kapitolovku se jménem Stačí kapka krve, která jede jako na drátě. Světlo světa už těší 10 kapitol a zdá se, že bude delší než Naara. No jo plány se mi neustále mění. Dále začínám další kapitolovku se jménem Loser není vždy loserem, což jsem začala psát nedávno do sešitu a pak ještě nová série pohádky trochu jinak, což mě napadlo tak nějak čistě náhodou. Dále mohu nabídnout ještě obrovskou dávku obrázků, jak moje, tak obrázky někoho jiného. Myslím, že je dosti věcí, které vám mohu nabídnout a jakmile budu mít příležitost vám to sem dát, udělám to. Jen abyste si nemysleli, že opomínám na blog, což není pravda! Povídky píšu ve svém volném čase (Ve vlaku, o víkendech, když nemůžu spát). Doufám jen, že ten net budu mít co nejdřív. Tak zdar vám všem a pevně doufám, že to tu Keiko zvládne zatím beze mě.....

Navždy vám věrná Reiko-chan

Cute...

9. února 2009 v 0:57 | Keiko-chan |  Shoujo ai obrázky
hh
jjj
t
kk

I never let them hurt you...I promise!

5. února 2009 v 19:32 | Keiko-chan |  Novinky
Ach páni!!! To je hrůza!!! Žádné články za leden?? Vážně se omlouvám, ale neměla jsem sem co dát, pracuji teď na dvou ne-shoujo ai povídkách a jedné shoujo ai, která je momentálně na mrtvém bodě. Navíc jsem měla v lednu práci se zkouškami a...aaarghhh!!!

Vážně se moc omlouvám! Budu se snažit dohnat to o víkendu a o prázkách, kej;-)