25. srpna 2009 v 0:23 | Keiko-chan
|
Domů jsem se vracel se sklopenou hlavou. Kroky, co se ozývaly za mnou, jsem uslyšel na poslední chvíli.
Projela mnou vlna strachu.
Sayoran? Yamamoto? Co je horší? Při vzpomínce na Sayorana jsem se uvnitř zachvěl. Připadalo mi, že už nikdy nebudu schopen s ním promluvit, nebo se mu jen podívat do obličeje. Předtím jsem mu chtěl něco říct, ale...všechno se točilo, v krku jsem měl knedlík a připadal jsem si asi tak velký jako ten nejposlednější mikrob na podrážce u boty. A taky bych se jím chtěl stát. Ano, zmizet. Aby mě už nikdy nikdo na světě nespatřil.
Jak se kroky stále přibližovaly, chtěl jsem se ohlédnout, ale také to mohl být jen někdo, kdo prochází kolem mě. Jenomže kolemjdoucí to nebyl.
,,Kineeeee!!!"Yoshiro mě svou vahou málem povalil na zem. Svými kostnatými rukami se mi obmotal kolem krku a když jsem se převážil dozadu, před očima se mi už už míhaly hvězdičky.
,,Co blbneš?! Chceš mě zabít?"
Yoshiro se zatvářil provinile. Dávno už se mě pustil a kráčel vedle mě. Já ještě popadal dech.
,,Jsi nějak zamračenej."Řekl Yoshiro.
,,No a co. Každej má někdy den blbec."Řek jsem a naznačil rukou, že mi straší ve věži a přitom se ušklíbl, i když jsem se cítil mizerně. Nemohl jsem vypadat vesele. Vlastně jsem si myslel, že už do konce života nebudu veselý. Ano, vstoupím nejspíš do kláštera, kde mi budou přezdívat "smutný mnich". Budu mít na sobě takové to oranžové roucho a svěšené koutky úst mi zůstanou do konce života. Možná ke mně zavolají doktora, jestli je to normální a ten se pokusí mi je zvednout, ale nepůjde mu to ani páčidlem, protože svaly na mé tváři budou strašně ztuhlé. Tak je to.
,,...a proto si myslím, že pan Kiniya o matice vůbec nic neví a hraje si na machra."Ajaj, mezitím, co jsem přemýšlel, Yoshiro spustil svůj obvyklý vodopád řečí. Mluvil obvykle o všem, co se toho dne stalo.
,,Kine, posloucháš mě?"
,,Hm."
,,Tobě fakt něco je!"Upřel na mě své velké moudré oči a na obličeji se mu vytvořil ten výraz, co užívá, když se mě snaží prokouknout. Jako tehdy, když se ptal, kdo snědl poslední kousek jeho narozeninového dortu. To nám bylo...šest? Známe se už tak dlouho, že skoro nemá smysl mu lhát.
,,Say!"Vykřikl Kin vítězoslavně. ,,Já to věděl! Že ty s ním něco máš!"
,,Yoshiro, neječ tolik!"Snažil jsem se rukou umlčet výskajícího poskakujícího Yoshira, ale on se mi hned vytrhl. ,,Náš Kiník má sladké tajemství!"Zatvářil se jako ďáblík. Někdy by mě zajímalo jak to dělá, že mi na očích vyčte přesně to, o čem přemýšlím.
,,No jo no jo ale pssst!! Nemusíš to ječet na celou ulici!"Chytl jsem Yoshira na rameno. Ten se nechápavě rozhlédl kolem sebe.
,,Vždyť tu nikdo není. A neboj, Kine, za tohle tě nemůžou zavřít. Teda aspoň jestli myslíš na to, na co myslím já. Jsi zamilovanej?"
Tohle na mě bylo moc. Kde vzal ty myšlenky?! Ale sklopil jsem hlavu. ,,Asi."
,,A on?"
,,Právě mi vyznal své city."
,,No to je žůžo! Ve škole je nový páreček! Pozveš mě na svatbu?"
,,Yoshiro, sklapni už!"
,,Počkej, to nechápu. Jestli ty miluješ jeho a on tebe a ty jeho a on...tak proč jsi smutný? Kine, to nevadí, že budeš tak ošklivá nevěsta, nejhorší šaty mívají přece družičky."
,,Yoshiro...já mu řekl...já..."Opíral jsem se o Yoshirova ramena, protože jsem měl pocit, že brzo upadnu.
,,Cos mu řekl?"
,,Já...nevím....co se to stalo..."
,,Kine, při všech čertech, cos mu to řekl???"
,,Že musím na velkou!!"
,,Co?!"Yoshira to očividně porazilo. Asi vteřinu čučel a jeho mozeček přitom pracoval na plné obrátky. Mohl jsem vidět ta soukolí, jak se otáčí. Pak se začal chechtat. ,,Bože, horší vyznání lásky jsem ještě neslyšel!"Vykřikoval a já se zase snažil ucpat mu rukou pusu. Beznadějně. Koukal jsem, jestli kolem náhodou nejede expres z blázince, abych tam Yoshira mohl uklidit, protože se smál jako šílený.
Když s tím konečně přestal, setřel si slzy u očí a promluvil:,,Tak proč teda nejdeš k němu domů a neuvedeš to na pravou míru?"
Uhýbal jsem zrakem. ,,Nechce se mi."
,,Na tak hloupou výmluvu ti neskočím. Pojď, půjdeme společně, jestli to nezvládneš, udělám ti morální podporu." Ale mě se stejně nechtělo. Jenomže Yoshiro se nedal odbít. Vzal mě za ruce a doslova odtáhl směrem k honosnému domu. Když jsme tam byli, uvědomil jsem si, že mi ještě nikdy nepřipadal tak obrovský.
Yoshiro mě dotáhl až ke dveřím a zmáčkl za mě zvonek.
Pak se na mě otočil:,,Přeji příjemnou zábavu, Kiníku."Zasmál se a pelášil pryč.
Hned na to se dveře otevřely. Bylo pozdě vzít nohy na ramena a utíkat taky.
Vzhlédl jsem nahoru.
Jenže ten, kdo se na mě z výšky díval, nebyl Sayoran. Byl to cizí kluk!
je.... kdo to je??? že by Sayův brátranec? já se tak těším na další díl!!!