Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Září 2009

Yorusoi2

29. září 2009 v 11:30 | Reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Já si opravdu nemůžu pomoci. Soi Fong a Yoruichi mi nějak přirostly k srdciXD. Možná právě proto, že se k sobě tolik hoděj. Já opravdu nevím. Škoda jen, že v Bleach jejich vztah je založen na přátelství....i když u Soi Fong by se o tom mohlo DOST diskutovat XD. No nic přejdeme už k druhé fanfiction, která je věnována právě těmto dvoum.

Žánr: Drama

Toto fanfiction nebude komedie jako předešlé. Ostatně..uvidíte sami ;-)

Jedno století. Hrozně dlouhá doba. Už je tomu jedno století co odešla. Tenkrát zmizela zničehonic. Nerozloučila se, nevysvětlila to. Prostě byla pryč. Soi Fong na svoji velitelku neustále vzpomíná. I po sto letech na ni nezapomněla. Byla pro ní bůh, kterého uctívala, uznávala a chtěla chránit. Boha, kterého milovala nade vše. A pak náhle, byla pryč. Soi Fong to zlomilo. Připadala si zrazena. Kvůli tomu den ode dne usilovně trénovala, jen aby mohla zesílit. Z lásky, úcty a uznání se stala zášť a nenávist. "Nenávidím vás Yoruichi-sama....NE....vy si hodnost sama ani nezasloužíte!!!!" Vzteká se jednou při tréninku Soi Fong. Její síla rostla den ode dne. Bylo to proto, že chtěla zesílit, aby jednou svoji velitelku....omyl...bývalou velitelku jednou porazila a osobně zatkla za útěk. Byla tím natolik oslepena. Lidi okolo ní neměli žádnou hodnotu. Její milý úsměv a nesmělé chování se změnily v aroganci, pohrdání. Ano. Tohle všechno z ní udělala Yoruichi. Svým útěkem natolik Soi Fong zničila. Soi Fong nastoupila jako kapitán místo své velitelky a tím se stala také velitelem druhé divize. Každý den chtivě čekala až nastane hodina H. Chvíle, kdy Yoruichi zase spatří a....co se vlastně stane až po takové době uvidí svoji bývalou velitelku? Ovšem. Nenávidí jí, takže budou bojovat. Ale pokud vyhraje Soi Fong, co se bude dít? Zmizí všechna bolest a utrpení a tím Yoruichi odpustí? Co z toho vlastně Soi Fong bude mít? To nevěděla ani ona. Ačkoli chtěla zatknout a v nejhorším případě i zabít Yoruichi, nijak by jí to nepomohlo. Možná jen chce mít nějaký cíl. Možná. Soi Fong se za těch sto let prohnalo hlavou tolik myšlenek, že už jí z toho po nocích bolí hlava. Den střídal den a nastala slibovaná hodina H. "Ty....ty jsi....Yoruchi"řekne překvapeně Soi Fong. "Dlouho jsme se neviděli, Soi Fong" s úsměvem řekne Yoruichi. Soi Fong čekala cokoli. Čekala, že jakmile Yoruichi uvidí, tak se rozčílí a bude jí chtít roztrhat na kousky. Čekala jakýkoli projev zloby. Jenže nic takového nepřicházelo. Soi Fong ve skrytu duše byla hrozně ráda, že zase vidí Svou milovanou Yoruichi-sama. "Tak to ne, tohle nesmím dopustit. Celých sto let usilovně trénuju a čekám na tento den. Den, kdy porazím Yoruichi." Pomyslí si Soi Fong a radost skryje kamsi do nejtemnějších hlubin svýho srdce. "Dnes si ověříme kdo je silnější Yoruichi" řekne arogantní bývalá žačka své učitelce. Yoruichi se nestačí divit. Takovouhle Soi Fong neznala. Vždy to byla milá a hodná dívka a taková i roztomilá. A teď. Teď už je z ní dospělá žena. Roztomilost byla fuč a hodná už zřejmě také nebyla. Začala bitva....obrovská bitva mezi Studentem a učitelem. (Nebudu rozepisovat dění bitvy....kdo to chce vidět, tak ať se podívá na bleachXD). Soi Fong vyhrávala. Přišlo jí to až komicky snadné. Jenže Yoruichi jí pouze nehchtěla ublížit. Nakonec byla Soi FOng poražena. "Tak a co teď? Snila jsem o tom, že ji porazím a brala to jako jasnou a již vyřízenou věc. A já prohrála" Soi Fong se i přes tyhleto myšlenky v duchu smála. Prohrála, protože Yoruichi, je její bůh. Nad někým takovým ona nemůže vyhrát. Soi Fong náhle popadne žal. Z očí se jí probojovávají slzy. Vytrysknou jich vodopády. Yoruichi jen nečinně přihlíží. "Proč....Proč ste mě nevzala s sebou, Yoruichi-sama?" po těchto slovech se Soi Fong kácí celá ubrečená k zemi. Yoruichi na ní chvilku kouká. Soi Fong se z toho nátlaku na ní udělá špatně a omdlí. To už ji Yoruichi vezme do náruče a odběhne s ní někam daleko od místa bojiště. Zastaví se na paloučku. Tam Soi Fong opatrně položí na zem a přisedne k ní. "Proč jsem tě nevzala sebou? Soi Fong....omlouvám se" řekne Yoruichi bezvědomé dívce do jejích zavřených očí a pohladí ji po obličeji. "Uplynulo sto let a ty máš stále hebkou tvář jako kdysi" Yoruichi tyto slova, která právě vypustila z úst donutí se usmát. Soi Fong se po pěti minutách probere a okamžitě vstane. "Jen klid, ještě se ti udělá zase špatně, Soi Fong". "Ehm...Yoruichi-sama....já...ani si neumíte představit jaké to tu bez vás bylo." začala vyprávět Soi Fong. Yoruichi se na ní podívala. "Je z tebe teď opravdu silný protivník. Myslím, že všechno zlé je pro něco dobré a zdá se ,že ti to pomohlo. Mnohdy se totiž člověk nejvíce snaží v době, když se chce pomstít." řekne zase Yoruichi. "To je sice pěkný, ale já bych raději byla s váma a slabší než sama a silnější. Bohužel ta druhá možnost se stala" Yoruichi začíná pomalu docházet, proč je vlastně Soi Fong tolik naštvaná. "Soi Fong. Uplynulo sto let. Sto let jsme se neviděli, ale v tobě proudí vztek, jež tě popohání dál. Nevěřím tomu, že je to z pomsty. Tobě způsobilo obrovskou ránu něco jiného, že? Řekni mi, proč se na mě vlastně tolik zlobíš? Dosáhla si hodnosti kapitána a obrovské síly. A určitě si i sama po čase zjistila, že díky mému utěku si vlastně začala více trénovat. Tvá zloba v tobě i přesto zůstala. Řekni, co je pravý důvod toho, že se tolik zlobíš?" Soi Fong si pomalu sedne a hlavu si schová mezi kolena, aby Yoruichi nespatřila její nově tekoucí slzy. "Pravý důvod? To jsem tak lehce k přečtení? Yoruichi-sama pravý důvod mojí zloby je ta....zkrátka mohla ste se se mnou aspoň rozloučit." Soi Fong již nadále při těchto slovech nedovede zahnat obrovskou vlnu slz. "Soi Fong, vím, že na tebe tlačím, ale lžeš. Rozloučení není také pravý důvod tvé zloby. Po čase a zvlášť po tak dlouhém čase zapomeneš." Soi Fong po slovech své velitelky zvedla hlavu. Už jí bylo naprosto jedno jestli Yoruichi uvidí slzy nebo ne. "Yoruichi-sama.....Proč se mě ptáte na něco, co již už víte? Copak to chcete slyšet z mých úst? Je viditelné, že míříte do určitého bodu. Vy to chcete slyšet, že?" Yoruichi po slovech Soi Fong jen mírně kývne hlavou na souhlas a ještě k tomu dodá "Soi Fong. Je jistá možnost, která by to vysvetlovala, ale tomu odmítám věřit. Prostě tomu neuvěřím dokud se o tom nepřesvědčím" Soi Fong se začala hrozně klepat. "Soi Fong....myslela sis, že tomu utečeš, že? Myslela sis, že to zamaskuješ za nenávistí. Vedlo se ti skvěle. Bohužel ani těch sto let ti nestačilo k úplnému pohlcení, aby se z toho stala čistá nenávist. Stačil ti jeden pohled na ní. Jedno jediné dotknutí při souboji a jedna jediná prohra a je zase vše zpátky a mhohem intenzivnější než kdysi. Vše se to nahromáždilo na jednom místě a teď to všechno vyplulo na povrch. Jestli jí to neřekneš tak vybouchneš" říká si Soi Fong pro sebe. Spíš jí to řiká její vnitřní já. A také, že mělo pravdu. Soi Fong byla na pokraji nervového zhroucení, jak se to na ní všechno sesypalo. Musí jí to říct. Spadne z ní ta obrovská tíha. Uleví se jí. "Dělej, Soi Fong teď nebo nikdy,dělej, NO TAK DĚLEJ!!!" Okřikuje se neustále Soi Fong. "Dělej, sakra.....DOBŘE....no tak dobře" okřikne se naposledy. Nadechne se. Jde jí to ztěžka. Srdce jí buší jako o závod. Tak rychle, že nestíhá dýchat. I přesto, že jí to bolí se nadechne. A řekne "Yoruichi-sama....já...vás......" Zkončí v tom nejdůležitějším, jelikož se musí znovu nadechnout a pokračuje dál. "Miluji vás, Yoruichi-sama" doslova zakřičí. Po těchto slovech z ní opravdu spadla vešlerá ta tíha, skutečně se jí ulevilo. Chvilku tam tak mlčky sedí. Yoruichi nemá slov. Nevěděla, co říct, jak se zachovat. Soi Fong to ticho po čase začalo hrozně tížit a znervózňovat. "Ehm....Yoruichi-sama....myslím, že půjdu. Vyhrála jste, já prohrála. Musím nést následky. Nemohu vás zatknout. Sbohem Yoruichi-sama" Soi Fong se zvedla a pomalu odcházela. Nechala tam Yoruichi samotnou. Cítila se dobře. Řekla jí to. Konečně dokázala říct, co vlastně cítí. Šla klidně a pomalu. Neměla kam spěchat. Yoruichi mezitím seděla a mlčky koukala do nebe. Soi Fong jí udělala v hlavě guláš. "Takže Soi Fong mě miluje. Myslela jsem si to, ale nechtěla jsem tomu věřit. Nyní chápu proč se cítila tak zrazena. Musela být opravdu opuštěná. Chudák malá" Přesně takovéto myšlenky se jí honily hlavou. Upřímně. Nikdy pořádně nevěděla, co ke své žačce cítí. Přátelství to nebylo. Když jí byla Soi Fong po boku, tak měla ochranářské pudy. Chtěla jí učit. Tolik touhy v životě nezažila. Upřímně k lásce to nemělo daleko. Ale byla to láska? Jak to poznat? Je jen jediný způsob. Yoruichi se zvedne a začne se soustředit. Na duševní napětí. Mezi velkým počtem různých napětí ihned rozpozná tu, jež patří Soi Fong. Chce si s ní promluvit. Neměla ji nechat jít. Soi Fong od ní moc daleko není. Opatrně k Soi Fong přiběhne. Spatří jí sedět na stromě hledíc na nebe. Je tolik zabraná do vlastních myšlenek, že si ani nevšimne Yoruichi a už vůbec ne jejího duševního napětí. Yoruichi k ní přiskočí a podívá se Soi Fong do očí. Jakmile se setkají ty kočičí oči s temně černýma vznikne mezi nimi zvláštní druh napětí. U Soi Fong je normální, že je nervózní po boku Yoruichi. Zvlášť, když jí kouká do očí. Tento pocit ovšem v tuto chvíli zažívá i Yoruichi. Nikdy své žačce tak hluboce do očí nekoukala. Do těch temně zbarvených očí. Koukala do nich už tisíckrát. Byli tolik známé, ale i přesto jsou dnes úplně jiné. Jako kdyby koukala do úplně jiných očí. Vidí v nich tolik lásky. Nikdy to v žádných očí neviděla. Úplně ji ty oči plné lásky spalují. A ta láska je k ní. K Yoruichi. Zdá se to být romantické. Vše jim hrálo do karet. Sedí na voňavém a květoucím stromě a ptáci zpívají romantické písně. Chybí jen západ slunce. Mezi provoněnou jarní krajinou jsou jen oni dvě. Soi Fong zrudne jako krásné zralé rajče. A Yoruichi není pozadu. Sice nepatrně, ale zato viditelně také zrudne. Pocity štěstí, strachu, nervozity se mezi nimi střídá jako májové počasí. Yoruichi se náhle přestane ovládat. Přibliží se k Soi Fong. Jakmile se přiblíží k jejímu uchu pošeptá "Nikdy jsem nic takového nezažila....co jsi to se mnou provedla? Soi Fong" Soi Fong se usměje. Při Yurichiných slovech zavírá oči. Ten její hlas. Miluje ho. A ještě k tomu Yoruichin horký dech dopadal na její krk. To ji doslova vzrušovalo. Yoruichi se odtáhne od jejího ucha a začne se přibližovat ke rtům Soi Fong. "Jestli se teď probudím, tak to budu brát už jako zákon schválnosti" pomyslí si Soi Fong. Naštěstí se nic takového nestalo. Yoruichi jejich rty opravdu propojí. Soi Fong je v tu ránu v sedmém nebi. Dělají se jí mžiky před očima. Vždy toužila po této chvíli a nyní se to skutečně odehrává. Yoruichi si uvědomí co právě dělá a rychle se odtáhne. "Sakra co to dělám? Je to snad těma jejíma očima? Jakto že to pociťuji až teď? Že by snad její vyznání mělo takovou moc až otevřeli mé doposud zavřené oči?" Yoruichi se zabere do svých myšlenek natolik, že nechá po tom, co se odehrálo nechápající Soi Fong napospas otázek. I ona se díky tomu zabere do svých myšlenek "Proč Yoruichi-sama přestala? Ne. Takhle to nemůže nechat zkončit. Jsem už strašně blízko." Soi Fong se doslova přestane ovládat. Popadne nevnímající Yoruichi za ramena a přitáhne si jí k sobě. Yoruichi se nijak nebrání. Tentokrát spojí jejich rty Soi Fong. A aby se Yoruichi hned zase neodtáhla, tak ji Soi Fong pevně držela. Yoruichi nemá v úmyslu přestat. Naopak. Prohloubí polibek a hladí Soi Fong po celém těle. A Soi Fong se přidá. Vše jí vrací a zapojí do toho i tak dlouho skrývanou touhu. Odtrhnou se od sebe až po nějaké době. Obě se na sebe podívají. Yoruichi chytne svojí žačku do náručí. Soi Fong není proti a tak se nechá Yoruichi přitáhnout. Užívají si tak jedna druhé ještě dlouho.........dokud nenastal čas se zase od sebe oddělit a netrpělivě čekat na den, kdy se znovu shledají....THE END

No tak doufám, že vám to na čas bude stačit:-D

Yorusoi

29. září 2009 v 11:29 | Reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Hele lidi pořád slibuju a skutek utek že?...a víte vy co? Je na čase vidět výsledky....

Kdyžták ještě nemám internet....dělám to ve škole....je to jedna z prvních povídek co jsem napsala

Mno takže teď momentálně čtu mangu Bleach a propadla jsem jí. Hlavně dvěma postavám. Sice tam jedna z nich je až po dlouhé době, ale snad jen kvůli těm dvěma jsem to začala číst. Kdo to je..? Jsou to dvě dívky (jinak bych to ani zde nezvěřejňovalaXD) Jedna se jmenuje Soi Fong a ta druhá Yorurichi. Žák a její mistr. Ano ano....vím. Nejsou v manze ani v anime zpárovány. Já to vim....jenže. Trochu jsem se v tom začala vrtat. Spatřila jsem pár obrázků z těma dvěma. Dost se mi líbí tenhle pairing. Takže tohle je moje první fanfiction. A jsem zvědavá na vaše názory. (Mimochodem mám další kapitolu Naary a povídku o které jsem se pouze zmiňovala už spatřila světlo světa třetí kapitola.....světe div se...dnešek jsem celý věnovala povídkámXD) už dost keců. Přejdeme k povídce.

Žánr: Komedie/Parodie
Pairing: Soi Fong/ Yoruichi

Dnes byl nádherný den. Nádherný a neobyčejný. Teda aspoň pro dívku právě sedíc a odpočívajíc na zemi po tréninku se svou Suzumebachi (pro nezasvěcené do Bleache: Zkráceně, je to její zbraň..nadále nebudu rozebíratXD) . Pro Soi Fong byl tento den opravdu neobyčejný. Dnes byl totiž valentýn. Den všech zamilovaných. Soi Fong si neustále opakovala svůj plán. "Yoruichi-sama dostane ode mě bomboniéru, ale musím být nenápadná...nesmí mě vidět" S úsměvem se zvedla a odešla. Ovšem nevšimla si, že její učitel byl celou tu dobu na jednom stromě kousek od ní v podobě kočky a vše to slyšel. Sice je z ní cítit opravdu silné duševní napětí, ale tomu Soi Fong chybně nevěnovala pozornost. "Takže ty mi chceš dát k valentýnu dárek a být přitom nenápadná. Jak pošetilé, Soi Fong" řekla Yoruichi v podobě kočky a seskočila ze stromu. "Tak ti to uděláme trochu složitější, Soi Fong." Přeměnila se do své pravé podoby a šla směrem, kterým se její žačka vydala. Jakmile byla v dostatečné blizkosti zakřičela na svou žačku. "Jdeme trénovat, Soi Fong" Soi Fong se překvapeně otočila. Teď teprve věnovala pozornost duševního napětí. "A-ale Yoruichi-sama já ještě....ještě něco musím zařídit." Začne se okamžitě vykrucovat z tréninku. "Žádné výmluvy, Soi Fong. Viděla jsem tě trénovat, takže na trénink se mnou určitě čas máš. Neříkej mi, že máš nějakou misi. To bych musela vědět už dřív." Soi Fong neměla na výběr. Musela uposlechnout svoji Učitelku. Tak se tedy vydala směrem k Yoruichi a modlila se k tomu, aby trénink nezabral celý den. Yoruichi ovšem o dárku k valentýnu věděla a tak naschvál jen tak Soi Fong nepustila. Trénink trval celý půl den. Soi Fong již byla naprosto vyčerpaná. A to se jí hodilo. Unaveně sebou švihla o zem. "Yoruichi-sama...já už nemůžu. Jsem naprosto vyčerpaná" Yoruichi jí pomohla vstát. "Tak dobrá. Dnes tě už nechám na pokoji. Ale musím tě pochválit. Jsi opravdu den ode dne silnější."..Soi Fong se začervenala a poděkovala. "Pak tedy zajdeme někam. Třeba do horkých pramenů. Co ty na to?" zeptá se Yoruichi a přitom si tiše libuje..."Ne, Soi Fong, nenápadná být opravdu nemůžeš. Chci ten dárek od tebe dostat osobně." "A-ale..." Začne namítat Soi Fong. "žádné ale, dneska máš snad volno ne? Žádné výmluvy, jdeme" Nakáže Yoruichi. Soi Fong jen odevzdaně přikývne a začíná být zoufalá. "Jestli mě dnes Yoruichi-sama nepustí, tak jí to nebudu moci dát aniž bych byla nenápadná. Je to jako kdyby mi to dělala naschvál. Počkat. Dám jí to až bude spát. Musím být ale rychlá. Musím být pryč dříve než jí probudí mé duševní napětí, ano. Yoruichi-sama. Dám vám dárek i za cenu svého ztrapnění. Soi Fong, ty jsi génius" Začne se tiše radovat nad tím, co právě vymyslela. Jenže netušila, že přesně tohle bylo to, čeho chtěla Yoruichi dosáhnout. Dojdou k pramenům. Yoruichi se začne pomalu slékat před Soi Fong. Ta zčervená a okamžitě se otočí. Aby neviděla Yoruichi nahou a aby Yoruichi nespatřila potůček krve, jenž se vytrousil z jejího nosu. Yoruichi se nad reakcí Soi Fong pousměje a řekne "Ale copak to je za nesmělé chování, Soi Fong? Copak nechceš vidět svoji učitelku nahou?" Soi Fong stojíc neustále zády k ní řekne překvapeně..."Yoruichi-sama, o čem to mluvíte? Proč bych tohle měla dělat? Copak jsem perverzní?" "Nevím, zda jsi nebo nejsi perverzní. Co když se pod tou maskou nesmělosti skrývá jakýsi perverzák" řekne s výsměchem Yoruichi. "Yoruichi-sama tohle není vtipné" zakřičí Soi Fong..."ale musím uznat, že bych chtěla vidět Yoruichi-sama nahou" Pomyslí si pro sebe Soi Fong..."Na co to myslím, nejsem perverzák, nejsem perverzák" začíná si v duchu říkat a přitom zběsile třepe hlavou. Z Yoruičinýho pohledu to muselo být dost komické. "Tak už tam tak nestůj a pojď taky do vody. Je to opravdu uklidňující, Soi Fong." Soi Fong se konečně otočí. Yoruichi byla zahalena po krk ve vodě. "Jaká škoda" Pomyslí si zase Soi Fong. "Sakra, přestaň myslet na takové věci!!!! Nejsem perverzák, nejsem perverzák, nejsem perverzák" Zase začne zběsile třepat hlavou. Yoruichi začne mít trochu strach o svou žačku. "Co se s tebou dnes děje, hm?" řekne starostlivě Yoruichi. "N-nic." okamžitě odpoví Soi Fong. "Tak už pojď do vody. Zdržuješ." Soi Fong se začne chystat ke slékání oděvu. V tom jí zastaví pohled patřící Yoruichi. "Yoruichi-sama...prosím, m-můžete se o...otočit..?" Yoruichi vykulí oči a začne se zase smát. "Ale no tak Soi Fong. To se tak moc stydíš?" Yoruichi se dneškem opravdu baví. Vychutnává si tu její nesmělost. Zavádí jí to to velice komických situacích. "Yoruichi-sama přece nejste perverzní" Řekne celá rudá Soi Fong. "A co když ano?" Poškádlí svojí žačku. "Y-Yoruichi-sama!!!!" Soi Fong už neví kudy kam. "Tak dobrá, dobrá" Yoruichi nechá Soi Fong napokoji a konečně se otočí. Soi Fong si konečně sundá veškerý oděv a konečně se chystá vlézt do vody. Jde dost pomalu. Yoruichi už nebaví nadále čekat než se Soi Fong odhodlá do vody vlézt. Otočí se směrem k ní a Stáhne ji do vody. "Yoruichi-sama, Baka!" řekne rozlobená Soi Fong své učitelce. "No tak, no tak. Nebudeš přece nadávat své učitelce ne?" Soi Fong otoči oči v sloup. "Hluboce se omlouvám Yoruichi-sama" Yoruichi se na ní podívá "áááh..ty se nikdy nezměníš že, Soi Fong? Kolikrát ti mám říkat, že se ke mě můžeš chovat jako k sobě rovnému." Soi Fong zase zrudne. "Já vím, Yoruichi-sama...já jen....ze zvyku. Ale nemusela ste mě tak zběsile chytit a nečekaně mě stáhnout do vody. Lekla jsem se." řekne provinile Soi Fong. "Kdybych to neudělala tak sem nikdy nevlezeš" řekne nakonec Yoruichi a již se tomu ani jedna z nich nevrací. Nastane chvilka klidu. Obě dvě si užívají horkých par a příjemně teplého pramene. Ticho je ale vyrušeno. Náhle začne někdo šíleně křičet. Soi Fong se hrozně lekne a nadskočí. To už ale na ní visí stejně vyděšená Yoruichi. Soi Fong v tu ránu došlo, že ten křik patřil právě Yoruichi. "Yoruichi-sama...co...co se děje?" Yoruichi se uklidní. Stále se ovšem křečovitě drží své žačky. "Ně-něco se mě najednou doktlo a já se hrozně lekla. Doufám, že to nebyl pavouk" Soi Fong vykulí oči. "Naše slavná a silná Yoruichi se bojí pavouků? To snad není možné. Vy, taková bojovnice a bojí se něčeho tak. Tak...." Soi Fong si náhle uvědomí, že Yoruichi je v jejím náručí. "Uáááááá" zakřičí hlasitě Soi Fong. "Oni jsou chlupatí a mají hodně nožiček" vymlouvá se Yoruichi. "Soi Fong? Jsi v pořádku? Hej, HEJ!!!" Pozdě. Její žačka je naprosto mimo. Oči má ve tvaru pohyblivých spirálů a z nosu jí tyskají vodopády krve. "Yoruichi-sama je u mě tak hrozně moc blízko. A je celá nahá" opakuje si stále dokola Soi Fong. "Hej Soi Fong...co je? Hej" Yoruichi se snaží svou žačku probudit a třepe s ní jako o život. Bezvýsledně......Po chilce."Už jsi v pohodě?" Zeptá se starostlivě Yoruichi. "Eh...jistě" Soi Fong vypadá jako kdyby dostala silný úder do nosu. Nos má ucpaný vatou, aby krev nadále netryskala. Nic lepšího Yoruichi nenapadlo. "Prosimtě, co to mělo znamenat Soi Fong?" tázavě se na ní podívá."uhm...to nic. Asi mi selhalo zdravé myšlení" vymluví se Soi Fong. "To sem si opravdu nemohla vymyslet nic lepšího? Yoruichi si teď bude myslet, že nejsem zcela duševně zdráva, baka, baka" zanadává si v duchu Soi Fong. "To si nemyslím" zničehonic řekne Yoruichi. "Já si myslím, že jsi objevila své perverzní choutky že, Soi Fong?" žákyně nevěří svým uším "Yoruichi-sama já nejsem žá-nejsem žádný perverzák" Obhajuje se Soi Fong, ale začne opravdu intenzivně přemýšlet nad tím, jestli nelže. "bylo příjemné mít Yoruichi-sama tak blízko u sebe a nahou *giggle*" pomyslí si v duchu Soi Fong. "Sakra já jsem fakt pervezní...přestaň myslet na nekalosti, Soi Fong" Takhle se napomínala neustále. Yoruichi na její reakci jen pokrčila rameny a prohodila "No, jak myslíš." a začala se zvedat. Soi Fong se zase okamžitě otočila a byla opět rudá. "Yoruichi-sama nemohla byste aspoň upozornit, když vylézáte ven?" Yoruichi se znuděně podívá" No jo pořád, ty neperverzní holko. S tebou je teda fakt zábava" Soi Fong se uraženě podívá stranou."Yoruichi-sama vy snad chcete abych byla perverzní."řekne uraženým tónem. "Možná, že jo, co myslíš ty...Soi Fong?" Uraženost se změní v překvapení. Soi Fong dnes své učitelce opravdu nerozumí. Nadruhou stranu. Vždycky byla taková. "Yoruichi-sama můžete mě poslat na smrt, můžete mi dát za úkol zničit cokoli a kohokoli, ale dobytka ze mě nedělejte." řekne vážně Soi Fong. Tak moc vážně, až Yoruichi jí nechala konečně napokoji."Dobrá, dobrá už tě nechám napokoji." Soi Fong si nad touto větou oddychne a plně důvěřuje tomu, že jí její učitelka nechá konečně být. Bez ostychu tedy vyleze ven a začne se oblékat. Má ale takový divný pocit. Podívá se na Yoruichi. "Yoruichi-sama říkala ste, že mě necháte být. Přestaňte na mě koukat!!!!!" Zakřičí nahlas Soi Fong. "Hihihi....omlouvám se, ale mě to fakt nedalo. Chtěla jsem vidět tvůj překvapený pohled. Neboj, já tě nevykoukám prosím tě. A navíc. Podmínkou bylo nedělat Z TEBE perverzáka. O mě řeč nepadla...hihihih" "Yoruichi-sama přestaňte na mě koukat. Není mi to příjemné." celá rudá rychle zaleze za nejbližší kámen. "Kecám, je mi to příjemné, když na mě koukáte, ale najevo to dát nemohu" posmutní si Soi Fong a rychle si oblékne oděv. Vrátí se ke své učitelce. "Tak Soi Fong co teď?" Yoruichi docházejí nápady co dělat. Večer je až za dvě hodiny. A aby si teď lehla. To se jí opravdu nechtělo. Soi Fong chtěla vypadat jakože už nikam nespěchá a tak řekla. "Mohli bysme se jít najíst. Mám docela hlad. Co myslíte?" Nabídne Soi Fong. "Hm...to není špatný nápad. Tak jo. Jdeme" A vyrazili. Yoruichi trochu přemýšlela o tom, co má Soi Fong v plánu. Chce jí přece dát ten dárek. A třeba už nechce? Tak to ne. Soi Fong mi dá dárek ať to stojí cokoli. Jediné co chci je, aby byla při tom jak mi to dává na stůl načapána mnou. Sakra, jestli to Soi Fong vzdala tak jednoduše, začnu si to vyčítat. Yoruichi se tedy rozhodla jednoznačně. V restauraci před kterou právě stojí společně se svou žačkou se nesmí zdržet déle jak třicet minut. Soi Fong ještě musí pociťovat, že bude mít ještě možnost, aby jí mohla dát dárek na valentýna. "Tak, jdeme" Poručí Yoruichi a Soi Fong s hlasitým "Hai" jde za ní. Objedná si něco, co bude rychle hotové a co rychle zkonzumuje. To samé udělá i Soi Fong. Zdá se, že měli úplně stejný plán. Obě dvě dostali jídlo ve stejnou chvíli. Snědli ho snad rychleji než Naruto rámen(pozn.autora:tuto poznámku sem si nemohla odpustitXD). Zaplatili a rozloučili se spolu. Jakmile Soi Fong zmizí z očí své učitelce, rychle se rozeběhne směrem ke svému pokoji. Yoruichi udělá to samé. "Takže teď mohu využít situce. Yoruichi-sama je teprve na cestě domů a určitě tam nebude za takovou chvilku. Musela by běžet opravdu rychle a k tomu nemá žádný důvod. Tím tedy předám bomboniéru a nikdo nebude vědět od koho je." promyslí svůj plán Soi Fong a rozeběhne se vstříc Yoruičinýmu pokoji. Mezitím Yoruichi vymýšlí zas ten svůj plán. "Určitě se bude snažit využít situace, kdy odcházím z restaurace do svého pokoje. Takže určitě si musím také pospíšit, abych jí tam ještě zastihla a tím ji spatřila jak mi tam ten dárek dává. Pokud se tak nestane, pak to může druhý den popřít." Yoruichi promyslí zase svůj plán a rozebehne se plnou rychlostí směrem ke svému pokoji. Soi Fong se konečně dostala do Yoruichinýho pokoje. Položila dárek na stůl a na něj položila růži. Už se chystala k odchodu(jak jinak než oknem), Když v tom "Stůj, Soi Fong" zakřičí na ní kdosi ze dveří. Soi Fong se pomalu otočí. A spatří svou učitelku (To bylo ale překvapeníXD). "Yoruichi-sama já...přišla jsem se podívat jestli tu náhodou nejste a...." "Nelži mi, Soi Fong" Řekne tiše Yoruichi. Soi Fong neví kudy kam a tak zvolí nejjednodušší způsob. Útěk oknem. Který původně plánovala. Yoruichi hned došlo co má Soi Fong v plánu. Ohromnou rychlostí jí zaterasila cestu a chytla jí za ruku pro případ, kdyby chtěla utéct dveřmi. "Odpověz mi Soi Fong, proč utíkáš?" Soi Fong vhrknou do očí slzy. Tato reakce Yoruichi překvapí a pustí svou žačku. Ta se skácí k zemi. "Omlouvám se Yoruichi-sama. Moc se omlouvám. Chovám se jak malé dítě. Jen sem vám chtěla dát dárek k dnešnímu valentýnu. A abych se vyhla otázkám, které teď rozhodně budete pokládat, tak jsem to chtěla udělat nenápadně." Yoruichi si k ní přiklekne. "Soi Fong. Když chce někdo někomu dát dárek k valentýnu, tak přeci nemusí říkat, co to znamená ne?" řekne uklidňujícím hlasem. "I....i to je důvod proč sem nechtěla být viděna" vykoktá mezi vzlyky Soi Fong. "Soi Fong." Zašeptá yoruichi své vzlykající začce do ucha. "Takže tohle je pravý důvod jejího dnešního chování a vůbec chování ke mě celkově. Ach Soi Fong. Jako člověk jsem zklamala viď? Omlouvám se ti." říká si pro sebe Yoruichi. Soi Fong přestane vzlykat a rychle se zvedne. "To už by stačilo. Přece vám tu nebudu brečet jak malé dítě. Slz už bylo prolito dost. Slzy jsou projevy slabošství a to si pod vaším velením ani nesmím dovolit." Yoruichi se zvedne. Soi Fong se začne chystat k odchodu, ale Yoruichi ji zase zastaví. "Nemůžeš odejít uprostřed konverzace. Navíc je tu ještě jeden problém" Soi Fong se otočí směrem ke svému veliteli, ke kterému tolik vzhlíží, tolik uctívá a tolik.....tolik miluje. "Víš....ty jsi mi přinesla opravdu pěkně drahou bomboniéru a překrásnou růži...a já pro tebe nemám nic" pronese krapítek omluvně Yoruichi. Vzápětí se její pohled změní a doslova Soi Fong začne propalovat očima. "Ehm....jak ste řekla. Tento svátek je určen pro určitý druh emocí a citů. Proto jsem vám já dala dar a proto jste mi ho vy nedala." Vysvětlí situaci Soi Fong. "Ale to není tak, že bych ti nechtěla nic dát Soi Fong. To je proto, že můj dárek nebude nic stát. To je proto, že jsem tě musela dneska celý den někam tahat, abych si mohla určit přesnou chvíli kdy budeš v mém pokoji." Soi Fong dnes OPRAVDU své velitelce nerozumí. "Vy...vy jste...celou tu dobu...věděla, že jsem k vám dnes přijdu?" Yoruichi se při této větě rozesměje. "Ano, věděla. Ale dost keců. Chci ti předat můj dárek." Soi Fong nerozumí. Yoruichi nemá nic v ruce. Pod jejím oblečením asi těžko něco bude. Má oblečení přesně na tělo. I přesto, že Soi Fong nic nikde neviděla tak se její učitelka k ní pomalu přibližovala. Yoruichi už byla od Soi Fong asi pět centimetrů. "Takže....všechno nejlepší k valentýnu Soi Fong" řekne ještě Yoruichi, chytne hbitě a jemně Soi Fong okolo pasu a přitáhne si ji k sobě. Jejich rty se spojí. Soi Fong nemůže uvěřit tomu, co se právě odehrává. Jakmile se vzpamatuje zavře oči a oddává se. Z blaha se Soi Fong podlomí kolena a společně s Yoruichi spadnou na zem. Yoruichi se zvedne. Leží na Soi Fong, která jí hluboce kouká do očí. Soi Fong to napětí mezi nimi už nevydrží a přitáhne si Yoruichi zase k sobě. Takhle to pokračuje ještě nějakou dobu. Soi Fong náhle ztratí veškeré zábrany a zapluje své velitelce pod tričko. "Ale, ale, ale ty jsi teda nakonec perverzák, Soi Fong" Posměšně prohodí yoruichi. "Yoruichi-sama...nejsem perverzák, ale při pohledu na vás občas přemýšlím o opaku"řekne po pravdě Soi Fong. Po těchto slovech skončili obě nahé u Yoruichi v posteli. (Pozn. autora: omlouvám se, ale píšu shoujo-ai povídky né yuri....takže se omlouvám, ale postelové scény budu vynechávat. Každý z vás ať si to domyslí podle svého.XD). Usnou si v náručích a přikryté.........takhle zkončil krásný a neobýčejný den. Takto skončil valentýn Soi Fong, jež tajně milovala svoji Veliteku už opravdu dlouhou dobu. Neví, zda udělala správně. Ale momentálně je jí to uplně jedno. Zažila nejkrásnější valentýn na světě po boku Yoruichi. Po boku svého valentýnského dárku.


Vaše Reiko

comming soon

15. září 2009 v 11:25 | reiko |  Novinky
Hele lidičky...já vim, že sem řekla, že tu budu o prázkách atd. bohužel to nevyšlo...internet zatím nevim kdy dostanu.....navíc mi nefunguje ani ten přitroublej počítač a nootebook taky už vypověděl službu, takže si nic ani nemůžu přinýst ke kámošce a dát to sem....ale měla bych dostat k narozeninám novej nootebook a k tomu i internet....tak snad....SNAD už to konečně vyjde.....ale předem nic neslibuju....a proč to vlastně říkám..? Aby si nikdo z vás nemyslel, že na tenhle blog kašlu....NENÍ TO PRAVDA!!! Jakmile zas budu mít příležitost dám sem pořádnou (ačkoli starouXD) nálož obrázků...a víte co..? To že nemám internet má i svý výhody....ptž se často nudim a nedělám nic jinýho než že píšu povídky.....kapitolovky už jsou hotový skoro všechny až na jednu....mám i plno jiných o kterých jsem se ani nezminovala......bude toho pořádná nálož...a jelikož je do mých narozenin ještě dost času tak se pokusim ještě ten zbytek dokončit....(mám je totiž až v říjnu....a až na samym konci října....takže času ještě dostXD)

Tak se tu mějte a nezapomeňte, že jsem tu taky....

Reiko

Nejlepší kamarádky 3/3

13. září 2009 v 2:18 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Něco jsi brblala.

Po chvilce jsem zjistila, že to je:,,Sssanta...sssanta je úúúchyl."

,,Vidělas ten film?"Usmál se na mě Aki.

Něco mě napadlo. ,,Aki, proč pořád mluví o Santovi?"
,,To vážně netuším. Vždyť my ani neslavíme Vánoce jako v Americe... Jen vím, že kdykoliv se Kana opije, říká něco o Vánocích. Už si z ní kvůli tomu s Lukem střílíme, ale ani ona nám není schopna říct, proč to tak je. Já osobně melu různý blbosti, když jsem opilej, ale tohle mi někdy vrtá hlavou... Možná něco z její minulosti?"

,,Myslíš jako potlačené vzpomínky? Mluvila někdy Kana o době, kdy byla malá?"

,,Když o tom tak mluvíš...nikdy. Ale já myslel, že ty jí budeš znát líp, když jsi s ní kamarádila už v dětství. My s Lukem ji známe přeci jen pár let..."

,,Ale já taky nic nevím..."

Aki pak odešel k telefonu. Slyšela jsem, jak mluví s někým, koho oslovoval "mopslíku".

Přemýšlela jsem o tom.

Pamatuji si, že vždycky, když jsem byla s tebou, měla jsem hodně zvláštní pocit. Něco ve mě se třáslo a já ti chtěla říct tolik slov, ale nikdy jsem to nedokázala. Věci se změnily. A až později jsem zjistila, že jsem to nejspíš všechno zavinila já.

S rodiči už jsem se tak často nestýkala. Ani domů jsem nechodila. Často jsem z práce šla k vám poslechnout si pár Lukových nechutných historek z večírků a probírat, kolik měl už modelek (očividně kecal), bylo to zvláštní, ale i s Akim jsem se sblížila. Některé večery jsme pořádali "holčičí chvilku" šminkovali se a já mu půjčila pár mých šatů, které moc nenosím a on mi zase půjčil své šaty.

Když pak Luk vešel do nablýskaného pokoje, prohodil:,,Někdy si myslím, Aki, že jsi víc holka než naše Kana."

Občas jsme chodili na večírky a já se snažila nebýt tak upjatá a dokonce jsem se začala i bavit. Ale byla tu věc, která mě trápila. Čím dál tím víc mi totiž připadalo, že mezi tebou a mnou je bezedná propast.

,,Kano! No tak! Pomoc už tu bude! Každou chvíli!"Panebože, proč je tu tolik krve? ,,Kano! To ne! Vydrž!"

Přišla jsem k tobě jednou večer domů z večírku. Odešla jsi dřív, tvrdila jsi, že se ti chce spát. Aki byl ještě na večírku, zatímco Luk nalákal jistou slečnu na romantickou procházku nocí s tím nejslavnějším básníkem všech dob (ano, měla jsi slyšet ty jeho krkolomné verše "Tvé oči jsou jako tůň, v níž koupe se kůň, tvá ústa jsou rudá jak železná ruda"-ale slečna s íkvé tykve byla očividně nadšená). Když jsem se vrátila, nespala jsi. Seděla jsi v koupelně na sklopeném záchodovém prkýnku v noční košili se sklenkou v ruce.

,,Neměla bys tolik pít."Řekla jsem. ,,Teda....nevím, jestli kluci snesou další řeči o Santovi."Hloupý pokus o vtip. Dívala ses na stranu, jako bys mě ani neslyšela. Sedla jsem si tedy na dlaždičky.

,,Co je Kano?"

,,Co je? Mám zkaženej život. Už navždycky. Malovala jsem si svatbu, děti....I don´t want it anymore..."

,,Proč?"

,,Prosímtě, které dítě by chtělo žít s alkoholičkou a feťačkou, hm? Ani si neseženu peníze na vlastní byt. Nenajdu si pořádnou práci, dokážu se jenom litovat. Jsem k ničemu. A to kvůli jednomu pitomýmu debilnímu!!!"Práskla jsi skleničkou o zem a ta se rozletěla na tisíce střepů. Jeden z nich se mi náhodou zařízl do nohy.

,,K sakru! Promiň! A teď ještě zraním vlastní kamarádku!" Sáhla jsi po útěrce a dala všechny střepy do kupy. Pak jsi v lékárničce našmátrala hydroxid a postříkala jsi mi ránu.

Nic jsem neříkala, nic jsem nedělala, jen jsem tě sledovala. Naše oči se střetly.

,,Vážně, asi by bylo nejlíp, kdybych se někde v klidu odpráskla, abych přestala ubližovat druhejm."

,,To ne!"Vyjekla jsem.,,Přestaň s tou zatracenou sebelítostí! Vždyť ty nejsi na nic! Jsi milá a hodná a hezká a..."Ups.

,,Hezká? Myslíš, že se někomu líbím?"

,,Někomu...určitě. Máš hezký...oči a taky...vlasy."

,,Dík, Suzu."

Damn!

Když už jsem myslela, že odejdeš z koupelny, všechno se jakoby zvrtlo. Zastavila ses ve dveřích.

,,No, ty jsi taky roztomilá holka, Suzu."Otočila ses na mě.

,,Hm."

,,Luk tě už nějakou dobu pozoruje. On má na zamilovaný holky čich. A víš, co mi říkal?"

Začala jsem rudnout.

,,Že máš určitě chlapa. Prý se občas vznášíš v oblacích a jelikož on už měl údajně mraky slečen, vždycky poznal, když to některá z nich brala vážněji."

,,Hm."

,,Tak kdo to je, Suzu?"

Klekla sis ke mně. Co se dalo dělat. Srdce mi bušilo až v krku. Zariskovala jsem.

,,Ty."

Chvilku ses na mě překvapeně dívala. Pak, byl to zlomek sekundy, než jsem se zorientovala, jsem najednou ležela na podlaze zatímco ty jsi mě líbala na všech možných místech. Uslyšela jsem se říkat "Je mi zima" a tys mě odvedla do vašeho "obýváku" a povalilas mě na pohovku. Všechno to bylo tak neuvěřitelné, že jsem měla pocit, jako kdyby to byl jenom sen, který sleduji z velké dálky. Slyšela jsem se šeptat tvé jméno. Cítila jsem tvé něžné polibky a tvůj dech, cítila jsem dokonce bít tvé srdce těsně u toho mého. Někdy mezi tím jsi mi řekla, že si pamatuješ na to, co se mezi námi událo, když jsi byla tak zpitá. Ne úplně, zdálo se ti o tom. Zdálo se ti o mně. Každou noc. A mně o tobě. Prosila jsem všechny bohy ze všech náboženství, co znám, aby tohle nebyl sen.

Po měsíci randění už jsem měla dost toho, že žiješ v takovém kutlochu. Chtěla jsem, aby ses přestěhovala se mnou do vlastního bytu ale nejdřív ses vymlouvala na to, že nechceš příživničit. Tak jsem uspořádala velikou akci, do které jsem zatáhla i kluky. Aki znal bar, kde hledají někoho, kdo by mohl roznášet pití. Luk tě přemluvil a nestačilo mnoho, abys zapůsobila svým šarmem na majitele a tu práci okamžitě dostala (i když ti neustále čuměl do výstřihu). A já našla perfektní nabídku na levné bydlení.

Pak ses ovšem začala vymlouvat na kluky.

,,Co by beze mně dělali, chudáčkové moji. Ten nový byt je tak daleko..."

,,Vždyť je jen o pár bloků dál!!"

,,No ale stejně."

Takže po ujištění, že budeš moci kluky navštěvovat každý den a po libosti je i venčit a přispívat jim pořád na nájem, ses konečně přestěhovala se mnou do fungl nového bytu.

Společeně jsme ho zařídily a když jsme dokončily všechny úmorné práce, nemohla jsi uvěřit, že bydlení může být tak krásné, vzdušné, prosluněné. Já zase nevěřila, že máš tak málo věcí.
,,Musíme ti koupit něco na sebe, vždyť tohle se páře a tohle je sepraný a tohle už ti určitě neni."

,,Co když do toho zhubnu?"

,,Hubnout nebudeš a na tohle by ses musela s-c-v-r-k-n-o-u-t!"Ukazovala jsem ti miniaturní růžové tílečko jako dělané pro sedmileté děcko.

Tak jsem tě dotáhla na nákupy a jako posilu jsem si přizvala Akiho. Ten nakupování přímo zbožňoval. Měl pět párů lodiček, dvanáct šatů a čtyři boa (i když spoustu z toho z výprodeje, nebo darované). Ale zatímco Aki juchal a óchal u každé růžové věci, ty jsi s odporem odmítala všechno, co tam měli. Nakonec jsme ti s Akim naházeli do náručí pár hadrů, o kterých jsme byli přesvědčeni, že ti budou slušet a ty sis asi dva z nich nakonec koupila. Nákupy se tedy pořádně protáhly. Aki si koupil další boty a boa a mě bolely nohy a tys byla mrzutá.

Ale to vůbec nevadilo, protože jsem věděla, že večer jako vždycky příjde sladké usmiřování.

Přitiskla jsi svůj nos na můj, takže jsme od sebe byly jen pár centimetrů. Hypnotizovala jsi mě pohledem jako lasička. Tvé rty na mém krku, Tvá ruka na mém stehně, dotyk karmínového plyšového polštáře a vůně Tvých vlasů. To byly věci, které mi dodávaly sílu jít dál, ať se dělo cokoliv.

Po práci jsme navštěvovaly Akiho a Luka, na party jsme zatím s nimi nechodily, protože sis zvykala na svojí abstinenci. Věřila jsem, že to takhle bude dál. Dokonce i svůj sen sis hodlala splnit.

,,Až bude mít Luk s nějakou chuděrou děti, budeme mu pomáhat s výchovou. Sám by je určitě zkazil svými oplzlými historkami z hodpod."

,,To snad ne!"

,,Ale ano...je to kruté, že to musím takhle říct, ale svoje děti bych mu do péče nesvěřovala. Umíš si představit Luka jako Taťku?"A opravdu jsem nedokázala. Prostě ta představa, jak má v puse lulku, v náručí drží křičící dítě a po boku mu stojí Věrná Manželka, byla na Luka až příliš komická.

Občas nás i kluci navštívili v našem novém bytečku. I oni byli překvapeni tou úžasnou čistotou, skoro plnou lednicí i přítomností opravdické postele a televize. Někdy se k nám chodili dívat na filmy. O reklamách Aki obvykle přepínal na kanál o módě a bylo těžké ho pak přesvědčit, aby to dal zase zpátky.

Rodičům jsem o Tobě řekla. Neměla jsem pocit, že se mám stydět. Táta nám fandil, máma hvilku oplakávala, že se nejspíš nedočká vnoučat, ale pak mi řekla, že je pro ní hlavní moje štěstí. Tohle jsem na našich měla ráda. Přestože byli na první pohled tak strašně rozdílní, rozhodovali se stejně. A obvykle správně.

Bylo to idylické období. Bohužel jen krátké. Trvalo to asi měsíc a jednoho dne, když jsem se vrátila z práce, našla jsem tě schoulenou na zemi s flaškou v ruce. Zhrozila jsem se, když jsem našla ještě jednu prázdnou pod postelí.

Třásla jsem s tebou. ,,Kano, co se stalo?!"

Mlela jsi zase tu svou báchorku o Santovi.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Nechat tě spát? Zavolat sanitku? Volat severní pól?

Ale vytočila jsem Lukovo číslo. Když to zvedl, uslyšela jsem ve sluchátku romantickou hudbu a v pozadí pištivý chichot nějaké ženy.

,,Haló? Dovolali jste se pardálu Lukovi De Los Lumpos. Co si přejete?"Žena v pozadí se zachechtala, jakoby to byl bůhvíjaký vtip.

,,Luku, tohle je důležitý. Kana se opila."

Okamžitě zmlknul a zamumlal, že se hned jde oblékat. Ještě jsem slyšela hlas v pozadí protestovat, Pak se ozval hluchý tón.

Možná je to vyčerpáním, možná tím, že jsem se praštila do hlavy. Ještě než přijela záchranka, tvůj obličej se mi najednou začal rozmazávat. Už předtím jsem byla mátožná, ale nepřikládala jsem tomu význam. Ale teď se mi všechny barvy slily před očima do jednolité, černočerné tmy. Ach ne, ještě mě neodpouštěj...

,,Co budem dělat?"

,,Nevím....nevím ani...vzlyk...co se stalo."

,,Už ani nemluví o Santovi!"

,,Nech si ty hloupý vtipy!"

,,Je přikrytá, flašku jsi dala pryč, prohledalas byt?"

,,Jo. Žádný jiný alkohol."

,,Skontrolovalas životní funkce?"

,,Prosímtě, Luku! Tohle je vážná situace!"

,,Já mluvím vážně, ale no dobře. Když jsi volala, myslel jsem si, že ti ztrhala celej byt a zdrbla nejmíň půlku vánočních písní, ale ona tu jen tak leží."

Brečela jsem. ,,Copak to nechápeš? Něco se muselo stát, že se tak zřídila, ty o tom nic nevíš?"

,,Ne."

Ticho.

,,Už nechci, aby se to opakovalo."Řekla jsem.

,,Víš, Kana...Kana už taková je. Občas to přežene a..."Luk zachytil můj pohled.,,Co chceš jako dělat? Poslat jí do léčebny? Vymýt jí mozek?"

,,Nevím."

,,Tak si to rozmysli. Kana je dospělá holka. A já jdu spát. Zmeškal jsem noc se zrzavou rajdou z jinýho kontinentu."

Ale Luk to nebral vážně. Sám se někdy opil na párty. Sám si někdy něco dal. Ale nebral to jako nebezpečí. Nebral to jako závislost. Když ses probudila, nejdřív to vypadalo, že už nikdy nepromluvíš, půl dne jsi neřekla nic, bylo to strašné. Když jsem s tebou poprvé promluvila, ukázalo se, že si nejspíš nic z minulého dne nepamatuješ. Zkoušela jsem ti paměť oživit. Šla jsi pro rohlíky. Luk ti napsal smsku, že do nedalekého hotelu přijely nějaké pěkné Němky, Aki ti napsal "Have a nice day" s chibi obličejíkem, jako vždycky. Jedla jsi rohlíky. Něco sis koupila, nejspíš novou rtěnku, jo určitě tuhle, ta je ještě nepoužitá. Jo a vyhodili tě z práce.

Proč? Neodpovědělas.

Jak málo jsem si všímala.

Od té doby jsi už nebyla stejná. Dívala jsem se do tvých prázdných očí a sledovala, jak ten plamen, který v nich vždycky hořel, pomalu uhasínal. Snažila jsem se tě rozveselit. Kupovala jsem ti dárečky, i když jsem sama neměla moc peněz. Roztomilého plyšáčka. Panenku. Knížku. Snažila se tě dostrčit dál. Ale ty už jsi nechtěla. Když jsem se vracela z práce, často jsi nebyla doma. Poprvé jsem tě hledala snad po celém městě, prošla jsem každý klub, domů jsem se vrátila ve tři ráno a našla tě na schodech úplně namol. Vždyť na party se vždycky najde známý, který zaplatí chlast, cigarety, drogy...

Vůbec jsem nevěděla co dělat. Už jsem si zvykla každý večer tě tahat do postele, snažit se do tebe nacpat nějaké jídlo. Bylo toho na mě moc. Ani Akimu a Lukovi to nebylo lhostejné, ale taky nic nezmohli.

A ten Santa...dokonce se mi o něm zdálo. Držel tě ve svých nezvykle obřích tlapách, nos červený a oči zarudlé alkoholem. A ty jsi byla jako přerostlá panenka ve viktoriánských šatech....s lokýnkami...

Most? Na ten den si vzpomínám. Večer jsi nebyla doma. Šla jsem tě hledat. Po bezúspěšné hodině jsem se rozbrečela. Zavolala jsem Akiho i Luka. Rozdělili jsme se. Po patnácti minutách chůze jsi tam najednou stála. Všechno to zoufalství ze mě sice na chvíli spadlo, ale přišly jiné pocity. Strach. Když jsem tě viděla stát na mostě. Dívala ses dolů, na černou hladinu a kývala se. Přišla jsem k tobě...a zezadu tě objala.

Pořád jsem brečela.

,,Víš přece....víš přece, že tě miluju..."Vykoktala jsem z posledních sil. A tak jsme tam stály. Najednou začalo vycházet slunce. Jako nová naděje, která nepřichází.

,,Já tebe taky..."Zašumělo do hladiny.

Je možné, že když někoho milujete, udělali byste pro něj cokoliv. Když se ocitne na pokraji smrti, bojíte se o něj víc než o cokoliv jiného, i kdyby váš život visel na vlásku. Nemůžete spát, nemůžete se nadechnout bez toho, abyste mysleli na svou milovanou. A vidina toho, že byste ji mohli ztratit, je nepředstavitelná. To se přeci nemůže stát. Ne jí. Ne v tomhle světě. Ne v tomhle vesmíru. Prostě nikdy.

"Tak proč mi tohle děláš?"Chtěla jsem říct, ale nemohla jsem přestat brečet.

---

O pár měsíců později jsme spolu seděly v zahradě. V zahradě léčebny. Udělala bych cokoliv, cokoliv, aby jsi byla tou nejšťastnější osobou na světě. Nakonec jsme se s kluky dohodli na tomhle řešení. Pily jsme čaj a pozorovaly kvetoucí sakury. Nějaký lístek ti spadl do vlasů. Usmála ses, když jsem ti ho sundala dolů. Poprvé po tak dlouhé době.

Ucítila jsem chuť tě znovu políbit, přede všemi pacienty i doktory. Bylo mi to jedno. Miluji tě, nejkrásnější stvoření na světě, má éterická vílo, která obživla ze snu, někdy hořkého jako lékořice, ale pokaždé opojného. Vjela jsem ti rukama do vlasů a políbila tě na hebké rty. Tvé řasy mi přejely po víčkách a ze mě najednou opadla všechna úzkost minulých dní, všechny mé starosti, všechny noční můry, které trápily můj spánek, všechny probdělé hodiny, všechny špatné myšlenky, všechny katastrofické scénáře. Na celé planetě jsme zbyly jen ty a já. Dokonale šťastné a bezstarostné postavičky v utopickém románu bez konce a začátku, bez záporáků a dramatických scén. Jen ty a já v tomhle točitém vesmíru naplněném sakurovou vůní a hebkostí tvé kůže. Jen ty a já.

---

,,Suzu! Uděláme si vyjížďku! Oslavíme mé propuštění a vytrvalou abstine-n-ci!"Řekla jsi s kantorovským výrazem ve tváři.

Byly jsme zrovna u vás. Luk měl novou přítelkyni, která se zdála být trvalejší záležitostí a ta ho (kupodivu!) donutila celý váš byt zrenovovat a uklidit, takže vypadal úplně jinak, než když jsem do něj vkročila poprvé. Zdi přímo zářily oslnivě čistou bílou barvou, všude bylo perfektně uklizeno, lednička plná a na nové modré plyšové pohovce se úžasně lenošilo. Mimochodem, jmenovala se Maya, byla to jižanka s nádhernými lehce vlnitými dehtově černými vlasy a záviděníhodnou postavou, která si okamžitě dokázala získat prakticky kohokoliv, včetně Akiho, kterému darovala jedno velmi drahé třpytivé péřové boa. Byl z něj tak nadšený, že ho ukazoval na odiv téměř každý den a všem ho hned představoval. Dokonce mu dal i jméno, říkal mu Bertík. A Maya také byla ta, která s Akim trávila "holčičí jízdy", když jsem já zrovna nebyla po ruce, anebo se k nám dvěma přidávala a měly jsme kosmetické chvilky ve třech.

,,Tak co vy na to?"Obrátila jsem se na Luka a Akiho.

,,Ne ne ne."Zavrtěl rezolutně hlavou Luk. Jen si to užijte vy dvě společně, hrdličky, my už jsme vás otravovali dost."

,,Vždyť nás neotravujete!!"Opáčila jsem.

Teď ale vrtěla hlavou i Maya. ,,Ne, Luk má pravdu. Vyjeďte si jen samy dvě a užijte si to. Jo-a vezměte si moje auto. To Lukovo je nepojízdný."Hodila do strany škleb znamenající "naprostá kraksna" a Luk se zatvářil uraženě, protože o svém autě, na které před měsícem schrastil peníze tak, že vyhrál něco v tombole a střelil to kamarádovi sběrateli za naprosto nekřesťanskou cenu, mluvil skoro jako o své druhé holce a opečovával ho stejně tak (i když stěží objelo blok a na každém čtverečním centimetru jeho kapoty jakoby bylo napsáno "patřím do šrotu").

Tak jsme si vyjely. Řídila jsi. Smála ses. A byl to ten nejúžasnější úsměv, jaký jsem kdy en obraz vídám pořád před sebou. Každá vteřina je jako věčnost. Mluvíš, začínáš se smát...ale pak se něco zvrtne. V očích se ti zaleskne cosi nepopsatelného a úsměv pomalu mizí. Dívám se před sebe, vítr mi žene vlasy do očí a já přes ně vidím...ten vůz. Ne, to není správně. Proč míří na nás? Proč není ve správném pruhu? Proč zrovna my? Proč tu je?

Vidím výraz muže za volantem. Je určitě podnapilý, nedokáže se ovládat. Chechtá se od ucha k uchu. Proč se směje? Proč nás chce zabít? Tohle přece nejde...to není možné.

V poslední chvíli se vrháš přede mě, schováváš mě pod svým tělem.

---

Každou vteřinu mého života. Každé mrknutí oka, každý pohyb, snažím se přesvědčit sama sebe, že jsi ve skutečnosti nezemřela. Že jsi neležela na té silnici, že teď neležíš pod chladnou zemí, že nic z toho se nestalo. Napínám uši pro chvíli, kdy uslyším domovní zvonek, otevřu dveře a Ty tam budeš stát a usmívat se na mě. Obejmeš mě ve své náruči, ucítím sladkou květinovou vůni Tvého parfému i látku Tvého hebkého pleteného svetru i Tvé vlasy na mém krku. Ucítím Tvůj dech a Ty mě políbíš jako už mnohokrát před tím. A pak se budeme ještě dlouho objímat jako lidé, kteří se neviděli stovky let.

Věřím, že příjde den, kdy ti koupím lichý počet růží ke Tvým narozeninám a Ty se na mě skrz ně usměješ. Dám Ti k nim i malého plyšového medvídka, i když vím, že už jsi velká holka, ale objasním to tím, abys měla koho objímat, když nejsem s Tebou.

A znovu se zahledím do Tvých očí a znovu budu usínat vedle tebe, přivinu se k Tobě a stisknu Tvou ruku. Budu přemýšlet o tom, co se Ti asi zdá, jestli v tom snu jsem i já a jestli jsme na nějakém nádherném místě. Vždyť přesně takové sny jsi mi vždycky vyprávěla. Určitě se Ti bude zdát další.

A když se ráno probudím, políbíš mě na rozespalou tvář a dodáš mi naději do dalšího dne. Znovu uslyším kroky bosých chodidel po podlaze, protože pořád ztrácíš své papuče...A těsně před tím, než zavřu dveře od bytu, abych se odebrala do práce, usměješ se na mě a popřeješ mi hezký den...

A když je zavřu, budeš pořád tam. Nerozpadneš se. Nezmizíš. Neobrátíš se v žádný prach. Budeš tam čekat každý den.

A...budeme šťastné...jako v těch snech.

Nejlepší kamarádky 2/3

13. září 2009 v 2:17 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Jednou večer jsi mě přimněla jít na jednu z těch vašich "úpe super pařeb". Už ve dveřích jsem se otřásla. Na pódiu ječel (ano, ječel) nějaký napůl opilý týpek s vlasy nabarvenými na modro-zeleno, na kterém snad nebyl jediný centimetr čtverečný nepotetovaný a bez piercingu. Na parketu se kroutil zástup všelijakých lidí, kteří se dost často podobali zpěvákovi (ani zbytek kapely nevypadal jinak, kytarista zrovna zkoušel co to udělá mlátit do bicích místo paličkou svojí kytarou). Ale vy jste se usmívali. Všechno pro vás bylo naprosto cool a free. Odtáhla jsi mě k baru, Aki si šel popovídat s párkem známých a Luk se urputně pokoušel sbalit barmanku.

Po pár vodkách už jsi to nebyla ty. Taky jsem se napila, ale spíš jsem pomalu usrkávala. Táhla jsi mě na pódium a smála ses.

,,Koukej se trrrochu odvázat...hyk...Suzuuuuu!!"Chvíli jsem s tebou tančila, ale připadala jsem si naprosto směšně. Asi jako prase v kurníku. Teď jsem byla zase já z jiného světa. Bylo mi hloupě, trapně, naprosto neodvázaně, usedle a taky se mi dělalo zle. Mým největším odvazem bývaly narozeninové párty a přišlo opravdu hříšné, když někdo na školní večírek propašoval cigára a holky na záchodech kouřily. Nabízely mi taky. Co to kecám, nenabízely, strkaly mi cigáro přímo do pusy.

,,Nemusíš ani natahovat...no tak!"Zrovna v tu chvíli ale vtrhla na záchody učitelka a zatímco ostatní pohotově zareagovaly, hodily cígo na zem a zašláply (ale nepomohlo jim to-copak jste to právě házely na zem, holky? Saro? Není to kouř, co ti vychází zpod těch gumových podrážek?), já tam prostě jen tak stála s cigárem ležérně naloženém v puse a civěla na učitelku jako vyvoraná myš na nikotinu. Samozřejmě jsme všechny byly po škole, musely uklízet po večírku a pak jsme měly až do konce školního roku službu na úklid, ale co teprve když si pozvali naše rodiče!!

A teď jsi to byla Ty. Jedna z těch tváří ze záchoda, holek, které si myslely, že jsou děsně cool, když ve třinácti hulí, se proměnila v Tebe. Měla jsi červené oči a zvláštní výraz ve tváři...až mě to děsilo. A v tom cígu nebyl tabák, ale marjánka.

Přitiskla jsi mě k sobě a mě se na chvíli robušilo srdce jako o závod. Pak jsem ale ucítila tvůj odér a udělalo se mi ještě hůř. Bezděky jsem se trochu odtáhla.

,,Co je? Suzzzzu? Je ti blbě? Možná ti tohle udělá líííp." Podávala jsi mi cigaretu.

Nevzala jsem si.

,,Suchar...ty jsi takovej sucharrrr Suzzzzuuuu, ty náš sucharrreee."

A pak ses smála a tančila jsi až do rána. Venku bylo světlo, když jsme tě s Akim tahali ven (Luk byl bůhvíkde). Brblala sis pod fousy něco o tom, že ten z***** Santa Claus by se měl rychle přestěhovat, oholit se a změnit si jméno a možná i pořídit si zbrojní pas, protože ty ho jednou dostaneš a až se tak stane, byla bys ráda, kdyby šlo o rovný boj. Pak jsi taky říkala, jak nesnášíš koledy a proč nemůžou být Vánoce když jsou v obchodech slevy.

Položily jsme tě na pohovku, Aki asi tak dvě vteřiny potom padnul na zem, až se jeho boa zavlnilo a usnul tam. Klekla jsem si k tobě. Dodnes nevím, jak je možné, že jsem neusla taky. Místo toho jsem pozorovala tvou andělskou tvář.

Otevřelas najednou oči a podívala jsi se na mě.

,,Suzzzzuuu..."Řekla jsi přiopilým hlasem. ,,Mussííím ti něco řřříííct."

,,Ano?"V jednu malou chvíli jsem doufala, že řekneš... (Panebože co to máš za myšlenky, Suzume, co se to s tebou stalo, je to jen tvá kamarádka jen kamarádka jen kamarádka a nic víc.)

,,Suzzzuuu..."Chytila jsi mě za límec a přitáhla k sobě, takže jsem mohla cítit vodku, která z tebe táhla.,,Já vim, žžžže mi Aki krade dárrrky. Proto ho musimmm zastřřřelit tou pistolí, co sem vyhrála v loterrrrii. Ale neboj, nikddddo se to nnnnedozzzzví prrrotttožžžže miii E. T. poskytne alibi."

,,Samozřejmě, Kano. A teď už spi."Nevěděla jsem, co jiného bych na to mohla říct.

,,Ale slib, žžže to neřřřekneš Akimu. On by byl sssmutnej."

,,Nic neřeknu, slibuju. A už spi." Ale ty ses na mě nepřestala dívat. V tom tvém odpuzujícím děsivém opilém výrazu jsem našla něco...něco jiného.

,,Suzu."

,,Co je?"

,,Suzu, slušelo by ti to v Santově obllleku....fakt."

,,Díky."

,,Proč mi pořřáád někdo krade dárky?"

,,To nevím."

,,Ty bysss mi je nekradla, viď?"

,,Nikdy."

,,Suzzu...ještě jsi mi nedala dárrrek. Na naše shledání."

,,A co bys chtěla?"

,,Pusu."

Je opilá. Je strašně namol. Je namolnamolnamol.

,,Koukni si lehnout a spi. Když hezky budeš spinkat, zítra ti prozradím recept mojí mamky na kocovinu, ju?"Dělala jsem jakobych nic neslyšela a natáhla ruku, abych Ti přitáhla deku. A v tom...jsi mě políbila! Chvilku jsem vzdorovala, ale nakonec jsem proti tomu nenamítala vůbec nic.

Ráno jsem se probudila na koberci. Vlasy jsem měla od coly (??) a zvratků. Ty jsi nikde nebyla. Za to Luk přišel domů. Když se zjevil ve dveřích, vypadal přepadle, ale jakmile mě uviděl, na tváři se mu rozhostil ďábelský úsměv.

,,Nonono...cos to v noci prováděla, mhmmm??"

,,Cože??"Nechápala jsem. Pak jsem si toho všimla. Chvilku mi trvalo, než jsem se vymotala z mojí podivné pozice hada, který se zamotal do vlastního těla. Měla jsem roztrhané oblečení! No, nebylo to nic hrozného, jen vršek byl nahoře úplně rozpáraný a mě vykukovalo něco.

,,Ty úchyle!!!"Rychle jsem strhla z pohovky deku a zabalila se do ní, jakoby mi byla arktická zima.

Luk se chechtal na celé kolo a nemohl zadržet. Teď už nevypadal ani trochu na to, že by v noci někde flámoval. No...možná jen podle těch kruhů pod očima. Hned na to jsi vyšla z koupelny s bílým ručníkem omotaným kolem těla. Vypadala jsi ještě zpustleji než Luk.

,,Hele, jen se na ni podívej!"Uchechtl se Luk a ukázal na mě, červenou jako řepu.

,,Hm."Odpovědělas zombiekovským tónem.

,,Páni, ty taky vypadáš! Vy jste se mi, holky, pořádně rozjely!"V tom se ve vchodových dveřích objevil ještě Aki. (No bezva, a trojka je kompletní, pomyslela jsem si.) Byl celý růžový. Doslova. Ještě jsem neviděla někoho růžovějšího. Stál tam, přiblble se usmíval a kolem těla měl obmotané fialové boa.

,,Čau Aki! Tady slečny si to pěkně užily, že jo? Ty jo, Su, já jsem si říkal, že budeš takovátaslušnáslečinka a zatím tohle! Pamatuješ si aspoň jeho jméno?"Uchichtl se znovu Luk.

Byl na vás vážně bizarní pohled. Ty jsi tam stála celá mokrá, s obřími kruhy pod očima a dělalas, že se tě nic na tomto světě, v této sluneční soustavě a vůbec v celé galaxii, v celém vesmíru netýká, Luk se pobaveně šklebil a vypadal jakoby každou chvíli měl propuknout v další salvu smíchu (což by ovšem nejspíš nevydrželo jeho tričko, které bylo tak průhledné, že by docela dobře na horní polovině těla nemusel mít nic a efekt by se o moc nezměnil) a Aki se klimbal ze strany na stranu, oči obrácené na strop a na tváři blažený výraz, který naznačoval, že je pořád ještě na tripu na jiné planetě.

,,Fajn."To bylo všechno, co jsem řekla. Chtěla jsem podrážděně něco na Luka zakřičet, výraz, který ho odkáže do patřičných míst, ale něco ve mně vědělo, že by ho to ještě víc pobavilo, tak jsem prostě vstala a odešla do koupelny.

O další týden později jsem seděla nad jídlem, dívala se na svůj zdeformovaný obraz na povrchu vidličky a přemýšlela. Myslí na mě? Nemyslí? Co když jsem jí ukradená? Co když mě nenávidí? Byla jsem v tom až po uši. Až po kořínky vlasů. Vlasů... Zazvonil mi mobil. Poznala jsem v něm Akiho hlas.

Když jsem tentýž večer zvonila na tvé dveře, celá jsem se třásla tak, že jsem se nesmírně bála, aby to na mně nikdo nepoznal. Ještě před odchodem jsem provedla zkoušku s papírem položeným na natažených rukách a on mi po pár vteřinách zmateného poskakování spadl na zem. Nervy mi běhaly na plné obrátky. A přesto, když Aki, nalíčený a vpasovaný do role přemiloučké ženy jako obvykle, mi otevřel dveře, našla jsem v sobě sílu nasadit příjemný nemocvlezlý úsměv a pozdravit ho.

,,Čekali jsme tě, Su. Pořád pracuješ..."Pracuji. Pracuji, abych vydělávala peníze. Copak oni vůbec nikdy nechodí do pořádné práce? Aki si mě poměřoval svýma super extra řasyprodlužující řasenkou namalovanýma očima od hlavy k patě a viditelně mu to šrotovalo v hlavě. ,,Su!"Vydal nakonec. To už ale přišel i další člen party.

,,Su! Tobě to ale sluší!"Luk.,,A tvoje vlasy..."

,,Suzu je tady?"Ozvalo se z pokoje. Bylo to jako lavina. Najednou jste tam višichni tři stáli a rentgenovali jste mě svými pohledy. V tu chvíli jsem si pomyslela, jestli vůbec víte, co to je zdvořilost a pár komplimentů, které naprosto vrchovatě stačí. A měla jsem navíc nutkavý pocit, že se začínám zmenšovat.

,,Ach, Suzu!"Po té trapné chvíli jsi promluvila jako první.,,Ty už nejsi blondýna!!"A vrhla ses mi kolem krku. Uměla jsem počítat. Párty teprve začala a z tebe už byl cítit alkohol. Ale přešla jsem to.

,,Jsou ve stejné barvě, jako když jsi byla malá! Tak, jak si tě pamatuju! A ten tvůj účes! To je skoro jako lokny!"

,,Jen takový vlnky. Lokny jsi přece nosila ty." Pípla jsem.

,,Jsem tak ráda, Suzu..."Říkalas, když jsi obmotávala pramínkem mých vlasů svůj prst.,,...že tady jsi."

Ta vaše party! Nevím, proč jsem si myslela, že to bude jiné. Vzala jsem si své nejlepší džínové šaty a po pár minutách jsem je měla polité vínem! Ale ne, nechci tě kárat. To vůbec ne. Prostě už taková jsem. Nedokážu se odvázat. A tehdy jsem se vážně bála, že do vašeho světa nikdy nezapadnu.

Zvlášť když ses chovala takhle...

,,Pojď si zatančit, Suzu!! Trochu se odvaž, Suzu!! Na, třeba ti tohle pomůže, je to travička dobrá, hm... Hej, Suzu, odkdy máš dvojče?"Podávala jsi přitom ruku imaginárnímu dvojčeti.,,Ahoj, jak se menuješ? Suzu tě zatajovala, viď?"

Nic jsem si nevzala. Ale měla jsem strach o tebe. Oprávněný. Postupem času, jak hosté mizeli a zanechávali za sebou spoušť, ještě větší než jak to bylo předtím, jsem si uvědomovala, že tvoje oči jsou stále rudější a nepřítomnější a tvoje nálada se nebezpečně blíží k bodu mrazu. Nakonec ses už jen tak motala, jako zombie. Vypadalo to, že o sobě ani nevíš. Vylila sis na šaty víno, ale nevšímala sis toho. Pořád jsi v nich stála, celá mokrá. Požádala jsem Akiho o pomoc (Lukovi někdo schoval jeho kalhoty, tak je všude hledal) a oblékli jsme tě. Pak jsme tě uložili ke spánku.

Nejlepší kamarádky 1/3

13. září 2009 v 2:16 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Po delší době zase další shoujo ai:-) Hope U like it ;-)

Klečím na silnici. Kolena mě pálí, hlava třeští jako šílená, ruce mám rozedřené do krve a nohy ani necítím. Táhnu je za sebou, když se plazím po rozpáleném asfaltu. Všude kolem se válí kousky Něčeho. Střepy, zkroucený kov... Hlavou mi proletí hrůzná myšlenka, že možná i kousky Tebe! Ale to bych nepřežila. Konečně zahlédnu mezi sutinami tvojí ruku. Vykukuje zpod dveří auta. Jsou těžké, připadají mi těžší než celý svět, ale v tu chvíli bych klidně zvedla i celý svět, abych tě zachránila.

Když je konečně odsunu pryč, padám. Moje křehké ruce mě jen tak tak zastavují několik centimetrů nad tvým obličejem. Nebýt krvavé čáry táhnoucí se po tvém čele a vlasů přilepených ke tvářím, byla bys stejně krásná jako vždycky.

Najednou mi to dojde. Zkouším tvůj tep.

Začaly jsme se spolu přátelit už ve druhé třídě. Přistěhovala ses zrovna do města. Náhle. Nebylo září, ale květen. Někteří lidé ve škole si šuškali, že jste se museli s mámou narychlo přestěhovat. Dodnes si mohu jen domýšlet proč. Ale tehdy jsme to my, děti, stejně nechápaly.

Pamatuji si, jak jsi přikročila k mé lavici, tváře zdravě růžové a buclaté, tmavě hnědé lokýnky ti spadaly až na ramena. Tehdy jsem si pomyslela, že vypadáš jako obživlý plyšáček, tak moc jsi byla roztomilá. Zeptala ses, jestli je vedle mě volno a já přikývla. O přestávce ti kručelo v břiše. Tvrdilas, že sis zapomněla vzít svačinu. Dala jsem ti přesně polovinu své. Tehdy se z nás staly kamarádky.

Prožívaly jsme spolu všechno. Dokonce jsme si byly i malinko podobné, takže si nás někteří lidé pletli se sestrami.

,,Chtěla bych mít sestru jako jsi ty, Kano."Řekla jsem bez rozmyšlení, když nám jedna starší dáma složila kompliment, jaké jsme hezké sestřičky.

,,Já taky, Suzume."Vykouzlila jsi na tváři ten nejhezčí úsměv.

Zpívaly jsme spolu při hodinách hudebky jednu píseň. Byla to naše nejoblíbenější. Pomáhaly jsme si navzájem s úkoly, s venčením mého psa Inukamiho. Často jsme přespávaly jedna u druhé, nebo kempovaly na zahradě, když bylo obzvlášť hezky a naše mámy měly dobrou náladu. Vzpomínáš?

To všechno až do čtvrté třídy. Tehdy jste se zase přestěhovaly. Neřeklas mi o tom, tehdy jsem na tebe byla naštvaná, ale dnes si myslím, že jsi o tom do poslední chvíe nevěděla. Ani nikdo jiný to nevěděl, dokud jsi jednou nepřišla do školy a pak znova a znova a pak nám učitelka řekla, že jste se přestěhovaly. Kam? Už si to město nepamatuji. Jen, že bylo na druhém konci Japonska.

Žila jsem znova svůj život. Neříkám, že jsem měla miliardy přátel a na každém prstě jednoho kluka, ale nějaké kamarády jsem měla, to ano. Sice ne tak blízké, jako jsi mi byla ty, ale mohla jsem s nimi mluvit prakticky o všem. A s nějakými kluky jsem taky chodila. No dobře! Byli dva. První, to byla kardinální chyba mého života. Začala jsem s ním chodit v mých šestnácti. Nejdřív mi připadal jako chytrý milý hoch, ale hodně rychle jsem zjistila, že se mi jen chce dostat pod sukni. Tehdy jsem zúročila to, co jsem se naučila v bojových uměních a on pelášil z mého domu ještě s rozepnutým poklopcem a naprosto zdrcený. Druhý den o mě rozhlásil něco ve smyslu, že jsem chlap, co se převlíká za ženskou. A pak že chlapi nejsou drbny.

Tehdy jsem si obarvila vlasy na blond, nosila extra krátký sukně a poslouchala kapely, které bych dnes označila za prachsprostý brak. Inukami už byl dávno po smrti. Pohřbili jsme ho na zahradě, ale pak jsme se museli s finančních důvodů přestěhovat a o něj jsme se nějak nestarali. Když nám to došlo, nový majitel nám kulantně oznámil, že nechtěl mít na pozemku mrtvýho čokla a tak ho nechal vyhrabat a vyhodit do popelnice. Bylo mi Inukamiho líto. Člověka by do popelnice nikdy nehodili.

V osmnácti jsem se otřepala a přišel další kluk. Měl blond háro a v uchu náušnici. "Bohužel" si brzy našel jinou, ale mě to nevadilo. Jeho ego, které by zabralo celé letiště, mě už pěkně lezlo na nervy.

Našla jsem si práci v kosmetickém salonu. Dohodila mi ji moje milovaná tetička, která pracuje v salonu pro psy, ale kontakty na různé kosmetické firmy a vše, co souvisí s vlasy a krásou, má snad všude. Je nezvykle ukecaná a dokáže si udělat přítele prakticky z kohokoliv, protože s každým má o čem mluvit. Taky nám malinko helpla, když máma přišla o práci a my jsme byli v tísni, protože táta za své "mladické nerozvášnosti" ještě platil neschopností najít si solidní práci a děláním naprosto podřadných věcí, za kterých toho moc skasírovat nemohl.

Ale dost. Mluvím, mluvím, mluvím.

Všechno, co se v tu dobu dělo, nestálo za nic. Až do toho dne. Do toho dne, který se stal mou spásou i prokletím zároveň, do toho dne, kdy jsem potkala Tebe.

Šla jsem tehdy nakoupit něco do obchodu. Něco, co je k jídlu a je to levné. Venku dost foukalo a já měla na sobě svou růžovou poloprůhlednou šálu, kterou jsem dostala kdysi k vánocům. Opravdu ale vypadala spíš jako šátek, než šála. Když jsem přecházela ulici, nebyla tam ani noha, ale jakmile jsem stoupla na poslední kus zebry, cosi mi profičelo za zády skoro jako tajfun.

Už jsem chtěla zanadávat, jak je to možný, že někdo jezdí po ulicích takhle šílenou rychlostí, když jsem zjistila, že nemám svoji šálu. Vítr mi ji asi odfoukl kousek dál po ulici. Ale zatímco jsem breptala pod fousy nelichotivé urážky, kdosi se ke mně blížil. Jakási hnědovlasá dívka. Až když byla jen pár metrů ode mně, poznala jsem, že drží v ruce...mou šálu!

,,Čauves! Myslim, že ste něco ztratila!"Dívka, nebo spíš už žena, na sobě měla prapodivné hnědo-zelené džíny a světle tyrkysovou halenku. Vlasy měla omotané rudým šátkem a na očích nasazené ty obří masařkovité hnědé brýle, které zapříčiní, že nevidíte polovinu obličeje toho, kdo je na sobě má. Já jen poznala, že se usmívá, když mává mou šálou ve vzduchu.

Pár kroků za ní šla ještě dvě individua v džínách a bílých tričkách. Jedno z nich mělo na krku růžovou palestinu, ale víc se rozeznat nedalo.

,,Díky."Řekla jsem, když mi podávala šálu.

,,Hej, někoho mi připomínáte!"Zazubila se žena. Pak se otočila dozadu. ,,Hej! Luku! Neznáš tuhle frajerku?"

Frajerku?? V tu chvíli jsem jen stála přimražená k zemi, neschopná čehokoliv. Žila jsem totiž v domnění, že ta nejšílenější osoba na světě je moje teta Ada, ta, která dělá v salonu a zařídila mi práci, protože si střídavě barví vlasy na červeno, modro, fialovo, nebo růžovo. (Jednou je dokonce měla zelené!)Nosí křiklavé kožichy, čte viktoriánskou pornografii, miluje všechny béčkové horory ze šedesátých let a žije v domě s deseti načančanými čivavami, které zdobí růžovými mašličkami, ztužkami a sponkami bez rozdílu pohlaví, ale ani ona nevypadala dost z jiného světa a nemluvila dost trhle, aby překonala tuhle holku.

Civěla jsem na hnědé skvrny na jejích džínech. Vypadaly, jako by si je tam v záchvatu kreativity udělala sama, protože často připomínaly otisk rukou. Pod blůzou jí vykukovalo tričko, na kterém bylo napsané něco hodně sprostého a co teprve ti její dva společníci! Jednomu trčelo háro na všechny světové strany a druhý by mohl být mojí sestřenicí, i když zcela jasně jevil známky mužského pohlaví. Jejich auto (jen jsem odhadla, že je jejich) bylo celé rudé, ale vzadu z něj trčely dvě obří (plastové?) ruce a na zadní kapotě se skvělo něco, co zdálky připomínalo znak hippies zkřížený s pentagramem.

Kluk, kterého holka před chvílí oslovila, už stál u nás i s jeho dalším společníkem, který kdyby měl místo palestiny boa, mohl by vystupovat v noci v gay baru a kroutil hlavou na otázku, kterou mu položila.

,,Ne. Neznám jí. Nikdy sem jí neviděl."

,,No...tak já asi...asi pudu."Když jsem tam tak stála, jen pár metrů od obchodu ve větru se třemi hippiekoufouny s podezřelými výrazy na tvářích a podezřelými tvářemi na tričkách, bylo mi divně, trapně, měla jsem zaječí úmysly a potřebovala jsem pryč. Ale nějak jsem se nemohla hnout z místa, jako bych byla přilepená obří žvejkou k chodníku. Skoro jsem měla chuť nadzvednout nohu, abych se ujistila, že tomu tak není.

,,Počkej! Nechoď! Jakpa se menuješ?"Upřela na mě svůj pohled. Oči měla jasně zelené, kočičí. Najednou se i mě zdálo, že ji znám.

,,Já jsem...Suzume. Suzume Hideka."V tu chvíli mi to došlo. I jí. Vlastně Tobě. Zajiskřilo nám v očích ve stejnou chvíli. Neměla jsem ani čas přemýšlet nad tím, kam se poděla ta roztomilá holčička s lokýnkami, ta, s kterou jsem si hrála na dvorku, a odkud se zjevila tahle mimozemšťanka s oblečením, které k sobě záměrně neladilo. Měla jsem příliš práce s objímáním své staré kamarádky.

,,Kano! Jsi to ty! Změnila ses!"

,,Však ty taky, však ty taky!"

,,To je novina! Proč jsi mi nikdy nenapsala? Mělas přece moji adresu."

,,Nebyl čas."

,,Aha, no ale to je jedno. Ráda tě vidím!"

V tu chvíli, přesně v tu chvíli, když jsme k sobě tiskly svá těla ve větru a před zraky dvou nechápajících idividuí, se ve mě něco změnilo. Jakoby se přehodila páčka. Lup a šup a lusk a prásk! Ale byl to tak nepostřehnutelný, zvláštní pocit, že jsem se jím vůbec nezabývala. Dnes už vím, co to bylo.

Je to dobré. Tep ještě máš, ale slabý.

,,Prosím, vydrž! Pomoc příjde hned!" Ale jak jí zavolám? Mobil mám rozdrcený na kousky. Už se pomalu začínám modlit, když kolem projíždí nablýskaný červený vůz s jedním pasažérem. Chevrolet. A zpomaluje...

Ten samý večer jsem držela v ruce svůj růžový mobil a stála u okna. Volala jsem rodičům, že jsem se potkala se starou kamarádkou, s Kanou a protože si toho máme hodně co říct a nepočká to do zítra, jdu s ní teď do města. Věděla jsem, že to pochopí. A právě jsem dopsala esemesku, že u ní přespím.

Váš byt (tvůj, Lukův a toho individua...no dobře, Akiův) byl vlastně jen o něco víc, než větší kamrlík. Určitě ti nemusím zdlouhavě popisovat ten bordel ( poházené fusekle, časopisy, knihy a zbytky jídla všude kolem, kupičky zmačkaných papírů, plíseň a prach ), vzniklý tím, že ty, ani tvoji dva přátelé jste nebyli zrovna machři v uklízení (což je slabé, velmi slabé slovo). Neuměla jsem si ani představit, kde spíte (a kde budu spát já, ale stejně jsem nemohla odejít), jelikož tam byla jenom stará pohovka potažená hnědou kůží, která na mnoha místech praskala a koberec zašedlý prachem (odhadovala jsem původní barvu na žlutou). Dalo mi to znát, jak nespoutaným životem jsi žila, protože kdybych já měla takový bordel ve svém pokoji, rodiče by mě snad vydědili.

Rodiče...no ano. Radši jsem se neptala.

Luk se odešel sprchovat a Aki si šel vyrazit ven (ne to není tak, že jsem ho nenáviděla, prostě mi tehdy přišel až moc zvláštní na poměry, ve kterých jsem žila, ale že bych vůči němu něco měla to ne) s "kamarády".

My jsme zůstaly stát (nechtěla jsem se té děsné pohovky ani dotknout!) a povídaly si. O starých, velmi starých časech.

,,Je to tak dávno. Nemůžu tomu prostě uvěřit..."Pípla jsem.

,,To jo. Myslim....myslim, že to byly ty nejlepší roky mého života...jak se to tak...říká."

,,Hm."

Pohlédly jsme si do očí.¨

,,Obarvila sis vlasy."Řeklas.

,,To sis všimla až teď?"

,,Ne. Zbláznila ses? Milovala jsem tvé vlasy! Měly tak nádherný odstín!"

,,A tys měla naposledy lokýnky."Dloubla jsem si.

,,C´mmon! To sis myslela, že budu mít lokny až do konce života?"Uchichtla ses. ,,Umíš si mě představit jako starou bábu, co má na každý straně hlavy jednu loknu, protože na víc jí nezbyly vlasy?"

To ve mně rozbublalo trochu smíchu, ale nezačala jsem se smát, jen jsem malinko pozvedla koutky úst. Ale tys to poznala.

,,Á! Výborně! Už lámu ledy!"Přistoupila jsi ke mně a chytla jsi mě za ruce. Na malý, titěrný okamžik se cosi ve mně zase pohnulo.

Dokud jsi neřekla:,,Pojďme si zahrát paci paci pacičky, jako když jsme byly malé!"

Když Luk vystoupil z koupelny, napůl nahý, napůl obmotaný bílým froté ručníkem, určitě si pomyslel, že jsme se zbláznily, když nás uviděl klečet na zemi a hrát si tu starou dětskou hru s mnoha obnovami (tys říkala "upgrady") a smát se u toho a pištět. Zavadila jsem o něj pohledem. Pořád z něj odkapávala voda. Byl hezký, měl světlé vlasy a jeho svaly, určitě poctivě vymakané hodinami v posilovně měly lehce nazlátlou barvu, což naznačovalo, že se v létě hodně opaloval. Když nás uviděl prvně, zatvářil se překvapeně a poněkud zmateně, ale pak honem nasadil svůj lišácký pobavený úsměv a odebral se ke skříni pro oblečení. Skoro jsem byla v pokušení se tě zeptat, jestli s ním nechodíš, i když to tak na první pohled nevypadalo. Ani jsem nevěděla, proč mě taková chuť popadla, dokonce jsem možná pocítila i záchvěv žárlivosti a taky jsem k tomu měla důvod. Bylo zřejmé, že z Akiho strany žádné nebezpečí nehrozí, ale Luk byl tak hezký kluk...

,,Tak vzpomínka na mládí, jo?"Ušklíbl se, když se převlékl. Před skříní stál rozložený starý paraván.

,,Tys nikdy nehrál takový pacifický hry, co?"Řekla jsi a otočila se směrem k němu.

,,Já? No dovol!"

Znovu jsi pohlédla na mě. ,,Tady Luk totiž v mládí terorizoval všechny z jeho vísky. Byl to takovej spratek, že ho málem vyhodili z tý titěrný malotřídky, kam chodil!"

,,Kano, zmlkni!"Luk po tobě hodil morký ručník, který ti přistál na hlavě. Když jsi ho setřásla dolů, měla jsi mokré všechny vlasy i vršek trička s nápisem.

Pohotově jsi smotala ručník do ruličky a začala s ním třískat Luka jako s bičem. Ten se strašně smál a křičel, ať už s tím přestaneš. Nakonec byl skoro zralý na převlečení, ale neudělal to.

,,Suzu, soráč za jeho chování"Ukázalas na Luka.,,On za to nemůže, že jako malej spad na hlavu."

,,Tak ty toho nenecháš!"Zavrčel Luk ale bylo jasné, že je to jen z legrace. Pak zvedl ze země výtisk plaboye. ,,Kdyby mě někdo hledal, jsem na Marsu s Pamelou Anderson."A zalezl si na záchod.

,,Spratku jeden!"Zavrčelas ně něj ještě s vyplazeným jazykem.

,,Vypadá to, že jste velcí kamarádi."Poznamenala jsem významně. S celého srdce jsem doufala v kladnou odpověď (ale nevěděla jsem proč).

,,Jo...nemysli si, že se nemáme rádi, my se prostě takhle škorpíme. Je to tak každej den."Asi sis myslela, že to míním ironicky. Nemáme rádi?

,,A co chlapi?"Vypadlo ze mě.,,Máš někoho?"Bezděky jsem se podívala na dveře koupelny, ale ty sis to zase vyložila po svém.

Vyprskla jsi smíchy. ,,Myslíš jako já a Luk? Nee! Dyť to řikám, jsme jen kámoši! Oh my, co tě to napadá!"

,,A jiný kluk?"Nedala jsem se odbýt.

,,Of course not!"Udělala jsi legrační obličej a přitom jsi hýbla rukou u krku jakože se podřezáváš, takže by tvá slova pochopil i idiot.

,,No a co ty, když se tak vlezle vyptáváš na věci druhejch lidí?"Pozdvihla jsi obočí. Ta slova mě odzbrojila. Vlezle?

,,No promiň, jestli tě to nějak zasáhlo. A u mě...nikdo na obzoru."

,,Co sem zase řekla? Tak si to tak neber! Byla to jen sranda! Don´t worry, be happy!"Uhnula jsem pohledem. Přistoupila jsi ke mně a vzala mě za ramena. Mezi námi kolovaly tři roky prožité legrace a zážitků a tři tuny nevyřčených slov.

,,Vážně tě moc ráda vidím."Zašeptala jsi.

No tak! Nevzdávej to! Pohotovost tu bude každou chvilku! Ten kluk už jí zavolal! Vydrž! Vzpomínáš, co jsi mi tenkrát říkala?

Ležela jsi na pohovce a já na zemi. Hlavu jsem měla podloženou dvěma mikinami a na sobě jen starou deku, ale bylo mi to jedno. Zjistila jsem, že Luk obyčejně leží ve vaně, protože ho uklidňuje kapající voda (???) Na noc si tam nanosí deky a pár polštářů a spí jako nemluvně. Proto nikdo v noci nesmí chodit na záchod. Aki přespává někdy u kamarádů (perverzní představy...) anebo spí taky na koberci. Tentokrát to byl první případ.

,,Stejně je to divný..."

,,Co?"Mručela jsem z polospánku.

,,Nedokážu si představit, že někdy zestárnu a stanu se jednou z těch babek, co nadávají na mládež a na počasí, jezdí s MHD a drbou na chodníkách celé hodiny..."

,,Říkáš to, jako bys měla zestárnout přes noc..."

Uchichtla ses. ,,Noc je dlouhá doba. Stane se za ní spousta věcí. Některé věci se mohou stát i ve vteřině..."Zbytek tvých slov se stal tichým mručením a já se octla ve snové říši.

Ve vteřině. Ani nevíš, jakou jsi měla pravdu. Tolik věcí se může stát ve vteřině, mávnutí křídel kolibříka, inskoustová kaňka na papíře, mrknutí oka...A my to ani nevnímáme. Nevnímáme, že i vteřina může obrátit náš život naruby.

O týden později jsme se už dostaly na stejnou úroveň jako před lety. Byly jsme zase ty nejlepší kamarádky a já se o tobě dověděla spoustu věcí. Jak ses dala dohromady s klukama (na jedný pařbě prostě hráli pár písniček a byli v tom fakt příšerný-Aki dělal tanečnici a jen pár lidí přišlo na to, že není opravdu žena!), jak jste si zařídili starý byteček ve městě, jakou hudbu posloucháš a že se živíš rozdáváním letáčků a úklidem a čas od času prodáváš na jarmarku svoje šperky a batikované oblečení... O tom, proč ses tehdy přestěhovala jsi neříkala nic. A já se zase neptala.