Po delší době zase další shoujo ai:-) Hope U like it ;-)
Klečím na silnici. Kolena mě pálí, hlava třeští jako šílená, ruce mám rozedřené do krve a nohy ani necítím. Táhnu je za sebou, když se plazím po rozpáleném asfaltu. Všude kolem se válí kousky Něčeho. Střepy, zkroucený kov... Hlavou mi proletí hrůzná myšlenka, že možná i kousky Tebe! Ale to bych nepřežila. Konečně zahlédnu mezi sutinami tvojí ruku. Vykukuje zpod dveří auta. Jsou těžké, připadají mi těžší než celý svět, ale v tu chvíli bych klidně zvedla i celý svět, abych tě zachránila.
Když je konečně odsunu pryč, padám. Moje křehké ruce mě jen tak tak zastavují několik centimetrů nad tvým obličejem. Nebýt krvavé čáry táhnoucí se po tvém čele a vlasů přilepených ke tvářím, byla bys stejně krásná jako vždycky.
Najednou mi to dojde. Zkouším tvůj tep.
Začaly jsme se spolu přátelit už ve druhé třídě. Přistěhovala ses zrovna do města. Náhle. Nebylo září, ale květen. Někteří lidé ve škole si šuškali, že jste se museli s mámou narychlo přestěhovat. Dodnes si mohu jen domýšlet proč. Ale tehdy jsme to my, děti, stejně nechápaly.
Pamatuji si, jak jsi přikročila k mé lavici, tváře zdravě růžové a buclaté, tmavě hnědé lokýnky ti spadaly až na ramena. Tehdy jsem si pomyslela, že vypadáš jako obživlý plyšáček, tak moc jsi byla roztomilá. Zeptala ses, jestli je vedle mě volno a já přikývla. O přestávce ti kručelo v břiše. Tvrdilas, že sis zapomněla vzít svačinu. Dala jsem ti přesně polovinu své. Tehdy se z nás staly kamarádky.
Prožívaly jsme spolu všechno. Dokonce jsme si byly i malinko podobné, takže si nás někteří lidé pletli se sestrami.
,,Chtěla bych mít sestru jako jsi ty, Kano."Řekla jsem bez rozmyšlení, když nám jedna starší dáma složila kompliment, jaké jsme hezké sestřičky.
,,Já taky, Suzume."Vykouzlila jsi na tváři ten nejhezčí úsměv.
Zpívaly jsme spolu při hodinách hudebky jednu píseň. Byla to naše nejoblíbenější. Pomáhaly jsme si navzájem s úkoly, s venčením mého psa Inukamiho. Často jsme přespávaly jedna u druhé, nebo kempovaly na zahradě, když bylo obzvlášť hezky a naše mámy měly dobrou náladu. Vzpomínáš?
To všechno až do čtvrté třídy. Tehdy jste se zase přestěhovaly. Neřeklas mi o tom, tehdy jsem na tebe byla naštvaná, ale dnes si myslím, že jsi o tom do poslední chvíe nevěděla. Ani nikdo jiný to nevěděl, dokud jsi jednou nepřišla do školy a pak znova a znova a pak nám učitelka řekla, že jste se přestěhovaly. Kam? Už si to město nepamatuji. Jen, že bylo na druhém konci Japonska.
Žila jsem znova svůj život. Neříkám, že jsem měla miliardy přátel a na každém prstě jednoho kluka, ale nějaké kamarády jsem měla, to ano. Sice ne tak blízké, jako jsi mi byla ty, ale mohla jsem s nimi mluvit prakticky o všem. A s nějakými kluky jsem taky chodila. No dobře! Byli dva. První, to byla kardinální chyba mého života. Začala jsem s ním chodit v mých šestnácti. Nejdřív mi připadal jako chytrý milý hoch, ale hodně rychle jsem zjistila, že se mi jen chce dostat pod sukni. Tehdy jsem zúročila to, co jsem se naučila v bojových uměních a on pelášil z mého domu ještě s rozepnutým poklopcem a naprosto zdrcený. Druhý den o mě rozhlásil něco ve smyslu, že jsem chlap, co se převlíká za ženskou. A pak že chlapi nejsou drbny.
Tehdy jsem si obarvila vlasy na blond, nosila extra krátký sukně a poslouchala kapely, které bych dnes označila za prachsprostý brak. Inukami už byl dávno po smrti. Pohřbili jsme ho na zahradě, ale pak jsme se museli s finančních důvodů přestěhovat a o něj jsme se nějak nestarali. Když nám to došlo, nový majitel nám kulantně oznámil, že nechtěl mít na pozemku mrtvýho čokla a tak ho nechal vyhrabat a vyhodit do popelnice. Bylo mi Inukamiho líto. Člověka by do popelnice nikdy nehodili.
V osmnácti jsem se otřepala a přišel další kluk. Měl blond háro a v uchu náušnici. "Bohužel" si brzy našel jinou, ale mě to nevadilo. Jeho ego, které by zabralo celé letiště, mě už pěkně lezlo na nervy.
Našla jsem si práci v kosmetickém salonu. Dohodila mi ji moje milovaná tetička, která pracuje v salonu pro psy, ale kontakty na různé kosmetické firmy a vše, co souvisí s vlasy a krásou, má snad všude. Je nezvykle ukecaná a dokáže si udělat přítele prakticky z kohokoliv, protože s každým má o čem mluvit. Taky nám malinko helpla, když máma přišla o práci a my jsme byli v tísni, protože táta za své "mladické nerozvášnosti" ještě platil neschopností najít si solidní práci a děláním naprosto podřadných věcí, za kterých toho moc skasírovat nemohl.
Ale dost. Mluvím, mluvím, mluvím.
Všechno, co se v tu dobu dělo, nestálo za nic. Až do toho dne. Do toho dne, který se stal mou spásou i prokletím zároveň, do toho dne, kdy jsem potkala Tebe.
Šla jsem tehdy nakoupit něco do obchodu. Něco, co je k jídlu a je to levné. Venku dost foukalo a já měla na sobě svou růžovou poloprůhlednou šálu, kterou jsem dostala kdysi k vánocům. Opravdu ale vypadala spíš jako šátek, než šála. Když jsem přecházela ulici, nebyla tam ani noha, ale jakmile jsem stoupla na poslední kus zebry, cosi mi profičelo za zády skoro jako tajfun.
Už jsem chtěla zanadávat, jak je to možný, že někdo jezdí po ulicích takhle šílenou rychlostí, když jsem zjistila, že nemám svoji šálu. Vítr mi ji asi odfoukl kousek dál po ulici. Ale zatímco jsem breptala pod fousy nelichotivé urážky, kdosi se ke mně blížil. Jakási hnědovlasá dívka. Až když byla jen pár metrů ode mně, poznala jsem, že drží v ruce...mou šálu!
,,Čauves! Myslim, že ste něco ztratila!"Dívka, nebo spíš už žena, na sobě měla prapodivné hnědo-zelené džíny a světle tyrkysovou halenku. Vlasy měla omotané rudým šátkem a na očích nasazené ty obří masařkovité hnědé brýle, které zapříčiní, že nevidíte polovinu obličeje toho, kdo je na sobě má. Já jen poznala, že se usmívá, když mává mou šálou ve vzduchu.
Pár kroků za ní šla ještě dvě individua v džínách a bílých tričkách. Jedno z nich mělo na krku růžovou palestinu, ale víc se rozeznat nedalo.
,,Díky."Řekla jsem, když mi podávala šálu.
,,Hej, někoho mi připomínáte!"Zazubila se žena. Pak se otočila dozadu. ,,Hej! Luku! Neznáš tuhle frajerku?"
Frajerku?? V tu chvíli jsem jen stála přimražená k zemi, neschopná čehokoliv. Žila jsem totiž v domnění, že ta nejšílenější osoba na světě je moje teta Ada, ta, která dělá v salonu a zařídila mi práci, protože si střídavě barví vlasy na červeno, modro, fialovo, nebo růžovo. (Jednou je dokonce měla zelené!)Nosí křiklavé kožichy, čte viktoriánskou pornografii, miluje všechny béčkové horory ze šedesátých let a žije v domě s deseti načančanými čivavami, které zdobí růžovými mašličkami, ztužkami a sponkami bez rozdílu pohlaví, ale ani ona nevypadala dost z jiného světa a nemluvila dost trhle, aby překonala tuhle holku.
Civěla jsem na hnědé skvrny na jejích džínech. Vypadaly, jako by si je tam v záchvatu kreativity udělala sama, protože často připomínaly otisk rukou. Pod blůzou jí vykukovalo tričko, na kterém bylo napsané něco hodně sprostého a co teprve ti její dva společníci! Jednomu trčelo háro na všechny světové strany a druhý by mohl být mojí sestřenicí, i když zcela jasně jevil známky mužského pohlaví. Jejich auto (jen jsem odhadla, že je jejich) bylo celé rudé, ale vzadu z něj trčely dvě obří (plastové?) ruce a na zadní kapotě se skvělo něco, co zdálky připomínalo znak hippies zkřížený s pentagramem.
Kluk, kterého holka před chvílí oslovila, už stál u nás i s jeho dalším společníkem, který kdyby měl místo palestiny boa, mohl by vystupovat v noci v gay baru a kroutil hlavou na otázku, kterou mu položila.
,,Ne. Neznám jí. Nikdy sem jí neviděl."
,,No...tak já asi...asi pudu."Když jsem tam tak stála, jen pár metrů od obchodu ve větru se třemi hippiekoufouny s podezřelými výrazy na tvářích a podezřelými tvářemi na tričkách, bylo mi divně, trapně, měla jsem zaječí úmysly a potřebovala jsem pryč. Ale nějak jsem se nemohla hnout z místa, jako bych byla přilepená obří žvejkou k chodníku. Skoro jsem měla chuť nadzvednout nohu, abych se ujistila, že tomu tak není.
,,Počkej! Nechoď! Jakpa se menuješ?"Upřela na mě svůj pohled. Oči měla jasně zelené, kočičí. Najednou se i mě zdálo, že ji znám.
,,Já jsem...Suzume. Suzume Hideka."V tu chvíli mi to došlo. I jí. Vlastně Tobě. Zajiskřilo nám v očích ve stejnou chvíli. Neměla jsem ani čas přemýšlet nad tím, kam se poděla ta roztomilá holčička s lokýnkami, ta, s kterou jsem si hrála na dvorku, a odkud se zjevila tahle mimozemšťanka s oblečením, které k sobě záměrně neladilo. Měla jsem příliš práce s objímáním své staré kamarádky.
,,Kano! Jsi to ty! Změnila ses!"
,,Však ty taky, však ty taky!"
,,To je novina! Proč jsi mi nikdy nenapsala? Mělas přece moji adresu."
,,Nebyl čas."
,,Aha, no ale to je jedno. Ráda tě vidím!"
V tu chvíli, přesně v tu chvíli, když jsme k sobě tiskly svá těla ve větru a před zraky dvou nechápajících idividuí, se ve mě něco změnilo. Jakoby se přehodila páčka. Lup a šup a lusk a prásk! Ale byl to tak nepostřehnutelný, zvláštní pocit, že jsem se jím vůbec nezabývala. Dnes už vím, co to bylo.
Je to dobré. Tep ještě máš, ale slabý.
,,Prosím, vydrž! Pomoc příjde hned!" Ale jak jí zavolám? Mobil mám rozdrcený na kousky. Už se pomalu začínám modlit, když kolem projíždí nablýskaný červený vůz s jedním pasažérem. Chevrolet. A zpomaluje...
Ten samý večer jsem držela v ruce svůj růžový mobil a stála u okna. Volala jsem rodičům, že jsem se potkala se starou kamarádkou, s Kanou a protože si toho máme hodně co říct a nepočká to do zítra, jdu s ní teď do města. Věděla jsem, že to pochopí. A právě jsem dopsala esemesku, že u ní přespím.
Váš byt (tvůj, Lukův a toho individua...no dobře, Akiův) byl vlastně jen o něco víc, než větší kamrlík. Určitě ti nemusím zdlouhavě popisovat ten bordel ( poházené fusekle, časopisy, knihy a zbytky jídla všude kolem, kupičky zmačkaných papírů, plíseň a prach ), vzniklý tím, že ty, ani tvoji dva přátelé jste nebyli zrovna machři v uklízení (což je slabé, velmi slabé slovo). Neuměla jsem si ani představit, kde spíte (a kde budu spát já, ale stejně jsem nemohla odejít), jelikož tam byla jenom stará pohovka potažená hnědou kůží, která na mnoha místech praskala a koberec zašedlý prachem (odhadovala jsem původní barvu na žlutou). Dalo mi to znát, jak nespoutaným životem jsi žila, protože kdybych já měla takový bordel ve svém pokoji, rodiče by mě snad vydědili.
Rodiče...no ano. Radši jsem se neptala.
Luk se odešel sprchovat a Aki si šel vyrazit ven (ne to není tak, že jsem ho nenáviděla, prostě mi tehdy přišel až moc zvláštní na poměry, ve kterých jsem žila, ale že bych vůči němu něco měla to ne) s "kamarády".
My jsme zůstaly stát (nechtěla jsem se té děsné pohovky ani dotknout!) a povídaly si. O starých, velmi starých časech.
,,Je to tak dávno. Nemůžu tomu prostě uvěřit..."Pípla jsem.
,,To jo. Myslim....myslim, že to byly ty nejlepší roky mého života...jak se to tak...říká."
,,Hm."
Pohlédly jsme si do očí.¨
,,Obarvila sis vlasy."Řeklas.
,,To sis všimla až teď?"
,,Ne. Zbláznila ses? Milovala jsem tvé vlasy! Měly tak nádherný odstín!"
,,A tys měla naposledy lokýnky."Dloubla jsem si.
,,C´mmon! To sis myslela, že budu mít lokny až do konce života?"Uchichtla ses. ,,Umíš si mě představit jako starou bábu, co má na každý straně hlavy jednu loknu, protože na víc jí nezbyly vlasy?"
To ve mně rozbublalo trochu smíchu, ale nezačala jsem se smát, jen jsem malinko pozvedla koutky úst. Ale tys to poznala.
,,Á! Výborně! Už lámu ledy!"Přistoupila jsi ke mně a chytla jsi mě za ruce. Na malý, titěrný okamžik se cosi ve mně zase pohnulo.
Dokud jsi neřekla:,,Pojďme si zahrát paci paci pacičky, jako když jsme byly malé!"
Když Luk vystoupil z koupelny, napůl nahý, napůl obmotaný bílým froté ručníkem, určitě si pomyslel, že jsme se zbláznily, když nás uviděl klečet na zemi a hrát si tu starou dětskou hru s mnoha obnovami (tys říkala "upgrady") a smát se u toho a pištět. Zavadila jsem o něj pohledem. Pořád z něj odkapávala voda. Byl hezký, měl světlé vlasy a jeho svaly, určitě poctivě vymakané hodinami v posilovně měly lehce nazlátlou barvu, což naznačovalo, že se v létě hodně opaloval. Když nás uviděl prvně, zatvářil se překvapeně a poněkud zmateně, ale pak honem nasadil svůj lišácký pobavený úsměv a odebral se ke skříni pro oblečení. Skoro jsem byla v pokušení se tě zeptat, jestli s ním nechodíš, i když to tak na první pohled nevypadalo. Ani jsem nevěděla, proč mě taková chuť popadla, dokonce jsem možná pocítila i záchvěv žárlivosti a taky jsem k tomu měla důvod. Bylo zřejmé, že z Akiho strany žádné nebezpečí nehrozí, ale Luk byl tak hezký kluk...
,,Tak vzpomínka na mládí, jo?"Ušklíbl se, když se převlékl. Před skříní stál rozložený starý paraván.
,,Tys nikdy nehrál takový pacifický hry, co?"Řekla jsi a otočila se směrem k němu.
,,Já? No dovol!"
Znovu jsi pohlédla na mě. ,,Tady Luk totiž v mládí terorizoval všechny z jeho vísky. Byl to takovej spratek, že ho málem vyhodili z tý titěrný malotřídky, kam chodil!"
,,Kano, zmlkni!"Luk po tobě hodil morký ručník, který ti přistál na hlavě. Když jsi ho setřásla dolů, měla jsi mokré všechny vlasy i vršek trička s nápisem.
Pohotově jsi smotala ručník do ruličky a začala s ním třískat Luka jako s bičem. Ten se strašně smál a křičel, ať už s tím přestaneš. Nakonec byl skoro zralý na převlečení, ale neudělal to.
,,Suzu, soráč za jeho chování"Ukázalas na Luka.,,On za to nemůže, že jako malej spad na hlavu."
,,Tak ty toho nenecháš!"Zavrčel Luk ale bylo jasné, že je to jen z legrace. Pak zvedl ze země výtisk plaboye. ,,Kdyby mě někdo hledal, jsem na Marsu s Pamelou Anderson."A zalezl si na záchod.
,,Spratku jeden!"Zavrčelas ně něj ještě s vyplazeným jazykem.
,,Vypadá to, že jste velcí kamarádi."Poznamenala jsem významně. S celého srdce jsem doufala v kladnou odpověď (ale nevěděla jsem proč).
,,Jo...nemysli si, že se nemáme rádi, my se prostě takhle škorpíme. Je to tak každej den."Asi sis myslela, že to míním ironicky. Nemáme rádi?
,,A co chlapi?"Vypadlo ze mě.,,Máš někoho?"Bezděky jsem se podívala na dveře koupelny, ale ty sis to zase vyložila po svém.
Vyprskla jsi smíchy. ,,Myslíš jako já a Luk? Nee! Dyť to řikám, jsme jen kámoši! Oh my, co tě to napadá!"
,,A jiný kluk?"Nedala jsem se odbýt.
,,Of course not!"Udělala jsi legrační obličej a přitom jsi hýbla rukou u krku jakože se podřezáváš, takže by tvá slova pochopil i idiot.
,,No a co ty, když se tak vlezle vyptáváš na věci druhejch lidí?"Pozdvihla jsi obočí. Ta slova mě odzbrojila. Vlezle?
,,No promiň, jestli tě to nějak zasáhlo. A u mě...nikdo na obzoru."
,,Co sem zase řekla? Tak si to tak neber! Byla to jen sranda! Don´t worry, be happy!"Uhnula jsem pohledem. Přistoupila jsi ke mně a vzala mě za ramena. Mezi námi kolovaly tři roky prožité legrace a zážitků a tři tuny nevyřčených slov.
,,Vážně tě moc ráda vidím."Zašeptala jsi.
No tak! Nevzdávej to! Pohotovost tu bude každou chvilku! Ten kluk už jí zavolal! Vydrž! Vzpomínáš, co jsi mi tenkrát říkala?
Ležela jsi na pohovce a já na zemi. Hlavu jsem měla podloženou dvěma mikinami a na sobě jen starou deku, ale bylo mi to jedno. Zjistila jsem, že Luk obyčejně leží ve vaně, protože ho uklidňuje kapající voda (???) Na noc si tam nanosí deky a pár polštářů a spí jako nemluvně. Proto nikdo v noci nesmí chodit na záchod. Aki přespává někdy u kamarádů (perverzní představy...) anebo spí taky na koberci. Tentokrát to byl první případ.
,,Stejně je to divný..."
,,Co?"Mručela jsem z polospánku.
,,Nedokážu si představit, že někdy zestárnu a stanu se jednou z těch babek, co nadávají na mládež a na počasí, jezdí s MHD a drbou na chodníkách celé hodiny..."
,,Říkáš to, jako bys měla zestárnout přes noc..."
Uchichtla ses. ,,Noc je dlouhá doba. Stane se za ní spousta věcí. Některé věci se mohou stát i ve vteřině..."Zbytek tvých slov se stal tichým mručením a já se octla ve snové říši.
Ve vteřině. Ani nevíš, jakou jsi měla pravdu. Tolik věcí se může stát ve vteřině, mávnutí křídel kolibříka, inskoustová kaňka na papíře, mrknutí oka...A my to ani nevnímáme. Nevnímáme, že i vteřina může obrátit náš život naruby.
O týden později jsme se už dostaly na stejnou úroveň jako před lety. Byly jsme zase ty nejlepší kamarádky a já se o tobě dověděla spoustu věcí. Jak ses dala dohromady s klukama (na jedný pařbě prostě hráli pár písniček a byli v tom fakt příšerný-Aki dělal tanečnici a jen pár lidí přišlo na to, že není opravdu žena!), jak jste si zařídili starý byteček ve městě, jakou hudbu posloucháš a že se živíš rozdáváním letáčků a úklidem a čas od času prodáváš na jarmarku svoje šperky a batikované oblečení... O tom, proč ses tehdy přestěhovala jsi neříkala nic. A já se zase neptala.
Ooo *_* tento príbeh je pre mňa fakt zaujimavy!*_* už prvá časť ma tak nehorázne zaujala...Tento štýl pisania ti naozaj sadne,nechcem povedať že Rose Alice bol prepadák,ale úplne e vidieť ako sa štýl tvojho písania tak krásne "vyformoval"...*_* Len tak ďalej,ide ti to ♥