Něco jsi brblala.
Po chvilce jsem zjistila, že to je:,,Sssanta...sssanta je úúúchyl."
,,Vidělas ten film?"Usmál se na mě Aki.
Něco mě napadlo. ,,Aki, proč pořád mluví o Santovi?"
,,To vážně netuším. Vždyť my ani neslavíme Vánoce jako v Americe... Jen vím, že kdykoliv se Kana opije, říká něco o Vánocích. Už si z ní kvůli tomu s Lukem střílíme, ale ani ona nám není schopna říct, proč to tak je. Já osobně melu různý blbosti, když jsem opilej, ale tohle mi někdy vrtá hlavou... Možná něco z její minulosti?"
,,Myslíš jako potlačené vzpomínky? Mluvila někdy Kana o době, kdy byla malá?"
,,Když o tom tak mluvíš...nikdy. Ale já myslel, že ty jí budeš znát líp, když jsi s ní kamarádila už v dětství. My s Lukem ji známe přeci jen pár let..."
,,Ale já taky nic nevím..."
Aki pak odešel k telefonu. Slyšela jsem, jak mluví s někým, koho oslovoval "mopslíku".
Přemýšlela jsem o tom.
Pamatuji si, že vždycky, když jsem byla s tebou, měla jsem hodně zvláštní pocit. Něco ve mě se třáslo a já ti chtěla říct tolik slov, ale nikdy jsem to nedokázala. Věci se změnily. A až později jsem zjistila, že jsem to nejspíš všechno zavinila já.
S rodiči už jsem se tak často nestýkala. Ani domů jsem nechodila. Často jsem z práce šla k vám poslechnout si pár Lukových nechutných historek z večírků a probírat, kolik měl už modelek (očividně kecal), bylo to zvláštní, ale i s Akim jsem se sblížila. Některé večery jsme pořádali "holčičí chvilku" šminkovali se a já mu půjčila pár mých šatů, které moc nenosím a on mi zase půjčil své šaty.
Když pak Luk vešel do nablýskaného pokoje, prohodil:,,Někdy si myslím, Aki, že jsi víc holka než naše Kana."
Občas jsme chodili na večírky a já se snažila nebýt tak upjatá a dokonce jsem se začala i bavit. Ale byla tu věc, která mě trápila. Čím dál tím víc mi totiž připadalo, že mezi tebou a mnou je bezedná propast.
,,Kano! No tak! Pomoc už tu bude! Každou chvíli!"Panebože, proč je tu tolik krve? ,,Kano! To ne! Vydrž!"
Přišla jsem k tobě jednou večer domů z večírku. Odešla jsi dřív, tvrdila jsi, že se ti chce spát. Aki byl ještě na večírku, zatímco Luk nalákal jistou slečnu na romantickou procházku nocí s tím nejslavnějším básníkem všech dob (ano, měla jsi slyšet ty jeho krkolomné verše "Tvé oči jsou jako tůň, v níž koupe se kůň, tvá ústa jsou rudá jak železná ruda"-ale slečna s íkvé tykve byla očividně nadšená). Když jsem se vrátila, nespala jsi. Seděla jsi v koupelně na sklopeném záchodovém prkýnku v noční košili se sklenkou v ruce.
,,Neměla bys tolik pít."Řekla jsem. ,,Teda....nevím, jestli kluci snesou další řeči o Santovi."Hloupý pokus o vtip. Dívala ses na stranu, jako bys mě ani neslyšela. Sedla jsem si tedy na dlaždičky.
,,Co je Kano?"
,,Co je? Mám zkaženej život. Už navždycky. Malovala jsem si svatbu, děti....I don´t want it anymore..."
,,Proč?"
,,Prosímtě, které dítě by chtělo žít s alkoholičkou a feťačkou, hm? Ani si neseženu peníze na vlastní byt. Nenajdu si pořádnou práci, dokážu se jenom litovat. Jsem k ničemu. A to kvůli jednomu pitomýmu debilnímu!!!"Práskla jsi skleničkou o zem a ta se rozletěla na tisíce střepů. Jeden z nich se mi náhodou zařízl do nohy.
,,K sakru! Promiň! A teď ještě zraním vlastní kamarádku!" Sáhla jsi po útěrce a dala všechny střepy do kupy. Pak jsi v lékárničce našmátrala hydroxid a postříkala jsi mi ránu.
Nic jsem neříkala, nic jsem nedělala, jen jsem tě sledovala. Naše oči se střetly.
,,Vážně, asi by bylo nejlíp, kdybych se někde v klidu odpráskla, abych přestala ubližovat druhejm."
,,To ne!"Vyjekla jsem.,,Přestaň s tou zatracenou sebelítostí! Vždyť ty nejsi na nic! Jsi milá a hodná a hezká a..."Ups.
,,Hezká? Myslíš, že se někomu líbím?"
,,Někomu...určitě. Máš hezký...oči a taky...vlasy."
,,Dík, Suzu."
Damn!
Když už jsem myslela, že odejdeš z koupelny, všechno se jakoby zvrtlo. Zastavila ses ve dveřích.
,,No, ty jsi taky roztomilá holka, Suzu."Otočila ses na mě.
,,Hm."
,,Luk tě už nějakou dobu pozoruje. On má na zamilovaný holky čich. A víš, co mi říkal?"
Začala jsem rudnout.
,,Že máš určitě chlapa. Prý se občas vznášíš v oblacích a jelikož on už měl údajně mraky slečen, vždycky poznal, když to některá z nich brala vážněji."
,,Hm."
,,Tak kdo to je, Suzu?"
Klekla sis ke mně. Co se dalo dělat. Srdce mi bušilo až v krku. Zariskovala jsem.
,,Ty."
Chvilku ses na mě překvapeně dívala. Pak, byl to zlomek sekundy, než jsem se zorientovala, jsem najednou ležela na podlaze zatímco ty jsi mě líbala na všech možných místech. Uslyšela jsem se říkat "Je mi zima" a tys mě odvedla do vašeho "obýváku" a povalilas mě na pohovku. Všechno to bylo tak neuvěřitelné, že jsem měla pocit, jako kdyby to byl jenom sen, který sleduji z velké dálky. Slyšela jsem se šeptat tvé jméno. Cítila jsem tvé něžné polibky a tvůj dech, cítila jsem dokonce bít tvé srdce těsně u toho mého. Někdy mezi tím jsi mi řekla, že si pamatuješ na to, co se mezi námi událo, když jsi byla tak zpitá. Ne úplně, zdálo se ti o tom. Zdálo se ti o mně. Každou noc. A mně o tobě. Prosila jsem všechny bohy ze všech náboženství, co znám, aby tohle nebyl sen.
Po měsíci randění už jsem měla dost toho, že žiješ v takovém kutlochu. Chtěla jsem, aby ses přestěhovala se mnou do vlastního bytu ale nejdřív ses vymlouvala na to, že nechceš příživničit. Tak jsem uspořádala velikou akci, do které jsem zatáhla i kluky. Aki znal bar, kde hledají někoho, kdo by mohl roznášet pití. Luk tě přemluvil a nestačilo mnoho, abys zapůsobila svým šarmem na majitele a tu práci okamžitě dostala (i když ti neustále čuměl do výstřihu). A já našla perfektní nabídku na levné bydlení.
Pak ses ovšem začala vymlouvat na kluky.
,,Co by beze mně dělali, chudáčkové moji. Ten nový byt je tak daleko..."
,,Vždyť je jen o pár bloků dál!!"
,,No ale stejně."
Takže po ujištění, že budeš moci kluky navštěvovat každý den a po libosti je i venčit a přispívat jim pořád na nájem, ses konečně přestěhovala se mnou do fungl nového bytu.
Společeně jsme ho zařídily a když jsme dokončily všechny úmorné práce, nemohla jsi uvěřit, že bydlení může být tak krásné, vzdušné, prosluněné. Já zase nevěřila, že máš tak málo věcí.
,,Musíme ti koupit něco na sebe, vždyť tohle se páře a tohle je sepraný a tohle už ti určitě neni."
,,Co když do toho zhubnu?"
,,Hubnout nebudeš a na tohle by ses musela s-c-v-r-k-n-o-u-t!"Ukazovala jsem ti miniaturní růžové tílečko jako dělané pro sedmileté děcko.
Tak jsem tě dotáhla na nákupy a jako posilu jsem si přizvala Akiho. Ten nakupování přímo zbožňoval. Měl pět párů lodiček, dvanáct šatů a čtyři boa (i když spoustu z toho z výprodeje, nebo darované). Ale zatímco Aki juchal a óchal u každé růžové věci, ty jsi s odporem odmítala všechno, co tam měli. Nakonec jsme ti s Akim naházeli do náručí pár hadrů, o kterých jsme byli přesvědčeni, že ti budou slušet a ty sis asi dva z nich nakonec koupila. Nákupy se tedy pořádně protáhly. Aki si koupil další boty a boa a mě bolely nohy a tys byla mrzutá.
Ale to vůbec nevadilo, protože jsem věděla, že večer jako vždycky příjde sladké usmiřování.
Přitiskla jsi svůj nos na můj, takže jsme od sebe byly jen pár centimetrů. Hypnotizovala jsi mě pohledem jako lasička. Tvé rty na mém krku, Tvá ruka na mém stehně, dotyk karmínového plyšového polštáře a vůně Tvých vlasů. To byly věci, které mi dodávaly sílu jít dál, ať se dělo cokoliv.
Po práci jsme navštěvovaly Akiho a Luka, na party jsme zatím s nimi nechodily, protože sis zvykala na svojí abstinenci. Věřila jsem, že to takhle bude dál. Dokonce i svůj sen sis hodlala splnit.
,,Až bude mít Luk s nějakou chuděrou děti, budeme mu pomáhat s výchovou. Sám by je určitě zkazil svými oplzlými historkami z hodpod."
,,To snad ne!"
,,Ale ano...je to kruté, že to musím takhle říct, ale svoje děti bych mu do péče nesvěřovala. Umíš si představit Luka jako Taťku?"A opravdu jsem nedokázala. Prostě ta představa, jak má v puse lulku, v náručí drží křičící dítě a po boku mu stojí Věrná Manželka, byla na Luka až příliš komická.
Občas nás i kluci navštívili v našem novém bytečku. I oni byli překvapeni tou úžasnou čistotou, skoro plnou lednicí i přítomností opravdické postele a televize. Někdy se k nám chodili dívat na filmy. O reklamách Aki obvykle přepínal na kanál o módě a bylo těžké ho pak přesvědčit, aby to dal zase zpátky.
Rodičům jsem o Tobě řekla. Neměla jsem pocit, že se mám stydět. Táta nám fandil, máma hvilku oplakávala, že se nejspíš nedočká vnoučat, ale pak mi řekla, že je pro ní hlavní moje štěstí. Tohle jsem na našich měla ráda. Přestože byli na první pohled tak strašně rozdílní, rozhodovali se stejně. A obvykle správně.
Bylo to idylické období. Bohužel jen krátké. Trvalo to asi měsíc a jednoho dne, když jsem se vrátila z práce, našla jsem tě schoulenou na zemi s flaškou v ruce. Zhrozila jsem se, když jsem našla ještě jednu prázdnou pod postelí.
Třásla jsem s tebou. ,,Kano, co se stalo?!"
Mlela jsi zase tu svou báchorku o Santovi.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Nechat tě spát? Zavolat sanitku? Volat severní pól?
Ale vytočila jsem Lukovo číslo. Když to zvedl, uslyšela jsem ve sluchátku romantickou hudbu a v pozadí pištivý chichot nějaké ženy.
,,Haló? Dovolali jste se pardálu Lukovi De Los Lumpos. Co si přejete?"Žena v pozadí se zachechtala, jakoby to byl bůhvíjaký vtip.
,,Luku, tohle je důležitý. Kana se opila."
Okamžitě zmlknul a zamumlal, že se hned jde oblékat. Ještě jsem slyšela hlas v pozadí protestovat, Pak se ozval hluchý tón.
Možná je to vyčerpáním, možná tím, že jsem se praštila do hlavy. Ještě než přijela záchranka, tvůj obličej se mi najednou začal rozmazávat. Už předtím jsem byla mátožná, ale nepřikládala jsem tomu význam. Ale teď se mi všechny barvy slily před očima do jednolité, černočerné tmy. Ach ne, ještě mě neodpouštěj...
,,Co budem dělat?"
,,Nevím....nevím ani...vzlyk...co se stalo."
,,Už ani nemluví o Santovi!"
,,Nech si ty hloupý vtipy!"
,,Je přikrytá, flašku jsi dala pryč, prohledalas byt?"
,,Jo. Žádný jiný alkohol."
,,Skontrolovalas životní funkce?"
,,Prosímtě, Luku! Tohle je vážná situace!"
,,Já mluvím vážně, ale no dobře. Když jsi volala, myslel jsem si, že ti ztrhala celej byt a zdrbla nejmíň půlku vánočních písní, ale ona tu jen tak leží."
Brečela jsem. ,,Copak to nechápeš? Něco se muselo stát, že se tak zřídila, ty o tom nic nevíš?"
,,Ne."
Ticho.
,,Už nechci, aby se to opakovalo."Řekla jsem.
,,Víš, Kana...Kana už taková je. Občas to přežene a..."Luk zachytil můj pohled.,,Co chceš jako dělat? Poslat jí do léčebny? Vymýt jí mozek?"
,,Nevím."
,,Tak si to rozmysli. Kana je dospělá holka. A já jdu spát. Zmeškal jsem noc se zrzavou rajdou z jinýho kontinentu."
Ale Luk to nebral vážně. Sám se někdy opil na párty. Sám si někdy něco dal. Ale nebral to jako nebezpečí. Nebral to jako závislost. Když ses probudila, nejdřív to vypadalo, že už nikdy nepromluvíš, půl dne jsi neřekla nic, bylo to strašné. Když jsem s tebou poprvé promluvila, ukázalo se, že si nejspíš nic z minulého dne nepamatuješ. Zkoušela jsem ti paměť oživit. Šla jsi pro rohlíky. Luk ti napsal smsku, že do nedalekého hotelu přijely nějaké pěkné Němky, Aki ti napsal "Have a nice day" s chibi obličejíkem, jako vždycky. Jedla jsi rohlíky. Něco sis koupila, nejspíš novou rtěnku, jo určitě tuhle, ta je ještě nepoužitá. Jo a vyhodili tě z práce.
Proč? Neodpovědělas.
Jak málo jsem si všímala.
Od té doby jsi už nebyla stejná. Dívala jsem se do tvých prázdných očí a sledovala, jak ten plamen, který v nich vždycky hořel, pomalu uhasínal. Snažila jsem se tě rozveselit. Kupovala jsem ti dárečky, i když jsem sama neměla moc peněz. Roztomilého plyšáčka. Panenku. Knížku. Snažila se tě dostrčit dál. Ale ty už jsi nechtěla. Když jsem se vracela z práce, často jsi nebyla doma. Poprvé jsem tě hledala snad po celém městě, prošla jsem každý klub, domů jsem se vrátila ve tři ráno a našla tě na schodech úplně namol. Vždyť na party se vždycky najde známý, který zaplatí chlast, cigarety, drogy...
Vůbec jsem nevěděla co dělat. Už jsem si zvykla každý večer tě tahat do postele, snažit se do tebe nacpat nějaké jídlo. Bylo toho na mě moc. Ani Akimu a Lukovi to nebylo lhostejné, ale taky nic nezmohli.
A ten Santa...dokonce se mi o něm zdálo. Držel tě ve svých nezvykle obřích tlapách, nos červený a oči zarudlé alkoholem. A ty jsi byla jako přerostlá panenka ve viktoriánských šatech....s lokýnkami...
Most? Na ten den si vzpomínám. Večer jsi nebyla doma. Šla jsem tě hledat. Po bezúspěšné hodině jsem se rozbrečela. Zavolala jsem Akiho i Luka. Rozdělili jsme se. Po patnácti minutách chůze jsi tam najednou stála. Všechno to zoufalství ze mě sice na chvíli spadlo, ale přišly jiné pocity. Strach. Když jsem tě viděla stát na mostě. Dívala ses dolů, na černou hladinu a kývala se. Přišla jsem k tobě...a zezadu tě objala.
Pořád jsem brečela.
,,Víš přece....víš přece, že tě miluju..."Vykoktala jsem z posledních sil. A tak jsme tam stály. Najednou začalo vycházet slunce. Jako nová naděje, která nepřichází.
,,Já tebe taky..."Zašumělo do hladiny.
Je možné, že když někoho milujete, udělali byste pro něj cokoliv. Když se ocitne na pokraji smrti, bojíte se o něj víc než o cokoliv jiného, i kdyby váš život visel na vlásku. Nemůžete spát, nemůžete se nadechnout bez toho, abyste mysleli na svou milovanou. A vidina toho, že byste ji mohli ztratit, je nepředstavitelná. To se přeci nemůže stát. Ne jí. Ne v tomhle světě. Ne v tomhle vesmíru. Prostě nikdy.
"Tak proč mi tohle děláš?"Chtěla jsem říct, ale nemohla jsem přestat brečet.
---
O pár měsíců později jsme spolu seděly v zahradě. V zahradě léčebny. Udělala bych cokoliv, cokoliv, aby jsi byla tou nejšťastnější osobou na světě. Nakonec jsme se s kluky dohodli na tomhle řešení. Pily jsme čaj a pozorovaly kvetoucí sakury. Nějaký lístek ti spadl do vlasů. Usmála ses, když jsem ti ho sundala dolů. Poprvé po tak dlouhé době.
Ucítila jsem chuť tě znovu políbit, přede všemi pacienty i doktory. Bylo mi to jedno. Miluji tě, nejkrásnější stvoření na světě, má éterická vílo, která obživla ze snu, někdy hořkého jako lékořice, ale pokaždé opojného. Vjela jsem ti rukama do vlasů a políbila tě na hebké rty. Tvé řasy mi přejely po víčkách a ze mě najednou opadla všechna úzkost minulých dní, všechny mé starosti, všechny noční můry, které trápily můj spánek, všechny probdělé hodiny, všechny špatné myšlenky, všechny katastrofické scénáře. Na celé planetě jsme zbyly jen ty a já. Dokonale šťastné a bezstarostné postavičky v utopickém románu bez konce a začátku, bez záporáků a dramatických scén. Jen ty a já v tomhle točitém vesmíru naplněném sakurovou vůní a hebkostí tvé kůže. Jen ty a já.
---
,,Suzu! Uděláme si vyjížďku! Oslavíme mé propuštění a vytrvalou abstine-n-ci!"Řekla jsi s kantorovským výrazem ve tváři.
Byly jsme zrovna u vás. Luk měl novou přítelkyni, která se zdála být trvalejší záležitostí a ta ho (kupodivu!) donutila celý váš byt zrenovovat a uklidit, takže vypadal úplně jinak, než když jsem do něj vkročila poprvé. Zdi přímo zářily oslnivě čistou bílou barvou, všude bylo perfektně uklizeno, lednička plná a na nové modré plyšové pohovce se úžasně lenošilo. Mimochodem, jmenovala se Maya, byla to jižanka s nádhernými lehce vlnitými dehtově černými vlasy a záviděníhodnou postavou, která si okamžitě dokázala získat prakticky kohokoliv, včetně Akiho, kterému darovala jedno velmi drahé třpytivé péřové boa. Byl z něj tak nadšený, že ho ukazoval na odiv téměř každý den a všem ho hned představoval. Dokonce mu dal i jméno, říkal mu Bertík. A Maya také byla ta, která s Akim trávila "holčičí jízdy", když jsem já zrovna nebyla po ruce, anebo se k nám dvěma přidávala a měly jsme kosmetické chvilky ve třech.
,,Tak co vy na to?"Obrátila jsem se na Luka a Akiho.
,,Ne ne ne."Zavrtěl rezolutně hlavou Luk. Jen si to užijte vy dvě společně, hrdličky, my už jsme vás otravovali dost."
,,Vždyť nás neotravujete!!"Opáčila jsem.
Teď ale vrtěla hlavou i Maya. ,,Ne, Luk má pravdu. Vyjeďte si jen samy dvě a užijte si to. Jo-a vezměte si moje auto. To Lukovo je nepojízdný."Hodila do strany škleb znamenající "naprostá kraksna" a Luk se zatvářil uraženě, protože o svém autě, na které před měsícem schrastil peníze tak, že vyhrál něco v tombole a střelil to kamarádovi sběrateli za naprosto nekřesťanskou cenu, mluvil skoro jako o své druhé holce a opečovával ho stejně tak (i když stěží objelo blok a na každém čtverečním centimetru jeho kapoty jakoby bylo napsáno "patřím do šrotu").
Tak jsme si vyjely. Řídila jsi. Smála ses. A byl to ten nejúžasnější úsměv, jaký jsem kdy en obraz vídám pořád před sebou. Každá vteřina je jako věčnost. Mluvíš, začínáš se smát...ale pak se něco zvrtne. V očích se ti zaleskne cosi nepopsatelného a úsměv pomalu mizí. Dívám se před sebe, vítr mi žene vlasy do očí a já přes ně vidím...ten vůz. Ne, to není správně. Proč míří na nás? Proč není ve správném pruhu? Proč zrovna my? Proč tu je?
Vidím výraz muže za volantem. Je určitě podnapilý, nedokáže se ovládat. Chechtá se od ucha k uchu. Proč se směje? Proč nás chce zabít? Tohle přece nejde...to není možné.
V poslední chvíli se vrháš přede mě, schováváš mě pod svým tělem.
---
Každou vteřinu mého života. Každé mrknutí oka, každý pohyb, snažím se přesvědčit sama sebe, že jsi ve skutečnosti nezemřela. Že jsi neležela na té silnici, že teď neležíš pod chladnou zemí, že nic z toho se nestalo. Napínám uši pro chvíli, kdy uslyším domovní zvonek, otevřu dveře a Ty tam budeš stát a usmívat se na mě. Obejmeš mě ve své náruči, ucítím sladkou květinovou vůni Tvého parfému i látku Tvého hebkého pleteného svetru i Tvé vlasy na mém krku. Ucítím Tvůj dech a Ty mě políbíš jako už mnohokrát před tím. A pak se budeme ještě dlouho objímat jako lidé, kteří se neviděli stovky let.
Věřím, že příjde den, kdy ti koupím lichý počet růží ke Tvým narozeninám a Ty se na mě skrz ně usměješ. Dám Ti k nim i malého plyšového medvídka, i když vím, že už jsi velká holka, ale objasním to tím, abys měla koho objímat, když nejsem s Tebou.
A znovu se zahledím do Tvých očí a znovu budu usínat vedle tebe, přivinu se k Tobě a stisknu Tvou ruku. Budu přemýšlet o tom, co se Ti asi zdá, jestli v tom snu jsem i já a jestli jsme na nějakém nádherném místě. Vždyť přesně takové sny jsi mi vždycky vyprávěla. Určitě se Ti bude zdát další.
A když se ráno probudím, políbíš mě na rozespalou tvář a dodáš mi naději do dalšího dne. Znovu uslyším kroky bosých chodidel po podlaze, protože pořád ztrácíš své papuče...A těsně před tím, než zavřu dveře od bytu, abych se odebrala do práce, usměješ se na mě a popřeješ mi hezký den...
A když je zavřu, budeš pořád tam. Nerozpadneš se. Nezmizíš. Neobrátíš se v žádný prach. Budeš tam čekat každý den.
A...budeme šťastné...jako v těch snech.
Nádherné...najlepšie shj-ai aké som kedy čítala *smrk*