Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Leden 2010

Watashitachi no hoshi 12

30. ledna 2010 v 23:24 | Keiko-chan |  Shonen ai povídky
Ležel jsem na zemi. Skoro jsem nemohl dýchat. Celým tělem mi prorážela prudká bolest, měl jsem pocit, jako kdyby mě drtila na kusy, na malé nicotné kousíčky, které padaly na zem v podobě krve. Vzhlédl jsem nahoru. Nechápal jsem.

O den dříve

Ani jsem nevěděl, jak dlouho to bylo, co jsem opustil Sayův dům, ale měl jsem pocit, že to musela být docela kratičká chvíle. Vždyť ještě před momentem jsem s ním stál v objetí před bílou omýtkou a vychutnával si sladkost jeho přítomnosti jako ten nejdražší dezert na světě. Když mi rodiče oznámili, že odjíždí na urgentní pracovní cestu a já se mám znovu starat sám o dům, neváhal jsem a vyrazil za Sayem. Jeho bratranec trávil zrovna noc u nějaké slečny, jeho nového úlovku, nějaké čokoládové krásky z Ameriky a snad i modelky, která byla na týdením focení v Japonsku.

Hned ve dveřích ze mě Sayoran beze slov strhal oblečení, aniž by se vůbec ptal, co tam dělám. ,,Tolik jsi mi chyběl." Zašeptal mi do ucha a pak mě odvezl do ložnice. V podobném duchu jsme pokračovali až někdy do tří do rána, kdy jsme leželi vedle sebe na posteli, naprosto vyčerpaní a neschopni pohybu. Hladil jsem ho ve vlasech a on mi šeptal, jak moc mě miluje a že už nikdy nenechá nikoho, aby mi ublížil. Bylo to tak nádherné, že se mi chtělo brečet štěstím. Přitulil jsem se k němu a on mě pevně obejmul. Takhle jsme usnuli.

Ještě po cestě do školy (s ledabyle přehozenou školní uniformou a poloprázdným batohem) jsem se nemohl z toho krásného snu probudit. Všechno bylo tak neuvěřitelně krásné a dokonalé a pak mi to došlo. Praštilo mě to do očí před školní branou.

Ne, ne. Tohle není kamarádství ani nezávazný flirt. Ty máš kluka. Máš přítele.

A přesně tohle jsem, celý růžovoučký a naivní, zdělil Yoshirovi.

Málem na mě vyprskl svoji přeslazenou limonádu.

,,No to je super, čéče!! Jsem z toho celej šťastnej, že ste se konečně k něčemu doštrachali...vždyť když někoho miluješ, buď s nim!!"

Sayoran dorazil do školy o něco později. Chtěl mě doprovodit, ale pořád jsem se bál, že vzbudíme podezření, tak jsem mu řekl, ať ještě chvíli zůstane a on po nějakém tom vzdorování podlehl....Ale přehnal to a dorazil pozdě! To jsem se dozvěděl nějakou dobu po tom všem, když jsme ten osudný den probírali.

Dopoledne probíhalo jako každé jiné. Měli jsme tělák a Yoshiro se dostal do jiného týmu. Zaujal bojovou pozici a snažil se vyvést soupeře z míry tím, že celou dobu dělal legrační ksichty. Kroutil si rukama uši a cenil zuby jako upír, nebo nafoukl tváře a vypoulil oči, až vypadal jako tlustý vepř. Dělal to tak dobře, že se několik mých spoluhráčů skutečně smálo, ale já věděl o co mu jde, a tak jsem zachoval poker face.

Cestou do šatny jsem měl abnormálně dobrou náladu. Byl jsem rozveselený z rána a navíc mi z mysli ne a ne zmizet Yoshirovy legrační ksichtíky. Až teď jsem se začal potichu smát.

Uslyšel jsem za sebou kroky. Věděl jsem, že všichni ostatní už jsou pryč, protože mě vždycky trvalo nejdéle se vysprchovat, tak jsem myslel, že to snad bude učitel.

Ale za mnou stál Yoshiro. Smál se od ucha k uchu a já mu úsměv opětoval.

,,Dobrej zápas! Dva ku jedné ve prospěch...upírů!"Prohlásil a znovu udělal upíří ksichtík.

Zasmál jsem se. ,,To jistě, ale nemít Karasuma zlomenou nohu, převálcovali bychom vás na celé čáře! Hráli jsme vlastně v oslabení, když se to tak vezme..."

Yoshiro se zatvářil nesöuhlasně. ,,Brbly, brbly..."Vyplázl jazyk. Pak otevřel svoji skříňku a začal se převlékat.

Udělal jsem totéž.

,,Ty...jsi teď šťastný." Řekl Yoshiro, ale moc to neznělo jako otázka.

Nevěděl jsem, co mám říct, tak jsem odpověděl:,,Jo, to jsem." A usmál se.

,,...šťastný."Opakoval Yoshiro a přistoupil ke mně. Pořád měl odhalený hrudník. A na jeho tváři videl docela jiný výraz. Takový, jaký jsem u něj dosud neznal.

,,Yoshiro.."Je ti něco? Chtěl jsem doříct, ale on mě zarazil tím, že mě svýma rukama přirazil ke skříňce. Dívali jsme se z očí do očí.

,,Co blbneš?"Tentokrát mě zarazil polibkem. Nemohl jsem tomu uvěřit, můj vlastní dlouholetý kamarád teď dělá něco co...co...

Snažil jsem se mu vytrhnout, ale měl víc síly, než na co vypadal. Vždycky byl pohublý, ale uměl karate (proto ho Sayoran s jeho bandou nikdy raději moc neřešili) a taky věděl, jak využít něčí sílu proti němu samému.

Když s tím zuřivým polibkem přestal, byl jsem jako zmražený. Cukal jsem se, ale on pokračoval pořád dál.

,,Yoshiro...prosím...ne!"Křičel jsem, ale on mi zacpal pusu dalším polibkem.

,,Vždycky jsem tě chtěl, Kine. Byl jsi tak roztomilý. Jediné, o co jsem se snažil, bylo dostat se do tvé blízkosti." Zašeptal, když se konečně odtáhl. ,,Pamatuješ na první den ve škole? Ten ubožáček ve svetru od babičky co nekonečně hledal cestu do každé třídy, všichni do něj s radostí strčili a on nevěděl kudy kam. Chvilkami to vypadalo, že si ani neumí zavázat tkaničky. Tos byl ty. Byl jsi tolik vyděšený na nové škole. Připadal jsi mi roztomilý a tak jsem tě vzal pod ochranná křídla. Ale nic jsem si nedovolil. Choval jsem se jako kamarád a čekal až co bude. Nikdy jsem tě neochraňoval před Yamamotem. Pokaždé jsem zmizel ze školy co nejdříve a pak schovaný z povzdálí tajně sledoval ten masakr. Bylo mi z toho tak nějak dobře, protože jsem věděl, že tě nemůžu mít, toužil jsem po tobě tak moc až jsem tě nenáviděl. Chtěl jsem, abys za tuhle lásku pykat. Vážně, nebylo ti to nikdy divné, že když tě se Sayoranem mlátili, tiše jsem se vypařil?"Zasmál se. ,,Ale jednou...jednou..."Začal těžce dýchat. ,,Jednou přišel ten kluk...a odnesl tě někam pryč. Najednou jsem věděl, že mám konkurenci. Našel jsem si jeho fotku v ročence a po nocích jsem do ní bodal špendlíky jen abych zapomněl na tu strašnou bolest, co jsem cítil. Nemohl jsem to ale na sobě nechat znát, tak jsem dělal, že tě podporuji, nastrčil jsem tě přímo do jeho náručí, abych si byl jistý, že to s tebou myslí vážně. Až do poslední chvíle jsem doufal, že ucukne a všechno bude v pořádku..."Na chvíli se odmlčel. Jeho obličej dostal podivný, skelnatý pohled. ,,Ale ukázalo se, že ten kluk nemá rozum!"L Zařval na mě, až jsem málem vyletěl z kůže.

Pak mě otočil a přitisknul můj obličej na chladnou stěnu skříňky. Neodporoval jsem. Neměl jsem sílu odporovat. Sundal mi kalhoty.

Když skončil, nic neřekl. Odešel a nechal mě tam stát, zcela zničeného. Ozval se zvonek-konec další hodiny. Ale bylo mi to jedno. Bylo mi všechno jedno. Zhroutil jsem se na zem a brečel.

Ani jsem nevděl, jak dlouho tam jsem, ale k šatnám začal proudit další dav, protože tělocvik měla jiná třída. Rychle jsem se sebral, oběhl všechny lidi na chodbě bez jediného pohledu a zamkl jsem se na záchodě. Po chvíli jsem uslyšel něčí hlas.

,,Kine? Nejsi tady? Všichni tě hledají, nepřišels na hodinu!"

Jediným pohybem jsem otevřel dveře a skočil tomu neuvěřitelému stvoření do náručí. Byl to Sayoran.

,,Kine..."Vrhnul na mě ztrápený pohled. Obličej jsem měl celý opuchlý a nemohl jsem přestat brečet.

,,Prosímtě, Kine, co se stalo?"

,,Yoshi...ro...on..."Pak jsem mu všechno řekl. Obejmul mě a dal mi pusu na čelo.

,,Odvedu tě domů, pojď. Odvedu tě, pak se vrátím a všechno řeknu ředitelovi. Musí toho kluka vyhodit! A ty mu to dosvědčíš, jo? Ale ne teď, nejsi ve stavu, kdy bys mohl něco takového říkat. Pojď.

A tak jsme šli. Jako dva psanci. On mě vedl v náručí a musel mě hodně držet, abych se každou chvíli nezhroutil. Cestou nás míjely nechápavé pohledy. Ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem spát. Chtěl jsem jen zavřít oči a dě¨lat, že se nic nestalo.

Ale nešlo to. Pořád jsem jen musel myslet na to, že můj vlastní kamarád, někdo, kdo mi byl tolik blízký...to pomyšlení, že na mém těle ještě ulpívají kapénky jeho slin bylo ubíjející, strašné, odporné.

Ale to nebylo všechno.

Když jsme procházeli školním hřištěm, cestu nám zatarasila skupinka v čele s Yamamotem a...Yoshirem. Ale tohle už nebyl ten starý Yoshiro. A bylo mi jasné, že už nikdy nebude.

,,Zůstaň tady." Pošeptal mi Sayoran do ücha a sám přistoupil přímo k Yamamotovi.

,,Nech nás projít." Řekl pevně.

Ale Yamamoto se jen zasmál. ,,Tak tady jste, vy dvě hrdličky...nebo mám říct...buzničky?"

,,Nech nás projít." Opakoval Sayoran svůj požadavek.

,,Tady malej Yoshiro ke mně přišel s novejma zprávama. Že prej máme novej páreček na škole. He he."

Ztrápeně jsem se podíval na Yoshira. V tom pohledu byly všechny naše společné hřejivé chvíle, hořící ve spalujícím ohni. Hozené do koše a zničené navždy.

,,Nosíte taky podvazky?"

,,Tak nech-!" Sayoran se pokusil Yamamota odhrnout stranou, ale slíznul za to ránu pěstí, naprosto neúměrnou tomu, co udělal. Okamžitě mu začala téct krev.

,,Sayi!"Vykřikl jsem. Ale to už mě obklíčili další dva členové party a přidrželi mě na místě. Když mě třetí začal mlátit, nezmohl jsem se na žádný odpor. Jakoby z dálky jsem sledoval, jak Sayoran ránu oplatil, ale Yamamoto ho popadl za ruku a zakroutil mu s ní, až Sayoran zaúpěl bolestí. V tom se k němu přiříl další člen bandy zezadu a praštil ho do zad. Byla to přesila a on to nemohl zvlásnout. Yoshiro to vše sledoval s mrazivým, ledově klidným výrazem na obličeji, naprosto distancovaný od okolního dění. Za tu dobu se k nám seběhli všichni žáci i učitelé, kteří byli tou dobou na hřišti. Někteří učitelé se snažili zasáhnout, ale Yamamoto to měl promyšlené a zařédil si i lidi, kteří je blokovali tak, aby se k nám nedostali.

Ležel jsem na zemi. Skoro jsem nemohl dýchat. Celým tělem mi prorážela prudká bolest, měl jsem pocit, jako kdyby mě drtila na kusy, na malé nicotné kousíčky, které padaly na zem v podobě krve. Vzhlédl jsem nahoru. Nechápal jsem. Zatímco bezradné obličeje lidí kolem sledovaly, jak Yamamoto bije Sayorana hlava nehlava a ten mu to jen stěží někdy oplácí, Yoshiro se lehce usmíval. Nikdy na to nezapomenu.

Probral jsem se až v nemocnici s četnými pohmožděnami. Když jsem ztratil vědomí, Sayoran ještě stál a snažil se alespoň chabě bránit, ale teď jsem se od sestřiček dozvěděl, že je ve vážném stavu. Taky jsem slyšel jejich štěbetání na chodbě, když si ještě myslely, že jsem pořád v bezvědomí.

,,Bylo to strašné! Všichni ti kluci byli ihned propuštěni a když se ozvali i další žáci, kteří jimi byli napadeni, putovali rovnou do lapáku. Některým už je osmnáct, takže si odpykají terst ve vězení. Ale nejvíc na to doplatil Yoshiro...to je velmi dobrý kamarád jednoho toho kluka. Nervově se zhroutil a teď je prý na psychiatrii."

,,A co ten...ten druhej? Přežije to?"

,,Nevím. Doktor říkal, že je to s ním vážný. Ten kluk měl na jedný ruce boxera a docela dost mu pohmoždil hlavu. A nikdo se k nim nemohl dostat. Chudáci..."

,,Panebože...a proč to vlastně udělali?"

,,Slyšela jsem, že ti dva ranění spolu chodili. Když se prali, někdo tam na ně pokřikoval, že jsou teplouši a ať vypadnou z jejich školy."

Pak jsem spal dál.

Příliš mě bolela hlava na to, abych přemýšlel.

Když jsem se probudil, nade mnou stáli rodiče. Máma měla v rukou kytku a hrozně brečela. Slibovali mi, že už nebudou tolik pracovat, aby mohli být víc se mnou. Že mě mají hrozně rádi...blablabla...Zajímal mě jen Sayoran.

,,Co Sayoran? Jak je na tom!?"Vykřikl jsem co nejhlasitěji jsem mohl. Máma vrhla významný pohled na tátu. Pak se podívala na mě.

,,T...ten druhý kluk? To my nevíme, drahoušku. Nikdo nám to neřekl."Už tehdy jsem věděl, že lhala.

Taky mě navštívil Yoshiro. Už ho pustili. Přinesl mi velikou kytici a pak si sedl na postel a usmíval se. Řekl mi, že Sayoran je mrtvý a pokud nebudu s ním, stejný osud potká i mě.

,,Mám víc kontaktů, než si myslíš. Dokážu to zařídit tak, aby o tom nikdo nevěděl."Moje utrpení mu působilo obrovské potěšení. Ale nevěřil jsem mu, že je Sayoran mrtvý. I když to otřáslo mou sebejistotou. Raději jsem začal křičet, ať ho vyvedou ven.

,,Jsi blázen, Yoshiro. Radši bych umřel, než být s tebou!"

,,To máš blbý, Sayoran radši umřel, než být s tebou!"Křičel ještě, než ho vyvedli.

Ale jakkoliv jsem mu nevěřil, nedávalo mi to spát. V noci jsem se pořád převaloval na lůžku a myslel na ta slova.

Nezbývalo mi než vstát a jít. Bylo to ještě nesmírně bolestivé, musel jsem se zachytávat všech věcí kolem a několikrát jsem málem spadnul, věděl jsem sice číslo Sayova pokoje, ale vůbec jsem nevěděl, kde to je a hledání mi přišlo nekonečné.

Když jsem tam konečně dorazil...v jeho posteli byl někdo jiný!!

Rozbrečel jsem se tak nahlas, že jsem toho člověka vzbudil.

Nechápavě na mě čučel. Chvíli mi trvalo, než jsem mu vysvětlil, koho hledám.

,,Aha! Ale toho přeřadili na jinej pokoj!"Řekl mi milý starý pán a nadiktoval mi i číslo i podrobný návod, jak se tam dostanu. Když jsem odcházel, poděkoval jsem mu a on za mnou zavolal:,,Není zač, děvčico!" A zachechtal se. V té tmě si mě asi spletl s holkou, proto byl tak milý.

Když jsem dorazil na zmíněný pokoj, uviděl jsem osobu sedící na posteli. Ihned jsem se k ní vrhl, ale nohy mě zklamaly a já spadl na zem těsně před dosažením svého cíle. Z vrchu se na mě dívala Sayoranova milá tvář.

,,Sayi...ty...ty nejsi mrtvý!"

,,Ale co to mluvíš za hlouposti!" Řekl Sayoran, klekl si ke mně a schoulil mou hlavu do svých rukou.

,,Ty sestřičky...ony...povídaly, že Yamamoto měl boxerka hrozně tě zřídil a ty´jsi na tom moc špatně..."Sayoran se zatvířil překvapeně.

,,Boxera? To jsou ale drbny! Zřídil mě, to jo, ale všechny smysly mi ještě fungujou, pokud vim..."

Pak jsem dostal nápad.

,,Sayorane...já už tu nechci být. Yoshiro mi vyhrožoval, chci pryč! Utečeme!"

,,Utečeme."Kývl na to Sayoran.

A přesně tak se stalo. Utekli jsme z nemocnice a odjeli daleko, daleko pryč. Nechali jsme starý život za sebou, ale bylo nám to jedno. Byli jsme spolu šťastní. Po nějaké době nám Sayův bratranec zařídil odlet do Ameriky. A tam žijeme dodnes. Na tyhle události ale nikdy nezapomeneme.

A někdy v noci...mám pocit, že slyším Yoshirův hlas. Obyčejně zjistím, že je to jen kočka, nebo vánek, ale stejně se pořád děsím toho, že se někdy, někde...setkáme.

Konec

Expressions of love (Taishi Zaou & Eiki Eiki)

16. ledna 2010 v 19:36 | Keiko-chan |  Přeložená manga
Shouya Akiho chodí na dívčí střední školu, má své přátele a vedla by docela normální život, kdyby nebylo její trhlé kamarádky Shiraki Haruky, která má zálibu v ošatávání dívčích ňader. Shouya totiž začíná zjišťovat, že k Shiraki cítí něco víc...

expressions_04kopie.jpg picture by AngelinaBe-be2

New des...

2. ledna 2010 v 2:07 | Keiko-chan |  Novinky
Hej! Hej! Nový zimní design a obrázek ve sloupku je z blogu naší spřátelené Kiry (http://girlxgirl.blog.cz/):-)

Keiko-chan

Update: Mám ráznou náladu, takže upozorňuji, že všechny spamy mažu a toho, kdo je poslal, blokuji. Spamujte si na spřátelených blozích, u komentářů uvádějte webovky, nebo si zaplaťte reklamu, ale tady spamy tolerovat nebudu:-)