Kapitola sedmá....týden plný utrpení.....
Kin tak sedí, připoutaná ke zdi. Sedí tam se smíšenýma pocitama.
"Jakou chuť má krev? Vždy když jsem si jako malá cucala pořezaný prst, z než tekla krev, tak mi to nechutnalo. Přesto upíři.....pro ně to je jako nejlepší jídlo na celém světě. A pro mě teď jak tak koukám taky. Chci, chci krev. Lidskou krev. Ochutnat jí. Aspoň trošku, maličko. Jen namočit jazyk do té rudé tekutiny. Jestli to ovšem udělám, tak už nikdy nebudu moci najít Raylu. Bez pomoci Ryomou budu ztracená. Sice ze mě udělala upíra. Jenže i přesto jsem jím teprve pár týdnů a někteří upíři jsou tady už stovky let. Ty mě rozhodně bez problémů porazí. Pokud okusím krev před úplňkem, pokud vůbec okusím, budu zrůda. Jenže ta krev tak krásně voní, cítím jí až sem a ta barva. Ne, prostě nesmím. Ale, ALE.....áááááááááááááááááááááá"
Přesně takto se dohaduje každý den. Od té doby, co je na tomto místě. Na místě o jedněch mohutných dveřích, železech na kterých je připevněna a o krvi, jež je zrovna před ní. Je tu už pátý den a její choutky se zvýšily o 100%. Je to poprvé v životě, co cítí tak obrovskou chuť. Je to skoro jako touha okusit drogu. Chce a přitom nesmí. Nebo, ono se nedá říct, že nesmí. Může ji okusit když bude chtít. Ty pouta pro ní nejsou problémem. Jenže ona má cíle takové, které jí přímo zakazují to udělat.
Kin se mučí. Celých pět dní jen kouká na krev. Kolem úst se jí tvoří chvílema pěna a ta jí stéká po bradě dolů. Kdyby za ní nechodila každý den Ryomou, netušila by, jak dlouho je na místě poslední zkoušky.
Za celých pět dní nezamhouřila oko. Stále koukala na jedno místo. Naprosto nehybně a klidně. Občas jen zakřičela a nebo si zanadávala za své myšlenky. Kvůli nespavosti má oči podlité krví a obrovské kruhy pod očima. Tělo jí vybledlo ještě více než normálně, šaty napodobovaly šacení bedomovce, špinavé, zpocené a roztrhané. Kin je po celých pěti dních naprosto vyčerpaná. Unavená fyzicky a psychicky. Je na pokraji nervového zhroucení.
Zanedlouho konečně příjde Ryomou a oznámí, že je již šestý den tady. Konečně. Zbývá poslední den a bude vysvobozená. Přečkala to celých šest dní. Není možné, že poslední den to nepůjde.
To se bohužel pořádně zmýlila.
Ryomou odejde a Kin pocítí chuť dvojnásobně horší a větší než přešlé dny. Ta chuť se stává tak neskutečnou, že nevědomky zpřetrhá řetězy a okamžitě ,ačkoli nechtíc, se odebere až ke krvi. Už skoro smočí jazyk. Naposlední chvíli se zastaví a profackuje.
"Sakra, co to vyvádím?"
Nachvilku se uklidní. Pak tohle udělá ještě třikrát. Pokouší se běhat kolem dokola a nemyslet na tu krev. Očima stejně vždycky sklouzne ke krvi. Toto jí nepomáhá. Nakonec se začne mlátit do hlavy o zeď. Mlátí se hrozně dlouho. Z hlavy tryská krev, ale ona nepřestává. A nepřestane, dokud nebude v bezvědomí. Tuto činnost provádí dlouho. Tak dlouho, až nakonec přijde Ryomou a oznámí jí, že je již sedmý den a ona splnila úkol. Kin se usměje a unaveně se skácí k zemi. Ryomou k ní zhrozeně přiběhne a řekne
"Pane bože! Ty ses ale zřídila. Splnila si úkol, ale za jakou cenu. Takhle se zmlátit. To jsem jaktěživ ještě neviděla. Ach Kin"
Povzdechne si a vezme jí do náruče.
Odebere se s ní do místních vod, kde ji vysvleče a pomalu položí na hladinu vody, aby z ní omyla veškerou špínu a krev. Pomalu stárá zcelého bezvládného těla vše, aby byla čistá. Trochu ji to znervózňuje. Má v ruce bezvládnou mladou a ještě k tomu všemu nahou dívku, teda vlastně vampírku. Ale i tak. Musí se dotýkat každičké části Kininýho těla, jelikož krev a špína se dostala úplně všude. Dostane se k čištění intimních míst. Kin při této činnosti začne potichoučku sténat. Ryomou z Kininý reakce zrudne a znervózní ještě víc. Pokud by ovšem neočistila Kin kompletně, tak by mohla dostat zánět a bolelo by jí to ať už je upír nebo ne.
¨
Upíří tělo se totiž nemůže zahojit v případě, když si ubližují sami. Lidské zbraně jim neublíží, ale oni sami si ublížit mohou a díky tomu získat nepříjemné zaněty.
Ryomou konečně očistí Kin, obleče jí do čistého oblečení a opatrně ji položí na postel.
"Zasloužíš si odpočinek"
Usoudí Ryomou a nechá jí odpočívat.
Sama si sedne k piánu a pozoruje dřímající vampýrku. Kouká takhle na ní už hodinu. Přemýšlí nad vším možným.
Kin se probere až druhý den k večeru. Mezitím stihla Ryomou zajít na svůj každodenní noční lov a též si trochu odpočinout na pohovce. Kin se po probuzení okamžitě chytne za hlavu. Přesně na místo, kde její hlava schytala nejvíce bolesti. Ryomou se na ní podívá a řekne
"Dobrá práce, je vidět, že i dokážeš plnit i téměř nesplnitelné úkoly, ač dosti krutě až brutálně, ale i tak.....splnila si poslední zkoušku."
Kin se na Ryomou usmála a řekla
"No jo, ale touhu po krvi mám pořád!"
"Já, vím....toho se nikdy nezbavíš, věř tomu má milá"
A nadále již nemluvili a zabývali se jen svými myšlenkami.
Kin tak sedí, připoutaná ke zdi. Sedí tam se smíšenýma pocitama.
"Jakou chuť má krev? Vždy když jsem si jako malá cucala pořezaný prst, z než tekla krev, tak mi to nechutnalo. Přesto upíři.....pro ně to je jako nejlepší jídlo na celém světě. A pro mě teď jak tak koukám taky. Chci, chci krev. Lidskou krev. Ochutnat jí. Aspoň trošku, maličko. Jen namočit jazyk do té rudé tekutiny. Jestli to ovšem udělám, tak už nikdy nebudu moci najít Raylu. Bez pomoci Ryomou budu ztracená. Sice ze mě udělala upíra. Jenže i přesto jsem jím teprve pár týdnů a někteří upíři jsou tady už stovky let. Ty mě rozhodně bez problémů porazí. Pokud okusím krev před úplňkem, pokud vůbec okusím, budu zrůda. Jenže ta krev tak krásně voní, cítím jí až sem a ta barva. Ne, prostě nesmím. Ale, ALE.....áááááááááááááááááááááá"
Přesně takto se dohaduje každý den. Od té doby, co je na tomto místě. Na místě o jedněch mohutných dveřích, železech na kterých je připevněna a o krvi, jež je zrovna před ní. Je tu už pátý den a její choutky se zvýšily o 100%. Je to poprvé v životě, co cítí tak obrovskou chuť. Je to skoro jako touha okusit drogu. Chce a přitom nesmí. Nebo, ono se nedá říct, že nesmí. Může ji okusit když bude chtít. Ty pouta pro ní nejsou problémem. Jenže ona má cíle takové, které jí přímo zakazují to udělat.
Kin se mučí. Celých pět dní jen kouká na krev. Kolem úst se jí tvoří chvílema pěna a ta jí stéká po bradě dolů. Kdyby za ní nechodila každý den Ryomou, netušila by, jak dlouho je na místě poslední zkoušky.
Za celých pět dní nezamhouřila oko. Stále koukala na jedno místo. Naprosto nehybně a klidně. Občas jen zakřičela a nebo si zanadávala za své myšlenky. Kvůli nespavosti má oči podlité krví a obrovské kruhy pod očima. Tělo jí vybledlo ještě více než normálně, šaty napodobovaly šacení bedomovce, špinavé, zpocené a roztrhané. Kin je po celých pěti dních naprosto vyčerpaná. Unavená fyzicky a psychicky. Je na pokraji nervového zhroucení.
Zanedlouho konečně příjde Ryomou a oznámí, že je již šestý den tady. Konečně. Zbývá poslední den a bude vysvobozená. Přečkala to celých šest dní. Není možné, že poslední den to nepůjde.
To se bohužel pořádně zmýlila.
Ryomou odejde a Kin pocítí chuť dvojnásobně horší a větší než přešlé dny. Ta chuť se stává tak neskutečnou, že nevědomky zpřetrhá řetězy a okamžitě ,ačkoli nechtíc, se odebere až ke krvi. Už skoro smočí jazyk. Naposlední chvíli se zastaví a profackuje.
"Sakra, co to vyvádím?"
Nachvilku se uklidní. Pak tohle udělá ještě třikrát. Pokouší se běhat kolem dokola a nemyslet na tu krev. Očima stejně vždycky sklouzne ke krvi. Toto jí nepomáhá. Nakonec se začne mlátit do hlavy o zeď. Mlátí se hrozně dlouho. Z hlavy tryská krev, ale ona nepřestává. A nepřestane, dokud nebude v bezvědomí. Tuto činnost provádí dlouho. Tak dlouho, až nakonec přijde Ryomou a oznámí jí, že je již sedmý den a ona splnila úkol. Kin se usměje a unaveně se skácí k zemi. Ryomou k ní zhrozeně přiběhne a řekne
"Pane bože! Ty ses ale zřídila. Splnila si úkol, ale za jakou cenu. Takhle se zmlátit. To jsem jaktěživ ještě neviděla. Ach Kin"
Povzdechne si a vezme jí do náruče.
Odebere se s ní do místních vod, kde ji vysvleče a pomalu položí na hladinu vody, aby z ní omyla veškerou špínu a krev. Pomalu stárá zcelého bezvládného těla vše, aby byla čistá. Trochu ji to znervózňuje. Má v ruce bezvládnou mladou a ještě k tomu všemu nahou dívku, teda vlastně vampírku. Ale i tak. Musí se dotýkat každičké části Kininýho těla, jelikož krev a špína se dostala úplně všude. Dostane se k čištění intimních míst. Kin při této činnosti začne potichoučku sténat. Ryomou z Kininý reakce zrudne a znervózní ještě víc. Pokud by ovšem neočistila Kin kompletně, tak by mohla dostat zánět a bolelo by jí to ať už je upír nebo ne.
¨
Upíří tělo se totiž nemůže zahojit v případě, když si ubližují sami. Lidské zbraně jim neublíží, ale oni sami si ublížit mohou a díky tomu získat nepříjemné zaněty.
Ryomou konečně očistí Kin, obleče jí do čistého oblečení a opatrně ji položí na postel.
"Zasloužíš si odpočinek"
Usoudí Ryomou a nechá jí odpočívat.
Sama si sedne k piánu a pozoruje dřímající vampýrku. Kouká takhle na ní už hodinu. Přemýšlí nad vším možným.
Kin se probere až druhý den k večeru. Mezitím stihla Ryomou zajít na svůj každodenní noční lov a též si trochu odpočinout na pohovce. Kin se po probuzení okamžitě chytne za hlavu. Přesně na místo, kde její hlava schytala nejvíce bolesti. Ryomou se na ní podívá a řekne
"Dobrá práce, je vidět, že i dokážeš plnit i téměř nesplnitelné úkoly, ač dosti krutě až brutálně, ale i tak.....splnila si poslední zkoušku."
Kin se na Ryomou usmála a řekla
"No jo, ale touhu po krvi mám pořád!"
"Já, vím....toho se nikdy nezbavíš, věř tomu má milá"
A nadále již nemluvili a zabývali se jen svými myšlenkami.
Dokonalé *___* Přečetla jsem všechny díly, a můžu říct, že takhle napjatá jsem ještě nikdy nebyla xD. Kdy bude pokračování? *___*