Začalo to už když jsem byl malý. Měl jsem mladšího bratra. Raita. Bezmezně jsem ho miloval. Nebyl můj vlastní, narodil se mému americkému otci a jeho druhé ženě-Japonce a dělily nás od sebe tři roky, ale tehdy jsme si byli blízcí téměř jako dvojčata. Lidé si nás dokonce někdy pletli. Mysleli si totiž, že já jsem ten mladší bratr, protože jsem byl malý a roztomilý a Raito byl vysoký a silný. Ale nikdy mi to nevadilo.
Už od jeho narození jsem o něj měl veliký zájem. Všemožně jsem s ním matce pomáhal, fascinovalo mě, že už v tak útlém věku byl jaksi ctnostný a mnohem kultivovanější než ostatní děti. Plakal jenom když se mu něco opravdu nelíbilo.
Naši říkali, že už ve dvou letech jsem byl schopný udržet v ruce pastelky a něco si čmárat. Samozřejmě to byly nesmysly, ale když se narodil Raito, moje obrázky se často podobaly jemu a to i když jsem zkoušel nakreslit třeba králíčka. Naplňoval mou mysl tak jako nikdo jiný. Byli jsme bratři a zároveň nejlepší přátelé.
Postupem času se mé dovednosti zlepšily. Když mi bylo třináct, lidé hovořili o mém obrovském talentu. Vše co jsem nakreslil se podobalo skutečnosti natolik, že bych se s tím klidně mohl přihlásit na nějakou uměleckou školu. Také jsem si koupil hlínu. Zaujalo mě modelovat z ní trojrozměrné objekty. Obrazy byly sice krásné a živé, ale vadilo mi, že si na ně nemohu sáhnout. Když jsem vymodeloval z hlíny našeho králíčka a pak odjel na školní výlet, mohl jsem jeho figurku hladit po čumáčku kdykoliv, když se mi po něm stýskalo.
Někdy ve čtrnácti jsem si už troufl i na modelování lidí. Tenkrát mě to pohltilo dokonce ještě více než kreslení. Když jsem netrávil svůj čas s Raitem, vysedával jsem v garáži, kde jsem si zařídil provizorní ateliér a modeloval podle soch. Dodneška si pamatuji, jak se na mě máma rozčílila, když jsem ukradl trpaslíka ze zahrady naší sousedky, paní Akimichové, kterou jsem neměl rád, abych ho mohl modelovat. Jak jsem mohl vědět, že je ta ochuchule má spočítané?
Když jsem usoudil, že se mé výtvory dostatečně podobají skutečnosti, řekl jsem Raitovi, že mám pro něj překvapení k jeho narozeninám.
,,Vážně?! Co to je, Marcelli, co to je?"
,,Neřeknu."Zaculil jsem se a vytáhl z kapsy pásku. Raito se na mě nechápavě podíval.
,,Pojď se mnou!"Zavelel jsem po tom, co jsem mu páskou zavázal oči. Vůbec se nebránil. Důvěřoval mi.
,,No táák...Marcelli. Řekni mi, co pro mě máš za dárek."Přemlouval mě po cestě a co chvíli mě šťouchl.
,,Au...nech toho!Uvidíš, uvidíš!"
Zavedl jsem ho do ateliéru a posadil na stoličku.
,,Tak..."Rozvázal jsem mu oči.
Když si je protřel, tvář se mu rozzářila radostí.
,,My...myslíš to vážně? Ty mě chceš...?"
,,Ano...chci udělat tvojí podobiznu, Raito."Usmál jsem se.
,,Tak dobře."Souhlasil Raito a krásně se usmál. ,,Jsem si jistý, že budu vypadat ještě lépe než ve skutečnosti."Řekl šibalsky a vyplázl na mě jazyk.
Snažil jsem se pracovat co nejrychleji, aby Raito nemusel dlouho sedět. Tvar jeho hlavy jsem vymodelovat už předtím po paměti, zbyly jen detaily a úpravy.
,,Táák...A teď ti ještě trochu vydloubám hlavu..."
,,No tak Marcelli, vždyť já budu úplně dutej!"Zasmál se Raito.
,,Musím to udělat, aby se dobře vypálila."
Busta byla hotová.
,,Můžu se mrknout?"Žadonil Raito.
,,Ne. Teď ji dám vypálit a ukážu ti jí až ve čtvrtek o tvých narozeninách."
,,Prooosíííím..."Raito sepjal ruce a vykročil směrem ke mně.
,,Ukaž mi ji!"Sáhnul po bustě, takže jsem musel hbitě uskočit stranou, aby ji nezničil. Ale on kvůli tomu ztratil rovnováhu a spadl na zem.
,,Raito! Není ti nic?!" Položil jsem sochu rychle na podstavec a sklonil se k němu. Svíjel se na té studené zemi tolik, až jsem se bál, že jsem mu ublížil.
Když jsem se ale k němu dostal blíž, nečekaně mě chytil za límec. Z nosu mu tekla krev.
,,N...ne..."Byl v tu chvíli tak roztomilý, když se snažil překonat bolest a zakrýt slzy, které mu stékaly po tváři a být jako dospělý chlap. Na zemi neležel žádný koberec, lino, nic, co by mohlo zpomalit jeho pád. Byla tvrdá a studená. Věděl jsem, že to muselo dost bolet.
Všiml jsem si, že si taky odřel koleno o nějaký šroub, který se na zemi povaloval. Byl jsem mu tak blízko, že mi jeho krev zbarvovala kalhoty do červena.
,,Moc se omlouvám."Zašeptal jsem provinile.
,,To nic."Řekl Raito a sklonil se ke mně.
,,Pojď...pomůžu ti na..."
,,Ne...zůstaň ještě chvilku takhle...prosím..."
Položil mi hlavu na hrudník a já jsem ucítil, jak se mi zrychlil tep. Objal jsem ho jednou rukou a druhou mu otřel slzy.
,,Mám tě moc rád..."Zašeptal. ,,...víc než svého bratra."
V tu chvíli zvedl hlavu a hluboce mi pohlédl do očí. Měl krásné oči s drobnými černými řasami, hnědé jako karamel.
Věděl jsem, že se něco stane. Cítil jsem jeho dech mnohem blíže než kdy předtím. Voněl zahradou, květinami, vodou z bazénu a čerstvým venkovním vzduchem. Připadalo mi to jako ten nejkrásnější parfém, který jsem v životě cítil. Jeho obličej se pomalu přibližoval k mému a...
,,Kluci! Co se to děje?! Vy jste se prali?!"Do garáže vklouzla naše matka oblečená ve své růžové květované zástěře s vlasy staženými do síťky. Asi nás volala k obědu a my ji neslyšeli.
,,Proboha! Jste celí od krve!" Zvedla mě i Raita na nohy.
,,To nic není...Raito jen upadl."Nervózně jsem se zasmál. Ještě pořád jsem se nevzpamatoval z toho šoku. Miloval jsem svého bratra, ale pořád to byl jen bratr.
Odešli z garáže a já tam zůstal stát sám.
***
Večer jsem ho našel na půdě.
Přišel jsem tak tiše, že si mě ani nevšiml. Anebo byl příliš zabraný do své činnosti. Prohlížel si stará alba.
Jemně jsem zaťukal na trám, aby to nevypadalo, že ho tajně sleduju. Okamžitě vzhlédl a když mě uviděl, zrudnul jako rajče.
Nevěděl jsem co mám říct. Mám si nechat vysvětlit ten dnešek? ,,Ehm..."Odkašlal jsem si.,,Co to děláš?"
,,Ah! Já...jájá...tototiž..."Než to stačil dořeknout, už jsem mu stál za zády.
,,Hledáš tam něco?"
Raito chvíli zapřemýšlel. ,,Znal jsi svojí mamku?"
Ta otázka mě zarazila. Čekal jsem spíš něco jako "ále jen mám sentimentální náladu a prohlížím si fotky, jak ses koupal nahý v bazénku"
,,No...totiž...umřela když mi nebyl ani rok...ty to nevíš?"
,,To ano ale...myslel jsem si...jestli ji třeba někdy nevídáš ve snech nebo tak..."
Ta myšlenka mi přišla zatraceně dětinská. Jak bych si mohl něco takového pamatovat? ,,Ne." Odpověděl jsem stroze.
,,A...aha..."Raito se začervenal. ,,Táta o ní moc nemluví. Neříkal ti, jaká byla?"
,,Jo. Vyprávěl mi, že s ní začal chodit, protože si myslel, jaká je to milá a poctivá dívka, ale pak od něj utekla kvůli jinému muži a zanedlouho zemřela. Ani se o mě nemínila starat."
,,Třeba...třeby nejsi jeho syn...třeba nejsme..."
,,Co to tady vyprávíš, Raito?!"Vyjel jsem na něj za tu drzost a chňapl ho za ruku až vykřikl, ale pak jsem si uvědomil, jak se to vlastně chovám.
,,Promiň...když...když jsem se narodil...táta si chtěl být jistý, že jsem jeho a nechal udělat testy..."
,,Aha..."Raito sklonil hlavu. Věděl jsem, že pláče.
Ale neobjal jsem ho.
,,Tohle nesmíme..."
Rozplakal se ještě víc.
S rozervaným srdcem jsem sebral svoje poslední kousky odvahy a vykročil pryč, ale on mě zezadu objal a obtočil se kolem mě jako klíště.
,,Marcelli..."Vydechl.
Bylo to neuvěřitelně těžké, ale já jsem byl starší. Měl jsem mít rozum. Vymanil jsem se z jeho objetí a odkráčel pryč. Jeho vzlykot mi zněl v uších ještě když jsem večer pod peřinou potlačoval slzy...a Raito se nevracel.
Druhý den ráno jsem se jako obvykle nasnídal, oblékl svou školní uniformu, popadl brašnu a zamířil do školy. Máma se sháněla po Raitovi, ale ten nebyl k nalezení. Dělal jsem, že je mi to fuk a s těžkým srdcem se došoural k domovním dvěřím. Hned na verandě mě oslnil žhavý sluneční kotouč. Jeho paprsky mi pronikaly až na kůži a mě to bylo strašně nepříjemné. Ten pocit, ta vůně, trávník, květiny, čerstvý vzduch, ledová voda v bazénu...všude kolem byl cítit Raito. Raději jsem si tedy hodil batoh na ramena a rozhodl se utéct na zastávku autobusu. Pryč, pryč od té příšerné krásné lákavé vůně.
Ani jsem nekoukal na cestu, brzy se štěrk pod mýma nohama změnil na asfalt a pode mnou se míhaly bílé pruhy zebry jako v nějakém šíleném snu. Uslyšel jsem divoké zaburácení motorů a hlukot klaksonu. Potom mě cosi těžkého udeřilo zezadu a odmrštilo na chodník. Dopadl jsem tváří dolů a okamžitě ucítil palčivou bolest v dlaních, kolenou a na stehně. Když jsem vzhlédl, poznal jsem, co byla ta síla, která mě odrazila pryč od nebezpečí.
Ten den Raito zemřel pod koly nákladního vozu. Aby zachránil můj život.
OoO!!!! *V šoku zírá* K- Keiko-chan... c- co to? On je mrtvý? Oh, oh! Cooožeeee? O______O Tak to je drsnýýý! Musím říct, že jsem stále v šoku... Pane jo... Tak to jsem zvědavá, co se bude dít dál...