close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Stačí kapka krve 15

9. května 2010 v 16:22 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Kapitola 15....Kdo je pro mě důležitější?....  tato kapitola bude převážně spíš myšlenková....

    Následující den se Kin probudí s obrovským bolením hlavy.

    "Uf....aspon by upíři nemuseli mít kocovinu...zatraceně"

     Vyhrabe se z peřin a začne se schánět po Ryomou. Nalezne ji venku sedět na kraji skály a koukat do dáli.

     Přibelhá se k ní. Pokusí se něco říct, ale místo slov se jí z úst vydoluje pouze slabý vánek vzduchu. Vzpomene si totiž na včerejší incident. Mezi nimi v tento moment zapanuje trapné ticho. Z toho Kin posoudí, že bude lepší nemluvit o včerejšku a rázem se pokusí o polehčující konverzaci, aby udusala ticho mezi nimi.

    "Dobré ráno...tedy...moc dobré není, jelikož mi není dobře, ale třeba pro tebe dobré je"

     Pokusí se o vtip. Ryomou však její snahu nijak neocení. Místo toho zasáhne rovnou do středu problému.

    "Hele Kin k tomu včerejšku. Byli sme opilí. Zvlášt já, když se napiju, tak jsem krapet víc......no dobře o hodně víc přítulná než normálně. Říkám to proto aby sis ten včerejšek nějak špatně nevyložila. Pravděpodobně obě prahneme po přítomnosti a objetí někoho, kdo nám tolik schází a snažíme se ho aspon nachvíli nahradit někým jiným."

     Kin se ted zarazí.

    "Že by Ryomou měla stejný problém jako já? Také přišla o někoho na kom jí záleželo? To by ledacos vysvětlovalo"

     Zamyslí se Kin. V tom jí z myšlenek utrhne Ryomou.

    "Kin...je čas vyrazit. Starostí máme až nad hlavu...."

    Kin jen kývne na souhlas a už automaticky se od Ryomou vzdálí. Krajinou se na nějakou dobu rozlehne bolestný křik. Roztáhne křídla, Kin nasedne na záda a odlétají zpátky do civilizace. Zpátky do míst vzpomínek a problémů....domů.

     Zpátky do města se vrátí až k večeru. Ukázalo se totiž, že ani Ryomou není dokonalá a kocovinu má taky, což se dosti odrazilo od rychlosti letu. Dokonce i několikrát museli zastavit.

    Po návratu je Ryomou tak znavená, že padne na postel a nachvíli si odpočine.

    Kin se mezitím oddálí od obydleného místa doupěte. Aby ji Ryomou náhodou nehledala, tak napsala na kus papíru vzkaz ve kterém stojí

    "Nehledej mě, musím si vše urovnat v hlavě. Kin"

     Dostane se až k podzemním vodám, kde ji Ryomou omývala. Sedne si ke břehu, sundá boty a začne si bosé nohy máčet ve vodě.

    "Takže si to shrnu. Musíme zabít Keina. Ryomou protože viděl její tvář a já protože jen díky tomu budu mít klid od Rayliný rodiny. Pak musim najít Raylu, kterou ani nevím kde je a ani nevím jestli mě ještě vůbec miluje. Hm...jak jednoduché..Ach jo to je život...."

     Podívá se do vody na svůj odraz ve vodě a začne k němu promlouvat.

    "Podívej se na sebe! Zatracenej Kein. Udělal ze mě upíra....jenže...kdybych se nestala Upírem....tak bych pravděpodobně byla pořád v tom baru a žila v myšlence, že už žádná Rayla není....."

     Zdvihne hlavu od svého odrazu

    "Rayla.....já už vlastně ani nevím, jestli jí vůbec chci najít. Vše je ted tak hrozně komplikované. Začínala jsem žít s tím, že už není a nebude. Ted musím žít s tím, že je, ale je na útěku. Miluju jí ještě vůbec? Když se nad tím tak zamyslím....tak....já vlastně ani nevím. Lhala mi o sobě, vlastně jí vůbec neznám. Žila se mnou život, který jí vlastně ani nebyl souzen. Chtěla bych zase ty časy, kdy jsem byla s ní. Vše bylo tak jednoduché, vše nám hrálo do karet. Milovali sme se, žili spolu. V podstatě spolu i pracovali. Otázkou asi zůstává jak dlouho by tato idea trvala. Rok? Dva? Pět? Deset? Jak dlouho by trvalo, než by mi o sobě řekla pravdu? A řekla by mi to vůbec někdy? Raylo...copak já vím jestli jsi pro mě pořád tak významná jako dřív? A navíc.....Ryomou....."

     Při myšlence na Ryomou se Kin nehorázně rozbuší srdce. Pozorně se podívá jestli se náhodou nepotlouká poblíž. Jakmile zjistí, že je vzduch čistý, začne pokračovat ve svém hlasitém přemýšlení.

    "Ryomou....dívka, která by byla schopná obětovat svůj život, kdyby to byla jediná možnost jak mě zachránit. Vždy je tu a v podstatě vím od samého začátku to, že nikdy o ní nebudu vědět všechno. K ní tajemno patří. Ona s ním žije, je s ním takřka sloučená. A to mě na ní přitahuje. Nemůžu si po večerním snění odpustit nemyslet na to jaké to je ochutnat její rty. Nedovedu se zbavit pocitu bezpečí a pohody, když jsem v jejím pevném sevření. A jak se dotkla mé ruky v Irsku. Ten pocit neskutečného tepla. Jenže za Ryomou je otazníků více nežli za Raylou. Kdo je ve skutečnosti Ryomou? A jaká je její minulost? KDyž o ní nevím takhle důležité věci tak je jasné, že tohle nemůže nikam vést. Po čase bych mohla o její minulosti zjistit spoustu věcí, které by nás oddalovali od sebe. Navíc...v podstatě, i když ne určitě se zmínila o někom, kdo byl a možná ještě je součást jejího života. A i kdybych tuhle zmínku vypustila.....Tak vlastně ani nevím jak Ryomou vypadá....Já bych nedokázala žít s myšlenkou, že nevím jak vypadá někdo s kým chci strávit zbytek života nebo vlastně smrti, když vezmu v úvahu, že už vlastně živá nejsem. Navíc ani pořádně nevím, co k Ryomou cítím. Upřímně...já ted ani nevím, co cítím k Rayle. Jak můžu ted vůbec chcít hledat Raylu, když nevím jak setkání dopadne? Co když už jí na mě nezáleží? A co když už mě nezáleží na ní? Jaký bych ted vlastně měla mít cíl? Najít Raylu nebo si zjistit více o Ryomou? Tyhle dvě věci mi příjdou obě stejně nemožné. Ach....připadám si jak v začarovaném kruhu. Jako malé dítě....vůbec nevím co chci. Možná bych měla někam odejít. Osamostatnit se. Naučit se žít jako upír a nespoléhat se na to až příjde Ryomou a zachrání mě. Třeba ve chvíli, kdy bude v nedohlednu jak Rayla tak Ryomou, tak si uvědomím na kom mi záleží a potom si určit cíl. Ted především zabít Keina a pak se uvidí....potom možná se sejdu s Hameko a pořádně si s ní promluvím. A pak? Někam se stáhnout. Někam na samotku. Žít.....i když nevím jestli pořád žít umím."

     Kin si po svém proslovu najednou uvědomí, co s ní tyhle myšlenky dělají. Celou dobu přemýšlení jí tečou slzy a ona si toho ani nějak nevšimla, až ted, kdy se dotkne své tváře  ucítí vlhkost na ruce. Slzy setře a usměje se. Ani neví proč.

     Není čemu se smát.....možná jí příjde vtipná ta její bezmoc...možná ta dětská nerozhodnost a možná spokojenost....

    V hlavě má ted absolutní tmu. Pro tento okamžik si připadá jak naprosto citů zbavená. Jen tak sedí a kouká na klidně vypadající vodu. Chvilkama si dokonce i připadá součástí té vody. Okolí pro ní neexistuje....realita ted realitou není. Je to jen pouhá iluze, jen pouhý časový úsek, jen minulost a budocnoust...nikoli přítomnost.

    S tímto pocitem se pomalu odebere zpátky do doupěte i když ví, že jakmile se vrátí zpět.....tento pocit zmizí společně i s úsměvem na tváři. Za krátkou chvíli se kousek od podzemní vody objeví postava, která se doposud ukrývala ve stínu. Podívá se na místo, kde původně seděla Kin. Na tváři se jí objeví letmý úsměv a řekne

    "Omlouvám se Yatsumi"

     A zmizí v dalším stínu skal......


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kira Seigi Kira Seigi | Web | 12. května 2010 v 16:16 | Reagovat

Dokonalé *___* chci další díl T_T

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama