close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Art is my love ♥ (2.díl)

20. června 2010 v 16:38 | Keiko Julienn-chan |  Shonen ai povídky
Poznámky: Ok, ok, v tomhle díle poznáte moji oblíbenou postavu, kterou od teď budete vídat v mých shonen ai povídkách (tady má jen malou roli, příště mu věnuji více času). Je to Mr. Julienn-kun ♥ Trochu samolibý, sobecký, šarmantní (seme), mé klučičí alterego (od doby, co jsem shlédla Dairu jsem chtěla nějaké mít). Příběh je čistá fanfikce nezakládající se na skutečných lidech, místech či událostech. Enjoy it!;-)

Díval se z okna. Jeho nepřítomný pohled ho donutil vstát a jít za ním. Vzal ho za rameno. Tohle ještě nikdy předtím neudělal. Nikdy. Většinou kluka využil a odhodil jako papírek od bonbónu. Tak proč tu teď stojí a poslouchá to dlouhovlasé štěně?

Možná protože...Marcell je jedinečný. Mluví o svém bratrovi a přitom se mu z očí kutálí slzy.

,,No tak..."Řekl Julienn a sevřel jeho ramena ještě víc. Cítil, jak se mu pod rukama třese.

,,Zbyla mi jen...jeho podobizna..."Dodal Marcell, zalykajíc se slzami. V tom ho Julien zezadu objal.

Teď byla jeho vůně ještě intenzivnější. Na rukávech mu ulpívaly Marcellovy slzy.

Náhle se Marcell otočil čelem k němu, takže mu hleděl přímo do očí.

,,Ty víš co chci!"Zašeptal s tváří mokrou od slz.

,,Marcelli..."

,,Tak to udělej..."Dodal Marcell prosebným tónem a umlčel další Juliennova slova polibkem.

***
Po tom co Marcellovi zemřel bratr, jeho život šel od desíti k pěti. Jeho matka smrt svého milovaného syna neunesla, zbláznila se a ve svých pětatřiceti letech se oběsila. Marcellův otec s snažil vychovávat syna jak jen mohl, ale po tom, co zjistil jeho "zálibu" v nahých mužských tělech, nedokázal ho pochopit. Marcell tu scénu vídal před očima zcela jasně. Když chtěl, dokázal si ji vybavit v kteroukoliv chvíli.

,,Marcelli! Co tu dělá ten chlapec?!"

,,Tati, já..."

,,Vypadněte, vy špinavá zrůdo, pryč od mého syna!"

,,Zavolám ti..." Ušklíbl se chlapec a dal Marcellovi pusu na tvář. To otce rozlítilo ještě víc.

,,Tak a dost! Budeš mít domácí vězení! Žádné návštěvy! Dámské ani pánské! Žádná televize! Budeš mít určený denní řád, dokud se nevzpamatuješ!"

A tak Marcellovi začalo peklo. Bylo mu tenkrát šestnáct, jeho otec na něm visel a usmyslil si, že mu bude řídit život. Marcell musel vždycky na začátku školního roku předat otci svůj rozvrh, aby se otec mohl vždy v danou chvíli uvolnit z práce (byl ředitelem firmy) a dovést ho domů. Pak ho tam zamkl jako nějakého neposlušného psa. Nechal mu jen večeři a do večera, kdy se otec vracel z práce, byl Marcell docela sám.

,,Pokračuj dál, Marcelli..."Zašeptal Julienn. Marcell teď ležel na jeho nahé hrudi a tiše oddechoval. Jeho dlouhé vlasy se rozprostíraly všude kolem jako jemné černé pavučinky.

,,Nechci, aby sis o mě myslel, že jsem blázen..."

,,Nebudu, každý máme něco. No tak, povídej dál..."

,,Já...v té době...jsem si našel...přátele."

,,Přátele?"

,,Ano."Marcel přikývl. ,,Nebyli opravdoví, víš? Existovali jen na papíře. Kreslil jsem různé příběhy, obrazy...svoji dílnu jsem přesunul do pokoje pro hosty, abych mohl i sochat...Otec moje kresby musel vidět, protože jsem je později neměl kam dát a tak jsem je věšel na stěny, ale nijak na ně nereagoval...Vždycky jen přišel z práce a suše mi sdělil moje povinnosti pro další den...Jako kdyby....jako kdyby umřel...vevnitř..."

,,Měl jsi rád svého otce?"

,,Rád? Možná kdysi...ale postupem času jsem už zapomněl jaký je význam toho slova. Ve škole se  spolužáci příliš báli mého otce a tak se mi stranili. Báli se mi i podat tužku, aby jim otec nic neudělal...měl v naší škole veliký vliv, byl bohatý a tak zasponzoroval spoustu věcí, spolužáci věděli, že kdyby na mě stáhli ruku, nebo se mnou i jen promluvili, otec by se to okamžitě dověděl. A tak jsem nemohl mít živé kamarády, víš?"

Julienn nedokázal věřit svým vlastním uším. Slova m rezonovala v hlavě a on nechtěl uvěřit jejich významu...

,,Jak dlouho jsi takhle žil?"Zeptal se opatrně.

,,Dva roky. Pak jsem dosáhl zletilosti, opustil školu a utekl za svým tehdejším milencem. Byla to náhoda, že jsem ho poznal. Jednou nám odpoledne odpadlo vyučování, musel jsem mít samozřejmě podepsané od otce, že odejdu dřív, naše učitelka by ale poznala, kdybych si to podepsal sám. Tak jsem se rozhodl pro riskantní řešení. Zastihl jsem otce, když měl zrovna velkou spoustu práce, zamumlal jsem něco jako že chci podepsat petici na jídelní automaty ve škole a dal mu papír. V rychlosti se ani nedíval co je tam napsané a podepsal to. Tak jsem získal dvě hodiny volna. Potuloval jsem se po městě, jedl zmrzlinu a pak zašel do gay baru....no zbytek si asi domyslíš..."Usmál se Marcell a pohlédl Juliennovi do očí.

Julienn ho pohladil po vlasech.

,,Ale dlouho nám to nevydrželo..."

,,A teď jsi u mě..."

,,Ano, přestěhoval jsem se do jiného města a přihlásil se na uměleckou školu. Možná, že mě otec hledá, jsem si jistý, že má spoustu kontaktů, ale věřím, že mě nikdy nenajde."

,,Ty nechceš?"

,,Raději ne. Možná mu někdy budu schopen odpustit ale teď ne..."

***

Marcell si nikdy nedokázal pomoci, ale město mu přišlo jako jeden velký jinotaj. Holubi na střechách, voda zurčící v kašně, nikde nekončící roj lidí nesoucích svoje životní příběhy za sebou na neviditelných ranečcích. Některé z těch ranců jsou těžké a jiné dávají křídla.

Sedl si na kašnu a chvíli přemýšlel. Pak vytáhl náčrtník a začal kreslit budovu akademie umění naproti němu. Zanedlouho mu však jeho nákres zastínila něčí silueta.

,,Přejete si?"

,,Vy jste pan Marcell Sion?"

pokračování příště
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama