close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Forever Blue

6. července 2010 v 23:36 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Zkoušela jsem takový experiment, jestli když si jen tak sednu bez absolutního nápadu, dokážu nahned  napsat povídku...tohle z toho vzešlo...:-)

Moje adoptivní sestra je asi nějaká divná. Dobře, teď si řeknete, tohle si říkají všichni teenageři, co poslouchají mainstream, nosí značkové oblečení a myslí si, jakým jsou nepohnutelným středem vesmíru, když v tom jim do cesty spadne nějaká umrňouskaná ufňukaná slečna s brejličkama až někam k bradě a řekne se jim, že je to dcera máminy nejlepší kamarádky, která byla osamělou matkou a nedávno zemřela na zlou chorobu, takže ano, jistě že zůstane u nás a jistě že ji adoptujeme, vždyť všichni její příbuzní sedí buď za katrem nebo v Bohnicích. Ono, proč ne, dobré skutky by se měly plnit, obzvláště, když chcete mít dobrou karmu, ale to, co provádí Dulcinea, to je prostě moc. Ano, četli jste správně, Dulcinea, její máma ji tak pojmenovala podle postavy z její nejoblíbenější knížky (asi víte z které, co?), ona byla opravdu dost sečtělá, ale Dulcinea není jen sečtělá, ona je doslova knihomol, bibliofil, šprt, do mého jediného pokoje si natahala tunu knih a teď hups s nima na mojí (!) postel a že si bude číst až do halleluyah nebo co.

Trpělivě jsem jí vysvětlila, že ona spí na palandě, kterou tam přistavili rodiče, že já na téhle posteli spím už od čtyř let a nehodlám se jí vzdát a ona zakoulela těma kukadlama a skoro neslyšitelně pronesla:
,,Já mám strach z výšek."
Málem jsem hodila sovu o náš novej fíkovanej koberec s modrými okraji. Bojí se výšek?! Vždyť palanda je dobrý metr a půl nad zemí!

Začala jsem se s Dulcineou hádat, ale v tom přikvačili moji (!) rodiče a povídají, že bych se neměla s Dulcineou hádat, že je to křehké děvče a zažila si své a ať že prý si vezmu palandu, že změna je život.

Dobře. Ustoupila jsem. Se zuby navrh hlavy ale ustoupila. Ale aby toho nebylo dost, je noc, zapínám rádio, naladím svou oblíbenou stanici a Dulcinea hned, že tohle ne, že za hluku se jí špatně čte, tak jsem vybuchla a dala rádio co nejvíc nahlas a Dulcinea začala natahovat moldánky a vrazili dovnitř moji (!) rodiče a že prej ať se začnu konečně chovat dospěle a zabavili mi rádio a dali mi zaracha na  týden.

,,Dobře, máš cos chtěla!"Zařvala jsem div že Dulcinea nevyskočila dvacet metrů vysoko (chudinka by se bála) a pustila si aspoň něco do sluchátek. Minula druhá hodina a ta holka teprve odkládá knížku a brejličky na stoleček a přeje mi dobrou noc a přitom ručičkou ani nezavadí o vypínač. Dám si teda tu práci vypnout lampičku sama a ona hned začne křičet, že se bojí tmy.

(Její mámu asi klepla pepka, když viděla účet za elektřinu.)

,,Svému strachu se musíš postavit!!"Řekla jsem a nehnula se z místa. A Dulcinea už natahuje moldánky a už už přikvačí rodiče a napaří dalšího zaracha a zakážou televizi a zapnou světlo a daj zapínač od lampičky z mýho dosahu, takže kdybych chtěla vypnout světlo, musím přes Dulcineu.

Spim a spim a najednou se ozve "Chrrrrrr!" jak Brno, běžim běžim dolů ze schodů a mlaskám jako šílená nic nezabírá tak majznu Dulcineu polštářem páč toho mám dost a pak....najednou...ztuhnu...

Vidím totiž spící Dulcineu...bez těch příšerných brýlí. Vypadá jako nějaká bohyně...možná...

,,Co je...?"Porobouzí se a mne si oči. Její smysly jsou stále ještě otupené.

Neudržím se a vlepím jí pusu. Jen abych věděla, jaké to je.

Kouká na mě, svoje velké krásné oči doširoka otevřené.

***

Když jsem přišla o mámu, ujala se mě rodina máminy kamarádky. Říkali, že mají stejně starou dceru, doufala jsem, že se skamarádíme. Ale všechno bylo jinak.

Přišla jsem se svými knihami k ní do pokoje a zeptala se jí, jestli je ta postel dole volná a jestli jí nevadí, že tam budu. Právě měla na uších sluchátka, vrhla na mě krátký pohled a udělala pohyb, který jsem považovala za pokývání. Tak jsem si na postel položila jednu knihu, kterou jsem si právě chtěla číst, ale ona hned vybuchla vzteky, strhla si sluchátka z uší, hudba v nich hrála tak nahlas, že jsem to slyšela, bylo to nějaké techno.

,,Tohle je moje postel! Spím na ní už od čtyř, tak koukej vysmahnout na palandu!"Ukázala na mě prstem.

,,To se ale omlouvám, nechtěla jsem ti zabrat postel, ale bojím se výšek a spaní na palandě mi nedělá moc dobře tak jsem chtěla..."

V tom do pokoje vrazili rodiče. Uslyšeli Joliin křik (tak se jmenuje). Nelíbilo se jim, jak se ke mě chová a byli na ní pěkně naštvaní protože neudělala něco, co udělat měla. Nakonec jí vykázali na palandu. Říkala jsem jí, že klidně budu spát na palandě, ale to už měla sluchátka na uších. A navíc mě okřikla, abych sklapla.

Večer Jolie zapla rádio, chvíli ho ladila a pak ho dala hodně nahlas. Říkala jsem jí, aby to ztlumila, že mě z toho bolí hlava, ale ona to dala ještě víc nahlas, přiběhli rodiče a zase jí dali trest.

,,Dobře, máš cos chtěla!"Zařvala na mě. Bylo mi líto, že se na mě zlobí a doufala jsem, že se zase udobříme.

Četla jsem dlouho do noci a pak zjistila, že už jsou dvě. Obrátila jsem se nahoru k Jolie a řekla jí, že mám bohužel rýmu, takže budu asi v noci chrápat, ale že kdyby potřebovala, může si v mojí růžové taštičce vzít špunty do uší, nové, nepoužité. Něco zamručela, tak jsem si myslela, že to chápe. Pak jsem taky řekla, že ráda spím se zapnutým světlem a jestli jí to nevadí. Zase něco zamručela. Šla jsem tedy spát, ale za chvilku někdo zhasnul světlo.

Myslela jsem, že to vydržím, ale po chvíli mě zachvátil strach.

,,Jolie...nemohla bys...rozsvítit světlo...alespoň dokud neusnu..."

Nic se neozývalo.

,,Jolie?"Začala jsem se překotně hrabat po vypínači, s představou pařátů, které se kdykoliv mohou vynořit ze tmy. V tom jsem ale shodila nějakou z mých knih a ta s hlasitým žuchnutím dopadla na zem.

To probudilo mojí novou mámu. Snažila jsem se Jolie zastávat, že ona nic neudělala, ale její rodiče pořád opakovali, že se od ní nemám nechat zastrašit, že je od přírody prohnilá a oni že jí znají jako zlámanou grešli...snažila jsem se pak Jolie omluvit, ale ona mě nechtěla poslouchat. Nakonec jsem přeci jenom usnula.

Probudila mě nějaká tíha, která mi svírala hrdlo, až se mi špatně dýchalo. Otevřela jsem oči a nade mnou uviděla Jolie.

,,Co je...?" Nic víc jsem nestačila říct, protože mě Jolie políbila. K mému překvapení se mi to líbilo. Dokonce jsem slyšela něco ve mě volat "Víc!"

***
Seděla jsem na ní, polštář pořád ještě v ruce a divoce oddechovala. Ona se na mě dívala. Neřekla ani slovo.

Nějakou dobu jsme zůstaly v té divné poloze, naprosto beze slova. Bylo to strašné, její vůně mi pořád rezonovala v nose. Bylo to jako levandule smíšená s jemnou vůní papíru. Pak jsem se odhodlala a udělala to slovu. Políbila jsem ji. Tentokrát se zapojila i ona a chytla mě za temeno hlavy, aby si  mě k sobě ještě víc přitáhla.

Začala jsem jí rozepínat tu starosmilskou modrou noční košili, co měla na sobě. Nebránila se. Naopak, když jsem s košilí byla hotová, pomohla mi sundat tu moji...
***
Ráno u večeře jsme si sedly vedle sebe, bok po boku, tak, jak jsme přečkaly celou noc. Musely jsme vypadat jako dva usměvaví andílci. I máma, když nám podávala naše porce palačinek s javorovým sirupem, se podivila, jaký zázrak se asi stal, že jsme se my dvě smířily...:-)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 waka-chan;-}} waka-chan;-}} | 7. července 2010 v 22:50 | Reagovat

Bylo to trochu urychlený,ale na to,že jsi to psala jen tak-bez inspirace-je to povedený ;D

2 Kira Seigi Kira Seigi | Web | 10. července 2010 v 14:52 | Reagovat

*___* ^^ pěkné moc pěkné ^^

3 Chachar Chachar | E-mail | Web | 29. března 2012 v 15:02 | Reagovat

hej tak to je libovýýýýý

4 Kuku Kuku | 20. září 2013 v 3:45 | Reagovat

Ráno u večeře??? :D :D :D Povídka uplně pohodová, na to že sis ji vycucala jen tak z prstu tak supr... Ale Todle mě fakt dostalo :D :D Prej ráno u večeře...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama