Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Srpen 2010

Stačí kapka krve II-kapitola 10

28. srpna 2010 v 11:57 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky

Kapitola 10.....sbohem domove.....

    "COŽE! Tys zabila člověka? Jak?"

    Křičí Kin.

     Ryomou se zvedne.

    "Já ani pořádně nevím jak se to stalo. Dneska jsem se vůbec chovala nějak divně. U stánku s dřevěnýma věcma jsem vyjela po obchodíkovi a toho málem taky zabila. Ta dívka mi chtěla poděkovat a pořád za mnou dolejzala a já se neovládla a zakřikla na ní. Ona se lekla až spadla na zem a odřela si koleno. No a já spatřila krev a vrhla se na ní a celou jí......"

     rozbrečí se.

    "....celou vysála...musíš mě zabít. Slíbilas mi to!!!"

     "NE! Neudělám to....mrzí tě to a to je hlavní. Kdyby ti to bylo jedno, tak to bych to udělala. Já svůj slib dodržím, ale až to bude třeba"

     Ryomou si povzdychne.

    "Navíc tě potřebujeme. Bez tebe toho chlápka toužícího po moci ho neporazíme."

     Připomene Aiko.

    "Nemám strach, že byste ho neporazily Aiko. Máš výjimečnou schopnost. Tvá moc je dokonce výjimečnější než si myslíš. Tvůj upíří otec nebo matka museli být pořádní velikáni, že z nich vznikla takto výjimečná osobnost. A navíc. Ten chlápek chce mě a ne vás. Beze mě byste byli v bezpečí. I když...určitě si najde jiný způsob jak získat krvelačné upíry na svou stranu. Jenže alespon získáte nějaký čas než si ten způsob najde. Všechno hovoří jasně. Musíte mě zprovodit ze světa. Je otázkou času, kdy už to nebudu já"

     Aiko zakýve hlavou.

    "Jestli je má schopnost tak mocná, jak říkáš, tak určitě potřebuju někoho, kdo mi s ní pomůže. Kdo mi poradí jak jí probudit. A jedině ty o tom něco víš."

     Ryomou si opět povzdychne. Aiko i Kin jsou trvdohlavé a nenechají si sebrat svůj názor. Nemá cenu odporovat ted už dvoum mezkům.

    "Tak dobře....ale jen do doby, než už to se mnou nebude vážné. Jestli to neuděláte, budu vás za to nenávidět. Není totiž nic horšího než se stát tím, koho se tak urputně snažím zproodit ze světa. Nuže musíme opustit tohle doupě..."

     Těžce polkne. Stal se to její druhý domov. Kdyt tu žila skoro dvanáct let! Kin pochopí její reakci.

    "Je mi to líto, že to tu musíš opustit"

     Aiko se pokusí Ryomou povzbudit.

    "No tak....je to jenom skála. Najdeš si novou a mnohem lepší."

     Ryomou se usměje na Aiko a kývne.
   
    "Tak to bysme měli. Takže....jelikož nemohu moc využívat svojí superrychlost a už vůbec ne křídla musíme to udělat následovně. První půjde Kin. Tvá schopnost bránit se může hodit. Jakmile spatříš něco podezřelého okamžitě uděláš přes nás všechny ochranou bariéru. Aiko....ty budeš v prostředku a budeš taky samozřejmě pozorovat jestli se něco neděje. Pokud ano upozorníš a když se nepřítel dostane blíž, zasáhneš ho svými silnými pěstmi. Nemůžeme ještě spoléhat na tvou schopnost. A já budu vzadu. Jsem z vás v tento moment nejslabší, takže se při nejhorším případě obětuju....NECHCI SLYŠET ŽÁDNÝ VÝMLUVY! A jestli se mě budete pokoušet chránit, osobně vás vší silou odstranim z cesty ráně. Tentokrát se musíte chovat jako upíři. Neboli...každý sám za sebe. A myslim to smrtelně vážně! Nebojte. Nenechám se schválně zabít, ale pokud nebude jiná možnost...udělám to a NIKDO mi v tom nezabrání. Je vám to jasný?"

     Obě dívky beze slova kývnou na souhlas. Nikdy ani jedna neviděla Ryomou takhle rozházenou. Vždycky byla klidná, ale ted její zuřivý pohled doprovázený hrůzostrašným tonem hlasu je doslova přibil do země. Ryomou se podívá na Kin a podá jí tašku.

    "Na...tady jsem vám koupila nějaký oblečení. Včera jste kvůli mě nadobro zničily své oblečení a tak tady máte něco na sebe. Rychle obečte si to a vyrazíme."

     Holky tedy až nadpozemsky rychle převlečou své, tedy vlastně půjčené oblečení za nové a přiběhnou ven, kde na ně už čeká Ryomou.

    "Dík za oblečení"

     poděkují dívky takřka současně. Ryomou jen kývne a zavelí k běhu.

    "Počkej Ryomou a kam máme vlastně běžet?"

     Ryomou si povzdychne.

    "Sakra to jim musim vysvětlovat každou prkotinu?"

     ptá se spíš sama pro sebe.

    "Jděte rovnou za nosem. Budeme běhat třeba celý den. Dokud nenajdeme nějaký dobrý úkryt."

     Kin a Aiko se chystají k běhu, když v tom si všimnou, že Ryomou nikam nejde.

    "Copak s náma nejdeš Ryomou?"

     Ptá se jí Aiko.

    "Půjdu, ale ještě mám něco na srdci. Aiko mohla by si na chvíli?"

     Aiko překvapeně kývne na souhlas. Ryomou ji odvede z doslechu Kin.

    "Aiko....obě víme, že nemám příliš moc času. Brzy už nebudu tím, kým jsem. Tak po tobě chci dvě věci. Až se ze mě stane ta příšera, nesmíš zaváhat a zabij mě."

     Aiko se jí snaží přerušit.

     "Nepřerušuj mě. Chci aby sis moje slova vzala k srdci, tak mě nepřerušuj. Budu dělat vše, co bude v mých silách, abych vám pomohla. Ale až se ze mě stane krvelačná zrůda, chci abys mě zabila ty. Kin....ta na to nemá odvahu. Neudělá to i za cenu toho, že bych se na ní vrhla a chtěla jí zabít. Ona se příliš upíná na lidi na kterých jí záleží. Má v sobě víc lidskosti než ty a já dohromady. Možná to bude tím, že ona je jediná z nás dvou, která ví, co to je být člověkem. Nevím."

    Aiko pozvedne obočí.

    "Omlouvám se že tě přerušuju Ryomou, ale mám dotaz. Ryomou, kdybych tě já a nebo Kin požádala o to, abys mě zabila, když příjde na nejhorší, udělala bys to? A bud upřímná"

     Ryomou se zamyslí nad tím, co řekla.

    "Ne...neudělala bych to. Raději bych zemřela, než abych tebe nebo Kin zabila."

     Aiko je na koni.

    "No...tak JAK MŮŽEŠ BÝT TAK SOBECKÁ A CHTÍT TO PO MĚ NEBO PO KIN? Vím....děláš to pro naše dobro a dá se to pochopit, ale copak nechápeš, že k tobě cítíme stejné pouto jako ty k nám? Je hezké, že obětuješ vlastní krk, ale i my chceme ochranovat tebe...nám na tobě taky záleží...."

     Ryomou na ní vykulí oči. Aiko vždy byla veselá dívka, která nikdy nekoukala tak hluboko do problému a ted na ní vyrukuje s tímhle. To jednoho šokuje.

    "Máš pravdu. Není to ode mě správné, ale......ale...CO TEDA PODLE TEBE MÁM DĚLAT? Ani jedna z vás mi nedovolí spáchat sebevraždu a pak až dojde na nejhorší mě necháte, abych byla tím, koho se snažím zlikvidovat? To není úctyhodná památka, nemyslíš? Asi bych to taky udělala, kdyby došlo na nejhorší co se týče vás. vím, že byste mi totiž nikdy neodpustily. Ale o tom se ted nechci bavit.....prostě to udělejte až bude třeba."

     Aiko nakonec souhlasí. Slíbí Ryomou, že to udělá, když Kin nebude schopná.

    "Tak a ted mě dobře poslouchej Aiko. Nevím, kdo byli tví rodiče, ale stvořili dítě, které jest chybějícím článkem. Ti jejichž síla je věčná, postanou pouze za časů hlubokých temnot. Síla jejich pramení z jejich vůle, jež navrací ztracenou rovnováhu mezi dvěma nerovnovážnými světy. Rytíř v zelené zbroji  uštědří moudrost a navrátí klid v duši, další vzduchem připluje a rozvane rozkvétající hněv. Předposlení avšak ne malomocný mocnou vlnou zaplaví nečistoty duše a poslední dosud ztracený zažehne naději v nás."

     Dopoví Ryomou. Aiko na ní kouká jak kdyby na sobě měla hady.

    "Co to je? Co to tu meleš?"

     Ryomou pokračuje.

    "Nemusíš ty slova chápat, ani já jim zcela pořádně nerozumím, ani mi není souzeno jim rozumnět. Ale vím, že ty jsi ten posední rytíř. Jsi ta, která uzavře kruh největší čtyřky upírů. Osobně jsem se z dalšíma třema nesetkala, takže ani nevím jak se k nim dostaneš nebo kde je najdeš. Ovšem já nejsem hodna toho tě učit tvé moci....ani nemohu. To můžeš jedině ty v době, kdy zjistíš, kým opravdu jsi a najdeš odpovědi. Tak to je vše, co jsem ti chtěla říct. Pamatuj si má slova."

     Aiko bezeslova odejde za Kin.

    "Tak co?"

     Ptá se jí Kin.

    "Asi máš jít za ní"

    Odpoví Aiko duchem nepřítomná.

    "Ryomou...cos jí prosímtě řekla, že je tak rozhozená?"

     Zeptá se Kin sotva dorazí na místo, kde je Ryomou.

    "To pro tebe není podstatné Kin. Důležitější je, proč jsem si sem zavolala tebe. Kin ty i já víme, že je to pořádnej (pardon za to slovo předem) průser. Samozřejmě vás povedu do týhle šílený bitvy, ale musí nadejít dříve nežli přejdu na jejich stranu. A já už mám sakra málo času. Takže je na čase mluvit na rovinu. Ted mě nepřerušuj a ani mi neříkej žádnej tvůj názor, chci jen abys věděla ten můj. Nikdy ani po těch deseti letech jsem si neodpustila, jak jsem k tobě byla neupřímná. Ano....mělo svoje opodstatnění, že jsem se skrývala i před tebou. Ale určitě to v tvých očích muselo vypadat jako bych ani tobě nevěřila. Bylo tolik času, kdy jsme byli sami a já ti mohla vysvětlit co se děje a proč narovinu. Mrzí mě to. Ovšem nechci abys mi odpouštěla, jen abys věděla, že mě to upřímně mrzí. A....nechci umřít s myšlenkou, že nejsme alespon přátelé."

     Kin jen dychtivě čeká, kdy jí pustí ke slovu.

    "Ryomou, ale já....já"

     Ryomou jí zadrží přiložením prstu na ústa.

    "Ne nechci nic slyšet.....řekneš mi to až příjde čas. Nechci, abys mi odpouštěla jen proto, že máš pocit jako kdybych o to žádala. Řekni mi to až to budeš cítit upřímně a nebo neříkej vůbec. Jen ne hned dneska. Všechno má svůj čas.....to jsem tě přeci dříve učila ne?"

     Po proslovu se na ní usměje. Kin tedy zmlkne a usměje se taky.

    "Tak to je snad vše, co jsem měla na srdci. Vyrazíme"

     Zavelí Ryomou.

    Běží přesně tak jak Ryomou řekla. První Kin, pak Aiko a nakonec Ryomou.

    "Sakra...je to se mnou špatný. Běžim pomaleji než oni dvě....."

     Ryomou se najednou zastaví. Aiko ani Kin si toho nevšimnou a běží dál.

    "Sakra.....ta bolest začíná bejt nesnesitelná."

     Zničehonic padne na zem. Podívá se na nebe a usměje se.

    "Jo....takhle to bude lepší....vzdát ten předem prohraný boj se smrtí. Nikdy se tomu nevyhnu."

     Nad Ryomou se objeví Kin a Aiko.

    "Ryomou!!!!"

     Zakřičí Aiko.

     Kin jen mlčky kouká na Ryomou.

    "Je na tom hůř než jsem si myslela. Pokud ta bolest skolila Ryomou, musí to být horší než to vypadalo"

     A skloní se k Ryomou. Nakloní se přímo k jejím ústům a zhluboka jí koukne do očí. Ryomou to trochu vyvede z míry.

    "O co se zase pokouší? Už jsem se smířila s tím, že jsme pouze přáteli a ona mě začne pokoušet a ještě k tomu, když jsem takhle bezbranná."

     Pomyslí si Ryomou a pokusí se odvrátit pohled.

    "Ryomou....bolí tě to hodně?"

    Zeptá se lítostivě Kin. V tu chvíli se nebezpečně blízko přiblíží i Aiko a podívá se pozorně na Kin.

    "Páni jsem v ráji"

     Vzdychne potichu Ryomou. Jakmile si uvědomí, že jí v podstatě litujou a pokusí se vstát. Bohužel bez podpěry jí to nejde.

    "Ryomou musíš odpočívat!"

     Ryomou se zase pokusí něco namítat, ale obě dvě jí zacpou pusu.

    "Přestan odmlouvat Ryomou. Máš právo si taky trochu odpočinout."

     "No dobře, ale stejně ještě není žádný místo, kde bysme se mohli ukrýt"

     Dívky i přes nesouhlas souhlasí.

    "Takže běžte....doženu vás"

    "Ale..."

     Začne namítat Aiko.

     "řekla sem BĚŽTE!!!!"

     Kin vezme Aiko za rameno a zvedne jí.

    "Poběž...ona nás dožene"

     Aiko tedy poslechne i když se jí to vůbec nelíbí.

    "Proč sme od ní museli pryč? Sama to přece nezvládne. A ty to víš!"

     Řekne Aiko po chvíli běhu.

    "Neznáš jí tak dobře jako já. Jedna z věcí je, že se nás snaží držet v bezpečí a proto se snaží o to od nás odtrhnout a druhá věc je, že nechce aby jí někdo litoval nebo hůř....pomáhal. Ted si už uvědomila, že jí prostě jen tak umřít nenecháme, bude bojovat. Bude bojovat sama se sebou i s bolestí svého těla. Je to nejsilnější osoba jakou jsem kdy potkala. A v tom je její kouzlo. Je stvořena proto být vzorem, hrdinou pro další lidi a proto umět je změnit, dát jim sílu. S naší pomocí bysme pošlapaly její hrdost. Bud to zvládne nebo ne. Nezbývá nám nic jiného než jí důvěřovat"

     Vysvětlí Kin a dál bezeslova běží.

    Mezitím Ryomou se snaží zvednout.

    "Do prčic....zatracená vystřelující bolest do nohou. Kdyby to aspon bylo jenom břicho, ale i nohy? Musim....prostě se musim zvednout"

     Zničehonic najde Ryomou sílu. Takovou jakou ještě nikdy nepocítila.....


Wuhůůůůů!

26. srpna 2010 v 20:42 | Keiko-chan |  Novinky
Dnes je ten nejpamátnější den ze všech.
Je totiž den mých narozenin!!!!Wooo!!XDAplauuusss!!!Už je mi šestnááááct!!! *ano, už jsem stará, jdu si připravit hrob* Mimoto, včera jsem konečně napsala povídku celou jen v angličtině *to jsem zvědavá, co mi na devianthearts řeknou*X)

Jinak už asi nemám co napsatXD
Vaše Keiko:-*

ggg

sen je zrada.....

25. srpna 2010 v 17:15 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Tak....ehm...poslední dobou jsem nějaká akční...i když tato povídka není nijak dlouhá....ale to nevadí....snad se bude líbit....^^

Každou noc se mi zjevuješ ve snech. Máme v něm svůj příběh. Ty jsi krásná víla s malým ptáčkem na rameni. Žiješ v lese a tvůj tanec mezi kapkami ranní rosy je nepřekonatelný. Tvé jméno? Není důležité. Nemusíš mi ho říkat. Pro mě totiž budeš jen "Má víla".

    Poprvé, když ses objevila, chtěla jsi se mnou tančit. Nešlo to. Při pohledu na tebe prostě nešlo udělat jakýkoli pohyb. Zamilovala jsem se do tebe na první pohled. Asi je to hloupé že? Milovat sen. Něco takového prostě nelze pochopit. Od té doby, co jsi se zjevila v mých snech, přestávám se cítit sama. Pohladíš mne po vlasech a obejmeš a já vím, že jsi se mnou..

    Ach, jak miluji ty noci, kdy sním o tobě. Nevím, jak si se objevila. Nevím jak je možné, že něco tak dokonalého dokáži stvořit ve svém podvědomí. Nebo snad existuješ? Je někde dívka, kterou miluji? Je někde ta dívka ze snu? Zajímavé, byť velmi těžké otázky položené na mou hlavu.

     Chtěla bych tě spatřit ve skutečnosti. Tvé nádherné uhlíkové vlasy dlouhé až ke kolenům. Tvou hebkou, papírově bílou pleť, tak jemnou, tak dokonalou, bez jediné vadě na kráse. Chci vidět tvé oči, černé jako ta nejvzácnější perla. Ach bože, proč mě tak týráš? Copak se musím tak mučit? Nežiju ničím nežli nádhernými sny. Slabá bariéra mezi snem a realitou se mi začíná bourat před očima a já nemám sílu tomu zabránit. Nežiji ničím nežli překrásnými sny o tobě Má vílo. Já tě miluji. Miluješ i ty mě? Na to se mohu zeptat jedině v době, kdy jsi půjdu lehnout že?

    Občas přemýšlím, jestli by nebylo lepší se tě zbavit, ale jak? Je to ode mě kruté, já vím, má lásko, ale od tebe je to také kruté, že mě tak týráš, víš? Myslíš, že je jednoduché vídat tě jen ve snech? Myslíš, že je pro mě jednoduché neustále přemýšlet o tom, zda existuješ? A navíc je pár věcí, které o mě nevíš....vlastně o mě nevíš nic. Nikdy mě v MÉM snu nenecháš promluvit. Ovlivňuješ mé sny! Jediný svět, který patří jen mě a také bych si ho měla řídit já, ale přesto ho řídíš ty! Jak je toto možné?

    Omlouvám se za to, co teď řeknu. Pro mé to též není jednoduché. Musím se zbavit těchto snů. Nechci se dál mučit tvou krásou, kterou mám, ale přesto ji nemám a nemohu se ji dotknout. Chci víc než snít. Chci žít. Snad to pochopíš. Svým způsobem to dělám pro tvé dobro. Kdybys mě poznala, nenáviděla bys mě. Takhle je to lepší. Ukončit něco, co vlastně nikdy neexistovalo.

    Nebo ano? Já už vážně nevím...vidíš? Už nevím, co je realita, když sen se mi stal přednějším. Je mi líto Má vílo, už ztrácím síly. Doufám, že tě vypudím tím, že proliju krev. Ne. To byl hloupý vtip viď? Nezabiju se! Ale přísahám, že jestli mi nedáš jinou příležitost, udělám to. To raději zemřu než se do konce života ničit sny. Nevím ještě, jak to udělám, ale musím se tě nějak zbavit. Jen ti chci dát sbohem. A nezapomeň, že tě navždy budu milovat Má vílo.


Keiko-chan´s deviantart

24. srpna 2010 v 23:06 | Keiko-chan |  Obrázky
Hele, když už sem Reiko dala svůj DevArt, rozhodla jsem se nechutně a nebetyčně se opičit, jelikož jsem si myslela, že můj tu už je ale není O.o V podstatě tam toho ale není o moc víc než tady na blogu, možná ještě něco přibyde...ale i tak;-)


obrázky

24. srpna 2010 v 14:37 | reiko-chan |  Obrázky
Dlouho....DLOUUUUHO...jsem se zdráhala, jestli to sem dám nebo nedámXD....víte...mám profil na devinatartu.....prostě mi jednoho dne hráblo a všechny výtvory, co jsem kdy nakreslila jsem zveřejnila na deviantartuXD. A nechtěla jsem to sem dát z prostého důvodu.....ta moje hrozná angličtinaXD. Nechápu, jak mi mohla na základce tak skvěle jít a už vůbec nechápu, jak jsem mohla bejt ve svý skupině nejlepšíXD...no...ale nakonec....když vidí kontinenty z různých zemí, jak hrozně mi ta angličtina nejde, tak nevidím důvod proč byste to nemohli vidět vyXD.

Každopádně...už byl nadliský výkon to, že jsem tam vůbec ty obrázky dalaXD. Jakmile nakreslím něco nového, tak to tam okamžitě dám...takže pokud chcete vidět mě taky jako "umělce" v oblasti malování koukněte na tento profil :3

http://yuumurakirika0097.deviantart.com/

A jestli se vám to líbí nebo nelíbí, tak pište komentíky...to vás snad pár slov nezabije ne?XD

Ještě jedna malá poznámka......mezi obrázkama mám i postavy z povídek.....jako třeba Ryomou, Kin....a pak tam mám ještě některý postavy, který ještě neznáte.....ty poznáte až po čase XD

Vaše Reiko-chan :3

Mother Nature

22. srpna 2010 v 17:21 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Nějak mě baví psát sci-fiX) No, užijte si to. Na případné chyby mě dyžtak upozorněte, jsem už moc líná na to to čístX)
Varování: Povídka obsahuje drastické scény.

Přiblížil se konec světa. Celou zemí zmítaly války. Každý, ať byl malý či velký, muž nebo žena, dokonce i děti, všichni byli naverbováni. Nemocní a slabí byli jeden po druhém vražděni. Také jsem se zúčastnila té války. Už jsem ani nevzpomínala na čas, kdy jsem byla civilistou. Každý den se mi čím dál více smívaly vzpomínky na ty doby, až odešly úplně. Neměla jsem přátele. Neměla jsem příbuzné. Abych jako žena přežila v armádě, musela jsem se stát silnější. Musela jsem se stát mužem. Věděla jsem, co se kolem mě děje. Z lidí se stala zvířata, vojávi doráželi na ženy v armádě a když pak některá otěhotněla, stala se rpo ně přítěží a nemilosrdně ji zabili. I já zabíjela. Neměla jsem na vybranou. Odprostila jsem se od jakýchkoliv emocí a nepočítala své oběti. Ze začátku si moji "kolegové" mysleli, že jsem taky nějaká taková. Rajda, kterou snadno zblbnou. Ale když z mého stanu odcházeli s podlitinami, změnili názor. Nakonec mě začali brát jako jednoho z nich, ale ne jako přítele. Nikdo se nepřátelil s nikým, protože ostatním se nedalo věřit. Mohli jste věřit jen sami sobě.

A tak jsem tím peklem procházela. Den po dni. A věděla jsem, že to nikdy neskončí. Dokud nezemře poslední člověk na zemi. Trvalo to už tak dlouho, že sotva kdo věděl, proč to začalo. Prostě to začalo. Konflikt následoval za konfliktem, věci začaly ztrácet smysl. Snad jen naše jednotka ale s jistotou věděla, kam se vše ubírá. Proč, to vám řeknu později. Teď se ještě vrátím k nocím ve válečném táboře.

Jednou v noci ke mně přišla jedna z vojaček. Předtím jsem s ní prohodila sotva pár slov, ale ona teď ke mě mluvila. Dlouho a dlouho jsme si povídaly o jejích rodičích, o počasí, o všem jen ne o válce. Popíjely jsme poslední zásoby alkoholu. Konečně jsem po čase mohla alespoň trochu tlumit bolet, smutek, zášť ke všem, všechny ty emoce, které mi naplňovaly srdce.

Chvilku po půlnoci se ke mě naklonila a zašeptala mi do ucha: ,,Alegro, chci tě."

Nevím, jestli to bylo tím alkoholem, co mi příliš stoupl do hlavy. Ani neívm, co se potom stalo. V hlavě mám dodneška mlhavo. Vím jen, že když jsem se probudila, seděla přede mnou a brečela. Ptala jsem se, co se jí stalo.

,,Já...já..."Lapala po dechu. ,,Nevím, jak se to stalo...já...čekám dítě."

,,Cože?!"Zaječela jsem a zatřásla s ní.

,,Jak jsi mohla být tak blbá!!"

,,Ráda se napiju, víš...a oni to vědí. Na to mě dostali. Ale Alegro, ty prý znáš někoho, kdo mi pomůže. Jeden z mála posledních doktorů. Tam v lesích..."

Měla jsem skutečně známého doktora. Byl to moc milý člověk. Když jsme se s jednotkou stěhovali do nové oblasti, rozhodla jsem se, že ho budu chránit. Jako svého jediného přítele.

,,Prosím, Alegro, já chci žít!"Podívala se na mě velkýma uslzenýma očima. Nechápala jsem ji. Ten doktor, Damián, byl jediný, který mě držel při životě. Nebýt občasných návštěv u něho, asi bych dávno spáchala sebevraždu.

Musela jsem být šílená, ale přesto jsem přikývla. Zavedla jsem jí k Damiánovi, i když mě znepokojovalo, že o takovéhle věci ví. Dovědět se o ní nesprávní lidé, měla bych problémy. Ona mi ale slíbila, že to vážně ví jen ona a ještě dvě další dívky. Musela jsem být šílená, když jsem jí věřila.

Druhou noc za mnou přišla další žena. Brečela, říkala, že chce také jít za Damiánem.

,,Copak to nechápeš?!"Chytla jsem jí za ramena a prudce s ní zatřásla.

,,Smrt je jedině vysvobození, proč chceš žít?!"

,,Já..."Slzy jí tekly v proudech z očí. ,,Jsem zamilovaná. Do jednoho vojáka. On není jako ostatní. To, co jsme udělali...to se nesmělo stát. Nepřežil by, kdybych zemřela."

,,To není můj problém. Nebudu vám dělat chůvičku, zařiďte si to sami."Najednou jsem se naštvala. To, co dělám, je více než nebezpečné, na Damiána nesmí přijít.

,,Prosím!!"Žena si klekla na kolena a sepjala ruce. Pak se na chvíli zarazila a naklonila se ke mě blíž.

,,Udělám cokoliv...cokoliv...prý...se ti loíbí ženy..."Pokusila se mě políbit, ale já ji odrazila takovou silou, že odletěla o dobrý kus dál.

Krev mi prudce bušila ve spáncích. Jak se jen opovažuje?! V tu chvíli jsem však uviděla nebohou ženu zahnanou do rohu. Prosebně se na mě dívala a snažila se nedát přitom najevo, jaká bolest jí zmítá.

,,Tak dobře. Ale už sem nevoď žádné své kamarádky."

Vzala jsem jí tedy k Damiánovi, ale když jsme dorazily na místo, spatřily jsme jen krví potřísněnou spoušť. Před námi byla na kůly připíchnutá těla Damiána a ženy, která mě navštívila předchozí noci. Jejich obličeje byly nelidsky zkroucené. Žena po mém boku začala křičet, ale já se snažila na sobě nedát nic znát. Zmítal mnou vztek a beznaděj, ale jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem zaťala pěsti.

,,Pachatel se vrací na místo činu."Ozvalo se za námi posměšně. Obklopili nás muži z jednotky.

,,Snad jsi toho doktůrka tady neukrývala ty?"

,,Ne,"polkla jsem a nasadila kamenou tvář ,,jistěže ne. Dověděla jsem se o něm a přišla ho dovléct do tábora. Ale koukám, že jste si s ním už poradili."Žena se mi tiskla k ruce.

,,A ona?"Zeptal se voják. ,,Je tady, protože čeká dítě, že?"

,,Dělejte si s ní co chcete."Odtrhla jsem jí od své ruky a chladně odkráčela pryč. Dala bych cokoliv za to, kdyby mi každou noc nezněl v uších její zoufalý křik, který potom následoval. Tišila jsem se tím, že všichni přišli na lepší místo. Ale v hloubi duše jsem věděla, že už se ze mě taky stala bestie. Poslední záblesky lidskosti zmizely. Pohltila je válka i okolní "lidé". Nebyla jsem nic. Tu noc jsem přišla o jediný důvod, proč žít.

Po nějakém týdnu ukrývání jsme dostali zprávu, že v nedaleké vesnici žijí poslední civilisté. Nejdříve je chtěli naverbovat, ale pak jsme dostali rozkaz tu vecnici ponechat tak jak je, protože v ní prý bydlí někdo, kdo má cenné informace, které by v nejlepším případě mohly vést dokonce až k ukončení války. Nikdo nebyl s takovým informátorem příliš optimistický, ale jako poslední stébélko, kterého jsme se mohli v té zplundrované zemi chytit, to stačilo.

Podle zadaných údajů jsme tedy na mapě vyhledali přibližnou polohu vesnice a vydali jsme se tam. Skutečně neležela daleko. Šli jsme pěšky asi den, nejdéle nám ale zabralo překročit hory, ve kterých vecnice ležela, důmyslně ukratá před bombami a pěchotou.

Přivítal nás národ lidí, na kterém bylo znát jejich splynutí s přírodou. Působili v té době skoro jako zjevení, myslela jsem si, že všechny takové kmeny už snad byly povražděny.

,,Vítejte u nás. Uvedu vás do naší jídelny, nemáme moc jídla ale...rádi vás pohostíme."Usmála se milá postarší žena s vlasy zahalenými průhledným šátkem. Už byl značně špinavý. Mezi horami bylo jezero, ale i to zřejmě vysychalo a tak si nemohli dovolit prát oblečení častěji.

Chtěla jsem tu ženu následovat, ale někdo mě chytil za ruku a zastavil mě. Podívala jsem se tím směrem. Byla to dívka. Měla nádherné, karamelově hnědé vlasy a mahagonové oči. Její pleť byla andělsky čistá, nepotřísněná žádnou krví ani zraněními. Oděna byla do kožených šatů a kolem krku měla uvázaný průhledný šátek, podobný jaký měla ta žena, co nás uvítala.

Její výraz mě zarazil. Vyapdala velmi smutně.

,,Bolest..."

,,Co?"

,,Nosíš v sobě...velkou...bolest..."Špitla.

V té chvíli jsem se jí vyvlekla a přidala se k ostaním, kteří šli na jídlo. nějak mě to podráždilo. A možná právě proto, že měla pravdu.

Na večeři jsme si posedali kolem velkého kamenného stolu na improvizované dřevěné stoličky. Vedle nás byly ještě dva stejné stoly, u kterých seděl zbytek lidí z vesnice. Nebylo jich mnoho. Zdálo se, že hlad a nemoci zavlekly všudypřítomnou smrt i sem, k těm milým pohostinným lidem.

,,Slyšeli jsme, že tu máte někoho, kdo by nám dokázal poskytnout cenné informace."Řekl náš velitel.

,,Ano,"odpověděla žena v čele stolu, která nás všechny vítala, zjistili jsme mezitím, že je něco jako "královna" vesnice ,,ta, kterou hledáte, je moje sestra-vědma."

U stolu to zašumělo.

,,Přece nebudeme věřit nějaké šarlatánce!"Jeden z mužů práskl svým dřevěným korbelem do stolu a už už chtěl odejít pryč, ale jiný ho zastavil.

,,A co bys jako chtěl? Je to naše poslední šance," zahřměl velitel ,,tahle válka trvala příliš dlouho na to, abychom byli vybíraví. Stát se to před lety, taky bych ohrnul nos, ale po tom, kolik umírání jsem viděl, si nepřeji nic jiného než konec."

Vojáci, včetně toho, který před chvíli vyváděl, jen sklopili hlavy a mlčeli. Po chvilce se velitel odhodlal k další řeči.

,,Ta vědma-kde je?"Pronesl unaveným hlasem. Na to se "královna" jen obrátila stranou a ukázala rukou na právě přicházející osobu. Byla to vysoká žena v kožených šatech, uši jí zdobilytěžké náušnice z korálků a její krv byl ověšený mnohými náhrdelníky z kůží, korálků a ptačích per.

Vědma si sedla na volné místo vedle své sestry a začala k nám promlouvat. Zrak měla kalný, jako kdyby se ani nedívala do našeho světa. Vypadala staře a moudře, svá slova pronášela velmi vážně.

,,Brzy nastane...konec světa."Jakmile to dořekla, ozvalo se pobouřené šuškání, ale velitel všechny zase pokynem ruky uklidnil. Pak vědma pokračovala, pomalu ale důrazně. ,,Už od dávných věků se lidstvo dohadovalo, proč tu vlastně jsou a jaký je význam jejich života. Vznikl bezpočet různých náboženství, některá se uchytila, jiná zanikla. Postupem času však velká spousta lidí zapomněla na náboženství, na mravní zásady a hlavně na matku přírodu. Věnovali se jen sobě, obžerství, pomíjivým vášním a něčemu, čemu říkali "rozvoj civilizace". Matce přírodě, z které přišli na svět, se však takový přístup nelíbil. Kdysi vše stvořila, ale někde musela zřejmě udělat chybu, když vychovala tak nezvedené děti. Lidé ji pustošili tak, jako nevychované dítě pustoší svou upracovanou matku. Když začali z malicherných důvodů válčit proti sobě, rozhodla se jednou pro vždy celou zemi zničit, nasát zpět všechny ty duše, které stvořila a vytvořit nový začátek někde jinde a jinak. Ale je příliš slabá na to, aby to teď dokázala, lidé jí musí pomoci."

,,A pokud jí nikdo nepomůže...?"Zeptal se velitel.

,,Válka bude pokračovat donekonečna dokud bratr nezavraždí svého jediného bratra. Tehdy matka příroda definitivně zemře a naše duše nikdy nedojdou klidu."

,,Počkejte...vy nám tu říkáte...že máme zemřít?!"Tahle věta u stolu způsobila značný chaos.

,,Není jiná možnost. Musíme zemřít, abychom mohli znovu žít-jinde a lépe. Matka příroda se jistě o náš blahobyt postará. A válka tak skončí mnohem dříve a mnohem šťastněji."

To ubohé jíslo jsme jedli rozrušeně. Ani náhodou jsme nevěděli, co nás čeká.

---

,,Mone, je  všechno v pořádku?"Zeptala jsem se svého spolupracovníka. Stáli jsme zrovna v železném bunkru s mnoha ukradenými ovládacími panely a velkou skleněnou kádí uprostřed. Tam odpočívala matka příroda.  Našli jsme způsob, jak jí zpět vrátit síly a ona nám slíbila, že nači jednotku ušetří a nechá nás žít někde jinde, na jiné planetě.

,,Pořád spí?"Zeptala jsem se.

,,Ano, ale tenhel graf říká, že už dlouho nebude...podívej...už se probouzí."

Zelená víla otevřela oči.

,,Alegro..."Uslyšela jsem ve své hlavě.

,,Čekám na další rozkazy."Pomyslela jsem si.

,,Žádné další rozkazy...už mě nemusíte ochraňovat. Jsem nyní dost silná...nastal ten správný čas."

,,Ano. Co se bude dít?"

,,Nějakou dobu to potrvá, budu muset soustředit všechnu svou sílu, ale pak...zničím celou tuhle planetu, zničím ji na prach a pak nasaji všechny duše zpět do svého těla."

,,A my? Odnesete nás jinam, na jinou planetu, že? A tam nás necháte žít?"

,,S lidmi jsem se zklamala...ne, až se usídlím jinde, na té planetě nechám žít jen zvířata, hodná a mírumilovná. A v každém z nich bude kus z vás. Vy budete žít ve mě a zároveň v nich."

,,Ale...to už přece nebudeme my! Slíbila jste nám!"

,,Asi jste to špatně pochopili. Už nedovolím, aby dále žili nějací lidé. Znovu by se mě pokusili zahubit. Nevěřím jim."

,,Ale my jsme vám pomáhali!!!"Zakřičela jsem nahlas a prudce praštila pěstí do ovládacího panelu. Matka příroda sebou prudce pohnula, jako kdyby jí někdo uhodil.

Měla jsem toho dost. Z očí mi tekly slzy hořkosti. Nenechá nás žít. Zabije nás a kdo ví co potom s námi bude. Jak se můžeme rozdělit na kusy, vždyť už to potom nebudeme my, přestaneme existovat a s námi i všechno ostatní! Klekla jsem si na zem a třásla sebou, ruce jsem zatínala v pěsti.

,,Co ti řekla?"Mone se nade mnou sklonil. Naši telepatickou konverzaci nemohl slyšet.

,,Nenechá nás žít. Zabije nás. Lhala nám, prachsprostě nám lhala!!"Znova jsem začala prudce bušit do ovládacího panelu, dokud mě Mone nezastavil. Zhroutila jsem se mu do náručí.

,,To ne..."To ne, říkala jsem si. Konečně jsem našla smysl svého života a teď o něj mám přijít? Ale proč? Copak já můžu za to, že lidi jsou zrůdy? Můžu za to, že udělali zrůdu i ze mě? Když se na mě matka příroda v podobě zelené víly dívala svým skelným pohledem, měla jsem pocit, že mi čte myšlenky. Určitě věděla, co všechno jsem měla na svědomí a rozhodla se, že mě ani nikoho jiného nemůže nechat žít. Ale co z nás tedy udělá? Zvířata? Zvířata bez mozku? Něco malého a nevinného, bez rozumu, bez citů? To by k ní asi nejvíc sedlo.

,,Nenávidím ji!!"Vytrhla jsem se Monemu z náručí, popadla bezpečnostní helmu, která ležela na polici za mnou a plnou silou jí mrštila po skleněné kádi. Zdálo se mi, že potom malinko napraskla, ale ven se nevylila žádná tekutina.

,,To nesmíš!"Tišil mě Mone a sepjal mi ruce za zády. ,,Všechno, co nám nabízí je určitě lepší, než aby válka dál pokračovala. Nerozumíš? Nikdy to nepřestane. A ona to ví. Jen tomu chce zabránit."

Sklopila jsem hlavu. ,,Máš pravdu, Mone..."Nechala jsem se odvést k východu z bunkru. Když jsem vycházela, svítilo slunce. Poprvé za několik předlouhých let. To asi znamenalo, že matka příroda shromažďuje svou sílu. Najednou jsem si vzpomněla na dávnou zasutou vzpomínku. Slyšela jsem onehdá o pánovi, který chodil za jatečním dobytkem, který už měl smrt přímo před sebou. Zvířata se bála, ale on na ně jen sáhl a tím je naprosto uklidnil. Tak takhle to je. Nechá nás naposledy se podívat na krásnou modrou oblohu, abychom byli alespoň trochu klidní, než nás popraví.

Došla jsem do vesnice, kde se už houfavali lidi, dívajíc se na krásnou oblohu. Před lety prý nikoho nefascinovala, ale to se teď zdálo skoro neuvěřitelné, protože kvůli všelijakým chemickým zbraním a leteckým bojům byla obloha neustále zatažená a šedivá. I pohled na hvězdy v noci byl značně matný. Prošla jsem hloučky a zamířila k Ní. K Floře, mému jedinému a poslednímu smyslu života.

,,Dnes svítí slunce...co to znamená?"Pravila s fascinovaným pohledem upřeným na oblohu, ale když se podívala na mě, výraz se jí ihned změnil. ,,Nic dobrého, že? Už brzy?"

,,Zřejmě. Možná už dnes. Mluvila jsem s matkou přírodou, ale ona nehodlá dodržet naši dohodu, že nás nechá být a vezme nás na jinou planetu."

,,Cože?"Ve Flořiných očích se objevilo zděšení.

,,Zabije nás a pak z nás  nadělá roztomiloučká zvířátka...a ani tím si nebyla moc jistá. Možná, že nás zabije nadobro, abychom ji už neobtěžovali. Nemá ráda lidi."

,,Co to říkáš?"Flora mě chytila za ruce a z očí ji začaly téct slzy. Pak se ale vzpamatovala. ,,Možná...možná to tak bude lepší."

,,Ano."Řekla jsem a políbila ji na čelo.

,,Dívej se na nebe."Zašeptala mi do ucha.

---

Pamatuješ, Floro, tehdy, jak jsme se prve potkaly? Řeklas mi, že v sobě nosím velkou bolest. Nikdy jsem se jí už nezbavila, ale díky Tobě jsem se naučila myslet na jiné věci. Vidět duhu i když je schovaná daleko, daleko za šedivými mraky.

,,Čekala jsem tě. Budete vyrážet?"Když jsem přišla k tobě do stanu, otočila ses na mě a krásně se usmála, vůbec jsi nebyla překvapená, že jsem za tebou přišla.

,,Ano, brzy ráno, ale jak..."Přistoupila jsi ke mně a položila mi své bílé ruce na hlavu.

,,Viděla jsem tě...ve snech. Málem jsi zemřela, ale přežilas, abys mohla poznat mě. Mám věštecké sny, víš?"Pak se na chvíli odmlčela. ,,Ne, té bolesti tě už nikdy nikdo nezbaví, ani já ne. Obehnala jsi své srdce vysokou ledovou zdí, abys přežila a kdykoliv jsi měla pocit, že jen trochu ten led taje, stalo se něco špatného. Proto ses uzavřela přede všemi. Když sji ztratila posledního přítele, chtěla jsi se vším skončit a vzít si život. Ale tvůj osud se ještě nenaplnil. Proto se ti to nepodařilo."

Zůstala jsem zírat s očima dokořán. Vzpomněla jsem si na druhou noc po tom, co mého přítele zabili. Šla jsem do lesů a vzala s sebou provaz. Používali jsme ho k popravám a někteří vojáci si v tom lese taky pomocí něj brali život. Chápala jsem je. Chtěla jsem se k nim přidat. Už jsem neměla žádný důvod, proč žít., Zavázala jsem smyčku a strčila do ní krk, potom jsem se pustila větve, na které jsem stála. Ale stalo se něco nemožného-uzel se rozvázal a já spadla na zem, do měkkého listí. Nevěděla jsem, ajk je to možné. Vázala jsem ten uzel nespočetněkrát, věřila jsem v to, že kdyby mě někdo probudil uprostřed noci a chtěl, abych mu zavázala šibeniční uzel, dokázala bych to perfektně třeba se zavázanýma očima. Teď jsem ale zůstala zírat na lano. Nakonec jsem to ale přičetla svému rozrušení a zavázala uzel znova, pečlivěji. Dala jsem si tentokrát opravdu záležet, ale když jsem dala své nohy z větve podruhé, lano se přetrhlo a já spadla. Tohle už jsem ale vážně nedokázala pochopit. To lano bylo pevné, bez jediného škrábance, kontrolovala jsem ho. V tu noc jsem poprvé za svůj život uvěřila v nějakou vyšší moc. A v to, že můj život má možná nějaký smysl. Druhý den jsme dostali tu zprávu o vědmě...

Pohlédla jsem na Tebe.

,,Všechno o mně víš. Ale proč ty? Proč teď? Ty jsi tak čistá a já jsem jen nelidská stvůra."

,,Tomu sama nevěříš," řekla jsi ,,možná si teď říkáš, že jsi stvůra, ale tam někde..."Ukázala jsi prstem na můj hrudník. ,,Se stále skrývá člověk. To jen protože jsi už zapomněla jaká jsi byla."Znovu jsi mi položila ruce na spánky.

Měla jsem vidinu. V ní bylo modré nebe s krásnými červánky, zelená tráva a malá holčička, která se po zahrádce honila se svým psíkem.

,,Počkej Goro!"Křičela a smála se. Pak jí někdo vyzvedl do vzduchu a zatočil s ní.

,,Ty malá nezbednice!"Řekl známý hlas. ,,Alegro, vždycky tě budeme mít rádi."

Pak ale vzpomínka zmizela a vynořila se další. Holčičce mohlo být asi čtrnáct let. Slyšela jsem její křik.

,,Gorooo!!"V ruce držela mrtvé tělíčko pejska.

,,Nebreč, stejně už byl starý..."

,,Oni ho zabili!"

,,Oni? Eh-počkejte, co to děláte-!!"

,,Mami!"

Flóra sundala ruce z mých spánků zatímco já pořád křičela. Zdálo se, že i ona je mými vzpomínkami rozrušená. Přistoupila ke mně a objala mě.

,,To je dobré." Pak mě políbila.

Nikdy jsem si nemyslela, že bych ještě mohla někoho milovat. A už vůbec ne někoho tak čistého. Je to jako kráska a zvíře, pomyslela jsem si. Já byla nakrátko ostříhaná, špinavá, s četnými šrámi a jizvami a ona vypadala jako obživlá panenka. Myslela jsem si, že jí jenom ublížím, ale ona mě ujistila, že se mýlím. Probudila ve mně tu malou holčičku. A možná, že dokonce roztál i ten kus ledu kolem mého srdce.

A teď to má skončit? Nestrávily jsme spolu více než měsíc. Během té doby jsme si povídaly a oan se už nikdy nesnažila vyvolat mé vzpomínky vědouc, že by mohly být příliš bolestivé. Vesničané se k nám všichni chovali velice přátelsky. Přijali nás mezi sebe a dávali nám své jídlo z tenkých zásob. My jsme na oplátku lovili zvěř v lesích a pomáhali jim s pěstováním zkomírající zeleniny. Občas mi dokonce připadalo, že ani není válka. Ale šedá obloha a bomby vybuchující pár kilometrů od nás mi nedaly zapomenout úplně.

Nejvíc času jsem však trávila s Florou. Vařily jsme spolu, koupaly jsme se spolu a každou noc jsme spávaly na jedné posteli v jejím stanu. Něco tak čistého a nevinného jako milování s ní jsem nikdy předtím nezažila.

---

,,Co to je?!"Několik vesničanů vykřiklo. I vojáci se nemohli zdržet údivu.

Na obloze se začaly objevovat bílé mlžné čáry, jako od letadel, ale přitom žádná letadla nebyla vidět. V tom do vesnice přiběhl Mone.

,,Co se děje?"Zeptala jsem se ho rychle.

,,Konec...světa."Mone svěsil ramena. ,,Za pár minut."

Vážně to takhle skončí? Sevřela jsem Floru v náručí. Ne, nesmím přece čekat se založenýma rukama! Musím něco udělat!

Rozběhla jsem se. Už jsem slyšela jen tlukot svého srdce a Flořin křik za mnou.

,,Alegro!"

,,Goro!"

Co?! Ohlédla jsem se kolem sebe. ,,Goro!!"

,,Kdo to je?"Křičela jsem.

,,Ten pes, víš...museli jsme ho utratit."Mami?!

,,Oni ho nezabili jen tak?"

,,Ne. Byl moc nemocný, museli jsme ukončit jeho trápení."

Padla jsem na zem. Možná je to tak. Musí nás utratit, protože jsme jenom trápení. Trápení pro tuhle zemi. Flora u mě vmžiku byla a objímala mě.

,,Miluju tě."Šeptala mi do ucha, ale já nevnímala. Už si ani nepamatuju, kdy mě naverbovali. Nejspíš hned potom, co zabili moje rodiče. Tu vzpomínku jsme nadobro vymazala ze své paměti, abych se ochránila. Všechny ty krásné vzpomínky by mi jen způsobovaly více bolesti a já to věděla.

,,Já si pamatuju..."Špitla jsem.

,,Co, co si pamatuješ?"Ptala se Flora.

Na dívku ze sousedství. Hrály jsme si spolu. Někdy jsem měla pocit, že je to více než přátelství. Byla to moje první láska, ale protože byla slabá na srdce, zabili ji. Právě proto jsem postavila tu ledovou zeď. Právě proto jsem si myslela, že už nikdy nebudu milovat. Kdybych se tehdy zabila a nepotkala bych Floru, všechno by ztratilo jakýkoliv smysl. Možná to byla právě matka příroda, která mě zachránila, protože věděla, že jí v budoucnu budu nápomocná. Možná to nebylo kvůli Floře. A možná je tohle všechno jen sen. Jen zlý sen!

,,Já nechci...nechci, aby to takhle skončilo!"Zařvala jsem k nebesům a ta se najednou začala trhat, tříštit na drobounké modré kousíčky, vypadaly jako papírky od bonbónů. Pohlédla jsem na Floru. I ona byla najednou z papíru. Usmála se na mě těsně před tím, než jí obličej zesinal a zkrabatil se. Chtěla jsem jí sáhnout na tvář, ale jediné, co jsem ucítila, byl dotek suchého papíru, který se mi po rukama rozpadl stejně jako to nebe.

,,Floro!!"Zakřičela jsem. Pak jsem pohlédla i na sebe.

"Vždyť já se...já se loupu!"Pomyslela jsem si a pak jsem se rozpadla...

---

22.8. 2010

Probudila jsem se vedle Flory celá zpocená. Za okny probublával noční život velkoměsta. Objala jsem ji a políbila a ona se lehce zavrtěla.

,,Byl to jen sen...jenom sen..."Oddechla jsem si, ale hrdlo mi stále svíral hrůzný pocit. Pro jistotu jsem sáhla Floře na tvář. Byla stále krásně hebká a Flora se ve spánku usmála.

,,,Mhmk..."Něco zamumlala. Přisunula jsem se k ní blíž.

,,Co říkáš, miláčku?"Poznala jsem, že stále spí a že tedy že mluví ze spaní.

,,Konec...světa..."

,,Cože?"Pohladila jsem ji po uchu a k mému úděsu tam nahmatala drobný modrý papír...od bonbonu. Kde se tam vzal?

Přivinula jsem se k ní a v myšlenkách na Gora probděla zbytek noci....

Konec

Stačí kapka krve II-kapitola 9

20. srpna 2010 v 17:50 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Kapitola 9......první příznaky.....

    Ryomou vstane s ukrutnou bolestí hlavy a protože dívky ještě spí, vyjde ven. Jde jí to s obtížema, protože bolest ještě neustoupila. Kouzelné šípy měla v těle poměrně dlouhou dobu a Arich neumí plně vyléčit takto zhoubné rány.

    Jakmile vyjde z doupěte obstará si hůl v podobě klacku.

    "Tohle není můj styl. Musím si jít do města obstarat nějakou obstojnou hůl."

     Prohodí Ryomou a posadí se.

    Pořád má na sobě cáry z oblečení, které Kin natrhala a zavázala ji s tím. Vrátí se tedy zpět do doupěte, vezme ze svého šuplete obvazy a velký ručník a odebere se do místních podzemních vod. Posadí se na kámen jež se tyčí nad vodou a pomalu ze sebe sundá cáry. Pozorně si prohlédne rány.

    "Hm....zůstali po nich pěkně ošklivé jizvy. Ale tak co....jako bych už nebyla dost zjizvená"

     A aniž by si to nějak uvědomila, usměje se.

    Sundá ze sebe zkrvavený, upocený, zablácený a celý proděravěný kabát a ponoří se do klidné vody. Pečlivě ze sebe sundá zbytky zaschlé krve a špíny, zabalí se do ručníku a vrátí se zase zpět. Sedne na postel

    "No a ted mohu začít s obvazováním"

     A taky tak udělá. Obváže si téměř vše, protože pomalu není místo, kde by jí nějaký šíp nezasáhl. S úsměvem na rtech se přesune ke skříni, kde má náhradní kabáty (Samozřejmě stejné barvy, takový jaký nosí vždycky, pouze jeden oblek je černý...ten nosí jen ve výjimečných situacích). Obleče se, vezme si z trezoru nějaké peníze a dobelhá se ven. Směřuje k právě se probouzejícímu městu. Jako první se probouzejí k životu prodejny všeho možného a trhy.

    "Tak nejdříve se podívám po nějaké té holi"

     Zastaví se u jednoho z tržníků, který právě hole a jiné dřevěné předměty prodává. Zrovna sedí na židli za pultem a popíjí kávu, aby se probudil.

    "Dobrý den...prosím vás. Mohl byste mi ukázat jaké hole ještě máte?"

     Zeptá se Ryomou zdvořile. Ona je totiž upír zásadový. (Mezi upíry jsou tři druhy. Jeden a ten nejrozšířenější je typický upír netoužící po ničem jiném než po lidské krvi. Chodí po světě jako slintající vrahové, kteří nejsou nikdy se svojí kořistí spokojení. Druhým typem a také hned druhým rozšířeným upírem jsou upíři, kteří nepijí lidskou krev. Díky tomu mají možnost ovládat se a snaží se usměrnit právě upíry toužící po lidské krvi jako třeba Kin a Aiko (Ryomou ovšem taky, ale ona je kříženec, takže by se o jejím zařazení mohlo silně diskutovat). Samozřejmě někteří své ovladatelnosti řádně využívají (Jsou to různí týpci toužící po moci). Třetím a posledním typem je zcela netypický upír samotář......). Muž se na ní podívá unaveným a otráveným pohledem.

    "Ještě je zavřeno, mladá dámo, ale pokud chceš mohl bych tě využít jinak. Co třeba si užít tady za pultem?"

     A začne se smát.

    "Co si sakra tohle čínské prase myslí?"

     Pomyslí si Ryomou.

    "Velevážený pane....opravdu nemám zájem o to užít si s vámi....stačí, když mi dáte k nabídnutí hůl, já si vyberu, zaplatim a  pudu....to sou jednoduchý počty ne?"

     Muž za pultem se zvedne.

    "Já bych si tím nebyl tak jistý. Určitě si nechceš užít?"

     Chlápek je o poznání větší než je Ryomou. A taky pěkně nabouchanej a holohlavej.

    "Pod sem holka...."

     Ryomou se rozbublá vzteky všechna krev v těle. Pomine veškerou bolest a trochu vyskočí do vzuchu, aby toho prodavače chytla za hlavu. Stáne ho sebou dolu s neuvěřitelnou lehkostí a rychlostí. Prodavač končí hlavou na pultu. Ryomou se mu vztekle přiblíží k uchu.

    "Hele ty bídnej červe. Nemám náladu na namachrovaný hlupáky jako jsi ty. Moc si se mnou nezahrávej jasný? Koukej se pěkně chovat slušně ke svým zákazníkům nebo tě to bude mrzet."

     A pustí ho.

    Vyjevený prodavač jí okamžitě ukáže další hole, které má. Ryomou si vybere krásnou vyřezanou hůl, zaplatí mu a bezeslova odejde. Po cestě si plně uvědomí, co právě udělala.

    "Sakra, kde se ve mě ten vztek bere? Normálně na sebe přece nijak neupozornuju.....měla bych se vrátit, nebo to tu ještě někdo schytá. Nemůžu...ještě musím koupit Kin nějaké oblečení..kvůli mě si ho pěkně rozervala."

     Ještě se tedy odebere k prodavači s oblečením. Ten je naštěstí ochotný a milý, takže nedojde k dalším nepříjemnostem. Ryomou si kousek za městem oddychne.

    "Tak to bysme měli a ted hurá domů"


     Jenže v tom jí zastaví jedna dívka.

    "Počkej...prosím"

     kříčí na Ryomou.

    Ta se prudce otočí. Dívka doběhne až k ní a celá zadýchaná promluví.

    "Viděla jsem, co jsi udělala tomu prodavači a chci ti za to poděkovat. Takhle si už dovoluje na každou holku, která k němu přijde. Tys mu nechala zajít chut"

     "Nemáš zač"

     Odsekne Ryomou a chystá se k odchodu. Nerada se baví s lidmi. Nikdy nebyla člověkem...tak proč se mezi nimi motat? Jedinou výjimkou byla chvíle, když žila s Kin. Dívka se ale nedá a jde za ní jako klíště.

    Mezitím Kin a Aiko se probudily. Jejich pohled hned směřuje k posteli, kde by měla spát Ryomou. Postel zeje prázdnotou a je úhledně ustlaná. Aiko se zhrozí.

    "Bože kam jen zase šla?"

     "Až jí budeš znát tak dlouho jako já, nebude tě to překvapovat. Vždy se po večerech někde potuluje a někdy je venku až do odpoledne"

     "No jo, ale ona sotva chodí!"

     Odsekne Aiko, ale záhy jí to dojde. I ona za tu krátkou dobu už něco o Ryomou ví. Je trvdohlavá a ze všeho nejvíc nesnáší pocit, že by jí někdo mohl litovat. Tak se obě odkryjou. Kin si všimne oblečení, které na sobě má.

    "Ach jo....jediné obečení mám na cáry. Půjčím si kabát od Ryomou. Snad se nebude zlobit. Aiko musíme se jít vykoupat do místních vod. Jsme pěkně smrduté a od krve. Pak musíme peřiny, poštáře a povlečení vyprat takže je vezmeme sebou. Včera jsme sebou švihli do postele a ted jsou i ony pěkně špinavé. A snad nebude Ryomou nic namítat, když jí tu trochu poklidíme. Má tu pěkný svinčík. Takže....máme spoustu práce."

     Aiko si zhluboka vzdychne.

    "Už se těším, až Ryomou řeknu jakou mám zvláštní schopnost. Bude na mě pyšná."

     Kin se na ní usměje.

    "To určitě Aiko. Takovouhle moc jsem u žádného upíra ještě neviděla. Jsi výjimečná dívka a Ryomou to ví už od samého začátku. Proto tě začala učit."

     Aiko se začervená.

    "Vážně? Tak to bylo i u tebe Kin? Vlastně si mi nikdy neřekla jak si se stala upírem. Vím, že s tím má, co dočinění Kein, protože jsem byla u něj v četě a chapy, tam o vás dvou pořád mluvily. Ale nevím jak to vlastně bylo. Keina jsem nikdy na vlastní oči neviděla. A..."

     Kin jí zarazí zdvihnutou rukou.

    "Aiko....během toho, co jsem byla učněm Ryomou jsem se naučila jednu věc. Není důležité znát na všechno odpověd hned. Navíc.....co se týče mě a Ryomou....no....prostě....někdy ti to povím, ano? Ted se půjdem společně s peřinami vykoupat. Vem to svoje a já vezmu své a Ryomou. Určitě si to nevyprala. A nezapomen na ručníky jsou..."

     "Já vím, kde jsou Kin. Nějakou dobu už tu bydlím víš?"

     Kin se omluvně usměje.

     Obě tedy vezmou pokrývky, ručníky a nějaké oblečení, které si půjčily od Ryomou a přesunou se do podzemních vod. Vykoupou se, vydrhnou pokrývky a oblečou se do Ryomouina oblečení. Kin i Aiko je to samozřejmě velké, protože Ryomou je na dívku poměrně dost vysoká a obě dívky jsou drobnější a ženštější.

     Odeberou se zpět nahoru do hlavního sálu doupěte. Kin hodí pokrývky na šnůru a Aiko mezitím nabere do vědra vodu na vydrhnutí podlahy.

    "Tak a jdem na to. A hlavně rychle než se Ryomou vrátí. Určitě by nadávala za to, že nás tu nemá jako služky, ale jako hosty....a bla bla bla. Určitě to znáš Aiko"

     usměje se Kin. Aiko se taky usměje a kývne na souhlas. Sotva začnou vampýrky s drhnutím, přiběhne Ryomou naprosto smyslů zbavená a se slzama v očích. Pobíhá po celým doupěti se a tam a něco si pro sebe mumlá. Aiko a Kin na ní koukají a nevědějí co s ní mají dělat. Ryomou náhle zakřičí tak nahlas až se obě leknou. Pak chytne nečekaně Kin za ramena a podívá se jí do očí.

    "Kin. Opravdu si to udělala nebo se mi to jenom zdálo?"

     "Ale co? O čem to sakra muvíš Ryomou?"

     Nechápe Kin.

     Ryomou Kin pustí a sedne si.

    "Tak dobře....pěkně mi řekni, co se tam včera stalo a NIC nevynechej"

     Kin odloží houbu s kýblem a sedne si naproti Ryomou. Aiko taky všeho nechá a dívá se na obě dvě trochu z povzdálí. Kin začne vyprávět....začne s tím jak jim Ryomou zachránila život tím, že je kryla svým vlastním tělem a pak padla na zem, protože už to nevydržela. Jak Aiko probudila své skryté síly a poslala všechny k zemi a díky tomu se dostali ven. Ryomou se při těchto slovech podívá na Aiko a na dálku jí pogratuluje. Kin pokračuje s vyprávěním.

    ".....odběhly jsme s tebou do lesa a já zdiagnizovala tvůj stav. Byla jsi na tom opravdu špatně a tak jsem řekla Aiko aby přinesla alespon dva lidi a....."

    Ryomou jí nenechá domuvit. Místo ní dokončí sama.

    "Abych získala dost krve a síly dokud nevyhedáte upířího lékaře, který mě vylečí. A abych získala sílu, musela si mi do těla vpravit lidskou krev ze dvou lidí."

     Kin kývne na souhlas. Vidí, že už není třeba pokračovat.

    "Ryomou já musela, jinak bys zemřela a to jsem nemohla dopustit. Kvůli naší neschopnosti si utrpěla strašná zranění a já cítila povinnost tě zachránit. Promin"

     "Ne! Není to tvoje vina Kin a ani tvoje Aiko"

     řekne klidně.

    "Musíte opustit tohle doupě. Ten chlápek ví, kde se nacházíte. Jestli vás tu načapá, udělá vše, co bude v jeho silách, aby vás zabil. Cestou si ovšem dávejte pořádný pozor na to jestli vás někdo nesleduje."

     Aiko dojde, co Ryomou řekla a okamžitě začne reagovat.

    "Co chceš říct tím vy? Jaký musíte? Snad musíme ne?"

     Ryomou její poznámku ignoruje a otočí se na Kin. Pozorně se jí podívá do očí.

    "Já....Kin....musíš...musíte mě zabít....zabila jsem člověka....dívku. Zabte mě dřív než bude pozdě"


Stačí kapka krve II-kapitola 8

20. srpna 2010 v 17:48 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Oh...Gomeeeeeenasai! Moc se omluvám, že jsem tu tak dlouho nebyla *limitovenej internet zašlápne tak hluboko do země, až se podívá do bran pekelných XD* Ovšem jsem v klidu, protože jak tak koukám, byla tu Keiko-chan :3....

No ale jelikož jsem tu dlouho nebyla, tak abych to nějak odčinila dám jsem dvojitou dávku týhle povídky....

Tak slastné čteníXD a čest Shoujo-aiXD

Kapitola 8....cesta domů....

    "Iris??? Jsi tu?"

     Křičí Kin na celé kolo. Zrovna stojí společně s Aiko a Ryomou v náručí v zahradě plné krámů a starožitností. Před ní se tyčí malý domek, který je také velmi starý a protože není opečovávaný, tak podle toho i vypadá. Fasáda má vybledlé barvy a místy opadává omítka. Někde jsou vidět i plesnivá místa.

    "Kdo je?"

     Mluví osoba za dveřmi.

    "Tady Kin....potřebuju od tebe pomoc"

     Chvíli je za dveřmi ticho, ale pak se s doprovodem nesnesitelného střípotu rozletí a za nimi stojí drobná bytůstka s takřka průsvitnou kůží.

    "Nemám čas Kin na nějaké hlouposti. Mám před sebou spoustu práce. Rozbil se mi jeden z mých milovaných strojů a pokud ho neopravím nebudu spokojená"

     Promluví Iris svým tenkým hláskem. Aiko od ní nemůže odrhnout oči. Sice už mezi upírama spatřila spoustu týpků, ale něco nebo spíš někoho takového ještě nespatřila. Osůbka je asi velká jako desetileté dítě, očí má nezvykle velké a celé černé (nemá ani bělmo) a ohraničují je husté řasy stejně temné barvy. Vlasy má krátce střižené a také černé a uši....to je to, co jí nejvíc zaujalo. Uši má tenké a špičaté. Ústa má tenké a ruce, vyčnívající zpod jakéhosi hnědého obnošelého hábitu hubenounké. Jeden měl chut si jí vzít domů a mít jí neustále v náručí.

    "Ale no tak Iris. Neprudila bych, kdybych nepotřebovala pomoc. Tady Ryomou potřebuju dopravit přes moře. Jen přes moře. Jsi naše poslední naděje."

     Iris se na ní podívá a dlouze a hluboce vzdychne.

     "No tak dobře. Nachvilku to přecijen počká. Navíc....stejně ti to dlužím."

     A pozve dívky dál. Ačkoli zvenku dům vypadá zanedbaně, uvnitř je to krásné. Až na to, že je všude spousta krámů jako třeba náhradní díly na auto apod. Odvede je až do místnosti se spoustou židlí a na jednu je usadí. Ryomou uloží na kanape nedaleko krbu.

    "No...takže"

     začne konverzaci Iris a jako poslední se stěmito slovy usadí na jednu ze židlí.

    "Jak rychle chcete být na druhé straně?"

     Slova se chopí Kin, protože Aiko neustále až neslušně civí na Iris. Předtím než promluví, bolestivě dloubne Aiko, aby se vzpamatovala. Aiko zaúpí a s omluvou odejde ke krbu za Ryomou.

    "Co nejrychleji to půjde. Ryomou si potřebuje odpočinout"

     Iris se zamyslí.

    "oooo...ano. Mám tu něco, co jsem nedávno dala do provozu. To tam budem cobydup. Ovšem má to jeden háček"

     Kin naprosto nevrušeně odpoví.

    "No jistě jak jinak. Všechno vždycky musí mít háček. Že mě to nepřekvapuje"

     Iris tuto poznámku ignoruje a pokračuje v načaté myšlence.

    "Jediný háček je, že jsem to ještě ani nevyzkoušela, takže nevím, jestli to bude správně fungovat. Jedná se o poměrně rychlé letadlo."

     Kin si unaveně promne spánky. Dnešní den byl opravdu až neuvřitelně nabitý a už je z toho unavená. Nejhorší na tom je, že ted už zase na nějakou dobu budou nabité všechny dny. Ryomou bude muset být neustále pod dohledem. Aiko má novou schopnost, kterou se musí naučit ovládat a navíc přichází nová hrozba v podobě toho maskovaného muže. Určitě si najde způsob jak bud získat Ryomou zpět nebo ovládnout upíry.

    "Iris....podstoupím cokoli jen abych už byla tam, kde se cítím v bezpečí. Dneska toho na mě bylo krapet moc. Nechápu jak Ryomou takovéhle hektické situace mohla řešit s tak ledovým klidem."

     Iris tedy kývne a odejde.

    "Kin....něco se děje!"

     zakřičí Aiko. Kin se okamžitě zvedne a podívá se na Aiko.

     "Co je?"

    promluví nervozně, ale Aiko jí nestačí odpovědět. Ryomou se totiž náhle zvedne. Okamžitě se chytne za hlavu.

    "Jau...moje hlava. Sakra co se stalo? Naposled si pamatuju, že jsme byli v kleci, Aiko nám odemkla, my bojovali a....."

    Nedokončí.

    "Sakra nemám bejt už náhodou mrtvá?"

     Kin jí položí ruku na rameno.

    "Ne Ryomou....já ti to všechno vysvětlím až budeme v doupěti jo?"

     Ryomou kývne. Vidí na Kin unavenost.

    "Dobře tak vyrazíme ne?"

     Aiko jí okamžitě zastaví.

    "Ne Ryomou. nemůžeš používat křídla a musíš se nějakou dobu šetřit. Poletíme letadlem."

     Ryomou nad těmito slovy mávne rukou a dodá.

    "Nemůžu si dovolit lemřit. Ne v době takového nebezpečí"

     A roztáhne křídla(zatáhly se sami od sebe v době, co je Arich vyléčil) ale okamžitě je s obrovským křikem vrátí zpátky.

    "Uhm....tak to asi nepude"

     řekne Ryomou. Aiko jen nevěřícně zakroutí hlavou

    "Ty jsi ale trvdá palice vid?"

     V tu chvíli se vrátí Iris.

    "Nastartovalo to! Myslím, že by to mohlo fungova...."

     Jakmile spatří Ryomou okamžitě se ukloní.

    "U všech nebeských bran...taky si mi Kin mohla říci, jak vzácnou návštěvu si to přinesla"

     Ryomou se vší silou pokusí vstát, ale nejde jí to. Z jedné strany jí pomáhá Aiko a z druhé Kin. Pomocí podpěry se tedy dobelhá k Iris.

    "Už mě nemusíš takhle formálně zdravit Iris. Už přeci nepracuješ pro naši rodinu a já se od ní vlastně taky odtrhla."

     "Ano...ale zvyk je železná košile. Navíc vaše dobré srdce je opravdu nezapomenutelné"

     Ryomou trochu zrudne

    "To je trapné. Musejí si o mě myslet, jak kdybych byla z marcipánu. Ach jo"

     pomyslí si Ryomou.

    "Iris já tě žádám....nechovej se takto formálně. Neměla jsem to ráda ani předtím a nemám to ráda ani ted, jasné?"

    Iris nakonec poslechne.

    "Iris...jaktože si mi neřekla o tom, že si pracovala pro Ryomou?"

     Iris se usměje.

    "Copak si se někdy ptala na to, že ji znám? To víš...tato dívka je známá takřka všude."

    A dál se tímto nezabývají. Iris odvede všechny tři až k letadlu. Nastoupí dovnitř a za okamžik vyletí vysoko do oblak. Letadlo letí opravdu rychle. Za zhruba dvě hodiny jsou na místě. Iris se s nimi rychle rozloučí a zase odletí. Aiko se pokusí vzít Ryomou na záda, ale ta odmítne a místo toho se rozeběhne směrem domů. Aiko se mlčky podívá na Kin. Ta pokrčí rameny a dodá.

    "to víš. Ona si prostě nedá říct"

     A rozeběhne se za ní.

    Aiko chvíli uspořádává myšlenky a nakonec se rozeběhne za nimi. V doupěti je Ryomou jako první. Lehne si tam okamžitě na postel a snaží se zbavit urputné bolesti v oblasti....no vlastně jí bolí celé tělo. Kin jakmile doběhne, tak jí za to vynadá, i když ví, že to nemá žádný smysl. Krátce po ní doběhne i Aiko. Všichni tři si unaveně lehnou každá na jednu postel (Ryomou tu během deseti let obstarala místo jedné velké postele tři a jednu pohovku).

    Ryomou snad poprvé v životě usne okamžitě, protože se její tělo nezvykle unavilo, Kin usne také okamžitě protože jí ty dnešní nervy opravdu vyčerpali a Aiko usne hned, protože dnes se naučila více než za celý život a spánek nejlépe uspořádá myšlenky. Zkrátka každá usne v téměř stejnou chvíli ale z jiného důvodu.



When darkness comes you know I´m never far

17. srpna 2010 v 18:22 | Keiko-chan |  Novinky
Já vím, já vím, už píšu třetí novinku za sebou, ale rozvinula jsem teorii, proč je yaoistů více než yuristů. Dívala jsem se nedávno na web a v jedné diskusi někdo vyjádřil názor, že je to protože yuristi nemají tolik materiálu, do kterého by se mohli začíst či zakoukat. Stačí se mrknout na baka-updates a uvidíte, že yaoi v počtu jasně vede. No a dneska jsem byla a skámarádkou v zoo a ona mi povídala, jak viděla pravou japonskou rodinu v akvaparku. Zatímco muž provázel své tři syny po atrakcích, žena neměla plavky, byla oblečená do každodenního a jenom za mužíčkem cupitala. V Japonsku je prý stle silný patriarchát a jestli tomu tak je, mohl by to být důvo, proč vzniká víc yaoi než yuri. Vždyť i ve starověkém Řecku bylo normální, aby spolu byli dva muži, ale ženy??!! Měly podřadné postavení.

Jak to vidíte vy?
(Samozřejmě je stále dost dobrých yuri, to nechci říkat...:-))

Keiko-chan

P.S. Tenhle článek měl být zveřejněný před dvěma dny,ale bouře mi přetrhla spojení s internetem, takže má zpoždění:-)

Yuri magazín

12. srpna 2010 v 20:32 | Keiko-chan |  Novinky
Táákže lidi,
mám na představu pro začátek asi deset *pokud zvládneme tak víc* stránek na výšku o rozměrech o něco menších než A4 *nemůžu se teď přesně podívat, jsem na druhém počítači*. S titulní stránkou, nějakým úvodem do toho, kdo tam na čem pracuje (kdo dělá ilustrace, kdo to graficky zpracovává, kdo píše články) a možná pár informací o tom člověku (chcete-li). Články můžeme psát na rozličná témata: shoujo ai doujinshi, queer filmy, dopad yuri na lidskou psychikuXD*joke* Taky by se tam hodily i nějaké krátké povídky a shoujo ai stripy, možná i nějaký komiks na pokračování, jestli ho někdo nakreslí *no jo už na něčem pracuju, to bude ale ještě na dlooouho* Vtipy, citáty, vlastnoruční obrázky *ne sehnané z internetu*, tak co vy na to? Udělám pro magazín samostatnou rubriku a budu tam dávat jednotlivá čísla, vycházet bude...no jak nám to vyjdeXD Další připomínky a nápady piště do komentářu, ti kteří by se chtěli na tvorbě magazínu podílet mi prosím napište na icq 302 290 278

To je prozatím vše
Ganbatere!
¨fff

Ztrapníme se před celým národem

10. srpna 2010 v 0:17 | Keiko-chan |  Novinky
V titulku je to protože tahle věta, často citovaná v médiích (kdo ví kdo ji vymyslel) mě nesmírně, neuvěřitelně a nebetyčně vytáčí. To si ti lidi myslí, že se na nějakou trapnou reality show dívá celý národ?? Z které višně spadli? Už si představuji policisty ve službě nebo sedláky, jak sebou tahají minitelevizi, jen aby nepropásli jak se někdo ztrapní před celým národem. A i kdyby tak co. Stejně se na to do týdne zapomene.

Ale dost o ztrapňování se, už dlouho jsem nepsala do novinek (XD).Právě jsem dokoukala Tipping the Velvet, což je (třídílný?) lesbický film z doby viktoriánské Anglie (krásné šatyyyy) o ústřicové dívce Nan King, která se z malého přístavního městečka dostane do Londýna, kde se převléká za muže a dělá různé věci (yurixD)Je to vážně zajímavé, dlouho jsem toužila vidět nějaký queer film z téhle doby a pak jsem na Advíku potkala holku, která mi řekla o tomhle. X) Některé scény byly tak krásné, že jsem si je pouštěla dvakrátXD

Užijte si prázdniny
Čtěte shoujo ai

P.S. Chtěla jsem se zeptat...co takhle založit yuri magazín? No už je yaoi magazín tak mě napadlo založit něco podobného. Nechtěli byste do toho jít se mnou?XD

tt

The Other Side of Moon

8. srpna 2010 v 17:05 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Šla jsem temnou ponurou nocí, nikde ani živáčka, jen noční zvěř a broučci mi dávali slabou útěchu, že nejsem sama. Kráčela jsem, nevědouc kam a v hlavě mi stále zněla ta samá slova.

,,Miluji tě."

Nemohla jsem uvěřit, že má dlouholetá nejlepší kamarádka, člověk, s kterým jsem sdílela svá nejtajnější tajemství, člověk, o kterém jsem si byla jistá, že by mě nějak zachránil, i kdybych třeba padala ze srázu, ke mě choval takové city.

,,Milujitěmilujitěmilujitě."

A znova jsem si v hlavě přehrávala scénu, která se odehrála ani ne před hodinou.

Měla jsem se bavit na plese. Měla jsem se seznámit. Měla jsem začít skutečný společenský život. Ale ona všechno pokazila.

Začala jsem se bavit s pár kluky a trochu jsme spolu blbli, všimla jsem si zamračeného výrazu Akame a hned jsem přiskočila k ní, abych se zeptala, co se děje.

,,Už se na to nemůžu dívat, Saki, každý týden jsi s jiným klukem, leze mi to na nervy."

,,Snad nežárlíš, Akame? Já nemůžu za to, že o mě kluci stojí!"

,,Ale vždyť si s nimi jen hraješ…"

,,No a? Baví mě to!"

Pak se rozbrečela. Prostě se rozbrečela.

,,Už to nevydržím. Musím ti to říct, nikdy jsem k tobě necítila to, co ke kamarádce, miluji tě!"

Proč?! Proč
mi to udělala?! Musela jsem utíkat, musela jsem utíkat pryč! Pryč před ní, před jejím káravým hlasem, před jejím zlomeným pohledem, někam daleko. Nejhorší ze všeho ale bylo, že…

,,Ale ale, co tak mladá slečinka dělá takhle sama v parku?"Přede mnou se náhle zjevil kluk, obtloustlý a vysoký jako hora. Na sobě měl frak, takže mi bylo hned jasné, že se taky účastní plesu.

,,Vůbec nic."Odsekla jsem a snažila se dělat, že si ho nevšímám.

,,Jaktože nic, krasavice? Dostala jsi snad kopačky nebo tak něco?"Nebezpečně se ke mně blížil. Jeho úlisný úsměv mě děsil.

,,Nech mě být!!"Zaječela jsem a snažila se utéct, ale on byl rychlejší. Chytl mě za obě paže a v tu chvíli jsem ucítila prudký závan alkoholu. On nešel na ples, ale z něj. A pořádně opilý.

,,Nech mě!!"

,,Ále, ale…ššš…"Položil mi svůj špinavý prst na rty. ,,Snad bychom se mohli trochu pobavit, ne? Oba dva sami, opuštění…Nepřijde ti to jako dobrý nápad?"

,,Pusť mě ty ožralo!!"Prskla jsem mu do tváře, ale to ho ještě víc rozlítilo.

,,Tak ty takhle!!"Shodil mě na zem takovou silou, až se mi při dopadu na zem prudce zatočila hlava. Byla strašná tma. Skoro nic jsem neviděla, jen jsem věděla, že je vážně zle. Cítila jsem, jak ze mě trhá spodničku.

,,Ne!!"Křičela jsem a snažila se ho nějak zranit, ale poblíž nebyl žádný kámen a on si mých útoků nehty vůbec nevšímal. "Teď mi něco udělá," říkala jsem si a děsila se toho víc než cokoliv jiného. Zuřivě jsem kopala nohama, ale nic nepomáhalo. Když už jsem si myslela, že je se mnou konec, ozvalo se:,,Hoří!"

Útočník vzhlédl nahoru a když uviděl lidi blížící se k parku, okamžitě se sebral a vzal do zaječích. Vyškrábala jsem se na nohy a podívala se směrem, z kterého jsem slyšela volání. Srdce mi prudce bušilo, drahé šaty jsem měla potrhané a obličej od bláta. Nejdřív jsem viděla jen siluetu, ale ta se ke mně hned rozběhla a tak se dostala pod světlo pouliční lampy.

,,Akame!!"Zvolala jsem a vrhla se jí do náručí, jako kdyby se mezi námi nikdy nic zlého nepřihodilo. Bylo mi to jedno. Protože ten ohromný strach, který jsem cítila před chvílí, najednou opadl. Objímala mě a utěšovala, kapesníkem mi otírala tvář. Mezitím k nám přiběhli někteří účastníci plesu.

,,Saki, není ti nic?"Ozvalo se z davu. Zakroutila jsem hlavou.

,,Díky, Akame. Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná! Proč jsi ale volala, že hoří?"

,,Nechtěla jsem, aby ti něco udělal. Takhle jsem ho zmátla a zároveň přilákala ostatní."

,,Akame."Svalila jsem se jí na rameno. ,,Odpusť mi, nenáviděla jsem tě, ale ty za to nemůžeš a asi jsem se taky sama bála…sama….sebe…"

,,Pojď dovnitř, Saki, holky ti půjčí náhradní šaty z kostýmového představení. A já ti ošetřím rány."

Tehdy, když přede mnou Akame klečela a potírala mi rány dezinfekcí, jsem si uvědomila, že jsem dlouho přehlížela něco opravdu důležitého. Jak skvělý člověk byla. A taky to, že jsem k ní vždy cítila něco víc než co bych cítila ke kamarádce, jen jsem nebyla schopná si to přiznat. A všichni ti kluci kterým jsem běhala do náručí, mě jen více utvrzovali v tom, že nedokážu k nikomu cítit tak hluboké city jako k ní.

,,Akame?"Vzhlédla ke mně. Pak jsem ji políbila.

Breathe

6. srpna 2010 v 1:15 | Keiko-chan |  Videa
Tenhle klip se mi strašně líbí. Písnička je moc krásná <*.*>


Stačí kapka krve II-kapitola 7

5. srpna 2010 v 17:32 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Kapitola 7.....léčba....

    Aiko podrobně vypráví, co se stalo Ryomou. Schválně vynechá různé detaily jako její zvláštní schopnost atd. Vždy se řídila pravidlem, že upírovi se nesmí důvěřovat. Jedinou výjimkou jsou Kin s Ryomou. Arich si vše trpělivě vyslechl.

    "Tak to je s ní určitě převelice vážné, doufám, že nepříjdem pozdě. Takto hrdinský čin se u upíra jen tak nevidí. Je to opravdu jedinečná osobnost. I když její až moc emocionální smýšlení se jednou musí stát osudným. Takto by se upíři chovat neměli"

     Aiko se rozzlobí.

    "Toto bych udělala taky. Ryomou a Kin bych chránila všemi možnými prostředky. A Kin by udělala to samé."

     Arich se nachvíli odmlčí.

    "To jistě ano...ale jelikož to Ryomou ví a určitě cítí vinu, že vás naučila vnímat svět láskou jako člověk, tak se za to musí cítit provinile. Upír by měl lásku vnímat jako využívací prostředek. Upír je silný tím, že je bezcitný. Sice já osobně nemám co říkat. Také se řídím emocemi, ale nevím jestli bych byl schopen obětovat svůj darovaný život upíra za lásku nebo přátelství, které nemůže vydržet tak dlouho jako samotný dlouhý život nestárnoucího jeidnce"

     Aiko se vzpírá tomu, co řekl, ale po chvíli přemýšlení pochopí, že i přes ošklivost těchto slov je i podstatná upřímnost a pravda. Člověk žije jen zlomek toho jako žije upír. A ani mezi lidmi se jen tak jednoduše nenajde láska na celý život nebo přátelství. Upír žije o podstatně dělší dobu než člověk. Jak tedy u něj mohou obstát tyto pomíjivé city? Své temné myšlenky rychle zažene.

    "Ačkoli máte z velké části pravdu.....budu se snažit mít víru v tyto city. Neexistovat mezi upíry, tak je již dávno konec světa. K čemu je žití upíra bez důvodu?"

     Na to dá zase za pravdu Arich Aiko. Nakonec oba souhlasí s tím, že obojí je pravda ačkoli si to protiřečí. Takový je zkrátka život.

    Mezitím Kin neustále pobíhá sem a tam. Běhá k potoku pro vodu, aby namočila jeden ze svých kusů oblečení a položila ho Ryomou na čelo. Při jednom návratu se Ryomou probere a začne vyvádět jako pomatená. Pokouší se zvednout, ale Kin jí okamžitě uzemní celou vahou svého těla.

    "Panebože Ryomou!!!!!"

     Zakřičí Kin. Před ní (Nebo spíš pod ní) už totiž není ta Ryomou, kterou tak důvěrně zná. Její oči žhnou....tento pohled zná. Je to pohled šílence. Nebo lépe řečeno....upíra toužící po lidské krvi. Náhle se pohled vrátí do původního stavu a Ryomou zavře oči.

    "Aiko...kde jsi? Už jí nezbývá moc času...jestli je vůbec nějaká naděje...."

     Promluví do prázdna Kin a hluboce si povzdychne. Nevědomky přesune svůj pohled na ošklivě raněnou Ryomou. Opět jí steče několik tenkých proužků slz z očí.

    "Ryomou....jestli zemřeš, nikdy si to neodpustím!"

     Zaplaťpánbůh za krátkou chvíli přiběhne Arich s Aiko na zádech. Aiko okamžitě seskočí a pozdraví Kin kývnutím ruky.

    "Kohopak to tu máme.....tebe jsem neviděl ani nepamatuju"

     Poznamená Arich směrem ke Kin.

    "Já tebe taky ne, ale ted není čas na přátelské uvítání. Má už jen několik málo minut!"

     Aiko se zhrozí až úlekem vyjekne. Arich se podívá na bezvládné tělo pod ním patřící Ryomou.

    "Tak tohle je ta Ryomou o které si mi neustále vyrávěla. Je mi ctí, že ji konečně vidím, i když bych byl raději, kdyby to bylo za lepších podmínek."

     Při těchto slovech se světoznalsky podrbe na hlavě.

    "už od pohledu je zřetelné, že je to s ní velmi, ale opravdu VELMI vážné. Nikdy jsem tolik hlubokých ran na jednom těle neviděl. Musela stát na nohou neuvěřitelně dlouhou dobu. Křídla má naprosto rozcupovaná a bude trvat dlouho než se jí plně zahojí....asi tak tři měsíce je nebude moci vůbec vytáhnout. Naštěstí žádná rána nezasáhla oblast srdce. Nad tímhle děvčetem musí bdít anděl, jinak ani není možné, že ještě žije. Ačkoli anděl asi ne, když my jsme ďáblovy děti"

    Vydedukuje Arich.

    Aiko je šokována jeho diagnozou. Ještě Ryomou ani neprohlédl a už ví, jak moc je to zlé. Arich se skloní nad tělem a položí ruce na hrudník. Chvíli se ani nehne. Záhy ruce zvedne. Jeho pohled směřuje na Kin, která proti němu stojí a čeká, co řekne.

    "Vyléčím ji...ale obávám se, že vám to nebude nic platné. Lidská krev už natolik očarovala její smysly, že se z ní stane podřadná bestie, toužící po lidské krvi. Takže ji budete stejně muset zabít. Je to jen otázka času, kdy ji to nadobro pohltí. Ze začátku tomu bude odolávat....možná tak měsíc, dva, ale nakonec tomu podlehne. Je mi líto"

     Kin je jako smyslů zbavená.

    "To je jedno. Vždy musím v beznaději hledat naději nebo se ztratím ve tmě. To mě naučila Ryomou a podle toho se budu řídit. Pokud dojde k nejhoršímu, zabiju jí vlastníma rukama. Dokonce jsem jí to už slíbila. Takže ji prosím uzdrav"

     Aiko se podívá na Kin.

    "To opravdu uděláš?"

    "Budu muset Aiko...sliby se mají plnit"

     Arich jejich rozmluvu ignoruje a pouští se do léčení. Nejhorší rány zacelí a pak se zabývá i těmi zbylými. Po celé hodině vyčerpaně lehne na zem.

    "Tak a je to. Během pár hodin se probere. Měli byste jí vzít domů, at si pořádně odpočine."

     Aiko i Kin naráz kývnou na souhlas. Kin vezme Ryomou do náručí a už se chystají k odchodu, ale Kin se náhle zastaví

    "Počkej Arichu....přece tě nemůžeme nechat jentak odejít. Nechceš alespon doprovodit domů?"

     "Ne Kin...jsi hodná, ale to opravdu nepotřebuju. Stejnak jsem se chystal na cestu. To víš chci obejít pár známých. Žít v samotě tak dlouho jako jsem žil já, je k bláznění. A chci to udělat starým lisdkým způsobem. Takže použiji rovnou lod, když už jsem tady u přístavu"

     Kin se ale nedá obměkčit. Předá Aiko Ryomou a hluboce se ukloní.

    "Tak ti chci alespon jménem Aiko, Ryomou a mě z celého srdce poděkovat. A pamatuj....jednou ti to oplatím."

     Arich se upřímně usměje a též se ukloní.

    "Kin....nemáš vůbec zač. Myslím, že má léčba vám nebyla nic platná. Spíše vám přinese problémy. Ale budiž. Tvůj slib si budu pamatovat."

     Ještě se rozloučí a odběhne kamsi do dáli. Kin si převezme od Aiko Ryomou

    "Můžeme tedy vyrazit?"

     Ptá se Kin Aiko.

    "No....je tu jeden problém. Jak se chceš dostat přes moře? Bez Ryomou se tam jen tak nedostanem. A jet lodí asi není úplně nejlepší nápad. Ryomou a její extravagantní vzhled by budil nežádoucí zájem lidí. Zvlášt, když ji bereme v náručí. A navíc nesmíme pozapomenout fakt, že kdyby se Ryomou probudila, nemáme jistotu, že se ovládne a nepozabije je tam"

     Kin jí dá za pravdu.

    "No jo....rozhodně nesmíme jed lodí s lidskou posádkou. Je tu ovšem velké štěstí, že zde jsem pobývala nějaký čas. A našla si tu pár známých. Ví tu o někom, kdo by nám mohl pomoci."

     Aiko zpozorní.

    "Kdo je to zas?"

     Kin se pousměje.

    "No je to tentokrát dívka. Nevím ani jakého původu je. Jediné, co vím, je to, že člověk to není a není to ani upír. Možná nějaká čarodějka či víla....fakt nevim. Svůj původ si hodně střeží. Každopádně vlastní spoustu věcí, kterými nás může vzít přes vodu. Jedním z nich je lod nebo horkovzušný balon. Je blázen do lidských přepravních zařízení. Vášnivá sběratelka. A ještě raději je využívá. Jmenuje se Iris"

     Aiko skříží ruce.

     "No tak nás poved. Já to tu neznám."

    Kin tedy běží kupředu a Aiko hned za ní.


Anime

3. srpna 2010 v 22:17 | Keiko-chan |  Novinky
Nikdy jsem nepsala článek týdne, ani v tom nehodlám pokračovat, ale když jsem zjistila, že tématem je anime, neudržela jsem se a musela ho tam šoupnout:-) Všichni kdo sem chodíte určitě už víte co anime je (na Advíku jsme vymysleli dokonce pojmenování "Studium moderní vizuální kultury"), takže teď popíšu, jak jsem se vlastně k anime dostala a co pro mě znamená.

Začalo to, když Keiko-chan uzřela v televizi R.O.D. the Tv. Byla nadšená. Chodila pozdě spát, aby se mohla dívat na nejnovější díly a pak se začala dívat i na další anime na A+. Vyžívala se v jemných náznacích shoujo ai v Kiddy Grade, s napětím sledovala vystoupení v Kaleido Star, u Gravitation se smála tak nahlas, že jí mamka musela přijít ztišitX).

Byly to pěkné časy, i když titulky občas nešly, japonský dabing se někdy střídal s otřesným maďarským a s Tohmy Seguchiho z Gravitation v titulcích dělali ženu. Pak nastal čas změny. Začali dávat Kyoro-chan, což byla neskutečně infantilní ukvičená pohádka pro pětileté děcka, za kterou by kdejaký otaku zabíjel. (Všimněte si, pohádka pro malé děti a dávají ji po desáté hodině.) Pak se stalo něco neuvěřitelného. Na Jetixu začali dávat Naruta, zcenzurovaného (nikdy jim neodpustím, že vystřihli pusu Naruta a Sasukeho!!) a A+ začalo dabovat (což každý trochu normální otaku bere jako svatokrádež).

Nezbylo než slintat nad anime jen u kompu. Nicméně, díky anime jsem potkala spoustu úžasných báječných *přidejte si superlativa po libosti* lidí, užila si spoustu legrace a co si budeme povídat, našla únik do jiného světa, tolik odlišného od naší kruté reality. Světa, který jsem si zamilovala natolik, až jsem o něm založila blog.

To je konec pohádky o princezně Keiko-chan. Hope U like it:*)

Dvě ouškatá stvoření

2. srpna 2010 v 15:04 | Keiko-chan |  Obrázky
Tady je jeden obrázek, co jsem nakreslila v rámci workshopu na Advíku. Nechtěla jsem, aby přišel nazmar...:-)*Ten čmáranec v rohu je můj podpis*


Keiko-chan

1. srpna 2010 v 21:09 | Keiko-chan |  Něco o nás
Co bych tak o sobě řekla...miluju shoujo ai a yuri (ale to už asi víte, co?XD) Taky se dívám na shounen ai a Yaoi, jiná anime, Drama/Dorama, zajímám se o harajuku módu (a taky vůbec o módu, protože studuji na módní návrhářkuXD). Ráda kreslím (nemůžu bez toho být), píšu povídky, kreslím komiksy, čtu komiksy (hlavně mangu), čtu knihy, šiju.

Mám hodně oblíbených kapel, nejradši mám asi My Chemical Romance, t.A.T.u., Linkin Park nebo HIM (ale miluju i hudbu třeba od Beethovena).

Věk: k tomuto dni je mi 15
Nejoblíbenější zvíře: šnek
Nejoblíbenější barva: černá a černější+určité odstíny růžové
Oblíbená anime: R.O.D. the Tv, Elfen lied, Spiral, Iriya no Sora, UFO no natsu
Oblíbené filmy: Brokeback Mountain, White Oleander, Donnie Darko, Requiem for a Dream, V for Vendetta

lu luv luv
A líbí se mi neko...:-3

Reiko-chan Základní informace XD

1. srpna 2010 v 21:05 | reiko-chan |  Něco o nás
Takže je na mě, abych vás blíže seznámila s Reiko-chan nebo-li se mnou.

Jmenuju se Tereza Musilová a narodila jsem se 29.10.1991. Studuju Střední odbornou školu grafickou-obor polygrafie. Bydlím ve městě zvaném Úvaly u Prahy. Mám tři mladší sourozence. Dva bratry a jednu sestru. Takže je tu občas pořádné rodeo, když na to příjdeXD.

Mám doma ještě psa, morče a křečka...abysme se nenudili náhodouXD

Huh.....a dál....Takže mezi moje koníčky patří jízda na kole, posezení s přáteli, fotografování, muzika, zvířátka, anime/manga, kreslení, psaní povídek, občasné psaní básniček, citátů....

Tak a teď jsem dáme úchylkyXD....těch mám hodněXD.

Takže anime/manga. Nejraději se koukám nebo čtu anime/mangu, kde je shoujo-ai či yuri(Och, jak nečekanéXD), ale to není vše. Ráda hledám fanarty yuri párů, o kterých se třeba pouze diskutuje nebo by se k sobě pouze hodily, ačkoli nebyli nikdy spárovány. Joooo, tím se dokážu zabavit na dlouhé hodiny XD. Pak mojí úchylkou v anime jsou slečny s dlouhýma černýma či modrýma vlasama *IN LOVE*XD

Ovšem o lesbické páry se nezajímám pouze v anime a manga, ale také je hledám v seriálech a filmech. A k tomu se také vztahuje mojí další VELKÁ úchylka a to je jistý seriál, který jsem měla ráda, když jsem byla velmi malá a po těch letech si opět získal moje srdce, ale tentokrát něčím jiným. A to je( klidně se smějte, už jsem si zvyklaXD) XENAXD. Proč? Protože mezi dvěma hrdinkami je taky jisté pouto, které je víc než pouhé přátelství. No...to jsem se zase nechala unéstXD

No ovšem to nejsou moje jediné úchylkyXD. Další úchylkou jsou zbraně. Ovšem ne palné, ani jaderné, ani biologické. Mám ráda všechny možné druhy mečů a nožů. A nejvíce ze všech.....chvíle napětíXD.....Samurajské mečeXD. Pak mám speciální úchylku na mystická stvoření jako jsou draci, andělé, vlkodlaci, upíři.

Mojí poslední úchylkou jsou tři naprosto rozdílné druhy zvířatXD. Jedním jsou myši(Křečci především), Druhým jsou koně (Hlavně Fríský....dokonalostXD) a poslední zvíře, které obdivuju jsou vlci. 

Tak to by bylo k mým úchylkámXD.....


A teď něco o mé povaze. Jsem cholerickej flegmatik. Zní to jako blbost, ale je to tak. Naštvu se jen výjimečně, ale když se opravdu naštvu, tak to stojí za toXD. Kdybych měla říct svůj pohled na svět, tak i to je různý. Občas optimista, občas pesimista, ale asi nejčastěji realista. Jsem spíš Extravert, ale ne tak hroznej. Dovedu se krotitXD.

JInak jsem přátelská, když něco začnu, vždycky to dotáhnu do konce, taky hodně trhlá. Někdy si lidi myslej, že jsem se zasekla v děckém věkuXD. Ale dovedu bejt i vážná....no....tak v popisování sebe sama jsem nebyla nikdy moc dobrá, takže vám musí stačit tohleXD.

No co nesnášim. Nemám ráda namachrovaný arogantní lidi, co se chovaj jako kdyby jim patřil svět. A pak (a to mě teda spíš mrzí) lidi, co se tvářej jako vaši kamarádi, ale pak vám ukážou záda a pomlouvaj vás, kde jen můžou.

Uhm.....no.....vidíte...psala jsem základní informace a nakonec jsem se takhle rozkecalaXD.

Ovšem nechci, aby to zkončilo takhle....pokud vás ještě něco zajímá, ptejte se. Přece to nezkončí jenom jedním nebo dvěma příspěvky.

Vaše odhalená Reiko-chanXD

Incredible Week-end

1. srpna 2010 v 20:44 | Keiko-chan |  Novinky
Konbanwa!
Píšu tuhle zprávu chvilinku po návratu z mého prvního Advíku a musím konstatovat, že...To bylo naprosto úžasný!!! Nikdy bych si nemyslela, že potkám tolik nových úžasných lidí, budu dělat turnaj v DDRku (ne, nebyla jsem s parťákem poslední, ale předposlední!!), nebo rozesmát publikum shoujo ai linie svou praštěnou shoujo ai pohádkou (XD) Vyhraju tři shoujo ai plakáty, potkám se s otaku z mého rodného města, s kterýma jsem byla v čajce a dlouho jsme se neviděli...Nebo uvidím dospělého týpka, jak si ke mě jde pro svého plyšáčka s tak roztomilým výrazemXDNo, byla to prostě paráda.

Well, see U next time!!!

Yours Keiko