close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Mother Nature

22. srpna 2010 v 17:21 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Nějak mě baví psát sci-fiX) No, užijte si to. Na případné chyby mě dyžtak upozorněte, jsem už moc líná na to to čístX)
Varování: Povídka obsahuje drastické scény.

Přiblížil se konec světa. Celou zemí zmítaly války. Každý, ať byl malý či velký, muž nebo žena, dokonce i děti, všichni byli naverbováni. Nemocní a slabí byli jeden po druhém vražděni. Také jsem se zúčastnila té války. Už jsem ani nevzpomínala na čas, kdy jsem byla civilistou. Každý den se mi čím dál více smívaly vzpomínky na ty doby, až odešly úplně. Neměla jsem přátele. Neměla jsem příbuzné. Abych jako žena přežila v armádě, musela jsem se stát silnější. Musela jsem se stát mužem. Věděla jsem, co se kolem mě děje. Z lidí se stala zvířata, vojávi doráželi na ženy v armádě a když pak některá otěhotněla, stala se rpo ně přítěží a nemilosrdně ji zabili. I já zabíjela. Neměla jsem na vybranou. Odprostila jsem se od jakýchkoliv emocí a nepočítala své oběti. Ze začátku si moji "kolegové" mysleli, že jsem taky nějaká taková. Rajda, kterou snadno zblbnou. Ale když z mého stanu odcházeli s podlitinami, změnili názor. Nakonec mě začali brát jako jednoho z nich, ale ne jako přítele. Nikdo se nepřátelil s nikým, protože ostatním se nedalo věřit. Mohli jste věřit jen sami sobě.

A tak jsem tím peklem procházela. Den po dni. A věděla jsem, že to nikdy neskončí. Dokud nezemře poslední člověk na zemi. Trvalo to už tak dlouho, že sotva kdo věděl, proč to začalo. Prostě to začalo. Konflikt následoval za konfliktem, věci začaly ztrácet smysl. Snad jen naše jednotka ale s jistotou věděla, kam se vše ubírá. Proč, to vám řeknu později. Teď se ještě vrátím k nocím ve válečném táboře.

Jednou v noci ke mně přišla jedna z vojaček. Předtím jsem s ní prohodila sotva pár slov, ale ona teď ke mě mluvila. Dlouho a dlouho jsme si povídaly o jejích rodičích, o počasí, o všem jen ne o válce. Popíjely jsme poslední zásoby alkoholu. Konečně jsem po čase mohla alespoň trochu tlumit bolet, smutek, zášť ke všem, všechny ty emoce, které mi naplňovaly srdce.

Chvilku po půlnoci se ke mě naklonila a zašeptala mi do ucha: ,,Alegro, chci tě."

Nevím, jestli to bylo tím alkoholem, co mi příliš stoupl do hlavy. Ani neívm, co se potom stalo. V hlavě mám dodneška mlhavo. Vím jen, že když jsem se probudila, seděla přede mnou a brečela. Ptala jsem se, co se jí stalo.

,,Já...já..."Lapala po dechu. ,,Nevím, jak se to stalo...já...čekám dítě."

,,Cože?!"Zaječela jsem a zatřásla s ní.

,,Jak jsi mohla být tak blbá!!"

,,Ráda se napiju, víš...a oni to vědí. Na to mě dostali. Ale Alegro, ty prý znáš někoho, kdo mi pomůže. Jeden z mála posledních doktorů. Tam v lesích..."

Měla jsem skutečně známého doktora. Byl to moc milý člověk. Když jsme se s jednotkou stěhovali do nové oblasti, rozhodla jsem se, že ho budu chránit. Jako svého jediného přítele.

,,Prosím, Alegro, já chci žít!"Podívala se na mě velkýma uslzenýma očima. Nechápala jsem ji. Ten doktor, Damián, byl jediný, který mě držel při životě. Nebýt občasných návštěv u něho, asi bych dávno spáchala sebevraždu.

Musela jsem být šílená, ale přesto jsem přikývla. Zavedla jsem jí k Damiánovi, i když mě znepokojovalo, že o takovéhle věci ví. Dovědět se o ní nesprávní lidé, měla bych problémy. Ona mi ale slíbila, že to vážně ví jen ona a ještě dvě další dívky. Musela jsem být šílená, když jsem jí věřila.

Druhou noc za mnou přišla další žena. Brečela, říkala, že chce také jít za Damiánem.

,,Copak to nechápeš?!"Chytla jsem jí za ramena a prudce s ní zatřásla.

,,Smrt je jedině vysvobození, proč chceš žít?!"

,,Já..."Slzy jí tekly v proudech z očí. ,,Jsem zamilovaná. Do jednoho vojáka. On není jako ostatní. To, co jsme udělali...to se nesmělo stát. Nepřežil by, kdybych zemřela."

,,To není můj problém. Nebudu vám dělat chůvičku, zařiďte si to sami."Najednou jsem se naštvala. To, co dělám, je více než nebezpečné, na Damiána nesmí přijít.

,,Prosím!!"Žena si klekla na kolena a sepjala ruce. Pak se na chvíli zarazila a naklonila se ke mě blíž.

,,Udělám cokoliv...cokoliv...prý...se ti loíbí ženy..."Pokusila se mě políbit, ale já ji odrazila takovou silou, že odletěla o dobrý kus dál.

Krev mi prudce bušila ve spáncích. Jak se jen opovažuje?! V tu chvíli jsem však uviděla nebohou ženu zahnanou do rohu. Prosebně se na mě dívala a snažila se nedát přitom najevo, jaká bolest jí zmítá.

,,Tak dobře. Ale už sem nevoď žádné své kamarádky."

Vzala jsem jí tedy k Damiánovi, ale když jsme dorazily na místo, spatřily jsme jen krví potřísněnou spoušť. Před námi byla na kůly připíchnutá těla Damiána a ženy, která mě navštívila předchozí noci. Jejich obličeje byly nelidsky zkroucené. Žena po mém boku začala křičet, ale já se snažila na sobě nedát nic znát. Zmítal mnou vztek a beznaděj, ale jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem zaťala pěsti.

,,Pachatel se vrací na místo činu."Ozvalo se za námi posměšně. Obklopili nás muži z jednotky.

,,Snad jsi toho doktůrka tady neukrývala ty?"

,,Ne,"polkla jsem a nasadila kamenou tvář ,,jistěže ne. Dověděla jsem se o něm a přišla ho dovléct do tábora. Ale koukám, že jste si s ním už poradili."Žena se mi tiskla k ruce.

,,A ona?"Zeptal se voják. ,,Je tady, protože čeká dítě, že?"

,,Dělejte si s ní co chcete."Odtrhla jsem jí od své ruky a chladně odkráčela pryč. Dala bych cokoliv za to, kdyby mi každou noc nezněl v uších její zoufalý křik, který potom následoval. Tišila jsem se tím, že všichni přišli na lepší místo. Ale v hloubi duše jsem věděla, že už se ze mě taky stala bestie. Poslední záblesky lidskosti zmizely. Pohltila je válka i okolní "lidé". Nebyla jsem nic. Tu noc jsem přišla o jediný důvod, proč žít.

Po nějakém týdnu ukrývání jsme dostali zprávu, že v nedaleké vesnici žijí poslední civilisté. Nejdříve je chtěli naverbovat, ale pak jsme dostali rozkaz tu vecnici ponechat tak jak je, protože v ní prý bydlí někdo, kdo má cenné informace, které by v nejlepším případě mohly vést dokonce až k ukončení války. Nikdo nebyl s takovým informátorem příliš optimistický, ale jako poslední stébélko, kterého jsme se mohli v té zplundrované zemi chytit, to stačilo.

Podle zadaných údajů jsme tedy na mapě vyhledali přibližnou polohu vesnice a vydali jsme se tam. Skutečně neležela daleko. Šli jsme pěšky asi den, nejdéle nám ale zabralo překročit hory, ve kterých vecnice ležela, důmyslně ukratá před bombami a pěchotou.

Přivítal nás národ lidí, na kterém bylo znát jejich splynutí s přírodou. Působili v té době skoro jako zjevení, myslela jsem si, že všechny takové kmeny už snad byly povražděny.

,,Vítejte u nás. Uvedu vás do naší jídelny, nemáme moc jídla ale...rádi vás pohostíme."Usmála se milá postarší žena s vlasy zahalenými průhledným šátkem. Už byl značně špinavý. Mezi horami bylo jezero, ale i to zřejmě vysychalo a tak si nemohli dovolit prát oblečení častěji.

Chtěla jsem tu ženu následovat, ale někdo mě chytil za ruku a zastavil mě. Podívala jsem se tím směrem. Byla to dívka. Měla nádherné, karamelově hnědé vlasy a mahagonové oči. Její pleť byla andělsky čistá, nepotřísněná žádnou krví ani zraněními. Oděna byla do kožených šatů a kolem krku měla uvázaný průhledný šátek, podobný jaký měla ta žena, co nás uvítala.

Její výraz mě zarazil. Vyapdala velmi smutně.

,,Bolest..."

,,Co?"

,,Nosíš v sobě...velkou...bolest..."Špitla.

V té chvíli jsem se jí vyvlekla a přidala se k ostaním, kteří šli na jídlo. nějak mě to podráždilo. A možná právě proto, že měla pravdu.

Na večeři jsme si posedali kolem velkého kamenného stolu na improvizované dřevěné stoličky. Vedle nás byly ještě dva stejné stoly, u kterých seděl zbytek lidí z vesnice. Nebylo jich mnoho. Zdálo se, že hlad a nemoci zavlekly všudypřítomnou smrt i sem, k těm milým pohostinným lidem.

,,Slyšeli jsme, že tu máte někoho, kdo by nám dokázal poskytnout cenné informace."Řekl náš velitel.

,,Ano,"odpověděla žena v čele stolu, která nás všechny vítala, zjistili jsme mezitím, že je něco jako "královna" vesnice ,,ta, kterou hledáte, je moje sestra-vědma."

U stolu to zašumělo.

,,Přece nebudeme věřit nějaké šarlatánce!"Jeden z mužů práskl svým dřevěným korbelem do stolu a už už chtěl odejít pryč, ale jiný ho zastavil.

,,A co bys jako chtěl? Je to naše poslední šance," zahřměl velitel ,,tahle válka trvala příliš dlouho na to, abychom byli vybíraví. Stát se to před lety, taky bych ohrnul nos, ale po tom, kolik umírání jsem viděl, si nepřeji nic jiného než konec."

Vojáci, včetně toho, který před chvíli vyváděl, jen sklopili hlavy a mlčeli. Po chvilce se velitel odhodlal k další řeči.

,,Ta vědma-kde je?"Pronesl unaveným hlasem. Na to se "královna" jen obrátila stranou a ukázala rukou na právě přicházející osobu. Byla to vysoká žena v kožených šatech, uši jí zdobilytěžké náušnice z korálků a její krv byl ověšený mnohými náhrdelníky z kůží, korálků a ptačích per.

Vědma si sedla na volné místo vedle své sestry a začala k nám promlouvat. Zrak měla kalný, jako kdyby se ani nedívala do našeho světa. Vypadala staře a moudře, svá slova pronášela velmi vážně.

,,Brzy nastane...konec světa."Jakmile to dořekla, ozvalo se pobouřené šuškání, ale velitel všechny zase pokynem ruky uklidnil. Pak vědma pokračovala, pomalu ale důrazně. ,,Už od dávných věků se lidstvo dohadovalo, proč tu vlastně jsou a jaký je význam jejich života. Vznikl bezpočet různých náboženství, některá se uchytila, jiná zanikla. Postupem času však velká spousta lidí zapomněla na náboženství, na mravní zásady a hlavně na matku přírodu. Věnovali se jen sobě, obžerství, pomíjivým vášním a něčemu, čemu říkali "rozvoj civilizace". Matce přírodě, z které přišli na svět, se však takový přístup nelíbil. Kdysi vše stvořila, ale někde musela zřejmě udělat chybu, když vychovala tak nezvedené děti. Lidé ji pustošili tak, jako nevychované dítě pustoší svou upracovanou matku. Když začali z malicherných důvodů válčit proti sobě, rozhodla se jednou pro vždy celou zemi zničit, nasát zpět všechny ty duše, které stvořila a vytvořit nový začátek někde jinde a jinak. Ale je příliš slabá na to, aby to teď dokázala, lidé jí musí pomoci."

,,A pokud jí nikdo nepomůže...?"Zeptal se velitel.

,,Válka bude pokračovat donekonečna dokud bratr nezavraždí svého jediného bratra. Tehdy matka příroda definitivně zemře a naše duše nikdy nedojdou klidu."

,,Počkejte...vy nám tu říkáte...že máme zemřít?!"Tahle věta u stolu způsobila značný chaos.

,,Není jiná možnost. Musíme zemřít, abychom mohli znovu žít-jinde a lépe. Matka příroda se jistě o náš blahobyt postará. A válka tak skončí mnohem dříve a mnohem šťastněji."

To ubohé jíslo jsme jedli rozrušeně. Ani náhodou jsme nevěděli, co nás čeká.

---

,,Mone, je  všechno v pořádku?"Zeptala jsem se svého spolupracovníka. Stáli jsme zrovna v železném bunkru s mnoha ukradenými ovládacími panely a velkou skleněnou kádí uprostřed. Tam odpočívala matka příroda.  Našli jsme způsob, jak jí zpět vrátit síly a ona nám slíbila, že nači jednotku ušetří a nechá nás žít někde jinde, na jiné planetě.

,,Pořád spí?"Zeptala jsem se.

,,Ano, ale tenhel graf říká, že už dlouho nebude...podívej...už se probouzí."

Zelená víla otevřela oči.

,,Alegro..."Uslyšela jsem ve své hlavě.

,,Čekám na další rozkazy."Pomyslela jsem si.

,,Žádné další rozkazy...už mě nemusíte ochraňovat. Jsem nyní dost silná...nastal ten správný čas."

,,Ano. Co se bude dít?"

,,Nějakou dobu to potrvá, budu muset soustředit všechnu svou sílu, ale pak...zničím celou tuhle planetu, zničím ji na prach a pak nasaji všechny duše zpět do svého těla."

,,A my? Odnesete nás jinam, na jinou planetu, že? A tam nás necháte žít?"

,,S lidmi jsem se zklamala...ne, až se usídlím jinde, na té planetě nechám žít jen zvířata, hodná a mírumilovná. A v každém z nich bude kus z vás. Vy budete žít ve mě a zároveň v nich."

,,Ale...to už přece nebudeme my! Slíbila jste nám!"

,,Asi jste to špatně pochopili. Už nedovolím, aby dále žili nějací lidé. Znovu by se mě pokusili zahubit. Nevěřím jim."

,,Ale my jsme vám pomáhali!!!"Zakřičela jsem nahlas a prudce praštila pěstí do ovládacího panelu. Matka příroda sebou prudce pohnula, jako kdyby jí někdo uhodil.

Měla jsem toho dost. Z očí mi tekly slzy hořkosti. Nenechá nás žít. Zabije nás a kdo ví co potom s námi bude. Jak se můžeme rozdělit na kusy, vždyť už to potom nebudeme my, přestaneme existovat a s námi i všechno ostatní! Klekla jsem si na zem a třásla sebou, ruce jsem zatínala v pěsti.

,,Co ti řekla?"Mone se nade mnou sklonil. Naši telepatickou konverzaci nemohl slyšet.

,,Nenechá nás žít. Zabije nás. Lhala nám, prachsprostě nám lhala!!"Znova jsem začala prudce bušit do ovládacího panelu, dokud mě Mone nezastavil. Zhroutila jsem se mu do náručí.

,,To ne..."To ne, říkala jsem si. Konečně jsem našla smysl svého života a teď o něj mám přijít? Ale proč? Copak já můžu za to, že lidi jsou zrůdy? Můžu za to, že udělali zrůdu i ze mě? Když se na mě matka příroda v podobě zelené víly dívala svým skelným pohledem, měla jsem pocit, že mi čte myšlenky. Určitě věděla, co všechno jsem měla na svědomí a rozhodla se, že mě ani nikoho jiného nemůže nechat žít. Ale co z nás tedy udělá? Zvířata? Zvířata bez mozku? Něco malého a nevinného, bez rozumu, bez citů? To by k ní asi nejvíc sedlo.

,,Nenávidím ji!!"Vytrhla jsem se Monemu z náručí, popadla bezpečnostní helmu, která ležela na polici za mnou a plnou silou jí mrštila po skleněné kádi. Zdálo se mi, že potom malinko napraskla, ale ven se nevylila žádná tekutina.

,,To nesmíš!"Tišil mě Mone a sepjal mi ruce za zády. ,,Všechno, co nám nabízí je určitě lepší, než aby válka dál pokračovala. Nerozumíš? Nikdy to nepřestane. A ona to ví. Jen tomu chce zabránit."

Sklopila jsem hlavu. ,,Máš pravdu, Mone..."Nechala jsem se odvést k východu z bunkru. Když jsem vycházela, svítilo slunce. Poprvé za několik předlouhých let. To asi znamenalo, že matka příroda shromažďuje svou sílu. Najednou jsem si vzpomněla na dávnou zasutou vzpomínku. Slyšela jsem onehdá o pánovi, který chodil za jatečním dobytkem, který už měl smrt přímo před sebou. Zvířata se bála, ale on na ně jen sáhl a tím je naprosto uklidnil. Tak takhle to je. Nechá nás naposledy se podívat na krásnou modrou oblohu, abychom byli alespoň trochu klidní, než nás popraví.

Došla jsem do vesnice, kde se už houfavali lidi, dívajíc se na krásnou oblohu. Před lety prý nikoho nefascinovala, ale to se teď zdálo skoro neuvěřitelné, protože kvůli všelijakým chemickým zbraním a leteckým bojům byla obloha neustále zatažená a šedivá. I pohled na hvězdy v noci byl značně matný. Prošla jsem hloučky a zamířila k Ní. K Floře, mému jedinému a poslednímu smyslu života.

,,Dnes svítí slunce...co to znamená?"Pravila s fascinovaným pohledem upřeným na oblohu, ale když se podívala na mě, výraz se jí ihned změnil. ,,Nic dobrého, že? Už brzy?"

,,Zřejmě. Možná už dnes. Mluvila jsem s matkou přírodou, ale ona nehodlá dodržet naši dohodu, že nás nechá být a vezme nás na jinou planetu."

,,Cože?"Ve Flořiných očích se objevilo zděšení.

,,Zabije nás a pak z nás  nadělá roztomiloučká zvířátka...a ani tím si nebyla moc jistá. Možná, že nás zabije nadobro, abychom ji už neobtěžovali. Nemá ráda lidi."

,,Co to říkáš?"Flora mě chytila za ruce a z očí ji začaly téct slzy. Pak se ale vzpamatovala. ,,Možná...možná to tak bude lepší."

,,Ano."Řekla jsem a políbila ji na čelo.

,,Dívej se na nebe."Zašeptala mi do ucha.

---

Pamatuješ, Floro, tehdy, jak jsme se prve potkaly? Řeklas mi, že v sobě nosím velkou bolest. Nikdy jsem se jí už nezbavila, ale díky Tobě jsem se naučila myslet na jiné věci. Vidět duhu i když je schovaná daleko, daleko za šedivými mraky.

,,Čekala jsem tě. Budete vyrážet?"Když jsem přišla k tobě do stanu, otočila ses na mě a krásně se usmála, vůbec jsi nebyla překvapená, že jsem za tebou přišla.

,,Ano, brzy ráno, ale jak..."Přistoupila jsi ke mně a položila mi své bílé ruce na hlavu.

,,Viděla jsem tě...ve snech. Málem jsi zemřela, ale přežilas, abys mohla poznat mě. Mám věštecké sny, víš?"Pak se na chvíli odmlčela. ,,Ne, té bolesti tě už nikdy nikdo nezbaví, ani já ne. Obehnala jsi své srdce vysokou ledovou zdí, abys přežila a kdykoliv jsi měla pocit, že jen trochu ten led taje, stalo se něco špatného. Proto ses uzavřela přede všemi. Když sji ztratila posledního přítele, chtěla jsi se vším skončit a vzít si život. Ale tvůj osud se ještě nenaplnil. Proto se ti to nepodařilo."

Zůstala jsem zírat s očima dokořán. Vzpomněla jsem si na druhou noc po tom, co mého přítele zabili. Šla jsem do lesů a vzala s sebou provaz. Používali jsme ho k popravám a někteří vojáci si v tom lese taky pomocí něj brali život. Chápala jsem je. Chtěla jsem se k nim přidat. Už jsem neměla žádný důvod, proč žít., Zavázala jsem smyčku a strčila do ní krk, potom jsem se pustila větve, na které jsem stála. Ale stalo se něco nemožného-uzel se rozvázal a já spadla na zem, do měkkého listí. Nevěděla jsem, ajk je to možné. Vázala jsem ten uzel nespočetněkrát, věřila jsem v to, že kdyby mě někdo probudil uprostřed noci a chtěl, abych mu zavázala šibeniční uzel, dokázala bych to perfektně třeba se zavázanýma očima. Teď jsem ale zůstala zírat na lano. Nakonec jsem to ale přičetla svému rozrušení a zavázala uzel znova, pečlivěji. Dala jsem si tentokrát opravdu záležet, ale když jsem dala své nohy z větve podruhé, lano se přetrhlo a já spadla. Tohle už jsem ale vážně nedokázala pochopit. To lano bylo pevné, bez jediného škrábance, kontrolovala jsem ho. V tu noc jsem poprvé za svůj život uvěřila v nějakou vyšší moc. A v to, že můj život má možná nějaký smysl. Druhý den jsme dostali tu zprávu o vědmě...

Pohlédla jsem na Tebe.

,,Všechno o mně víš. Ale proč ty? Proč teď? Ty jsi tak čistá a já jsem jen nelidská stvůra."

,,Tomu sama nevěříš," řekla jsi ,,možná si teď říkáš, že jsi stvůra, ale tam někde..."Ukázala jsi prstem na můj hrudník. ,,Se stále skrývá člověk. To jen protože jsi už zapomněla jaká jsi byla."Znovu jsi mi položila ruce na spánky.

Měla jsem vidinu. V ní bylo modré nebe s krásnými červánky, zelená tráva a malá holčička, která se po zahrádce honila se svým psíkem.

,,Počkej Goro!"Křičela a smála se. Pak jí někdo vyzvedl do vzduchu a zatočil s ní.

,,Ty malá nezbednice!"Řekl známý hlas. ,,Alegro, vždycky tě budeme mít rádi."

Pak ale vzpomínka zmizela a vynořila se další. Holčičce mohlo být asi čtrnáct let. Slyšela jsem její křik.

,,Gorooo!!"V ruce držela mrtvé tělíčko pejska.

,,Nebreč, stejně už byl starý..."

,,Oni ho zabili!"

,,Oni? Eh-počkejte, co to děláte-!!"

,,Mami!"

Flóra sundala ruce z mých spánků zatímco já pořád křičela. Zdálo se, že i ona je mými vzpomínkami rozrušená. Přistoupila ke mně a objala mě.

,,To je dobré." Pak mě políbila.

Nikdy jsem si nemyslela, že bych ještě mohla někoho milovat. A už vůbec ne někoho tak čistého. Je to jako kráska a zvíře, pomyslela jsem si. Já byla nakrátko ostříhaná, špinavá, s četnými šrámi a jizvami a ona vypadala jako obživlá panenka. Myslela jsem si, že jí jenom ublížím, ale ona mě ujistila, že se mýlím. Probudila ve mně tu malou holčičku. A možná, že dokonce roztál i ten kus ledu kolem mého srdce.

A teď to má skončit? Nestrávily jsme spolu více než měsíc. Během té doby jsme si povídaly a oan se už nikdy nesnažila vyvolat mé vzpomínky vědouc, že by mohly být příliš bolestivé. Vesničané se k nám všichni chovali velice přátelsky. Přijali nás mezi sebe a dávali nám své jídlo z tenkých zásob. My jsme na oplátku lovili zvěř v lesích a pomáhali jim s pěstováním zkomírající zeleniny. Občas mi dokonce připadalo, že ani není válka. Ale šedá obloha a bomby vybuchující pár kilometrů od nás mi nedaly zapomenout úplně.

Nejvíc času jsem však trávila s Florou. Vařily jsme spolu, koupaly jsme se spolu a každou noc jsme spávaly na jedné posteli v jejím stanu. Něco tak čistého a nevinného jako milování s ní jsem nikdy předtím nezažila.

---

,,Co to je?!"Několik vesničanů vykřiklo. I vojáci se nemohli zdržet údivu.

Na obloze se začaly objevovat bílé mlžné čáry, jako od letadel, ale přitom žádná letadla nebyla vidět. V tom do vesnice přiběhl Mone.

,,Co se děje?"Zeptala jsem se ho rychle.

,,Konec...světa."Mone svěsil ramena. ,,Za pár minut."

Vážně to takhle skončí? Sevřela jsem Floru v náručí. Ne, nesmím přece čekat se založenýma rukama! Musím něco udělat!

Rozběhla jsem se. Už jsem slyšela jen tlukot svého srdce a Flořin křik za mnou.

,,Alegro!"

,,Goro!"

Co?! Ohlédla jsem se kolem sebe. ,,Goro!!"

,,Kdo to je?"Křičela jsem.

,,Ten pes, víš...museli jsme ho utratit."Mami?!

,,Oni ho nezabili jen tak?"

,,Ne. Byl moc nemocný, museli jsme ukončit jeho trápení."

Padla jsem na zem. Možná je to tak. Musí nás utratit, protože jsme jenom trápení. Trápení pro tuhle zemi. Flora u mě vmžiku byla a objímala mě.

,,Miluju tě."Šeptala mi do ucha, ale já nevnímala. Už si ani nepamatuju, kdy mě naverbovali. Nejspíš hned potom, co zabili moje rodiče. Tu vzpomínku jsme nadobro vymazala ze své paměti, abych se ochránila. Všechny ty krásné vzpomínky by mi jen způsobovaly více bolesti a já to věděla.

,,Já si pamatuju..."Špitla jsem.

,,Co, co si pamatuješ?"Ptala se Flora.

Na dívku ze sousedství. Hrály jsme si spolu. Někdy jsem měla pocit, že je to více než přátelství. Byla to moje první láska, ale protože byla slabá na srdce, zabili ji. Právě proto jsem postavila tu ledovou zeď. Právě proto jsem si myslela, že už nikdy nebudu milovat. Kdybych se tehdy zabila a nepotkala bych Floru, všechno by ztratilo jakýkoliv smysl. Možná to byla právě matka příroda, která mě zachránila, protože věděla, že jí v budoucnu budu nápomocná. Možná to nebylo kvůli Floře. A možná je tohle všechno jen sen. Jen zlý sen!

,,Já nechci...nechci, aby to takhle skončilo!"Zařvala jsem k nebesům a ta se najednou začala trhat, tříštit na drobounké modré kousíčky, vypadaly jako papírky od bonbónů. Pohlédla jsem na Floru. I ona byla najednou z papíru. Usmála se na mě těsně před tím, než jí obličej zesinal a zkrabatil se. Chtěla jsem jí sáhnout na tvář, ale jediné, co jsem ucítila, byl dotek suchého papíru, který se mi po rukama rozpadl stejně jako to nebe.

,,Floro!!"Zakřičela jsem. Pak jsem pohlédla i na sebe.

"Vždyť já se...já se loupu!"Pomyslela jsem si a pak jsem se rozpadla...

---

22.8. 2010

Probudila jsem se vedle Flory celá zpocená. Za okny probublával noční život velkoměsta. Objala jsem ji a políbila a ona se lehce zavrtěla.

,,Byl to jen sen...jenom sen..."Oddechla jsem si, ale hrdlo mi stále svíral hrůzný pocit. Pro jistotu jsem sáhla Floře na tvář. Byla stále krásně hebká a Flora se ve spánku usmála.

,,,Mhmk..."Něco zamumlala. Přisunula jsem se k ní blíž.

,,Co říkáš, miláčku?"Poznala jsem, že stále spí a že tedy že mluví ze spaní.

,,Konec...světa..."

,,Cože?"Pohladila jsem ji po uchu a k mému úděsu tam nahmatala drobný modrý papír...od bonbonu. Kde se tam vzal?

Přivinula jsem se k ní a v myšlenkách na Gora probděla zbytek noci....

Konec
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 reiko-chan reiko-chan | 22. srpna 2010 v 19:21 | Reagovat

wau....to je bezva námět....fakt dost povedený;-)....doslova jsem to zhltla jedním dechem *málem se udusila*XD

2 waka-chan;-}} waka-chan;-}} | Web | 22. srpna 2010 v 21:22 | Reagovat

To je dobře,že se jí to jenom zdálo:3Jenom mě trochu děsí ten konec...snad to bude v pohodě.Chyby jsem nevnímala,jak jsem do toho byla zažraná,vážně to bylo moc pěkný;))

3 Kira Seigi Kira Seigi | Web | 23. srpna 2010 v 20:55 | Reagovat

Úžasná povídka.

4 *Siky* *Siky* | Web | 23. srpna 2010 v 21:53 | Reagovat

Páni to bylo tak zvláštní... a nádherné. *-*
Skvěle se mi to četlo, začala jsem a najednou, kdoví jak, jsem byla na konci. xDD
Opravdu krásně napsaná a vymyšlená povídka... smekám klobouk který nenosím. xDD

5 Keiko-chan Keiko-chan | Web | 23. srpna 2010 v 22:00 | Reagovat

ó arigatou <^.^>Jsem ráda, že se vám líbilaX]

6 momonika momonika | Web | 27. srpna 2011 v 18:54 | Reagovat

Bože, to bolo tak krásne až ma to dojalo, ach...
Píšeš veľmi dobre a pútavo. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama