Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Září 2010

Talking without words

25. září 2010 v 17:28 | Keiko-chan
Tak tady je ten slibovaný obrázek....Kreslila jsem ho, když jsem se nudilaX) Ta holka napravo má hrozný čelo, já vím, ale jsem moc líná to opravovatX)

tww

Stačí kapka krve II-kapitola 14

25. září 2010 v 11:20 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Kapitola 14...Naprosto bez své vlastní vůle...

    Aiko a Kin vyplaví jedna velká vlna na břeh. Obě dvě měli obrovské štěstí. Sice jsou nemrtvé, ale voda v plicích by je....no dá se říct zabila. Jako první se probudí Aiko.

    "uuu...bolí mě hlava...může vůbec upír mít bolest hlavy? No zdá se, že ano."

    Podívá se na Kin.

    "Hej Kin prober se. Nemáme času nazbyt, tak tu nechrn"

    A začne do ní nemilosrdně strkat, aby se probrala. Jenže s Kin to ani nehne. Aiko začne mít strach.

    "sakra....tohle mi nedělej. Já...já nevim co mám dělat. Jak se dělá první pomoc? Na to si přece odborník ty. No dobře. Viděla jsem pár lidských filmů, kde dělaly první pomoct. No...takže...jak to tam dělaly. Jo...zkoušely jestli osoba dýchá...ale jak? Oh...už vím"

     Aiko teda zkousí všechno, co v televizi viděla. Dotkne se hrudníku, jestli dýchá a tak dále.

    "No a co ted? Jo...dýchání z úst do úst...HEH?!"

     Uvědomí si, co právě řekla.

    "Já jí mám dát dýchání....Z ÚST DO ÚST?!!! Bože!!! Co mi to děláš? Proč to není Ryomou??? To bych klidně dělala až do skonání světa"

     Zasní se Aiko.

    "No jo..nedá se nic dělat. Pokud budu zdržovat umře. Tak jen našpulim pusu, otevřu tu její a....A!!!!"

     No a tak Aiko dá Kin dýchání z úst do úst. Kin vykašle vodu. A podívá se na Aiko....

    "áááááááááá.....co..co se stalo? Ty...NE!!! Tys mi dala dýchání z úst do úst?!"

     "Hele Kin a co jsem podle tebe měla asi tak dělat? Nezbývalo mi nic jinýho. A měla bys mi spíš poděkovat a ne na mě křičet"

     Kin se zvedne.

    "Promin...děkuju ti mockrát. No...ted musíme zjistit, kde jsme"

     Aiko se zvedne a mrkne.

    "Měly jsme neuvěřitelný štěstí...zdá se, že nás vlny odnesly na správný ostrov"

     "Ano...ale jsme na jiným konci ostrova.....chvilku bude trvat než se tu zorientujeme. Nuže...jdeme"

     Na jiném konci ostrova se konečně probouzí osoba, kvůli které sem Kin a Aiko přišli. Celý dva dny spala a v době jejího spánku nabrala spoustu sil, ale nesnaží se utéct, nesnaží se o žádný odpor. Otec za ní příjde.

    "Tak jak ses vyspala???"

    "Skvěle....ale mám hlaaad"

     Otec je pyšný. Konečně je Ryomou taková jakou si jí přeje mít.

    "Ale ovšem dítě moje...ale musíš ještě chvilku počkat. Potřebuju si s tebou promluvit"

     Ryomou si sedne a gestem svého otce poprosí, aby pokračoval.

    "Řekni mi všechno o sobě"

     Ryomou se nadechne.

    "Jmenuju se Rayla, ale používám krycí jméno Ryomou. Narodila jsem dvoum rozdílným rasám, upírovi a elfovi. Má schopnost je běhat rychleji než obyčejný upír a stejně tak rychle dovedu i létat. Umím trochu pohybovat předměty, ale to není nic zásadního. Mezi zbraněmi nejlépe ovládám zbraně na blízko v podobě jakéhokoli druhu meče."

    Otec je štastný...mluví úplně jiným tonem než před pár dny.

    "No a kdo jsem já?"

    "Ty jsi můj táta a tátu se musí poslouchat"

    Úsměv mu hraje na tváři ještě víc.

    "Tak...to je správně... víš co by tvůj tatínek po tobě chtěl?"

     Ryomou se podívá na svého otce. V jejím pohledu není nic jiného než touha po lidské krvi. Její pohled, plný rozvážnosti a moudrosti nahradil krvežíznivý pohled, který nemá daleko k pohledu šílence.

    "Nevím, ale at už je to cokoli...udělám to, když ti to udělá radost"

     Otec si přisedne ke své dceři

    "Chtěl bych abys po mém boku velila četě těch nejlepších a nejvěrnějších upírů. Společně ovládneme tento svět a lidi uvrhneme do otroctví. Budou nám servírováni přímo na stůl. Už mám dost toho věčného parazitování. Nechci je lovit jako nějakou zvěř. Nejsme přeci zvířata, ale jsme nad nimi. My jsme na vrcholu potravního řetězce. Není jim hodno vládnout tomuto světu. Ale pozor...jistě se objeví i nějací upíří protestanti a ty musí být nemilosrdně zabiti. Vím, že zabít upíra...našeho bratra či sestru je špatné. Ale upíři, kteří nechápou mé ideály, nejsou hodni být upíry. Tak co mé dítě, budeš po boku svého otce až toto všechno začne?"

     Ryomou se zvedne a stoupne si naproti svýmu otci. Před ním si klekne a pravou ruku si přiloží na hrudník.

    "Ovšem otče a můj veliteli. Jsem ti oddaná celým svým srdcem....pokud ovšem tuto větu může říci nemrtvý. Udělám, co bude v mých silách"

     Otec jí položí ruku na rameno.

    "Znamenitě dcero! Přineste mé dceři zbroj a at si ve zbrojovně vybere meč, který bude chtít. Pak dostaneš něco k zakousnutí"

     Otec odejde a Ryomou následuje ted už i své muže.

    "Tak co Kin...už víš, kde jsme?"

     "Jasně....zachvilku tam budem, ale měli bysme vymyslet nějaký plán"

     Obě dvě se nachvíli zastaví a začnou přemýšlet. Nakonec obě naráz zakřičí.

    "Improvizace!"

    Podívají se na sebe a zasmějou se.

    "No...stejně je improvizace v tuto chvíli asi nejlepším řešením. Prostě se pokusíme najít Ryomou a utýct"

     řekne nakonec Kin a znovu se rozeběhnou vstříc svému osudu. Aiko a Kin se zastaví až před skálou, ve které je Ryomou vezněná.

    "Tak...vpadnem dovnitř...budem sekat hlava nehlava až k Ryomou...super plán ne?"

     Usměje se Aiko a odhodlaně stiskne meč pevněji.

    "Jo....lepší stejně nevymyslíme"

    řekne Kin a taky se odhodlaně chopí zbraně.

    "Tak jdem na toooo"

    zakřící obě a vtrhnou dovnitř. Začnou se bít jako lvi. Jakmile omráčí posledního strážnýho zakřičí Aiko.

    "ZA RYOMOU!!!"

    Kin to zakřičí taky.

     Dostanou se opravdu daleko. Bijí se s neskutečným odhodláním. Dostanou se až za veškerou ostrahu. Až doběhnou do jakési dlouhé chodby.

    "Ale, ale, ale....co vám tak dlouho trvalo? Těch mužů přece tolik nebylo"

     Kin a Aiko se zastaví.

    "Co od nás chceš?"

    zeptá se Aiko.

    "Vrat nám Ryomou a nikomu se nic nestane"

     řekne Kin.

    Osoba na druhém konci chodby se začne smát.

    "Ale no tak holky....já od vás přece nic nechci. A jak vám asi mám vrátit Ryomou...."

     další smích.

    "Když..."

    Osoba se k nim přiblíží tak blízko, až osobě uvidí do tváře.

    "Když Ryomou jsem já"

    Aiko vykulí oči. Kin ani moc překvapená není. Měla zvláštní pocit, že už je pozdě. Smítko naděje jí ovšem šimralo v žaludku.

    "R...Ryomou? Co to pro kristapána sakra děláš za divadlo? Pojd...půjdeme domů"

    řekne Aiko a zasune meč do pochvy.

    "Ty bídný červe!!!! Já....já sem doma tady! A opravdu mě mrzí, že musím dvě ženské vampýrky zabít...ale ten, kdo se postaví mému otci, bude za to pykat nejvyšším trestem"

     A rozeběhne se proti nim. Proti někomu, kdo jí v životě byl nejbližší.....



See you next time in Sick Sad World

24. září 2010 v 18:28 | Keiko-chan |  Novinky
Tak jsem nemocná...uhuh...vím, že to takhle není poznat, ale nemůžu skoro mluvit a když něco řeknu, zní to jako hlas smrtiXD Tak se vykecám alespoň tady... Dneska jsem zapla televizi a co neslyším, nějaký týpek mluví o jedné přírodovědné knize, jmenuje se to "Když jdou ryby rybařit" a povídá tam:,,My máme z dokumentů o přírodě dojem, že celý zvířecí svět se točí jenom kolem toho, aby samec našel samičku, spářili se a měli mladé, ale některá zvířata vyhledávají i partnery stejného pohlaví a takové páry jsou pak velice úspěšnými rodiči, navzdory tomu, že si lidé stále ještě myslí, že je to proti přírodě." A jako občasný sledovatel přírodovědných filmů jsem mu musela dát za pravdu. A se vším ostatním, co tam říkal...asi zamířím do knihkupectvíXD Co dalšího? Nakreslila jsem malý neviňoučký shoujo ai obrázek, až se doplazím ke scenneru, asi ho sem hodímX) A nějak jsem si zamilovala Taylor Swift, myslela jsem si, že její hudba není můj cup of tea, takže buď mi přeskočilo, nebo mě ty její písničky prostě bavíXD *kromě Lovestory, to mi leze krkem* Och, má tak úžasné vlasy...asi ji nakreslímXD *promluvil vlasový úchyl*

Nazdar
Keiko Zorg-chan
(Čtete někdo šílené sci-fi povídky?X))


P.S. Od té doby, co jsem našla yaoi fanfictions na Harryho Pottera už se nikdy neubráním smíchu při pohledu na nějXD

Stačí kapka krve II-kapitola 13

20. září 2010 v 14:26 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Kapitola 13.....otcovo sérum.....

    "Sakra...co to dělám?"

    Ptá se sama sebe Ryomou.

    Otec jí přinesl spostu lidský krve a ona se do toho bezmyšlenkovitě pustila. Jako kdyby sto let nejedla. Otec měl jen skřížené ruce a usmíval se.

    "Ohhh...nečekal jsem, že se tak rychle podvolíš. Každopádně mám z tebe radost dítě moje."

     A odešel.

     Ryomou jen pila a pila až všechno vypila. A ted, když se z toho šílenství probudila si to vyčítá.

    "Sakra....co to se mnou je?"

     A začne se šíleně vztekat. Ze vzteku vráží do klece....bez ohledu na to, že její zranění je bolestivé a bez ohledu na to, že klec je pod kouzlem, který ublíží tomu, kdo se jich dotkne. Při jejím šílenství jí přistihne jeden z mužů a okamžitě to nahlásí jejímu otci. Ten přiběhne se spoustou jeho dalších krvelačných bestií a vezmou Ryomou do tajné laboratoře. Ryomou se na to podívá.

    "Co..co to tady krucinál je?"

     "No....víš....tady jsem vytvořil speciální směsici krve...říkám tomu nadliská krev. Je to mísenina nejlepší lidské krve...tedy krve dítěte a krve mojí se špetkou krve mladistvýho člověka. Dávám to všem upírům a představ si...potom mě poslouchají na slovo. Stačí jim to dát jenom jednou jedinkrát. Samozřejmě sou v tom i nějaký ty kouzelný kraviny od těch největších geniálů, kteří taky vymyslely způsob, jak porazit upíra. Vidíš? Proto jsem musel být pro všechny mrtev. Usnadnilo mi to pátrání po těch lidech a měl jsem volnou cestu ke svým tajným výzkumům. A jelikož to dělám nerad Ryomou...nezbývá mi nic jinýho než ti to vpravit taky. Omlouvám se, ale jsem od přírody nedůvěřivý. Kvůli tvým citovým závazkům bys mě mohla zradit a to nemohu dovolit"

     "Ty hajzle!!!"

     Otec se podívá s ledovým klidem.

    "Ale...takhle se s tátou přece nemluví. Chlapi, držte jí pevně a vás ji drží alespon šest. Ted je plná energie po tý krvi a mohla by se vysmeknout. Musim jí vpravit trochu týhle tekutiny přímo do krve"

     Ryomou sebou začne škubat, kopat kolem sebe, kousat, škrábat. Bohužel...všechno bezvýsledně. Otec jí do těla vpraví tu tekutinu.

    "Tak ted jí můžete zase odvézt zpět do cely...za pár hodin budeš jenom má"

     Mezitím Kin a Aiko se dostali až ke břehu moře.

    "Tak a co ted?"

     Zeptá se Kin bezradně.

    "A nešlo by třeba zkusit běžet po vodě?"

    Kin se nad tím zamyslí.

    "No to by možná šlo, teda určitě bysme mohli běžet po vodě, ale museli bysme běžet maximální rychlostí a ani nachvíli se nezastavit, protože jakmile bysme spadli do vody, už bysme se nedostali nadruhou stranu. Plavat rychle neumím a předpokládám, že ani ty ne. Myslíš, že bys dokázala běžet celou cestu na plný výkon?"

     Aiko se nad tím taky zamyslí. Přecijen přes moře běžet na plný výkon bude trvat minimálně půl hodiny.  Aiko nemá ani ponětí jak dlouho by zvládla běžet na plný výkon.

    "Bojím se, že to nezvládnu. Nikdy jsem nezkoušela svůj limit v běžení na plný výkon. Ach jo...být jako Ryomou zvládnu to bez obtíží....."

     Náhle si uvědomí, co právě řekla.

    "NE!!! Ted tu není čas na fnukání. Ryomou by to nikdy nevzdala!!!"

     Kin se uměje. Toho si samozřejmě povšimne Aiko.

    "Čemu se směješ?"

     "To nic...nevšímej si toho. Já....jen mi připomínáš mě před nějakým časem. No...to je jedno. Ted je tu důležitější věc a to je Ryomou. Musíme podstoupit tohle riziko,  právě kvůli ní"

     Aiko nic neodpoví, jen odhodlaně dá ruce v pěst. Kin pochopí její odhodlání. Kdyt je jí tolik podobná. Zažene myšlenky na kamarádky. Až tohle všechno zkončí, vrátí se tam odkud přišla.

    "Tak Aiko...tři, dva, jedna....jdem na to"

     A běží.

    Kinin první krok na vodě byl trochu nejistý, málem spadla, ale už bez problémů běží po vodě. Aiko si dává trochu na čas. Zhluboka se nadechne a vběhne na vodu. Po chvíli doběhne Kin.

    "Tak tohle je paráda! Nikdy mě nenapadlo běhat po vodě. Je to neuvěřitelný pocit. Vůbec to nedokážu popsat!"

     V tom se Aiko začne pomalu propadat do vody. Znervozní.

    "Aiko! Soutřed se na běhání a nepanikař. Pokud znervozníš nebo se přestaneš soustředit spadneš!"

     Aiko se pokusí Kin poslechnout. Místo toho se propadne víc do vody. Začne opravdu panikařit.

    "Sakra, kruci, KIN!"

     Kin si jen povzdychne, chytne Aiko za ruku, vytáhne jí z vody a chytne do náručí.
   
    "Co...co to děláš Kin?"

     "Hele nebyl jinej způsob jak zabránit tomu, abys nespadla do vody. S tebou ted nebudu moct běžet na plný výkon dostatečně dlouho, tak se koukej vzpamatovat a uklidnit. Jinak spadnem obě do vody, jasný?!"

     Aiko se zhluboka nadechuje a snaží se, co nejvíce uklidnit. At dělá, co dělá, nejde jí to. Už jednou ztratila rovnováhu a to jí pořádně vykolejilo.

    "Dělej Aiko! Už to dlouho nevydržim!"

     "Jo, já se snažím, ale nejde to, když na mě tak tlačíš"

     "Netlačila bych, kdyby to nebylo třeba. Pokud skončíme obě ve vodě, tak už nebude cesty zpět!"

     Aiko začne rychle přemýšlet.

    "Tak mě pust, Kin. Alespon jedna z nás se musí dostat na druhou stranu."

     "To v žádným případě!!! Nemůžu tě tu nechat. Ted když tu nemáš Ryomou, mám tě pod dohledem já. Chápeš to! Tak dělej Aiko...zkus se vzpamatovat"

     Sotva to dořekla, zpomalí, protože už dál opravdu nemůže. Obě spadnou do ledové mořské vody a protože jsou takřka uprostřed moře, nemají ani tu nejmenší šanci na záchranu. Ke vší smůle se obě nalokaly vody, jelikož spadly do vody tak náhle a nečekaně. Obě dvě unaší proud kamsi do neznáma......

    "Přivedte mi jí!"

     Poručí otec po několikahodinovém čekaní. Ryomou ve své kleci leží zcela klidně a nehybně. V očích se jí lesknou slzy a pohled má zcela nepřítomný, chladný, absolutně bez citu. Přijdou za ní muži a otevřou klec.

    "Tak pojdte Ryomou. Otec vás chce vidět."

     Ryomou se beze slov a bez kapky odporu zvedne a následuje muže.

    "Tak co Ryomou...budeš zlobivá holčička?"

     Ryomou se na něj podívá a odplivne si.

    "JO!!! JEŠTĚ POŘÁD NEJSEM TVOJE!!!! Myslíš si, že jsem snad nějakej obyčejnej upír kterej se jen tak nechá ovládat? Sám si řikal, že jsem víc"

     "Omlouvám se....podcenil jsem tvojí obrovskou pevnou vůli. Ovšem....to se brzy změní! Chlapy...dejte tady Ryomou můj speciální přistroj. Můžeš být podctena Ryomou....budeš zcela první, kdo to vyzkouší"

     Ryomou se se zbytky svých sil snaží jakkoli odporovat. Dokonce se z nouze pokusí vytáhnout svá křídla, ale bohužel má stále jedno nefunkční, takže jí to akorát způsobí takovou bolest, až omdlí.

    "Ona je opravdu hrdinka co? Nevzdává se, i když ví, že nemá absolutně žádný smysl odporovat. Není ve formě, nemůže se rychle pohybovat, nemůže použít zbraně, nemůže nic. Ted je prakticky stejně bezbranná jako malý červíček mezi rybami. Až mi bude absolutně věrná, tak už budu prakticky neporazitelný."

     Společně se svými muži, jež drží jeho dceru se přesunou zpět do laboratoře. Po nějaké době přijde Ryomou k sobě všimne si hadiček připojených na svých prstech. Pokusí se zvednout, ale další hadičky připojený k páteři a hlavě jí to nedovolí.

    "Co to ksakru je? A proč mě tak bolí hlava? Je to jako kdyby mi někdo chtěl vyndat mozek z hlavy"

     Pomyslí si Ryomou. Vlastně se ani moc nemýlí. Další hadičky má napojený přesně do páteře a přímo hluboko v hlavě.

    "Ryomou, být tebou moc se nehýbu. Kdybys to vytrhla rychle tak by se z tebe mohl stát dementík. Dvě trubičky máš totiž připevněný na myšlenkovou a pocitovou část tvého mozku."

     "No a k čemu tahle blbost je?"

     "No je v tom obrovský elektrický napětí a jakmile to napětí spustím.....mno...proč bych ti měl všechno dopodrobna vysvětlovat? Nejsem žádný super vědec, takže ani pořádně nevím, jak to funguje. Ví to jen můj nejlepší vědecký génius, který už je bohužel mrtev. No jo byl to člověk a když už mi nebyl nic platnej....prostě jsem neodolal a vysál ho. Nestál za nic. Ale zpět k tomuhle přístroji. Prostě jakmile to spustim a píchnu ti další dávku toho séra. Bude to na tebe působit okamžitě a nezabrání tomu ani tvoje vůle...dost keců tak do toho chlapi pustte to."

     Ryomou začne křičet bolestí. Otec jí bezcitně píchne velkou injekci do žíly a zvýší dávku elektřiny do jejího těla. Po pár minutách to vypne. Ryomou vyčerpaně spustí hlavu dolu a snaží se popadnout dech.

    "Tak co...budeš pořád odporovat?"

     "Já...."

     Zakucká se.

    "Já...."

     "No? Copak mi řekneš dítě moje? Budeš mě už konečně poslouchat?"

     Ryomou se marně pokusí zvednout hlavu. Už je natolik vyčerpaná. Je už skoro mrtvá a už zcela nemá svojí vůli. Elektřina, která jí projela hlavou jí absolutně omámila a ještě k tomu dostala konskou dávku toho zvláštního séra.

    "Budu....tati"

    Její otec se usměje a přijde až k Ryomou.

    "Tak se mi to líbí Ryomou...."

     A pohladí jí láskyplně po tváři.

    "Tak ted v klidu sed a já ti sundám ti hadičky."

     Ryomou poslechne na slovo.

    Otec jí sundá hadičky a řekne chlapům, aby jí odvedli do jejího pokoje, aby si pořádně odpočinula. Za dva dny přece začne absolutní krvavá revoluce upírů.

    "Už se nemohu dočkat!!!"

     Ryomou následuje muže do jejího pokoje. Ona si lehne na postel, přikreje se. V hlavě absolutní prázdno. Pomalu ani neví, kdo je nebo kým byla. A už vůbec neví, kdo je Aiko...jen zná její jméno. To samé platí i pro Kin. To samé platí pro cokoli. Jako kdyby se znovu narodila.

    Pomalu začne zavírat oči ke spánku. Jsou totiž tři věci, kterými si je naprosto jistá: má ukrutné bolesti po celém těle, je šíleně unavená a šílenou touhu zabíjet. Jakmile konečne spojí víčka k sobě ucítí úlevu. Veškerá fyzická bolest utichne ke spánku. Ovšem je tu ještě jedna bolest......a ta jí donutí k poslední a naprosto osamocené slze. Možná k poslední slze, která vyplaví i poslední špetku citu.


My Obsession

18. září 2010 v 13:56 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Je to naprosté psycho. Naprosté psycho... Opět jsem moc líná to po sobě přečíst, takže chyby přehlížejte...X) Ano a naposledy varuji, je to psycho.

Tohle se nemělo nikdy stát. Nechtěla jsem to takhle. Nechtěla jsem ti ublížit. Ale stalo se. Měla bych shořet v pekle. Nezemřít, ale umírat navěky...

***

Všude po zemi mám rozložené její fotky. Sleduji, jak se usmívá, jak brečí. Proč brečí? Stalo s jí něco? Něco v její rodině? Někdo jí bije? Strýček umírá? Nerozumí si se sourozenci? V hlavě se mi rozjel celý sled všech možných i nemožných scénářů. Pootočila jsem hlavu a zaposlouchala se do písně, kterou jsem měla puštěnou.

Baby's black balloon makes her fly
I almost fell into that hole in your life
And you're not thinking about tomorrow
'Cause you were the same as me
But on your knees


Najednou koutkem oka něco zahlédnu. Rychle přiskočím k teleskopu. Ano, je to ona. Zřejmě před chvílí vstala a teď se češe. Její dlouhé plavé vlasy se občas zachytí do zlatého hřebenu, občas spadnou na zem. Mít tak jeden jediný z nich. Ah! Právě zapnula počítač!

Rychle jsem přiskočila ke svému laptopu a zapnula jej. Vím přesně, kam půjde. Přihlásila jsem se ještě o chvilku dřív, než ona. Takhle můžu dělat, že už chvíli chatuju. Mám přezdívku Parachute08, já vím, enní to zrovna světoborné, ale vymýšlela jsem ji narychlo. Ona je LadyLarissa. Zdraví mě. Oplácím jí pozdrav a ptám se, jak se jí spalo.

,,Špatně, noční můra:-( Ale když jsem se probudila, vzpomněla jsem si na tebe a hned mi bylo dobře. Přemýšlela jsem, jak asi vypadáš. Nechceš se sejít?:-)"

To ne! Věděla jsem, že jednou se to stane. Už si píšeme několik měsíců, dokonce jsme spolu párkrát i flirtovali. Vymyslela jsem, si, že Parachute08, totiž Jason, je vysoký blonďák se zelenýma očima, co rád chodí do pislovny a miluje adrenalinové sporty. Ve skutečnosti jsem malá hnědovlasá holka, pro níž je pouhá hodina tělocviku učineným utrpením.

,,Co je? Snad se me neobjíš...?:-)" Civím na obrazovku. Nemůžu dlouho neodpovídat. Ale co jí mám napsat? Těžko asi teď seženu nějakého Jasona, který by šel na schůzku místo mě a kdyby tam přiťapkala nehezká hnědovlasá holka a řekla, že si Jasona jen vymyslela, asi by ji to dvakrát nepotěšilo.

,,Víš...Naši mě vzali teď přes víkend do hor, takže nemůžu."

,,Aha...A příští týden?"

Chvilku přemýšlím. ,,Ok." Co jsem jí měla napsat? Ještě jsem se omluvila, že už musím jít, že mě rodiče volají, ať s nimi jdu na tůru, zaklapla jsem laptop a pak jen tupě zírala do stěny. Možná bych jí mohla příští týden sdělit, že jsem s v horách nachladila, to by mi získalo čas. Ale stejně by se chtěla sejít... Věděla jsem, že by nejspíš pak na odchod prvního Jasona a příchod jiného neznámého internetového hezouna neskočila. Nechtěla jsem se jí vzdát...ale přiznat jsem se nemohla.

Larissa byla nejen moje sousedka, ale i spolužačka. Chodila do vyššího ročníku, přesto se podařilo párkrát s ní promluvit. Věděla jsem, že je milá, přátelská, miluje suši, hranolky, filmy s Lucy Liu a Mr. Beana. Nedívá se moc na horory, protože je velký strašpytel, ale za to miluje komedie. Její nejoblíbenější předmět ve škole je literatura a ve volném čase občas hraje tenis. Dobře, těch posledních pár informací jsem získala z jejích profilů a různých internetových diskuzí, které navštěvuje. Bylo to snadné. Získala jsem její email pod záminkou, že bych chtěla poslat informace k ročníkové práci, na které minulý rok pracovala, abych se mohla lépe připravit, protože chodím na brigádu a nemám moc času na učení.

Myslím, že jsem se zbláznila v den, kdy jsem se do ní zamilovala. Samozřejmě, před svými spolužáky pořád dělám, že se mi líbí kluci, i když mi nepříjde ani trochu vzrušující myšlenka jen se s některým z nich líbat. Ale nemůžu s pravdou ven, protože chodím na školu plnou pitomůch homofobů, slyšela jsem o klukovi z naší školy, kterého jednou viděli, jak se vodí s klukem za ruku a hned na to měl denně skříňku naplněnou odpadky a spolužáci ho nepřestali šikanovat, dokud školu nezměnil. Proto se bojím. Už tak mám dost starostí s předstíráním, že jsem "normální". Našla jsem si pár "kamarádek", abych s nimi mohla probírat drby o světě módy a klucích, ale kdykoliv, když s nimi mluvím, něco ve mě řve, že taková být nechci. Nenávidím naši školu. Možná proto jsem se upla na toto malé internetové dobrodružství. Když jsem zjistila, že jsem na holky, stvořila jsem Jasona. Zpočátku vystupoval pod různými přezdívkami, pod kterými balil tenhle krásný urostlý mládenec nezkušená děvčata. Stačilo ukrást Jasonovy fotky z nějakého serveru, který už stejně zaJasonovu existenci stačili zrušit, a holky se na něj slétly jako vosy a med.

A kdykoliv, když se s Jasonem některá chtěla sejít, narychlo se přestěhoval (Jasonovi rodiče jsou přírodovědci a hodně cestují, chudák Jason se v žádné škole ani neohřeje...). Asi po půl roce jsem na chytu narazila i na Larissu. Rybička byla v pasti. Začali jsme si psát a já jsem okuzsila to, po čem jsem toužila celé dny i noci. Larissa se do mě zamilovala. A teď mě chtěla poznat. Nakukalajsem jí, že bydlím v nedalekém městě, takže by to nemělo být nemožné, ale je tu jeden háček. Ano, správně. Jason neexistuje.

***
Děsivé zvonění ohlásilo další příšerný školní den. Pomalu jsem se šourala chodbou k učebně chemie, kde jsem měla asi postopadesáté umřít nudou a pak se zase probudit k životu, když v tom jsem zahlédla v hloučku holek Larissu. Vesele si s nimi povídala. Zdálo se, že má dobrou náladu.

,,,...a příští týden se sejdeme!!"

,,Nekecej!"

,,No jen aby to nebyl nějaký úchylák!"

,,Vždyť má na profilu fotky!"

,,Můžou bejt ukradený, já bych teda byla opatrná."

,,Víš co, Lari? Půjdeš tam a my někde v úkratu počkáme, kdyby to byl nějakej úchyl, přivoláme pomoc."

,,Tak...tak jo..."Larissa se tvářila trochu neochotně. Asi jí nikdy nenapadlo, že by Jason mohl být někdo jiný. Zahlédla jsem, že se na mě jedna z hloučku holek otáčí, tak jsem rychle předstíra, že studuji nástěnku. Chvilku jsem počkala, než odejdou a vklouzla jsem do třídy.

Teď byly i mé nejdivočejší plány, že bych se najednou před Larissou zjevila, zhaceny. Kdybych to udělal, ze školy by se pro mě stalo ještě větší peklo, než jaké jsem zažívala doteď. Ale co Larissa? Možná jsem měla vícmyslet na její city...

***

Jsem jí čím dál tím posedlejší. Je jako moje droga. Nemohu bez ní být. Místo spaní si pročítám její přízpěvky v diskuzích, dívám se na její fotky, dokonce jsem s nimi udělala i video...připadám si jako blázen. Z Larissy se stala složka. Složka v mém počítači, v mé hlavě, v mém životě.

Máma si všimla, že už skoro nevylézám ze svého pokoje a pořád sedím u počítače. Moji rodiče jsou rozvedení, žiju jen s ní a ona si to pořád vyčítá, protože její nevěra navždy rozdělila rodinu na dvě znesvářené větve. Ale podle mě to nebylo jen tím. Její tchýně, tedy moje babička, jí vždycky nenáviděla. Myslela si, že můj otec pořídí líp a natloukla mu do hlavy spoustu nesmyslů o tom, jak ho podvádí doslova s každým. Rodiče se kvůli tomu často hádali. Táta neustále mámě kontroloval mobil a četl i její deník, pak četl i můj deník a začal mě vyslýchat. Nakonec mámu začal bít a ona utekla vyplakat se na rameno svému šéfovi... Asi si domyslíte, jak to skončilo. Já jsem otce vždycky nenáviděla, ale moje matka ho milovala a nedokázala se ho vzdát. Když z našeho života nadobro odešel, upla se na svou práci. A nakonec i na mě.

,,Už se mnou skoro nemluvíš, Mary."

,,A co ti mám říkat?"Nabrala jsem si džem  a namazala ho na toast.

,,Třeba o škole..."Odfrkla jsem si.

Máma mi objednala psychologa. Řekla mu, že všechen volný čas trávím u počítače a on ji ujistil, že u dneční mládeže je to běžné a že to přejde. Stejně ho přemluvila, ať si se mnou alespoň pohovoří. To byl vrchol. Věděla jsem, že kdyby někdo ze školy zjistil, ž chodím k psychoušovi, nastalo by peklo. Ale on mi položil jen pár otázek, tak aby se neřeklo. Co je ve škole? Fajn, mám kamarádky, probíráme módu a kluky. Jsi někdy deprimovaná? Jenom když mě odmítne kluk, který se mi líbí, ale zaženu to nákupy oblečení. Myslím, že moje diagnóza by mohla znít asi takto "Chronický dylinismus". Psycholog mě po hodině nezávazných otázek propustil a znovu mámu ujistil, že jsem naprosto v pořádku. Nebyla jsem. Ale kromě mámy jsem neměla nikoho, kdo by si mě všimnul. A k nikomu jsem nechovala tolik důvěry, abych se mu svěřila. Snad jen...

Byl to dokonalý plán. Hned, jak jsem došla domů, naklikala jsem do vyhleedávače chat, kde se scházím jako Jason s Larissou a založila si nový profil - StarChristie. Odněkud jsem šlohla fotky. Tak, teď jsem středně vysoká nepřírodní blondýna s kudrnatými vlasy, která miluje umění a přírodu. Jakmile jsem zapnula chat, věděla jsem, že tam bude. Čekla na Jasona. Čekala tam každý den. Dala jsem se s ní do řeči a po chvíli se jí svěřila se svými problémy. Na jednu stranu jsem se prostě potřebovala vypovídat, na tu druhou jsem věděla, že holka nikdy neřekne své největší a nejtrapnější tajemství klukovi, co se jí líbí. A stalo se to, co jsem očekávala.

***

Bloudila jsem chodbami jako tělo bez duše. Proto byla smutná. Proto. Celou tu dobu. A já to věděla. Znala jsem ji víc, než ona sebe, ale přesto jsem se jí nemohla dotknout, obejmout ji, utěšit ji. Připadala jsem si jako vrah, který sleduje svou oběť, jako něco nicotného a nečistého. Ze všech sil jsem potlačovala slzy. Vnitřně mě to užíralo. Ale měla jsem jen to, co jsem chtěla. Teď už zbývá jen jediné. Poslední krok, který zničí vše. Navždy. Nejen, že jsem se cítila jako vrah. Já jsem byla vrah. S očima zalitýma slzami jsem klikala na "Smazat profil". Jsem vrah a právě vraždím. Zabíjím Jasona, zdroj mé největší radosti i mého největšího utrpení. Sbohem krásný blonďáku. Měla jsem tě ráda, ale nemůžeš dál žít...nemůžeme žít my oba. Mám dost energie jen pro jednu osobu a tou osbou už navždy budu já.

Tato akce nenávratně smaže veškerý obsah i profil samotný. Vážně jí chcete provést?

Ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Namísto toho jsem na Jasonův profil napsala, že jsem jeho kamarádka, které prozradil heslo a že Jason zemřel při výstupu v horách.

Sbohem Jasone. Odpočívej v pokoji.

***

Příští den Larissa nepřišla do školy. Ani ten další. Ani ten další. Ani ten další. Po škole začaly kolovat všelijaké drby. Že se odstěhovala, že jí zavřeli do blázince, že jí unesli mimozemšťani... Ale já musela vědět pravdu. Ani v dalekohledu jsem ji nezahlédla a brzy se před jejich domem a objevila cedulka NA PRODEJ a proto jsem sebrala odvahu a zazvonila na zvonek. Otevřela mi postarší dáma celá v černém. Staromódní šaty jí dělaly starší, než skutečně byla. Vypadala na šedesát, ale já věděla, že jí jen čtyřicetpět. Poznala jsem v ní totiž Larissinu matku.

,,Mamka zase upekla sušenky....a chtěla, abych dala i sousedům..."Zvedla jsem mísu s ohřátými kupovanými sušenkami. Další lež. Moje máma ani nebyla doma. Ale já se nějak musela dostat dovnitř.

,,Tak pojď dál."Řekla Larissina matka a pokusila se slabě usmát, ale podařil se jí jen nějaký neurčitý škleb, který rychle přešel do zoufalého výrazu. Raději se ode mě odvrátila.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nábytku tam bylo málo, všude jen samé krabice.

,,Vy se stěhujete?"

,,Ano...já...stěhuji se k rpodičům. S manželem se rozvádíme."

,,Aha."Cítila jsem, jak mi buší srdce až v hlavě. O Larisse zatím nepadlo ani slovo. Když její otec nezemřel, proč ty černé šaty?

Chystala jsem se vyslovit otázku, o které jsem předem věděla, že mi navždy změní život. ,,Kde je Larissa?"

,,Zlatíčko, ona..."Ani to nedořekla a už se dala do usedavého pláče.

Na nic jsem nečekala a vyběhla k Larisse do pokoje. Byl úplně prázdný, kromě dvou krabic a masivní skříně. V jedné z krabic jsem vyhrabala deníček.

,,Už to nevydržím...Jason je má poslední naděje. Nenávidím školu. Nenávidím, jak se musím přetvařovat. Jen jsem chtěla někoho, s kým bych si mohla promluvit. Líbí se mi holky. Vím, že s Jasonem nikdy nebudu moct být a pravděpodobně mu to zlomí srdce a proto se cítím strašně. Ale já jen chci někoho, s kým bych si mohla promluvit. Jakmile se sejdeme, všechno mu řeknu. Zná mě nejlíp ze všech..."

A další zápis. ,,Jason pořád nechodí na chat. Možná je to kvůli mě. Třeba jsem na něj příliš tlačila. Anebo to byl vážně jen nějaký úchylák? Naši se zase hádají. Bije ji. Nesnáším ho. Nesnáším ho!! A nesnáším i sebe. Co se to ze mě stalo? Předstírám, že jsem to, co nejsem..."

Zbytek stránek byl vytrhaný. V tu ránu do pokoje vletěla Larissina matka. Tváře měla celé od slz.

,,Kdybych jen věděla... Ale zdálo se, že se svěřovala jen pochybným cizincům..."Pak se znova rozbrečela.

Moc dobře jsem chápala, co se stalo. Smrt Jasona zlomila Larisse srdce. Její rodiče se hádali, ve škole musela předstírat, že je tím, kým není. Jediné místo, kde to předstírat nemusela, byl internet. Jediný, kdo znal pravou Larissu, byl Jason. Ale neznal to nejdůležitější.

***

Už třetí den sleduji bílé zdi nemocničního pokoje. Na to, co se stalo po návštěvě Larissina pokoje, si už nevzpomínám. Prý jsem se nervově zhroutila. Ale navždy si to budu vyčítat. Když jsem zabíjela Jasona, zároveň jsem způsobila smrt Larissy. Zabila jsem i ji... Jsem vrah. Ale nejhorší je, že mi to nikdo nevěří. Ale i když jsem nedržela ruce na jejím krku, neznamená to, že jsem nevinná. Den co den toužím po smrti. Toužím jít za ní, ale vím, že mi to nebude dopřáno. Protože zatímco ona půjde jistě do nebe, já skončím v pekle. A budu umírat navěky...

Konec

Stačí kapka krve II-kapitola 12

10. září 2010 v 14:41 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Kapitola 12.....Otec Ryomou....

    "Ooooh....tak tobě to došlo? Že jsem si vůbec dovolil zpochybovat, jsi přece mojí dcerou."

     "Jo...ale jak je možný že žiješ? Podle všeho jsem slyšela, že jsi byl zabit a tvou funkci za tebe převzal Kein"

     Promluví nanejvýš klidně Ryomou.

    "No...není tak těžké zakamuflovat svou smrt. Našel jsem někoho, kdo je mi podobný a zabil ho. Potřeboval jsem být pro některé své nepřátele mrtev, abych mohl v klidu a bez povšimnutí či podezření vybudovat svůj tajný plán, do kterého samozřejmě patříš ty. Keina jsem nechal pracovat v mém gangu, protože stál za pendrek, ale ty jsi něco výjimečného. Ty si moje vrcholné dílo."

     Ryomou se začne smát.

    "Na to je trochu pozdě drahý tatíčku."

     "Ryomou...jsi bystrá dívka a jsi z mé krve....docela mě překvapuje, že ti to ještě nedošlo. Víš Ryomou vůbec mi nejde o to, abys učila krvelačné upíry důstojnosti, já chci, abys mezi ně patřila. S tvou pomocí bude konec nadvlády lidí."

     Ryomou hned všechno dojde.

    "Takže....to bylo součástí plánu. Nechat mě a Kin ve vězení, abysme utekly a mě zasáhly kouzelný šípy natolik, aby do mě dali lidskou krev a ty mě mohl ovládat"

     Otec Ryomou se usměje.

    "Věděl jsem že ti to dojde. Víš Ryomou...tvojí nevýhodou je, že se až moc upínáš na podřadný upíry. Ty jsi něco víc, mnohem víc. Kvůli tomu, jsem předpověděl, že se budeš snažit je chránit, protože si uvědomuješ, že jsi silnější než oni. Stejně tak jsem i předpovídal, že budeš chtít po nich, aby tě zabily až se přestaneš kompletně ovládat. Prostě hrdinka....předvídatelná a klasická hrdinka. Vychovaly tě samý hlupáci. Ti elfové a jejich idiotské zásady a pak to vyvrcholil fakt, že jsi žila mezi tou nejodpornější veteší, s lidmi. Ale já tě vychovám a nedopustím, aby tě ti tvoji kamarádky zabily. Bude z tebe správnej upír jako jsem já. A pomůžeš mi se zničením lidí"

     Ryomou se rozzlobí a chlapy, kteří jí drží odhodí.

    "To nikdy. Nebudu ti v ničem takovém pomáhat!"

     "Ale, ale, ale ted se možná vzpíráš. Jenže nadejde čas, kdy mi budeš věrná, budeš poslouchat a plnit veškeré rozkazy. Je jen otázkou času, kdy tě chut a touha po lidské krvi pohltí a velmi brzy budeš jako já. A v ten moment mě budeš poslouchat na slovo, protože já umím ovládat tenhle druh upírů a samozřejmě k nim patřím. Neboj Ryomou po čase mě budeš zbožnovat. Ted tě ale budu muset zavřít. Chlapy zavřete jí do cely a nezapomente jí tam dát čerstvou lidskou krev, aby moje holčička neumřela hlady"

     "Ty zrůdo!"

     Zakřičí Ryomou.

    Její otec se jen začne smát. Parta mužů odvede Ryomou do cely a přesně podle příkazů jí tam dají lidskou krev.

    Mezitím Aiko se rychle probudí se zvláštním pocitem. Podívá se na Kin, která v klidu spí.

    "Kin..probud se. Mám divný pocit, že se něco stalo s Ryomou. Nevím proč a nevím jak, ale Ryomou je v nebezpečí"

     Kin se okamžitě probudí s hrůzou v očích.

    "Cože? A kde vůbec je? Snad..snad se..."

     "Ne...to asi ne....myslím, že spíš byla unesena"

     Kin se nechápavě podívá na Aiko.

    "Ale jak tohle můžeš vědět?"

     "Já..já nevím....i když. Ryomou mi povídala něco o tom, že jsem zvláštní druh upíra.....třeba, třeba nějak dokážu vycítit, když je v nebezpečí někdo z mých blízkých....zvlášt....no....takhle blízkých"

     Kin sice neví o čem to Aiko mluví, ale pochopila jedno.

    "Aiko...můžu ti položit jednu prostou, ale zato osobní otázku?"

     Aiko se trochu zakucká.

    "Ale ovšem Kin...jsme přece kamarádky ne?"

     Kin kývne na souhlas a nadechne se.

    "Aiko....nemusíš mi odpovídat jestli nechceš, ale cítím nutkání se tě na to zeptat. Ty....miluješ Ryomou, že ano?"

     Aiko zrudne jako rajče. Takovou otázku nečekala.

    "O-o čem to mluvíš Kin? To...to je blbost"

     Kin se nenechá obalamutit.

    "Aiko...mě nemusíš lhát. Ryomou má zvláštní druh charisma, který přitahuje dívky. Mě můžeš věřit. Znám jí už skoro patnáct let."

     Aiko začíná být na rozpacích.

    "No....tak dobře....cítím k Ryomou něco mnohem vřelejšího než jsem kdy ke komu cítila, ale držela jsem to pod pokličkou tak moc....jak si to mohla poznat?"

     "No....jakmile začnem mluvit o Ryomou lehce se začneš zadrhávat což normálně neděláš a navíc začneš gestikulovat víc, než normálně. Jsi dost rozpačitá, když se ti dostane do nebezpečné blízkosti. Aiko...normálně by si toho člověk či upír nevšiml. Já jsem ovšem co se tohoto týče velmi všímavá. Mám čuch na zamilovaný lidi."

     A přitom šibalsky mrkne.

    "Co je mi platná láska k ní, když ona o mě zřetelně nejeví zájem. Když třeba spolu trénujem, tak je duchem nepřítomná."

     Aiko si přitom dost posmutní.

    "Ale no ták Aiko....nesmíš se vzdávat. Ryomou je už taková. Nejlepší je...jí to prostě říct, pak se vzpamatuje a možná....budete....štastný páreček"

     Aiko se začne radovat.

    "Myslíš, že to výjde? Byla bych nejštastnější bytost na světě."

     Kin odvrátí pohled

    "Jo..to bude prima...hele, ale ted máme trošku jiný problém ne? Pokud je pravda, co tu říkáš a Ryomou je v nebezpečí....měly bychom jí zachránit. A myslím, že je jasný, jaký druh nebezpečí to je. Pojd...musíme vyrazit"

     Aiko pochopí a začne se rychle oblíkat. Kin taky.

    "Aiko...musíme vzít nějaký zbraně. Zapomen na to, co říkala Ryomou. Slyšela jsem, že moc neumíš užívat zbraně. Upřímně...já taky neumím používat zbraně...tedy alespon ty nablízko, ale musíme to riziko podstoupit, pro Ryomou."

     "Jo!...zachránila nám život..ted musíme zachtánit život jí"

     Obě dvě se odhodlaně chopí zbraní, který mají dostupné a rozeběhnou se za Ryomou...............

    "ááááááá...sakra, proč mi to děláš, otče? Já nechci bejt jako ty!!!"

     Ryomou ví, že je to naprosto zbytečné mluvit do prázdna. Je tu sama. V temném vězení je jen ona a lidská krev, která se jí zachytává v nose. Už několikrát se pokusila se napít. Nakonec vzala misku s krví a vyhodila jí daleko od klece, ve které je vězněná. Po nějaký době jejího křičení, příjde její otec. Ona leží vyčerpaně na zemi.

    "Chudáčku dceruško. Křičela jsi tu opravdu dlouho až tě to vyčerpalo vid?"

     Otočí se po čuchu směrem ke krvi, kterou Ryomou vyhodila.

    "Aha...proto jsi tak unavená. Máš hlad vid? Neboj se. Táta ti dá nový"

     Vyndá lahvičku s krví.

    "Je čerstvá...před chvilkou mi jí přinesli....otevři pusu...táta tě nakrmí"

     Vejde dovnitř, nadzdvihne Ryomou hlavu a nalije kousek krve do jejích úst. Ryomou to vyplivne.

    "No tak...nezlob tátu...víš, že to chceš a potřebuješ...už není návratu zpět dceruško. No tak....copak je něco lepšího než lidská krev? Zažila si někdy něco lepšího než tu úžasnou chut krve?"

     Ryomou pootevře oči.

    "Za....zažila....ale to ty...nikdy nepochopíš"

     Otec se trochu pokrčí obočí.

    "Opravdu? A co je lepší než lidská krev pověz.....ach ano...přátelství? Nebud naivní....je to pouze prachprostý a pomíjivý lidský přežitek. A ted už pij at uděláš tatínkovi radost"

     Ryomou je tak vysílená, že přestane nadobro odporovat a vypije celou lahvičku krve.

    "Tak jak se cítíš?"

     Zeptá se jí otec.

     Ryomou nic neřekne, jen se zvedne a utře si ústa od krve. Hned na to se podívá na svou ruku, kterou si otřela ústa. Odkapává z ní krev.

    "Jak se cítím? Jako odporná, nechutná a krvežíznivá bestie bez kapky svý vůle"

     A dost zle se podívá na svýho otce.

    "Ale.....přines mi víc krve"

    Otec se náhle spokojeně usměje na svojí dceru. Je hrdý.

    "Ale ovšem....beze všeho...."


Stačí kapka krve II-kapitola 11

5. září 2010 v 11:41 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Kapitola 11.....nové doupě...

    Ryomou se zvedne až podivně lehce.

    "Super....to je bezvadnej pocit. Cítím se jako ještě nikdy předtím. Sice nevím, kde se ta síla vzala, ale důležitý je, že ted se můžu pohybovat. Tak a ted ještě dohnat holky."

     Rozeběhne se na své zubožené tělo rychle. Sice to není to samé jako když je zcela v pořádku, ale obstojné to určitě je. Dívky doběhne po nějaké chvíli. Kin ani Aiko tomu nevěnují pozornost, jen se na sebe usmějí a Kin si ještě neodpustí výraz "Já sem ti to říkala".

    Běží dlouho, až do noci. Místo, které tak dlouho Kin s Ryomou znaly, část jejích vzpomínek, byla daleko za jejich zády. Nyní se před nimi objevilo zcela nové a ideální místo. Také bylo kousek od města. Ovšem toto místo je u lesa a je to temná a hluboká jeskyně.

    "Musíme to zkrášlit a musim zjistit, jestli se tu najdou Tajní prodavači(lidé, kteří obchodují s upírským nářadím)"

     Prohlásí Ryomou.

    "Ne, ne, ne, ne...já se půjdu podívat do města. Bude to moje první samostatná mise"

     Radostně mrkne Aiko a aniž by se ptala Ryomou rozeběhne se tam. Kin si jen povzdechne.

    "Vskutku akční dívka"

     Ryomou jí ale nevěnuje pozornost. Kouká někam do prázdna. Kin si toho všimne a zamává jí před obličejem rukou.

     "Halooo....je někdo doma?"

     Ryomou se vzpamatuje a podívá se na Kin. Ta se vyděsí, protože uvidí u Ryomou nepředstavitelně smutný výraz. Nikdy nic takového na Ryomou neviděla, takže jí to vyvede z míry. Ryomou si toho všimne.

    "Kin už mi nezbývá moc času. Cítím novou sílu, která nepochází z mého těla. A čím víc své tělo zatěžuju, tím víc toužím po lidské krvi"

     Kin posmutní. Ví, že není cesty zpět. Dívka stojící před ní bude muset zemřít. Stejně jako ví, že je to její vina. To ona měla mít víc odvahy a schovat Ryomou a Aiko pod své tělo. To ona se měla naučit více využívat svého obranného štítu, aby se nikomu nemuselo nic stát. A v první řadě....neměla jí do toho vůbec zatahovat. Nebýt jí, tak se nikdy Ryomou neoctne na pokraji jisté smrti. Vhrknou jí slzy do očí. Ryomou chytne Kin za bradu.

    "Kin....neobvinuj se za to, co se stalo na tom ostrově. Ty za to nemůžeš! Nemohla si tušit, že nás takhle zajmou. Všechno se odehrálo ve zlomku vteřiny. A sama moc dobře víš, že to nemohlo dopadnout jinak. Nikdy bych nedovolila, aby ses ty nebo Aiko vrhaly do jisté smrti. Zarazila bych vás a udělala tu bláznivinu za vás. At už by byl začátek této kapitoly jaký chtěl, pokaždé by to dopadlo stejně. Na tom nic nemůžeš změnit, jasný?"

     Kin při těchto slovech kouká Ryomou hluboko do očí.

    "Jak si věděla na co myslím?"

     "Znám tě snad už dost dlouho na to, abych si to odvodila ne?"

     Usměje se Ryomou. Kin najednou zableskne v očích plamen.

    "Ryomou....přece musí být nějaká naděje jak to potlačit? Kdyt Kein přece....ANO!!!....tvůj bratr Kein přece pil lidskou krev a přesto se z něho nestala krvelačná zrůda"

     Ryomou si povzdechne.

    "Ach jo....už je docela dlouho upírem, ale stále jsou věci o kterých nemá ponětí"

     Řekne si Ryomou pro sebe.

    "Kin...ty jsi asi plně nepochopila význam slova Krvelačný. Když se upír začátkem svého upírství stane okamžitě požívačem lidské krve...je z něj zrůda, která ani nemá v úmyslu uvažovat a takových je spousta. Ale pokud se napije upír se zkušenostma jako já nebo Kein....můžeme se jednoduše jen přidat na stranu, kde získám, co nejvíc lidské krve...na stranu vyššího zla...když to mám říct pohádsky"

     Kin se ale nevzdává.

    "Ale jsi přeci upír jen napůl...."

     "Ano...ale v tomto případně rozhodně a neoblomně zvítězí pudy upíra. Upír je ve mě dominantní část mého já. Vlastně díky elfí části své já jsem získala jen zvláštní moc a je jich krapet víc, než mají normální upíři. Ale abys to pochopila....zkus si třeba představit, že se mulatské rodině narodí dítě....kolikrát se narodí bílé dítě? Hm? Málokdy....převládají geny černošské matky nebo otce, případně není tolik černé jako jeden z jeho rodičů. No a s křížením upíra a elfa se to má stejně. Ačkoli jsem kříženec převládá u mě dominantnější část genů a to upíří. Proto mám špičaté zuby a další upíří znaky."

     Kin plamínek zase pohasne.

    "Musí být nějaká šance. Přece tě nenechám umřít"

     "Ted to neřeš Kin....nemá to cenu. Budeme to řešit až ta chvíle nastane. Až se přestanu ovládat. Dobře?"

     Kin tedy nakonec kývne na souhlas. Beze slov začnou trochu zkrášlovat sídlo, pro které se rozhodly.

    Aiko mezitím příjde s radostnou zprávou, že obchodníci tohoto typu se jich zde nachází více než v předešlém městě a rovnou něco nakoupila. Ryomou jí tam ale pošle nazpátek, aby zašla do obyčejných obchodů a nakoupila doplnky do jeskyně typu pohovka, spacáky(alespon prozatím) a další prozatimní věci než to tu plně obydlí. Aiko s radostí poslechne a vydá se zpět do města. Vrátí se o několikahodinovém vybírání vhodných věcí.

     Kin a Ryomou byli mezitím hotový. Kin sebou plácne unaveně o zem, ale Ryomou běhá dokola.

    "Fíha tolik síly jsem ještě nikdy necítila! To je super pocit."

     Aiko si sedne vedle Kin a vykulí oči na Kin.

    "co tohle má znamenat? Takovouhle jí neznám..."

     "Víš Aiko....zdá se, že začíná působit ta lidská krev, kterou vypila."

     Aiko ihned pochopí a v očích jí zableskne smutek.

    "To s tím opravdu nelze nic dělat?"

     "Ne...nebo žádné východisko se ještě nikdy nevymyslelo"

     řekne Kin.

    "Aiko půjdeme si lehnout jo?"

     "Dobře jsem docela unavená"

     Prohlásí Aiko a jdou si tedy lehnout. Ryomou si všimne toho, že jdou odpočívat a tak odejde trochu dál. Poměrně daleko od jeskyně si sedne na kámen a aniž by to očekávala, tak usne. Což byla samozřejmě největší chyba jaké se mohla dopustit. Ve zlomku vteřiny na ní spadnou speciální sítě, které ani upír nepřetrhne a obklíčí jí halda mužů v kápi. Ryomou se snaží vzdorovat, ale nemá to absolutně žádný smysl. Muži jí odnáší daleko od jeskyně až k moři.

    "Aha....to mi taky mohlo dojít dřív. Vy ste od toho upírskýho mizery, který nás nechal zajmout"

     Ani jeden z nich jí neodpoví. Převezou jí přes moře.

    "A jsem zase tady. To je ironie....my se sem chystaly zítra. No alespon ste mi usadnily cestu. Jste fakt kavalíři"

     Zase nepřichází žádné slovo. Jen rána do břicha. Konečně se dostanou na místo, díky kterému se z ní stala zrůda. Dovedou jí až před toho muže.

    "Ryomou...dlouho sme se neviděly. Ty sis vážně myslela, že mi utečeš?"

     "Alespon jsem se pokusila. Vím že nemá cenu od tebe utíkat. Ale snaha je snaha ne? Otče"....


Kdyby nebe vyslyšelo dětské modlitby, nezůstal by naživu ani jeden učitel.

3. září 2010 v 18:38 | Keiko-chan |  Novinky
Tak a je tu zase školní rok (fuuuhhh). V uplynulých třech dnech prošla Keiko-chan dramatickými změnami. Od pocitu že snad umře až ke zjištění, že bez komiksů nemůže žít a jejich zakoupení jí způsobuje nekonečnou euforii (takovou, že kdyby jí seřval kdokoliv na světě, vůbec by jí to nevadilo). Když už jsme u toho. Věděli jste, že v Levných knihách mají Crew? Hned jsem si oba dva dostupné díly za naprostý pakatel koupila, v jednom je dokonce výživný článek o manze (!)+komiks ve stylu manga (který ale není od Japonce), ale ten jsem si ještě nepřečetla. Příští týden hodlám udělat razii na Batmana (muhehe). Asi mě nakazil Mikey z Queer as Folk, začíná ze mě být stále hrdější komiksofilXD

To jen tak informativně, že jsem stále naživu
Bonzaii!
Keiko