close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

My Obsession

18. září 2010 v 13:56 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
Je to naprosté psycho. Naprosté psycho... Opět jsem moc líná to po sobě přečíst, takže chyby přehlížejte...X) Ano a naposledy varuji, je to psycho.

Tohle se nemělo nikdy stát. Nechtěla jsem to takhle. Nechtěla jsem ti ublížit. Ale stalo se. Měla bych shořet v pekle. Nezemřít, ale umírat navěky...

***

Všude po zemi mám rozložené její fotky. Sleduji, jak se usmívá, jak brečí. Proč brečí? Stalo s jí něco? Něco v její rodině? Někdo jí bije? Strýček umírá? Nerozumí si se sourozenci? V hlavě se mi rozjel celý sled všech možných i nemožných scénářů. Pootočila jsem hlavu a zaposlouchala se do písně, kterou jsem měla puštěnou.

Baby's black balloon makes her fly
I almost fell into that hole in your life
And you're not thinking about tomorrow
'Cause you were the same as me
But on your knees


Najednou koutkem oka něco zahlédnu. Rychle přiskočím k teleskopu. Ano, je to ona. Zřejmě před chvílí vstala a teď se češe. Její dlouhé plavé vlasy se občas zachytí do zlatého hřebenu, občas spadnou na zem. Mít tak jeden jediný z nich. Ah! Právě zapnula počítač!

Rychle jsem přiskočila ke svému laptopu a zapnula jej. Vím přesně, kam půjde. Přihlásila jsem se ještě o chvilku dřív, než ona. Takhle můžu dělat, že už chvíli chatuju. Mám přezdívku Parachute08, já vím, enní to zrovna světoborné, ale vymýšlela jsem ji narychlo. Ona je LadyLarissa. Zdraví mě. Oplácím jí pozdrav a ptám se, jak se jí spalo.

,,Špatně, noční můra:-( Ale když jsem se probudila, vzpomněla jsem si na tebe a hned mi bylo dobře. Přemýšlela jsem, jak asi vypadáš. Nechceš se sejít?:-)"

To ne! Věděla jsem, že jednou se to stane. Už si píšeme několik měsíců, dokonce jsme spolu párkrát i flirtovali. Vymyslela jsem, si, že Parachute08, totiž Jason, je vysoký blonďák se zelenýma očima, co rád chodí do pislovny a miluje adrenalinové sporty. Ve skutečnosti jsem malá hnědovlasá holka, pro níž je pouhá hodina tělocviku učineným utrpením.

,,Co je? Snad se me neobjíš...?:-)" Civím na obrazovku. Nemůžu dlouho neodpovídat. Ale co jí mám napsat? Těžko asi teď seženu nějakého Jasona, který by šel na schůzku místo mě a kdyby tam přiťapkala nehezká hnědovlasá holka a řekla, že si Jasona jen vymyslela, asi by ji to dvakrát nepotěšilo.

,,Víš...Naši mě vzali teď přes víkend do hor, takže nemůžu."

,,Aha...A příští týden?"

Chvilku přemýšlím. ,,Ok." Co jsem jí měla napsat? Ještě jsem se omluvila, že už musím jít, že mě rodiče volají, ať s nimi jdu na tůru, zaklapla jsem laptop a pak jen tupě zírala do stěny. Možná bych jí mohla příští týden sdělit, že jsem s v horách nachladila, to by mi získalo čas. Ale stejně by se chtěla sejít... Věděla jsem, že by nejspíš pak na odchod prvního Jasona a příchod jiného neznámého internetového hezouna neskočila. Nechtěla jsem se jí vzdát...ale přiznat jsem se nemohla.

Larissa byla nejen moje sousedka, ale i spolužačka. Chodila do vyššího ročníku, přesto se podařilo párkrát s ní promluvit. Věděla jsem, že je milá, přátelská, miluje suši, hranolky, filmy s Lucy Liu a Mr. Beana. Nedívá se moc na horory, protože je velký strašpytel, ale za to miluje komedie. Její nejoblíbenější předmět ve škole je literatura a ve volném čase občas hraje tenis. Dobře, těch posledních pár informací jsem získala z jejích profilů a různých internetových diskuzí, které navštěvuje. Bylo to snadné. Získala jsem její email pod záminkou, že bych chtěla poslat informace k ročníkové práci, na které minulý rok pracovala, abych se mohla lépe připravit, protože chodím na brigádu a nemám moc času na učení.

Myslím, že jsem se zbláznila v den, kdy jsem se do ní zamilovala. Samozřejmě, před svými spolužáky pořád dělám, že se mi líbí kluci, i když mi nepříjde ani trochu vzrušující myšlenka jen se s některým z nich líbat. Ale nemůžu s pravdou ven, protože chodím na školu plnou pitomůch homofobů, slyšela jsem o klukovi z naší školy, kterého jednou viděli, jak se vodí s klukem za ruku a hned na to měl denně skříňku naplněnou odpadky a spolužáci ho nepřestali šikanovat, dokud školu nezměnil. Proto se bojím. Už tak mám dost starostí s předstíráním, že jsem "normální". Našla jsem si pár "kamarádek", abych s nimi mohla probírat drby o světě módy a klucích, ale kdykoliv, když s nimi mluvím, něco ve mě řve, že taková být nechci. Nenávidím naši školu. Možná proto jsem se upla na toto malé internetové dobrodružství. Když jsem zjistila, že jsem na holky, stvořila jsem Jasona. Zpočátku vystupoval pod různými přezdívkami, pod kterými balil tenhle krásný urostlý mládenec nezkušená děvčata. Stačilo ukrást Jasonovy fotky z nějakého serveru, který už stejně zaJasonovu existenci stačili zrušit, a holky se na něj slétly jako vosy a med.

A kdykoliv, když se s Jasonem některá chtěla sejít, narychlo se přestěhoval (Jasonovi rodiče jsou přírodovědci a hodně cestují, chudák Jason se v žádné škole ani neohřeje...). Asi po půl roce jsem na chytu narazila i na Larissu. Rybička byla v pasti. Začali jsme si psát a já jsem okuzsila to, po čem jsem toužila celé dny i noci. Larissa se do mě zamilovala. A teď mě chtěla poznat. Nakukalajsem jí, že bydlím v nedalekém městě, takže by to nemělo být nemožné, ale je tu jeden háček. Ano, správně. Jason neexistuje.

***
Děsivé zvonění ohlásilo další příšerný školní den. Pomalu jsem se šourala chodbou k učebně chemie, kde jsem měla asi postopadesáté umřít nudou a pak se zase probudit k životu, když v tom jsem zahlédla v hloučku holek Larissu. Vesele si s nimi povídala. Zdálo se, že má dobrou náladu.

,,,...a příští týden se sejdeme!!"

,,Nekecej!"

,,No jen aby to nebyl nějaký úchylák!"

,,Vždyť má na profilu fotky!"

,,Můžou bejt ukradený, já bych teda byla opatrná."

,,Víš co, Lari? Půjdeš tam a my někde v úkratu počkáme, kdyby to byl nějakej úchyl, přivoláme pomoc."

,,Tak...tak jo..."Larissa se tvářila trochu neochotně. Asi jí nikdy nenapadlo, že by Jason mohl být někdo jiný. Zahlédla jsem, že se na mě jedna z hloučku holek otáčí, tak jsem rychle předstíra, že studuji nástěnku. Chvilku jsem počkala, než odejdou a vklouzla jsem do třídy.

Teď byly i mé nejdivočejší plány, že bych se najednou před Larissou zjevila, zhaceny. Kdybych to udělal, ze školy by se pro mě stalo ještě větší peklo, než jaké jsem zažívala doteď. Ale co Larissa? Možná jsem měla vícmyslet na její city...

***

Jsem jí čím dál tím posedlejší. Je jako moje droga. Nemohu bez ní být. Místo spaní si pročítám její přízpěvky v diskuzích, dívám se na její fotky, dokonce jsem s nimi udělala i video...připadám si jako blázen. Z Larissy se stala složka. Složka v mém počítači, v mé hlavě, v mém životě.

Máma si všimla, že už skoro nevylézám ze svého pokoje a pořád sedím u počítače. Moji rodiče jsou rozvedení, žiju jen s ní a ona si to pořád vyčítá, protože její nevěra navždy rozdělila rodinu na dvě znesvářené větve. Ale podle mě to nebylo jen tím. Její tchýně, tedy moje babička, jí vždycky nenáviděla. Myslela si, že můj otec pořídí líp a natloukla mu do hlavy spoustu nesmyslů o tom, jak ho podvádí doslova s každým. Rodiče se kvůli tomu často hádali. Táta neustále mámě kontroloval mobil a četl i její deník, pak četl i můj deník a začal mě vyslýchat. Nakonec mámu začal bít a ona utekla vyplakat se na rameno svému šéfovi... Asi si domyslíte, jak to skončilo. Já jsem otce vždycky nenáviděla, ale moje matka ho milovala a nedokázala se ho vzdát. Když z našeho života nadobro odešel, upla se na svou práci. A nakonec i na mě.

,,Už se mnou skoro nemluvíš, Mary."

,,A co ti mám říkat?"Nabrala jsem si džem  a namazala ho na toast.

,,Třeba o škole..."Odfrkla jsem si.

Máma mi objednala psychologa. Řekla mu, že všechen volný čas trávím u počítače a on ji ujistil, že u dneční mládeže je to běžné a že to přejde. Stejně ho přemluvila, ať si se mnou alespoň pohovoří. To byl vrchol. Věděla jsem, že kdyby někdo ze školy zjistil, ž chodím k psychoušovi, nastalo by peklo. Ale on mi položil jen pár otázek, tak aby se neřeklo. Co je ve škole? Fajn, mám kamarádky, probíráme módu a kluky. Jsi někdy deprimovaná? Jenom když mě odmítne kluk, který se mi líbí, ale zaženu to nákupy oblečení. Myslím, že moje diagnóza by mohla znít asi takto "Chronický dylinismus". Psycholog mě po hodině nezávazných otázek propustil a znovu mámu ujistil, že jsem naprosto v pořádku. Nebyla jsem. Ale kromě mámy jsem neměla nikoho, kdo by si mě všimnul. A k nikomu jsem nechovala tolik důvěry, abych se mu svěřila. Snad jen...

Byl to dokonalý plán. Hned, jak jsem došla domů, naklikala jsem do vyhleedávače chat, kde se scházím jako Jason s Larissou a založila si nový profil - StarChristie. Odněkud jsem šlohla fotky. Tak, teď jsem středně vysoká nepřírodní blondýna s kudrnatými vlasy, která miluje umění a přírodu. Jakmile jsem zapnula chat, věděla jsem, že tam bude. Čekla na Jasona. Čekala tam každý den. Dala jsem se s ní do řeči a po chvíli se jí svěřila se svými problémy. Na jednu stranu jsem se prostě potřebovala vypovídat, na tu druhou jsem věděla, že holka nikdy neřekne své největší a nejtrapnější tajemství klukovi, co se jí líbí. A stalo se to, co jsem očekávala.

***

Bloudila jsem chodbami jako tělo bez duše. Proto byla smutná. Proto. Celou tu dobu. A já to věděla. Znala jsem ji víc, než ona sebe, ale přesto jsem se jí nemohla dotknout, obejmout ji, utěšit ji. Připadala jsem si jako vrah, který sleduje svou oběť, jako něco nicotného a nečistého. Ze všech sil jsem potlačovala slzy. Vnitřně mě to užíralo. Ale měla jsem jen to, co jsem chtěla. Teď už zbývá jen jediné. Poslední krok, který zničí vše. Navždy. Nejen, že jsem se cítila jako vrah. Já jsem byla vrah. S očima zalitýma slzami jsem klikala na "Smazat profil". Jsem vrah a právě vraždím. Zabíjím Jasona, zdroj mé největší radosti i mého největšího utrpení. Sbohem krásný blonďáku. Měla jsem tě ráda, ale nemůžeš dál žít...nemůžeme žít my oba. Mám dost energie jen pro jednu osobu a tou osbou už navždy budu já.

Tato akce nenávratně smaže veškerý obsah i profil samotný. Vážně jí chcete provést?

Ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Namísto toho jsem na Jasonův profil napsala, že jsem jeho kamarádka, které prozradil heslo a že Jason zemřel při výstupu v horách.

Sbohem Jasone. Odpočívej v pokoji.

***

Příští den Larissa nepřišla do školy. Ani ten další. Ani ten další. Ani ten další. Po škole začaly kolovat všelijaké drby. Že se odstěhovala, že jí zavřeli do blázince, že jí unesli mimozemšťani... Ale já musela vědět pravdu. Ani v dalekohledu jsem ji nezahlédla a brzy se před jejich domem a objevila cedulka NA PRODEJ a proto jsem sebrala odvahu a zazvonila na zvonek. Otevřela mi postarší dáma celá v černém. Staromódní šaty jí dělaly starší, než skutečně byla. Vypadala na šedesát, ale já věděla, že jí jen čtyřicetpět. Poznala jsem v ní totiž Larissinu matku.

,,Mamka zase upekla sušenky....a chtěla, abych dala i sousedům..."Zvedla jsem mísu s ohřátými kupovanými sušenkami. Další lež. Moje máma ani nebyla doma. Ale já se nějak musela dostat dovnitř.

,,Tak pojď dál."Řekla Larissina matka a pokusila se slabě usmát, ale podařil se jí jen nějaký neurčitý škleb, který rychle přešel do zoufalého výrazu. Raději se ode mě odvrátila.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nábytku tam bylo málo, všude jen samé krabice.

,,Vy se stěhujete?"

,,Ano...já...stěhuji se k rpodičům. S manželem se rozvádíme."

,,Aha."Cítila jsem, jak mi buší srdce až v hlavě. O Larisse zatím nepadlo ani slovo. Když její otec nezemřel, proč ty černé šaty?

Chystala jsem se vyslovit otázku, o které jsem předem věděla, že mi navždy změní život. ,,Kde je Larissa?"

,,Zlatíčko, ona..."Ani to nedořekla a už se dala do usedavého pláče.

Na nic jsem nečekala a vyběhla k Larisse do pokoje. Byl úplně prázdný, kromě dvou krabic a masivní skříně. V jedné z krabic jsem vyhrabala deníček.

,,Už to nevydržím...Jason je má poslední naděje. Nenávidím školu. Nenávidím, jak se musím přetvařovat. Jen jsem chtěla někoho, s kým bych si mohla promluvit. Líbí se mi holky. Vím, že s Jasonem nikdy nebudu moct být a pravděpodobně mu to zlomí srdce a proto se cítím strašně. Ale já jen chci někoho, s kým bych si mohla promluvit. Jakmile se sejdeme, všechno mu řeknu. Zná mě nejlíp ze všech..."

A další zápis. ,,Jason pořád nechodí na chat. Možná je to kvůli mě. Třeba jsem na něj příliš tlačila. Anebo to byl vážně jen nějaký úchylák? Naši se zase hádají. Bije ji. Nesnáším ho. Nesnáším ho!! A nesnáším i sebe. Co se to ze mě stalo? Předstírám, že jsem to, co nejsem..."

Zbytek stránek byl vytrhaný. V tu ránu do pokoje vletěla Larissina matka. Tváře měla celé od slz.

,,Kdybych jen věděla... Ale zdálo se, že se svěřovala jen pochybným cizincům..."Pak se znova rozbrečela.

Moc dobře jsem chápala, co se stalo. Smrt Jasona zlomila Larisse srdce. Její rodiče se hádali, ve škole musela předstírat, že je tím, kým není. Jediné místo, kde to předstírat nemusela, byl internet. Jediný, kdo znal pravou Larissu, byl Jason. Ale neznal to nejdůležitější.

***

Už třetí den sleduji bílé zdi nemocničního pokoje. Na to, co se stalo po návštěvě Larissina pokoje, si už nevzpomínám. Prý jsem se nervově zhroutila. Ale navždy si to budu vyčítat. Když jsem zabíjela Jasona, zároveň jsem způsobila smrt Larissy. Zabila jsem i ji... Jsem vrah. Ale nejhorší je, že mi to nikdo nevěří. Ale i když jsem nedržela ruce na jejím krku, neznamená to, že jsem nevinná. Den co den toužím po smrti. Toužím jít za ní, ale vím, že mi to nebude dopřáno. Protože zatímco ona půjde jistě do nebe, já skončím v pekle. A budu umírat navěky...

Konec
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 waka-chan;-}} waka-chan;-}} | Web | 20. září 2010 v 12:29 | Reagovat

Smutný,ale hezký:))

2 reiko-chan reiko-chan | 20. září 2010 v 14:28 | Reagovat

moc povedený......*hltala to jedním dechem a málem se udusila*:3 XD

3 Aya Yai Aya Yai | Web | 27. září 2010 v 2:19 | Reagovat

Tak tohle bylo doopravdy nádherný... plný citů, smutku, internetu, svírajícího se hrdla během toho, co člověk pročítá řádky... Keiko-chan, doopravdy smekám! ^^

4 Keiko-chan Keiko-chan | 28. září 2010 v 1:14 | Reagovat

Děkuju vám, jsem ráda, že se líbila:-)

5 Terežka Terežka | Web | 12. července 2013 v 0:27 | Reagovat

Čekala jsem šťastný konec a on,nikde :( úžasné. <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama