Kapitola 17....slzy bolesti.....
"Ty......zrádkyně!!!!"
Rozzlobí se Aiko a rozeběhne se proti Kin.
"Aiko...prosímtě uklidni se....nebudu se ti plést do cesty....už je to dávná minulost a navíc....nemá cenu řešit city, když......"
Kin se otočí a vzápětí si uvědomí, že Ryomou utekla a je tam nechala aniž by jim jakkoli ublížila.
"Poslyš Aiko....zlobíš se a já to chápu, ale zkus pochopit ty mě....deset let jsem jí neviděla....nenapadlo tě, že jsem třeba mohla mít strach ze svých vlastních citů? Hele...zapomenme na to....nebudeme řešit naše probémy uprostřed války. Půjdeme dolů, vyřídíme si to s nima a pokud to přežijeme, pořádně si o tom promluvíme nebo se navzájem zabijeme...to už nechme budoucnosti"
Aiko kývne hlavou a uklidní se.
Obě dvě se bezeslova vrhnou do žáru bitvy.
Ryomou doletí až na stanoviště svého otce.
"Co se děje Ryomou? Jaktože si je zase nechala jít? To si je chceš nechat až nakonec?"
"Otče....svý důvody si s dovolením nechám pro sebe"
otec jen kývne s tichým mručením a dál se nerušeně dívá na průběh války. Ryomou si tiše sedne vedle něj a očima sklouzne na Aiko a Kin, kteří se zrovna opět zapojily do války. Aiko se drží od Kin co nejdál a snaží se nashromaždit veškerou energii, aby mohla zase vzplanout. Nedaří se jí. Kin už dávno došly šípy, hvězdice i nože. Neohrabaně, ale účinně alespon tasí meč.
Ryomou ačkoli se tomu brání se začne tiše smát. Pak jí v tom samém okamžiku steče pár slz. Okamžitě je setře, aby otec nespatřil tu krátkou chvilku slabosti.
Mrtvých na zemi začíná být čím dál více. Odhodlání už zcela zmizelo a jeho místo nahradila únava a beznaděj. Tyto pocity prožívá hlavně Kinina strana nekrvelačných. Aiko padne na zem únavou. Tolik se snažila vyvolat své síly (a přitom si musela krýt záda) až se unavila. Jakmile Kin uvidí, jak je na tom Aiko neváhá ani vteřinu a vyrazí jí na pomoc.
Ryomou jen neustále kouká ze svého místa a hlavou se jí míchá obrovská většina myšlenek a pocitů.
"Co...to děláš Kin?"
"Zachranuju ti zadek, copak nevidíš?"
usměje se Kin na Aiko.
"To si to chceš u mě vyžehlit?"
"Ne Aiko....jenom zachranuju svý kamarádce život"
Aiko se taky usměje a už neřekne ani slovo. Kin se je snaží bránit, jak jen nejvíc je schopná, jenže po čase je nepřátel až přespříliš. Pokusí se tedy z posledních sil udělat, co nejsilnější ochranné pole. A povede se jí. Krvelační upíři se nahromáždí v obrovském počtu kolem kupole a hlava nehlava do ní mlátí. Snaží se to prorazit ze všech sil mečem, pěstmi, kopanci, hlavou a někteří na kupoli dokonce skáčou. Jsou jako zběsilí. Otce Ryomou to donutí usmívat se ještě víc a nedovede si odpustit jistou poznámku.
"Ryomou! Podívej se! Jen se na to podívej. Všude je cítít tolik nepřátelské krve. Ještě chvíli a všechny, co se nám pokusily zabránit budou mrtví. Dokonce i tvé bývalé kamarádky už brzy podlehnou tak obrovskému náporu...i když ta tvá Kin se tedy brání zuby nehty. Tak moc se jim snaží zachránit život. Podívej se na ní....nevzdává se i když jí smrt stejně čeká. Tu kupoli se snaží udržet i za cenu toho, že příjde o ruce. hahahahahaha.....z rukou jí stříká tolik krve....cítím tu krev až sem. ááááh...ještě je z ní cítit, že nedávno byla člověkem. Když nad tím tak uvažuju začínám mít hlad. Už aby ta nuda zkončila."
Ryomou ho neposlouchá. Je plně zabraná do toho, co se děje s Kin a Aiko.
Kin už nemůže vydržet tu šílenou bolest do rukou a křičí bolestí až jí z toho tečou slzy.
"K-Kin....kašli na mě a běž"
pošeptá Aiko předtím než omdlí. Kin se pokusí o úsměv, ale nevyjde jí to, protože bolest vystřelující do celého těla jí zkrátka dovolí maximálně brečet úzkostlivou bolestí.
"Aiko....nemůžu se vzdát....tohle mě naučila jistá osoba.....její jméno známe moc dobře....já, ty a spousta těchto mužů, kteří zemřely za záchranu svého světa....ale i přesto to jméno zakřičím z plných sil, protože pokud mám říci své poslední slova před smrtí, tak to bude její jméno"
Kin se hodně snažila vyslovit tyto slova, ale byli to jen pouhé myšlenky, jež si nevytvořily cestu ven....tedy skoro všechny slova zůstaly myšlenkami. To poslední slovo....to jméno bylo tak nahlas, že to musely slyšet i mrtvý....
"RYOMOUUUUUUUUUU!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!"
Zakřičí Kin z plných sil a pomalu se kácí k zemi v bolestech. Už nemůže. Ryomou její vlastní jméno vypuštěné z Kininých slov hučí v hlavě jako, kdyby se jí tam vkradla halda malých červíků a provrtávaly se jejím mozkem. Chytne se za hlavu a zakřičí. Její otec se na ní podívá.
"Co se děje Ryomou? Jsi v pořádku?"
Neodpoví, jen padne na kolena a křečovitě se drží za hlavu. Všechno se to stalo ve zlomku vteřiny. Nakonec se zase zvedne a věnuje pohled na Kin.
Kin již nemá sílu dále udržovat kupoli a kupole pod zběsilým náporem Krvelačných upírů praskne a rozletí se na tisíc kousků. Kin pohlédne na upíra stojící před ní, jež na nad ní zamýšlí její smrt posedním úderem přímo do srdce. Upír stojící nad ní se jen usměje v podobě šílence a zvidne meč nad hlavu.
"NEEEEEEEEEEEE!!!!"
zakřičí na svého muže Ryomou. Upír vykulí oči, ale poslechne. Stáhne se společně s ostatními a zandají své zbraně. Otec se taky zvedne a položí Ryomou ruku na rameno.
"Dítě moje....ty jsi tak krutá....chceš jim uštědřit osobně ránu z milosti? Ale no tááák....ty ani za tvůj smrtelný úder nestojí"
Ryomou zavře oči.
"Otče....jednou jsi mi říkal, že přátelství, a další lidské city jsou pouhý bezcenný přežitek, který upíra upíná k řetězí těmi nejpevnějšími pouty....nebo tak nějak si to řekl, že?"
Její otec nechápe o čem to mluví, i přesto zasouhlasí.
"Na něco jsi ovšem zapomněl...."
Otec stále nerozumí. Ryomou se k němu otočí. Otec si všimne té spousty slz, které jí stékají po tvářích. Ty slzy bolesti....Ryomou rychlým pohybem skočí za svého otce a vytáhne svůj meč. Bez rozmyšlení svému otci podřízne krk.
"Doufám, že to není jen nějakej týpek tobě podobnej, protože to bych se opravdu rozlobila"
Její otec padne na kolena a chytne se za krk.
"Proč jsi to udělala? Jak si mohla zradit mě? Svého otce? Dal jsem ti přece to sérum a ty trubičky....má to přece stoprocentní účinek"
Ryomou přejde k němu a podívá se mu do očí.
"víš otče....je tu jedna věc, kterou jsi podcenil a kterou nikdy v životě nemůžeš pochopit, protože to neumíš. Je to láska, milý tatíčku. Cit, který sice není věčný, ale když ji cítíš, jsi absolutně oddán jen jedné jediné bytosti a neoblbne tě ani ten nejsilnější oblbovák světa. Sbohem tatíčku"
Ani nečeká na to až její otec padne k zemi a vytahuje svá křídla. Doletí ke Kin a Aiko rychlostí blesku, vezme je do náručí a odletí s nimi, co nejdál je to jen možné. Krvelační upíři se začínají vzpamatovávat. Jejich velitel, kterého byli nuceni poslouchat náhle zemřel, takže už nemají důvod poslouchat. Ted už jsou jen bezduchými potvorami, kteří neví, co dělat. A tak odhodí zbraně a rozutečou se pryč, protože mají hlad.
Zbylý muži....ta malá hrstka upírů se taky sebere a odchází pryč. Ryomou rychle doletí za těmi muži.
"Je tu někde mezi váma doktor?"
zeptá se jich.
"Já jsem doktor, Ryomou"
řekne Arich.
"Ty jsi ten, kdo mi zachránil život, že ano?"
Arich jen kývne.
"Super....tak prosím pojd se mnou....potřebuju pomoc. Aiko a Kin......"
Arich náhle ani vteřinu neváhá a rozeběhne se. Ryomou mu ukáže cestu, kde Aiko a Kin jsou. Okamžitě se vrhne na obě dívky naráz(Jednu ruku položí na Kin a druhou na Aiko, položí jim ruce na hrud, aby mohl zdiagnistikovat jejich situaci).
"Aiko bude v pořádku...je jen vysílená a Kin....Kin je na tom opravdu zle Ryomou"
Ryomou se oči okamžitě zalijí slzami. Dalšími slzami bolesti, ovšem v těch slzách je i nová a silná dávka novýho pocitu. Pocitu znechucení. Ryomou se nenávidí, za svou slabou vůli.........
"Ty......zrádkyně!!!!"
Rozzlobí se Aiko a rozeběhne se proti Kin.
"Aiko...prosímtě uklidni se....nebudu se ti plést do cesty....už je to dávná minulost a navíc....nemá cenu řešit city, když......"
Kin se otočí a vzápětí si uvědomí, že Ryomou utekla a je tam nechala aniž by jim jakkoli ublížila.
"Poslyš Aiko....zlobíš se a já to chápu, ale zkus pochopit ty mě....deset let jsem jí neviděla....nenapadlo tě, že jsem třeba mohla mít strach ze svých vlastních citů? Hele...zapomenme na to....nebudeme řešit naše probémy uprostřed války. Půjdeme dolů, vyřídíme si to s nima a pokud to přežijeme, pořádně si o tom promluvíme nebo se navzájem zabijeme...to už nechme budoucnosti"
Aiko kývne hlavou a uklidní se.
Obě dvě se bezeslova vrhnou do žáru bitvy.
Ryomou doletí až na stanoviště svého otce.
"Co se děje Ryomou? Jaktože si je zase nechala jít? To si je chceš nechat až nakonec?"
"Otče....svý důvody si s dovolením nechám pro sebe"
otec jen kývne s tichým mručením a dál se nerušeně dívá na průběh války. Ryomou si tiše sedne vedle něj a očima sklouzne na Aiko a Kin, kteří se zrovna opět zapojily do války. Aiko se drží od Kin co nejdál a snaží se nashromaždit veškerou energii, aby mohla zase vzplanout. Nedaří se jí. Kin už dávno došly šípy, hvězdice i nože. Neohrabaně, ale účinně alespon tasí meč.
Ryomou ačkoli se tomu brání se začne tiše smát. Pak jí v tom samém okamžiku steče pár slz. Okamžitě je setře, aby otec nespatřil tu krátkou chvilku slabosti.
Mrtvých na zemi začíná být čím dál více. Odhodlání už zcela zmizelo a jeho místo nahradila únava a beznaděj. Tyto pocity prožívá hlavně Kinina strana nekrvelačných. Aiko padne na zem únavou. Tolik se snažila vyvolat své síly (a přitom si musela krýt záda) až se unavila. Jakmile Kin uvidí, jak je na tom Aiko neváhá ani vteřinu a vyrazí jí na pomoc.
Ryomou jen neustále kouká ze svého místa a hlavou se jí míchá obrovská většina myšlenek a pocitů.
"Co...to děláš Kin?"
"Zachranuju ti zadek, copak nevidíš?"
usměje se Kin na Aiko.
"To si to chceš u mě vyžehlit?"
"Ne Aiko....jenom zachranuju svý kamarádce život"
Aiko se taky usměje a už neřekne ani slovo. Kin se je snaží bránit, jak jen nejvíc je schopná, jenže po čase je nepřátel až přespříliš. Pokusí se tedy z posledních sil udělat, co nejsilnější ochranné pole. A povede se jí. Krvelační upíři se nahromáždí v obrovském počtu kolem kupole a hlava nehlava do ní mlátí. Snaží se to prorazit ze všech sil mečem, pěstmi, kopanci, hlavou a někteří na kupoli dokonce skáčou. Jsou jako zběsilí. Otce Ryomou to donutí usmívat se ještě víc a nedovede si odpustit jistou poznámku.
"Ryomou! Podívej se! Jen se na to podívej. Všude je cítít tolik nepřátelské krve. Ještě chvíli a všechny, co se nám pokusily zabránit budou mrtví. Dokonce i tvé bývalé kamarádky už brzy podlehnou tak obrovskému náporu...i když ta tvá Kin se tedy brání zuby nehty. Tak moc se jim snaží zachránit život. Podívej se na ní....nevzdává se i když jí smrt stejně čeká. Tu kupoli se snaží udržet i za cenu toho, že příjde o ruce. hahahahahaha.....z rukou jí stříká tolik krve....cítím tu krev až sem. ááááh...ještě je z ní cítit, že nedávno byla člověkem. Když nad tím tak uvažuju začínám mít hlad. Už aby ta nuda zkončila."
Ryomou ho neposlouchá. Je plně zabraná do toho, co se děje s Kin a Aiko.
Kin už nemůže vydržet tu šílenou bolest do rukou a křičí bolestí až jí z toho tečou slzy.
"K-Kin....kašli na mě a běž"
pošeptá Aiko předtím než omdlí. Kin se pokusí o úsměv, ale nevyjde jí to, protože bolest vystřelující do celého těla jí zkrátka dovolí maximálně brečet úzkostlivou bolestí.
"Aiko....nemůžu se vzdát....tohle mě naučila jistá osoba.....její jméno známe moc dobře....já, ty a spousta těchto mužů, kteří zemřely za záchranu svého světa....ale i přesto to jméno zakřičím z plných sil, protože pokud mám říci své poslední slova před smrtí, tak to bude její jméno"
Kin se hodně snažila vyslovit tyto slova, ale byli to jen pouhé myšlenky, jež si nevytvořily cestu ven....tedy skoro všechny slova zůstaly myšlenkami. To poslední slovo....to jméno bylo tak nahlas, že to musely slyšet i mrtvý....
"RYOMOUUUUUUUUUU!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!"
Zakřičí Kin z plných sil a pomalu se kácí k zemi v bolestech. Už nemůže. Ryomou její vlastní jméno vypuštěné z Kininých slov hučí v hlavě jako, kdyby se jí tam vkradla halda malých červíků a provrtávaly se jejím mozkem. Chytne se za hlavu a zakřičí. Její otec se na ní podívá.
"Co se děje Ryomou? Jsi v pořádku?"
Neodpoví, jen padne na kolena a křečovitě se drží za hlavu. Všechno se to stalo ve zlomku vteřiny. Nakonec se zase zvedne a věnuje pohled na Kin.
Kin již nemá sílu dále udržovat kupoli a kupole pod zběsilým náporem Krvelačných upírů praskne a rozletí se na tisíc kousků. Kin pohlédne na upíra stojící před ní, jež na nad ní zamýšlí její smrt posedním úderem přímo do srdce. Upír stojící nad ní se jen usměje v podobě šílence a zvidne meč nad hlavu.
"NEEEEEEEEEEEE!!!!"
zakřičí na svého muže Ryomou. Upír vykulí oči, ale poslechne. Stáhne se společně s ostatními a zandají své zbraně. Otec se taky zvedne a položí Ryomou ruku na rameno.
"Dítě moje....ty jsi tak krutá....chceš jim uštědřit osobně ránu z milosti? Ale no tááák....ty ani za tvůj smrtelný úder nestojí"
Ryomou zavře oči.
"Otče....jednou jsi mi říkal, že přátelství, a další lidské city jsou pouhý bezcenný přežitek, který upíra upíná k řetězí těmi nejpevnějšími pouty....nebo tak nějak si to řekl, že?"
Její otec nechápe o čem to mluví, i přesto zasouhlasí.
"Na něco jsi ovšem zapomněl...."
Otec stále nerozumí. Ryomou se k němu otočí. Otec si všimne té spousty slz, které jí stékají po tvářích. Ty slzy bolesti....Ryomou rychlým pohybem skočí za svého otce a vytáhne svůj meč. Bez rozmyšlení svému otci podřízne krk.
"Doufám, že to není jen nějakej týpek tobě podobnej, protože to bych se opravdu rozlobila"
Její otec padne na kolena a chytne se za krk.
"Proč jsi to udělala? Jak si mohla zradit mě? Svého otce? Dal jsem ti přece to sérum a ty trubičky....má to přece stoprocentní účinek"
Ryomou přejde k němu a podívá se mu do očí.
"víš otče....je tu jedna věc, kterou jsi podcenil a kterou nikdy v životě nemůžeš pochopit, protože to neumíš. Je to láska, milý tatíčku. Cit, který sice není věčný, ale když ji cítíš, jsi absolutně oddán jen jedné jediné bytosti a neoblbne tě ani ten nejsilnější oblbovák světa. Sbohem tatíčku"
Ani nečeká na to až její otec padne k zemi a vytahuje svá křídla. Doletí ke Kin a Aiko rychlostí blesku, vezme je do náručí a odletí s nimi, co nejdál je to jen možné. Krvelační upíři se začínají vzpamatovávat. Jejich velitel, kterého byli nuceni poslouchat náhle zemřel, takže už nemají důvod poslouchat. Ted už jsou jen bezduchými potvorami, kteří neví, co dělat. A tak odhodí zbraně a rozutečou se pryč, protože mají hlad.
Zbylý muži....ta malá hrstka upírů se taky sebere a odchází pryč. Ryomou rychle doletí za těmi muži.
"Je tu někde mezi váma doktor?"
zeptá se jich.
"Já jsem doktor, Ryomou"
řekne Arich.
"Ty jsi ten, kdo mi zachránil život, že ano?"
Arich jen kývne.
"Super....tak prosím pojd se mnou....potřebuju pomoc. Aiko a Kin......"
Arich náhle ani vteřinu neváhá a rozeběhne se. Ryomou mu ukáže cestu, kde Aiko a Kin jsou. Okamžitě se vrhne na obě dívky naráz(Jednu ruku položí na Kin a druhou na Aiko, položí jim ruce na hrud, aby mohl zdiagnistikovat jejich situaci).
"Aiko bude v pořádku...je jen vysílená a Kin....Kin je na tom opravdu zle Ryomou"
Ryomou se oči okamžitě zalijí slzami. Dalšími slzami bolesti, ovšem v těch slzách je i nová a silná dávka novýho pocitu. Pocitu znechucení. Ryomou se nenávidí, za svou slabou vůli.........
ááááááá ... to je upe božský ... :D sakra proč to neni delší :D moooc se těšim na další díl ;)