Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Leden 2011

Yuri demotivational

30. ledna 2011 v 15:40 | Keiko |  Obrázky
Nu což, hledala jsem novou ikonku na FB...XD

yurii
YURI - Jediná možná cesta.

overrated
Protože muži se přeceňují.

epic
EPIC YURI - Viděli to.

goggles
Yuri Brýle - O 55% účinější než gaydar.
antidrug
Moje anti-droga.

robots
Koho zajímají obří roboti? Je to YURI SAKRA!!

REASON
Dokonce ještě LEPŠÍ důvod, proč se kluci dívají na anime.

no anime
Žádné anime se před tím nemá na pozoru. Kromě yaoi. Bez vyjímek.

dirty thoughts
Rukiino vyznání lásky

Rukia: Orihime...Já...Miluju tě...

Orihime: o_O (úchylné myšlenky)

harem
YURI HARÉM Tak špatné a přesto tak správné!

The Tale of Julienn

21. ledna 2011 v 21:01 | Keiko-chan |  Novinky
Tak jsem se probírala svými soubory a co nenajdu:

Jen pro Tebe, Romeo, píši tento příběh. Jen pro tebe vykládám zpět na prázdný papír své vzpomínky, vzpomínky na život ode dne, kdy jsem Tě potkal. Ano, už jsem četl spousty erotických příběhů, často i s milostnou zápletkou s plitkým začátkem, gradujícím průběhem a pompézním vyvrcholením zakončeným smutným poplakáním nad zkaženými osudy obou
hlavních postav. Ale ty příběhy, které sehnávané z pokoutných zdrojů, jsem si tajně čítával pod lavicí učebny, v noci pod peřinou a v přístřeší stromů, které mě nikdy nesoudily, se ani zdaleka nepodobaly tomu, co jsem zažil s Tebou.

Asi 2 stránky příběhu, který jsem zatím napsala o svém alteregu Juliennovi. Ráda bych příběh zasadila do doby viktoriánské Anglie, leč myslím, že by to zasluhovalo větší studium:-) Takže opět nic nepřináším...ano, vím, že jsem hroznáXD Právě jsem dočetla krásný komiks "Pohádka o zlobivé kryse" a oživila si vzpomínky z dětství, kdy jsem v televizi s oblibou sledovala kouzelné pohádky Beatrix Potterové. Výtvarný styl byl krásný, příběh zajímavý a co teprve ty rozkošné krysky <*.*> Sice to není shoujo ai, ale na čas jsem nakrmila můj nenasytný hlad po komiksech...

Žijte blaze
Keiko

Naara 5

20. ledna 2011 v 17:17 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky
Kapitola 5. ....setkání, aneb příběh se dostává do přítomnosti.....XD

Naara vstane časně ráno. Zajde k potoku, který je od doupěte nedaleko. Chytne si rybu k snídani, sní ji (tentokrát sirovou), otře si pusu a řekne.

"takže dnes se půjdu trochu podívat po lese, abych si ho zlokalizovala, myslím, že tu na nějaký čas přetrvám"

Jakmile to dopoví, tak se vydá na prozkoumání lesa. Aspoň v nejbližším okolí.

Mezitím se Kira začne chystat na cestu do lesa. Musela vstát dřív než rodiče, aby se zbytečně nevyptávali. Bylo by jim podezřelé, že s sebou vleče batoh s jídlem. Napíše jim dopis ve kterém stojí

"šla jsem se podívat po městě, čekejte mě k večeru, vaše Kira"

A jde. Město je klidné. Je časně ráno, takže všichni ještě spí. Zaplaťbánbůh, řekne si. Nechce, aby někdo řekl rodičům kam jde. Určitě by jí nějaký její ctitel pronásledoval a před lesem by ji připomněl, co se tam skrývá a at jde pryč. A jelikož by ho Kira neposlechla, tak by to prostě šel vykdákat jejím rodičům. Uměla si to jasně představit. Její obdivovatelé totiž lezou do zadku, alespon jejím rodičům, když na ní dojem neudělali. Je tu dokonce jeden, který neustále prohlašuje, že si nevezme za ženu nikoho jiného než jí. A to je mu pouhých 18 let.

Ovšem..není divu. Kira je opravdu překrásná dívka. Má dlouhé vlasy světle hnědé barvy a vždy řádně upnuté gumičkou. Oči velké a tmavě zelené. Postavu ženskou. Zkrátka je výjimečnou mezi děvčaty v tomto městě. Hlavně kvůli těm očím.
Jenže ačkoli jí miloval snad každý kluk z města, neměla a ani nejevila o jednoho z nich zájem.

Projde spícím městem, polem a loukou, kde si obvykle hrají malé děti. Konec louky oznamoval, že začátek lesa je přímo tam.

"Tak sem tady"

Řekne si pro sebe, zhluboka se nadechne a vkročí do lesa.

Naara akorát dojde k říčce, kde se potulují osamocené laně...

"ááhh..dneska mám ale štěstí....taková laň mi vydrží na pár dní...budu mít čas si prohlédnout les...aspoň z velké části."

Pomalu se přiblíží k jedné z nich, která je vzdálená od skupiny. Musí jít hlavně pomalu, jinak jí zahlédne jelen a svými mocnými parohy jí ublíží ne-li zabije. Už se na ní chystá skočit. V tom ale uvidí, jak kolem laně pobíhá malý koloušek.

"Sakra! To přece nemohu udělat. Nechci, aby to malé osiřelo. No nic. Vyhlídnu si jinou"

Opodál stojí další laň. Chvilku jí pozoruje, jestli nemá mladý. Nemá. Vyčkává na vhodnou chvíli. Jakmile se oddálí ze stáda, tak po ní skočí. Šikovně se dostane k hrudi a svýma ostýma zubama svou oběť zakousne.

"Tak. Takhle tě to bolelo krátce. At je ti na onom světě lépe"

Naara i přes své lovecké instinkty, nemá ráda, když kvůli ní nějaké zvíře trpí. Aspoň takové zvíře, které jí nic neudělalo. Výčitky svědomí jí netrápí, jen v případě, že svou kořist zabije rychle.
Oddálí se s laní co nejdál od stáda, aby jí ostatní nespatřili. Rozkouskuje oběť tak, aby se jí dobře nesla a vesele si to odkráčí domů.
Kira zatím dojde k místu, kde se rybáři střetly s Naarou. Zná tento les opravdu dobře. Už jako malá se sem chodívala společně s dalšími dětmi hrát. Ona ovšem vždycky zůstávala déle a koukala na to, jak zapadá slunce. A byla by tu déle, mnohem déle, kdyby si pro ní rodiče vždycky nechodily.

Nikde nebyli po té bytosti z vyprávění ani památky. Začne přemýšlet, kde by asi mohla být, ale nic jí nenapadá.
"Kdybych byla zvířetem...ne zvířetem ne...ta bytost určitě nebude zvíře. Kdybych byla člověkem, což jsem, ale není to ani člověk. Tak takhle...Kdybych byla něčím, co uvažuje...aspoň doufám, že uvažuje. Kde bych byla..? Určitě někde, kde by mě jen málokdo hledal. Někde, kde by byl přísun potravy. Jenže, co když ta bytost neví, kde je tady přísun potravy? Bůhví, jak je tady dlouho. Sakra! Je to těžší, než se zdálo.."


Kira si bezradně sedne na okraj potoka, sundá si boty a začne si máčet nohy.

Naara dojde k doupěti. Vleze dovnitř a odloží potravu. Rychle vyleze ven, sedne si na zem a začne přemýšlet.

"Ach jo....co teď budu po zbytek dne dělat..? Vůbec nic mě nenapadá. Průzkum lesa zkončil dřív, než jsem si myslela. Možná bych mohla zajít k potoku. Třeba zde žijí i nějací vlci. Jsou to jediná zvířata, která mi rozumnějí, i když trochu si rozumím i s liškama. A navíc musím stejně k tomu potoku zajít, abych se mohla napít. Což znamená, že budu potřebovat něco, kam si trochu vody naberu, abych ji mohla přenést sem. Sakra! Mám spousta práce. Musím ještě udělat nějaké dříví a trochu víc si zvelebit noru. Je sice jaro, ale podzim začíná klepat na dveře."

Naara si tedy uvědomí, že dnes není čas na odpočinek a nudu. Vyrobí si z kamene nožík. A z kusu dřeva a dalších věcí si vyrobí něco, co připomíná vědro, do kterého si nabere trochu vody z potoka.

"Uff. Konečně to mám hotové, teď hurá k potoku. Po úmorné práci se mohu trochu ochladit a nabrat si trochu té vody"

Rozeběhne se k potoku.

Mezitím se Kira stačila vykoupat v potoce. Po dlouhém přemýšlení ji začalo být vedro a tak se vykoupala. Oblékne se, lehne si do trávy a jen doufá, jestli se tu ta bytost objeví.

Náhle zaslechne zašustění. Rozhlédne se. Nikde nic. Zase si lehne, jenže ten šust ji znepokojil. Raději zůstane ve střehu. Po chvilce ticha uslyší o kousek dál hlasité cáknutí. Okamžitě se zvedne a jde se podívat co to bylo. Jde potichu tak, jak nejlépe svede. Zase cáknutí. Rychle se schová za veliký strom a pozoruje, kdo byl ten, co narušil lesní klid. A v tom ji spatří. Tu bytost. Naaru. Nemůže uvěřit tomu, jaké měla štěstí. Je doslova očarována. Ta bytost se jí zdá jako to nejúžasnější na celém světě.

Naara se nerušeně cáká ve vodě a užívá si chvilky odpočinku. Jenže její ostrý sluch a čuch jsou stále ve střehu. Po dosti krátké chvíli ucití přítomnost kohosi. Dělá jakoby nic, aby si přesně zjistila, kde se pozorovatel nachází. Stačila chvilka nenápadného čenichání kolem sebe a věděla, kde se přítomný nachází.
Kiřina nepozornost a očarovanost jí otupila natolik. Vůbec si neuvědomovala, že by může být viděna, slyšena. Je jí to snad v tuto chvilku jedno.

Naara počká na chvíli, kdy Kira nedává pozor a rychle vyběhne z vody. Než se stačila Kira vzpamatovat, tak už na ní naara vrčí. Kira dostane hrozný strach. Začnou se jí slzy kutálet po tváři. Naara si náhle vzpomene na chvíli, kdy strachy brečela, kvůli tomu zlému lovci. Přestane vrčet, sedne si a kouká na Kiru. Kira se podívá zase na Naaru, sebere veškerou odvahu a řekne.

"N...Neboj se mě...j-já ti n-n-nechci ublížit...."

A klekne si. Natáhne k naaře ruku. Ta okamžitě uskočí, naježí ocas a začne zase vrčet.

"uhm...t-ty mi asi nerozumíš viď..?"

Kira sundá opatrně batoh a začne v něm hrabat. Naara přemýšlí.

"Nezdá se, že mi tenhle člověk chce ublížit....není navíc takový jakého jsem doposud spatřila. Je takový, jemnější, křehčí. A má strach. Měla bych přestat mít strach a měla bych začít komunikovat. Jenže...i já nemůžu jen tak věřit tomuto živočišnému druhu. Jak bych taky po všech těch zkušenostech mohla?"

Naaře v hlavě šrotují různé myšlenky. Bolí jí z toho hlava. Nikdy tolik nepřemýšlela. Kira zatím konečně vytáhla to, co v batohu tak usilovně hledala. Kousek čokolády.

"Tu máš. Vezmi si. Neboj je to opravdu dobré"

Naara opět zavrčí a nevěřícně na Kiru kouká.

"Aha...Ty mi nevěříš viď..? Ukážu ti, co se s tím dělá. Dívej!"

Vezme si kousek čokolády do pusy a sní ji.

"mmmm...Je to opravdu lahodné. Chceš taky..?"

Položí další kousek na zem a pozoruje co se bude dít dál. Naara přestane vrčet. Příblíží se ke kousku čokolády. Očuchá to a záhy čokoládu strčí do pusy.

"Panebože to je superlahodný, delikátní, úplně božsky chutný"

Pomyslí si Naara a váhavě pobídne Kiru k dalšímu kousku.

"Zdá se, že chceš ještě" Usměje se a vytáhne další.

Naara se k ní přiblížuje blíž a blíž, až je nakonec u ní. Začně opatrně očuchávat batoh a nalezne tam i zbytek čokolády. Kira využije situace a pohladí Naaru na konci ocasu. Ta vypískne slastí a překvapením zároven. Podívá se na Kiru. Ta se lekne jejího pohledu a snaží se oddálit. Zapomněla ale na to, že jsou u stromu. Takže je v pasti. Naara se přiblíží až k ní a pobídne jí gestem k dalšímu pohlazení.

"Aha! Tak ty chceš ještě pohladit? Promiň, vypadalo to, jako když mě chceš zakousnout. Škoda jen, že mi nerozumíš"

Povzdechne si Kira.

"Uhm, ale já ti rozumím. Jen jsem si tě nejdřív musela otestovat, abych zjistila, jestli si stejná jako, ti, co ke mě nebyli zrovna milý"

Řekne Naara. Kira je okouzlena. Připadá si jak v pohádce. Hodný vlk a červená karkulka.

"Ty umíš mluvit? Páni! To je úžasné! Nikdy jsem nespatřila někoho jako jsi ty. Jaké je tvé jméno? Kdo jsou tví rodiče a jak si se objevila zde? A co jsi vůbec zač?"

Vyptává se zvědavě Kira

"Nooo...řeknu ti to. Nejdřív potřebuju, ale trochu pomoci. Mám tu čtyři vědra a chci je naplnit vodou. Jenže sama jen na jeden přenos nepoberu. Nechceš mi pomoci?"

Zeptá se Naara.

"Jistě a moc ráda"

Obě společně naplní vědra a Naara pak dovede Kiru k noře, ve které bydlí. Kira jde přímo za Naarou a neustále jí sleduje. Každý její pohyb. Prožívá zvláštní pocity. Pocity nervozity, vzrušení. Takové zvláštní šimrání v žaludku.

"Máš to tu opravdu hezké." Usoudí Kira hned, co dojdou k noře.

Naara poděkuje a položí vědra na rovinu před norou. Kira jí následuje. Pak si obě sednou před noru.

"Takže ty chceš tedy vědět něco o mě..? Dobrá... Povím ti, co tu dělám. Takže začnu tvou první otázkou. Jmenuji se Naara a je mi 18 Let. Narodila jsem se v noře mezi vlčaty, které považuji za své bratry. Má matka byla...to co jsi ty a proto umím mluvit také vaší řečí. Naučila mě vašemu chování. Před pár lety zemřela. Já jsem už neměla žádný důvod být v noře. Bylo načase odejít. Dostala jsem se do velkého prostoru plného zvláštních nor, ve kterých bydlíte a tam mne odchytl jeden z vás a chtěl mě zabít. Tak jsem mu utekla a ocitla se zde."

Naara dopoví svůj příběh. Kira jen poslouchá a hltá každé slovo, které Naara vypustí.

"Tak a teď se zeptám já. Jak se jmenuješ? A tak dále?"

Kira se nadechne "Takže mé jméno je Kira Fujiwara. Je mi 17 let a žiji v místním městěčku. Upřímně můj život není tak pestrý jako ten tvůj Naaro. Až do teď"

Dořekne a mile se usměje.

"Jo a abych neopomenula. Sice nevím, proč ti to tvá matka neřekla, ale náš druh má název. Jsme lidé a ty velké nory jsou domy. A když jich je někde hodně moc pohromadě, říká se tomu město"

Naara kývne, jakože to chápe. "K-kiro? Mám dotaz. Proč se mě....l-l..lidi bojí? A proč se mě nebojíš ty? Jsi přeci taky lidi ne?"

"Heh...v první řadě. Když chceš říct slovo lidi nebo lid v jednotném čísle, řekne se to člověk. Noo..to bysme měly. A ted zpět k tvé otázce. Víš... Když člověk potká něco, co v životě neviděl, tak se toho bojí. A občas ten strach je tak velký, že tím zahubí něco výjimečného. Proč já se nebojím? Asi protože se nemám čeho bát. Nebo snad ano?"

Naara se začne červenat, ale rychle to odežene a řekne

"Takže...Jak se zdá. Né každý č-č-č-člověk musí být nuceně zlý. Dobrá tedy. Kiro! Právě sis získala mou důvěru a tím i mé přátelství. Chceš se stát mojí kamarádkou..?" Podá ji svou ruku.

"Ano! Chci Naaro" Odpoví Kira a podá jí tu svou ruku.

Podzimní příběh-Karen Williamsová

20. ledna 2011 v 16:56 | reiko-chan |  Queer knihy
Tak....po dlouhý době se zase ozývám....omlouvám se, ale čas je opravdu to, čeho se mi poslední dobou nedostává....včera sem se konečně dobrala k dočtení této knihy a byla jsem jí opravdu nadšená...ale k recenzi


Kate je žena středního věku, která se nedávno přestěhovala z velkého města do maličké vesnice, kde žijí lidě, kteří jsou na "kraji společnosti". Živí se jako zvěrolékařka a svoji práci vskutku miluje. Ovšem pořád jí něco v životě chybí....jak jinak než láska. Kate je žena, která miluje jiné ženy a doposud nenašla nikoho, koho by opravdu milovala. Vše se ale změní jednoho Halloweenského rána, kdy u rybníka potká čarodějku. Ženu převlečenou za čarodějku stojící u rybníka. Okamžitě je jí okouzlena a stráví s ní celý večer zakončený milostnou aférkou. Ráno bohužel její milenka bezeslova zmizí....proč? No to se dozvíte v knize samozřejmĚ:D


Tuto knihu mohu vřele doporučit těm, co mají rádi romantické příběhu s příjemnou atmosférou, happy endem a s trochou fantasy prvků

BTW...mám ještě jednu knihu, kterou sem zrovna načala....jen doufám, že to nebude trvat tak dlouho jako tamta....jakmile jí dočtu...opět zrecenzuji

Vaše Reiko-chan :-3

Neexistujou! A co když tu jsou?

15. ledna 2011 v 18:09 | Keiko-chan |  Novinky
Já vím, já vím, vlastně nic nepřináším *kromě sebe*, heXD Založila jsem nový blog *zase*, dohnala mě k tomu některá témata týdne. Snad to nebude naprostý fail, jako jemu podobné...
Najdete ho na adrese www.mylifeonthecemetery.blog.cz

Vaše Keiko

Naara 4

2. ledna 2011 v 12:03 | reiko-chan |  Shoujo ai povídky
kapitola 4. ...Když má šelma hlad...

Naara odcházela s ledovým klidem pryč z toho prokletého místa. Měla pořádně spálený krk od obojku a spoustu ošklivých ran po celém těle. Obojek vší silou strhla. Nechtěla mít žádnou památku na někoho, kdo ji uvěznil. Spáleniny na krku jí bolely, ale nedala to na sobě znát. Za každou cenu musela dojít někam do bezpečí.

Odběhla do nejbližšího lesa, došla až k potůčku a vlezla dovnitř, aby odstranila zaschlou krev ze svého těla. Potůček byl čistý a průzračný a při jeho jemném a studeném dotyku se Naaře významně ulevilo. Z vody vylezla zcela čistá, ale byla pěkně unavená a tak si našla nějaké pěkné místečko, kde si odpočine. Hlavně, co nejdál od lidí. Po tom incidentu s lovcem, lidem nehodlala věřit. Nechápala ale, proč sou takový. Její matka taková nebyla. Nikdy na Naaru nevztáhla ruku(alespon ne bezdůvodně) a už vůbec nikdy jí nezavírala do klecí, které jí znemožnovaly pobíhání a svobodu. Naara si nepřipadala jako nějaká zrůda, která by chtěla zabíjet, právě naopak, ona byla hodná a mírumilovná. Teda dokud jí nepopadne amok. Nesmí spatřit krev, svou vlastní krev, protože jakmile jí spatří, dostane chuť zabíjet. Bez ohledu na to, kdo jí to způsobil. Může jí to způsobit kdokoli, ale dokud neukojí své touhy po zabíjení, tak vraždí. Novinka, kterou se o sobě dozvěděla díky lovcově krutosti.

Naara si našla místo pod stromem a usla během krátké chvíle. Spala dlouho, dokud jí neprobudil šílený zvuk pocházející z břicha, dostala ukrutný hlad a les, ve kterém se právě nacházela neznala. Mohlo by jí trvat hodiny, ba i celé dny než by si celý les zlokalizovala, aby věděla o přijmu potravy v podobě králíků, laní a případně i prasat, takže jediné, co může ulovit je ryba.

Vylezla tedy zpod stromu a zašla k potoku, kde se předtím umyla.

"Takže, ryby se ted pravděpodobně vyhřívají, protože je poledne a sluneční paprsky dopadají...aha...tamhle" pomyslela si Naara a vydala se přesně tam, kam prstem ukázala.

Ve vodě sledovala jak připlavávaly ryby různých velikostí. Všechny ovšem byli moc malé na konzumaci, ale Naara byla trpělivá.Konečně připlavaly i větší kusy. A že už bylo na čase. Naara už hlady šilhala. Natáhla ruku, rychlým pohybem a velkým cáknutím ponořila ruku do vody, zajela ostrýma nehtama do šupinovatého těla ryby, rychle vytáhla rybu a hodila ji daleko za sebe, aby se nevrátila do řeky. Stejným způsobem zopakovala ještě několikrát.

Podařily se jí ulovit čtyři ryby. Tři zhruba stejně velké a jednu větší. Už se je chystala zpracovat tak, jak jí to učila matka tedy tepelně je upravit na ohni.

Vzala drobné klacíky, šišky a větší klacky na místo, kde se rozhodla udělat ohen. V tom se objevili dva chlápci s holinkama a prutama v ruce. Rybáři aniž by si jí všimly, začali se k ní přibližovat. Naara si myslela, že ty věci, co drží v ruce sou nějaké zbraně, které hodlají na ní použít. Začala vrčet a hlídat si kořist. Rybáři si jí konečně všimly, dostali strach a couvaly dozadu a Naara vpřed. Rybáři stále couvaly až narazily na velký strom. Byli v pasti. Zastavila se a koukala na ně. Oba dva muži se hrozně klepaly strachy o svůj život. Všimla si toho. Cítila jejich velký strach. Nechala je být a vrátila se zpět ke svým rybám, chytla je do pacek a odběhla pryč. Oba dva se na sebe podívali a řekli...
"Hele...co to bylo..?" Začal první konverzaci...

"To opravdu nevím, nikdy sem tady nic takového neviděl" Odpoví druhý...

"Myslím ale, že bude lepší, když řekneme městu, že je v lese nebezpečno" Nakonec usoudí druhý.
"To máš teda pravdu a vyhlásil bych po týhle obludě pátrání...co kdyby se dostala do města..? Bůhví co to je...ale rozhodně nehodlám riskovat" řekne nakonec jeden z nich.

Jakmile to dořekne, tak oba odejdou varovat město.

Naara mezitím našla starou a už nepoužívanou noru po liškách. Trochu si jí zvětšila a zvelebila podle svých představ. Nakonec lesáckým způsobem zapálí oheň a na něm si uvaří ryby.

"Ne, že by ryby nebyli dobré jako sirové, ale teplé víc naplní břicho"
řekla si naara pro sebe a přitom vzpomínala na to, když jí to řikala matka.

Všechny ryby snědla a se spokojeností si lehla na záda a pozorovala hvězdy.
"Zítra si musím prohlédnout les, nemůžu se celý život živit pouze rybama...a taky bych si měla k sobě někoho najít....aspoň kamaráda...není zábava být sám...jenže kdo o mě bude mít zájem..? Zvířata ne, ty obludy podobné mámě ne....Ach jo"

ještě chvilku koukala na hvězdy, pak uhasila oheň a šla si lehnout do svého nového domova.

Mezitím rybáři doběhli do města a oznamovali lidem, že se musí všichni sejít na náměstí. Mezi lidmi se oznámení od rybářů rychle rozneslo a nakonec se tam objevila valná většina obyvatel.

"Dámy a pánové, dnes vám neneseme žádné zprávy o tom jaký byl lov ani nic tomu podobné. Dnes jsme vás přišli varovat. Varovat před tím, co se skrývá v lese. Ani já a ani můj kolega nevíme co je ta věc zač, ale vypadala nepezpečně. Neberte prosím tuto zprávu na lehkou váhu a nechoďte do lesa. Je to pro vaše dobro. Aspoň do doby, dokud nezjistíme co je to zač. Proto tedy všechny muže, kteří umějí zacházet se zbraní žádáme, aby les prozkoumaly a tu obludu našli"

Oba rybáři se podívali do publika a čekali na otázky. Kolem nich se pouze rozprostřelo hlasité šeptání lidí. Už se chystali odejít, když se v tom někdo z publika ozval. Dav hlučných lidí náhle zmkl.

"Prosím vás rybáři..mám na vás jednu otázku, docela zásadní. Jak ta vaše "obluda" vypadá ?"

Všichni se podívali na to, kdo se ptá. Byla to dívka. Sedmnáctiletá dívka. Mezi obyvateli města oblíbená (hlavně mezi chlapci).

"Aha Kira se ptá" poví jeden rybář přívětivě a nadechl se k odpovědi.
"No.....vypadalo to jako člověk-dívka, Dlouhé vlasy sepnuté na konci sponou, zelenožluté oči, divoký až skoro zvířecí výraz....teď si asi říkáte, že tu hledáme jen nějakou šílenkyni viďte..? Opak je pravdou. Mě ani mého kolegu by někdo takový taky nepřipadal jako obluda. Ovšem tato dívka má zvláštnost, která se tak nějak vymaňuje z toho abysme ji mohli oslovovat člověk"

Rybář si vychutnával napětí mezi jeho obcenstvem a protahoval to jak nejdýl jen dovedl.

"No tak už to ukonči, nemáme čas tu stát a poslouchat tě celý den"
Řekl ve finále jeden z napjatých diváků.

"Dobrá tedy....ta dívka, měla místo lidských uší, uši podobné vlčím, ocas a ostré zuby. Vrčela jako vlk a vůbec...chovala se jako vlk."
Kira se z překvapeného obecenstva dostala až k rybářům a začala se vyptávat dál...

" to zní opravdu zajímavě...ale jak víte, že vám ta dívka chtěla ublížit..?"
Jeden z rybářů se k ní příblížil a řekl

" No....když jsme se k ní přiblížili, tak začala vrčet....strachy jsme oba začali couvat ale ona si nedala pokoj a přibližovala se. Pak ale přestala a utekla pryč i s jídlem, které si pravděpodobně ulovila."

Kira napjatě poslouchala a přemýšlela..." No...tak z vašeho vyprávění se dá usuzovat jediné, buď dostala strach a začala se bránit, nebo si mohla myslet, že jí chcete sebrat kořist a snažila se vás odehnat....a proč si to myslím..? Jednoduché, kdyby vám chtěla ublížit, už by to dávno udělala...."

Kira obeznámila rybáře s fakty a otočila se k publiku...
"Moji drazí občané města, není to tak žhavé, jak nám tady pánové řekli....myslím, že tu záhadnou bytost není třeba zabít, ale ke vší opatrnosti nebudeme chodit do lesa....jen v případě kdy to bude nutné...ale slabší lidé si s sebou musí bezpodmínečně vzít někoho na ochranu je to jasné..? A tímto ukončuji tuto debatu"

Lidé se pomalu rozcházeli. Kira počkala až všichni odejdou a pak se otočila k rybářům a chtěla znát přesný popis té bytosti. Hodně jí to zaujalo. V jejich městečku se nikdy nic zajímavého nestalo, až teď tohle. Uprímně je za to tak trochu ráda. Jakmile se dozvěděla vše, co potřebovala, odešla i ona domů. Bylo už dost pozdě a tak dala rodičům dobrou noc a šla k sobě do pokoje. Sedla si na okno a pozorovala hvězdy. Dlouho přemýšlela a když se chystala ke spánku řekla.

"Zítra se vydám do lesa a zjistím, co je zač"