Kapitola 5. ....setkání, aneb příběh se dostává do přítomnosti.....XD
Naara vstane časně ráno. Zajde k potoku, který je od doupěte nedaleko. Chytne si rybu k snídani, sní ji (tentokrát sirovou), otře si pusu a řekne.
"takže dnes se půjdu trochu podívat po lese, abych si ho zlokalizovala, myslím, že tu na nějaký čas přetrvám"
Jakmile to dopoví, tak se vydá na prozkoumání lesa. Aspoň v nejbližším okolí.
Mezitím se Kira začne chystat na cestu do lesa. Musela vstát dřív než rodiče, aby se zbytečně nevyptávali. Bylo by jim podezřelé, že s sebou vleče batoh s jídlem. Napíše jim dopis ve kterém stojí
"šla jsem se podívat po městě, čekejte mě k večeru, vaše Kira"
A jde. Město je klidné. Je časně ráno, takže všichni ještě spí. Zaplaťbánbůh, řekne si. Nechce, aby někdo řekl rodičům kam jde. Určitě by jí nějaký její ctitel pronásledoval a před lesem by ji připomněl, co se tam skrývá a at jde pryč. A jelikož by ho Kira neposlechla, tak by to prostě šel vykdákat jejím rodičům. Uměla si to jasně představit. Její obdivovatelé totiž lezou do zadku, alespon jejím rodičům, když na ní dojem neudělali. Je tu dokonce jeden, který neustále prohlašuje, že si nevezme za ženu nikoho jiného než jí. A to je mu pouhých 18 let.
Ovšem..není divu. Kira je opravdu překrásná dívka. Má dlouhé vlasy světle hnědé barvy a vždy řádně upnuté gumičkou. Oči velké a tmavě zelené. Postavu ženskou. Zkrátka je výjimečnou mezi děvčaty v tomto městě. Hlavně kvůli těm očím.
Jenže ačkoli jí miloval snad každý kluk z města, neměla a ani nejevila o jednoho z nich zájem.
Projde spícím městem, polem a loukou, kde si obvykle hrají malé děti. Konec louky oznamoval, že začátek lesa je přímo tam.
"Tak sem tady"
Řekne si pro sebe, zhluboka se nadechne a vkročí do lesa.
Naara akorát dojde k říčce, kde se potulují osamocené laně...
"ááhh..dneska mám ale štěstí....taková laň mi vydrží na pár dní...budu mít čas si prohlédnout les...aspoň z velké části."
Pomalu se přiblíží k jedné z nich, která je vzdálená od skupiny. Musí jít hlavně pomalu, jinak jí zahlédne jelen a svými mocnými parohy jí ublíží ne-li zabije. Už se na ní chystá skočit. V tom ale uvidí, jak kolem laně pobíhá malý koloušek.
"Sakra! To přece nemohu udělat. Nechci, aby to malé osiřelo. No nic. Vyhlídnu si jinou"
Opodál stojí další laň. Chvilku jí pozoruje, jestli nemá mladý. Nemá. Vyčkává na vhodnou chvíli. Jakmile se oddálí ze stáda, tak po ní skočí. Šikovně se dostane k hrudi a svýma ostýma zubama svou oběť zakousne.
"Tak. Takhle tě to bolelo krátce. At je ti na onom světě lépe"
Naara i přes své lovecké instinkty, nemá ráda, když kvůli ní nějaké zvíře trpí. Aspoň takové zvíře, které jí nic neudělalo. Výčitky svědomí jí netrápí, jen v případě, že svou kořist zabije rychle.
Oddálí se s laní co nejdál od stáda, aby jí ostatní nespatřili. Rozkouskuje oběť tak, aby se jí dobře nesla a vesele si to odkráčí domů.
Kira zatím dojde k místu, kde se rybáři střetly s Naarou. Zná tento les opravdu dobře. Už jako malá se sem chodívala společně s dalšími dětmi hrát. Ona ovšem vždycky zůstávala déle a koukala na to, jak zapadá slunce. A byla by tu déle, mnohem déle, kdyby si pro ní rodiče vždycky nechodily.
Nikde nebyli po té bytosti z vyprávění ani památky. Začne přemýšlet, kde by asi mohla být, ale nic jí nenapadá.
"Kdybych byla zvířetem...ne zvířetem ne...ta bytost určitě nebude zvíře. Kdybych byla člověkem, což jsem, ale není to ani člověk. Tak takhle...Kdybych byla něčím, co uvažuje...aspoň doufám, že uvažuje. Kde bych byla..? Určitě někde, kde by mě jen málokdo hledal. Někde, kde by byl přísun potravy. Jenže, co když ta bytost neví, kde je tady přísun potravy? Bůhví, jak je tady dlouho. Sakra! Je to těžší, než se zdálo.."
Kira si bezradně sedne na okraj potoka, sundá si boty a začne si máčet nohy.
Naara dojde k doupěti. Vleze dovnitř a odloží potravu. Rychle vyleze ven, sedne si na zem a začne přemýšlet.
"Ach jo....co teď budu po zbytek dne dělat..? Vůbec nic mě nenapadá. Průzkum lesa zkončil dřív, než jsem si myslela. Možná bych mohla zajít k potoku. Třeba zde žijí i nějací vlci. Jsou to jediná zvířata, která mi rozumnějí, i když trochu si rozumím i s liškama. A navíc musím stejně k tomu potoku zajít, abych se mohla napít. Což znamená, že budu potřebovat něco, kam si trochu vody naberu, abych ji mohla přenést sem. Sakra! Mám spousta práce. Musím ještě udělat nějaké dříví a trochu víc si zvelebit noru. Je sice jaro, ale podzim začíná klepat na dveře."
Naara si tedy uvědomí, že dnes není čas na odpočinek a nudu. Vyrobí si z kamene nožík. A z kusu dřeva a dalších věcí si vyrobí něco, co připomíná vědro, do kterého si nabere trochu vody z potoka.
"Uff. Konečně to mám hotové, teď hurá k potoku. Po úmorné práci se mohu trochu ochladit a nabrat si trochu té vody"
Rozeběhne se k potoku.
Mezitím se Kira stačila vykoupat v potoce. Po dlouhém přemýšlení ji začalo být vedro a tak se vykoupala. Oblékne se, lehne si do trávy a jen doufá, jestli se tu ta bytost objeví.
Náhle zaslechne zašustění. Rozhlédne se. Nikde nic. Zase si lehne, jenže ten šust ji znepokojil. Raději zůstane ve střehu. Po chvilce ticha uslyší o kousek dál hlasité cáknutí. Okamžitě se zvedne a jde se podívat co to bylo. Jde potichu tak, jak nejlépe svede. Zase cáknutí. Rychle se schová za veliký strom a pozoruje, kdo byl ten, co narušil lesní klid. A v tom ji spatří. Tu bytost. Naaru. Nemůže uvěřit tomu, jaké měla štěstí. Je doslova očarována. Ta bytost se jí zdá jako to nejúžasnější na celém světě.
Naara se nerušeně cáká ve vodě a užívá si chvilky odpočinku. Jenže její ostrý sluch a čuch jsou stále ve střehu. Po dosti krátké chvíli ucití přítomnost kohosi. Dělá jakoby nic, aby si přesně zjistila, kde se pozorovatel nachází. Stačila chvilka nenápadného čenichání kolem sebe a věděla, kde se přítomný nachází.
Kiřina nepozornost a očarovanost jí otupila natolik. Vůbec si neuvědomovala, že by může být viděna, slyšena. Je jí to snad v tuto chvilku jedno.
Naara počká na chvíli, kdy Kira nedává pozor a rychle vyběhne z vody. Než se stačila Kira vzpamatovat, tak už na ní naara vrčí. Kira dostane hrozný strach. Začnou se jí slzy kutálet po tváři. Naara si náhle vzpomene na chvíli, kdy strachy brečela, kvůli tomu zlému lovci. Přestane vrčet, sedne si a kouká na Kiru. Kira se podívá zase na Naaru, sebere veškerou odvahu a řekne.
"N...Neboj se mě...j-já ti n-n-nechci ublížit...."
A klekne si. Natáhne k naaře ruku. Ta okamžitě uskočí, naježí ocas a začne zase vrčet.
"uhm...t-ty mi asi nerozumíš viď..?"
Kira sundá opatrně batoh a začne v něm hrabat. Naara přemýšlí.
"Nezdá se, že mi tenhle člověk chce ublížit....není navíc takový jakého jsem doposud spatřila. Je takový, jemnější, křehčí. A má strach. Měla bych přestat mít strach a měla bych začít komunikovat. Jenže...i já nemůžu jen tak věřit tomuto živočišnému druhu. Jak bych taky po všech těch zkušenostech mohla?"
Naaře v hlavě šrotují různé myšlenky. Bolí jí z toho hlava. Nikdy tolik nepřemýšlela. Kira zatím konečně vytáhla to, co v batohu tak usilovně hledala. Kousek čokolády.
"Tu máš. Vezmi si. Neboj je to opravdu dobré"
Naara opět zavrčí a nevěřícně na Kiru kouká.
"Aha...Ty mi nevěříš viď..? Ukážu ti, co se s tím dělá. Dívej!"
Vezme si kousek čokolády do pusy a sní ji.
"mmmm...Je to opravdu lahodné. Chceš taky..?"
Položí další kousek na zem a pozoruje co se bude dít dál. Naara přestane vrčet. Příblíží se ke kousku čokolády. Očuchá to a záhy čokoládu strčí do pusy.
"Panebože to je superlahodný, delikátní, úplně božsky chutný"
Pomyslí si Naara a váhavě pobídne Kiru k dalšímu kousku.
"Zdá se, že chceš ještě" Usměje se a vytáhne další.
Naara se k ní přiblížuje blíž a blíž, až je nakonec u ní. Začně opatrně očuchávat batoh a nalezne tam i zbytek čokolády. Kira využije situace a pohladí Naaru na konci ocasu. Ta vypískne slastí a překvapením zároven. Podívá se na Kiru. Ta se lekne jejího pohledu a snaží se oddálit. Zapomněla ale na to, že jsou u stromu. Takže je v pasti. Naara se přiblíží až k ní a pobídne jí gestem k dalšímu pohlazení.
"Aha! Tak ty chceš ještě pohladit? Promiň, vypadalo to, jako když mě chceš zakousnout. Škoda jen, že mi nerozumíš"
Povzdechne si Kira.
"Uhm, ale já ti rozumím. Jen jsem si tě nejdřív musela otestovat, abych zjistila, jestli si stejná jako, ti, co ke mě nebyli zrovna milý"
Řekne Naara. Kira je okouzlena. Připadá si jak v pohádce. Hodný vlk a červená karkulka.
"Ty umíš mluvit? Páni! To je úžasné! Nikdy jsem nespatřila někoho jako jsi ty. Jaké je tvé jméno? Kdo jsou tví rodiče a jak si se objevila zde? A co jsi vůbec zač?"
Vyptává se zvědavě Kira
"Nooo...řeknu ti to. Nejdřív potřebuju, ale trochu pomoci. Mám tu čtyři vědra a chci je naplnit vodou. Jenže sama jen na jeden přenos nepoberu. Nechceš mi pomoci?"
Zeptá se Naara.
"Jistě a moc ráda"
Obě společně naplní vědra a Naara pak dovede Kiru k noře, ve které bydlí. Kira jde přímo za Naarou a neustále jí sleduje. Každý její pohyb. Prožívá zvláštní pocity. Pocity nervozity, vzrušení. Takové zvláštní šimrání v žaludku.
"Máš to tu opravdu hezké." Usoudí Kira hned, co dojdou k noře.
Naara poděkuje a položí vědra na rovinu před norou. Kira jí následuje. Pak si obě sednou před noru.
"Takže ty chceš tedy vědět něco o mě..? Dobrá... Povím ti, co tu dělám. Takže začnu tvou první otázkou. Jmenuji se Naara a je mi 18 Let. Narodila jsem se v noře mezi vlčaty, které považuji za své bratry. Má matka byla...to co jsi ty a proto umím mluvit také vaší řečí. Naučila mě vašemu chování. Před pár lety zemřela. Já jsem už neměla žádný důvod být v noře. Bylo načase odejít. Dostala jsem se do velkého prostoru plného zvláštních nor, ve kterých bydlíte a tam mne odchytl jeden z vás a chtěl mě zabít. Tak jsem mu utekla a ocitla se zde."
Naara dopoví svůj příběh. Kira jen poslouchá a hltá každé slovo, které Naara vypustí.
"Tak a teď se zeptám já. Jak se jmenuješ? A tak dále?"
Kira se nadechne "Takže mé jméno je Kira Fujiwara. Je mi 17 let a žiji v místním městěčku. Upřímně můj život není tak pestrý jako ten tvůj Naaro. Až do teď"
Dořekne a mile se usměje.
"Jo a abych neopomenula. Sice nevím, proč ti to tvá matka neřekla, ale náš druh má název. Jsme lidé a ty velké nory jsou domy. A když jich je někde hodně moc pohromadě, říká se tomu město"
Naara kývne, jakože to chápe. "K-kiro? Mám dotaz. Proč se mě....l-l..lidi bojí? A proč se mě nebojíš ty? Jsi přeci taky lidi ne?"
"Heh...v první řadě. Když chceš říct slovo lidi nebo lid v jednotném čísle, řekne se to člověk. Noo..to bysme měly. A ted zpět k tvé otázce. Víš... Když člověk potká něco, co v životě neviděl, tak se toho bojí. A občas ten strach je tak velký, že tím zahubí něco výjimečného. Proč já se nebojím? Asi protože se nemám čeho bát. Nebo snad ano?"
Naara se začne červenat, ale rychle to odežene a řekne
"Takže...Jak se zdá. Né každý č-č-č-člověk musí být nuceně zlý. Dobrá tedy. Kiro! Právě sis získala mou důvěru a tím i mé přátelství. Chceš se stát mojí kamarádkou..?" Podá ji svou ruku.
"Ano! Chci Naaro" Odpoví Kira a podá jí tu svou ruku.
Pěkné, doufám, že bude pokračování, když se to zrovna rozjíždí. ^_^ Jinak Reiko, chci se zeptat jestli se nechystáš udělat i nějaký další díl k YoruSoi.. ^_^