Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Únor 2011

Lavička

27. února 2011 v 11:28 | Julienn |  Shonen ai povídky
Za chyby neručím:-)

Procházel ulicemi provázen šuměním poklidného přelétavého vánku s doznívající rezonancí melodie budíku v uších. Při své toulce po ranní zamrzlé zemi došel až k onomu místu. K obyčejné staré dřevěné lavičce, jež se mu navždy vtiskla do paměti. Vánek na chvíli zesílil a shrnul mu vlasy do očí a když ty neposedné pramínky urovnal zledovatělými téměř nehybnými prsty, spatřil scénu, která v jeho paměti krystalizovala celých deset let. Tady, ano, přesně tady se setkal s Ním, svým někdejším kamarádem a pozdějším druhem, milencem, jeho součástí. Viděl malého kluka, vyhnaného z domova kvůli nějaké malichernosti jako už tolikrát, když jeho otce lapilo pomatení mysli. Měl pleť bílou a křehkou jako porcelán, paže kostnaté a tělo plné rudých šrámů. Po tváři se mu kutálely slzy velké jako hrachy a slané jako moře.

Náhle ho za rameno chytil kluk, o hlavu vyšší s krátkými cedrově hnědými vlasy, tak hubený a přece urozený jako závodní kůň s rodokmenem přes dvě strany. Sklopil na něj smaragdově zelené oči a po chvíli váhání špitl: "Neplač."

Zdálo se, že menší kluk chce zvednout hlavu a podívat se na svého vyrušitele, ale v tom obraz vybledl a ztratil se. Zlatavá zář letního slunce se změnila v sychravou šeď, lavička ztrouchnivěla, její nový lak se na několika místech odloupal, železné části zrezivěly a objevila se na ní vrstvička špíny a dřevomorky. Teď už by těžko posloužila jako dobré místo k sezení. Přesto se od ní nějak nemohl odvrátit. Když se o to pokusil, zachvátil ho pocit, že musí zůstat, že právě ona lavička je cílem, ke kterému musel ve svém bloudění dojít. Proto po chvíli váhání vykročil směrem k ní, hodil na ni svou prázdnou igelitku a sedl si na ni. Ve chvíli mu tělem projela podivná vlna čehosi neznámého. 'Jako Dejavu,' pomyslel si.

"Tak jsi tu zase!"Ozval se mu v hlavě podivně dutý, suchý hlas.

Polekaně se ohlédl po liduprázdním parčíku. Zoufale hledal zdroj slov, ale v jeho dohledu neuvázla ani noha.

"Kdo to byl?"Zeptal se sám sebe.

"Sedíš na mě, holenku."Ozvalo se znovu.

"Co- lavička?! Bože, já už jsem vážně šílený!"Pomyslel si. Už se chtěl zvednout, když k němu hlas promluvil znovu.
"Neodcházej. Dnes je můj poslední den, zítra mě vezou na skládku a dají sem jinou lavičku. Potřebuji se nějak rozloučit, dopřej mi to."

"Ale, tohle přeci není možné, já jsem...jsem blázen, že? Pomátl jsem se!"

"Vzpomínáš si, jak jsi tu tehdy seděl v slzách a ucítil na svém rameni něčí ruku?"

"Ano...tehdy poprvé...poprvé..."Najednou se cítil jako malý kluk. Bez matky, svým otcem nemilovaný. Jedináček a bez přátel. Všichni se ho stranili, možná jím opovrhovali, možná se prostě báli, že by je nakazil svým hlubokým vnitřním strachem, který se mu kupil v očích. Jediný den mu však změnil život. Jediné slovl. Jediný dotyk.

"Znala jsem tvého milého. Možná dokonce víc, než ty. Víš například, že ti už od dvanácti let skládal básně? Celé hodiny na mě proseděl s pohledem upřeným do nebe v téměř katatonickém stavu, potom vytáhl z brašny malý ušmudlaný zápisníček a ohryzanou tužku a psal dokud se nesetmělo. V parných vedrech a úporné zimě. Vím, že to byly milostné básněm protože je občas, snad nevědomky, polohlasně přednášel. Nejspíš si taky představoval, že před ním stojíš. Četl jsi je někdy?

Sklopil oči. "Ne. Nikdy se o nich nezmínil."

"K¨éž by! Byly nádherné! On měl skutečně dar. A hned druhý den, co ti psal jednu z nejdelších a nejhezčích, to mu bylo čtrnáct, jsem tě viděla líbat se tu s tou dívkou. Bylo mi ho tak líto."

Pamatoval si na ni moc dobře. Jmenovala se Jessica. Měla dlouhé lesklé černé vlasy, modré oči a vysokou hrdou štíhlou postavu. Ve čtrnácti letech vypadala nejméně na šestnáct. Byla milována všemi kluky a všemi dívkami tajně nenáviděná. Nikdy nepochopil, proč si vybrala právě jeho, vždyť byl jen tuctový kluk s vášní pro šachy a neskrývaným odporem k tělocviku. V té době se zoufale snažil zapadnout mezi partu kluků a vztah s Jessicou mu velmi pomohl. Najednou s ním byli zadobře i největší 'machři', možná proto, že stejně jako on nechápali, co na něm Jessica vidí a chtěli to zjistit. Možná, že na něm neviděla nic a všechno to bylo jen taková hra na pobavení, zpestření...to nikdy nezjistil.

Rozešla se s ním asi po roce, což byl na ni dost slušný výkon. Všichni kluci po ní jeli a ona dost dobře uvědomovala, že zadaná/nezadaná, udělají pro ni cokoliv. Napíšou úkoly, taháky, poradí při zkoušení, dají jí svůj oběd. Pokaždé, když ji líbal (což se nestávalo příliš často), cítil v kostech odpor. V hloubi duše ji nenáviděl, ale nedokázal se s ní rozejít.

Už tehdy tušil, že ho dívky nějak zvlášť nepřitahují, ale nedokázal si to připustit. Pořád se snažil najít něco hezkého na Jessice nebo na jiné dívce, tajně pročítal tátovy pornočasopisy, ale nepřišlo mu na nich nic vzrušujícího.

"Uběhl téměř rok a už jsem s tebou tu dívku nikdy neviděla. Chodívala sem ale pořád s jinými...Rozešel ses s ní?"

"Ne, to ona se mnou. Jednoho dne prostě přišla ke mě a vedla se za ruku s nějakým svaloušem, nebyl snad ani od nás ze školy. Prohlásila, že už ji to se mnou nebaví, že jsem nudný a že má na lepší. Vyčetla mi první poslední, ale já jen poslouchal a v duchu cítil úlevu, jako kdyby ze mě spadl obrovský balvan. Tehdy si asi myslela, že mi zlomila srdce. Stejně mě v jednom kuse podváděla a mě to bylo už tehdy jedno."

"Víš, že i on si v té době, co jsi chodil s Jessicou, našel dívku? Potakl ji na básnickém kroužku. Taky skládala. Seděli tu a povídali si celé hodiny. Ona v tom byla až po uši, myslela si, že je do ní také zamilovaný, ale pak jí řekl pravdu o tobě. Asi ji to ranilo, ale rozhodla se mu pomáhat. Stali se nejlepšími přáteli. Občas si četli své básně a ona ho přemluvila, aby jí přečtl, co napsal tobě. Tak se jí líbily, že ho začala přemlouvat, aby ti přiznal své city."

Při vzpomínce na něj bylo těžké se ubránit slzám. Krk mu zaplňoval těžký knedlík, končetiny měl jako ocelové konve plné vody.

"Co jsem mu to udělal... On mě miloval...celou tu dobu...i já jeho..."

"Ale nechtěl sis to přiznat."

"Každou...každičkou noc se mi o něm zdálo. Že leží vedle mě, jeho vůně mě obklopuje a jeho krásné jemné vlasy se rozprostírají po mém hrudníku. Ale když jsem otevřel oči, čekal mě jen další šedivý den. Další otcův křik a další nadávky. Další mlácení. Byli jsme přátelé, byli, ale od jisté doby jsem se mu vyhýbal jako čert kříži, protože jsem nedokázal, bál jsem se....jeho vůně, jeho oči, jeho paže, chtěl jsem ho obejmout...pokaždé...obejmout a nepustit. Nemohl jsem ani dýchat, když stál vedle mne. Chtěl jsem s tím bojovat, myslel jsem na dívky z časopisů, na modelky, nic nezabíralo... Představoval jsem si donekonečna, jak spolu utečeme, jak uteču z domova někam pryč, pryč... Ale nenašel jsem na to odvahu, tak jsem se pořád víc a víc nenáviděl..."

"Kdy se to zlomilo?"

"Několik let jsme kolem sebe chodili, až se to ve druháku na gymplu zvrtlo. Mezitím se změnila spousta věcí, doufal jsem, že nepůjde na stejnou školu, alre stalo se a nakonec jsem byl rád. Tak zvláštně rád. Ale většina kluků z našeho jakž takž kolektivu odešlo jinam a nahradili je horší. Nenáviděli mě od prvního dne. Toho malého roztřeseného šachistu, co není dobrý v tělocviku a v létě nosí dlouhé rukávy. Nezameškali jedinou chvilku, aby mě mohli ponížit. Nechtěl jsem, aby se se mnou přátelil. Nechtěl jsem ho dostat do potíží, ale on přišel na to, co mi dělají a chtěl mi pomoct. Pak samozřejmě začali jít i po něm...pak..."

"Řekli jste to?"

"Komu? Učitelům? Těm, kteří dělali, že o ničem neví, i když věděli moc dobře? Jeho rodičům? Táta od nich odešel a máma byla alkoholička. Nebo mému otci? Řekl by, že mi to patří..."Zamyslel se. "A třeba...by měl i pravdu."

"Pořád jsi ještě neřekl, kdy se to zlomilo. "

"Vždyť to víš."

"Ano, vím, ale chci to slyšet od tebe."

"Stalo se to přímo tady-"Rozmáchl se rukama. "Víš, jejich útoky se stále stupňovaly. Jednou mi orazili hlavu o záchodovou mísu a já začal krvácet z čela. Šíleně se mi točila hlava, viděl jsem chvíli dvojitě, chvíli trojitě...chtělo se mi zvracet. Byl jsem zmatený. Ani nevím, jak jsem se dostal až sem."

Ta scéna se mu vynořila v mysli velmi jasně. Prosluněný jarní den. Park plný lidí. A stranou na dřevěné lavičce sedí dva kluci. Jeden ze sebe souká nesouvislé věty, jeho oči jsou skelné, jako kdyby z nich měly každou chvíli vytrysknout slzy, ale on nemá sílu na to, aby brečel. Druhý se mu snaží zastavit krev tekoucí z čela a zároveň ho utěšuje.

"Možná...bychom měli zajít k doktorovi..."

"Ne! Do nemocnice ne, volali by tátovi, chtěli by...."Oči se mu ještě víc zkalí. "Proč mě vlastně měl?! Proč mít děti, když víš, že je nebudeš milovat? Proč mě prostě už dávno nezastřelil? Bylo by to pro něj lepší. Bylo by to pro mě lepší. Bylo by to pro všechny lepší-"

"Takové věci vůbec neříkej! Možná si o sobě myslíš, že jsi bezvýznamný a tv§j život nemá pro nikoho cenu, ale pro mne ano. Pro men ano, protože kdykoliv tě vidím...tak..."Najednou zmlkl.

"Tak?"Ve vzduchu zůstala viset nezodpovězená otázka. A dvě smutné oči. Tak smutrné deprimované oči jako dvě černé studně. A jejich pohled. A zrychlující se tep těžkého srdce. A pach dezinfekce. A krev na řasách. A dvě opuštěné duše. A jeho krásné paže. A lavička. Jeho suché rty se přitiskly na tvé. Ruce, ve kterých stále držel vatu namočenou v dezinfekci tě objaly. A tys věděl, žes mu zcela propadl.

Cítils, jak se ti těžké mokré slzy spouští z očí. Miloval jsi ho, tak mnoc jsi ho miloval a přesto jsi mu ublížil.

"Pamatuješ?"

"Pamatuju, pamatuju! Nechtěljsem...vážně jsem nechtěl. Chvíle s ním byly to nejkrásnější, co jsem zažíval. Scházeli jsme se pak den co den tady na téhle lavičce i u něj doma. Stali se z nás milenci. Ale oni na to přišli. Vyčmuchali nás. Prohlédli přes tenkou celofánovou stěnu, co nás dělila od okolního světa..."

"Tak vy jste dva buzeranti, jó?"Rána. A další. Obraz se mu před očima rozmazal jako tempery ředěné vodou a nakonec se ponořil do úplně tmy.

"Hej, von se nehejbá!"

"Vstávej, ne!"

"Tak vstávej ty buzíku!"

"Teče mu tolik krve..."

"Doprdele! Zdrháme!"

Ty hlasy nemluvily k němu. Kéžby. Někdy si říkal, že měl zemřít taky. Už tolikrát chtěl jít za ním, od té doby uplynuly měsíce, řekl vše policii, násilníci skončili ve vězení, ale on si neustále vše kladl za vinu. Kdyby ho tehdy nepolíbil...Kdyby se ho dál stranil, nic takového by se určitě nestalo... Proto doufal, že jednoho dne přijdou a budou chtít splatit účty. A až se tak stane, bude na ně připraven, ať ukončí jeho život, když on na to nemá dost odvahy.

"Je mi loíto, že tě nemohu utěšit, jsem jen kus dřeva a kovu, nemám city."

"To...nevadí..."Tvář se mu najednou topila v slzách, třásl se a vzlykal jako malý kluk. Jako tehdy.

"Jsem ráda, žes uposlechl mého volání. Jak víš, zítra půjdu do šrotu a tak jsem chtěla udělat ještě jednu poslední věc..."

"Není...není vám nic?"Vzhlédl.

Byl to kluk, co si před chvílí sedl vedle něj. Sedal na tuhle lavičku každý den a psal. Chvíli si myslel, že je to on, že nějak obživl, ale když se mu trochu zostřil zrak, uviděl někoho jiného. Hnědovlasého vyhublého kluka s upřímnýma kaštanovýma očima.

"Promiň, jestli ti vadí, že tu jsem, ale když jsem tě tu takhle viděl, tak...nechtěl bys třeba zajít na čaj?"

Lavička tam dál tiše stála, když dva kluci odcházeli směrem k čajovně. Byla to poslední a nejhezčí věc, kterou kdy udělala.

Chci hledět dolů a cítit za hlavou vítr

4. února 2011 v 23:17 | Keiko |  Novinky
Vy blogeři to nejspíš znáte. Odhlásíte se a najednou BUM! Kde to jsme? Co ten růžový nápis? Co ty frajerské pózy na fotkách "redaktorek"? Aha, krasna.cz. Ne, tohle vážně nebude hate článek, co chce vyvolávat rozhořčení, jen se sakra ptám:,,Maj tam rubriku ´Jak na kluky´", takže kde je rubrika ´Jak na holky´??!!" To je ale přeci diskriminace, Keiko chce taky poradit! Ne vážně, našla jsem server, který řeší problémy (nejen) mladistvých *nad kterými jsem se vážně zasmála*. Skvělé. Není nic lepšího než se anonymně svěřovat cizím lidem se svými problémy, než s tím zajít za kamarádkou. Ale do toho mi stejně nic není, jak ostatní nakládají se svými životy. Mám co dělat s tím svým. Ale pěkně popořádku. Přijdu si takhle hezky ve čtvrtek domů a zjistím, že moje klávesnice je fuč. Táta mi sdělí, že se rozbila a oprava potrvá možná tak měsíc. Místo ní mám starou, které asi třetina tlačítek vůbec nefunguje. Super. Tuhle zprávu píšu z druhého počítače, ale asi tu nikdy dlouho nepobudu, protože sem se pořád dobývá máma a taky je tu vedro, duuhhh... To není všechno. Došla jsem na místo, kdy přemýšlím o smyslu života, někdy ležím v posteli a cítím se...strašně. No, nebudu se tu přeci vypisovat, dát něco na internet pro mě znamená totéž, co vyvěsit to někam na kandelábr, prostě a jednoduše- Keiko tu teď nějakou dobu nečekejte. Je jaksi OUT OF ORDER. Doufám, že to tu Reiko povede dobře za mě a kdybyste někdo chtěl přiložit pomocnou packu povídkou, článečkem, nebo obrázky, budeme jen rády. Můj email je v menu, čas sem něco nahrát bych si už někdy našla.

Loučím se s Vámi

Keiko

lalala
Žijte blaze