Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Březen 2011

Alexandra - Byla jsem mužem

20. března 2011 v 14:03 | Keiko |  Queer knihy
Když mi kamarádka půjčovala tento nenápadný paperback s obrázkem neonově ozářené noční ulice a fotografií ženy na obalu, varovala mě: "Ale je to dost drsný." Zhltla jsem ji za dva dny a dnes se s vámi podělím o svoje dojmy.

Alexandra se narodila jako kluk s duší dívky. Nikdy nepochybovala o tom, že je skutečně holka. A taky se podle toho chovala, za což nejednou utržila pár ran od svého věčně opilého nebiologického otce, který se akorát věčně hádal s její matkou, se kterou si taky nikdy nerozuměla. Proč by, byla to přeci jen "nehoda", nechtěné dítě. Jedinou útěchu nacházela u babičky, která však byla moc naivní a hodná na to, aby zvládla Alexandřinu nezvladatelnou povahu. Už od čtrnácti let si Alexandra podávala ruce s drogami, nakonec jí "rodiče" vykopli z domu a ona si vydělávala krádežemi, později skončila na ulici jako prostitut. Celou dobu se musela vyrovnávat s nenávistí ke svému vlastnímu tělu, celou dobu toužila stát se ženou. Drogy jí ničily, hlavně heroin, díky kterému mohla alespoň na chvíli na všechno zapomenout a ponořit se do všeobjímající lhostejnosti. Kvůli tomu si ale taky několikrát prošla vězením, onemocněla Aids a ublížila i lidem, kterým na ní záleželo...

Knížka "Byla jsem mužem" je otevřená, drsná zpověď jedné transsexuálky, která se celý život hnala za téměř nedosažitelným snem. Je plná emocí jako je bezmoc, touha po lásce i vztek. Nedoporučuji to jako čtení na dobrou noc, ale pokud jste se ještě dostatečně nenasytili knížek o drogách (teď nemyslím všeobjímající brožury, které všehovšudy nenapíšou, jak se takový feťák cítí) nebo chcete zjistit jaký byl život takového transsexuála v Německu kolem osmdesátých let, přečtěte si tuhle zajímavou knížku.

Kratičká

14. března 2011 v 16:22 | Keiko |  Shoujo ai povídky
Pod vlivem písničky Satellite Heart od Anyi Mariny jsem nedokázala odolat a musela jsem napsat tuhle krátkou povídečku, vlastně mám chuť jich nasekat mnohem víc, i když psaní krátkých povídek není zas tak moje parketaX) No nic, mějte se panstvo. Btw, doporučuju si tu písničku přitom pustit, má to úžasnou atmošku.

Pamatovala sis ji jako kdybys ji viděla přímo před sebou. Ano, kdykoliv jsi zavřela oči, ona tam byla. Tak chladná, nedostupná, nebezpečná a přesto zranitelná. Ano, věděla jsi, že tam někde pod drsnou skořápkou, pod obláčky cigaretového dýmu, pod zápachem vodky se skrývá malá holčička, vyděšená věcmi, které vidí kolem sebe natolik, že se musela přestrojit za velkou dámu, která ani nemrkne okem, když jí po ruce přejíždí parní válec. Chtěla jsi natáhnout ruku a utěšit tu holčičku ve svém náručí. Milovat ji. Ano, milovat ji tak moc, až by se vám oběma podlomila kolena, až byste se rozpadly na tisíce střepů z láhve od vodky, vypařily byste se jako dým a vznesly se do svého vlastního vesmíru, který s tebou smí sdílet jen ona. Tolik sis to přála, až to bolelo. Bolelo tě dívat se, jak se ničí, jak samovolně naráží na stěny a kope kolem sebe, kdykoliv se snažíš podat jí pomocnou ruku. Ničilo tě to a sžíralo jako louh. Palčivý, hrozný pocit v žaludku. Motýlci ti v břiše těžkli, kdykoliv jsi jí viděla. Tak ses jí musela vyhýbat, ale to tě ničilo ještě víc. Nevěděla jsi, co máš dělat.

A pak přišla ona osudná noc. Našla jsi jí na schodech, její oči se proměnily ve dvě velké černé svíce, jaké se snad zapalují při Sabatu. Zářily do tmy jako oči kočky a jejich plamínky přeskakovaly sem a tam, jak se zalévaly pramínky moří. Pak na tebe pohlédla a ty jsi místo plamínků uviděla dvě kameje a v těch kamejích, v každé z nich byla podobizna malé vyděšené holčičky. A pak, ani nevíš jak, její rty si tě našly a přisály se k tobě jako když motýl saje z květiny. Seděly jste dlouho na studených dlaždičkách, přišlo ti to jako nekonečná, blažená věčnost. Hlava se ti točila tolik, žes nevěděla, kde ji máš, je pořád tady, nebo se vznáší v oblacích, nebo žhne v horoucím pekle, kde ji mám hledat? A pak malá holčička zmizela a objevil se místo ní démon. A tys dostala strach a utíkala pryč, pryč, daleko od ní. Přes závoj slz jsi skoro neviděla na cestu a nakonec jsi skončila někde v neznámých končinách, objímala jsi strom v ochromující křeči a než ses vzpamatovala a vrátila se na místo, z kterého jsi utekla, byla pryč. Navždy.

Život jednoho introverta

1. března 2011 v 14:11 | Keiko Julienn |  Novinky
Asi to nebude moc souviset s blogem, ani se shoujo ai, ani s anime ne, dokonce ani s lesbičkami ne...XD Keiko-chan je nemocná. Už několik dní. Popravdě si myslí, že má spavou nemoc, protože prospala půlku soboty a neděle a vůbec netuší, jak je možné, že dokázala přepsat na blog celou jednu povídku, ale což. Dnes jsem měla jít na praxi, ale už cestou tam bych si nejradši lehla na zem a umřela. Když jsem tam došla, jenom jsem vyžblebtala, že jdu k doktorce. Jenže doktorka samozřejmě nikde. Na dveřích velký nápis MALUJEME a pod tím, že zaskakuje nějaká doktorka, kterou vůbec neznám a nevím, kde ji mám nalézt. Chtěla jsem se podívat dovnitř, jestli ji nenaleznu tam, ale to se kolem mne protáhl vysoký mladík a povídá: ,,Tady se pracuje, PANÍ!" Podívala jsem se na něj svýma krví podlitýma očima a doufala jsem, že z toho bude mít psychické následky po celý zbytek života (ano, opravdu jsem vypadala jako zombie, co právě vylezla z hrobu). Zbytek cesty jsem přemýšlela, jestli vážně vypadám tak staře. A koupila jsem si zapalovač. Původně jsem si ho chtěla koupit v non stopu, ale zjistila jsem, že non stop není otevřen non stop, protože tam se taky rozhodli MALOVAT (že by se spiklili všichni malíři našeho města?). Tak jsem zavítala do trafiky. Možná, že by mi prodali i cigarety, když vypadám tak staře, ale neriskovala jsem to. Doma jsem se pokochala zapalovačem a upadla znovu do zimního spánku. A teď jsem tady a je mi blbě, ale ne zas tak blbě, abych napsala tento naprosto k ničemu článek. Odpusťte člověku, co má horečku a už ho nebaví ležet v posteli;-)

páčko
Vaše Keiko