close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Lilli=♥

6. července 2011 v 22:09 | Keiko-chan |  Vaše povídky
Tak do kotle nám přibyl další odvážlivec! *Muuhuehehehe* (pokus o ďábelský smích). Tentokrát jím je autorka Lili. Děkujeme mockrát!:-)

Jdu hloučkem davu, znuděné tváře nevnímám. Cesta je ušlapaná tolika těžkými kroky, posetá tolika flusanci a žvýkačkami, které tu společně s kouskem svého ega zanechali beznadějné existence. Veškerou tuhle špínu podtrhávají rudé lodičky. Které kráčí nesebejistou chůzí sem a tam. Jejich majitelka v kožené bundičce a minisukní vyhlíží svou kořist s pohledem hyeny. Chtěla bych odsud pryč, přič od vzduchu kořeněným továrenským plynem, pryč od arogance a sebestřednosti.

Stavím si v sobě robůstní bariéry, které buď přelezu, nebo z nich spadnu a skončím s tímhle vším. Pokusím se, na to zapomenou a zapálím si už pátou cigaretu hned po ránu. Kouř se mi dostává do hlavy a tlumí nesrozumitelné věty davu. Maličké kapičky deště mi skvrní kabát, jako střelné rány. Ale mají opačný účinek, uvolňují ze mě napětí. Kroky se odlehčily a neviditelná zátěž z beder spadla. Malé kapky se mění po pěti minutách z euforie v lijavec. Tvoří se šedavé kaluže, které přeskakuji. Honem, honem. Něco ve mně mi říká, že se mám schovat než se promočím na kost. Malý přístřešek nedaleko dětského hřiště byl dokonalým útočištěm na přečkání. Cestou k němu se mi boty promáčely od studené trávy a já pocítila, jak mi po zádech přeběhl mráz.
Pod stříškou sem konečně v bezpečí. Sundavám si kapuci a prsty rozčesávám, promočené vlasy.

"Ty ale vypadáš ".

Ozval se za mnou slabí holčičí hlas. Rychle jsem se otočila a za mnou stála holka v mém věku. Mlčky jsem se na ní podívala. Nikdy bych to do sebe neřekla, ale musela jsem si sama pro sebe říct, že je nádherná. Vlnité černé sametové vlasy jí sahaly po ramena. Bílou tvář jí zdobily rudé rty a zelené kočičí oči. Nebyla vůbec nalíčená, ale přesto byla tak krásná.

Asi po minutě mi došlo, že na ní doslova zírám. Chtěla jsem to rychle napravit nějakou vhodnou větou, ale nic mě nenapadalo.

"Ehm, promiň, ale jen máš rozmazanou řasenku "

Přišla ke mně blíž a svou malou rukou mi začala otírat černé flíčky pod očima. Byla jsem prochladlá, ale její teplé dotyky mi pomalu zahřívali tělo i duši.

Vedle ní jsem vypadala jako šašek. Ale něco mi říkalo, že ona to tak nevnímá.

Sjela mi po tváři a já jsem se ponořila do těch krásných očí. Do těch očí, ve kterých nebyla skrytá žádná žárlivost, vztek ani nenávist. A všechny ty lidské vlastnosti, které mě tolik ničí. Byli tak upřímné a laskavé možná i trochu zamilované. To mě ale vyděsilo. Rychle jsem pohledem uhnula a podala jí ruku se slovy.

"No já jsem Hanka"

"Já Lili"

To jméno na ní sedělo, bylo stejně křehké jako ona sama. Lili, když se to vysloví, vybavím si květinu ve všech odstínech červeně. Po rudou až červánkově růžovou. Lili, to je květina s vůní jara, ve které cítím nejistotu svádějících se milenců na rozkvetlé louce. Lili, to je na poslech tak krásné jméno, jako když slyším zvonkohru hrát po dlouhé zimě.
Lili, stojí přede mnou.

"Ehm to je pěkné jméno. Hodí se k tobě je tak…. "
"No tak hezké"

Proč jsem řekla to hrozné slovo každodennosti?

Je to samé jako kdybych řekla, že je obyčejné! Dokázala bych pro to jméno napsat báseň a já řeknu, že je jen hezké. Překvapivě jí moje neoriginální pochvala rozveselila.(Usmála se možná i pro mě.)

"Smím, se kouknou? "

Ukázala jsem na hnědé desky, které svírala v ruce jak nejdražší poklad.
"Ano, koukni se, snad se ti něco bude i líbit"
"Dělala jsem skici dětí na hřišti, jsou ještě tak nevinné a nezkažené. "
"Stejně jako ty."

Vyklouzlo mi to z pusy, aniž bych o tom věděla. Tentokrát se mi to ale povedlo zakrýt.
Otevřela jsem hnědé desky svázané bílou krajkou.
"Dokonalé "

Postupně jsem listovala deníkem a každý z obrázků měla svou historii.

Lili se mi opřela o rameno a začala vyprávět o obrázkách tím něžným hlasem. Její vlasy se mě přitom lehce dotýkaly a šimraly mě. Pocítila jsem svůdnou vůni plnou nevinnosti jak z bílé růže.
Byla jsem uvolněná a nechtěla jsem, aby přestala mluvit. Každé její slovo mě pohladilo. Vytrácely se ze mě všechny křivdy, urážky a posměchy co na mě za posledních šestnáct let lidé házeli. Byla jsem tak šťastná jen z její přítomnosti.

Přála jsem si, aby se ke mně přitulila a já společně s ní mohla vnímat vítr, slunce, déšť a vše co jsem doposud neviděla. Už přestalo pršet, ale záměrně jsem jí to neřekla. Seděla jsem vedle ní a užívala si ten jedinečný okamžik.

Vždy mi řekla, proč to malovala a pak jsme se tomu obě zasmáli a koukli se na sebe. Už jsem to nevydržela a zůstala se na ní koukat nevnímajíc portréty na papíře se světem kolem mě. Oplatila mi dlouhý pohled. Po zádech mi znovu přeběhl mráz, i když už nepršelo. Jediným důkazem po velkém dešti byly jen zbylé kapičky na hrudi a ramenou od mokrých konečků vlasů. Naklonila jsem se k ní blíž a doufala, že to co jsem pocítila v uplynulé chvíli, bude vzájemné.. Když jsme u sebe byly až na dotek přizavřela jsem oči a přiložila své rty k jejím. Oplácela mi sladké polibky a jemně se mě přitom dotýkala. Seděli jsme tam spolu pod stříškou mimo okolní svět. V chladné trávě kolem nás se třpytily perly deště. Slunce vyhrálo svůj boj se šedavými mraky a vzduch měl téměř hmatatelnou chuť jara. Nevěděla jsem o ní nic, ale přesto se mi třepaly ruce, měla jsem mráz v zádech a v břiše mi poletovali motýlci.

Zamilovala jsem si Lili.
Zamilovala jsem si růži.
Zamilovala, jsem si vůni.
Zamilovala, jsem si okamžik štěstí.
Zamilovala, jsem si tebe.

Autorka: Lili
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama