close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Povídka

6. července 2011 v 17:48 | Keiko-chan |  Vaše povídky
Tak konečně se našel odvážlivec, který mi poslal povídku k uveřejnění! Děkuji moc autorce (/wˆ), tvůj email mě moc potěšil:-)

Jména postav z této povídky jsou vymyšlená, z mých osobních důvodů. Je to moje první a asi i poslední povídka… Je z části reálná, a z části domyšlená. Snad se bude líbit, a pochopíte co cítím.

Já, 12ti letá holka. Ona.. 36ti letá učitelka. Ona… Ta, která je mým vzorem, Ta, kterou miluji. Co na ní miluji? Vše, Její krásnou postavu, Její příjemný hlas, Její povahu, Její vůni, ty vlasy, které Jí padají na ramena….

Ale teď se vrátíme na začátek, kdy jsem Ji potkala.
"Cože, novou angličtinářku? Proč, ta doteď byla dobrá…" Prohlásila jsem na truc. Pak ale vešla do dveří, měla fialový svetřík a tmavé třičtvrťáky. Pamatuju si, že když si všimla, že se na Ní dívám, usmála se. Řekla nám své jméno, a chtěla, aby jsme se taky představili. Byla řada na mně, ale já nevnímala, byla jsem pořád mimo z toho jak se na mě usmála.
Během těch 2 let, co nás učila jsme Ji všichni měli rádi (více nebo méně.. Já více..) a Ona nás. Byl den vysvědčení a já jí nesla květinu. Když mě uviděla usmála se "Ahoj Sarah, copak?" s koktáním jsem Jí předala kytku a Ona jakoby nic takového nečekala. Nedostávala totiž kytky, protože neměla vlastní třídu. Poděkovala mi a chytla mě za ruku a přála mi krásné prázdniny. Rozpačitě jsem poděkovala a radši už šla. Zase to bolí…. Vždy když od Ní odcházím, bolí to, vždy když na Ni myslím, bolí to, když Jí třeba 2 dny po sobě nevidím, bolí to tolik, když člověka kterého milujete vidíte jen hloupé 3 hodiny v týdnu… Na tu bolest jsem už zvyklá, cítím ji už přes 2 roky..

"… A zbytek třídy, který jsem nejmenovala, bude mít i letos na Angličtinu paní učitelku Trnadovou." "Jo!" řekla jsem si v duchu, a dost se mi ulevilo.. Na hodině nám potom řekla, že letos nám přibude jedna hodina s Ní. "hmm… úspěch", řekla jsem si. O pár týdnů později přišla, a v rukách měla nějaké papíry, jak jsme se potom dozvěděli, byly to přihlášky na týdenní zájezd do Anglie. "Tak měl by někdo zájem?" Má ruka vylítla nahoru. Už před rokem, kdy se zájezd pořádal ( a Ona jezdí jako doprovod, ani nevíte, jak mě to tehdy bolelo) jsme se s taťkou dohodli, že příští rok pojedu. Donesla ke mně papír a když odcházela dát další, ovanula mě Její vůně.

"Máš opravdu všechno? Oblečení, pas, peníze, kosmetiku?" "Joo mami, kontrolovala sem to už 2x. Neboj." "Tak jdem." Řekl taťka, měl mě odvézt před školu, kde byl sraz. Rozloučila jsem se teda s mamkou a bráchou a šli jsme. "Tak mi na ni dejte pozor." Zasmál se taťka. " Nemusíte se bát." Řekla a chytla mě kolem ramen, naštěstí si nevšimla jak rudnu. "Tak páá!" volala jsem ještě za taťkou. Čekala nás dlouhá cesta, cesta, na jejímž konci je můj sen…

Večerní Londýn, sedím a pozoruji krajinu. Uslyším za sebou kroky. Sedne si vedle mě, a chytne mě. Byla jsem šťastná… " Hej, Sarah, vstávej, už jsme skoro tu." "Uuh.. Co?" Vzbudila mě. "Už jsme skoro v Londýně!" usmála se a odešla probudit ostatní. Stopla jsem písničku od Robbieho Williamse, která právě dohrávala, a začala jsem si schovávat věci do batohu.

Stálo tam 9 lidí, 9 odlišných lidí, měli jsme být rozděleni do anglických rodin po 3, ale nás bylo 26 včetně Jí. Cože?? Moment, jakto, že já jediná nebyla k nikomu přiřazena?! "P-paní učitelko, jakto, že já nejsem zařazena k nikomu z ostatních?" "No, nějak jsme to špatně vypočetli a ty budeš muset bydlet se mnou. Támhle u té paní, nevypadá to tak zle, co myslíš?" smála se. Tak já budu bydlet s Ní!!! Měla jsem obrovskou radost. "Jo.. Bude to fajn."
Byly jsme tu. Bydlely jsme v malém typickém domku s hezkým výhledem. Nechala na mě, abych zjistila, kde budeme spát, udělala to naschvál, abych se rozmluvila. Pousmála jsem se. … " Tak tedy, náš pokoj je napravo, kousek od kuchyně." Vešly jsme dovnitř. Pokoj byl fajn, naproti dveřím bylo okno a pod ním 1 postel. Druhá byla u levé zdi a naproti byla velká skříň. Byl tu ještě stůl se 2 židlemi. Vymalován byl světle zelenou a na podlaze byl béžový koberec. "Tak si vyber postel." Řekla. Otočila jsem se na Ni "No.. tak tu pod oknem." Vybalily jsme se a šly na určené místo setkání, kde se máme domluvit na další den. " Takže, zítra je na plánu návštěva Stonehenge. Dnes se už vraťte do rodin, musíte být unaveni po té dlouhé cestě. Tak tedy nashle zítra." Vracely jsme se a bylo trapné ticho… "Tak co, jsi ráda, že jsi tu?" "Šťastnější, než kdy jindy.." odpověděla jsem. Obě jsme se s úsměvem vrátily do domu. Já šla rovnou do sprchy a vrátila jsem se v pyžamu do pokoje. Lehla jsem si do postele, když v tom přišla Ona a na sobě měla jen ručník. "Aaah, pardon..!!" otočila jsem se rychle a už zase jsem rudla. "He? To nic, už se můžeš zase otočit." Měla na sobě košilku. Je krásná. Lehla si a řekla dobrou noc, já taky. Neusla jsem. Když jsem si všimla že už spí šla, jsem Ji pozorovat. Vypadá jak spící anděl.. Je prostě úžasná, a já Ji tolik miluju, Ona se to nikdy nedozví. " Sakra!!" zanadávala jsem si v duchu. Proč? Proč jsem se musela zamilovat zrovna do Ní?! Musím se smát nad tím jak jsem hloupá! Vždyť Ona má manžela, dceru, a je mezi námi rozdíl 24 let!! Hůř už to dopadnout nemohlo. S bolestí a se slzami v očích jsem usla.

Seděla jsem na okně se sluchátkama v uších a poslouchala uklidňující hudbu od Enyi. Měla jsem na sobě mikinu. "Ty nespíš?" řekla, když se vyhrabala z pod 2 péřových peřin. " a jakto, že mám i tvou peřinu?" vyndala jsem sluchátka z uší a řekla "Noo, nad ránem když sem se vzbudila, tak jste se klepala, tak sem na Vás dala svou peřinu." "Aha.. Díky." Poprvé byla v rozpacích dřív než já. Usmála jsem se. Odešla do koupelny. Zhruba za hodinu jsme odcházely směr místo setkání.
Během doby výletu, jsem se snažila si s Ní povídat, vyptávat se, prostě Jí být nablízku. Ale nás bylo 25 a Ona 1… Ty dny plynuly rychleji než bych si přála.. Byl tu poslední den…
Ten výhled z okna je kouzelný. Každé ráno jsem vstávala dřív a sedávala v okně. Dnes se i Ona vzbudila dřív. Sedla si vedle mě a opřela se o mě. " Ten výhled je krásný co?" "Mmmm…." Odpověděla jsem a usmívala jsem se. "Pamatuju když já jsem tohle poprvé viděla, taky mě to uchvátilo." Řekla. Stiskla jsem Jí ruku a řekla "Děkuji." Nevěděla sice za co, ale taky se usmála. Děkovala jsem Jí, za tu dobu co jsem s Ní byla….

"Takže dnes na závěr máme na plánu prohlídku Londýna + závěrečné dokupování suvenýrů." Londýn je krásné město, Londýn je můj sen. "Kam jdeme teď ?" Zeptala se jedna holka ze skupiny. "Na Tower Bridge." Odpověděla.

Stála jsem na Tower Bridge a dívala se na tmavou hladinu Temže, připomínající sklo… Skočím.. Stála jsem u okraje a pomalu se nakláněla dolů. "Saraaaaaaaah!" někdo mě vší silou povalil na zem. Aha, tak přece si všimli, že jeden chybí. Při odchodu z Toweru jsem se schovala do davu lidí, a doufala, že si toho nikdo nevšimne, a vážně že ne, jeden z dozorů se přepočítal. Řekla jsem jen "Nechte mě." Ten kdo mě povalil byla Ona. "Co to děláš?! Jak vůbec můžeš *rozvzlykala se* Jak můžeš utéct, a chtít skočit!" ležela jsem tam pod Ní a dívala se Jí do očí. "To proto…" sbírala jsem každý kousíček své odvahy, Jí to říct.. "..že Vás miluji. Dlouho. Nevíte jaká je to bolest, teď tady, byla jsem šťastná, a chtěla tak i skončit…" Stisk povolil. Vymanila jsem se z pod Ní ač to bylo jakkoli příjemné. Vstala jsem, ale Ona mě chytla za ruku. "Nedělej to." Teď už brečela. Pohled na Ní mě ničil. Spadla jsem na kolena a rozbrečela se jak malé děcko. "Omlouvám se, ale já to říct musela…" přiklekla ke mně a objala mě. Objala mě a nepouštěla.
Začíná pršet……

Autor: (/wˆ)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jasterica jasterica | 8. července 2011 v 0:01 | Reagovat

Veľmi zaujímavé.

2 Futachi J Futachi J | 13. července 2011 v 21:22 | Reagovat

Pěkné. Hádám, že něco podobného si prožila většina z nás.
Cítím z toho možná až příliš smutku, něco jako dopředu prohraný souboj? Ale to nemusí být pravda, věci se mění. Není třeba skákat z mostu, protože mnohem lepší události ještě čekají. Vždy.
A určitě někdy, snad za pár let, zkus napsat další povídku. Možná překvapíš sama sebe.
Děkuji, donutilo mne to k zamyšlení.

3 (/w^) (/w^) | 18. července 2011 v 9:41 | Reagovat

Děkuji, vážím si vašich názorů. Je to možná trochu smutné, psala jsem to jak to cítím...

4 Gary Gary | 13. prosince 2011 v 19:32 | Reagovat

Piš víc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama