Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Leden 2012

Poslední sluneční západ

31. ledna 2012 v 11:33 | Keiko |  Vaše povídky
Děkuji Feelus, že se s námi podělila o svou krásnou povídku:)
Autorka povídky: Feelus

Zase to byl den na nic, stejně jako všechny předtím. Opět minimálně deset minut vedla hlasitý monolog o úžasném a překrásném Troyovi. A já jsem jen zase tiše stála opřená o skříňku, poslouchajíc ta ubíjející slova. Kdyby tak věděla…
Jen abyste byli v obraze- Ariana byla a stále i je má nejlepší kamarádka již od školky, jsme jako dvě sestry. Problém je, že poslední dva roky jí mám ráda víc, než je zdrávo. Pravdou je, že ji miluji… Pár měsíců zpátky jsem se odhodlala jí to říct, když se mi svěřila, že se jí líbí nějaká holka, ale neřekla jaká. Vnímala jsem to jako malou naději, že by mé city pochopila. Chystala jsem se jí to říct, ale ona najednou začala o Troyovi. Všechno ve mně udělalo *KŘACH* a zřítilo se jako domeček z karet. Bude to už rok zpátky, co jsem jí o sobě přestala všechno říkat. Ona si myslí, že ví vše, že mě zná, přitom neví nic. Myslím, že v tuto chvíli je pro ni nevědomost nejlepší. Asi by nebyla ráda, kdyby se dozvěděla, že mám zjizvené předloktí po prvním roce, co jsem se s tím nemohla jen tak snadno smířit…

"Posloucháš mě vůbec?" dloubla do mě Ariana loktem, všechny myšlenky se mi samozřejmě hned rozutekly do jednotlivých koutů hlavy.
"Hm…" zabručela jsem mrzutě. Opravdu nemám chuť poslouchat další otázky, co si o Troyovi myslím. Jestli se mě na to zeptá, řeknu jí narovinu, že je to nafoukaný debil.
"Co ti je?"
"Nic."
"Poslední dobou se chováš divně."
"Hm…"
"Tak a dost!" práskla s dvířky od skříňky a zabořila do mě prst. Jen jsem se na ní nechápavě zadívala, ale pak jsem se otočila a rozešla k naší koleji.
"Slečno Lucy Lockwoodová okamžitě stůjte!" křikla, chytíc mě za zápěstí.
"Co?!" vyškubla jsem se jí.
"Chci vědět, co ti je. Myslíš, že jsem slepá? Že nevidím, že tě něco trápí, a to už pěknou dobu?" dala si ruce v bok.
"Když jsi tak skvělá, pak jistě víš, i kvůli komu to je a co mi vůbec je!" odsekla jsem. Nepotřebuji slyšet jejím odmítnutí zrovna dnes. Tedy oprava- nepotřebuji ho slyšet vůbec! A vlastně nechci, aby mě kvůli něčemu takovému zavrhla. Sklopila jsem pohled.
"Je toho tolik, co nevíš, Arin…" zašeptala jsem, věnovala jí poslední zatrápený pohled do očí, a rozešla se na pokoj. Překvapivě mě nezadržela. Asi bych za to měla být ráda… Kolej byla naštěstí jen kousek od skříněk. Odemkla jsem dveře, vplazila se dovnitř a zabouchla. Konečně chvilka samoty, soukromí a ticha. Tak, jak jsem byla, v kalhotách, korzetu a mikině, jsem se rozplácla na postel. Dva týdny zaslouženého volna a nicnedělání. Zavřela jsem spokojeně oči a pomalu začala usínat. Dneska byl opravdu těžký den…

***

"Vstávej!" někdo mě lehce propleskl. Ospale jsem otevřela oči a zívla. Pusu jsem rovnou nechala otevřenou do širokého 'O'. Ariana mi seděla na břiše a tak nějak divně se dívala. Dobře, ne divně, ale naštvaně. No, každopádně mám teď srdce až někde v krku. Jsem docela ráda, že se nečervenám skoro nikdy.
"Co je?" zeptala jsem se otráveně s, do určité míry hraným, překvapením.
"Řekni mi to." Pronesla a probodla mě pohledem.
"Řekni co?" vykulila na ní oči.
"Proč!" sevřela mi předloktí, za které mě držela. Divný, až do teď jsem si toho nevšimla. Moment, předloktí?! Levé předloktí?!… Ale ne…
"Proto." Odsekla jsem a odvrátila od ní pohled.
"A důvod?"
"Není zajímavý."
"To není pravda!" propleskla mě, ale já se ani neobtěžovala zakrýt si tvář dlaní, jednoduše jsem jen koukala do zdi, abych se jí nemusela dívat do očí. "Kvůli čemu?"
"…"
"Dobrá, kvůli komu?"
"…"
"Jak dlouho?"
"…"
Pustila mi předloktí a místo toho jemně sevřela mezi prsty mou bradu. Lehce mi otočila hlavu k ní. "Naposledy se ptám, proč." Zašeptala. Prsty druhé ruky mi přejela k vrchnímu okraji korzetu.
"Proto. Je jedno, kvůli komu, kvůli čemu a jak dlouho." Odsekla jsem a chtěla opět hlavu otočit jinam, ale ona mi to nedovolila. Pevně mi sevřela bradu a natočila ji tak, abych musela hledět do jejich pomněnkově modrých očí.
"Mě to ale jedno není!"
"Ale ano, je! Za dva roky jsi nebyla schopná si toho všimnout, nezajímala ses, vůbec jsi neviděla, že se ti měním před očima a to's mě vídala každý den! Tak mi teď netvrď, že tě zajímám, sakra, není to pravda!" vytrhla jsem jí ze sevření, sedla si na postel, takže ze mě Ariana sklouzla. Po tvářích mi začaly stékat slzy. "Vůbec ničeho sis nevšimla! Nevrtalo ti hlavou, proč v létě nosím dlouhý rukáv, nechodím do bazénů, nejsem tak veselá, vůbec ses nezajímala. To bylo pořád jenom Troy, Troy, Troy, TROY!!!" poslední slovo jsem už opravdu zakřičela. Zvedla jsem se z postele, rychle si oblékla mikinu a přešla ke dveřím. "Nezkoušej mě hledat, stejně nenajdeš. Buď si s Troyem, já budu zase se svými problémy." Práskla jsem dveřmi.

***

Překročila jsem strom, ležící přes cestu, a šla dál. Věděla jsem přesně, kam jdu- ke starému mostu. Poslední dva roky tam chodím přemýšlet, uklidňuje mě to tam. Je to takový starý středověký most, polorozpadlý, takže o něm nejspíš nikdo neví. Pod ním je asi desetimetrová strž a kolem ani jeden strom, takže mám vlastně i krásný výhled na celé okolí našeho města. Hlavně, tam mě nikdo nenajde, ani kdyby někdo takový, kdo by mě hledal, byl. I když málokdy jsem došla až k samotnému mostu. Cesta tam totiž vedla opuštěnou vesnicí, asi o třech polorozpadlých domech porostlých mechem, kolem nichž se rozkládal lesík. Z tohoto místa mi vždy běhal mráz po zádech. Je docela smutné dívat se na pozůstatky něčeho, čemu kdysi někdo říkal domov. Na chvilku jsem se zastavila. Jako vždy mi pohled sjel na malý náhrobek, ležící vedle domu, ze kterého zbyly jen rezavé panty ode dveří a jedna jediná zeď. Bylo na něm napsáno "Směj se, má prázdná duše, prosím.". Tahle věta, jakoby poslední dobou byla tím, o co prosím, potřebuji, aby se má duše, má prázdná duše, opět smála.
Otočila jsem se směrem, kterým jsem přišla. Musela jsem se usmát. I odsud bylo vidět k západu, kam slunce právě směřovalo. Zdá se, že dnes a pro vždy zakotvím zde, nepůjdu až k mostu, tady je také hezky vidět na můj poslední západ slunce zde. Posadila jsem se vedle náhrobku, pažemi si k sobě přitáhla kolena a položila na ně bradu. Slunce, obklopené červánky, pomalu zapadalo za obzor. Najednou byla celá obloha červená, někde oranžová a žlutá. Potěšeně jsem se usmála. Alespoň tohle byl můj kousek štěstí, u kterého jsem věděla, že přichází vždy každý večer, den za dnem.
"Víš, Amy, najednou si říkám, proč to vůbec dělám," podívala jsem se na náhrobek. Nevím, kdo pod ním leží, ani zda je to dívka, či kluk, ale prostě jsem tomu dala jméno Amy. Nakonec jsem pohled opět přetočila zpátky ke slunci.
"Jestli mi to za to vůbec stojí, ničit se kvůli lásce. Když o tom tak přemýšlím, ty's prožívala něco podobného, že ano? Také jsi byla smutná, uvnitř smutná, a nikomu jsi to neřekla. A chodila jsi sem, na toto místo, kde teď sedím já, dívala ses tady na západ slunce, tak jako já. Že ano?" na chvilku jsem mlčela, jako kdybych čekala, že přeci jen hrob promluví, ale jak by mohl. Opřela jsem se o náhrobek bokem, jako bych se opírala o nějakou kamarádku.
"Brzy tě opustím, odjíždím odsud. Asi bych už dál nesnesla všechnu tu tíhu okolí, ten smutek a bolest, když slyším Arianina slova o Troyovi. Pojedu někam daleko odsud, někam, kde nikoho neznám a kde nikdo nezná mě. Začnu úplně od začátku. Na lásku se přeci dá zapomenout, nechat ji ze sebe vyprchat." Pokrčila jsem rameny. Ach jo, někdy si opravdu přeji, aby Amy nebyla jen kus kamene…
Někdo ke mně zezadu přistoupil a položil mi ruce na ramena. Mírně jsem se ohlédla, když jsem ale uviděla drobnou ruku, svírající jedno z mých ramen, s prstýnkem se vzorem kříže, narovnala jsem hlavu zase zpátky. Nevěděla jsem, že to tady Ariana zná… Vědět to, tak sem nejdu. Ale možná dobře, že to slyšela, že jí to nebudu muset později říkat.
"Takže odjedeš…?" prolomila Ariana ticho po pár dalších minutách. Jen jsem přikývla.
"To už se mnou nechceš být?"
Zakroutila jsem hlavou: "Máš přeci Troye, mě tady už není zapotřebí. Kamarádi jsou všude, najdeš si za mě náhradu. A já se nechci trápit napořád, Arin."
Pevněji mi sevřela ramena, jakoby se bála, že jí hned teď uteču.
"Já už s ním nejsem. Přesněji- nikdy jsem ho nedokázala milovat. Stále mám nade vše ráda tu holku, o které jsem ti kdysi vyprávěla, ale nedopověděla jsem to." Když jsem její slova okomentovala mlčením, pokračovala:
"Ta holka jsi ty." Dopověděla. Ve mně hrklo, najednou se mi zastavil dech a myšlenky vytratily. Takže to všechno bylo zbytečné? Všechny ty probrečené noci, ty jizvy na předloktí a duši? Stačilo se prostě jen vrátit k jednomu mizernému vyprávění?
"Hm…"
Cítila jsem, jak znervózněla, když jsem řekla jen tohle. Klekla si za mnou a objala mě kolem krku. Přitiskla svou tvář k té mé. Zavřela jsem oči a nějak podvědomě jsem si tuto chvíli začala vychutnávat.
"Věř mi, prosím." Hlesla. Dlaní jsem jí pohladila po tváři.
"Já ti věřím…" pronesla jsem.
"A zůstaneš se mnou?" pípla o několik minut později s malou jiskřičkou naděje v hlase. Odpověď mi chvilku trvala. Jak mohu vědět, že to teď neříká jen proto, aby mě přinutila zůstat? Aby si mě k sobě zase mohla jen připoutat a pak se dál vesele tahat s Troyem? Ale zase, co když to myslí opravdu vážně?
"Já… zůstanu tu tak dlouho, jak budeš chtít." Odpověděla jsem.
"V tom případě se mnou zůstaň napořád. A s tímhle," sjela mi rukou k levému předloktí, "S tím něco provedeme, nedovolím ti se trápit kvůli mně, už k tomu není důvod. Teď budeš šťastná, jak sis to přála…"
S úsměvem jsem jen tiše přikývla. Ariana mě objala zezadu kolem pasu a hlavu mi položila na rameno. Slunce již téměř zapadlo a červánky vymizely. Zvláštní, jak se může člověku najednou změnit život. Původně jsem sem šla se podívat na můj poslední západ slunce tady, ale teď myslím, že to byl první západ v nové kapitole mého života…


Neznámá

30. ledna 2012 v 23:25 | Keiko |  Shoujo ai povídky
Každý den. To samé. Vyrazíš z domova někdy kolem sedmé a v ranním mrazu si o sebe třeš suché ruky. Od pusy Ti jde pára jak pospícháš na tramvaj. Míjíš tucty neznámých tváří pospíchajícíh kamsi daleko, jdoucími po oběžných trasách, které se s Tvou nikdy nestřetnou. Na rameni jen taška s dlouhým ramínkem přecpaná pitím, svačinou a šminkami. Vejde se do ní jen o něcomálo víc než tyto tři položky, ale to Ti stačí. Když konečně nastoupíš do tramvaje, v srdci se Ti rozlije zvláštní pocit. Něco mezi blaženým očekáváním a strachem.

Bude tam. Víš to. Bude tam stát se svými kamarádkami zalitá ranním sluncem, v něžné ruce svírající cigaretu. Upřeš krátký pohled na její ohnivé vlasy a budeš doufat, že si toho nevšimla. Podlomí se Ti kolena nad její krásou, ale budeš muset dělat jakoby nic. Jako kdyby ta drobná postava se zářivým úsměvem nebyla tou o které každou noc sníš, přestože jsi sní nikdy neprohodila ani slovo. Budeš dělat, jako bys nikdy v životě nechtěla líbat ty krásné rty, které potahují z cigarety, jako by tě nezajímaly dokonalé nohy rýsující se pod tlustými silonkami. Budeš dělat, že jsi nepropadla jejímu kouzlu.

Už mockrát jsi uvažovala nad tím, že budeš třeba do školy chodit jinou cestou, ale tahle byla nejkratší a navíc se parčíku před školou ani jinou oklikou nedalopořádně vyhnout. I z ostatních cest bys na ni mohla vidět a to by tvoje zírání mohlo být ještě okatější.

A tak s těžkým polknutím vystoupíš z tramvaje. Míjíš klející babičku a pár školáčků s aktovkami na zádech. Míjíš trafiku a chudou ženu vydělávající si prodejem Nového prostoru, která huláká jméno těch novin pořád dokola v naději, že si je někdo koupí. Mineš bezdomovce spícího na lavičce, mineš učitelku, která právě pospíchá do školy. Ale nedokážeš jen tak minout ji. Kéž by byla bezdomovcem, učitelkou, čivavou, kýmkoliv jiným. Kéž by tu jen tak nestála a neoslňovala tě svojí krásou. Místo toho tu stojí se spolužačky, směje se nějakému vtipu a ty slyšíš její zvonivý hlas. Vnímáš ladný pohyb ruky, která nese cigaretu k ústům. Vnímáš to i když se díváš jen periferním viděním. Potáhne si, špička cigarety na chvíli zazáří a pak ji následuje vyfouknutý dým.

Nemůžeš se zdržovat. Míříš do školy. Při hodině si do notýsku kreslíš zrzavou krásku potahující z cigarety. Necháš ji tančit ve svých snech. Ani o přestávce ti nedá pokoj. Myslíš na její smyslné rty. Přibližují se tak až se tě skoro dotýkají. Těsně před polibkem se probouzíš. Zvoní na hodinu. Celou přestávku na oběd jsi prospala v knihovně. Kručí ti sice v žaludku ale nezbývá ti než se odebrat na hodinu češtiny. Ani tam se nemůžeš soustředit. Kreslíš ji. Ze všech úhlů a pohledů. A najednou má na sobě stále méně oblečení až je téměř nahá. Celá rudá zaklapáváš notýsek. Udělá to takový rámus, že se na tebe všichni podívají. "Jste v pořádku?" "Je mi špatně..." Vyběhneš ze třídy jako splašená. Na záchodě brečíš. Proč? Proč? Proč ses mi olik zaryla do mysli??

Zbytek vyučování už téměř nedáváš pozor, s nikým nemluvíš a jakmile zazvoní, vyběhneš ven. Pro jistotu jdeš místo tramvaje na metro. V hloučku lidí se cítíš bezpečněji. Najednou si příjdeš jako docela obyčejný človíček, jako ovečka bloudící stádem. Tlaková vlna ti rozcuchá vlasy a ohlašuje, že metro přijíždí. Je to zdlouhavější cesta, alemusíš si nějak pročistit hlavu. Musíš mít přece nějaké obměny. Nastupuješ a nálada se ti lepší. Náhle ale v davu něco zahlédneš.

To snad ne! Mezi dvěma šedými bundami se mihne ohnivá záře. Jako pták ohnivák. Nepotřebuješ to zkoumat. Víš že je to ona. Její pohled na tabulku trasy metra,pod kterou stojíš, to jen potvrdí. Okamžitě zrudneš. Nejraději by ses natáhla a objala ji. Natáhla a pohladila ji po vlasech. Natáhla a políbila ji. Místo toho tam stojíš jako tvrdé Y. Po jedné stanici vystoupí a ty cítíš jako kdyby tvé srdce zasáhl ostrý šíp.

"Co se to se mnou děje?"Říkáš si. Nikdy sis nemyslela, že by něco tak bezvýznamného jako člověk na ulici mohlo sebrat někoho tak racionálního jako jsi ty. Nemohla ses do ní zamilovat. Ani ji neznáš. Takové věci se nestávají. Určitě je hrozná, zlá, panovačná, pomlouvá lidi... Ale i kdyby, nemůžeš ji vyhnat z hlavy. Znáš vůbec její jméno? Jen ona ona ona. Tvé mozkové buňky jsou jako čersvě natřené zdi na které někdo nasprejoval nápisy. Cítíš stékat barvu ze slova "ONA". Je to napsáno velkými rudými písmeny. Vidíš její obraz. Směje se na tebe odhalujíc své dokonalé bílé zuby. Pak potáhne z cigarety a kouž vyfoukne přímo na tebe. Pak se začne smát - ale mnohem hlasitěji a neurvaleji než kdy dřív. Ze zubů se stávají tesáky...její pusa se otevírá víc a víc...

Probouzíš se. Děsí tě to. Ani nevíš jak ses dostala do téhle postele. Nebyla jsi před chvílí v metru? Pak ale zjistíš,že ta postel není tvoje. Má nevlídnou kovovou pelest a skřípá i pod tím nejmenším pohybem. Šedivá pokrývka je na ní pevně natažená. A pak se tvoje oči adaptují ve tmě. Vidíš ji tam. Její bílé zuby září ve zbytku měsíčního světla. Její vlasy se měděně lesknou. Natáhne po tobě ruku ale ty se začneš propadat do postele...

"Terminal station. Please exit the train."

Probouzíš se až když s tebou třese nějaký postarší muž. Dojelas až na konečnou, přejela jsi šest stanic. Domů se vracíš pozdě. Hodně pozdě.

Noc je neklidná. Nejdřív se bojíš spát. Čteš si v knížce jednu větu pořád dokola, ale nakonec tě spánek přemůže. Ocitneš se v zábavním parku. Všude kolem jsou pokivená zrcadla, ale nevidíš v nich sebe, ale ji. Směje se na tebe. Potahuje z cigarety... Bereš komicky obří kladívko a rozbíjíš zrcadla na tisíc kousků. Hezky jedno po druhém. Když se rozbíjí, dělají obrovský rámus a v každém střepu, který spadne na zem se zjevuje její miniaturní podobizna. "Nech mě být!!"Křičíš. "Prosím!!!" "Ne!!" Ozve se ti v odpověď medový hlas.

Vstáváš v pět. O hodinu dřív než normálně. Ale nemůžešjít znovu spát. Rozhodneš se místo toho se projít a vykrádáš se z domu. Snažíš se utěšovat se pohledem na řeku. Temná voda kolem tebe poklidně probíhá a ty doufáš, že najdeš aspoň trochu klidu... Po půl hodině chůze už jsi unavená. Vytáhneš bagetu, co jsi ukradla z domova a dáš se do jídla. Konečně se cítíš alespoň trochu normálně. Usmíváš se, zatahuješ bagetu když...

Nemůžeš tomu uvěřit. Zase ona. Zrovna když uklízízíš bagetu, zpozoruješ jak prochází úplně klidně kolem tebe. "Ne! Už ne!" Pomyslíš si. Uklidíš bagetu, křečovitě zapneš tašku a otočíš se směrem kterým šla. Ale nikdo tam není...

Milá paní Malíková, je nám všem ze třídy moc líto to co se stalo vaší dceři. Byla to našemilovaná spolužačka a kamarádka. Chtěli jsme ji navštívit v psychiatrické léčebně, ale prý je v moc špatném stavu a pouští k ní jen rodinu. Stejně pořád doufáme, že se uzdraví a navštíví nás alespoň na maturitní ples. Ptali jsme se všech, co ráno kouří před školou, na tu zrzavou dívku, jak jste nás o to prosila, ale nikdo o žádné zrzce nikdy neslyšel ani ji neviděl...

S přáním všeho nejlepšího třída 4.C

Past (Hoshi no Yakata/Palác hvězd)

28. ledna 2012 v 10:33 | Keiko |  Vaše povídky
Autorka: Arengil
Fandom: Hoshi no Yakata/Palác hvězd
Téma: V pasti
Přístupnost: 15+
Varování: Angst
Poznámka: Děj se odehrává v luxusním klubu pro pány nazvaném Palác hvězd, jehož vlastníkem je jistý Sakurai Masahito. Vztahy poutající (někdy nejen metaforicky) zaměstnance jsou hlavním tmelem příběhů této mangy…

Past na medvěda

"Víš, co je nového? Natsumi se vrátil."
Sumiya zůstal jako opařený.
Pán se rozkošnicky opřel do lenošky, aby si ten výraz vychutnal. Nestávalo se běžně, že by svého nejlepšího dominanta dostal do úzkých.

Sumiyovu starostlivost vystřídala po Natsumiho odchodu bolest. Od chvíle, kdy si pro něj přišel jeho bratr… Jeho mladší bratr.
Před Sumiyovýma očima ho ponížil tak, že to pro dominantně založeného Natsumiho muselo být peklo…
Zlomil ho, jen aby mu vykřičel do tváře všechna svá dětská traumátka.
Prý že ho dost nemiloval… Ten citlivý Natsumi?

"Sakurai-sama…!"
"…Tentokrát ovšem jako host," dodal pán laskavě a v očích měl smích.

Konec

Iupiter se nesměje (Ai no Kusabi)

26. ledna 2012 v 14:30 | Keiko |  Vaše povídky
Autorka: Arengil

Fandom: Ai no kusabi

Iupiter se nesměje

"Jsi tak skleslý…"
"Pošel mi můj oblíbený Pet. A co je nejsměšnější, dotklo se mě to."
"S tím se dá dělat jen jedno," podotkl jeho společník a poručil nalít.
Víno dalo zapomenout a kopule nad jejich hlavami ožila triliony křemičitých nanovláken v úsvitu prvního z umělých sluncí. Sluncí, která házela do nadpřirozených vlasů Blondies prasátka zvící malých neónových svatozáří. Nutno říci, že téhož svatořečení by se dostalo i Mongrelům, kdyby sem ovšem některého pustili. Absurdní představa…
Blondies se na sebe podívali a zasmáli by se, kdyby to uměli. Ale i kdyby uměli, kopule by to pohltila. Iupiter se nesměje.


Konec

Přítel/Jako pes (Loveless)

21. ledna 2012 v 12:28 | Keiko |  Vaše povídky
Autorka: Arengil
Fandom: Loveless
Postavy: Soubi/Kio
Přístupnost: 12+
Shrnutí: Už dlouho jsem v hlavě řešila Soubiho indiferentní vztah ke Kiovi, který dělá všechno proto, aby si získal jeho důvěru, a nakonec ji získá v uvozovkách svým tělem. Nechápejte mě špatně, mám ráda Yun Kougu, protože její mangy udržují rovnováhu mezi dobrou kresbou a relativně dobrým příběhem, ale ani ona není s to vybřednout z typicky japonské povrchnosti, pro kterou je forma nadřazena obsahu.

Přítel

Nová škola, noví lidé - žádní fighteři - jen obyčejní bezvýznamní mravenci pachtící se za svými záležitostmi, všudypřítomný pach barev a Soubiho první privát. Až se mu do cesty postavil rozcuchaný mladík s brýlemi. "Ahoj, já jsem Kaidou Kio, ale můžeš mi říkat jen Kio."
"Proč bych měl?"
"Protože...," zaváhal Kio, "to je obvyklý postup, když se lidé chtějí spřátelit."
"Přišel jsem na tuhle školu, abych maloval, ne abych vyhledával přátele," řekl chladně Soubi.

"Každý někdy potřebuje přátele," namítl Kio.
"Já ne." A byla to pravda. V té době měl Seimeiho, který mu vyplňoval celý myslitelný svět a nic mimo něj ho nezajímalo. Měl svého sacrifice, kterému bezvýhradně patřil, a jakákoli další osoba byl jen narušitel zvenčí. A tenhle mu navíc nabídl lízátko. Opravdu o něj nestál...
Jen shodou náhod skončili ve stejném kruhu.

"Nemám zájem. Ale rád bych tě někdy namaloval..."
"Fajn," roztáhl Kio ústa v širokém úsměvu.
"...Což ale neznamená, že s tebou chci něco mít."
"Jasně že ne," potvrdil horlivě Kio a začal se svlékat.
"To tetování...," poznamenal Soubi a hlas mu najednou odumřel.
"Líbí se ti?"

Krátké zaváhání, a pak se Soubi dotkl Kiových zad.
"Je nádherné."

Už neprotestoval, když mu spolužák svlékl košili a zlehka přejel po jizvách, které mu způsobil ten hajzl Seimei. Škoda, že před Soubim o něm Kio tak nesměl mluvit. Nemluvil přitom vůbec. Tajil dech, protože takovou příležitost znovu nedostane. Stejně to nestačilo, aby se z té zombie stal zase člověk, ale Kio to musel zkusit.

Nikdy Soubiho zcela nepřetáhl na svou stranu, pokud nepočítal tahání ho z průšvihů, ale jedno malé vítězství Kio přece jen zaznamenal: od té doby, co spolužák viděl jeho tetování, od něj strpěl oslovení Sou-chan.

Konec
Autorka: Arengil
Fandom: Loveless (manga - svazek osmý)
Přístupnost: Neomezená
Páry: Ritsu-sensei/Soubi, Ritsuka/Soubi, Ritsu-sensei/Nagisa
Shrnutí: Povídka vychází z myšlenky, zda je pro Soubiho podstatnější příkaz nebo osoba, která jej vydává. A jelikož drabbly obvykle na prvním nápadu fungují, nechala jsem to tak. Podstatné pro yaoi-fanynky je, že se povídka vrací ke vztahu prvního uvedeného páru (Ritsu/Soubi). Zřejmě už mi nikdo neuvěří, že Ritsu-sensei je moje oblíbená postava, ale opravdu to tak je. I když je hajzl. Za bleskový betaread (přestože ho ve většině případů stejně neposlechnu) děkuji karoupin.
Varování: spoiler

Jako pes


"Neumírej!"
"Ještě jsem tady," zavrčel. "...Zavolej Soubi-kuna."
"Sklapni, idiote!" A šla. Chodby Shichiseiské školy jí nikdy nebyly delší...

"Běž za Ritsu-senseiem, shání se po tobě."
"Ne."
"Tvoje mínění je mi ukradené! Je zraněný!!" vyhrkla Nagisa.
"Byl to tvůj sensei," řekl Ritsuka. "Jdi k němu."
"Je to …rozkaz?"

"Soubi-kune, konečně..."
"Nepřišel jsem kvůli tobě."
Byl byl ho probodl očima, kdyby... kdyby... "Musíš najít Seimei-kuna..."
"Já ...nemůžu."
"Mám rozkázat?!"
Soubi se schoval za svými vlasy.
"Tobě je přece jedno, koho poslechneš," vysmíval se mu sensei, "...hlavně když máš svého pána. Pamatuji si, jaks žadonil o to, abych se jím stal já... A nenamlouvej si, že slabost pro tebe mě zastaví. Zajímáš mě stejně málo jako ona. A teď jdi!"
Nagisinu vzteklou odpověď nešlo přeslechnout.

"Co je? Takhle jsi mě přece vždycky chtěla mít, ne?" ozval se, když ozvěna Soubiho kroků utichla.
Nagisa mlčky polykala slzy.
"Vždycky věrná," usmíval se Ritsu a hladil ji po hlavě. "Jako pes."


Konec

Návrat z bitvy (Kyou Kara Maou!)

15. ledna 2012 v 12:05 | Keiko
Autorka: Arengil
Fandom: Kyou Kara Maou! (děje se před nástupem nového Maa, který si k své smůle a Gwendalovu škodolibému potěšení připoutal Günterovu lásku na věčné časy)
Postavy: Gwendal/Günter
Beta-read: karoupin
Na přání: rozarka_cz
Přístupnost: 12+
Upozornění: V podstatě jde pouze o hypotetický slash, takže komu vadí (byť i jednostranný a ve své podstatě nevinný) vztah mezi dvěma muži, ať laskavě dál nečte. Rozárka si přála Gwendala, má ho mít. Tedy ne, že by mě bylo třeba nějak zvlášť přemlouvat. :)


Návrat z bitvy

"Jak jsi mi to mohl udělat?" začal natahovat Günter. "Tak rád jsem se na něj díval... Párkrát jsem si i sáhl, když ses zrovna nekoukal," zakvílel.
Gwendal ho zpražil pohledem.

"To kvůli němu jsem tě miloval. Tak krásný, tak dlouhý...," vzlykl Günter a obvázal mu poslední ze zranění.
Gwendal se jen zavrtěl v posteli, aby si udělal pohodlí.

"To ses musel nechat zasáhnout? Všechno jsi zkazil!" vyhrkl plačtivě Günter.
Potom vyrazil ze dveří jako šílenec - provázen spokojeným úšklebkem nejvyššího správce. A Gwendalův ohon vítězně vlál ve větru - přibodnut dýkou umírajícího nepřítele ke stromu nad hromadou mrtvol poznamenaných jeho vlastním mečem.

Konec

Edit: Pokračování dle Rozárky => Günter vyhledá Gwendalův ohon na bitevním poli a láskyplně si ho pověsí nad postel. (Ne, nechci vědět, co s ním dělal potom!) ...Pokud nebude Anissina rychlejší. ;)


Umělý věk/Věčná (GitS/Repoman)

15. ledna 2012 v 12:02 | Keiko |  Vaše povídky
Tak přidávám první povídku od autorky Arengil, kterámi na email poslala hned šest:) Jen tak dále!

Fandom: Ghost in The Shell/Repoman
Žánr: Sci-fi (cyberpunk)
Párování: "Major" Motoko Kusanagi/OFC
Přístupnost: 15+ ignorantství v oblasti fyzikálních zákonů
Varování: přemíra klišé, technoblábolů, femmeslash včetně genderových hrátek se zájmeny a několik soukromých vtípků
Prohlášení: Povídka (resp. její první část) byla vytvořena v rámci "rychlosoutěže" literárního workshopu na Advíku pod tématickou linií shoujo-ai. Motoko ani její svět mi samozřejmě nepatří a nežádám si za povídku nižádné odměny.

I. Umělý věk
Nahnula se nad zdánlivě nekonečnou zdí v dokonale vyvážené pozici, v níž zlomek sekundy setrvala, než se zhoupla v titanových bocích a vlastní tíhou se nechala strhnout do hlubiny.
O pět minut později se z vody vynořila zplihlá fialová kštice a po ní i celá Motoko.
"Jednou se nevynoříš," prorokoval jí Batou s přehnanou snahou nezírat jí přitom na dokonale vymodelované zásobníky vzduchu. Beztak se nepředváděla jemu, uvědomil si nerad a snažil se nevnímat kapku vody, lesknoucí se na její bradavce. Batouovým na milimetr přesným "očím" máloco uniklo, ale přerušení paprsku žaluzie pod kopulí protější věže opakovaně a důsledně pomíjel. Neviditelní správci digitálních fondů lidského písemnictví byli z posledních přirozených. Patřili k elitě a ta se nezahazovala s žoldáky - byť sebelepšími.
Nahá Motoko se nechala plošinou vyvézt nahoru. Minula knihovnickou kastu o několik podlaží a teprve když viděla Batoua otráveně se odloudat, opřela se do nejbližšího okna a bezhlučně vklouzla dovnitř. Její prsty zkušeně nahmataly emitor holografických rolet interferenčního typu a přepnuly na úplné zatemnění. V duchu zaklela, že nemá Batouovy vylepšené oční senzory, a co možná nejtišeji se sunula podél stěny.
Spíš instinktem vydrážděným stimulanty než očima vytušila pohyb v rohu místnosti a znemožnila jej rychlým chvatem svých silných paží. Vyražený vzduch z plic oběti způsobil překvapený zvuk. Ať už to byl kdokoliv, ležel teď naznak na podlaze pod drtivým objetím majora. A vůbec nekřičel, ani se nesnažil vykroutit, což ji mátlo. Snad s ním nepraštila moc. Ale tep i všechny ostatní funkce živého člověka zůstávaly.
"Světlo," ozval se tichý hlas rozhodně nepatřící majorovi. Tlumená záře několika volně plujících světelných koulí Motoko přesvědčila, že je něco špatně. Hrozně moc. Odlepila svou nahou hruď od těla bledé, nedospělé dívky a poprvé v historii nevěděla, co říct. Pro takovou situaci zkrátka neexistovaly žádné směrnice.
"Sledovala jsi mě," snažila se najít ztracené vlákno příčetnosti.
Opatrné přikývnutí. Průsvitné líce zajatkyně se zbarvily z velké části hraným ruměncem a nehezky temné kruhy kolem očí vzápětí skryly řasy. Pak už bylo dílem okamžiku dotknout se konsternovaného majora a začít zasypávat polibky jeho ňadra. Co na tom, že byla umělá...
II. Věčná
Když rozechvělé doteky podobny úlomkům odraženého světla konečně doběhly k Motočiným neuronům, uchopila dívku za ruce a zamračila se. "Co to děláš?!"
Suché rty se stiskem drobných zoubků semkly bolestí, ale oči, které zblízka nabyly téměř asfaltového odstínu, ani nezvlhly.
Major drtil její křehká zápěstí, dokud neznámá nepromluvila.
"Chiyoko. …Tak se jmenuji," vydechla náhle dívka a zvedla hlavu k obličeji své trýznitelky. Pomalu políbila její tvrdá ústa, zjevně nepřivyklá přílišné lidské náklonnosti a majorovo sevření zvolna povolilo. Motoko - ne major - se podvolila těm vábivým svodům, které přehlušily příval profesionality, nařízených postupů i slabého hlásku kdesi vzadu, který jí trpce připomínal, kým je.
Z vášnivého objetí je přerušil až záchvat astmatického kašle. "Okno!" zachraptěla Chiyoko, začala se dávit a s dlaní na ústech hledala respirátor. Sáhla po kabelce a vysypala její obsah na podlahu; roztřesené prsty pak přitlačily sprej k masce a plnou dávku si vstříkla do krku. Když se vydýchala, nasadila si respirátor pořádněji a přes něj hleděly dívčiny vyčítavé oči. Majorovi konečně došel důvod i bezútěšnost celého toho sterilního prostředí a došel zavřít okno.
To Motoko se otočila, aby se vpila do očí, které zvolna měnily výraz z ublíženého štěněte do pocitu nekonečné trapnosti…
Ozvala se vysílačka. "Majore, za hodinu vás chci mít v sektoru OOC, Batou tam má nějaké potíže…"
"Baka!" uleví si major na adresu svého kolegy a odpojí se. Později za to jistě dostane kázání od Nejvyššího, ale pro nejbližší budoucnost tato hrozba jaksi postrádala na významu.
S rozhodností sobě vlastní přistoupila k zahanbeně se tvářící dívce, vzala ji pod paží a nekompromisně, nicméně s překvapivou jemností ji odvedla k posteli. Chiyoko odevzdaně ulehla, ale nepouštěla se přitom Motočiny ochranitelské ruky.
Viditelně se jí ulevilo, protože si volnou rukou sundala respirátor a přitáhla si majora, který se ztratil už při prvním polibku. "Promiň… Je mi tak trapně," špitla mu Chiyoko do ucha.
Ale major se i beze slov nechává strhnout proudem vášní. Kdo říká, že nepřirození nemohou cítit jako lidé? A je to pravda, nebo v sobě přece jen kousek člověka má…? Motoko odhodila veškeré zábrany a zcela se poddala tomu zvídavému pohlednému mláděti…
Té milostné hře ovšem něco chybí. Něco velice podstatného, co definuje ženu, jak záhy objeví dychtivá Chiyoko, když místo očekávané slasti jí pod ruku přišel ovladač frekvenčního rozsahu nahrávání.
Tázavě se na Motoko podívala.
Ta jen zády k ní bezbarvě poznamenala: "Tak teď to víš."
"Proč jsi mi to neřekla?!"
"Copak jsi mi dala příležitost?" pokrčila rameny Motoko a měla se k odchodu.
"Počkej," navrhla smířlivě Chiyoko. "Neviním tě z tvojí méněcennosti; může to být vlastně docela zábavné… Navíc nikdy neonemocníš, nezestárneš… Taky bych chtěla být věčná."
"Nevíš, co mluvíš," zamračil se major a dojemně ignoroval dívčiny snahy o pochopení kyborgů.
Povedlo se a Chiyoko se urazila. "Myslela jsem, že mě budeš chápat, když jsi… jiná. Ale tys mě jen podvedla - jste všichni stejní, člověk nebo konzerva…!"
"V tom případě nevím, proč tady s tebou ztrácím čas," opáčila tvrdě Motoko a její prsty bezděky sevřely vzduch. Mít tak svou M-třiadvacítku pevně v rukách, byla by teď mnohem klidnější.
"Jen do toho, prašť mě! Na nic lepšího se stejně nevzmůžeš," odsekla hystericky Chiyoko.
Hlavně ji neuhodit, soustředila se Motoko. Jediným úderem své pěsti by tohohle drzého chcípáčka zabila…
"Co na mě tak zíráš?! Myslíš si, že stojím o milosrdenství špinavého kyborga? …Všichni byste mě jen litovali, ale na to já vám kašlu!" zalykala se dívka odporem a nabírala ke vzteklému pláči.
"Ale ty jsi k politování," poznamenala Motoko soucitně, hodila jí do klína respirátor a otevřela okno.

Konec