Každý den. To samé. Vyrazíš z domova někdy kolem sedmé a v ranním mrazu si o sebe třeš suché ruky. Od pusy Ti jde pára jak pospícháš na tramvaj. Míjíš tucty neznámých tváří pospíchajícíh kamsi daleko, jdoucími po oběžných trasách, které se s Tvou nikdy nestřetnou. Na rameni jen taška s dlouhým ramínkem přecpaná pitím, svačinou a šminkami. Vejde se do ní jen o něcomálo víc než tyto tři položky, ale to Ti stačí. Když konečně nastoupíš do tramvaje, v srdci se Ti rozlije zvláštní pocit. Něco mezi blaženým očekáváním a strachem.
Bude tam. Víš to. Bude tam stát se svými kamarádkami zalitá ranním sluncem, v něžné ruce svírající cigaretu. Upřeš krátký pohled na její ohnivé vlasy a budeš doufat, že si toho nevšimla. Podlomí se Ti kolena nad její krásou, ale budeš muset dělat jakoby nic. Jako kdyby ta drobná postava se zářivým úsměvem nebyla tou o které každou noc sníš, přestože jsi sní nikdy neprohodila ani slovo. Budeš dělat, jako bys nikdy v životě nechtěla líbat ty krásné rty, které potahují z cigarety, jako by tě nezajímaly dokonalé nohy rýsující se pod tlustými silonkami. Budeš dělat, že jsi nepropadla jejímu kouzlu.
Už mockrát jsi uvažovala nad tím, že budeš třeba do školy chodit jinou cestou, ale tahle byla nejkratší a navíc se parčíku před školou ani jinou oklikou nedalopořádně vyhnout. I z ostatních cest bys na ni mohla vidět a to by tvoje zírání mohlo být ještě okatější.
A tak s těžkým polknutím vystoupíš z tramvaje. Míjíš klející babičku a pár školáčků s aktovkami na zádech. Míjíš trafiku a chudou ženu vydělávající si prodejem Nového prostoru, která huláká jméno těch novin pořád dokola v naději, že si je někdo koupí. Mineš bezdomovce spícího na lavičce, mineš učitelku, která právě pospíchá do školy. Ale nedokážeš jen tak minout ji. Kéž by byla bezdomovcem, učitelkou, čivavou, kýmkoliv jiným. Kéž by tu jen tak nestála a neoslňovala tě svojí krásou. Místo toho tu stojí se spolužačky, směje se nějakému vtipu a ty slyšíš její zvonivý hlas. Vnímáš ladný pohyb ruky, která nese cigaretu k ústům. Vnímáš to i když se díváš jen periferním viděním. Potáhne si, špička cigarety na chvíli zazáří a pak ji následuje vyfouknutý dým.
Nemůžeš se zdržovat. Míříš do školy. Při hodině si do notýsku kreslíš zrzavou krásku potahující z cigarety. Necháš ji tančit ve svých snech. Ani o přestávce ti nedá pokoj. Myslíš na její smyslné rty. Přibližují se tak až se tě skoro dotýkají. Těsně před polibkem se probouzíš. Zvoní na hodinu. Celou přestávku na oběd jsi prospala v knihovně. Kručí ti sice v žaludku ale nezbývá ti než se odebrat na hodinu češtiny. Ani tam se nemůžeš soustředit. Kreslíš ji. Ze všech úhlů a pohledů. A najednou má na sobě stále méně oblečení až je téměř nahá. Celá rudá zaklapáváš notýsek. Udělá to takový rámus, že se na tebe všichni podívají. "Jste v pořádku?" "Je mi špatně..." Vyběhneš ze třídy jako splašená. Na záchodě brečíš. Proč? Proč? Proč ses mi olik zaryla do mysli??
Zbytek vyučování už téměř nedáváš pozor, s nikým nemluvíš a jakmile zazvoní, vyběhneš ven. Pro jistotu jdeš místo tramvaje na metro. V hloučku lidí se cítíš bezpečněji. Najednou si příjdeš jako docela obyčejný človíček, jako ovečka bloudící stádem. Tlaková vlna ti rozcuchá vlasy a ohlašuje, že metro přijíždí. Je to zdlouhavější cesta, alemusíš si nějak pročistit hlavu. Musíš mít přece nějaké obměny. Nastupuješ a nálada se ti lepší. Náhle ale v davu něco zahlédneš.
To snad ne! Mezi dvěma šedými bundami se mihne ohnivá záře. Jako pták ohnivák. Nepotřebuješ to zkoumat. Víš že je to ona. Její pohled na tabulku trasy metra,pod kterou stojíš, to jen potvrdí. Okamžitě zrudneš. Nejraději by ses natáhla a objala ji. Natáhla a pohladila ji po vlasech. Natáhla a políbila ji. Místo toho tam stojíš jako tvrdé Y. Po jedné stanici vystoupí a ty cítíš jako kdyby tvé srdce zasáhl ostrý šíp.
"Co se to se mnou děje?"Říkáš si. Nikdy sis nemyslela, že by něco tak bezvýznamného jako člověk na ulici mohlo sebrat někoho tak racionálního jako jsi ty. Nemohla ses do ní zamilovat. Ani ji neznáš. Takové věci se nestávají. Určitě je hrozná, zlá, panovačná, pomlouvá lidi... Ale i kdyby, nemůžeš ji vyhnat z hlavy. Znáš vůbec její jméno? Jen ona ona ona. Tvé mozkové buňky jsou jako čersvě natřené zdi na které někdo nasprejoval nápisy. Cítíš stékat barvu ze slova "ONA". Je to napsáno velkými rudými písmeny. Vidíš její obraz. Směje se na tebe odhalujíc své dokonalé bílé zuby. Pak potáhne z cigarety a kouž vyfoukne přímo na tebe. Pak se začne smát - ale mnohem hlasitěji a neurvaleji než kdy dřív. Ze zubů se stávají tesáky...její pusa se otevírá víc a víc...
Probouzíš se. Děsí tě to. Ani nevíš jak ses dostala do téhle postele. Nebyla jsi před chvílí v metru? Pak ale zjistíš,že ta postel není tvoje. Má nevlídnou kovovou pelest a skřípá i pod tím nejmenším pohybem. Šedivá pokrývka je na ní pevně natažená. A pak se tvoje oči adaptují ve tmě. Vidíš ji tam. Její bílé zuby září ve zbytku měsíčního světla. Její vlasy se měděně lesknou. Natáhne po tobě ruku ale ty se začneš propadat do postele...
"Terminal station. Please exit the train."
Probouzíš se až když s tebou třese nějaký postarší muž. Dojelas až na konečnou, přejela jsi šest stanic. Domů se vracíš pozdě. Hodně pozdě.
Noc je neklidná. Nejdřív se bojíš spát. Čteš si v knížce jednu větu pořád dokola, ale nakonec tě spánek přemůže. Ocitneš se v zábavním parku. Všude kolem jsou pokivená zrcadla, ale nevidíš v nich sebe, ale ji. Směje se na tebe. Potahuje z cigarety... Bereš komicky obří kladívko a rozbíjíš zrcadla na tisíc kousků. Hezky jedno po druhém. Když se rozbíjí, dělají obrovský rámus a v každém střepu, který spadne na zem se zjevuje její miniaturní podobizna. "Nech mě být!!"Křičíš. "Prosím!!!" "Ne!!" Ozve se ti v odpověď medový hlas.
Vstáváš v pět. O hodinu dřív než normálně. Ale nemůžešjít znovu spát. Rozhodneš se místo toho se projít a vykrádáš se z domu. Snažíš se utěšovat se pohledem na řeku. Temná voda kolem tebe poklidně probíhá a ty doufáš, že najdeš aspoň trochu klidu... Po půl hodině chůze už jsi unavená. Vytáhneš bagetu, co jsi ukradla z domova a dáš se do jídla. Konečně se cítíš alespoň trochu normálně. Usmíváš se, zatahuješ bagetu když...
Nemůžeš tomu uvěřit. Zase ona. Zrovna když uklízízíš bagetu, zpozoruješ jak prochází úplně klidně kolem tebe. "Ne! Už ne!" Pomyslíš si. Uklidíš bagetu, křečovitě zapneš tašku a otočíš se směrem kterým šla. Ale nikdo tam není...
Milá paní Malíková, je nám všem ze třídy moc líto to co se stalo vaší dceři. Byla to našemilovaná spolužačka a kamarádka. Chtěli jsme ji navštívit v psychiatrické léčebně, ale prý je v moc špatném stavu a pouští k ní jen rodinu. Stejně pořád doufáme, že se uzdraví a navštíví nás alespoň na maturitní ples. Ptali jsme se všech, co ráno kouří před školou, na tu zrzavou dívku, jak jste nás o to prosila, ale nikdo o žádné zrzce nikdy neslyšel ani ji neviděl...
S přáním všeho nejlepšího třída 4.C
Bude tam. Víš to. Bude tam stát se svými kamarádkami zalitá ranním sluncem, v něžné ruce svírající cigaretu. Upřeš krátký pohled na její ohnivé vlasy a budeš doufat, že si toho nevšimla. Podlomí se Ti kolena nad její krásou, ale budeš muset dělat jakoby nic. Jako kdyby ta drobná postava se zářivým úsměvem nebyla tou o které každou noc sníš, přestože jsi sní nikdy neprohodila ani slovo. Budeš dělat, jako bys nikdy v životě nechtěla líbat ty krásné rty, které potahují z cigarety, jako by tě nezajímaly dokonalé nohy rýsující se pod tlustými silonkami. Budeš dělat, že jsi nepropadla jejímu kouzlu.
Už mockrát jsi uvažovala nad tím, že budeš třeba do školy chodit jinou cestou, ale tahle byla nejkratší a navíc se parčíku před školou ani jinou oklikou nedalopořádně vyhnout. I z ostatních cest bys na ni mohla vidět a to by tvoje zírání mohlo být ještě okatější.
A tak s těžkým polknutím vystoupíš z tramvaje. Míjíš klející babičku a pár školáčků s aktovkami na zádech. Míjíš trafiku a chudou ženu vydělávající si prodejem Nového prostoru, která huláká jméno těch novin pořád dokola v naději, že si je někdo koupí. Mineš bezdomovce spícího na lavičce, mineš učitelku, která právě pospíchá do školy. Ale nedokážeš jen tak minout ji. Kéž by byla bezdomovcem, učitelkou, čivavou, kýmkoliv jiným. Kéž by tu jen tak nestála a neoslňovala tě svojí krásou. Místo toho tu stojí se spolužačky, směje se nějakému vtipu a ty slyšíš její zvonivý hlas. Vnímáš ladný pohyb ruky, která nese cigaretu k ústům. Vnímáš to i když se díváš jen periferním viděním. Potáhne si, špička cigarety na chvíli zazáří a pak ji následuje vyfouknutý dým.
Nemůžeš se zdržovat. Míříš do školy. Při hodině si do notýsku kreslíš zrzavou krásku potahující z cigarety. Necháš ji tančit ve svých snech. Ani o přestávce ti nedá pokoj. Myslíš na její smyslné rty. Přibližují se tak až se tě skoro dotýkají. Těsně před polibkem se probouzíš. Zvoní na hodinu. Celou přestávku na oběd jsi prospala v knihovně. Kručí ti sice v žaludku ale nezbývá ti než se odebrat na hodinu češtiny. Ani tam se nemůžeš soustředit. Kreslíš ji. Ze všech úhlů a pohledů. A najednou má na sobě stále méně oblečení až je téměř nahá. Celá rudá zaklapáváš notýsek. Udělá to takový rámus, že se na tebe všichni podívají. "Jste v pořádku?" "Je mi špatně..." Vyběhneš ze třídy jako splašená. Na záchodě brečíš. Proč? Proč? Proč ses mi olik zaryla do mysli??
Zbytek vyučování už téměř nedáváš pozor, s nikým nemluvíš a jakmile zazvoní, vyběhneš ven. Pro jistotu jdeš místo tramvaje na metro. V hloučku lidí se cítíš bezpečněji. Najednou si příjdeš jako docela obyčejný človíček, jako ovečka bloudící stádem. Tlaková vlna ti rozcuchá vlasy a ohlašuje, že metro přijíždí. Je to zdlouhavější cesta, alemusíš si nějak pročistit hlavu. Musíš mít přece nějaké obměny. Nastupuješ a nálada se ti lepší. Náhle ale v davu něco zahlédneš.
To snad ne! Mezi dvěma šedými bundami se mihne ohnivá záře. Jako pták ohnivák. Nepotřebuješ to zkoumat. Víš že je to ona. Její pohled na tabulku trasy metra,pod kterou stojíš, to jen potvrdí. Okamžitě zrudneš. Nejraději by ses natáhla a objala ji. Natáhla a pohladila ji po vlasech. Natáhla a políbila ji. Místo toho tam stojíš jako tvrdé Y. Po jedné stanici vystoupí a ty cítíš jako kdyby tvé srdce zasáhl ostrý šíp.
"Co se to se mnou děje?"Říkáš si. Nikdy sis nemyslela, že by něco tak bezvýznamného jako člověk na ulici mohlo sebrat někoho tak racionálního jako jsi ty. Nemohla ses do ní zamilovat. Ani ji neznáš. Takové věci se nestávají. Určitě je hrozná, zlá, panovačná, pomlouvá lidi... Ale i kdyby, nemůžeš ji vyhnat z hlavy. Znáš vůbec její jméno? Jen ona ona ona. Tvé mozkové buňky jsou jako čersvě natřené zdi na které někdo nasprejoval nápisy. Cítíš stékat barvu ze slova "ONA". Je to napsáno velkými rudými písmeny. Vidíš její obraz. Směje se na tebe odhalujíc své dokonalé bílé zuby. Pak potáhne z cigarety a kouž vyfoukne přímo na tebe. Pak se začne smát - ale mnohem hlasitěji a neurvaleji než kdy dřív. Ze zubů se stávají tesáky...její pusa se otevírá víc a víc...
Probouzíš se. Děsí tě to. Ani nevíš jak ses dostala do téhle postele. Nebyla jsi před chvílí v metru? Pak ale zjistíš,že ta postel není tvoje. Má nevlídnou kovovou pelest a skřípá i pod tím nejmenším pohybem. Šedivá pokrývka je na ní pevně natažená. A pak se tvoje oči adaptují ve tmě. Vidíš ji tam. Její bílé zuby září ve zbytku měsíčního světla. Její vlasy se měděně lesknou. Natáhne po tobě ruku ale ty se začneš propadat do postele...
"Terminal station. Please exit the train."
Probouzíš se až když s tebou třese nějaký postarší muž. Dojelas až na konečnou, přejela jsi šest stanic. Domů se vracíš pozdě. Hodně pozdě.
Noc je neklidná. Nejdřív se bojíš spát. Čteš si v knížce jednu větu pořád dokola, ale nakonec tě spánek přemůže. Ocitneš se v zábavním parku. Všude kolem jsou pokivená zrcadla, ale nevidíš v nich sebe, ale ji. Směje se na tebe. Potahuje z cigarety... Bereš komicky obří kladívko a rozbíjíš zrcadla na tisíc kousků. Hezky jedno po druhém. Když se rozbíjí, dělají obrovský rámus a v každém střepu, který spadne na zem se zjevuje její miniaturní podobizna. "Nech mě být!!"Křičíš. "Prosím!!!" "Ne!!" Ozve se ti v odpověď medový hlas.
Vstáváš v pět. O hodinu dřív než normálně. Ale nemůžešjít znovu spát. Rozhodneš se místo toho se projít a vykrádáš se z domu. Snažíš se utěšovat se pohledem na řeku. Temná voda kolem tebe poklidně probíhá a ty doufáš, že najdeš aspoň trochu klidu... Po půl hodině chůze už jsi unavená. Vytáhneš bagetu, co jsi ukradla z domova a dáš se do jídla. Konečně se cítíš alespoň trochu normálně. Usmíváš se, zatahuješ bagetu když...
Nemůžeš tomu uvěřit. Zase ona. Zrovna když uklízízíš bagetu, zpozoruješ jak prochází úplně klidně kolem tebe. "Ne! Už ne!" Pomyslíš si. Uklidíš bagetu, křečovitě zapneš tašku a otočíš se směrem kterým šla. Ale nikdo tam není...
Milá paní Malíková, je nám všem ze třídy moc líto to co se stalo vaší dceři. Byla to našemilovaná spolužačka a kamarádka. Chtěli jsme ji navštívit v psychiatrické léčebně, ale prý je v moc špatném stavu a pouští k ní jen rodinu. Stejně pořád doufáme, že se uzdraví a navštíví nás alespoň na maturitní ples. Ptali jsme se všech, co ráno kouří před školou, na tu zrzavou dívku, jak jste nás o to prosila, ale nikdo o žádné zrzce nikdy neslyšel ani ji neviděl...
S přáním všeho nejlepšího třída 4.C
Páni.. Dokonalé, obdivuju jak píšeš. Víc nevím co říct..