close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Poslední sluneční západ

31. ledna 2012 v 11:33 | Keiko |  Vaše povídky
Děkuji Feelus, že se s námi podělila o svou krásnou povídku:)
Autorka povídky: Feelus

Zase to byl den na nic, stejně jako všechny předtím. Opět minimálně deset minut vedla hlasitý monolog o úžasném a překrásném Troyovi. A já jsem jen zase tiše stála opřená o skříňku, poslouchajíc ta ubíjející slova. Kdyby tak věděla…
Jen abyste byli v obraze- Ariana byla a stále i je má nejlepší kamarádka již od školky, jsme jako dvě sestry. Problém je, že poslední dva roky jí mám ráda víc, než je zdrávo. Pravdou je, že ji miluji… Pár měsíců zpátky jsem se odhodlala jí to říct, když se mi svěřila, že se jí líbí nějaká holka, ale neřekla jaká. Vnímala jsem to jako malou naději, že by mé city pochopila. Chystala jsem se jí to říct, ale ona najednou začala o Troyovi. Všechno ve mně udělalo *KŘACH* a zřítilo se jako domeček z karet. Bude to už rok zpátky, co jsem jí o sobě přestala všechno říkat. Ona si myslí, že ví vše, že mě zná, přitom neví nic. Myslím, že v tuto chvíli je pro ni nevědomost nejlepší. Asi by nebyla ráda, kdyby se dozvěděla, že mám zjizvené předloktí po prvním roce, co jsem se s tím nemohla jen tak snadno smířit…

"Posloucháš mě vůbec?" dloubla do mě Ariana loktem, všechny myšlenky se mi samozřejmě hned rozutekly do jednotlivých koutů hlavy.
"Hm…" zabručela jsem mrzutě. Opravdu nemám chuť poslouchat další otázky, co si o Troyovi myslím. Jestli se mě na to zeptá, řeknu jí narovinu, že je to nafoukaný debil.
"Co ti je?"
"Nic."
"Poslední dobou se chováš divně."
"Hm…"
"Tak a dost!" práskla s dvířky od skříňky a zabořila do mě prst. Jen jsem se na ní nechápavě zadívala, ale pak jsem se otočila a rozešla k naší koleji.
"Slečno Lucy Lockwoodová okamžitě stůjte!" křikla, chytíc mě za zápěstí.
"Co?!" vyškubla jsem se jí.
"Chci vědět, co ti je. Myslíš, že jsem slepá? Že nevidím, že tě něco trápí, a to už pěknou dobu?" dala si ruce v bok.
"Když jsi tak skvělá, pak jistě víš, i kvůli komu to je a co mi vůbec je!" odsekla jsem. Nepotřebuji slyšet jejím odmítnutí zrovna dnes. Tedy oprava- nepotřebuji ho slyšet vůbec! A vlastně nechci, aby mě kvůli něčemu takovému zavrhla. Sklopila jsem pohled.
"Je toho tolik, co nevíš, Arin…" zašeptala jsem, věnovala jí poslední zatrápený pohled do očí, a rozešla se na pokoj. Překvapivě mě nezadržela. Asi bych za to měla být ráda… Kolej byla naštěstí jen kousek od skříněk. Odemkla jsem dveře, vplazila se dovnitř a zabouchla. Konečně chvilka samoty, soukromí a ticha. Tak, jak jsem byla, v kalhotách, korzetu a mikině, jsem se rozplácla na postel. Dva týdny zaslouženého volna a nicnedělání. Zavřela jsem spokojeně oči a pomalu začala usínat. Dneska byl opravdu těžký den…

***

"Vstávej!" někdo mě lehce propleskl. Ospale jsem otevřela oči a zívla. Pusu jsem rovnou nechala otevřenou do širokého 'O'. Ariana mi seděla na břiše a tak nějak divně se dívala. Dobře, ne divně, ale naštvaně. No, každopádně mám teď srdce až někde v krku. Jsem docela ráda, že se nečervenám skoro nikdy.
"Co je?" zeptala jsem se otráveně s, do určité míry hraným, překvapením.
"Řekni mi to." Pronesla a probodla mě pohledem.
"Řekni co?" vykulila na ní oči.
"Proč!" sevřela mi předloktí, za které mě držela. Divný, až do teď jsem si toho nevšimla. Moment, předloktí?! Levé předloktí?!… Ale ne…
"Proto." Odsekla jsem a odvrátila od ní pohled.
"A důvod?"
"Není zajímavý."
"To není pravda!" propleskla mě, ale já se ani neobtěžovala zakrýt si tvář dlaní, jednoduše jsem jen koukala do zdi, abych se jí nemusela dívat do očí. "Kvůli čemu?"
"…"
"Dobrá, kvůli komu?"
"…"
"Jak dlouho?"
"…"
Pustila mi předloktí a místo toho jemně sevřela mezi prsty mou bradu. Lehce mi otočila hlavu k ní. "Naposledy se ptám, proč." Zašeptala. Prsty druhé ruky mi přejela k vrchnímu okraji korzetu.
"Proto. Je jedno, kvůli komu, kvůli čemu a jak dlouho." Odsekla jsem a chtěla opět hlavu otočit jinam, ale ona mi to nedovolila. Pevně mi sevřela bradu a natočila ji tak, abych musela hledět do jejich pomněnkově modrých očí.
"Mě to ale jedno není!"
"Ale ano, je! Za dva roky jsi nebyla schopná si toho všimnout, nezajímala ses, vůbec jsi neviděla, že se ti měním před očima a to's mě vídala každý den! Tak mi teď netvrď, že tě zajímám, sakra, není to pravda!" vytrhla jsem jí ze sevření, sedla si na postel, takže ze mě Ariana sklouzla. Po tvářích mi začaly stékat slzy. "Vůbec ničeho sis nevšimla! Nevrtalo ti hlavou, proč v létě nosím dlouhý rukáv, nechodím do bazénů, nejsem tak veselá, vůbec ses nezajímala. To bylo pořád jenom Troy, Troy, Troy, TROY!!!" poslední slovo jsem už opravdu zakřičela. Zvedla jsem se z postele, rychle si oblékla mikinu a přešla ke dveřím. "Nezkoušej mě hledat, stejně nenajdeš. Buď si s Troyem, já budu zase se svými problémy." Práskla jsem dveřmi.

***

Překročila jsem strom, ležící přes cestu, a šla dál. Věděla jsem přesně, kam jdu- ke starému mostu. Poslední dva roky tam chodím přemýšlet, uklidňuje mě to tam. Je to takový starý středověký most, polorozpadlý, takže o něm nejspíš nikdo neví. Pod ním je asi desetimetrová strž a kolem ani jeden strom, takže mám vlastně i krásný výhled na celé okolí našeho města. Hlavně, tam mě nikdo nenajde, ani kdyby někdo takový, kdo by mě hledal, byl. I když málokdy jsem došla až k samotnému mostu. Cesta tam totiž vedla opuštěnou vesnicí, asi o třech polorozpadlých domech porostlých mechem, kolem nichž se rozkládal lesík. Z tohoto místa mi vždy běhal mráz po zádech. Je docela smutné dívat se na pozůstatky něčeho, čemu kdysi někdo říkal domov. Na chvilku jsem se zastavila. Jako vždy mi pohled sjel na malý náhrobek, ležící vedle domu, ze kterého zbyly jen rezavé panty ode dveří a jedna jediná zeď. Bylo na něm napsáno "Směj se, má prázdná duše, prosím.". Tahle věta, jakoby poslední dobou byla tím, o co prosím, potřebuji, aby se má duše, má prázdná duše, opět smála.
Otočila jsem se směrem, kterým jsem přišla. Musela jsem se usmát. I odsud bylo vidět k západu, kam slunce právě směřovalo. Zdá se, že dnes a pro vždy zakotvím zde, nepůjdu až k mostu, tady je také hezky vidět na můj poslední západ slunce zde. Posadila jsem se vedle náhrobku, pažemi si k sobě přitáhla kolena a položila na ně bradu. Slunce, obklopené červánky, pomalu zapadalo za obzor. Najednou byla celá obloha červená, někde oranžová a žlutá. Potěšeně jsem se usmála. Alespoň tohle byl můj kousek štěstí, u kterého jsem věděla, že přichází vždy každý večer, den za dnem.
"Víš, Amy, najednou si říkám, proč to vůbec dělám," podívala jsem se na náhrobek. Nevím, kdo pod ním leží, ani zda je to dívka, či kluk, ale prostě jsem tomu dala jméno Amy. Nakonec jsem pohled opět přetočila zpátky ke slunci.
"Jestli mi to za to vůbec stojí, ničit se kvůli lásce. Když o tom tak přemýšlím, ty's prožívala něco podobného, že ano? Také jsi byla smutná, uvnitř smutná, a nikomu jsi to neřekla. A chodila jsi sem, na toto místo, kde teď sedím já, dívala ses tady na západ slunce, tak jako já. Že ano?" na chvilku jsem mlčela, jako kdybych čekala, že přeci jen hrob promluví, ale jak by mohl. Opřela jsem se o náhrobek bokem, jako bych se opírala o nějakou kamarádku.
"Brzy tě opustím, odjíždím odsud. Asi bych už dál nesnesla všechnu tu tíhu okolí, ten smutek a bolest, když slyším Arianina slova o Troyovi. Pojedu někam daleko odsud, někam, kde nikoho neznám a kde nikdo nezná mě. Začnu úplně od začátku. Na lásku se přeci dá zapomenout, nechat ji ze sebe vyprchat." Pokrčila jsem rameny. Ach jo, někdy si opravdu přeji, aby Amy nebyla jen kus kamene…
Někdo ke mně zezadu přistoupil a položil mi ruce na ramena. Mírně jsem se ohlédla, když jsem ale uviděla drobnou ruku, svírající jedno z mých ramen, s prstýnkem se vzorem kříže, narovnala jsem hlavu zase zpátky. Nevěděla jsem, že to tady Ariana zná… Vědět to, tak sem nejdu. Ale možná dobře, že to slyšela, že jí to nebudu muset později říkat.
"Takže odjedeš…?" prolomila Ariana ticho po pár dalších minutách. Jen jsem přikývla.
"To už se mnou nechceš být?"
Zakroutila jsem hlavou: "Máš přeci Troye, mě tady už není zapotřebí. Kamarádi jsou všude, najdeš si za mě náhradu. A já se nechci trápit napořád, Arin."
Pevněji mi sevřela ramena, jakoby se bála, že jí hned teď uteču.
"Já už s ním nejsem. Přesněji- nikdy jsem ho nedokázala milovat. Stále mám nade vše ráda tu holku, o které jsem ti kdysi vyprávěla, ale nedopověděla jsem to." Když jsem její slova okomentovala mlčením, pokračovala:
"Ta holka jsi ty." Dopověděla. Ve mně hrklo, najednou se mi zastavil dech a myšlenky vytratily. Takže to všechno bylo zbytečné? Všechny ty probrečené noci, ty jizvy na předloktí a duši? Stačilo se prostě jen vrátit k jednomu mizernému vyprávění?
"Hm…"
Cítila jsem, jak znervózněla, když jsem řekla jen tohle. Klekla si za mnou a objala mě kolem krku. Přitiskla svou tvář k té mé. Zavřela jsem oči a nějak podvědomě jsem si tuto chvíli začala vychutnávat.
"Věř mi, prosím." Hlesla. Dlaní jsem jí pohladila po tváři.
"Já ti věřím…" pronesla jsem.
"A zůstaneš se mnou?" pípla o několik minut později s malou jiskřičkou naděje v hlase. Odpověď mi chvilku trvala. Jak mohu vědět, že to teď neříká jen proto, aby mě přinutila zůstat? Aby si mě k sobě zase mohla jen připoutat a pak se dál vesele tahat s Troyem? Ale zase, co když to myslí opravdu vážně?
"Já… zůstanu tu tak dlouho, jak budeš chtít." Odpověděla jsem.
"V tom případě se mnou zůstaň napořád. A s tímhle," sjela mi rukou k levému předloktí, "S tím něco provedeme, nedovolím ti se trápit kvůli mně, už k tomu není důvod. Teď budeš šťastná, jak sis to přála…"
S úsměvem jsem jen tiše přikývla. Ariana mě objala zezadu kolem pasu a hlavu mi položila na rameno. Slunce již téměř zapadlo a červánky vymizely. Zvláštní, jak se může člověku najednou změnit život. Původně jsem sem šla se podívat na můj poslední západ slunce tady, ale teď myslím, že to byl první západ v nové kapitole mého života…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sawemi Sawemi | 2. února 2012 v 21:25 | Reagovat

Fakt pěkná povídka. Styl, jaký mám ráda. A levé předloktí.. Hm, celkově trefa do černého. Opravdu dobré.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama