Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Prosinec 2012

Nebezpečné zlozvyky I

16. prosince 2012 v 10:11 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky


Mad Mind

Zoufale se rozpouštíš

V nikotinové lázni

Nic o sobě netušíš

Ostatní jsou jen blázni

A ty jsi holka z cukroví

S tvářemi barvy růže

Odkud jsi přišla, kdo to ví?

Zaryla ses mi do kůže

A teď už nežádám nic víc

Pravdu povídám

Než políbit tvojí líc

Dívko ohnivá

A ty se pořád rozpouštíš

A nehty do mě zarýváš

Kdy mi konečně odpovíš?

Proč tolik smutku v duši máš?

Šílené myšlenky

Hlavou se řinou

Zrak mrtvé milenky

Jen mojí vinou?

Kdy už mi odpovíš?

Na otázku jedinou

Zemřela jsi, nebo sníš

Budeš navždycky jen mou?




Když jsem byla malá, mohlo mi být tak pět, sedm let, viděla jsem dokument o výbuchu atomové bomby v Hirošimě. Udělal na mě takový dojem, že jsem se od té doby ohromně bála, že na naše město jedna taková bomba spadne a všechno, co jsem kdy milovala, v mžiku zmizí v bělavém světle. Bála jsem se tolik, že jsem se schovávala za pohovky, kdykoliv jsem uslyšela zvuk obyčejných helikoptér, kroužících po obloze. Často se mi taky v noci zdálo, že vybuchla ona bomba a všechno kolem zmizelo. I já. A pak jsem přestala existovat…byl to takový divný pocit.

Nechtěla jsem se zamilovat. Nechtěla jsem do toho spadnout. Už od začátku jsem věděla, co dělám, kam to všechno míří. Ale zacpala jsem si uši. Nechtěla jsem slyšet varování. Kašlala jsem na to. Možná, že to byl můj osud. Den, kdy jsem potkala Ninu. V některých chvílích jsem se přiměla myslet si, že lidi nedokáží řídit své životy. Že jsou jako semínka pampelišek unášená větrem. Přesně tak, jsem se cítila, když jsem byla s Ninou. Nedokázala jsem se ovládat, nebo jsem prostě nechtěla? Mělo se to stát? Byl to asi osud. Osud…




Den, který mi změnil život, začal jako všechny dny velmi nevinně. Zavolala mi kamarádka pracující v galerii, jestli bych nechtěla na vernisáž nové výstavy. Že prý to někdo odvolal, tak jí zbyly pozvánky… Měla jsem původně jít do divadla s jinou kamarádkou, ale právě předchozí večer to odvolala s tím, že se necítí dobře. Tak jsem souhlasila. Alespoň zabiju jeden z mnoha nudných večerů. Kamarádka mě upozornila, že na vernisáži se bude pohybovat jen samá lepší společnost, což byla dost změna od mého obvyklého způsobu života chudé malířky na volné noze.




Sehnala jsem si podkrovní byt. Už odmalička jsem chtěla bydlet v něčem takovém. Můj byt pak sloužil zároveň jako ateliér, takže jsem spala na rozvrzaném gauči pokrytém potrhanou patchworkovou dečkou ze sekáče, na barvami postříkané podlaze mezi plechovkami s barvou, štětci, plátny, hadry a kdovíčím ještě. Pach olejových barev už jsem ani nevnímala.

Na onu vernisáž jsem si vypůjčila od kamarádky nějaké pěkné hadříky, abych hezky zapadla. Alespoň se podívám na výstavu, říkala jsem si, ačkoliv budu v jedné místnosti s tlupou pršákonosých idiotů.




"Je to tady překrásné, ale…jak víte, žádné dílo se nemůže vyrovnat kráse žen…"Uslyšela jsem útržek z hovoru nějakých mužů v oblecích.




"Lilly! Tak dlouho jsme se neviděly! Sluší ti to!"Vyjekla nějaká paní vedle mě.




A já? Rozhlížela jsem se po místnosti. Zdálo se, že je to výstava nějakého abstraktního umělce. Už jsem se stačila z velkého popisu na zdi dozvědět, že onen malíř (jehož jméno už si samozřejmě nepamatuji) stvořil sérii obrazů nazvaných "Pocity". Pomocí různých barev a kompozic se snažil vyvolat v divákovi určitý pocit, takže když jste například přišli k obrazu "Radost", zaútočily na vás energické veselé barvy, které vás spirálovitě tahaly do jakéhosi radostného světa. Nic pro mě a moji melancholickou povahu. Přesunula jsem se postupně od Agónie, Zloby, Touhy, Nenávisti, Žárlivosti, Chtíče a Lásky až k Touze.




Tam jsem se zastavila. Ostatní obrazy byly vynikající, ale tenhle mě přímo vábil. Byl vyveden v karmínových a tmavofialových variacích barev s drobnými rudými tečkami kolem spirálovitého motivu, který se veprostřed ponořoval téměř do rudé. Vyjadřovalo to pocit z něčeho nedosažitelného, ale strašně krásného a toužebného. Něco, co člověk musí za každou cenu mít. Nebyla to jen krásná žena na ulici, která má krátkou sukni a nohy tak půvabné, že se za ní každý otočí, nebyla to cigareta hořící do tmy, nebyla to ani ledová kola za parného letního dne. Byla to touha po něčem jiném, nadzemském, po něčem, po čem se lidé pídí celý život a většina z nich toho nedosáhne. V tu chvíli mě kdosi vzal za rameno.




,,Také vás ten obraz tak zaujal?"Otočila jsem se za sametovým hlasem. Mohu odpřísáhnout, že krásnější ženu jsem v životě neviděla. Dlouhé téměř rovné a dokonale lesklé zrzavé vlasy jí provokativně padaly na zcela odhalený dekolt a pod krátkou ofinou se zkoumavě dívaly dvě zelené kočičí oči. Mezi nimi se skvěl dlouhý nepatrně pihovatý nos a pod ním plná ústa podtrhnutá rudou rtěnkou do tvaru srdce. Neměla jsem slov. Zřejmě si všimla mých rozpaků a přičítala je situaci, ve které zcela neznámá žena položí ruku na rameno jiné neznámé ženě.

,,Spousta lidí považuje tohoto malíře za šílence, patlala. Myslím si, že Evropa, tolik ovlivněná řeckými realistickými vlivy, nedokáže plně ocenit sílu abstraktního umění, do kterého se člověk musí vcítit, aby ho pochopil."




,,Ano. Lidé prostě chtějí hezké obrázky, ale je jim zatěžko nad nimi přemýšlet."Řekla jsem.

,,Správně."Usmála se na mě neznámá. "Je ale krajně neurvalé, že jsem se nepředstavila. Jmenuji se Nina Morganová."




"Julie Hartová…všichni mi říkají July, jako měsíc, kdy jsem se narodila, víte…"Božebožebožebože…

Nina se na mě usmála a mě připadalo, že se dívá jako liška na svojí kořist. Na chvíli se jí zvedly koutky a oči jí zazářily a já věděla, že jsem proti tomu úsměvu bezradná jako kořist, která se nepohne a vyčká na svou smrt.




,,Ráda jsem vás poznala, July. Budu se muset vrátit ke své společnosti."

Když jsem se dívala, jak odchází, všimla jsem si, že má na sobě krvavě rudé šaty až na zem, které jí odhalovaly výstřih, ramena i lopatky. Vlasy na chvíli odhalily jednu větší pihu na šíji. Civěla jsem na ni v němém úžasu.