Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Leden 2013

Nebezpečné zlozvyky III

26. ledna 2013 v 20:18 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Mad mind III




Tak jsem tě viděla odcházet

V šumu velkoměsta

Jen jsem tam seděla

A přála si, abych nebyla tak posedlá

A přála si, abych uměla milovat

Něco tak nádherného jako jsi ty




Moje první láska. Jmenovala se Ursula Hippsová. Byla to drobná blondýnka s rovnátky. Nebyla to žádná úchvatná kráska, ale mě přišla roztomilá. Stalo se to v šesté třídě na škole v přírodě. Obě dvě jsme byli vyvrheli, obě jsme byly totiž jiné. Spolužáci pořádali diskotéku, ale nás zamkli v pokoji. Bylo nám to jedno. Nepotřebovaly jsme tančit na jejich diskotékách. Lehly jsme si vedle sebe na postel a povídaly si. Pak přišla řeč na líbání. Ursula tvrdila, že to nikdy nedělala a chtěla by to zkusit, ale než si jí všimne nějaký kluk, to skončí dřív jako nepolíbená stařena. Řekla jsem, že přeci nemusí čekat na žádného kluka. Pak jsem se k ní naklonila a políbily jsme se. Bylo to celé takové spěšné a nezkušené, ale i tak se mi to moc líbilo. A to bylo to nejkouzelnější a jediné, co jsme spolu my dvě prožily. Ještě dlouho jsme byly spiklenkami, ale pak se její rodiče odstěhovali na druhý konec státu.




Další láska přišla až o moc později, to už jsem byla na střední. Kámoška Ingrid už o mě tehdy věděla, jak to se mnou je a ačkoliv byla na holky a my dvě jsme to spolu zkoušely, zjistily jsme, že bude lepší, když skončíme jako nejlepší kámošky. Ingrid byla v téhle oblasti zkušenější a vzala mě na jednu z těch party, kde je spousta holek a žádný kluk. Ani nevím jak, ale potom, co jsem se řádně střískala, jsem skončila vzadu za klubem ve vášnivém objetí s o několik let starší sexy holkou. Jmenovala se Cynthie a vydržely jsme spolu dva měsíce, než ona skončila ve vášnivém objetí za klubem s jinou holkou.




Tahle první zkušenost mi pořádně zlomila srdce, ale i přesto jsem si o pět měsíců později našla Marissu, jednu z mnoha kamarádek Ingrid, které nebyly její typ. Marissa byla nádherná. Měla hnědé vlasy, které se jí stáčely do prstýnků. Její účes a její velké hnědé pronikavé oči, to byly dvě věci, kterých si na ní lidé vždy všimli. Byla jsem skoro pyšná na takovou holku a vůbec nevím, jak mohla chtít s hubenou nakrátko ostříhanou rebelkou, jakou jsem byla já. V té době jsem se rozhodla vzepřít rodičům a odešla jsem ze školy, kterou jsem nesnášela, na umělku. Začala jsem žít s Ingrid a snažila jsem se vydělat si mnoha rozličnými způsoby. Nejsem na to zrovna dvakrát pyšná, ale jednou jsem si vydělala dokonce i tím, že jsem byla modelkou do jednoho pánského časopisu. A s tím co si na focení vezmu na sebe, jsem se rozhodně strachovat nemusela, jestli mi rozumíte.




Občas jsem taky zašla ven s naší lesbickou partičkou. Když nám zvedli nájem, Ingrid do našeho malého bytečku zavlekla jednu ze svých přítelkyň. Jako vždycky slibovala, že je to láska navěky, ale po třech měsících se rozešly a my jsme s Ingrid zoufale sháněly spolubydlící. Přišla Lenka. Do našeho života vpadla jako uragán. Jako pár dalších se nám ozvala na inzerát, že hledáme spolubydlící a ihned nám vpadla do oka. Byla hezká a energická, možná až trochu blázen. Studovala konzervatoř a kromě mnoha rozličných nástrojů vášnivě hrála na saxofon. To se samozřejmě nelíbilo naší bytné, tak jsme se s ní vypakovaly na ulici a Lenka tam hrála za peníze. Byla jsem až překvapená, jak jí to šlo. Nejen že hrála úžasně, ale byla také krásná, což určitě přispělo na naplnění její kasičky. Naše spolubydlení by bylo jako sen, kdyby Marissa nezačala na Lenku žárlit. Ta si zatím začala s Ingrid. Ty dvě se stávalyčím dál tím více nerozlučné a já se cítila trochu odstrčená. K tomu všemu jsem neustále musela skládat účty Marisse. Všechno skončilo tím, že jsem dostudovala a od holek se odstěhovala nadobro. Naštěstí jsem dostala nějaké peníze z dědiství, tak jsem si mohla zařídit vlastní bydlení. Po mém odchodu se Lenka odstěhovala za prací a Ingrid zase odjela za otcem do Paříže. Marissa se se mnou rozešla. Zůstala jsem sama.




Už jsem přestala pomalu chodit na večírky. Zbylo mi pár přátel, kteří mě občas vytáhli na vernisáž a sem tam mě někdo dostal na večírek nezadaných, bohužel všechny podobné akce končily jen velkým bolehlavem.




Ten den se mi podařilo dokončit jednu zakázku, která slibovala, že mi zaplatí nájem na příští měsíc. Alespoň něco. Musela jsem pilně dřít celý den, abych se dostala do svého tvůrčího transu. V takovém stavu nemyslím téměř na nic, což se mi hodilo. Vytrhla mě jen čas od času chuť na cigaretu, kterou jsem uspokojila i když už se mi moje zásoby tenčily. Doufala jsem, že příště o ně stáhnu některou z kamarádek.




Už jsem se chystala jít v jedenáct spát, když zazvonil telefon.




Ozval se dobře známý sametový hlas. "Mám dnes večer čas, sejdeme se v parku?"




Tma netma, úchylové neúchylové, téměř okamžitě jsem popadla svůj plášť a vydala se do noci. Stačilo ujít jen pár desítek metrů, když jsem uviděla známou postavu jak stojí u lavičky.




"Ahoj."




"Jsi tu nějak rychle."Řekla Nina.




"Bydlím blízko. Pojď." Po cestě jsem měla ještě možnost zapálit si cigaretu od Niny, což mi dodalo alespoň trochu odvahy chovat se normálně. Schody do mého bytu jsme vycházely potichu.




Co bylo dál, nemá smysl popisovat. Jakmile se za námi zaklaply dveře bytu, bylo úplně jasné, co se bude dít dál. Ta noc byla vášnivá, ale stejně poněkud smutná. Nezeptala jsem se, co se jí stalo, dokonce jsem ani neokomentovala malou modřinu na jejím zápěstí. Možná jsem to spíš nechtěla vědět. Usnuly jsme spolu, ale myslím si, že se vyplížila ven někdy brzy ráno, protože domovní dveře se na noc zamykají, ale první pejskaři vyráží ven už okolo šesté. Já jsem se vzbudila v osm a už byla pryč. Nezanechala po sobě ani vzkaz a jediné, co mi dávalo bezpečně důkaz, že se nejednalo o sen, byla její nezaměnitelná vůně zaplavující celý můj byt.




Další měsíc se vůbec nic nedělo. Pořád jsem malovala obrazy, ale jejich prodej se začínající krizí tolik poklesl, že jsem začala uvažovat o nějaké stálé práci. Ale ještě jsem od svého současného bytí!nebytí nechtěla slevovat. Vyhovovalo mi od rána do večera být ponořená do barev. Situace s Ninou mne znepokojovala. Snažila jsem se ji zkontaktovat, ale neúspěšně. Měla jsem z toho všeho šaptný pocit. Chtěla jsem něco víc. Ano, zamilovala jsem se, ale kdo by mne za to soudil? Bránila jsem se, ale nešlo to. Jediné, co mne alespoň trochu uchraňovalo od myšlenek na ni, bylo urputné malování.

Na konci měsíce mne zkontaktovala jedna spolužačka ze základky. Možná ironií osudu právě ta, kterou jsem nejvíc nesnášela. Byla jsem třídní vyvrhel. Nezajímal mě mejkap, kluci ani červená knihovna, byla jsem nekomunikativní a často i nepřátelská, protože mi všichni spolužáci (hlavně holky) lezli na nervy. Kreslila jsem jejich karikatury do sešitů a když na to přišli, nenáviděli mě ještě víc. Ani učitelé mě neměli rádi, protože jsem neplnila úlohy a v písemkách jsem taky nijak zvlášť neexcelovala. Odmítala jsem ztrácet čas učením, raději jsem "lítala" někde jinde. Jediný předmět, který mi šel bez chybičky, byla výtvarka, na kterou jsme měli dost pohodovou učitelku. Ta jediná mě chápala a dala mi odvahu přihlásit se na uměleckou střední, kde to nakonec bylo fajn. Jakmile se za mnou naposledy zavřely dveře základky, uděla jsem za minulostí tlustou čáru a zařekla se, že se už po ní nikdy nebudu pídit. Ovšem jak se to mnohdy stává,minulost si mě našla sama.

"Héj, chcem jako, dělat třídní srázek, takže ti volám, teda, jestli bys teda nechtěla přijít, Julčo."Nesnášela jsem, když mi kdokoliv říkal Julčo, ale byl to starý zvyk mých drahých spolužáků. Přezdívali mi "šílená Julča". Ale i tak byl zázrak, že si vůbec pamatovala mé jméno.

"Nevím, jestli budu mít čas...ale uvidím. Teď toho mám hodně. A kdy se to koná?"

"Patnáctého. Na Rybě, znáš to tam?"

"Ano, vím kde to je..."

"Tak dyžtak přijď jo, nemusíš potvrzovat účast nebo tak...Tak čus."

"Měj se, Diano."







Nebezpečné zlozvyky II

3. ledna 2013 v 17:39 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Mad mind II

A naložíš se do tmy a ticha

A pak už mě nevnímáš

Srdce se svírá, těžce se dýchá

Komu své myšlenky, komu je dáš?

I spatřila jsem hvězdu na obloze

A věděla jsem, že ta hvězda je tvá

Tam možná jezdíš na nebeském voze

A jsi pořád jak vždycky nádherná




Seděla jsem v teple svého ateliéru a přemýšlela jsem. Mihotavý plamen svíčky osvětloval nákresy k mému novému mistrovskému dílu, protože mi už zase praskla žárovka a já neměla žádný jiný zdroj světla. Bylo mi to jedno. Pohled na zářící město ve tmě, které vypadalo jako tisíce drahokamů rozesetých po černém sametu, byl v nejasném svitu svíčky ještě působivější než obvykle. A já ani neměla náladu svítit. Prostě jsem seděla, srkala Earl Grey a přemýšlela. Ve chvíli, kdy jsem potkala Ninu u obrazu Touhy se mi myšlenky roztříštily na tisíce střepů, které mi teď vířily hlavou jako falešné sněhové vločky v jednom z těch skleněných těžítek. Kdybych jen dokázala přestat myslet na tu oslňující krásu. Potkám ji ještě někdy? Kdo je? Kolik jí je? Kde pracuje? Každičký kousek skládanky chyběl. A přesto jsem si byla jistá, že výsledný obraz je nádherný.




Můj strýc skládanky miloval. Kupoval si je v krabicích po tisících kouscích a pak je na speciálním stole určeném pro tento účel dával dohromady hodiny a hodiny. Když jednu složil, zarámoval ji a pověsil na zeď, nebo ji zase rozkouskoval, aby ji později složil znovu. Jako malou mě skládačky nikdy nebavily. Nechápala jsem proto jeho vášeň. Říkala jsem si, proč si ty obrázky nekoupí rovnou celé, proč si je vezme rozcupované a pak je skládá dohromady. Jednou si mě vzal na klín a pokoušel se mi to vysvětlit:"Víš, teď to asi ještě nechápeš, ale celý život je vlastně jako skládačka. Pořád hledáš další a další kousky a spojuješ je s těmi, které už máš. Celou dobu přitom vidíš jen část obrazu, až na konci si uvědomíš jeho celistvost a jak je ten obraz krásný." Ano. Tehdy jsem to nechápala. Byly to řeči.




Duchem nepřítomná s pohledem upřeným na město jsem na skicovací papír načmárala pár kostiček ze skládačky. Byly nejisté a pokroucené. Ruka mi po několika hodinách intenzivního skicování odumírala. Znova jsem si lokla čaje. Měla jsem pocit, že jsem ho vypila hektolitry. Svíčka dohořela a zhasla. Ani jsem se nedošourala ke gauči, usla jsem na židli.

Někdo mi kdysi říkal "Spánek je jako smrt. Každou noc umřeš a pak se znovu probereš k životu." Kdyby to tak bylo, náš život je jen pouhý sen.




"Jmenuju se Nina Morganová. Nina Morganová. Nina Morganová…."Rudé rty, drahý parfém, odhalený dekolt, rudé šaty… Je život jen sen? "Ráda jsem tě poznala, July, July, July…"

Ráda bych řekla, že mě probudily sluneční paprsky proudící skrz střešní okno, ale spíš v tom mělo roli těžké zuřivé zabouchání na dveře a neartikulovaný výkřik. Když jsem celá polámaná vstávala ze stolu, myslela jsem, že někoho venku vraždí a chtějí, abych zavolala policii. Ale za dveřmi stála paní bytná. Stará scvrklá tlustá ženská s malýma krví podlitýma prasečíma očkama, tupým širokým nosem a tenkými rty. I pleť měla růžovou jako prasátko a když mluvila, zdálo se, že přitom chrochtá.




,,Přišla jsem…chro…protože jste mi nezaplatila za minulý měsíc…chro…máte už dva dny zpoždění!! Zase! Jestli to tak půjde dále…chro…zájemců o tenhle byt by bylo mnoho…chro…a taky musím říct…chro…že ho neudržujete v nejlepším stavu!!"

"Milá paní bytná, jiní nájemci mají zpoždění i déle a necháváte je tu. Peníze vám mohu vyplatit už dnes večer, až mi přijdou peníze za obraz. A můj bordel s prominutím komentovat nemusíte. Tohle je umělecký ateliér a tak podle toho vypadá. Kdyby to byla kupříkladu nemocnice, vypadala by jinak."




Bytná se na mě zlostně podívala, jaksi zbrunátněla a nafoukla se. Potom zapištěla cosi o tom, že nesnáší tyhle novodobé umělce a že pokud jí nedám peníze do šesti hodin večer, můžu si rovnou sbalit kufry.




Zaklapla jsem dveře a oddychla si. Tenhle boj spolu máme skoro každý měsíc. I když jí peníze platím téměř vždy včas, stejně jsou věci, které se jí na mě nelíbí. Je jednou z těch ženských, co zamrzly v čase a teď je jejich jediným zájmem drbat na pavlači se sobě podobnými. Díky tomu nemám moc dobré sousedské vztahy. Jsem prostě podivínka, co žije v tom nejlepším bytě na půdě. Nejspíš fetuju, šlapu a chodim za chlapama. Asi tohle si o mě myslí. Ale co. Mě je to fuk. Slova mi neublíží.




Sedla jsem si k prknu a snažila se nakreslit skicy pro můj nový projekt. Ale ať jsem dělala co jsem chtěla, dala si klobouk na hlavu, pustila si Chopina, nebo si udělala kafe, nedokázala jsem se plně soustředit. Nemohla jsem přestat myslet na Ninu. Měla jsem pocit, že jsem snad krásnější ženu v životě neviděla. A přesto z ní vyzařovalo cosi...co mě až děsilo.




teď vířily hlavou jako falešné sněhové vločky v jednom z těch skleněných těžítek. Kdybych jen dokázala přestat myslet na tu oslňující krásu. Potkám ji ještě někdy? Kdo je? Kolik jí je? Kde pracuje? Každičký kousek skládanky chyběl. A přesto jsem si byla jistá, že výsledný obraz je nádherný.




Můj strýc skládanky miloval. Kupoval si je v krabicích po tisících kouscích a pak je na speciálním stole určeném pro tento účel dával dohromady hodiny a hodiny. Když jednu složil, zarámoval ji a pověsil na zeď, nebo ji zase rozkouskoval, aby ji později složil znovu. Jako malou mě skládačky nikdy nebavily. Nechápala jsem proto jeho vášeň. Říkala jsem si, proč si ty obrázky nekoupí rovnou celé, proč si je vezme rozcupované a pak je skládá dohromady. Jednou si mě vzal na klín a pokoušel se mi to vysvětlit:"Víš, teď to asi ještě nechápeš, ale celý život je vlastně jako skládačka. Pořád hledáš další a další kousky a spojuješ je s těmi, které už máš. Celou dobu přitom vidíš jen část obrazu, až na konci si uvědomíš jeho celistvost a jak je ten obraz krásný." Ano. Tehdy jsem to nechápala. Byly to řeči.




Duchem nepřítomná s pohledem upřeným na město jsem na skicovací papír načmárala pár kostiček ze skládačky. Byly nejisté a pokroucené. Ruka mi po několika hodinách intenzivního skicování odumírala. Znova jsem si lokla čaje. Měla jsem pocit, že jsem ho vypila hektolitry. Svíčka dohořela a zhasla. Ani jsem se nedošourala ke gauči, usla jsem na židli.

Někdo mi kdysi říkal "Spánek je jako smrt. Každou noc umřeš a pak se znovu probereš k životu." Kdyby to tak bylo, náš život je jen pouhý sen.




"Jmenuju se Nina Morganová. Nina Morganová. Nina Morganová…."Rudé rty, drahý parfém, odhalený dekolt, rudé šaty… Je život jen sen? "Ráda jsem tě poznala, July, July, July…"

Ráda bych řekla, že mě probudily sluneční paprsky proudící skrz střešní okno, ale spíš v tom mělo roli těžké zuřivé zabouchání na dveře a neartikulovaný výkřik. Když jsem celá polámaná vstávala ze stolu, myslela jsem, že někoho venku vraždí a chtějí, abych zavolala policii. Ale za dveřmi stála paní bytná. Stará scvrklá tlustá ženská s malýma krví podlitýma prasečíma očkama, tupým širokým nosem a tenkými rty. I pleť měla růžovou jako prasátko a když mluvila, zdálo se, že přitom chrochtá.




,,Přišla jsem…chro…protože jste mi nezaplatila za minulý měsíc…chro…máte už dva dny zpoždění!! Zase! Jestli to tak půjde dále…chro…zájemců o tenhle byt by bylo mnoho…chro…a taky musím říct…chro…že ho neudržujete v nejlepším stavu!!"

"Milá paní bytná, jiní nájemci mají zpoždění i déle a necháváte je tu. Peníze vám mohu vyplatit už dnes večer, až mi přijdou peníze za obraz. A můj bordel s prominutím komentovat nemusíte. Tohle je umělecký ateliér a tak podle toho vypadá. Kdyby to byla kupříkladu nemocnice, vypadala by jinak."




Bytná se na mě zlostně podívala, jaksi zbrunátněla a nafoukla se. Potom zapištěla cosi o tom, že nesnáší tyhle novodobé umělce a že pokud jí nedám peníze do šesti hodin večer, můžu si rovnou sbalit kufry.




Zaklapla jsem dveře a oddychla si. Tenhle boj spolu máme skoro každý měsíc. I když jí peníze platím téměř vždy včas, stejně jsou věci, které se jí na mě nelíbí. Je jednou z těch ženských, co zamrzly v čase a teď je jejich jediným zájmem drbat na pavlači se sobě podobnými. Díky tomu nemám moc dobré sousedské vztahy. Jsem prostě podivínka, co žije v tom nejlepším bytě na půdě. Nejspíš fetuju, šlapu a chodim za chlapama. Asi tohle si o mě myslí. Ale co. Mě je to fuk. Slova mi neublíží.




Sedla jsem si k prknu a snažila se nakreslit skicy pro můj nový projekt. Ale ať jsem dělala co jsem chtěla, dala si klobouk na hlavu, pustila si Chopina, nebo si udělala kafe, nedokázala jsem se plně soustředit. Nemohla jsem přestat myslet na Ninu. Měla jsem pocit, že jsem snad krásnější ženu v životě neviděla. A přesto z ní vyzařovalo cosi...co mě až děsilo.




Nechala jsem to být. Musela jsem si prostě vyčistit hlavu. Rozhodla jsem se udělat si procházku, nakoupit si něco k jídlu a sfouknout moji ranní cigaretu.




Po krátké procházce Albertem a nakoupení několika dalamánků k snídani jsem zabloudila do svého oblíbeného parčíku. Původně jsem měla na mysli se projít trochu víc, ale asi jsem přecenila svoji ranní lenost. Tak jsem si prostě kecla v praku na lavičku, vytáhla jednu modrou Viceroyku a zapalovač, který jsem po zkušenostech s hledáním po kabelkách měla dnes duchapřítomně v kapse. Jakmile kouř zaplavil moje plíce, už jsem nemusela myslet na nic jiného, než na krásu ranní modré oblohy, která se rozprostírala nade mnou. Pozorovala jsem mraky a snažila se dosadit jim lidské vlasnosti, tak jak jsem to dělala, když jsem byla malá. Tadyto bude strýček Skrblík, tamto zase veselý klaun a tamto zase...Rychle jsem odvrátila zrak. Neměla bych zase moc fantazírovat. Nina byla krásná, jistě. Ale nemusím jí přece hned vidět i ve mracích, stejně jí už s největší pravděpodobností nikdy nespatřím. A navíc, na takovou holku bych ani neměla. Ty jdou po bohatejch chlapech který jim můžou kupovat šperky a krásný červený šaty a botičky od Gucciho. Co zmůže chudá lesbická umělkyně oproti chlapovi s naditou peněženkou?




Čím déle jsem přemýšlela o svojí milostné budoucnosti, tím náruživěji jsem potahovala z cigarety, která mi každým okamžikem mizela před očima. A právě když jsem se chystala potáhnout naposledy, výhled na mraky mi kdosi zaclonil.




"Dámo, neměla byste cigárko?"




Mohla jsem to čekat. Stávalo se to každou chvíli. Stál přede mnou bezdomovec ozdobený několikaměsíčním "strništěm" a starou kšiltovkou, kterou snad vyhrabal z popelnice, ze které nejspíš vylezl. Tvářil se rádoby mile, ale já jsem v kapse třímala moji drahocennou krabičku Viceroyek, s kterými jsem byla už tak dost bledě a neměla jsem zrovna náladu na to rozdávat je každému.




"Promiňte, ale bohužel ne."




"Ale notak...určitě by se tam jedna našla..."




"Ne."Nesnášela jsem, když byl někdo dotěrný. Rychle jsem típla zbytek mojí ranní dávky nikotinu a snažila se odporoučet co nejdál, když jsem ucítila, jak mě kdosi silně chytl za ruku.




"Taková krasotinka jako vy-"




"Nechte mě být!"Tohle už na mě bylo moc. Začínala jsem být mírně hysterická. Ten stisk mi vůbec nebyl příjemný. V tom se ale ozval hlas... Známý hlas. A zároveň s tím něčí ruka s rudě nalakovanými nehty zmáčkla ruku bezdomovce, jehož stisk okamžitě povolil.




"Jau!"Zakřičel muž a podíval se za sebe. Stála tam. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale stála tam Nina!




"Běžte si po svých, jestli nechcete zažít ještě víc bolesti!"Její tón byl tak nekompromisní, že bych zdrhala snad i já, kdyby mi něco takového řekla. Chlápek byl vmžiku pryč.




"Jaks to dokázala?"Řekla jsem užasle.




"Nejsi jediné děvče žijící samo ve velkoměstě. Naučila jsem se za tu dobu co chodím na různé večírky už dost triků a můžu říct...že mě kolikrát dost zachránily."Usmála se Nina.




Byla jsem v tu chvíli tak vyvedená z míry, že jsem vůbec nevěděla, co na tok mám říct. Až mě konečně napadlo:"Jaktože víš že žiju sama?"




"Předpokládám...podle zapalovače co ti právě vypadl z kapsy soudím že sis šla zakouřit. Smím se přidat?"




"Ach...bohužel už mi nezbývá moc cigaret..."Najednou jsem se cítila trapně. Jako kdybych padala do propasti. Vždyť přede mnou stála bohyně oděná od hlavy k patě ve značkových věcech. A já jsem nicka co sotva zaplatí výdaje za jídlo a cigarety.




"Nevadí. Zvu tě. Nevadí ti Davidoffky?"




"Jistěže ne."A najednou to bylo docela krásné ráno.




"Fajn. Někde jsem vytratila zapalovač, aspoň mi půjčíš svůj."Sedly jsme si s Ninou na lavičku. Na tu samou lavičku jen několik centimetrů od sebe a obě jsme si zapálily Davidoff Gold. Dým zaplnil naše nejblužší okolí.




"Páni. To je ale náhodička...Viděly jsme se na vernisáži a teď..."




"Jo, máme na sebe štěstí." Usmála se Nina. "Tak mě napadlo...ty maluješ?"




"No...snažím se. Ale se zakázkama je to těžký...víš?"Nervózně jsem se zasmála jako kdybych řekla něco kdovíjak vtipného. "Co ty děláš za práci?"




"Ale...pracuju ve službách..."Nina se na mě nedívala, když tohle říkala. Zahleděla se kamsi do strany a vyfoukla veliký oblak kouře. Pak pohlédla na mě a já měla pocit, jako bych se pod jejím kočičím pohledem propadala do země. Myslím, že Nina byla jednou z žen, které něco vyzařovaly snad už na dálku. Člověk nemohl přijít na to, co, ale přitahovalo ho to stejně jako můru přitahuje oheň, ve kterém nakonec shoří.




"Někdy bych ráda viděla cos namalovala."




"Ano...no...mám svoje věci v ateliéru...vlastně tam i bydlím...Jestli máš čas...můžem..."




"Och, je mi líto, ale zrovna dneska mám nějakou práci."Nina se spěšně podívala na hodinky a rychle vstala. Dokouřila cigaretu a típla ji. Chvilka pohody byla tatam.




"Ale zavolám ti...pokud mi dáš svoje číslo."Nepřítomně jsem vyblekotala svoje číslo a v hloubi duše jsem doufala, že se nespletu v jediné cifře. V hloubi duše jsem doufala, že to Nina neříká jen tak a skutečně mi zavolá. V hloubi duše jsem chtěla s Ninou strávit mnohem víc než jen pět minut při ranní cigaretě...




Ale než jsem si stihla vybavit všechny mé niterné představy, klapot nádherných nových červených střevíčků ustal někde v dáli a přehlušil ho šum velkoměsta.