Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Nebezpečné zlozvyky III

26. ledna 2013 v 20:18 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Mad mind III




Tak jsem tě viděla odcházet

V šumu velkoměsta

Jen jsem tam seděla

A přála si, abych nebyla tak posedlá

A přála si, abych uměla milovat

Něco tak nádherného jako jsi ty




Moje první láska. Jmenovala se Ursula Hippsová. Byla to drobná blondýnka s rovnátky. Nebyla to žádná úchvatná kráska, ale mě přišla roztomilá. Stalo se to v šesté třídě na škole v přírodě. Obě dvě jsme byli vyvrheli, obě jsme byly totiž jiné. Spolužáci pořádali diskotéku, ale nás zamkli v pokoji. Bylo nám to jedno. Nepotřebovaly jsme tančit na jejich diskotékách. Lehly jsme si vedle sebe na postel a povídaly si. Pak přišla řeč na líbání. Ursula tvrdila, že to nikdy nedělala a chtěla by to zkusit, ale než si jí všimne nějaký kluk, to skončí dřív jako nepolíbená stařena. Řekla jsem, že přeci nemusí čekat na žádného kluka. Pak jsem se k ní naklonila a políbily jsme se. Bylo to celé takové spěšné a nezkušené, ale i tak se mi to moc líbilo. A to bylo to nejkouzelnější a jediné, co jsme spolu my dvě prožily. Ještě dlouho jsme byly spiklenkami, ale pak se její rodiče odstěhovali na druhý konec státu.




Další láska přišla až o moc později, to už jsem byla na střední. Kámoška Ingrid už o mě tehdy věděla, jak to se mnou je a ačkoliv byla na holky a my dvě jsme to spolu zkoušely, zjistily jsme, že bude lepší, když skončíme jako nejlepší kámošky. Ingrid byla v téhle oblasti zkušenější a vzala mě na jednu z těch party, kde je spousta holek a žádný kluk. Ani nevím jak, ale potom, co jsem se řádně střískala, jsem skončila vzadu za klubem ve vášnivém objetí s o několik let starší sexy holkou. Jmenovala se Cynthie a vydržely jsme spolu dva měsíce, než ona skončila ve vášnivém objetí za klubem s jinou holkou.




Tahle první zkušenost mi pořádně zlomila srdce, ale i přesto jsem si o pět měsíců později našla Marissu, jednu z mnoha kamarádek Ingrid, které nebyly její typ. Marissa byla nádherná. Měla hnědé vlasy, které se jí stáčely do prstýnků. Její účes a její velké hnědé pronikavé oči, to byly dvě věci, kterých si na ní lidé vždy všimli. Byla jsem skoro pyšná na takovou holku a vůbec nevím, jak mohla chtít s hubenou nakrátko ostříhanou rebelkou, jakou jsem byla já. V té době jsem se rozhodla vzepřít rodičům a odešla jsem ze školy, kterou jsem nesnášela, na umělku. Začala jsem žít s Ingrid a snažila jsem se vydělat si mnoha rozličnými způsoby. Nejsem na to zrovna dvakrát pyšná, ale jednou jsem si vydělala dokonce i tím, že jsem byla modelkou do jednoho pánského časopisu. A s tím co si na focení vezmu na sebe, jsem se rozhodně strachovat nemusela, jestli mi rozumíte.




Občas jsem taky zašla ven s naší lesbickou partičkou. Když nám zvedli nájem, Ingrid do našeho malého bytečku zavlekla jednu ze svých přítelkyň. Jako vždycky slibovala, že je to láska navěky, ale po třech měsících se rozešly a my jsme s Ingrid zoufale sháněly spolubydlící. Přišla Lenka. Do našeho života vpadla jako uragán. Jako pár dalších se nám ozvala na inzerát, že hledáme spolubydlící a ihned nám vpadla do oka. Byla hezká a energická, možná až trochu blázen. Studovala konzervatoř a kromě mnoha rozličných nástrojů vášnivě hrála na saxofon. To se samozřejmě nelíbilo naší bytné, tak jsme se s ní vypakovaly na ulici a Lenka tam hrála za peníze. Byla jsem až překvapená, jak jí to šlo. Nejen že hrála úžasně, ale byla také krásná, což určitě přispělo na naplnění její kasičky. Naše spolubydlení by bylo jako sen, kdyby Marissa nezačala na Lenku žárlit. Ta si zatím začala s Ingrid. Ty dvě se stávalyčím dál tím více nerozlučné a já se cítila trochu odstrčená. K tomu všemu jsem neustále musela skládat účty Marisse. Všechno skončilo tím, že jsem dostudovala a od holek se odstěhovala nadobro. Naštěstí jsem dostala nějaké peníze z dědiství, tak jsem si mohla zařídit vlastní bydlení. Po mém odchodu se Lenka odstěhovala za prací a Ingrid zase odjela za otcem do Paříže. Marissa se se mnou rozešla. Zůstala jsem sama.




Už jsem přestala pomalu chodit na večírky. Zbylo mi pár přátel, kteří mě občas vytáhli na vernisáž a sem tam mě někdo dostal na večírek nezadaných, bohužel všechny podobné akce končily jen velkým bolehlavem.




Ten den se mi podařilo dokončit jednu zakázku, která slibovala, že mi zaplatí nájem na příští měsíc. Alespoň něco. Musela jsem pilně dřít celý den, abych se dostala do svého tvůrčího transu. V takovém stavu nemyslím téměř na nic, což se mi hodilo. Vytrhla mě jen čas od času chuť na cigaretu, kterou jsem uspokojila i když už se mi moje zásoby tenčily. Doufala jsem, že příště o ně stáhnu některou z kamarádek.




Už jsem se chystala jít v jedenáct spát, když zazvonil telefon.




Ozval se dobře známý sametový hlas. "Mám dnes večer čas, sejdeme se v parku?"




Tma netma, úchylové neúchylové, téměř okamžitě jsem popadla svůj plášť a vydala se do noci. Stačilo ujít jen pár desítek metrů, když jsem uviděla známou postavu jak stojí u lavičky.




"Ahoj."




"Jsi tu nějak rychle."Řekla Nina.




"Bydlím blízko. Pojď." Po cestě jsem měla ještě možnost zapálit si cigaretu od Niny, což mi dodalo alespoň trochu odvahy chovat se normálně. Schody do mého bytu jsme vycházely potichu.




Co bylo dál, nemá smysl popisovat. Jakmile se za námi zaklaply dveře bytu, bylo úplně jasné, co se bude dít dál. Ta noc byla vášnivá, ale stejně poněkud smutná. Nezeptala jsem se, co se jí stalo, dokonce jsem ani neokomentovala malou modřinu na jejím zápěstí. Možná jsem to spíš nechtěla vědět. Usnuly jsme spolu, ale myslím si, že se vyplížila ven někdy brzy ráno, protože domovní dveře se na noc zamykají, ale první pejskaři vyráží ven už okolo šesté. Já jsem se vzbudila v osm a už byla pryč. Nezanechala po sobě ani vzkaz a jediné, co mi dávalo bezpečně důkaz, že se nejednalo o sen, byla její nezaměnitelná vůně zaplavující celý můj byt.




Další měsíc se vůbec nic nedělo. Pořád jsem malovala obrazy, ale jejich prodej se začínající krizí tolik poklesl, že jsem začala uvažovat o nějaké stálé práci. Ale ještě jsem od svého současného bytí!nebytí nechtěla slevovat. Vyhovovalo mi od rána do večera být ponořená do barev. Situace s Ninou mne znepokojovala. Snažila jsem se ji zkontaktovat, ale neúspěšně. Měla jsem z toho všeho šaptný pocit. Chtěla jsem něco víc. Ano, zamilovala jsem se, ale kdo by mne za to soudil? Bránila jsem se, ale nešlo to. Jediné, co mne alespoň trochu uchraňovalo od myšlenek na ni, bylo urputné malování.

Na konci měsíce mne zkontaktovala jedna spolužačka ze základky. Možná ironií osudu právě ta, kterou jsem nejvíc nesnášela. Byla jsem třídní vyvrhel. Nezajímal mě mejkap, kluci ani červená knihovna, byla jsem nekomunikativní a často i nepřátelská, protože mi všichni spolužáci (hlavně holky) lezli na nervy. Kreslila jsem jejich karikatury do sešitů a když na to přišli, nenáviděli mě ještě víc. Ani učitelé mě neměli rádi, protože jsem neplnila úlohy a v písemkách jsem taky nijak zvlášť neexcelovala. Odmítala jsem ztrácet čas učením, raději jsem "lítala" někde jinde. Jediný předmět, který mi šel bez chybičky, byla výtvarka, na kterou jsme měli dost pohodovou učitelku. Ta jediná mě chápala a dala mi odvahu přihlásit se na uměleckou střední, kde to nakonec bylo fajn. Jakmile se za mnou naposledy zavřely dveře základky, uděla jsem za minulostí tlustou čáru a zařekla se, že se už po ní nikdy nebudu pídit. Ovšem jak se to mnohdy stává,minulost si mě našla sama.

"Héj, chcem jako, dělat třídní srázek, takže ti volám, teda, jestli bys teda nechtěla přijít, Julčo."Nesnášela jsem, když mi kdokoliv říkal Julčo, ale byl to starý zvyk mých drahých spolužáků. Přezdívali mi "šílená Julča". Ale i tak byl zázrak, že si vůbec pamatovala mé jméno.

"Nevím, jestli budu mít čas...ale uvidím. Teď toho mám hodně. A kdy se to koná?"

"Patnáctého. Na Rybě, znáš to tam?"

"Ano, vím kde to je..."

"Tak dyžtak přijď jo, nemusíš potvrzovat účast nebo tak...Tak čus."

"Měj se, Diano."






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama