Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Nebezpečné zlozvyky II

3. ledna 2013 v 17:39 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Mad mind II

A naložíš se do tmy a ticha

A pak už mě nevnímáš

Srdce se svírá, těžce se dýchá

Komu své myšlenky, komu je dáš?

I spatřila jsem hvězdu na obloze

A věděla jsem, že ta hvězda je tvá

Tam možná jezdíš na nebeském voze

A jsi pořád jak vždycky nádherná




Seděla jsem v teple svého ateliéru a přemýšlela jsem. Mihotavý plamen svíčky osvětloval nákresy k mému novému mistrovskému dílu, protože mi už zase praskla žárovka a já neměla žádný jiný zdroj světla. Bylo mi to jedno. Pohled na zářící město ve tmě, které vypadalo jako tisíce drahokamů rozesetých po černém sametu, byl v nejasném svitu svíčky ještě působivější než obvykle. A já ani neměla náladu svítit. Prostě jsem seděla, srkala Earl Grey a přemýšlela. Ve chvíli, kdy jsem potkala Ninu u obrazu Touhy se mi myšlenky roztříštily na tisíce střepů, které mi teď vířily hlavou jako falešné sněhové vločky v jednom z těch skleněných těžítek. Kdybych jen dokázala přestat myslet na tu oslňující krásu. Potkám ji ještě někdy? Kdo je? Kolik jí je? Kde pracuje? Každičký kousek skládanky chyběl. A přesto jsem si byla jistá, že výsledný obraz je nádherný.




Můj strýc skládanky miloval. Kupoval si je v krabicích po tisících kouscích a pak je na speciálním stole určeném pro tento účel dával dohromady hodiny a hodiny. Když jednu složil, zarámoval ji a pověsil na zeď, nebo ji zase rozkouskoval, aby ji později složil znovu. Jako malou mě skládačky nikdy nebavily. Nechápala jsem proto jeho vášeň. Říkala jsem si, proč si ty obrázky nekoupí rovnou celé, proč si je vezme rozcupované a pak je skládá dohromady. Jednou si mě vzal na klín a pokoušel se mi to vysvětlit:"Víš, teď to asi ještě nechápeš, ale celý život je vlastně jako skládačka. Pořád hledáš další a další kousky a spojuješ je s těmi, které už máš. Celou dobu přitom vidíš jen část obrazu, až na konci si uvědomíš jeho celistvost a jak je ten obraz krásný." Ano. Tehdy jsem to nechápala. Byly to řeči.




Duchem nepřítomná s pohledem upřeným na město jsem na skicovací papír načmárala pár kostiček ze skládačky. Byly nejisté a pokroucené. Ruka mi po několika hodinách intenzivního skicování odumírala. Znova jsem si lokla čaje. Měla jsem pocit, že jsem ho vypila hektolitry. Svíčka dohořela a zhasla. Ani jsem se nedošourala ke gauči, usla jsem na židli.

Někdo mi kdysi říkal "Spánek je jako smrt. Každou noc umřeš a pak se znovu probereš k životu." Kdyby to tak bylo, náš život je jen pouhý sen.




"Jmenuju se Nina Morganová. Nina Morganová. Nina Morganová…."Rudé rty, drahý parfém, odhalený dekolt, rudé šaty… Je život jen sen? "Ráda jsem tě poznala, July, July, July…"

Ráda bych řekla, že mě probudily sluneční paprsky proudící skrz střešní okno, ale spíš v tom mělo roli těžké zuřivé zabouchání na dveře a neartikulovaný výkřik. Když jsem celá polámaná vstávala ze stolu, myslela jsem, že někoho venku vraždí a chtějí, abych zavolala policii. Ale za dveřmi stála paní bytná. Stará scvrklá tlustá ženská s malýma krví podlitýma prasečíma očkama, tupým širokým nosem a tenkými rty. I pleť měla růžovou jako prasátko a když mluvila, zdálo se, že přitom chrochtá.




,,Přišla jsem…chro…protože jste mi nezaplatila za minulý měsíc…chro…máte už dva dny zpoždění!! Zase! Jestli to tak půjde dále…chro…zájemců o tenhle byt by bylo mnoho…chro…a taky musím říct…chro…že ho neudržujete v nejlepším stavu!!"

"Milá paní bytná, jiní nájemci mají zpoždění i déle a necháváte je tu. Peníze vám mohu vyplatit už dnes večer, až mi přijdou peníze za obraz. A můj bordel s prominutím komentovat nemusíte. Tohle je umělecký ateliér a tak podle toho vypadá. Kdyby to byla kupříkladu nemocnice, vypadala by jinak."




Bytná se na mě zlostně podívala, jaksi zbrunátněla a nafoukla se. Potom zapištěla cosi o tom, že nesnáší tyhle novodobé umělce a že pokud jí nedám peníze do šesti hodin večer, můžu si rovnou sbalit kufry.




Zaklapla jsem dveře a oddychla si. Tenhle boj spolu máme skoro každý měsíc. I když jí peníze platím téměř vždy včas, stejně jsou věci, které se jí na mě nelíbí. Je jednou z těch ženských, co zamrzly v čase a teď je jejich jediným zájmem drbat na pavlači se sobě podobnými. Díky tomu nemám moc dobré sousedské vztahy. Jsem prostě podivínka, co žije v tom nejlepším bytě na půdě. Nejspíš fetuju, šlapu a chodim za chlapama. Asi tohle si o mě myslí. Ale co. Mě je to fuk. Slova mi neublíží.




Sedla jsem si k prknu a snažila se nakreslit skicy pro můj nový projekt. Ale ať jsem dělala co jsem chtěla, dala si klobouk na hlavu, pustila si Chopina, nebo si udělala kafe, nedokázala jsem se plně soustředit. Nemohla jsem přestat myslet na Ninu. Měla jsem pocit, že jsem snad krásnější ženu v životě neviděla. A přesto z ní vyzařovalo cosi...co mě až děsilo.




teď vířily hlavou jako falešné sněhové vločky v jednom z těch skleněných těžítek. Kdybych jen dokázala přestat myslet na tu oslňující krásu. Potkám ji ještě někdy? Kdo je? Kolik jí je? Kde pracuje? Každičký kousek skládanky chyběl. A přesto jsem si byla jistá, že výsledný obraz je nádherný.




Můj strýc skládanky miloval. Kupoval si je v krabicích po tisících kouscích a pak je na speciálním stole určeném pro tento účel dával dohromady hodiny a hodiny. Když jednu složil, zarámoval ji a pověsil na zeď, nebo ji zase rozkouskoval, aby ji později složil znovu. Jako malou mě skládačky nikdy nebavily. Nechápala jsem proto jeho vášeň. Říkala jsem si, proč si ty obrázky nekoupí rovnou celé, proč si je vezme rozcupované a pak je skládá dohromady. Jednou si mě vzal na klín a pokoušel se mi to vysvětlit:"Víš, teď to asi ještě nechápeš, ale celý život je vlastně jako skládačka. Pořád hledáš další a další kousky a spojuješ je s těmi, které už máš. Celou dobu přitom vidíš jen část obrazu, až na konci si uvědomíš jeho celistvost a jak je ten obraz krásný." Ano. Tehdy jsem to nechápala. Byly to řeči.




Duchem nepřítomná s pohledem upřeným na město jsem na skicovací papír načmárala pár kostiček ze skládačky. Byly nejisté a pokroucené. Ruka mi po několika hodinách intenzivního skicování odumírala. Znova jsem si lokla čaje. Měla jsem pocit, že jsem ho vypila hektolitry. Svíčka dohořela a zhasla. Ani jsem se nedošourala ke gauči, usla jsem na židli.

Někdo mi kdysi říkal "Spánek je jako smrt. Každou noc umřeš a pak se znovu probereš k životu." Kdyby to tak bylo, náš život je jen pouhý sen.




"Jmenuju se Nina Morganová. Nina Morganová. Nina Morganová…."Rudé rty, drahý parfém, odhalený dekolt, rudé šaty… Je život jen sen? "Ráda jsem tě poznala, July, July, July…"

Ráda bych řekla, že mě probudily sluneční paprsky proudící skrz střešní okno, ale spíš v tom mělo roli těžké zuřivé zabouchání na dveře a neartikulovaný výkřik. Když jsem celá polámaná vstávala ze stolu, myslela jsem, že někoho venku vraždí a chtějí, abych zavolala policii. Ale za dveřmi stála paní bytná. Stará scvrklá tlustá ženská s malýma krví podlitýma prasečíma očkama, tupým širokým nosem a tenkými rty. I pleť měla růžovou jako prasátko a když mluvila, zdálo se, že přitom chrochtá.




,,Přišla jsem…chro…protože jste mi nezaplatila za minulý měsíc…chro…máte už dva dny zpoždění!! Zase! Jestli to tak půjde dále…chro…zájemců o tenhle byt by bylo mnoho…chro…a taky musím říct…chro…že ho neudržujete v nejlepším stavu!!"

"Milá paní bytná, jiní nájemci mají zpoždění i déle a necháváte je tu. Peníze vám mohu vyplatit už dnes večer, až mi přijdou peníze za obraz. A můj bordel s prominutím komentovat nemusíte. Tohle je umělecký ateliér a tak podle toho vypadá. Kdyby to byla kupříkladu nemocnice, vypadala by jinak."




Bytná se na mě zlostně podívala, jaksi zbrunátněla a nafoukla se. Potom zapištěla cosi o tom, že nesnáší tyhle novodobé umělce a že pokud jí nedám peníze do šesti hodin večer, můžu si rovnou sbalit kufry.




Zaklapla jsem dveře a oddychla si. Tenhle boj spolu máme skoro každý měsíc. I když jí peníze platím téměř vždy včas, stejně jsou věci, které se jí na mě nelíbí. Je jednou z těch ženských, co zamrzly v čase a teď je jejich jediným zájmem drbat na pavlači se sobě podobnými. Díky tomu nemám moc dobré sousedské vztahy. Jsem prostě podivínka, co žije v tom nejlepším bytě na půdě. Nejspíš fetuju, šlapu a chodim za chlapama. Asi tohle si o mě myslí. Ale co. Mě je to fuk. Slova mi neublíží.




Sedla jsem si k prknu a snažila se nakreslit skicy pro můj nový projekt. Ale ať jsem dělala co jsem chtěla, dala si klobouk na hlavu, pustila si Chopina, nebo si udělala kafe, nedokázala jsem se plně soustředit. Nemohla jsem přestat myslet na Ninu. Měla jsem pocit, že jsem snad krásnější ženu v životě neviděla. A přesto z ní vyzařovalo cosi...co mě až děsilo.




Nechala jsem to být. Musela jsem si prostě vyčistit hlavu. Rozhodla jsem se udělat si procházku, nakoupit si něco k jídlu a sfouknout moji ranní cigaretu.




Po krátké procházce Albertem a nakoupení několika dalamánků k snídani jsem zabloudila do svého oblíbeného parčíku. Původně jsem měla na mysli se projít trochu víc, ale asi jsem přecenila svoji ranní lenost. Tak jsem si prostě kecla v praku na lavičku, vytáhla jednu modrou Viceroyku a zapalovač, který jsem po zkušenostech s hledáním po kabelkách měla dnes duchapřítomně v kapse. Jakmile kouř zaplavil moje plíce, už jsem nemusela myslet na nic jiného, než na krásu ranní modré oblohy, která se rozprostírala nade mnou. Pozorovala jsem mraky a snažila se dosadit jim lidské vlasnosti, tak jak jsem to dělala, když jsem byla malá. Tadyto bude strýček Skrblík, tamto zase veselý klaun a tamto zase...Rychle jsem odvrátila zrak. Neměla bych zase moc fantazírovat. Nina byla krásná, jistě. Ale nemusím jí přece hned vidět i ve mracích, stejně jí už s největší pravděpodobností nikdy nespatřím. A navíc, na takovou holku bych ani neměla. Ty jdou po bohatejch chlapech který jim můžou kupovat šperky a krásný červený šaty a botičky od Gucciho. Co zmůže chudá lesbická umělkyně oproti chlapovi s naditou peněženkou?




Čím déle jsem přemýšlela o svojí milostné budoucnosti, tím náruživěji jsem potahovala z cigarety, která mi každým okamžikem mizela před očima. A právě když jsem se chystala potáhnout naposledy, výhled na mraky mi kdosi zaclonil.




"Dámo, neměla byste cigárko?"




Mohla jsem to čekat. Stávalo se to každou chvíli. Stál přede mnou bezdomovec ozdobený několikaměsíčním "strništěm" a starou kšiltovkou, kterou snad vyhrabal z popelnice, ze které nejspíš vylezl. Tvářil se rádoby mile, ale já jsem v kapse třímala moji drahocennou krabičku Viceroyek, s kterými jsem byla už tak dost bledě a neměla jsem zrovna náladu na to rozdávat je každému.




"Promiňte, ale bohužel ne."




"Ale notak...určitě by se tam jedna našla..."




"Ne."Nesnášela jsem, když byl někdo dotěrný. Rychle jsem típla zbytek mojí ranní dávky nikotinu a snažila se odporoučet co nejdál, když jsem ucítila, jak mě kdosi silně chytl za ruku.




"Taková krasotinka jako vy-"




"Nechte mě být!"Tohle už na mě bylo moc. Začínala jsem být mírně hysterická. Ten stisk mi vůbec nebyl příjemný. V tom se ale ozval hlas... Známý hlas. A zároveň s tím něčí ruka s rudě nalakovanými nehty zmáčkla ruku bezdomovce, jehož stisk okamžitě povolil.




"Jau!"Zakřičel muž a podíval se za sebe. Stála tam. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale stála tam Nina!




"Běžte si po svých, jestli nechcete zažít ještě víc bolesti!"Její tón byl tak nekompromisní, že bych zdrhala snad i já, kdyby mi něco takového řekla. Chlápek byl vmžiku pryč.




"Jaks to dokázala?"Řekla jsem užasle.




"Nejsi jediné děvče žijící samo ve velkoměstě. Naučila jsem se za tu dobu co chodím na různé večírky už dost triků a můžu říct...že mě kolikrát dost zachránily."Usmála se Nina.




Byla jsem v tu chvíli tak vyvedená z míry, že jsem vůbec nevěděla, co na tok mám říct. Až mě konečně napadlo:"Jaktože víš že žiju sama?"




"Předpokládám...podle zapalovače co ti právě vypadl z kapsy soudím že sis šla zakouřit. Smím se přidat?"




"Ach...bohužel už mi nezbývá moc cigaret..."Najednou jsem se cítila trapně. Jako kdybych padala do propasti. Vždyť přede mnou stála bohyně oděná od hlavy k patě ve značkových věcech. A já jsem nicka co sotva zaplatí výdaje za jídlo a cigarety.




"Nevadí. Zvu tě. Nevadí ti Davidoffky?"




"Jistěže ne."A najednou to bylo docela krásné ráno.




"Fajn. Někde jsem vytratila zapalovač, aspoň mi půjčíš svůj."Sedly jsme si s Ninou na lavičku. Na tu samou lavičku jen několik centimetrů od sebe a obě jsme si zapálily Davidoff Gold. Dým zaplnil naše nejblužší okolí.




"Páni. To je ale náhodička...Viděly jsme se na vernisáži a teď..."




"Jo, máme na sebe štěstí." Usmála se Nina. "Tak mě napadlo...ty maluješ?"




"No...snažím se. Ale se zakázkama je to těžký...víš?"Nervózně jsem se zasmála jako kdybych řekla něco kdovíjak vtipného. "Co ty děláš za práci?"




"Ale...pracuju ve službách..."Nina se na mě nedívala, když tohle říkala. Zahleděla se kamsi do strany a vyfoukla veliký oblak kouře. Pak pohlédla na mě a já měla pocit, jako bych se pod jejím kočičím pohledem propadala do země. Myslím, že Nina byla jednou z žen, které něco vyzařovaly snad už na dálku. Člověk nemohl přijít na to, co, ale přitahovalo ho to stejně jako můru přitahuje oheň, ve kterém nakonec shoří.




"Někdy bych ráda viděla cos namalovala."




"Ano...no...mám svoje věci v ateliéru...vlastně tam i bydlím...Jestli máš čas...můžem..."




"Och, je mi líto, ale zrovna dneska mám nějakou práci."Nina se spěšně podívala na hodinky a rychle vstala. Dokouřila cigaretu a típla ji. Chvilka pohody byla tatam.




"Ale zavolám ti...pokud mi dáš svoje číslo."Nepřítomně jsem vyblekotala svoje číslo a v hloubi duše jsem doufala, že se nespletu v jediné cifře. V hloubi duše jsem doufala, že to Nina neříká jen tak a skutečně mi zavolá. V hloubi duše jsem chtěla s Ninou strávit mnohem víc než jen pět minut při ranní cigaretě...




Ale než jsem si stihla vybavit všechny mé niterné představy, klapot nádherných nových červených střevíčků ustal někde v dáli a přehlušil ho šum velkoměsta.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naruto-vs-sasuke naruto-vs-sasuke | Web | 3. ledna 2013 v 17:42 | Reagovat

yuriiiiiiiiiii konečne niekto kto ma rad yuri a ne ten blby yaoi :3 áááááááááá :)))))))))

2 Ľalia Lu Ľalia Lu | Web | 18. ledna 2013 v 19:57 | Reagovat

Veľmi sa mi páči ako píšeš. Stačí mi prečítať pár prvých viet a už sa od toho neviem odtrhnúť. Máš chytľavý štýl a navyše sa to dobre číta.
Mám rada tvoje poviedky. Myslím, že som prečítala väčšinu z nich a každý raz som len žasla nad tvojimi nápadmi a prevedením. :)
Som rada, že si od teba môžem prečítať niečo nové. :)
Už len menšia technická poznámka - jeden úsek poviedky sa ti tu opakuje - zrejme si sa preklikla pri kopírovaní. :)

3 Keiko-chan Keiko-chan | 26. ledna 2013 v 20:04 | Reagovat

Ľalia Lu : Děkuji moc, velmi si cením když se najde někdo, komu se mé povídky líbí a umí je ocenit:) A tahle povídka zdaleka nekončí, dávám ji na pokračování, protože mi blog.cz nedovolil zadat tolik znaků najednou:) A chybku ihned opravím:)

4 Vikčo Pikčo Vikčo Pikčo | 14. února 2013 v 11:29 | Reagovat

Príjemné čítať konečne poviedky kde si nemusím vymieňať mužskú postavu za ženskú. Upokojujúci štýl písania, zaujal povzbudil aj odviedok od reality.Ďakujem

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama