Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Únor 2013

Nebezpečné zlozvyky IV

14. února 2013 v 23:50 | Keiko-chan

Mad Mind IV

Všichni ti poslové
Lidé, které jsi potkal na své cestě
A andělé co tě strážili při tvých krocích
Všechny patníky, které jsi minul
I všechny propasti, cos musel překročit¨
Útrapy, které jsi překonal¨
Radosti, které rozzářily tvou tvář
Sluneční paprsky, co hřály tě ve dne
I svit měsíce, který vedl tě nocí
Hvězdy, co ozařovaly tvou pouť
I kroky, které jsi za sebou zanechal
Ti všichni
Budou svědky
A soudci
Na konci tvých dní

Vstala jsem v jedenáct s ukrutnou bolestí hlavy. Všude kolem mě byla nesmírná spoušť (větší než jindy). Deky, polštáře a mé skrovné oblečení poházené po zemi, palety, barvy a štětce všude, jen ne na svém místě, několik obrazů popadaných na podlaze. Dokonce jsem měla pocit, že nějaké chybí! Ano! Jeden čerstvě domalovaný! Zmizel!

Už jsem byla zralá na to, nahlásit krádež na policii, když jsem si všimla dopisu na zemi. Byl v růžové obálce, na níž velkými písmeny stálo: "NINA".

Zvedla jsem ji. Byla nezalepená a vevnitř jsem našla dva archy popsaného papíru. Datum na začátku dopisu mi dalo na srozuměnou, že byl napsán 16. 16?? Znovu mne rozbolela hlava. Matně jsem si vzpomínala, že jsem minulou noc šla na nějakou oslavu... Snad na sraz... Ne...viděla jsem se s Ninou...ne...Všechno se mi to pomíchalo v jeden ohromný koktejl a ten dopis byl jediný, který mi to snad mohl objasnit. Sedla jsem si na postel a četla.

Ahoj zlato,

píšu Ti tenhle dopis, protožese obávám, že jsi příliš pod obraz na to, aby sis pamatovala, co se všechno dělo. Sama jsem z toho u vytržení. Ale neboj se, vše Ti vysvětlím.

Následující informace jsem se dozvěděla od tvých spolužáků. Prý ses objevila asi v polovině jejich srazu a chovala ses dost podivně. Měli za to, že sis ještě před akcí trochu upila... Potom sis dala několik vín a když tě chtěli zastavit, odmítala jsi přestat. Nakonec tě přesvědčili, ať konečě zaplatíš a jdeš domů, ale ty jsi zjistila, že u sebe nemáš žádné peníze. Spolužačky se nakonec složily a zaplatily za tebe, ale nebyla to zrovna malá částka. Chtěly tě dostat domů, ale něvěděly, kde bydlíš a nemohly z tebe tvou adresu dostat. Protože sis zapomněla celou peněženku, neměla jsi u sebe ani občanku. Nakonec se rozhodly vzít tvůj mobil a někomu zavolat. Ten někdo jsem byla já.

Okamžitě jsem přijela a moc se jim omlouvala. Byly strašně naštvané a nepřišly mi zrovna moc sympatické. Spolužáků tam taky bylo pár, ale příliš se neangažovali, jen řvali, ať tě už konečně odtáhnu. A tak drze! Byla jsem tak naštvaná, že když se mě zeptaly, jestli jsem Tvoje kamarádka, přiznala jsem se, že ne, že jsem Tvoje milenka a rázem se změnily! To už jsme byly ve Tvém bytě, protože jsme Tě sem táhly společně. Okamžitě změnily tón a začaly se navážet i do mě. Mezitím, co jsme se hádaly, bloudila jsi po místnosti a strhla jsi pár obrazů a dalších věcí. Ale ty důry se nevzdaly. Říkaly, že za tebe hodně zaplatily a chtěly po mě peníze.

Řekla jsem jim, že u sebe žádné peníze nemám, tak nakonec suveréně prohlásily, že si vezmou jeden z tvých obrazů. Nechtěla jsem jim to dovolit, ale musela jsem na chvilku odejít a uložit tě do postele. Toho využily, aby tu něco čmajzly. Pak bleskurychle odešly. Doufám, že to, co vzaly, nebylo příliš důležité...

To ale není všechno. Když už jsem tě svlékla a vysprchovala, šla jsem tě i obléct, ale v tu chvíli jsem vtrhla jedna moje...no...to ti pak vysvětlím. Udělala mi scénu a rozházela ti věci. Nakonec odešla ven a já ti mohla napsat tenhle dopis. Prosím nezlob se na mě. Doufám, že se ještě někdy uvidíme. Ale nevím kdy a nechci ti nic slibovat...

S láskou Nina

Na poslední tři slova jsem zírala téměř s otevřenou pusou. "S láskou?" Znamená to, že mě....ale ne, to jsem si přece nemohla připustit. Takhle to určitě nemyslela... Bože, co jsem to vyváděla. Já jsem ale blbá, blbá blbá kráva. Dostala jsem Ninu do problémů. Ale co to bylo? To "pak ti to vysvětlím"? Další hodiny jsem strávila v posteli s šíleným třeštěním hlavy, dokud mi nezazvonil telefon. Hrklo ve mně, protože jsem si myslela, že je to snad jedna z mých nývalých spolužaček, která mi chce vynadat za předchozí noc. Ale ne. Na displeji zářilo jméno "Nina". S bušícím srdcem jsem zmáčkla zelené tlačítko.

"A-no?"

"Ahoj, zlato..."Z druhé strany se ozval jakoby strápený, tichý hlas. Následovala krátká pauza. "Už je ti líp?"

"Jo...řekla bych...děkuju...."

"Nemáš zač...hele...je už dost pozdě ale...pustila bys mě dovnitř? Stojím před vchodem..."

Ani jsem nic nestačila říct, když mne jakási téměř nadliská síla zvedla z postele, přiměla mě obout se, vzít si klíče a vyrazit horem pádem dolů. Připadala jsem si jako blázen. Ale chtěla jsem ji vidět. Potřebovala jsem ji vidět. Víc než cokoliv jiného. Domovní dveře už byly zamčené. Chvíli mi trvalo, než jsem otevřela, tolik se mi třásly ruce. Skutečně tam stála. Nina! Ale co to s ní bylo? Nevypadala nijak zvlášť jinak, i když v té tmě se to nedalo moc poznat, ale něco se muselo stát. Její výraz nebyl tak zářivý jako obvykle.

"Můžu dál?"Mobil držela pořád u ucha, v tom spěchu jsem ho ani nepoložila. Teď to svoje elegantní véčko ladně zaklapla a ruka s ním jí klesla podél těla. Pod druhou paží křečovitě tiskla malou kabelku, kterou u mě ještě nikdy neměla.




"Samozřejmě." V tom spěchujsem dokonce ani nezavřela dveře, ale to mi bylo jedno, protože jsem pochybovala, že by se mi někdo z baráku vloupal do bytu a něco tam ukradl. Vždyť co jsem měla? Už několik dní jsem si nic nekoupila, nezbylo mi ani na jídlo, sotva sem zaplatila nájem. A moje obrazy? Neměly velkou tržní hodnotu. Maximálně, že by si je nějaký vykuk chtěl pověsit nad krb.

Vstoupily jsme dovnitř docela tiše. Nina si odložila kabelku a šálu na věšák a potom si šla sednout na postel, jediný kus nábytku, na kterém se tam vůbec sedět dalo.

"Ehm...dáš si čaj? Nebo...kafe?"

"Dáš si cigaretu?"Nina nekompromisně vytáhla jednu z balíčku namířila ji filtrem na mě. Brala jsem to jako gesto. Sebrala jsem nějaký kalíšek na barvy, sedla si k ní a nechal jsem si od ní zapálit.

"Musím se ti k něčemu přiznat."

Seděla jsem tiše a dívala se na Ninu, která ale svůj zrak upírala někam do neznáma, směrem k mému malířkému stojanu, kde ještě donedávna zaujímal místo můjnedávno domalovaný obraz.

"Byla jsem jedináček a vyrůstala jsem jenom s jedním rodičem. Moje stárnoucí matka, která mě vychovávala, byla kdysi stejná jako já. Zrzka se zářicíma očima a pěknými tvary, po které se muži otáčeli. Mohla mít toho, na kterého si ukázala prstem. Svým šarmem si je všechny omotala kolem prstu. Ale bohužel nakonec ukázala na nepravého. Žila většinu života v zahraničí, kam emigrovali její rodiče. Udělala tam velkou kariéru jako modelka. I ve třiceti šesti letech byla pořád nádherná. Rozhodla se vrátit se sem, za prarodiči na prázdniny, ale to léto se zamilovala a už tu zůstala. Byl prý letec, ale taky lhář a záletník. Přivedl ji do jiného stavu a namluvil jí, že si ji vezme. Těsně před svatbou ale utekl s jinou. Tou dobou už bylo pozdě na to, aby si mě máma nechala vzít. Děsila se toho, že bude svobodnou matkou, ale nakonec jí prarodiče nějak pomohli najít si tu práci i byt. Kvůli rizikovému těhotenství totiž nemohla vycestovat do zahraničí. Měla za to, že když od té doby, co mne porodila, jsem jí pomalu, potichoučku, ubírala kousíčky její krásy, až se ztratily úplně. Nakonec si tu založila malou firmičku a už odsud neodešla.




V naší domácnosti se během mého dětství střídaly hory chlapů, ale většinu z nich jsem vůbec nezajímala. Dokud ještě žili, snažili se mě vychovávat prarodiče, hlídali mě, když moje máma byla věčně pryč. Bydleli na vesnici amě se tam hrozně líbilo. Ale potom během ednoho roku oba umřeli, matka jejich dům prodala a za utržené peníze jsme se přestěhovaly do velkoměsta, že prý tady jí půjdou kšefty líp. To už jsem byla ve druhé třídě a rapidní změna prostředí se mi vůbec nelíbila. Máma mě zapomínala v družině, v obchodech, na kroužcích....měla jsem někdy pocit, že se mě chce zbavit. Nakonec dostala nápad pořídit si paní na hlídání. To byla ale stará hnusná rašple a já dělala všechno proto, abych ji z naší domácnosti vystrnadila. Po ní přišly další a další, ale všechny nakonec odešly, dobrovolně. Byla jsem hyperaktivní a nezvladatelné dítě.

Proto se mě taky máma co nejdřív zbavila tím, že mě poslala na internátní školu. Nesnášela jsem to tam, ale bylo to přeci jen lepší než u mámy, která o mě nejevila většá zájem než to, žemi neustále vyčítala to, že jsem se narodila a dávala mi za vinu veškeré své životní neúspěchy. Po škole jsem ale najednou neměla kam jít. Máma mi dala na srozuměnou, že mě už odmítá živit, když nestuduju a taky, že s bydlením u ní se můžu rovnou rozloučit. Našla si mezitím nového amanta s dvěma malými spratky a chystali svatbu, na kterou jsem nebyla pozvaná. Chvilku jsem bydlela v pronájmech s kamarádkami a přivydělávala si po brigádách, ale byl to psí život. Ve městě mi můj plat jen tak tak stačil na zaplacení nájemného, na trochu jídla a pak už na nic.

Jednou jsem brigádničila na jedné veliké výstavě. Naše vedoucí byla dost zvláštní, rázná ženská, ale oblíbila si mě, protože jsem byla cílevědomá a pracovitá. Ani mě se nepříčila. Jednou jsem se jí svěřila se svojí životní situací a ona mi naznačila, že mi za jistých okolností může přilepšit. Staly se z nás milenky. Ona měla dva byty. Jeden, ve kterém bydlela s manželem a druhý, který pronajímala. Do toho jsem se zanedlouho přistěhovala já. Zjistila jsem, že ta žena je lesba, muži ji nepřitahují, ale kdysi se tohle nenosilo a aby se mohla vypracovat, vzalasi jednoho muže, který o ni stál a později s ním měla děti. S pádem režimu ale nic nezměnila, jen si tajně sháněla milenky. Nechtěla si kazit "rodinný život", jak ona říkala, ale zároveň se nechtěla o nic ochudit. Žila jsem tedy v tom jejím bytě a dávno jsem nechodila po brigádách. Našla mi novou práci v administrativě. Nebylo to nijak zvlášť náročné, měla jsem svůj plat a ještě tučné přilepšení od ní a pak taky zadarmo byt. Tohle trvalo zhruba čtyři měsíce, než jsem jí omrzela. Ale musím říct, že to byly jedny z nejbáječnějších měsíců mého života. Objevovala jsem nové věci od zkušené ženy a to se mi moc líbilo.

Vlastně jsem nikdy nijak zvlášť neměla ráda muže. Nějaký psychouš by mi možná moh říct, že to zavinilo odmítnutí mým otcem, kterého jsem nikdy nepoznala a který se o mě ani nikdy nezajímal. Možná ano a možná ne. Spíš si myslím, že jsem se tak prostě narodila. Ale až do té doby, co jsem poznala Ji, jsem tomu nevěnovala pozornost. Zabývala jsem se vždy úplně něčím jiným, než láskou.

Ona, budu jí tak třeba říkat. Přišla jako blesk z čistého nebe. Když jsem byla přinucena najít si nový pronájem a postavit se znovu na vlastní nohy, našla jsem nějaké studentské noviny, kde si různí lidé hledali spolubydlící. Ona byla holka z nějaké bohatší rodiny. Vlastnili malý domek na okraji města a ona tam bydlela. Ale byl pro jednoho člověka přecijen dost malý a další příjem se rodině tak či tak hodil. Protože to bylo trochu z ruky a neměli nouzy, nájem byl pohádkový. Okamžitě jsem zavolala a druhý den se stěhovala do nového.

Ihned jsme si padly do oka. Náš hlubší vztah začal nevinně. Navzájem jsme se učily, spolu jsme vařily, pečovaly jsme o dům, pak přišly i nějaké ty hry a pošťuchování. Ani jsme se nenadály, ležely jsme na sobě přitisklé a líbaly se! S Ní to bylo to nejnádhernější, co jsem kdy zažila. Naše rozhovory, doteky, sex... Všechno dokonalé splynutí dvou duší. Takhle to šlo rok a já byla dokonale šťastná. Chodila jsem na brigády a dálkově studovala jednu výšku. Všechno ale skončilo, když její rodiče na náš vztah přišli. Hrozně jí vynadali a mě označili za zrůdu. Zakázali mi, abych se sní ještě někdy viděla. Ze dne na den zpřetrhali všechny naše vazby. Dokonce jí i změnili telefonní číslo. Byli jako šílení.

Skončila jsem zase sama. Školu jsem nechala. Nevěděla jsem, co dál. Několik dní jsem dokonce přespávala na ulici. Nakonec jsem si přecijen našla pronájem, ale byla to pěná špeluňka v dost podivné čtvrti. Nebydlela jsem tam dlouho, když jsem se znovu potkala s tou dámou, o které jsem mluvila předtím. Když viděla, jak na tom jsem, rozhodla se, že mi pomůže. Pořádně mě vymódila a vzala mě na večírek, kde mě představila jejím kamarádkám. Tak jsem se dostala do uzavřené společnosti postarších movitých lesbiček...

A to by bylo asi téměř všechno. Až na to, že poslední rok žiju s Danou. To je jedna dost vlivná realitní makléřka. Ale v hlavě jí něco přebejvá, nebo chybí, nevím. Udělala si ze mě zvířátko na vodítku. Nejdřív to šlo, ale postupně to bylo pořád horší a horší. Poslední dobou mě nechce vůbec nikam pouštět. Chodila jsem ven jenom když byla pryč. Taky jsme se jednou popraly, protože pojala podezření, že se s někým stýkám. Chtěla jsem už mockrát odejít, ale nemám kam. Myslím, že bych se dostala jen z bláta pod okap. Navíc jsem z pomsty několik ženských, co měli jinak rodinu, obrala peníze. Nebylo to moc a nepodaly na mne trestní oznámení, protože se bály, že by se pak provalilo, kdo já jsem a co jsem pro ně dělala. Ale proto mi už moc lidí nevěří. Dana je asi jedinou, která je ochotná mě vydržovat. Ale za jakou cenu... Někdy bych s tím nejradši sekla. Ale co mám dělat? Co jsem vlastně dokázala? Ani jsem nevystudovala výšku. A i tak je dost těžký najít si normální práci. A mě nic nebaví. Nesnáším, když musím být někde od tolika do tolika den po dni...

Ale včera...byla jsem nucená všechno přehodnotit. Jela jsem za tebou v době, kdy byla Dana na nákupech. Údajně, ale asi mě nějak zpozorovala a vystopovala až sem. Počkala, až s tebou budu sama a potom přišla, aby mi udělala scénu. Když jsem se vrátila domů, totálně mě seřvala a začala do mě bušit pěstmi. Celý den mě držela doma jako vězně, než jsem využila chvíle, kdy si šla ven koupit cigarety a vyklouzla jsem ven oknem. Odešla jsem tak narychlo, že jsem si ani nestihla vzít všechny svoje věci. Ale to je mi úplně jedno...Už zase nemám kam jít...nikdo mě nechce..."A pak, přísahám, jsem zahlédla v jejích očích slzy. Cigaretu jsem už dávno dokouřila a ona taky. Než si stihla zapálit další, objala jsem ji. A ona semi v náručí rozbrečela...

Asi nemusím popisovat, co se dělo potom. Asi tak to, co se dělo vždycky, když jsme se viděly... Nevím, jestli to z mé strany bylo ze stále neutuchající lásky, nebo ze soucitu, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Nina mi připadala najednou jako ptáček chycený v kleci, který si zpěvem nahrazuje chybějící svobodu. Tolik jsem jí chtěla pomoci, ale nevěděla jsem jak. Samozřejmě jsem souhlasila, že u mě může zůstat, ale já sama jsem neměla ani na jídlo. Nině zbyla jen hotovost, kterou měla v tu chvíli v kabelce, a ta nebyla zrovna velká. Zdůvodňovala to tím, že jí všechny věci kupovala její....její...těžko říkat kdo. Čekala jsem, že se každou chvíli zjeví ve dveřích a odvede mi ji, ale nic takového se nestalo.

Následující dny jsme dělaly jakoby nic. Vlastně se z Niny přes noc stala má spolubydlící. Dala jsem jí něco málo z mé skrovné sbírky oblečení, ale všechny ty hadry pocákané barvou na ní tak nějak divně visely a už nevypadala jako ta elegantní dáma, s jakou jsem se setkala na výstavě. Přesto byla nádherná, možná dokocne ještě nádhernější, protože vedle těch vytahaných košil a zašlých džín zářila její přirozená krása, ničím netlumená ani nevylepšovaná, živočišná a svá.

Bylo nám ale jasné, že nemůžeme být jako Eva a Eva v ráji pořád. Nina mi slíbila, že využije nějakých svých kontaktů, aby prodala mé obrazy a navrhla mi, že bude mojí manažerkou. Chtěla jsem si původně hledat práci, ale nakonec jsem to na chvilku odložila, když Nina přišla s tímto nápadem. Ale ukázalo se, že většina jejích "kontaktů" s ní ve skutečnosti nechce mít nic společného. Jedna kamarádka se ale přecijen našla a pár mých děl putovalo do mrňavé přeplněné prodejní galerie navštěvované hlavně cizinci.

"Zkusim to prodat, ale znáš to...výdělky nanic, nejvíc mi dávají obrazy města..."Mávla rohem do mísnosti. "Jsou to kýče, ale líběj se. Zkus taky něco takovýho a otevři si třeba stánek..."

Zvedl se mi z toho žaludek.

Když se blížil čas zaplatit další nájemné a cash se nepříjemně krátil, přecijen jsem zauvažovala: "Mohla bych třeba učit v ZUŠce nebo tak..." Zavrtěla jsem hlavou. "Ale musela bych se asi začít slušnějc oblíkat. Kvůli rodičům. Co ty na to?"

"Dávej kurzy. Tady ten ateliér je na to přímo stavěný. Ale co budu dělat já? Vždyť nic neumím..."

"Něco se najde..."Položila jsem jí ruku na rameno. "Musí..."

Ale dny plynuly a nás čekalo jedno odmítnutí za druhým. Z posledního jsem si dala do novin inzerát, že budu dělat kurzy kresby a malby. Nina souhlasila, že by byla model i přes to, že se mi to moc nelíbilo. Nakonec se pár lidí přecijen ozvalo a já si vybrala tři žáky (víc by se mi do ateliéru ani nevešlo). To nám umožnilo zaplatit na chvilku nájemné, ale jako další příjem do budoucna taky nic moc. Nina se stala mojí zaměstnankyní a dostávala plat jako model. Viděla jsem všem na očích, jak ji obdivují. Její ženské křivky byly také skvělé na kreslení. Na chvilku se naše starosti odsunuly.

Příjmy z kurzů ale jen tak tak vystačily na účty, musely jsme vymyslet i něco jiného. Nina začala obcházet zaměstnavatele. Neměla sice žádné zkušenosti, ale její přirozený šarm zapůsobil a ona si našla místo v jednom malém krámečku se zbožím do koupele. Od té doby chodila domů příjemně voňavá. Já jsem zabrala za své staré, dávno nevyužité kontakty a rozjela pár zakázek na obrazy. Konečně se nám začalo dařit. Byla to nádherná doba. Žily jsme jako v ráji, jako kdyby zítřky už nikdy nemohly být horší... Jak jsme se mýlily.

Žárlivost a touha po pomstě neznají mezí. A aby se dopad pomsty ještě zvýšil, zasáhne v době, kdy jste nejvíce šťastní. Aby co nejvíce z toho štěstí mohla zničit.




Mad Mind V

Kdybychom tak
Mohly být spolu
Být spolu navždy
Ale osud tomu nechce přát
Proč?
Nepřestávám se ptát

Začalo to jednoho dne, když zazvonil zvonek. Nejdřív jsem si myslela, že je to některý ze žáků a tak jsem šla bezstarostně ke dveřím. Přede dveřmi ale nestála žádná známá tvář, nýbrž postarší muž, který mi před obličeje zamával odznakem.

"Bydlí tady slečna Nina Morganová?"

"No...a..no...ale...proč?"Nedokázala jsem ze sebe vydat ani slova.

"Je na ni podáno trestní oznámení. Musí se mnou okamžitě jít na stanici. Řeknte mi, kde je?"

"Právě...je v práci....mám jí...zavolat?"

"To nebude nutné, řekněte mi adresu."

"Ale co...co udělala?"

"sSdělte mi tu adresu."Terpve teď jsem si uvědomila, že muž tam není sám. Přes rameno mu koukali další dva a vypadali velice nevrle. Řekla jsem, že adresu neznám. Po chvilce handrkování řekli, že na ni tedy počkají. Posedali si na naši postel. Jediné místo, kam se vešli a já jim zdvořile nabídla čaj. Když tam tak seděli, přišlomi to neskutečné. Začala jsem je automaticky skicovat. Doufala jsem, že to všechno je neskutečné, že je to iluze stejně jako moje skica. Jejich oči mne probodávaly. Věděla jsem, že nechtějí, abych kamkoliv chodila, protože bych ji snad mohla varovat. Nebyl na mne vydán zatykač, ale přesto jsem se cítila taky jako zločinec. Alecopak Nina udělala něco špatného? Chtěla jen žít, jen žít...

Když se konečně otevřely dveře a Nina vstoupila dovnitř, ucítila jsem ostré zabodnutí v srdci, jako bych ji osudově zradila. Jako bych si její lásku ani nezasloužila. Chtěla jsem být všude jinde, jen ne tam. V ateliéru plném skvrn a hektických obrazů, v kousku mé duše, kde byly Nininy věci, její vlasy, její šampony, její oblečení a její vůně. V kousku světa kam jsem utíkala před ostatními, kde jsem marnotratně vylévala duši na plátna. A v tom všem jako pěst na oko seděli tři velcí muži v černém. Pili čaj a neprohodili ani slovo.

"Slečno Morganová,máte právo nevypovídat..."Poslední nechápavý pohled ode dveří, ani obejmutí na rozloučenou, ani polibek a odvedli mi ji. Celou tu dobu jsem se ani nepohla. Ateliér zůstal prázdný a smutný. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Dveře byly pořád otevřené. Zdálo se mi to? Na zemi stál kbelík s barvami. A na posteli...na posteli...

Jakoby to bylo něco vnějšího, nebo naopak až moc vnitřního. Vyšel ze mne hrdelní křik, který se musel rozléhat snad celým domem. Popadla jsem barvy a štětce,vše, co se mi vedlo do rukou a hodila to na zeď přede mnou. Barvy se rozprskly po špinavé omítce a pár kapek dopadlo i na postel.

Nakonec jsem se dověděla, že bývalá milenka Niny se spojila s několika dalšími a podala na ni žalobu za krádež velké částky peněz. Nevěřila jsem, že to skutečně udělala, přinejmenším to bylo přehnané. Nicméně Ninu skutečně odsoudili. Na pět let.

Chtěla jsem šťastnýkonec. Chtěla jsem ji navštěvovat a všechno napravit. Ale ona se mnou kontakt odmítla. Asi to bylo pro nás pro obě příliš bolestivé. Když jsem ji navštívila, řekla, že to takhle musí být.

"Já se už nezměním."Řekla mi. Po dlouhém váhání, dopisech bez odpovědí a zamítnutých návštěvách jsem se rozhodla svůj život změnit od základu. Opustila jsem svůj ateliér a přestěhovala se do jiného města. Zamkla jsem na zámek svůj dosavadní život. V novém městě jsem bydlela u kamarádky. Začala jsem pracovat v knihkupectví. Přestala jsem tvořit. Řízení osudu si mne ale stejně našlo, jako ironií když jsem se přestala snažit, si mne nalezl jeden kritik, který koupil můj obraz, který mi tehdy ukradly spolužačky. Byl nadšen a s jeho kontakty mi pomohl uspořádat výstavu. Bylo zvláštní vyhrabat ty staré obrazy, které jsem skladovala ve sklepě, otřít z nich prach a podívat se do minulosti. Začala jsem chodit do GLBT centra na sezení a poznala jsem tam jednu holku, co se mi moc líbila. Začaly jsme spolu chodit a asi po půl roce jsem se od kamarádky stěhovala k ní.




Za dalšího půl roku GLBT centrum pořídilo výstavní prostory a chtělo jako první vystavit díla svých členů. Z mnoha lidí oslovili také mě. Přinesla jsem tedy několik lesbicky orientovaných obrazů. Na jednom z nich byla Nina. Z pohledu na ten obraz mne zamrazilo. Ležela na posteli, nahá, ve své olíbené poloze s rukou za hlavou. Její vlasy barvy ohně byly to jediné, co zakrývalo její nahé tělo. V obličeji měla vyzývavý, rebelský výraz a lehce se usmívala, jakoby diváka lákala, aby přišel za ní do světu za obrazem. Za ní bylo umístěno zrcadlo, ve kterém byla vidět moje silueta.

Právě tenhle obraz měl na výstavě prioritní místo a všem se moc líbil.

"Tys ji musela milovat, viď?"Řekla mi Erin, moje přítelkyně. Nic jsem na to neřekla, jen jsem pokývla hlavou.

"Já ji také."Ozvalo se za námi. Obě jsme se otočily a mě ztuhla krev v žilách.

"No...myslím že...dojdu pro víno."Prohlásila Erin a byla ta tam.

"Tvoje přítelkyně?"

"Ano."Přemáhala jsem se, abych před Ninou stála sebevědomě a zpříma a přitom se mi klepala kolena, tak jako tehdy.

"Je moc hezká. Sluší vám to spolu."

"Díky...co Ty tu...co tu děláš?"

"Co by. Utekla jsem z vězení."

"Nedělej si ze mě legraci."

"Objevily se nové polehčující okolnosti. Případ byl znovu otevřen a mě odpustili zbytek trestu. Asi tak."

"Aha...kdy?"

"Asi před půl rokem."

"A ty jsi nepřišla...ani nezavolala..."

"Nechtěla jsem ti zasahovat do života. Až když jsem se dozvěděla o té výstavěmi to nedalo. Chtěla jsem vědět jak se máš."

"Dobře. Moc dobře."

"Maluješ?"

"Už ne."

"Měla bys."

"Hm."

"Podívej, nevím, jestli m to někdy budeš schopna odpustit. To jak jsem se k tobě chovala. Ale musíš mi věřit, je to jen pro tvé dobro. Protože já se nikdy nezměním..."

Zůstala jsem stát a nic jsem neříkala. Blížila se k nám nějaká postarší paní. Poznala jsem v ní tu samou osobu, která vnikla ke mně do bytu a stropila tam tehdy scénu. Ninin výraz se náhle změnil. Jakoby já přes tvář přeběhlo jakési tiché zoufalství.

"Už musíme jít, zlato. Mám domluveného kadeřníka."

"Ano..."Dáma si mě změřila pohledem, ale nic neřekla. Cítila jsem se zahanbeně. Její pohled říkal "já jsem vyhrála".

"Sbohem."Nina se sklonila a jako nějaký gentleman mne vzala za ruku a políbila ji. Potom se obrátila a odešla.

Už jsem ji nikdy neviděla. Po čase, když jsem se přestala trápit, jsem si uvědomila, jak moc mi musela v minulosti lhát, aby udržela svoji krátkou vizi normálního života, který nikdy nemohla žít. Přesto ji za nic neviním a vždy bude mít v mém srdci speciální místo...




KONEC