Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Březen 2013

Pravá láska I

28. března 2013 v 22:32 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Nepovažuju se za nijak extra inteligentní, schopnou a dokonce ani zručnou. Tak jako se všichni pokouší najít v čem jsou dobří, i já jsem to zkoušela mnohokrát. Vařit, péct, uklízet, sportovat, malovat, psát úvahy, zpívat. Ale vždycky to skončilo katastrofálně : těstoviny jsem převařila, dort jsem spálila, po uklizení vypadal pokoj ještě hůř než předtím, při běhu jsem zakopla o tkaničku a odřela si lokty i kolena, při malování jsem zmalovala obrázek, sebe i koberec, moje úvahy byly jak z pera šestiletého a můj zpěv byl tak falešný, že se mi ježily vlasy na hlavě.




Jsem prostě nemožná. Snad jediné, co mi trochu (ale jen trochu jde) je šití šatů. Začala jsem s tím brigádně u naší známé paní Hruškové. Vlastně to nebyla brigáda, nedostávala jsem za to zaplaceno, ale dobrá a milá paní Hrušková mi vždycky za to přihrála pár zbytků látek. Některé byly tak akorát pro šatičky na panenky (když jsem začala jí pomáhat, bylo mi teprve osm), někdy jí ale zbyly kusy tak velké, že jsem se z nich naučila od paní Hruškové šít taštičky, sukýnky a později i šatky (to už jsem byla samozřejmě mnohem starší). Paní Hrušková je sousedka, už deset let je vdova a její děti zakotvily svůj život kdesi v Americe, takže je vždycky ráda za mou přítomnost, i když už si k ní často chodím spíš povídat, než jí pomáhat. Pořád mi ale zajiťuje jistý přísun látek od zákazníků. Bohužel jsem vyrostla a tak si z nich nic většího neušiju.




Má to ale i své stinné stránky. Tak jako ajťák, bombardovaný dotazy svých bližních, co že to zase k čertu jejich počítač vyvádí, i já musím neustále čelit útokům lidí od nás z rodiny, kteří ode mě chtějí něco vyspravit, nebo ušít. Naštěstí většina sousedů pořád chodí k paní Hruškové, ale když kdokoliv chce ušetřit peníze, jde za mnou a já jako poslušná holčička to za pár koláčů, nebo trochu mouky, které uzme maminka, ráda udělám.



A vůbec nepomáhají řeči, že bych za takovouhle práci měla dostávat kapesné, jako ostatní sedmnáctiletí výrostkové, kteří si chtějí kupovat sami oblečení, cédéčka, nebo piercingy do pupíku.




"Ještě si koupíš nějakou blbost. Víš moc dobře, že oblečení budu ráda nakupovat s tebou."Usměje se máma svýma žraločíma zubama. A taky vím moc dobře, co to obnáší. Vezme mě do vietnamského krámkus tím nejlevnějším oblečením a hodinu bude snášet mé vzdychání ukazujíce na věci, které by mi podle ní slušely, ale které by si podle mě na sebe vzal jen naprostý idiot s totálním nedostatkem vkusu.



"Mami, já chci jinam!"




"Ale tahle mikina by ti zaručeně slušela! Podívej, je na ní nějaký třpytivý nápis...Rok me out?"




"Mami, tuhle mikinu bych si na sebe nevzala ani kdybych..."V tu chvíli k nám přikročí přestárlý vietnamčík a ujišťuje mě, že by mi to slušelo. Zakoulím očima a máma nakonec ustoupí. Z obchodu vyjdeme s třemi svetřiky a bundičkou pro ní, ale s ničím pro mě. Typické. Ještě, že jdeme kolem obchodu s látkami. Udělám ty nejsmutnější štěněčí oči a skončí to tak, že mi unavená máma vrazí do ruky pětistovku a řekne, ať jsem do stmívání doma. Ví, že tohle bude na dlouho.




Peníze od mamky s penězmi na cestu autobusem mi stačí tak akorát na dvě látky - hnědou bíle puntíčkovanou Michael Miller a roztomilou kytičkovanou od Kaufmana. Čeká mě příjemná půl hodinová pěší cesta domů, při které se nemůžu ubránit pomrkávání na mé dvě nové společnice. Nemusím dlouho přemýšlet nad tím, co z bavlněných pláten ušiju. Už když jsem je uviděla, v hlavě se mi rozsvítil obraz mých budoucích šatů - puntíkované hnědobílé ve stylu padesátých let s upnutým živůtkem a rozevlátou sukní, z látky od Kaufmana bude krátká stylová sukně s rozparkem, protože jsem už neměla peníze, abych nakoupila dost látky na šaty. Ale i to mi stačí.




Jsem spokojená. Mám úsměv od ucha k uchu. Vykračuju si se svými látkami když v tom najednou -




"Ježiši promiň, strašně se omlouvám, ty jo...trochu mokro neska...sorry..."Ležím na zemi. Jakoby se to všechno odehrálo ve zlomku vteřiny. Šla jsem kolem zábradlí, mihl se přede mnou jakýsi stín a já cítila, jak pouštím pytlíček s látkami a padám na zem. Třeští mě hlava. Ale bude to horší. Mnohem horší. Podívám se bezděčně po směru ruky, kde jsem držela svůj drahocenný balíček. Moje nádherné látky z něj vypadly a sletěly přímo do bláta!


"Moje látky!"


"Co-"Holka, co byla doteď skloněná přede mnou, mi musí rychle ustoupit, abych se zvedla a posbírala ze země dvě látky, které jsou teď celé ušpiněné a vypadají hůř než hadr na nádobí. Na jednom dokonce vidím otisk boty. Otisk boty!


"Tys mi na ně šlápla!"


"Hele sorry, ne...já, já nechtěla...tys mě ale vyděsila, když jsi mluvila o těch látkách, myslela jsem si, že máš otřes mozku a blouzníš-"


"Ty-!!!"Mám chuť ji vzít pod krkem.


"Hele ne, to pude vyprat, to pude vyprat ne-"Najednou se ohlídnu a vidím, kdo mě porazil. Byla to Erika Popelková, spolužačka ze školy, z vyššího ročníku. Nic moc jsem o ní v tu dobu nevěděla, jen to, že se stýká jenom s klukama a po škole (a často i v době školy) s nima dělá různý vylomeniny. Několikrát byla poslaná do ředitelny, ale vyloučení unikla vždycky o vlásek. Jakoby v tom všem uměla chodit. Stála tam přede mnou ve vytahané mikině a volných kalhotách s nízkým rozkrokem. Oblečení, které jsem u kluků nesnášela, ale jí nějakým zvláštním způsobem slušelo.


"Ty jsi Anděla Uhlířová, co? Z druhý bé? Promiň, hele fakt sorry...já ti to dyžtak zaplatim, kdyby to nešlo vyprat..."


Pomohla mi na nohy, protože doteď jsem se válela koleny v bahně.


"Cos to vlastně prováděla? Skákat takhle ze zábradlí?


Usmála se na mě s tou pyšností, jakou můžeme vidět u člověka znalého své neobvyklé vášně, který narazil na neználka, kterému teď bude muset vše od základů vysvětlit.


"Tomu se říká Free Running. Pobíháš městem a snažíš se překonávat překážky co nejhladšeji, je to trochu i akrobacie vlastně...já...trénuju na turnaj."Asi trochu znejistěla ve svém výkladu, když zachytila můj pohled ala "Jsi šílenec."


"V našem malym městečku se pořádá nějakej takovej turnaj?"


"Si piš! Jsme zorganizovali s klukama, celou trasu a tak...první v cíli vyhrává."


"Co vyhrává?"


"Respekt!"


Mlčím.

"...Měla bych jít rychle domů, aby se ta látka odmočila a tak."


"Aha, jé promiň, já tě zdržuju. Ty bydlíš na předměstí, že jo? Proč nejdeš na bus, k vám domů je to pjéšo ještě dost dálka ne?"


"Poslední peníze jsem utratila za látku."


"Ach tak. To je správně. Taky ráda utrácim poslední prachy za dobrou věc a pak třeba oželim svačinu. Tak je to správně. Peníze se musej točit...ehm...nechceš jet busem se mnou? Zacáluju to. Jedu stejnym číslem. A mám kartu. Ty nemáš kartu?"


"Máma mi jí nechce pořídit. Myslí si, že bych pak začala jezdit busem i do školy a utrácela bych na kartu spoustu peněz. Nebo něco takovýho mi říkala. Je to nesmysl. Ale ráda se s tebou svezu. Blbej kdo nabízí, hloupější kdo...znáš to."


A tak jsem strávila cestu domů s Erikou Popelkovou. S holkou, kterou jsem ještě před pár minutami chtěla přemoct v pěstním souboji, jsem se docela dobře pobavila o škole, o rodině a dalších záležitostech. Deset minut v buse uběhlo jako voda. A najednou jsem stála venku a ona mi mávala, protože její trasa byla ještě delší než ta moje. A já se usmála a zamávala taky, pořád ušpiněná od bláta a s ušmudlanými látkami v podpaží. V tu chvíli začalo pršet. A já jsem nevěděla, že ten den mi změní jednou život provždycky...

Sugar Rush (Velká Británie, 2005)

10. března 2013 v 18:36 | Keiko-chan |  Lesbické filmy
Ok, takže dnes se stane něco neobvyklého - budu recenzovat lesbický seriál! (Páni, ani tady na to nemám rubriku.) Už jsem si myslela, že nic takového snad ani neexistuje. Pěkné dívky, dobrá zápletka a britský humor navrch (ach jak já ho miluju). No dobře, přejděme k příběhu.

Seriál se odvíjí z pohledu hlavní postavy Kim Daniels, která se přestěhovala z Londýna se svou rodinou do přímořského městečka Brighton. O své rodině uvažuje jako o šílencích. Zatímco máma je stále přitažlivá sexem posedlá žena, její taťka je prototyp anglického suchara, který se ale ze všech sil snaží být cool a porozumět svým dětem. A bratr Matt? To je chuťovka sama o sobě. Nejdřív si myslí, že je z jiné planety a barví celý svůj pokoj, sebe i svého křečka na modro. Potom u něj nastává dark evil gothic období se spaním v rakvi a nakonec se k tomu přidává cross dressing. Ale rodinné peripetie už Kim tolik nezajímají, když se setká s krásnou dívkou jménem Maria Sweet, které však všichni říkají Sugar. (Sugar Rush znamená někdo, kdo vás přitahuje). A tak se Kim musí vyrovnat se svojí sexuální posedlostí k evidentně heterosexuální kamarádce...

Sugar Rush není jeden z těch předlouhých seriálů s milionem sérií. Popravdě řečeno má dvě série po deseti dílech, z nichž každý má jen půl hodiny, na což jsem si zvykla u anime ale ne u hraných seriálů a tak jsem měla pořád pocit, že je toho "málo". Ale což, to je pouhá cukernatá závislost.) Ocenila jsem lehký humor seriálu i to, že se neustále netočil jenom kolem vztahu Kim a Sugar, ale že prozkoumával i různá rodinná úskalí a nakonec sledoval vývoj Kim ztotožňující se se svou orientací. Co dodat, Sugar Rush rozhodně není ztráta času:)