Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Pravá láska II

20. dubna 2013 v 22:35 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky
"Otče náš, prosím ochraňuj naše blízké, živé i neživé, ochraňuj našeho tatínka, kterého ses rozhodl vzít si k sobě, ochraňuj babičku a dědečka, ochraňuj našeho psa Míšu a ochraňuj i naše příbuzné, kteří nejsou přítomni u tohoto stolu. Prosíme, voď nás i nadále po svých cestách. Děkujeme Ti za pokrm, který jsi nám, náš pane, přinesl a děkujeme Ti za veškeré Tvé dobrodiní. Amen."

Po večeři se odeberu jako vždy nahoru do svého pokoje, zatímco můj malý bratr Junior (jmenuje se vlastně Václav po tátovi, ale nikdo mu tak neříká), dole vříská a dožaduje se od mámy přídavku.

"Udělej si úkoly a jdi brzo spát!"

"Ano mami!"V obýváku míjím velký krb, na jehož římse se skví socha panny Marie s Ježíškem natočená směrem k tátově fotce. Je na ní v uniformě a pyšně se usmívá. Jako kdyby nikdy neměl zestárnout. Jako kdyby ho fotograf zmrazil v okamžiku, kdy stisknul spoušť. Ty vlídné oči se na mě smějí a já opatruju jejich pohled. Dokážu ho ocenit víc, než malý Junior, který svého tátu, válečného hrdinu zahynulého tragicky na bojišti, nikdy nepoznal. Narodil se tři měsíce po tátově smrti.

Vydělal si ale před smrtí dost, aby koupil svojí rodince krásný předměstský dům... Přemítám, když mi ruka jezdí po zábradlí. Kdyby dům nebyl náš, z mámina platu bychom nájem jen těžko zaplatili...

Jdu do pokoje, zamykám dveře a rozsvěcím jen lampičku. Chci intimní přítmí, protože očekávám návštěvu. Moje přísně nábožensky založená máma by nesnesla pomyšlení, že mi po římse do oken vlezou nápadníci, ale Daniela nikdy nechytila. Pořád se divím proč. Za chvilku už slyším cinkání kamínku o sklo. Signál, že ho mám otevřít. Po dalších pěti minutách se v okně zjeví černovlasá hlava.

"Čau lásko!"Řekne Daniel pološeptem a vlepí mi pusu. "Máma?"Udělá posunek, jakože se ptá, jaký je její večerní program. Většina lidí by asi nevěděla, ale já mám program mojí mámy pečlivě uložený do paměti.

"Domyje nádobí, uloží Juniora a půjde si lehnout. Zítra má nějakou důležitou schůzku s nějakým spisovatelem či co..."Máma pracuje v nakladatelství jako editorka a taky překládá. Ovšem knihy se prodávají stále hůř a tak to moc nevydělává.

"Něco jsem ti přines."Zpod bundy vytáhne růži. Je tak romantický. Musím ho za to políbit. Už spolu chodíme tři měsíce, ale on je pořád stejně pozorný. Byla jsem překvapená, když se o mě ze všech kluků zajímal zrovna on. Když o tom přemýšlím, chodí s Erikou do stejné třídy... Erika? Proč nad ní přemýšlím? Měl to být romantický večer...

"Dobrou noc broučku!"Je slyšet z chodby. Potom kroky, které mizí dole. Tam, ve své pracovně a zároveň ložnici, spí máma. Horní patro se skládá z mého pokoje, Juniorova a knihovny, bývalé ložnice rodičů. Máma v ní už z pcohopitelných důvodů nechce spát, tak pokoj předělala a přestěhovala se dolů, do menšího pokojíka. Stěny v domě jsou naštěstí dost silné, aby neslyšela hovor někoho nahoře.

Zavírám okno.

"Pojď ke mně zlato..."Daniel se mezitím posadil na postel a na židli si odložil trochu mokrou bundu.

Přijdu tedy k němu a začneme se líbat. Pak zachází ještě dál a pokládá mě na postel. Nevadí mi to. V tomhle pokoji už byl mockrát, ale ještě nikdy jsme se nedostali dál než k muchlování...Rozepíná mi knoflíčky u košile a hraje sis mými bradavkami. Cítím, že ho to vzrušuje. Šahám mu na hrudník. Brzy se dostane rukou k okraji mých domácích kalhot...pomalu je stahuje dolů... Mezitím mu svlíkám triko. Už je ruko v mých kalhotkách a boule na kalhotech se zvětšuje...ale...

"Ne!"Rázem se mu vyvlíknu a on zůstane strnule v poloze s rukou na knoflíčku u džín.

"Já...ne...dneska ne! Ne, dneska...dneska ne..."

"Co ti je, kotě? Chodíme spolu už dost dlouho ne?"Přitulí se ke mně. Je cítit vodou po holení. Je učesaný, pohledný. Činil se. Přinesl mi růži. Ale tou mě přeci neuplatí. Něco ve mně mi říká, že nechci. Nechci, nechci. Sakra nechci.

Vyvleču se mu z objetí.

"Nech mě chvilku být..."

"Nechat být? Jak to myslíš nechat být? Proč to děláš? Přece nejsi jako tvoje máma, nechceš čekat až do svatby, nebo jo? Ty nejsi ztřeštěná pánbíčkářka!"

"Nech mě prosím...nech mě na pokoji..."Špitnu a doufám, že jeho poslední zakřičená slova neuslyšela máma. Napínám uši, ale na chotbě je ticho. Zmařím jeho poslední pokud se ke mně přiblížit tím, že se schovám za židli. Místo objetí si tedy bere bundu. Ve spěchu si oblíkne tričko a zapne knoflík u džín. A beze slova odchází.

Zůstávám v pokoji vyjevená a nevím, co se to k čertu stalo.

V noci nemůžu spát. Jdu si dolů pro jabko a potkávám tam rozespalou mámu. Trochu se začervenám a tak se rychle odvrátím k lince, aby to neviděla.

"Co se děje zlatíčko, nemůžeš spát?"

"Ne..."Říkám a najednou se přistihuju, jak potlačuju slzy. Beru si z košíku jabko. Máma mi najednou podává sklenici s mlékem. Už nejsem červená. Snad. Se sklopenýma očima si ji beru.

"A proč jsi tu ty?"

"Taky jsem nemohla spát, tak jsem si znovu pročetla pár rukopisů...je to bída."

"Hm."Ani se neptám co je bída a vklouzávám znovu na schody. Když se za mnou zavřou dveře pokoje, znovu o tom přemítám. Když se mě dotkl, nic jsem necítila. Jako kdyby všechny ty řeči o milostném chvění a o chtíči byly jen plané kecy. Ale tomu jsem přece nemohla uvěřit. Zamyšleně koušu do jabka. Jisté je to, že se svými pocity se nemám komu svěřit.

Jistě, mám kamarádky. Ale s žádnou z nich jsem nepřekročila hranici toho, čemu se všeobecně říká "povrchní přátelství". Snad je to tím, že v naší škole jsem nenašla nikoho, komu bych mohla všechno svěřovat, svoji "vrbu". Jediný, s kým jsem se v přátelství kdy posunula blíž, je Sebastian, můj kamarád z dětství. Ale před rokem se jeho rodiče ostěhovali na druhý konec republiky a my se skoro nikdy nevidíme. Snažím se s ním být v kontaktu přes skype, ale on je ten typ člověka, co spíš pobíhá venku, než že sedí u počítače a taky si věčně stěžuje, jak je to nezdravé pro jeho páteř. Proto se náš styk značně omezil a já se musím spokojit s trojicí holek z naší třídy, které mi přišly sice někdy trochu omezené, ale zcela neškodné. Jmenují se Lída, Marcela a Klára. Rozdělila jsem si je v hlavě podle zaměření do tří kategorií.

Lída - to je ten typ člověka, kterého půjdete požádat o radu, jestli nemáte v té nové sukni moc velký zadek. Jen si dělám srandu. Lídu ze všeho nejvíc zajímají vlasy, oblečení a make-up a nejraději by se stala kadeřnicí nebo maskérkou filmových hvězd, v čemž jí brání jenom její přitloustlý depotický otec, který by ze své jediné dcery chtěl mít doktorku nebo právničku, aby ho v důchodu hezky živila, nehledě na Lídin prospěch a celkové zájmy. Lída je zároveň nejhezčí holka u nás ve třídě, možná dokonce v celé škole. Už dvakrát se zúčastnila soutěže krásy a nejenže došla do okresního kola, ale jednou se dokonce vrátila s korunkou. Chvilku pak byla posedlá kariérou modelky, ale rychle z toho zase ustoupila, když si přečetla nějaký odrazující článek v ženském časopise. Lída střídá kluky jak na běžícím páse. Nejdelší vztah jí vydržel zhruba dva měsíce. A pokaždé tvrdí, že je to zaručeně ten pravý.

Marcela je z nás čtyř asi největší šprtka. Proto je často terčem žertů od nás i od třídy, ale ona si z toho nic nedělá, protože ví, že to nemyslíme vážně. My víme, že ona není nějaký šplhounek, který lízá zadnice profesorkám a od rána do večera má nos ponořený do knížek. Je prostě přirozeně chytrá. Je navíc i docela hezká, ale o kluky nejeví moc zájem. Marcela má jediný problém. Neumí poslouchat. Neumí se vciťovat do druhých. Umí využít situace a zavtipkovat, umí uvést hovor jinam, ale kdykoliv se jí někdo snaží svěřit se svými problémy, nějak to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Možná si ví rady s učením, ale mezilidské vztahy je asi předmět, z kterého by neprospívala.

Poslední z naší trojice je Klára. Až na své dlouhé, přirozeně lesklé vlasy je docela nenápadná. V učení i ve sportu průměrná. Ale snadno ovlivnitelná. S Lídou jsou kamarádky už od školky a tak přejala její styl oblékání a lásku k make-upu až do té míry, že někdy vypadají skoro jako dvojčata. Někdy mám pocit, že snad ani nemá na věci vlastní názor. Že je jenom jako hlína, která se opracovává vlivem jiných. Člověk, co jde vždycky za davem. Jediná její velká zvlátnost je, že ji zaplavila posedlost dostat našeho pana tělocvikáře. Udělala by pro něj první poslední a všichni ví, že je do něj platonicky zamilovaná, proto si z ní tropí fórky. Jediný, kdo o tom neví, je přirozeně tělocvikář a tak má radost z toho, jak se Klára, přes svoji průměrnost ve sportu při tělocviku snaží a zapojuje se do různých klání společně se sportovně mnohem zdatnějšími lidmi. Neví, že to Klára dělá jen proto, aby si před startem mohla stěžovat na nevolnost nebo na trému a pan tělocvikář ji pak mohl utěšovat a případně držet za ruku.

Přes to přese všechno jsem musela svoje pocity ze včerejška někomu říct. Vřelo to ve mně, až jsem si myslela, že exploduju. Danielovi jsem se na chodbách vyhýbala. Nakonec to za mě vyřešila Lída, která si mého prapodivného chování všimla a při obědě na mě uhodila.

"Včera jsme byli s Danem zase u mě..."

"Aaa?"Viděla jsem před sebou tři páry dokořán otevřených očí a šest uší doslova napjatých k prasknutí.. "Bylo něcoo?"Řekly téměř trojhlasně.

"Skoro...já...jsem ho místo toho vyhnala. Nevím proč."

Lída mě položila ruku na rameno. "Neboj. To je jenom strach ze ztráty panenství, to se poddá. Taky jsem to měla..."

"Jenomže..."

"Věř mi. Poprvý to nebude nic moc, ale pak už to bude stát za to. Hola hej!"Lída se usmála.

"Lída má pravdu."Klára seděla vedle mě. "Jenom jsi dostala trému, on to pochopí, uvidíš."

"Jak jsi o to vlastně přišla ty?"Lída se nečekaně obrátila na Kláru. Ta trochu zčervenala.

"Však víš...na párty."

"Už vim! Byla opilá a dělala to s Mauerem na záchodech!"

"Psst! Nemusí to všichni vědět!"

"Tak promiň. Stejně si myslim, že je to veřejný tajemství. To je ono...hele, pokud se moc stydíš, jako tady Klára, dejte si pár panáků vodky, uvidíš, jak napětí hned povolí. Ani si to nemusíš nakonec pamatovat, stojí to za pendrek."Řekla Lída a ukousla si vzdorovitě tuhého oschlého houskového knedlíku.

"Ale když to děláš s někým koho miluješ...tak to přece musí být krásné."Ozvala se najednou Marcela, jejíž momentálně rudá pleť jí ladila s bujnými nepoddajnými vlasy, nedbale zastrčenými na obou stranách za ucho.

"Naivné panenko!"Zvolala Lída a šťouchla do ní knedlíkem, načež Marcela nabodla na vidličku taky knedlík a začala malou knedlíkovou bitvu. To jsem už ale nesledovala, protože mě v tu ránu kdosi chytil za rameno.

"Jak se maj látky?"

"A..ahoj Eriko. Vypralo se to. Musely se včas odmočit. Ta cesta autobusem zabrala."Co to melu? "Ehm, no...máma má takovej dobrej odstraňovač skvrn, stačilo to do něj ponořit a jsou jako nové. Stejně se před šitím mají vyprat takže..."

Erika jenom kývla a v tom jí na druhém konci místnosti zavolala ke stolu její parta, takže mi hlavou naznačila, že se loučí a pokračovala se svým tácem ke kamarádům. Když jsem se otočila, musela jsem vypadat divně, protože se mě Lída zeptala, jestli mi něco není. Už se s Marcelou nepraly.

"Jestli tě vyvedla z míry Erika, tak to dost chápu. Teď o ní kolujou po škole divný řeči."

"Jaký řeči?"

"Že jí prej viděli na nádraží, jak se líbala s nějakou holkou a paj ta holka nastoupila do vlaku a mávaly si a obě brečely..."

"Kdy?"

"Včera. Hele a co to mlela s látkama a s autobusem?"

"Ale...to není podstatný."Nakonec jsem tu příhodu s Erikou zamluvila tím, že jsem začala probírat s holkami jejich sexuální zkušenosti a předstírala jsem zájem, zatímco Marcela se šťourala zkysle v jídle, dokud jí Klára neutěšila, že na ni taky přijde řada a pak přišla řada na hodinu a my musely jít. Odevzdávaly jsme Bručounce (měly jsme přezdívky pro všechny zaměstnankyně jídelny: Bručounka, Kozí brada a Tlustoprdka) skoro plné talíře a v bujarém hovoru jsme se odebíraly do další hodiny.

Po vyučování na mě před školou čekal Dan, i když jim jedna hodina ten den odpadla, takže se asi tu hodinu poflakoval a čekal na mě. Stál ležérně opřený o zábradlí s napůl vykouřenou cigaretou v ruce a vypadal tak nějak menší než obvykle. Po cestě k němu jsem si uvědomila, že je to tím, že po ruce nemá své věrnékumpány, jako obvykle. Dala jsem sbohem Lídě, tou dobou už uvězněné v náručí svého nového kluka, Marcele mířící do školní knihovny a Kláře domlouvající s jednou šprtkou s nižšího ročníku napsání eseje, kterou jsme dostali za domácí úkol a namířila si to přímo za ním.

"Promiň, lásko, že jsem včera tak vyváděl. Nevím, co to na mě přišlo. Slibuju ti, že budu čekat, jak dlouho budeš chtít. Až budeš připravená, stačí říct."

Dojalo mě to a vrhla jsem se mu spontánně do náruče. Odhodil cigaretu a políbil mě. Cítila jsem sladkou vanilkovou chuť Black Devilek.

"Dej mi jednu."Zatvářil se překvapeně, ale nijak neprotestoval. Nikdy jsem nekouřila. Párkrát jsem si dala cigaretu s Lídou a Klárou na párty, ale nikdy mi to nechutnalo. Tohle bylo porpvé, co jsem skutečně dostala chuť. Minula nás Erika se svojí partou. Ani si mě nevšimla. Ale proč si vůbec já všímám jí? Mám svýho kluka.

"V sobotu."

"Cože?"

"V sobotu. Máma jde na nějakou oslavu vydání knihy či co a bude spát u kamarádky. Já mám za úkol jen nakrmit a uspat Juniora. To bude hračka. Pak už budu jenom Tvoje."

Usmál se na mě. "Tak v sobotu."

Potáhla jsem si z cigarety...

Říkaly mi vůbec něco odvěké představy krásy neposkvrněnosti? Moje máma byla vychovávaná odmalička v přísně křesťanské rodině. Její rodiče byli katolíci a ona jejich víru nejdřív odmítala, jak mi vždycky tvrdila. Chodila za kluky a o svoje panenství přišla zbrzkle, ale pak, když, jak ona říká, našla Krista, trpce toho litovala. Když se zamilovala do otce na křesťanských setkáních, přišla si, že pro něj není dost dobrá, protože je pošpiněná jakýmsi hříchem. On jí to ale vyvrátil. Miloval ji takovou, jaká byla. Tehdy nabrala jistotu, že našla toho pravého a najednou jí došlo, co jí rodiče říkali celý život. Chtěla o to přijít s tím pravým, protože by to bylo nádherné. Ale už to bylo pryč. To kouzlo neznámá. Proto to ona kladla celý život na srdce i mě.

"Nejsem naivní. Nemusíš až po svatbě, ale měla by sis být jistá, že je to ten pravý...Možná byste mohli být aspoň zasnoubení..."

Ale byl Daniel ten pravý. Hlava tomu chtěla věřit, ale srdce říkalo něco jiného. Jenomže má mysl to nechtěla pobrat. Už jsem měla dost své neposkvrněnosti. Najednou jsem dostala vztek. Chtěla jsem ji zahodit do kouta a být jako ostatní. Jako ostatní? Došla mi komičnost mých myšlenek. Miluju Daniela. Miluju ho. A moc ho chci. Tělem i duší. Tohle si říkám pořád dokola jako mantru.

Úterý. Zbývají ještě čtyři dny. Pořád mě pronásledují myšlenky, jaké to asi bude. Do Googlu zadávám heslo "Ztráta panenství". Dozvídám se několik příběhů ala rubrika "Tenkrát poprvé" a u některých se zasměju nad jejich stupiditou. Pomyslím si, že je snad vymýšlel nějaký zlomyslný kluk. Ale pak mi na mysli vytane ještě horší možnost, že se ty příběhy staly a že aktérky chodí po zemi a jsou stejně tak skutečné jako já a mají stejný počet očí i uší a dokonce i stejně velký mozek! Dojde i na lékařské články ohledně toho, co je to hymen a jaký má v ženském těle vůbec význam, proč to poprvé bolí atd. Atd.

To by stačilo. Zaklapávám notebook a už slyším mámu zesdola volat "Snídaně!" Popadnu svou školní tašku přes rameno obsahující nedodělaný úkol a pár rozdrobených sušenek, nahážu do ní z hromádky vše potřebé a dorazím dolů. Šíbnu Juniora po uchu a zasměju se na mámu, která můj úsměv bere jako podezřelý útok. Rychle se pomodlím, zhltnu snídani a vyrazím ven.

Škola je od mého domu patnáct minut. Po cestě míjím pár důchodců, maminky s kočárky na časné ranní procházce a taky pár školáčků ze základky, hrnoucích se k autobusové stanici. Jednoho pána s kufříkem, prodavačku od nás ze samoobsluhy, Eriku...Eriku??

Stojí kousek od zastávky, jakoby na někoho čekala. Kouká se na mobil.

"Čau."

"Čau, můžu s tebou do školy?"

"Jasně, nečekáš tu na někoho?"

"Vlastně jo, na Mikea. Má můj úkol, dala jsem mu ho opsat a měli jsme se tu sejít už před deseti minutama, aby mi ho předal, ale nemlžu tady dál čekat, jinak přijdu pozdě a naše češtinářka mě zabije mnohem krutějším způsobem než kdybych přišla včas, ale bez úkolu."

"Třeba se ještě potkáte ve škole."

"Snad. Ten debil asi zase zaspal! Jej promiň."Strčila si ruku před pusu. "Ten...plantážník!"

"To je v pohodě, přede mnou si mluv jak chceš."Zasmála jsem se.

"Ale kdepak, musím se přeladit na hodnou holčičku, jinak mě Kotková zase vytasí z čejiny a dostanu další pětku. Musím se tvářit mile a doufat, že mi Mike přihraje ten úkol, jinak jsem v háji!"Při tom, když mluvila, kolem sebe divoce gestikulovala rukama. Bylo vidět, že sedění v lavici pro ní není. Ta holka v sobě měla snad energie jak atomová elektrárna.

Před školou uviděla Mikea a rozčíleně za ním běžela. Zase na mě místo pozdravu jenom kývla hlavou.

"Jak si to představuješ takhle mi pláchnout!"Slyšela jsem jejich hovor.

"Já za to nemůžu nebylas tam!"

"Řekla jsem u zastávky na levý straně debile!"

"Tak já jsem byl na pravý! Sorry, splet jsem to..."

Jejich hlasy se stávaly vzdáleností stále nezřetelnější, až úplně zanikly v drnčení starého zvonku. Rychle jsem vklouzla do třídy chemie...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama