Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Červen 2013

Pravá láska IV

22. června 2013 v 16:23 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Ve škole jsem se jí raději vyhýbala. Všude jsem chodila s Lídou, Marcelou a Klárou a probíraly jsme spolu různé drby. Taky jsem se jim svěřila s naším sobotním plánem.



"Nechceš pučit nějaký sexy prádlo?"Nabídla Lída.



"Já nevím...myslím, že na to Dan není...



"Ale prosimtě...všichni kluci na to jsou! Nemůžu ti pučit tanga, ale určitě se u mě najde nějakej korzetík a košilka!"Lída byla tou myšlenkou tak nadšená, že se nedala zastavit. Klára mi nabídla, že mi třeba udělá vlasy. Marcela sehnala pár "odborných" časopisů s články, jak se na velký večer připravit. Všechny byly velice účastněné a hodné. Ale jejich opečovávání mé maličkosti mi pořád nemohlo z hlavy vyhnat myšlenky na jednu osobu. Osobu, která v mé hlavě neměla co dělat...



Týden přešel jako nic, až mě děsilo s jakou rychlostí se mi přehnal před očima. Najednou byla sobota večer a já se s Juniorem dívalav televizi na Šmouly.



"Celou tě Sešmoulovatím!"Zašišlal na mě skrz díru v zubech a já se musela smát, když do mě bušil svýma malýma pěstičkama. Symbolicky jsem ho plácla poltářem po zadku, aby se uklidnil. Je to raubíř, ale mám ho ráda, protože vím, že pod tou zlobivou skořápkou je malé dítě, pořád ještě nevinné a nezkažené kolotočem světa. Tu nezkaženost jsem obdivovala a snad mu ji i záviděla. Tu nevinnost...



"Tak děcka, já jdu oslavovat, jídlo je v ledničce a Junior půjde spát v devět..."Zpoza mě se ozval nesouhlasný brukot. "Bez osmlouvání! Tak pa!"Máma nám oběma poslala vzdušný oblek a už byla tatam i se svojí mini kabelčičkou, do které se sotva něco vešlo, i se svými nejdražšími černými střevíci a saténovými šaty, i se svým dlouhým hnědým pršipláštěm. Byla pryč a my osaměli s televizí.



"Že mě necháš jít spát dýl?"Zazubil se na mě Junior.



"V žádnym případě! Jestli nebudeš v devět v posteli, sežere Tě velká Andělská příšera!"Schovala jsem ruce do rukávů, takže vypadaly jako přísavky a začala jsem Juniora žďubat po břiše, až se mi pod rukama svíjel smíchy.



"Jak může být příšera andělská? Andělé jsou přece hodní!"Křičel na mě z pohovky, když se dochechtal, zatímco já jsem v kuchyni ohřívala jídlo.



"Ano, ale tenhle anděl má dvě tváře! Tu hodnou a tu zlou! A ty tu druhou nechceš poznat, věř mi!"Ušklíbla jsem se na něj z kuchyně a prsty jsem si dala podél hlavy jako rohy, aby mi dobře rozuměl. Asi jsem ho tím trochu vystrašila, protože už byl hodný a cestou do postele se mi vzpouzel jen deset minut. Po přečtení tří pohádek nakonec usnul, takže jsem mohla vklouznout do svého pokoje.



Bylo půldesáté a moje návštěva měla dorazit v deset. Zase jsem rozžala jen lampičku, ale pak mi intimnost jejího světla přišla nesnesitelná, tak jsem rozsvítila velké světlo, ale jeho přímost mě otravovala a pálily mě z něj oči, takže jsem opět ustoupila k lampičce.

Sedla jsem si na postel a přemítala. Přemítala jsem nad tím, jak to všechno vlastně začalo. Jak mě Daniel, podle všeobecného mínění nejhezčí kluk ve škole, prvně nesměle pozval na rande, když jsme se šly s holkama podívat na fotbalový trénink, protože Lída zrovna chodila s někým z družstva. A já v tom drsňákovi poznala něco víc. Poznala jsem jeho sladce něžnou romantickou stránku, kterou všichni (nebo alespoň většina) drsňáků má. Posílal mi psaníčka, smsky, dával mi růže...A naše první rande bylo nádherné. Vzal mě na otevření luna parku ve vedlejším městě. Projížděli jsme se po atrakcích a nakonec jsme šli do strašidelného hradu, kde jsem se ho chtě nechtě musela strachy držet. A když jsme vyšli, měla jsem pocit naprosté zamilovanosti. Jako lapená laň. Byl to od něj tehdy chytrý tah, vzít mě právě tam, protože tahle záležitost musela prolomit naše ledy, i kdyby byly velké a mrazivé.



Najednou mě z přemýšlení vytrhlo ťuknutí kamínku o okno. Můj budík mi ale tvrdil, že je teprve tři čtvrtě. Vykoukla jsem ven z okna a...



"Eriko! Co tady děláš? Takhle pozdě večer?"



"Já...přemýšlela jsem o tom a...celý týden jsem na Tebe nepřestala myslet. Musím se ti omluvit...Neměla jsem to dělat..."



"Eriko..."



"Já vím, že jsem byla blázen, když jsem si myslela, že holka jako ty...navíc když má kluka, by o mě snad mohla stát...Byla jsem na pivu s klukama a pak jsem se jen tak procházela a najednou stojím před tvým domem..."



"Eriko, promiň, ale...čekám návštěvu."Zabolelo mě u srdce, že ji takhle vyháním, ale své slovo Danovi jsem vzala jako závazek, který jsem musela splnit... Závazek? Má snad láska závazky?



"Aha...jeho viď? Chci se ti ještě jednou omluvit a chci, abys věděla, že už tě nebudu obtěžovat...že už o mě ani neuslyšíš...teda...budem se potkávat ve škole, to jo...Ale budu se ti vyhýbat. I kvůli sobě..."Poslední slova téměř zašeptala a sklopila při nich oči. V tu chvíli se z dálky vynořil kdosi další.



Ale ne! Co si bude Dan myslet, když mě tu uvidí mluvit s Erikou? Ale zůstal úplně klidný. Došel k oknu, pozdravil zdvořile Eriku a zažertoval "No aspoň nebudu muset hledat po zemi kamínky..."



Erika se s námi oběma rozloučila a odkráčela pryč. Dan rychle vyšplhal do mého okna.



"Co to bylo? Proč se vybavuješ z okna s někým jiným než se mnou?"Zasmál se Dan. Byl zřejmě v dobré náladě. Vzal mou hlavu do náručí a políbil mě. Ale já v tu chvíli pomyslela na Eriku. Na její horký, zoufalý, žádostivý polibek, do kterého se přenesla všechna touha dlouho utajované lásky.



Ale tohle byla najednou jiná touha. Sedli jsme si na postel a začali se pomalu svlékat. Nevím proč, ale namluvila jsem si, že tohle je jediný způsob, jak zjistit, jestli Dana opravdu miluju. Vzala jsem si za úkol mu úplně podlehnout. Celým tělem i myslí. Tělo se ovládalo snadno, ale mysl neustále utíkala. Viděla jsem Eriku. Její krátce střižené vlasy poletující kolem tváře v oranžové záři zapadajícího slunce. A když mne líbal, přála jsem si líbat Eriku. Ještě jednou. Ještě jednou. Jenom jednou. Jeho velké rty ale nebyly Eričiny. Jeho velké ruce také nebyly Eričiny. Přesto jsem se poddala. Jako poslušný beránek jsem odpovídala na výzvy jeho těla. Vždyť na ničem jinm nezáleželo, jen na tělech. Snažila jsem se uchopit ten plamen lásky, který jsem si myslela, že k němu cítím, ale jakkoliv jsem se snažila, pořád jsem byla jen jako beránek. Poslušný a klidný. Ale nikoliv vášnivý a chtivý jako byl Dan.



Po dlouhé předehře, při které moje myšlenky poletovaly všude jinde, jen ne právě v tom pokoji, ve kterém jsme byli si nandal kondom a vnikl do mě. Šlo to ztuha. Cítila jsem bolest, která se mi dostávala hluboko do těla a nelíbilo se mi to. Slabě jsem sykla. Dan byl na mě. Přichytil se polštáře a pomaličku do mě vnikl celý. Cítila jsem ho uvnitř, ale jako by ve mně byl vetřelec. Jako bych se milovala s plastovým panákem. Polibky jsem ani necítila. Tam a ven. Tam a ven. Slyšela jsem ho slabě vzdychat a bylo mi to až odporné. Chtěla jsem, aby to rychle skončilo, ale zdálo se to nekonečné. Když trochu zrychlel tempo, bolelo to ještě víc, ale já jsem ani nedutala. Jen jsem ležela na posteli jako přimražená. "Stojí to za pendrek."Slyšela jsem v hlavě kamarádčina slova. A pak jsem myslela na Eriku. Na Eriku, na Eriku...



Konečně se udělal a slezl s funěním ze mě. Převalila jsem se na bok. Přišla jsem si slizká, odporná. Ale on mě chytil kolem ramen a šeptal mi do ucha, že jsem byla úžasná a že příště to bude už lepší. Příště? Já ale nechci žádné příště! S hrozivou odporností jsem si uvědomila, že moje poprvé se nepovedlo. Nebylo to tak, jak jsem si vysnila. I když jsem se snažila...



Pohlédla jsem na erotické prádélko v koutě pokoje.



Po chvíli jsem řekla: "Měl bys jít. Abys tu neusnul a máma tě tu ráno nenašla."



Nic nenamítal. Na rozloučenou mě políbil a zase utekl oknem.



Jakmile jsem za ním zavřela, rozbrečela jsem se.

Pravá láska III

1. června 2013 v 10:56 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Daniel měl po škole trénink na fotbalový zápas, takže na mě před školou nečekal. Holky chtěly jít na nákupy, ale Kláru zavolala máma, že je navštíví příbuzní, takže jsme to odložily na příští den.



Proto jsem se rozhodla po škole začít šít ty nové šaty. Nemohla jsem se toho dočkat. Látka už uschla, takže stačilo udělat střih, což vzhledem ke střihu šatů nebyl až takový problém. Měla jsem doma pár časopisů Burda a v jednom jsem viděla podobný střih. Stačilo ho trochu tu a tam poupravit a prodloužit, což by mi nezabralo dlouho...



Ze svých úvah mě vyrušil míček hakisák, který mi nečekaně spadl do výstřihu.



"Dvěstě bodů!!"Hulákal výrostek na druhé straně ulice. Vyndala jsem si hakisák, který mi stačil zapadnout k břichu, zpod trička a mrštila ho po něm vší silou.



"Promiň, on je prostě omezenej."Ozval se za mnou hlas. Otočila jsem se a uviděla Eriku balancovat tam na obrubníku.



"Házej Béňo!"Křikla na kluka a ten jí hakisák přihrál. Pak s ním začala dělat různé triky. Házela si ho na nohu a z nohy na koleno druhé nohy a pak zas na nohu a pak do ruky až se mi z toho točila hlava. Pak mu hakisák zase hodila zpátky.



Už jsem se chystala přejít silnici, když v tom se za mnou ozvalo: "Hele...nechceš doprovod?"



Beze slova jsem přikývla, i když mě to poněkud vyvedlo z míry. To, že jsem se s Erikou tak často viděla, mi už nepřišlo náhodné. Erika zamávala svému kamarádovi a vydaly jsme se společně na cestu.



"Nemáš to ode mě trochu z ruky?"



"Ráda se procházím. A dneska je hezky."



"Hm. Nechtělas trénovat free running?"



"V tomhle?"Ukázala na svoje džíny s rozkrokem pomalu u kolen a dlouhé vytahané triko. Nepřišlo mi to o moc odlišné od toho, co na sobě měla posledně. "Půjdu se dom převlíct...a navíc tentokrát trénuju s kámošema a s těma se máme sejít až za hoďku...času dost.."Mávla rukou do vzduchu.



"Hm."



Protože jsem hovor už nějak více nerozvíjela, ani jsem se nezajímalo o podrobnosti o free runningu, zvolila Erika jinou taktiku.



"Hele...na cos měla ty látky? Ty něco šiješ nebo tak?"



"Jo. Šaty."



"Jaký šaty?"



"Budou trochu ve stylu padesátých let. Uplý živůtek a široká spodnička. Puntíkaté. A potom ještě budu šít sukni."



"Chce být jednou švadlena?"



"Hm...nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Baví mě to, ale myslím, že to nebudu dělat jako povolání. Chci, aby to zůstalo jako můj koníček. A navíc švadleny se dneska moc neuživí. Ale kdo ví..."Pohlédla jsem mysticky před sebe jako kdybych se dívala do kalného zrcadla budoucnosti. Ale neviděla jsem nic.



"Čím chceš být ty?"



"Já ti ani nevim. Možná trenérkou. Nebo soudkyní, ty vydělávaj hodně prachů...anebo prostitukou."Vyplázla při tom posledním slově chlípně jazyk. Ten nenadálý vtip mě pobavil. Když jsem si jí představila jako zmalovanou blondýnu na vysokých podpadkách a ve vyzývavé sukni, jak stopuje někde u silnice, musela jsem se při té představě smát. Její křivky byly téměř mužské, alespoň se to tak zdálo pod všemi těmi mikinami a dlouhými volnými triky, co nosila. Vlastně jsem nikdy neviděla její nohy...Začervenala jsem se.



"Klídek."Musela moje rozpaky postřehnout a vyložit si je jinak. "Já to fakt nebudu dělat, byl to jen hloupej vtípek!"Dalami ruku na rameno, aby mě utěšila, ale to mě ještě víc rozrušilo. I když to byla jen vteřinka, rameno mě pod jejím dotekem pálilo, jako kdyby mi na něj přitiskla konvičku s vařícím čajem. Srdce se mi roztlouklo a ruce roztřásly. Najednou jsem nevěděla, co říct. V krku mi vyschlo a vuších se ozýval jen ten ukrutný tlukot mého srdce.



Naštěstí se podívala jinam a vesele se o něčem rozpovídala. Stejně jsem ale měla pocit, že si těch rozpaků musela všimnout.



Při jejím povídání a mém zarputilém mlčení jsme došly skoro až před náš dům.



"Tady tě opustím..."Řekla jsem. Najednou jsem byla ráda, že jsem doma, ale zároveň mě naplňovala touha ji neopouštět.



"Počkej..."Chytla mě najednou za ruku, čímž zastavila můj krok směrem k domovu.



"Nechtěla bys...nechtěla by ses dneska podívat jak trénujeme? Možná by se ti to líbilo..."



"Ale jak...vždyť se přece pořád pohybujete?"



"Máme se sejít v pět na nádraží. Odtamtud bude báječný výhled na většinu naší trasy. Alespoň mi pak můžeš říct,v čem dělám chyby..."



"Pochybuju, že tvoje chyby poznám, ale klidně se půjdu podívat. Třeba dostanu úplně jiný pohled na free running, než že spočívá ve skákání na nevinné kolemjdoucí." Erika se mému vtipu zasmála.



"Tak domluveno."



Domluveno. Nádraží. Pět. Bušící srdce. Podívám se na ruku. Je pořád sevřená...





"Parto, představuju vám Andělu Uhlířovou. Bude nám dneska dělat diváka."



"Výborně, publikum!"Zvolal nejvyšší kluk z party, oblečený v červené mikině s velkým nápisem NY. Kromě Eriky a mě tam byli všichni kluci. A všichni měli přezdívku, dokonce i Erika. Nejvyšší kluk se představil jako CJ, druhý nejvyšší kluk byl Marty, pak tam byl Mike z rána a skrček, co po mě hodil hakisákem, Marty (Erika ho mlátila dokud se mi neomluvil). Jediná slečna tohoto osazenstva dostala přezdívku Fox. Prý podle jednoho filmu s Angelinou Jolie.



"Ta postava na ní sedí. Nepolapitelná lesba!"Zasmál se Marty a Erika do něj šťouchla. Takže je to pravda. Ta slova na mě dopadla jako studená sprcha. Ale co já s tím že je lesba? Je to její věc? Proč mě to rozrušuje? Ne, to není nějaké křesťanské dogma, těch jsem se už dávno zbavila. Vlastně se ani nepovažuju za křesťanku. Tak proč by mě ta skutečnost měla nějak trápit?



Nestačila jsem douvažovat, když CJ zavelel, že zahájí trénink. Parta se rozmístila po prostranství před nádražím a vyrazili. Já jsem mezitím zaujala místo na kopci nad nádražím, odkud byla vidět půlka našeho městečka. Za chvilku jsem uviděla městem pobíhat malé postavičky, které semi před chvílí vytratily z očí. Pak zaběhly za budovu a zase byly zpátky. Nějakou dobu se mi míhaly před očima až na posledních deset minut zmizely. Erika říkala, že to celé potrvá jen patnáct minut. Ujistila jsem se pohledem na mobil a došla znova na prostranství před nástupištěm. Tam se všichni sešli a probírali svoje chyby. A pak trasu opakovali znova a znova, až byli všichni dostatečně udýchaní na to, aby se svým tréninkem přestali.



"Byli jste super kluci!"



"Ty taky Fox! Nejlepší vyhraje!" Všichni si poplácali rukama a kluci nabídli, že půjdem do nedalekého rychlého občerstvení.



"Máš hlad?"Obrátila se na mě Erika.



"Hmm, já moc na rychlý občerstvení nejsem."



"Sorry kluci, doprovodim slečnu, zatím se mějte!"Zamávali jí a odešli.



"Jestli máš hlad, tady na nádraží je..."



"Co je to s tebou?"Najednou jsem se přestala ovládat. Ta slova mi vyletěla z pusy sama. A ven se drala další. "Chceš se se mnou kamarádit? Protože...já se do vaší bandy nehodím, já...neumím utíkat a už vůbec ne tak, jak to děláte vy. Já se přátelím s úplně jinýma lidma, nosím jiný oblečení, poslouchám jinou hudbu tak proč..."



Nestihla jsem už říct všechny důvody, proč se s Erikou nemůžu kamarádit, protože mě zarazila. A to tím nejneočekávanějším způsobem - polibkem. A já jsem jí ho stejně neočekávaně oplatila. V tu ránu to bylo jaklo výbuch. Lehce mě přitiskla k dřevěnému zábradlí. Vzala mě za ruce snad v zoufalé snaze předejít tomu, abych ji od sebe odstrčila. Ale já ji nechtěla odstrčit. Místo toho jsem ji objala. Ještě nikdy jsem nic takového při polibku necítila. Ani když mě líbal Daniel....



"Promiň..."Zašeptala posmutněle, když jsme se od sebe odlepily a položila mi hlavu oufale na rameno. Připadala jsem si najednou jako ochranář držící v náručí zraněnou laň.



"Já vím...že máš kluka. Vím, že nejsem ten typ holky, s kterou by ses bavila...ale něco...něco mě k tobě už dlouho přitahovalo. Ach, ani nevíš jak dlouho...Ale nemohla jsem se k tobě dostat...Bylo by to divný najednou přijít a něco říkat. Tehdy jsem na tebe spadla schválně. Bylo to drsný, já vím...ale byla jsem zoufalá a najednou jsem tě při tréninku uviděla a tak jsem měla najednou příležitost, záminku se s tebou bavit...Vím, že jsi jiná než já, ale taky vím, že jsi jiná než tvoje kamarádky...Nejsi tak povrchní...Ty..."



"Ty kamarádky mi řekly, že ses na nádraží líbala s nějakou holkou...V ten den, co jsi přepadla mě."



"Jo, na nádraží jsem byla. Ale nelíbaly jsme se. To si zas někdo přimyslel. Jen jsme se držely za ruku...Protože jsem chtěla Tebe a myslela jsem si, že tě nemůžu mít...I když asi stejně nemůžu...tak jsem si přes net našla holku...Chvilku jsme spolu byly, ona je z vesnice, co je od nás asi půl hodiny vlakem, tak jezdila sem za mnou...Ale nefungovalo to...Zjistila, že moje srdce patří jiné...Ale nezlobila se. Včera mě donutila jí to všechno říct a dala mi odvahu...Dala mi odvahu, abych to alespoň zkusila...Je to zlatá duše...Opustila mne, vím, že jsem jí zlomila srdce, ale ona mi nic nevyčítala...a pak...pak jsem viděla Tebe...a nemohla jsem Tě nechat odejít..."

Chvilku jsme se objímaly. Brečela. Chtěla jsem ji utěšovat. Chtěla jsem být s ní. Ale rozum mi bránil. Já přece miluju Daniela, ne jí! Nakonec jsem jí musela říct, že půjdu domů. Pochopila to a nesnažila se jít se mnou. Namířila si to na zastávku. Ale já na ni nedokázala přestat myslet...