Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Srpen 2013

Pravá láska VII

28. srpna 2013 v 11:56 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Druhý den už můj optimismus opadl. Došlo mi, že se mám rozejít s klukem, se kterým jsem strávila posledních pár měsíců a se kterým jsem dokonce i spala. Věděla jsem, že ho nemiluju, ale zároveň jsem věděla, že on mě ano a nechtěla jsem být bezcitná bestie. Navíc jsem ani netušila, jak mu ten rozchod vysvětlím. Do školy jsem šla pomalým krokem. Tak pomalým, že jsem málem přišla pozdě na hodinu, na kterou se u nás pozdě chodit nevyplácí. Na matiku.



Celý den jsem se ohlížela a bála se chvíle, kdy narazím na Dana.



"Co se to s tebou dneska celej den děje?" Šťouchla do mě Marcela, když viděla, že nedávám vůbec pozor na to, co říká o svém zařadění do češtinářské soutěže.

V tom mě popadla jedna myšlenka. Omluvila jsem se, že půjdu na záchod. Zrovna byla přestávka na oběd a my jsme se po odporném jídle ze školní jídelny, banánové omáčce s kuřecím masem, po které se prý i někdo pozvracel přímo do talíře, raději stáhly do studovny, před čímž jsme si koupily v bufetu nějaké relativně poživatelné občerstvení. Teď jsem nechala svoji napůl snědenou bagetu ležet na stole a zamířila jsem si to ven. Věděla jsem, že jestli ji najdu, tak právě tam.



A opravdu. Stála opřená o železné zábradlí a smála se na Martyho, který prováděl svoje triky s hakisákem, ale moc mu to nešlo, asi proto, že se mu každou chvíli druzí dva kluci pokusili hakisák vzít. Když mě zahlídla, znejistěla a já jí z dlky kývla, jakože má jít za mnou.



"Hned jsem zpátky kluci."Slyšela jsem ji říkat, než doběhlad za mnou.



Pár spolužáků, co po nás pokukovalo, mi dávalo na srozuměnou, že můj krok byl poněkud neohrabaný, tak jsem rychle zamlela cosi o pomoci s esejí, což asi dávalo ještě menší smysl, než jít za Erikou a jen tak si ji zavolat, protože její výsledky ve škole byly mnohem horší než moje.



Rychle jsem ji vzala za ruku a zatáhla ji na dětské hřiště kousek od školy, kam skoro nikdo nechodil a ani dnes tam nikdo nebyl. Sedly jsme si tedy společně na starý rozvrzaný kolotoč, který trčel ze země křivo jako špatně ukořeněný stromek a který se na jednom místě jen o chloupek nedotýkal země.



"Co je Andělo? Proč tak vyvádíš? Myslela jsem, že to mezi námi chceš udržet v taj..."



Zakryla jsem jí pusu. Co kdyby někdo poslouchal?



"Já tě prostě nechápu."



"Promiň Eriko, ale musela jsem s tebou mluvit...nevím jak se...netuším jak se...rozejít Danem..."Poslední dvě slova jsem okatě zašeptala, jako správná tajná agentka předávající informace, které by mohly zničit celou zemi.



"Promiň, ale s tímhle ti nepomůžu...Na to by ses asi měla zeptat těch husiček, se kterýma se kamarádíš."



"Takhle o nich nemluv!"



"Hele já nevím jak se rozcházet...a asi na to neexistuje žádnej univerzální recept. Ale buď si jistá že buť já, nebo on..."Zvedla se z lavičky a vyrazila rázným krokem pryč. Pak se ještě otočila. "Dám ti náskok. Je mi líto, že ti nepomůžu. Ale takovým věcem se budeš muset postavit sama...v tom ti asi nepomůže nikdo."



Její odmítnutí mě úplně zmrazilo. Nevím, co jsem čekala, že mi řekne. Že na něj mám být hodná? Vždyť je to právě její sok, i když jeho nemiluju...



Vrátila jsem se rychle do školy. A napadala mě už jediná věc.



"Holky...musím vám něco říct!"



A tak jsem jim řekla o svém záměru. Samozřejmě co nejmíň nápadně, aby snad nikdo neposlouchal a nemohl mu to donést. Věděla jsem, že oni mají tu hodinu vyučování.



"Já to přeci nechápu...Proč?!"Naříkala Lída.

"To je...já prostě...myslim si, že ho nemiluju..."Cítila jsem, jak se domně zapichují tři páry nechápavých očí. A v tu chvíli jsem poprvé cítila, že se svým kamarádkám oddaluju, protože ony mě nedokáží pochopit...



"Ahoj kotě!"Dan mě přepadl ani jsem nevěděla jak a vlepil mi hned pusu na tvář, protože jsem k němu byla ve špatném úhlu na to, aby se vytočil a dalmi ji na pusu.



"A...hoj..."Špitla jsem a stále mě pronásledovaly ty tři páry očí.



"Proč se tvoje kámošky po nás tak divně koukaj? Stalo se něco?"



"Nic...Pojďme na hřiště...prosím..."



"Proč?"



"Musím si s tebou promluvit."Řekla jsem a cítila jsem přitom, jak mi knedlík v krku pořád narůstá. Bobtnal a bobtnal, dokud jsem měla pocit, že snad už nikdy nepromluvím ani slovo. Ale když jsem potom otevřela pusu, mluvila jsem docela normálně.



Chtěla jsem zamířit k lavičce, ale on jen vykřikl: "Jé, kolotoč!"A šel si sednout na dětský kolotoč, který musel být v průměru stejně velký, nebo i menší než on do výšky, takže na něm vypadal jako neohrabané značně přerostlé dítě.



Když se konečnědotočil, přisedla jsem si k němu a jeho veselý výraz rázem zmizel, když uviděl moji zasmušilou tvář.



"Ale...opravdu se něco stalo...že jo?"Vzal mi hlavu do dlaní a snažil se mi vyčíst něco v očích, ale já je sklopila.



A pak mi z úst úplně sama vyšla ta slova, kterých jsem se celý den bála. "Musím se s tebou rozejít."



"Cože??!!"Odskočil ode mě jako kdyby poznal, že v rukou drží hada a pak nechápavě opakoval: "Ale proč...ale proč? Vždyť já tě miluju...ty mě taky miluješ? Nebo mě nemiluješ? Ne??"



Podívala jsem se na něj. Vypadal teď mnohem menší, než ve skutečnosti byl. A jeho oči byly zakalené a smutné, až mě to bolelo. Proto jsem znova sklopila oči a pomalu zavrtěla hlavou.



"Já ti nevěřím!!"Vyskočil z kolotoče a teď přede mnou prudce pochodoval jako lev strčený do klece. "To tě proti mně naočkovaly ty tvoje kámošky??"



"Ne...ony za nic nemůžou..."



"Tak co se děje? Proč? Řekni mi proč?"



Mlčela jsem a koukala a zkoumala zaprášený drn na zemi.



"Nebo je v tom nějakej kluk? Je to tak viď? Někdo jinej?? Kdo to je?! Pověz mi, kdo to je!!!"Položil mi obě ruce na ramena a prudce mnou zatřásl. "Kdo??!!"



"Já..."Najednou se mi spustily slzy. Slabě jsem ho od sebe odstrčila a položila si hlavu do dlaní. Ne, že bych ho milovala, ale bez citu jsem taky nebyla... A on teď opravdu vzbuzoval soucit. Takže jsem nevěděla, jestli brečím nad ním nebo nade mnou.



"Já se omlouvám...ale takhle to dál nejdu...nemiluju tě! Nemůžu s tebou dál chodit!"



"Ale vždyť...vždyť jsme spolu spali...to je kvůli tomu? To se ti to se mnou tak nelíbilo?"Zničehonic se jeho postoj změnil. Klekl si na zem přede mnou a chytil mě za kolena. "Proto...se se mnou hned nemusíš rozcházet...já...asi jsem to zvoral, asi jsem po tobě chtěl moc. Ale nerozcházej se se mnou, Andělo! Já tě přeci miluju!"



"Ale já tebe ne...A asi jsem ani nikdo nemilovala...jen jsem to...nevěděla..."Špitla jsem.



Dan se znova prudce zvedl a zakřičel : "Ale já ti nevěřím! Je v tom nějakej kluk, jen to nechceš přiznat. Kdo to je?!"



"Nikdo Dane!Nikdo!" Erika! "Dane prosím...nech mě už jít..."



"Ne já tě nenechám jít dokud mi neřekneš důvod!"Když jsem se ztěžka zvedla, chytil mě Dan znova za ramena a když jsem se snažila pohnout, stiskl mi je tak prudce, že jsem téměř zasykla bolestí.



"Nech mě! Už jsem ti to řekla! Už jsem ti řekla všechno!"



"Ne! Podívej se mi do očí! Podívej!"Jednou rukou mi zvedl bradu a já se zahleděla do jeho bledě modrých očí. Na chvíli jsem si pomyslela, že mě snad políbí. Tak jsem do něj strčila co nejprudčeji jsem mohla a vzala nohy na ramena.



"Počkej!!"



"Je konec Dane!"Křičela jsem ještě za sebou. Po cestě z hřiště až ke škole jsem ještě běžela, ale když jsem zjistila, že mě nepronásleduje, dala jsem se znova do chůze, zčásti proto, že se před budovou školy ještě ochomýtalo dost lidí. Minula jsem Eriku, ale ani jsem se na ni nepodívala. Nemohla jsem. Cítila jsem se jako ta nejhorší. Jako vyvrhel. Jako podvodnice...







Myslela jsem, že tímhle krokem bude rázem všechno jednodušší. Ale...nebylo. Záleželo mi snad pořád na Danovi? Spletla jsem se snad se svými city k Erice? Ne... Ale přesto. Rozejít se s ním v tváří tvář a vidět jeho smutný zamilovaný výraz bylo víc než jsem mohla snést. Bylo to jako kdyby se proměnil v bezbranné zvíře a já v lovce, jež mu zasadil poslední nemilosrdnou ránu. Když jsem tak tehdy seděla na lavičce na náměstí, ve své naivitě jsem si myslela, že tímhle jsem učinila všemu konec. Netušila jsem, jak rychle se věci můžou zvrtnout. Jak rychle se zdánlivě bzbranné raněné zvíře vzchopí a rázem se promění v nemilosrdného predátora připravenému oplatit lovci jeho úder i s úroky...



Z úvah mě vytrhlo zapípání mobilu. "Sejdi se se mnou u plotu na nadrazi."To byla Erika. Podle tónu zprávy jsem vycítila, že už tam nejspíš na mě čeká. K nádraží to bylo pěšky ale ještě dost daleko, takže jsem před náměstím nasedla na autobus a ujela pár zastávek. Měla jsem naštěstí u sebe pár drobných. Myslím, že tu vzdálenost bych ve svém rozčilení ani neušla. Dokonce bych se cestou snad i ztratila, i když to bylo při mé znalosti města takřka nemožné.



Erika na mě už netrpělivě čekala na autobusové zastávce.



"Napadlo mě, že přijedeš tudy." Seděla na zábradlí jakoby se nechumelilo. Vzápětí jsem jí ale zahlédla do tváře a poznala, že jak je nervózní. Ani se mě nezeptala, jak to dopadlo. Tedy slovy ne. Ale její výraz byl výmluvný až až. Po chvíli se zjistila, že stojím uprostřed chodníku jako skála a civím na ni s vypoulenýma očima.



"Rozešli jsme se."Vyřkla jsem to, co jí už muselo být dávno jasné. Místo slov se ke mně rychle přiblížila a já ucítila její teplé objetí. Ale i tak mi bylo mizerně...



Už jsme se spolu dlouho nezdržely. Erika mi řekla, že jí kámoš doučuje angličtinu výměnou za trávu. Nevím, jestli to myslela vážně, nebo si dělala legraci, ale byla jsem tak mimo, že jsem si toho ani nevšimla. Šla jsem domů s pevným přesvědčením, že svůj žal utopím v šití.



To se mi ale vůbec nedařilo. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Jehly se mi lámaly, nitě zacuchávaly a stroj vypovídal službu. Nakonec jsem se přestala snažit a chvilku jen tak koukala do blba. K mému velkému překvapení budík ukazoval čtvrt na jedenáct. Když už jsem se chystala zvednout a jít do sprchy, zarazil mě zvuk malých kamínků ze štěrkové cesty, jak narazily na sklo okna. Že by Erika?



Ale vyhlédnutí z okna mi potvrdilo pravý opak. Stál tam Daniel a vypadal snad ještě hůř, než když jsme se viděli naposled. Z těžkým srdcem jsem okno otevřela a vyhlédla ven.



"Dane,je strašně pozdě. Co tu děláš?"



"Chci vysvětlení! Chci, abys mě pozvala dál a řekla mi jméno toho kluka!"



"Prosímtě, Dane, žádnej kluk přeci není..."



"Tak co jsem udělal? Nechápu to, tak zničehonic... Vždyť nám to tak hezky klapalo..."



"Jsem unavená a chci jít spát."Vyšlo ze mě, ale pravda to byla jen zčásti. Spíš jsem se ho chtěla zbavit.



"Tak ty mi nic neřekneš?"



"Uvidíme se zítra, Dane..."



Při vyřčení jeho jména jsem už měla slzy na krajíčku. Možná jsem prostě citlivka. Ale jakmile jsem zavřela okenice, zhroutila jsem se na koberec v pláči...





Uběhl zhruba týden a ve škole se nic zvláštního nedělo. S Erikou jsme se pořád tajně scházely, dokonce mě začala navštěvovat i doma, i když máma s návštěvami kamarádek nebyla tak docela smířená (kdyby kamarádek). Samozřejmě, že její návštěvy probíhaly ve vší počestnosti... Byla jsem z toho všeho v šoku a myslím, že jsem to možná dokonce přenesla na ni. Ale možná jsme vycítily to, co se bude dít...



Další týden jsem přišla do školy jako obvykle, pozdravila jsem se před školou s kamarádkami, ačkoliv v poslední době byly naše vzájemné schůzky trochu řidší než předtím. Ony se na mne usmály a mávly na mě, ale pak se zase přimkly k sobě v kroužku a pokračovaly v hovoru, přičemž po mě pokukovaly. Měla jsem to tušit. Cestou ke skříňce mě ještě bujaře pozdravilo pár lidí, které jsem sotva znala a přitom se chichotali. Když jsem stanula před ní, uvědomila jsem si proč.

Bylo to tam. To, čeho jsem se vnitřně nejvíc obávala. Obrovská cedule s nápisem napsaným lihovkou a obtaženým červenou zvýrazňovací fixou přímo pod mojí drobnou cedulkou se jménem. Ta velká písmena řvala na všechny kolemjdoucí: KUNDILIZKA. Věděla jsem naprosto přesně, kdo to udělal a chtělo se mi v tu chvíli brečet. Statečně jsem strhla papír a zmačkala v dlani. Měla jsem pocit, jakoby mě slova pálila do ruky, ačkoliv jsem věděla, že je to nesmysl. Po otevření skříňky se na mne vyvalily moje věci...nic neočekávaného, skříňka byla stará, polička dost dobře nedržela a stávalo semi to pořád. Ale když jsem je sbírala, našla jsem mezi nimi rudou obálku, o které jsem bezpečně věděla, že není moje. Třesoucími se prsty jsem ji pomalu otevřela. Vevnitř jsem objevila papír s ohryzaným okrajem, patrně vytržený ze sešitu. Na jednom řádku tam známým písmem bylo napsáno pouze pár slov:



Vím, co děláš a je mi z tebe na blití. Tohle ti nedaruju.



V tu ránu jsem měla chuť ze školy okamžitě utéct, ale věděla jsem, že by to byla hloupost. Ani jsem nezaregistrovala, že zazvonilo a chodby kolem mne se vyprázdnily. Zamáčkla jsem slzy, naskládala své věci zpátky do třídy a na hodinu jsem přišla o pět minut pozdě.



S Marcelou, Klárou a Lídou jsem se neviděla celé dopoledne, protože jsme měly oddělené hodiny. Ale hned o obědové pauze jsem je nedočkavě vyhlížela u našeho stolu. Když přišly, rozhlížely se po místnosti, jakoby si rozmýšlely, zda-li si přisednout ke mně nebo někam jinam. Nakonec to vzdaly, protože až na náš stůl byla jídelna skoro naplněná s tak zamířily ke mně.



"Ahoj..."Prohlásily trojhlasně a uhýbaly přitom pohledy.



"Čau holky...proč tak protáhlé obličeje? Co se stalo?"Snažila jsem se ovládat svůj hlas.



"Podívej, takhle to už nejde..."Lída se ozvala jako první.



"Co nejde?"



"Nejdřív nám lžeš, přestáváš se s náma scházet, rozejdeš se s Danem a pak tohle..."



"Co "tohle"?"Musela jsem svůj hlas hodně přemáhat, aby nevyskočil až do nebeských výšin.



"Však víš...nedělej blbou Andělo, všichni na škole už to vědí. Podvádělas Dana s tou lesbou Erikou a pak jste mu společně nadávaly!"



"COŽE? Ale to přeci vůbec není pravda!"



"Jo? Tak co je teda pravda? Chodíte s Erikou? Tak chodíte spolu??"Do hovoru se vložila Klára.



"No...my...do toho vám nic není!"Věc, kterou jsem řekla, byla asi poslední ranou našemu "přátelství". Za námi se uvolnil stůl, holky se jako na povel zvedly a vzaly do rukou své tácy.



"Možná by sis měla ujasnit své priority."Sykla na mě Klára, když odcházely. Poslední u stolu zůstávala Magda. Trochu přešlapovala na místě, jakoby musela jít, ale ještě předtím mi chtěla něco povědět.



"Andy...já...nemyslím si, že je to špatný, že chodíš s Erikou. A Dan je blb, všichni jsou tupí když mu věří...ale..."

"Ale?"



"Pochop...Lída s Klárou jsou moje nejlepší kámošky, nemůžu bejt proti nim. Promiň."Řekla a potom rychle odkráčela, div že přitom nezakopla. Lída a Klára už byly dávno u nového stolu a ohlížely se po ní. Nějak mě přešla chuť.



Po obědě jsem procházela chodbou kolem hloučku lidí seskupeného kolem jídelnové nástěnky. Najednou někdo křikl "podívejte, to je ona!", dav se na okamžik rozestoupil a já to viděla. Dan mě vyfotil s Erikou! A ne jednou, musel mě sledovat celé ty dny, byly ty i fotky u nás doma. A byla tam...byla tam...moje nahá fotka! Najednou se mi zatočila hlava. Vybavila se mi vzpomínka jednoho našeho rande, kde Dan chtěl zajít trochu dál, ale já ne. Hrozně moc dotíral až jsem mu nakonec dovolila pořídit alespoň moji fotku bez trička. Úplně jsem na to zapomněla. Šly na mě mrákoty. Svět se točil a točil. Pořád víc a víc...



Ponořila jsem se do temnoty, do něčeho měkkého a teplého. Chtěla jsem tak zůstat navždy. Kdyby tu ale nebyl ten hlas, který mne volal. Ten hlas, volal moje jméno... Spatřila jsem před sebou tvář. Byl to anděl?



"Slečno Uhlířová, slečno Uhlířová!"Obtloustlá ošetřovatelka strčila svůj nos přímo přede mne a její tučné prsty mě co chvíli pleskaly po tvářích.



"Konečně se probrala! Tak paní ředitelko, tady ji máte." Ošetřovatelka o kousek ustoupila a přede mnou se zjevila přísná tvář naší ředitelky.



"Tak slečno, copak to měla znamenat? Můžete mi povědět, kdo dal vaši nahou fotku na nástěnku? Předpokládám, že vy ne."Měřila si mne pohledem, jako bych mohla být skrytá prostitutka. "Možná to děvče na ostatních fotografiích, ta Erika...ehmm..."



"Ne, ona rozhodně ne! Víte, myslím, že to byl ...určitě to byl můj bývalý přítel, Dan Rychlý. Rozešli jsme se a těžce to nese..."



"Aaa...pubertální roztržky..."Zakoulila očima ředitelka. "Toho Dana si předvolám a pokud se dozná, vyvodím z toho důsledky."



"Ale co když se nedozná?"



"Máte snad důkaz, že to byl on?"



"Tu fotku přeci pořídil on...když jsme spolu...byli."



"Slečno Uhlířová, na to jste měla myslet tehdy. Kdoví, jestli ji nerozdal svým kamarádům. A já nebudu trestat nikoho, kdo je nevinen. Nicméně myslím si, že vaši rodiče by o této skutečnosti měli být informováni, už jsem volala vaší matce, vyzvedne vás ze školy..."

Breakfast with Scot (Kanada, 2007)

10. srpna 2013 v 14:03 | Keiko-chan |  Gay filmy
Eric, bývalý hokejista NHL pyšnící se sportovními trofejemi, jenž se při jednom utkání zranil a od té doby komentuje sport v televizi, žije poklidný život v hezkém domku se svým přítelem Tomem. Jednoho dne se k nim však nastěhuje Tomův synovec, kterému zemřela matka a jehož otec si momentálně nezodpovědně užívá v Brazílii. Erica, který si zakládá na svém heterosexuálně působícím životním stylu poněkud zaskočí tento zvláštní malý hoch, vyžívající se ve zpěvu vánočních koled uprostřed podzimu, mámině make-upu, květinovém krému na ruce a flitrovaném oblečení. Eric se proto rozhodne pomoct klukovi najít méně "teplé" zájmy, například hokej. Ale vyplatí se to?

Malý kluk, jenž si hledá místo v tomto světě, versus jeho nový poručník, který se šíleně bojí toho, aby ho, bývalého skvělého hokejistu, nikdo nepovažoval za patetického teplouše. Ví děti opravdu, co potřebují? Nebo se jen chtějí zavděčit dospělým? Žádné velké drama ale nečekejte, Snídaně se Scotem je prostě příjemný odpočinkový film, na který by se klidně dalo koukat i s rodinou...u snídaně.


Pravá láska VI

10. srpna 2013 v 13:51 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Můj stařičký laptop, který ležel na mém psacím stole, mi byl vždycky dobrým pomocníkem. A s ním i Google. Otevřela jsem si prohlížeč a zasvítila na mě bílá stránka s barevným nápisem. Ale kde začít? Mám snad hledat "příznaky homosexuality"? Vždyť to není žádná nemoc! Tak co tedy? Po chvilce přemýšlení jsem naťukala "Jak poznám, jestli jsem lesba." Vyjel mi milión odkazů. Mezi nimi i článek o tom, jak takovou lesbu identifikovat.



Klikla jsem na první, který mě odeslal k článku, kde několik mladých lidí popisovalo svoje pocity, když v pubertě zjišťovali pravdu o své orientaci. Zarazila jsem se u jedné z nich, která popisovala, že měla kluka, ale že se jí zdálo, jak se líbá s kamarádkou a bylo jí to moc příjemné. Také tam popisovali erotické sny.



Zavřela jsem oči a představila jsem si Eriku bez všeho toho pytlovitého oblečení. Ale moc dobře to nešlo. Nechodily jsme do stejné třídy, takže jsem ji ani neviděla převlíkat se na tělocvik. Nikdy jsem ji neviděla v sukni, dokonce snad ani v šortkách ne. Odmítala cokoliv upnutého. Pžesto se mi proměnlivý obraz jejího těla usazoval pomalu v mysli a utvářel do podoby, kdy na sobě neměla nic než kalhotky a podprsenku. Nevím proč, jako bych se i v myšlenkách bála ji úplně svléknout. Ale ta představa byla stejně nádherná. Rozbušilo se mi srdce a dostala jsem chuť ji políbit. A tak jsem to udělala. Ona mě přitom objala, ale jinak než Dan. Něžně. Měla malé hubené ruce. Ale líbily se mi. Sjížděla jsem jí rukou k ňadrům.



Ne! Co to se mnou je proboha? Co si to představuju? Jako by mé myšlenky zachvátil nějaký vir! Zavřela jsem oči a představila si Dana. Jeho tělo jsem znala, ale nijak mě nepřitahovalo. Bylo vzdálené. Celý vypadal jako plastová figurka. Jako vojáček. Zavrtěla jsem hlavou a odehnala tu představu.



V tom jsem zase uslyšela kamínek na okně. Lekla jsem se a zaklapla laptop. Bylo už jedenáct a máma s bráchou spali. Otevřela jsem okno.



"Ahoj..."Stál tam Dan.



"Dane co je...nenapsals mi, že příjdeš?"



"Ne...promiň...dneska ses chovala divně, nechceš si promluvit?"



Musela jsem rychle přemýšlet. Teď jsem ho tu nechtěla.



"Jsem unavená, promluvíme si zítra, ano?"



"Je teprve jedenáct..."



"Dane prosím!"



"Ok,ok...zítra..."Přisvědčil zklamaně a pak se se mnou rozloučil.



Zítra Dane..zítra musím zjistit, jestli jsem opravdu lesba...



A s tou myšlenkou jsem šla spát...





Ještě nikdy jsem takhle neocenila úlohu zlatých stránek. Díky nim jsem zjistila, že v našem městě jsou jen dva Popelkovi (a jeden pan Popílek), z nichž jedni bydlí Popelkovi bydlí na druhém konci města, takže v úvahu připadali ti druzí, protože jsem věděla, že Erika bydlí podle trasy autobusu. Ze začátku mi to přišlo jako šílený nápad. Moná, že ani nebude doma...ale jestli přijdu k ní a budu s ní v kontaktu, doufám, že nějak zjistím mé city k ní. Noco jiného jsem měla dělat?



Dan skutečně přišel po škole za mnou a chtěl si promluvit, ale já ho odbyla, že je to tím, co se mezi námi stalo a že je to velká změna a blablabla a on mi to ochotně věřil a řekl, že možná na mě moc tlačil a od teď bude "jemnější".



Byl to zrovna týden od doby, co jsem s Erikou mluvila naposledy...co jsme...Co když mě uvidí nerada? Co když mě nemůže vystát? Ožná kvůli mně si nechala tak drasticky změnit účes...



Když se začalo stmívat, řekla jsem mámě, že jdu za kamarádkou a odešla jsem. Máma na mě jednom houkla, ať jsem do deseti zpátky. Svoji cestu jsem započala ráznými kroky, ale už po pětiminutách mě moje myšlenky dohnaly. A nejen to. Stály tu přede mnou, šklebily se na mě a bránily mi v cestě.



Čeho tím chceš docílit? Nemiluješ už Dana? Co když nebude doma? Co když zjistíš, že jsi lesba? Co pak? Rozejdeš se s Danem? Chceš mu opravdu ublížit? A co tvoje kamarádky? Mluvily by s tebou po takovém zjištění?



Musela jsem je rozehnat mávnutím rukou. Jistěže nejsem lesba! A až Eriku uvidím, jenom si to potvrdím. Omluvím se jí. Možná budeme kamarádky. S Danem budu dál chodit a brzy se mi sex s ním zalíbí. První sex je vždycky stejně na nic! Tak jaképak copak? Jdu jen na přátelskou návštavu a basta!



Ale sama jsem tomu nevěřila. Bušící srdce a krev, která se mi hnala do hlavy, jakoby mě dělaly pořád těžší a těžší a pomalejší a pomalejší, až jsem se na cestičce vedoucí k domku číslo dvanáct, kde podle zlatých stránek bydlela Erika, málem otočila a šupajdila zpátky domů.



Ale nakonec jsem to neudělala. Místo toho jsem s prutkým bušením srdce zazvonila na zvonek s nápisem "Popelka".



"Dobrý den, je Erika doma?"Otevřela mi milá černovlasá, trochu pomenší paní v kytičkované zástěře.



"Ano je. Ty jsi...?"



"Já jsem její kamarádka."Na ta slova se maminka Eriky rozzářila a křikla někam dozadu.



"Eriko! Máš tady kamarádku!"Pak se znova podívala na mne. Usmála se na mě a řekla: "Zrovna se chystáme večeřet. Nechtěla by sis dát s námi? Mám bramborového salátu pro celou armádu!"



"Jste velice milá ale..."



V tom se vedle paní Popelkové objevila Erika. Koukala se na mě jako kdyby viděla ducha.



"Ale dáš si s námi, to je přece samozřejmost! Pojď dál!"Nemohla jsem odporovat, protože mi to přišlo nezdvořilé, tak jsem vešla dveřmi, ve kterých pořád ještě stála Erika a snažila jsem se tvářit se jakoby nic.



Mezitím Eričina maminka přiskočila k zavalitému chlapíkovi koukajícímu se z křesla, ve kterém byl téměř namáčknutý, na televizi a cosi mu řekla. Když tak učinila, chlapík vrhl pohled směrem ke mně a usmál se.



"Těší mě, Popelka!"Vmžiku byl u mě a k mému překvapení mi podával buclatou ruku. Zdvořile jsemmu s ní zatřásla a řekla své jméno. Slyšela jsem o Eričině otci, že je despota. Celá škola si šuškala o tom, jak jednou, na vánočním trhu naší školy, chytnul pod krkem kluka z prváku, který se pokoušel s ním smlouvat o ceně keramického zvonečku. Teď tu stál jak veliká hora pudinku přede mnou, knoflíky u košile jen tak tak držely jeho velký pivní pupek, a usmíval se na mě jak mílius.



"Jsem rád, že si Erika konečně našla nějakou kamarádku. Nesnáším, když se poflakuje s tou klučičí bandou! Tenhle týden se dokonce nechala ostříhat a propíchnout bradu! Nic nám neřekla, po škole přišla na večeři a dělala jakoby se nechumelilo! A teď to vypadá, že snad mám syna místo dcery!"Eričina maminka, jejíž trpělivost snad musela sahat až do nebes, chytla tatínka za ruku a utěšovala ho.



"Tatínku, nerozčiluj se. Mysli na svůj tlak. A navíc, máme tu hosta."



"Ano hosta."Pan Popelka se na mě opět usmál. "Vítej u nás! Chovej se tu jako doma! A zuj si ty boty..."Poslušně jsem si zula boty. Pan Popelka si sedl ke stolu, ke kterému Erika začala nosit talíře a příbory.



Kývl na mě a já věděla, že by ode mě nebylo příliš prozíravépořád stát jen v předsíni. Tak jsem si sedla naproti němu.



"Pověz mi, Andělo...co dělají tvoji rodiče?"



Trochu jeho otázka zarazila, ale přecijen jsem odpověděla: "Táta byl voják, ale už zemřel. Máma pracuje jako editorka v nakladatelství a občas překládá z francouzštiny."



"Hm! Tomusí být učená! Francouzština!" Zasmál se Popelka a než se jeho manželka z dcerou také usadily ke stolu, trávil čas tím, že vyprávěl vtipy o francouzech a pradodoval jejich přízvuk.



"Sachrblé!"Zavřeštěl. "Polívka! S pchísmenkchy!"



Stůl byl kruhový, takže jsem seděla vedle Eriky. Ta ale celou dobu soustředěně koukala do jídla, jakoby na něm hledala chloupek.



"Nenimrej se v tom tolik! Prostě to sněz!"Napomenul ji čas od času pan Popelka a já poznala, že není jen nerudný. Že má prostě nevyzpitatelnou povahu. V jednu dobu vtipkuje a za chvilinku se rozčiluje nad mrtvým mravencem v polévce. Cokoliv homůže vyvést z míry. Vzpomínala jsem na svého tátu. Pamatovala jsem se na něj jako na klidného a vyrovnaného muže. Nechápala jsem, jak někdo může vydržet doma s někým tak nevypočitatelným.



Po večeři se Erika zcela nečekaně zvedla a řekla: "Anděla mi přišla pomoct s jedním domácím úkolem. Můžem jít nahoru ho vyřešit?"



"Jistě zlatíčko, jen běž."Řekla Eričina maminka klidným tónem, zatímco její tatík už usedal k televizi a lamentoval nad tím, že nemůže najít dálkový ovladač.



Tak jsme šly do jejího pokoje. Po cestě jsme nevydaly ani slovo, ani hlásku. A to mi zrovna moc na odvaze nedodávalo. Celá moje návštěva byla jaksi divná, protože až doteď jsem nepromluvila s Erikou jediné slovo. Pak za námi zavřela okno svého pokoje a j užasla. Stěny byly celé polepeny motorkáři, auty, zpěváky, nějakými zvláštními potetovanými a popiercingovanými lidmi, fotografiemi kočkovitých šelem, planet a plakáty filmů. Všechny ta prapodivná směs jakoby tvořila tapetu, pokrývající nejen stěny, ale i strop celého pokoje. Nasbírat to všechno jí muselo trvat roky. Některé filmové plakáty byly originály ještě z devadesátých let. Z jednoho z nich se na mě zlomyslně zubil Freddie Krueger.



"Páni! Tvůj pokoj je úžasný! Tos musela sbírat roky!"Procházela jsem místností, ale Erika zamnou nehlesla ani slovo. Teprve potom jsem si začala všímat nábytku. V jedné části pokoje byla police s knihami a sportovními trofejemi a hned vedle ní pracovní stůl se starým počítačem a CRT monitorem. Na konci místnosti pod oknem vedle malého elektrického topení stála postel s přehozem s obličejem Bruce Leeho. Přes ní jsem očima přešla na druhou stranu místnosti, kde jsem u stěny uviděla dvě skříně. Jedna z nich byla nejspíš na šaty.



Pokojík to byl malý, ale přesto se bylo všude na co dívat. Obzvlíště díky těm plakátům na stěnách. Není divu, že mou pozornost upoutal natolik, že jsem si nevšimla, že Erika se mnou pořád nemluví, i když jsem já plakáty všemožně chválila, i ten přehoz s Brucem Lee. Konečně jsem se na ní podívala. Ona se dívala na mě, ale její obličej měl nešťastný výraz. Zdálo se, že má na krajíčku. A já ji konečně uviděla. Uviděla jsem pravou Eriku. Tu, která se schovává za drsnou skořápkou, za propíchanýma ušima, piercingem v bradě a vlasama na kluka. Tu, která mě tehdy políbila. A zatoužila jsem políbit ji.



Bezmyšlenkovitě jsem přešla dva metry, které nás dělily a objala jsem ji. Pak jsem se obrátila tváří k ní a beze slova ji políbila.



Nebrnila se mi. Její rty byly jemné a za chvíli trochu vlhké od slz, co jí stékaly po tvářích. Držela jsem ji za hlavu a věděla, že z tohohle už se nevymluvím. Že tohle už nemůžu přehlédnout, že moje city jsou pravé,musí být pravé, protože tehdy, když jsem spala s Danem, bylo to z rozumu, ale teď to není z rozumu, teď nad tím nepřemýšlím, teď-



Dveře se náhle otevřely a my od sebe odskočily, jakobychom chtěly odhodit horký brambor. Ale bylo už pozdě. Eričina máma nás viděla se líbat. Chvilku tam ohromeně stála, ale pak jakoby za sebe odhazovala stud, usmála se a podala nám každé do ruky misku s jahodami se šlehačkou.



"Udělala jsem vám dezert. Snad bude chutnat."Potom za sebou zavřela dveře a my zase osaměly.



Podívala jsem se nechápavě na Eriku. Ta si jen ledabyle strčila lžičku šlehačky do úst a sedla si na postel.



"Moje máma ví, že jsem lesba."Řekla, když lžičku zase vyndala.



Nesměle jsem se posadila vedle ní. "Kdys jí to řekla?"



"Neřekla. Ona to prostě vycítila,že jsem jiná. Už od malička se mi líbily spíš holky a s kluky jsem se jen kamarádila. V osmý třídě jsem se zamilovala do spolužačky. Neměla jsem v tý době žádný kamarády. Půlka třídy mě nenáviděla, protože to byly omezenci. Snažili se mě šikanovat, ale to vždycky končilo rvačkou z mý strany, takže mi akorát ztrpčovali život. Irena byla jiná. Zastávala se mě. Zamilovala jsem se do ní. Ale když to zjistila, naštvala se a už se se mnou nechtěla bavit. Pak se mě už nezastávala. Někdy dokonce byla s těmi, co byli proti mně. Když mě nemohli zbít, dělali mi aspoň naschvály. Házeli mi obědy do tašky, na učebnice. Kradli mi věci, na tělocviku mi podkopávali nohy. Jednou to udělala i Irena. Přišla jsem domů s pláčem. Máma mě vyzpovídala a j jí řekla všechno i o Ireně. Ona se mi přiznala, že to už o mě dávno tušila..."



Nevěděla jsem, že tak silná osobnost, jako je Erika, mohla být někdy šikanovaná. Možná právě proto se stala tak silnou.



"To mě mrzí, že si tohle zažila..."Dala jsem jí ruku na rameno a ona se mi najednou podívala do očí.



"To je jedno...změnila jsem nakonec školu a věci se zlepšily...Dneska už se těm uboožákům jenom směju... Protože já byla lepší ani to věděli a záviděli mi."



Chvilku jsme se sobě koukaly do očí a zůstaly jsme mlčet. "O tobě to někdo ví?"Pokračovala Erika nesměle.



Zavrtěla jsem hlavou. "Jen ty..."



Vzala mi teď hlavu do svých dlaní a pozorně si mě prohlížela.



"A co Dan?"



"Nemiluju ho. Spali jsme spolu. Ale nelíbilo se mi to. Hnusilo se mi to. Není to vůči němu fér, ale není fér s ním zůstávat..."Uvažovala jsem nahlas.



Erika mě znovu políbila. Jelikožjsme obě měly pořád naklíně dezert, který nás teď, jakkoliv byl dobrý, pramálo zajímal, odložily jsme ho na stůl vedle počítače.



Erika mě pomalu začala hladit po tváři a po šíji a se svými doteky sahala stále níž. Nervózně jsem se ohlídla ke dveřím.



"Neboj...nikdo sem nepřijde...dokdy máš být doma?"



"Do desíti."



"Tak to máme ještě spoustu času..."



Začervenala jsem se.



"Bojíš se?"



"Ne!"



Bylo to nádherné. S Erikou jsme se pomalu vysvlékly a něžně, dlouze jsme se líbaly na různých místech. Erika mi jemně rozevřela nohy a laskala mne svým jazykem na intimních místech. Potom jsem i já okusila ji. Líbilo se mi to. Moc. Měla jsem z toho všeho takový příjemný vřelý pocit. Poprvé v životě jsem měla orgasmus...



Budík na stole ukazoval skoro půl desáté. Pořád jsme s Erikou ležely svlečené vedle sebe a oddychovaly.



"Eriko?"



"Hm?"



"Už jsi to někdy...s někým..."



"Jo..už jo...poprvé asi před rokem...teď ti můžu předávat své zkušenosti."Zaculila se Erika a přitiskla se ke mně.



"A s klukem?"



"Ne! To bych ani nechtěla, nijak mě to neláká. A kluci mě naštěstí většinou jako holku ani neberou."Zachechtala se.



"Eriko..."



"No?"



"Chci tohle brát jako své poprvé."



Na ta slova se Erika usmála a políbila mě. "Teď jsem tě oficiálně zkazila."



Hodiny šly dál a já se nakonec musela sbalit a jít, abych dodržela nejvyšší inštancí stanovenou večerku. Erika přemluvila rodiče, aby mě směla doprovodit. Nejdřív jsem se před její mámou docela styděla, protože asi pochopila, že jsme nahoře nedělaly domácí úkol, ale na její tváři jsem nerozpoznala žádné známky toho, že by byla vyvedená z míry nebo rozčilená. Právě naopak. Mile se usmívala jako vždycky a dala mi domů ještě kus rebarborového koláče. Pan Popelka seděl po celou dobu loučení zakotlený v křesle před fotbalovým zápasem a jen mi pokynul lahví piva, kterou držel v ruce.



"Zas nás někdy navštiv, Andělo!"A bodře se usmál.



Venku už bylo chladno a já si neprozíravě nevzala sebou svetřík. Erika uviděla, že se třesu a rychle mi přinesla z domu ještě svoji bundu.



"Pak mi ji vrátíš."Řekla konejšivě a pomohla mi obléct se do ní. Pak dělala, jakože mi ji narovnává na ramenou, ale po celou cestu, co jsme šly ke mně domů, mi ruku z ramene nesundala. Byl to tak příjemný pocit být s ní. Teď už jsem navíc věděla jak vypadá její tělo. Mýlila jsem se, když jsem si myslívala, že má chlapeckou postavu. Pod tím pytlovitým oblečením byla její postava dokonale ženská. Ale prostá, s malými prsy. Svěřila se mi, že svoji postavu nemá moc ráda, ale j jí řekla, že je dokonalá.



Chvíli jsme kráčely vedle sebe mlčky a potom najednou, jako by se k tomu dlouho odhodlávala, přerušila Erika ticho otázkou. "Takže...co my jsme? Jak to teď vlastně bude?"



"Musím se rozejít s Danem..."



"Hmm...a co ty tvoje...kamarádky? Z Lídy jsem měla posledně pocit, že mě nesnáší."



"Tak to není."Řekla jsem a skoro jsem věřila v to, že je to pravda. "Byla naštvaná kvůli tomu, že chodím s Danem. A takhle to dávala najevo. Proto se semnou pohádala."



"Jo, slyšela jsem, jak křičíš,že nejseš lesba."



Sklopila jsem hlavu a začervenala se.



"Přede mnou se nemusíš stydět." Erika vzala něžně mou hlavu do svých dlaní a políbila mě. Pak jsem ale dostala strach a ohlížela jsem se kolem sebe, jestli tam nejde někdo ze školy.



"Stydíš se za mně?"



"Ne...to ne! Já jen...nejsem ještě připravená...takhle to říct...nahlas...Já...je toho na mně moc."Vykoktala jsem.



"Hm...chápu."



Znova jsme chvilku šly mlčky.



"Hele, jestli chceš, nemusíme nikomu ještě o nás říkat. Krom toho...stejně do toho nikomu nic není, ne?"Navrhla Erika a já to s radostí přijala.



"Děkuju Ti."A to už jsme stály před naším domem. Dole se svítilo, ale rolety byly zatažené. Váhala jsem, zda mám riskovat, ale moje roztoužení bylo silnější a tak jsem Eriku na rozloučenou políbila. Pak na mě kývla, čímž mi dala sbohem. Na to gesto už jsem si začala zvykat. Bylo tak svérázné a nenucené, že k Erice prostě patřilo.



"Devět padesát devět!"Ozvalo se od dřezu, když jsem vkráčela do místnosti.



"Takový kousíček a mohlasmít zaracha!"Máma ukazovala prsty a přitom se přímo zlomyslně smála, ale já věděla, že si ze mě jen dělá legraci.



"No to víš. Umím včas přijít."Zasmála jsem se.



"Ale podívejme se! Jsi celá rozzářená! Nějakej kluk?"



"Dobrou noc!"Zahulákala jsem ze schodů místo odpovědi. Kdyby kluk... Pomyslela jsem si. Někdo lepší...