Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Pravá láska VI

10. srpna 2013 v 13:51 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Můj stařičký laptop, který ležel na mém psacím stole, mi byl vždycky dobrým pomocníkem. A s ním i Google. Otevřela jsem si prohlížeč a zasvítila na mě bílá stránka s barevným nápisem. Ale kde začít? Mám snad hledat "příznaky homosexuality"? Vždyť to není žádná nemoc! Tak co tedy? Po chvilce přemýšlení jsem naťukala "Jak poznám, jestli jsem lesba." Vyjel mi milión odkazů. Mezi nimi i článek o tom, jak takovou lesbu identifikovat.



Klikla jsem na první, který mě odeslal k článku, kde několik mladých lidí popisovalo svoje pocity, když v pubertě zjišťovali pravdu o své orientaci. Zarazila jsem se u jedné z nich, která popisovala, že měla kluka, ale že se jí zdálo, jak se líbá s kamarádkou a bylo jí to moc příjemné. Také tam popisovali erotické sny.



Zavřela jsem oči a představila jsem si Eriku bez všeho toho pytlovitého oblečení. Ale moc dobře to nešlo. Nechodily jsme do stejné třídy, takže jsem ji ani neviděla převlíkat se na tělocvik. Nikdy jsem ji neviděla v sukni, dokonce snad ani v šortkách ne. Odmítala cokoliv upnutého. Pžesto se mi proměnlivý obraz jejího těla usazoval pomalu v mysli a utvářel do podoby, kdy na sobě neměla nic než kalhotky a podprsenku. Nevím proč, jako bych se i v myšlenkách bála ji úplně svléknout. Ale ta představa byla stejně nádherná. Rozbušilo se mi srdce a dostala jsem chuť ji políbit. A tak jsem to udělala. Ona mě přitom objala, ale jinak než Dan. Něžně. Měla malé hubené ruce. Ale líbily se mi. Sjížděla jsem jí rukou k ňadrům.



Ne! Co to se mnou je proboha? Co si to představuju? Jako by mé myšlenky zachvátil nějaký vir! Zavřela jsem oči a představila si Dana. Jeho tělo jsem znala, ale nijak mě nepřitahovalo. Bylo vzdálené. Celý vypadal jako plastová figurka. Jako vojáček. Zavrtěla jsem hlavou a odehnala tu představu.



V tom jsem zase uslyšela kamínek na okně. Lekla jsem se a zaklapla laptop. Bylo už jedenáct a máma s bráchou spali. Otevřela jsem okno.



"Ahoj..."Stál tam Dan.



"Dane co je...nenapsals mi, že příjdeš?"



"Ne...promiň...dneska ses chovala divně, nechceš si promluvit?"



Musela jsem rychle přemýšlet. Teď jsem ho tu nechtěla.



"Jsem unavená, promluvíme si zítra, ano?"



"Je teprve jedenáct..."



"Dane prosím!"



"Ok,ok...zítra..."Přisvědčil zklamaně a pak se se mnou rozloučil.



Zítra Dane..zítra musím zjistit, jestli jsem opravdu lesba...



A s tou myšlenkou jsem šla spát...





Ještě nikdy jsem takhle neocenila úlohu zlatých stránek. Díky nim jsem zjistila, že v našem městě jsou jen dva Popelkovi (a jeden pan Popílek), z nichž jedni bydlí Popelkovi bydlí na druhém konci města, takže v úvahu připadali ti druzí, protože jsem věděla, že Erika bydlí podle trasy autobusu. Ze začátku mi to přišlo jako šílený nápad. Moná, že ani nebude doma...ale jestli přijdu k ní a budu s ní v kontaktu, doufám, že nějak zjistím mé city k ní. Noco jiného jsem měla dělat?



Dan skutečně přišel po škole za mnou a chtěl si promluvit, ale já ho odbyla, že je to tím, co se mezi námi stalo a že je to velká změna a blablabla a on mi to ochotně věřil a řekl, že možná na mě moc tlačil a od teď bude "jemnější".



Byl to zrovna týden od doby, co jsem s Erikou mluvila naposledy...co jsme...Co když mě uvidí nerada? Co když mě nemůže vystát? Ožná kvůli mně si nechala tak drasticky změnit účes...



Když se začalo stmívat, řekla jsem mámě, že jdu za kamarádkou a odešla jsem. Máma na mě jednom houkla, ať jsem do deseti zpátky. Svoji cestu jsem započala ráznými kroky, ale už po pětiminutách mě moje myšlenky dohnaly. A nejen to. Stály tu přede mnou, šklebily se na mě a bránily mi v cestě.



Čeho tím chceš docílit? Nemiluješ už Dana? Co když nebude doma? Co když zjistíš, že jsi lesba? Co pak? Rozejdeš se s Danem? Chceš mu opravdu ublížit? A co tvoje kamarádky? Mluvily by s tebou po takovém zjištění?



Musela jsem je rozehnat mávnutím rukou. Jistěže nejsem lesba! A až Eriku uvidím, jenom si to potvrdím. Omluvím se jí. Možná budeme kamarádky. S Danem budu dál chodit a brzy se mi sex s ním zalíbí. První sex je vždycky stejně na nic! Tak jaképak copak? Jdu jen na přátelskou návštavu a basta!



Ale sama jsem tomu nevěřila. Bušící srdce a krev, která se mi hnala do hlavy, jakoby mě dělaly pořád těžší a těžší a pomalejší a pomalejší, až jsem se na cestičce vedoucí k domku číslo dvanáct, kde podle zlatých stránek bydlela Erika, málem otočila a šupajdila zpátky domů.



Ale nakonec jsem to neudělala. Místo toho jsem s prutkým bušením srdce zazvonila na zvonek s nápisem "Popelka".



"Dobrý den, je Erika doma?"Otevřela mi milá černovlasá, trochu pomenší paní v kytičkované zástěře.



"Ano je. Ty jsi...?"



"Já jsem její kamarádka."Na ta slova se maminka Eriky rozzářila a křikla někam dozadu.



"Eriko! Máš tady kamarádku!"Pak se znova podívala na mne. Usmála se na mě a řekla: "Zrovna se chystáme večeřet. Nechtěla by sis dát s námi? Mám bramborového salátu pro celou armádu!"



"Jste velice milá ale..."



V tom se vedle paní Popelkové objevila Erika. Koukala se na mě jako kdyby viděla ducha.



"Ale dáš si s námi, to je přece samozřejmost! Pojď dál!"Nemohla jsem odporovat, protože mi to přišlo nezdvořilé, tak jsem vešla dveřmi, ve kterých pořád ještě stála Erika a snažila jsem se tvářit se jakoby nic.



Mezitím Eričina maminka přiskočila k zavalitému chlapíkovi koukajícímu se z křesla, ve kterém byl téměř namáčknutý, na televizi a cosi mu řekla. Když tak učinila, chlapík vrhl pohled směrem ke mně a usmál se.



"Těší mě, Popelka!"Vmžiku byl u mě a k mému překvapení mi podával buclatou ruku. Zdvořile jsemmu s ní zatřásla a řekla své jméno. Slyšela jsem o Eričině otci, že je despota. Celá škola si šuškala o tom, jak jednou, na vánočním trhu naší školy, chytnul pod krkem kluka z prváku, který se pokoušel s ním smlouvat o ceně keramického zvonečku. Teď tu stál jak veliká hora pudinku přede mnou, knoflíky u košile jen tak tak držely jeho velký pivní pupek, a usmíval se na mě jak mílius.



"Jsem rád, že si Erika konečně našla nějakou kamarádku. Nesnáším, když se poflakuje s tou klučičí bandou! Tenhle týden se dokonce nechala ostříhat a propíchnout bradu! Nic nám neřekla, po škole přišla na večeři a dělala jakoby se nechumelilo! A teď to vypadá, že snad mám syna místo dcery!"Eričina maminka, jejíž trpělivost snad musela sahat až do nebes, chytla tatínka za ruku a utěšovala ho.



"Tatínku, nerozčiluj se. Mysli na svůj tlak. A navíc, máme tu hosta."



"Ano hosta."Pan Popelka se na mě opět usmál. "Vítej u nás! Chovej se tu jako doma! A zuj si ty boty..."Poslušně jsem si zula boty. Pan Popelka si sedl ke stolu, ke kterému Erika začala nosit talíře a příbory.



Kývl na mě a já věděla, že by ode mě nebylo příliš prozíravépořád stát jen v předsíni. Tak jsem si sedla naproti němu.



"Pověz mi, Andělo...co dělají tvoji rodiče?"



Trochu jeho otázka zarazila, ale přecijen jsem odpověděla: "Táta byl voják, ale už zemřel. Máma pracuje jako editorka v nakladatelství a občas překládá z francouzštiny."



"Hm! Tomusí být učená! Francouzština!" Zasmál se Popelka a než se jeho manželka z dcerou také usadily ke stolu, trávil čas tím, že vyprávěl vtipy o francouzech a pradodoval jejich přízvuk.



"Sachrblé!"Zavřeštěl. "Polívka! S pchísmenkchy!"



Stůl byl kruhový, takže jsem seděla vedle Eriky. Ta ale celou dobu soustředěně koukala do jídla, jakoby na něm hledala chloupek.



"Nenimrej se v tom tolik! Prostě to sněz!"Napomenul ji čas od času pan Popelka a já poznala, že není jen nerudný. Že má prostě nevyzpitatelnou povahu. V jednu dobu vtipkuje a za chvilinku se rozčiluje nad mrtvým mravencem v polévce. Cokoliv homůže vyvést z míry. Vzpomínala jsem na svého tátu. Pamatovala jsem se na něj jako na klidného a vyrovnaného muže. Nechápala jsem, jak někdo může vydržet doma s někým tak nevypočitatelným.



Po večeři se Erika zcela nečekaně zvedla a řekla: "Anděla mi přišla pomoct s jedním domácím úkolem. Můžem jít nahoru ho vyřešit?"



"Jistě zlatíčko, jen běž."Řekla Eričina maminka klidným tónem, zatímco její tatík už usedal k televizi a lamentoval nad tím, že nemůže najít dálkový ovladač.



Tak jsme šly do jejího pokoje. Po cestě jsme nevydaly ani slovo, ani hlásku. A to mi zrovna moc na odvaze nedodávalo. Celá moje návštěva byla jaksi divná, protože až doteď jsem nepromluvila s Erikou jediné slovo. Pak za námi zavřela okno svého pokoje a j užasla. Stěny byly celé polepeny motorkáři, auty, zpěváky, nějakými zvláštními potetovanými a popiercingovanými lidmi, fotografiemi kočkovitých šelem, planet a plakáty filmů. Všechny ta prapodivná směs jakoby tvořila tapetu, pokrývající nejen stěny, ale i strop celého pokoje. Nasbírat to všechno jí muselo trvat roky. Některé filmové plakáty byly originály ještě z devadesátých let. Z jednoho z nich se na mě zlomyslně zubil Freddie Krueger.



"Páni! Tvůj pokoj je úžasný! Tos musela sbírat roky!"Procházela jsem místností, ale Erika zamnou nehlesla ani slovo. Teprve potom jsem si začala všímat nábytku. V jedné části pokoje byla police s knihami a sportovními trofejemi a hned vedle ní pracovní stůl se starým počítačem a CRT monitorem. Na konci místnosti pod oknem vedle malého elektrického topení stála postel s přehozem s obličejem Bruce Leeho. Přes ní jsem očima přešla na druhou stranu místnosti, kde jsem u stěny uviděla dvě skříně. Jedna z nich byla nejspíš na šaty.



Pokojík to byl malý, ale přesto se bylo všude na co dívat. Obzvlíště díky těm plakátům na stěnách. Není divu, že mou pozornost upoutal natolik, že jsem si nevšimla, že Erika se mnou pořád nemluví, i když jsem já plakáty všemožně chválila, i ten přehoz s Brucem Lee. Konečně jsem se na ní podívala. Ona se dívala na mě, ale její obličej měl nešťastný výraz. Zdálo se, že má na krajíčku. A já ji konečně uviděla. Uviděla jsem pravou Eriku. Tu, která se schovává za drsnou skořápkou, za propíchanýma ušima, piercingem v bradě a vlasama na kluka. Tu, která mě tehdy políbila. A zatoužila jsem políbit ji.



Bezmyšlenkovitě jsem přešla dva metry, které nás dělily a objala jsem ji. Pak jsem se obrátila tváří k ní a beze slova ji políbila.



Nebrnila se mi. Její rty byly jemné a za chvíli trochu vlhké od slz, co jí stékaly po tvářích. Držela jsem ji za hlavu a věděla, že z tohohle už se nevymluvím. Že tohle už nemůžu přehlédnout, že moje city jsou pravé,musí být pravé, protože tehdy, když jsem spala s Danem, bylo to z rozumu, ale teď to není z rozumu, teď nad tím nepřemýšlím, teď-



Dveře se náhle otevřely a my od sebe odskočily, jakobychom chtěly odhodit horký brambor. Ale bylo už pozdě. Eričina máma nás viděla se líbat. Chvilku tam ohromeně stála, ale pak jakoby za sebe odhazovala stud, usmála se a podala nám každé do ruky misku s jahodami se šlehačkou.



"Udělala jsem vám dezert. Snad bude chutnat."Potom za sebou zavřela dveře a my zase osaměly.



Podívala jsem se nechápavě na Eriku. Ta si jen ledabyle strčila lžičku šlehačky do úst a sedla si na postel.



"Moje máma ví, že jsem lesba."Řekla, když lžičku zase vyndala.



Nesměle jsem se posadila vedle ní. "Kdys jí to řekla?"



"Neřekla. Ona to prostě vycítila,že jsem jiná. Už od malička se mi líbily spíš holky a s kluky jsem se jen kamarádila. V osmý třídě jsem se zamilovala do spolužačky. Neměla jsem v tý době žádný kamarády. Půlka třídy mě nenáviděla, protože to byly omezenci. Snažili se mě šikanovat, ale to vždycky končilo rvačkou z mý strany, takže mi akorát ztrpčovali život. Irena byla jiná. Zastávala se mě. Zamilovala jsem se do ní. Ale když to zjistila, naštvala se a už se se mnou nechtěla bavit. Pak se mě už nezastávala. Někdy dokonce byla s těmi, co byli proti mně. Když mě nemohli zbít, dělali mi aspoň naschvály. Házeli mi obědy do tašky, na učebnice. Kradli mi věci, na tělocviku mi podkopávali nohy. Jednou to udělala i Irena. Přišla jsem domů s pláčem. Máma mě vyzpovídala a j jí řekla všechno i o Ireně. Ona se mi přiznala, že to už o mě dávno tušila..."



Nevěděla jsem, že tak silná osobnost, jako je Erika, mohla být někdy šikanovaná. Možná právě proto se stala tak silnou.



"To mě mrzí, že si tohle zažila..."Dala jsem jí ruku na rameno a ona se mi najednou podívala do očí.



"To je jedno...změnila jsem nakonec školu a věci se zlepšily...Dneska už se těm uboožákům jenom směju... Protože já byla lepší ani to věděli a záviděli mi."



Chvilku jsme se sobě koukaly do očí a zůstaly jsme mlčet. "O tobě to někdo ví?"Pokračovala Erika nesměle.



Zavrtěla jsem hlavou. "Jen ty..."



Vzala mi teď hlavu do svých dlaní a pozorně si mě prohlížela.



"A co Dan?"



"Nemiluju ho. Spali jsme spolu. Ale nelíbilo se mi to. Hnusilo se mi to. Není to vůči němu fér, ale není fér s ním zůstávat..."Uvažovala jsem nahlas.



Erika mě znovu políbila. Jelikožjsme obě měly pořád naklíně dezert, který nás teď, jakkoliv byl dobrý, pramálo zajímal, odložily jsme ho na stůl vedle počítače.



Erika mě pomalu začala hladit po tváři a po šíji a se svými doteky sahala stále níž. Nervózně jsem se ohlídla ke dveřím.



"Neboj...nikdo sem nepřijde...dokdy máš být doma?"



"Do desíti."



"Tak to máme ještě spoustu času..."



Začervenala jsem se.



"Bojíš se?"



"Ne!"



Bylo to nádherné. S Erikou jsme se pomalu vysvlékly a něžně, dlouze jsme se líbaly na různých místech. Erika mi jemně rozevřela nohy a laskala mne svým jazykem na intimních místech. Potom jsem i já okusila ji. Líbilo se mi to. Moc. Měla jsem z toho všeho takový příjemný vřelý pocit. Poprvé v životě jsem měla orgasmus...



Budík na stole ukazoval skoro půl desáté. Pořád jsme s Erikou ležely svlečené vedle sebe a oddychovaly.



"Eriko?"



"Hm?"



"Už jsi to někdy...s někým..."



"Jo..už jo...poprvé asi před rokem...teď ti můžu předávat své zkušenosti."Zaculila se Erika a přitiskla se ke mně.



"A s klukem?"



"Ne! To bych ani nechtěla, nijak mě to neláká. A kluci mě naštěstí většinou jako holku ani neberou."Zachechtala se.



"Eriko..."



"No?"



"Chci tohle brát jako své poprvé."



Na ta slova se Erika usmála a políbila mě. "Teď jsem tě oficiálně zkazila."



Hodiny šly dál a já se nakonec musela sbalit a jít, abych dodržela nejvyšší inštancí stanovenou večerku. Erika přemluvila rodiče, aby mě směla doprovodit. Nejdřív jsem se před její mámou docela styděla, protože asi pochopila, že jsme nahoře nedělaly domácí úkol, ale na její tváři jsem nerozpoznala žádné známky toho, že by byla vyvedená z míry nebo rozčilená. Právě naopak. Mile se usmívala jako vždycky a dala mi domů ještě kus rebarborového koláče. Pan Popelka seděl po celou dobu loučení zakotlený v křesle před fotbalovým zápasem a jen mi pokynul lahví piva, kterou držel v ruce.



"Zas nás někdy navštiv, Andělo!"A bodře se usmál.



Venku už bylo chladno a já si neprozíravě nevzala sebou svetřík. Erika uviděla, že se třesu a rychle mi přinesla z domu ještě svoji bundu.



"Pak mi ji vrátíš."Řekla konejšivě a pomohla mi obléct se do ní. Pak dělala, jakože mi ji narovnává na ramenou, ale po celou cestu, co jsme šly ke mně domů, mi ruku z ramene nesundala. Byl to tak příjemný pocit být s ní. Teď už jsem navíc věděla jak vypadá její tělo. Mýlila jsem se, když jsem si myslívala, že má chlapeckou postavu. Pod tím pytlovitým oblečením byla její postava dokonale ženská. Ale prostá, s malými prsy. Svěřila se mi, že svoji postavu nemá moc ráda, ale j jí řekla, že je dokonalá.



Chvíli jsme kráčely vedle sebe mlčky a potom najednou, jako by se k tomu dlouho odhodlávala, přerušila Erika ticho otázkou. "Takže...co my jsme? Jak to teď vlastně bude?"



"Musím se rozejít s Danem..."



"Hmm...a co ty tvoje...kamarádky? Z Lídy jsem měla posledně pocit, že mě nesnáší."



"Tak to není."Řekla jsem a skoro jsem věřila v to, že je to pravda. "Byla naštvaná kvůli tomu, že chodím s Danem. A takhle to dávala najevo. Proto se semnou pohádala."



"Jo, slyšela jsem, jak křičíš,že nejseš lesba."



Sklopila jsem hlavu a začervenala se.



"Přede mnou se nemusíš stydět." Erika vzala něžně mou hlavu do svých dlaní a políbila mě. Pak jsem ale dostala strach a ohlížela jsem se kolem sebe, jestli tam nejde někdo ze školy.



"Stydíš se za mně?"



"Ne...to ne! Já jen...nejsem ještě připravená...takhle to říct...nahlas...Já...je toho na mně moc."Vykoktala jsem.



"Hm...chápu."



Znova jsme chvilku šly mlčky.



"Hele, jestli chceš, nemusíme nikomu ještě o nás říkat. Krom toho...stejně do toho nikomu nic není, ne?"Navrhla Erika a já to s radostí přijala.



"Děkuju Ti."A to už jsme stály před naším domem. Dole se svítilo, ale rolety byly zatažené. Váhala jsem, zda mám riskovat, ale moje roztoužení bylo silnější a tak jsem Eriku na rozloučenou políbila. Pak na mě kývla, čímž mi dala sbohem. Na to gesto už jsem si začala zvykat. Bylo tak svérázné a nenucené, že k Erice prostě patřilo.



"Devět padesát devět!"Ozvalo se od dřezu, když jsem vkráčela do místnosti.



"Takový kousíček a mohlasmít zaracha!"Máma ukazovala prsty a přitom se přímo zlomyslně smála, ale já věděla, že si ze mě jen dělá legraci.



"No to víš. Umím včas přijít."Zasmála jsem se.



"Ale podívejme se! Jsi celá rozzářená! Nějakej kluk?"



"Dobrou noc!"Zahulákala jsem ze schodů místo odpovědi. Kdyby kluk... Pomyslela jsem si. Někdo lepší...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terežka Terežka | 23. srpna 2013 v 12:04 | Reagovat

Extrémně vynucené,stroze a nereálně napsané, ale stejně naprosto úchvatné. Mám ráda tvoje povídky. Jen kdyby si je přidávala častěji :)

2 Keiko-chan Keiko-chan | 23. srpna 2013 v 20:26 | Reagovat

Vynucené? Co ti na mých povídkách přijde vynucené? :( Asi bych měla psát lépe :(

3 Tetežka Tetežka | 26. srpna 2013 v 8:53 | Reagovat

[2]: nene, Promiň asi ten komentář vyzněl az příliš kriticky. Ja zbožňuju tvou tvorbu, ani mevis jak. Obdivuju tě a závidím ti ten talent. Vynucené mi přišlo akorat to, ze některé chvilky si popsala tak, jako by se ti to psaní nelíbilo. Jinak věř, že lepší blog s shoujo ai neznám. <3 :) a Promiň nemyslela jsem to vůbec špatně. Hlavne pokračuj, jsem zvědavá jak to dopadne :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama