Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Pravá láska VII

28. srpna 2013 v 11:56 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Druhý den už můj optimismus opadl. Došlo mi, že se mám rozejít s klukem, se kterým jsem strávila posledních pár měsíců a se kterým jsem dokonce i spala. Věděla jsem, že ho nemiluju, ale zároveň jsem věděla, že on mě ano a nechtěla jsem být bezcitná bestie. Navíc jsem ani netušila, jak mu ten rozchod vysvětlím. Do školy jsem šla pomalým krokem. Tak pomalým, že jsem málem přišla pozdě na hodinu, na kterou se u nás pozdě chodit nevyplácí. Na matiku.



Celý den jsem se ohlížela a bála se chvíle, kdy narazím na Dana.



"Co se to s tebou dneska celej den děje?" Šťouchla do mě Marcela, když viděla, že nedávám vůbec pozor na to, co říká o svém zařadění do češtinářské soutěže.

V tom mě popadla jedna myšlenka. Omluvila jsem se, že půjdu na záchod. Zrovna byla přestávka na oběd a my jsme se po odporném jídle ze školní jídelny, banánové omáčce s kuřecím masem, po které se prý i někdo pozvracel přímo do talíře, raději stáhly do studovny, před čímž jsme si koupily v bufetu nějaké relativně poživatelné občerstvení. Teď jsem nechala svoji napůl snědenou bagetu ležet na stole a zamířila jsem si to ven. Věděla jsem, že jestli ji najdu, tak právě tam.



A opravdu. Stála opřená o železné zábradlí a smála se na Martyho, který prováděl svoje triky s hakisákem, ale moc mu to nešlo, asi proto, že se mu každou chvíli druzí dva kluci pokusili hakisák vzít. Když mě zahlídla, znejistěla a já jí z dlky kývla, jakože má jít za mnou.



"Hned jsem zpátky kluci."Slyšela jsem ji říkat, než doběhlad za mnou.



Pár spolužáků, co po nás pokukovalo, mi dávalo na srozuměnou, že můj krok byl poněkud neohrabaný, tak jsem rychle zamlela cosi o pomoci s esejí, což asi dávalo ještě menší smysl, než jít za Erikou a jen tak si ji zavolat, protože její výsledky ve škole byly mnohem horší než moje.



Rychle jsem ji vzala za ruku a zatáhla ji na dětské hřiště kousek od školy, kam skoro nikdo nechodil a ani dnes tam nikdo nebyl. Sedly jsme si tedy společně na starý rozvrzaný kolotoč, který trčel ze země křivo jako špatně ukořeněný stromek a který se na jednom místě jen o chloupek nedotýkal země.



"Co je Andělo? Proč tak vyvádíš? Myslela jsem, že to mezi námi chceš udržet v taj..."



Zakryla jsem jí pusu. Co kdyby někdo poslouchal?



"Já tě prostě nechápu."



"Promiň Eriko, ale musela jsem s tebou mluvit...nevím jak se...netuším jak se...rozejít Danem..."Poslední dvě slova jsem okatě zašeptala, jako správná tajná agentka předávající informace, které by mohly zničit celou zemi.



"Promiň, ale s tímhle ti nepomůžu...Na to by ses asi měla zeptat těch husiček, se kterýma se kamarádíš."



"Takhle o nich nemluv!"



"Hele já nevím jak se rozcházet...a asi na to neexistuje žádnej univerzální recept. Ale buď si jistá že buť já, nebo on..."Zvedla se z lavičky a vyrazila rázným krokem pryč. Pak se ještě otočila. "Dám ti náskok. Je mi líto, že ti nepomůžu. Ale takovým věcem se budeš muset postavit sama...v tom ti asi nepomůže nikdo."



Její odmítnutí mě úplně zmrazilo. Nevím, co jsem čekala, že mi řekne. Že na něj mám být hodná? Vždyť je to právě její sok, i když jeho nemiluju...



Vrátila jsem se rychle do školy. A napadala mě už jediná věc.



"Holky...musím vám něco říct!"



A tak jsem jim řekla o svém záměru. Samozřejmě co nejmíň nápadně, aby snad nikdo neposlouchal a nemohl mu to donést. Věděla jsem, že oni mají tu hodinu vyučování.



"Já to přeci nechápu...Proč?!"Naříkala Lída.

"To je...já prostě...myslim si, že ho nemiluju..."Cítila jsem, jak se domně zapichují tři páry nechápavých očí. A v tu chvíli jsem poprvé cítila, že se svým kamarádkám oddaluju, protože ony mě nedokáží pochopit...



"Ahoj kotě!"Dan mě přepadl ani jsem nevěděla jak a vlepil mi hned pusu na tvář, protože jsem k němu byla ve špatném úhlu na to, aby se vytočil a dalmi ji na pusu.



"A...hoj..."Špitla jsem a stále mě pronásledovaly ty tři páry očí.



"Proč se tvoje kámošky po nás tak divně koukaj? Stalo se něco?"



"Nic...Pojďme na hřiště...prosím..."



"Proč?"



"Musím si s tebou promluvit."Řekla jsem a cítila jsem přitom, jak mi knedlík v krku pořád narůstá. Bobtnal a bobtnal, dokud jsem měla pocit, že snad už nikdy nepromluvím ani slovo. Ale když jsem potom otevřela pusu, mluvila jsem docela normálně.



Chtěla jsem zamířit k lavičce, ale on jen vykřikl: "Jé, kolotoč!"A šel si sednout na dětský kolotoč, který musel být v průměru stejně velký, nebo i menší než on do výšky, takže na něm vypadal jako neohrabané značně přerostlé dítě.



Když se konečnědotočil, přisedla jsem si k němu a jeho veselý výraz rázem zmizel, když uviděl moji zasmušilou tvář.



"Ale...opravdu se něco stalo...že jo?"Vzal mi hlavu do dlaní a snažil se mi vyčíst něco v očích, ale já je sklopila.



A pak mi z úst úplně sama vyšla ta slova, kterých jsem se celý den bála. "Musím se s tebou rozejít."



"Cože??!!"Odskočil ode mě jako kdyby poznal, že v rukou drží hada a pak nechápavě opakoval: "Ale proč...ale proč? Vždyť já tě miluju...ty mě taky miluješ? Nebo mě nemiluješ? Ne??"



Podívala jsem se na něj. Vypadal teď mnohem menší, než ve skutečnosti byl. A jeho oči byly zakalené a smutné, až mě to bolelo. Proto jsem znova sklopila oči a pomalu zavrtěla hlavou.



"Já ti nevěřím!!"Vyskočil z kolotoče a teď přede mnou prudce pochodoval jako lev strčený do klece. "To tě proti mně naočkovaly ty tvoje kámošky??"



"Ne...ony za nic nemůžou..."



"Tak co se děje? Proč? Řekni mi proč?"



Mlčela jsem a koukala a zkoumala zaprášený drn na zemi.



"Nebo je v tom nějakej kluk? Je to tak viď? Někdo jinej?? Kdo to je?! Pověz mi, kdo to je!!!"Položil mi obě ruce na ramena a prudce mnou zatřásl. "Kdo??!!"



"Já..."Najednou se mi spustily slzy. Slabě jsem ho od sebe odstrčila a položila si hlavu do dlaní. Ne, že bych ho milovala, ale bez citu jsem taky nebyla... A on teď opravdu vzbuzoval soucit. Takže jsem nevěděla, jestli brečím nad ním nebo nade mnou.



"Já se omlouvám...ale takhle to dál nejdu...nemiluju tě! Nemůžu s tebou dál chodit!"



"Ale vždyť...vždyť jsme spolu spali...to je kvůli tomu? To se ti to se mnou tak nelíbilo?"Zničehonic se jeho postoj změnil. Klekl si na zem přede mnou a chytil mě za kolena. "Proto...se se mnou hned nemusíš rozcházet...já...asi jsem to zvoral, asi jsem po tobě chtěl moc. Ale nerozcházej se se mnou, Andělo! Já tě přeci miluju!"



"Ale já tebe ne...A asi jsem ani nikdo nemilovala...jen jsem to...nevěděla..."Špitla jsem.



Dan se znova prudce zvedl a zakřičel : "Ale já ti nevěřím! Je v tom nějakej kluk, jen to nechceš přiznat. Kdo to je?!"



"Nikdo Dane!Nikdo!" Erika! "Dane prosím...nech mě už jít..."



"Ne já tě nenechám jít dokud mi neřekneš důvod!"Když jsem se ztěžka zvedla, chytil mě Dan znova za ramena a když jsem se snažila pohnout, stiskl mi je tak prudce, že jsem téměř zasykla bolestí.



"Nech mě! Už jsem ti to řekla! Už jsem ti řekla všechno!"



"Ne! Podívej se mi do očí! Podívej!"Jednou rukou mi zvedl bradu a já se zahleděla do jeho bledě modrých očí. Na chvíli jsem si pomyslela, že mě snad políbí. Tak jsem do něj strčila co nejprudčeji jsem mohla a vzala nohy na ramena.



"Počkej!!"



"Je konec Dane!"Křičela jsem ještě za sebou. Po cestě z hřiště až ke škole jsem ještě běžela, ale když jsem zjistila, že mě nepronásleduje, dala jsem se znova do chůze, zčásti proto, že se před budovou školy ještě ochomýtalo dost lidí. Minula jsem Eriku, ale ani jsem se na ni nepodívala. Nemohla jsem. Cítila jsem se jako ta nejhorší. Jako vyvrhel. Jako podvodnice...







Myslela jsem, že tímhle krokem bude rázem všechno jednodušší. Ale...nebylo. Záleželo mi snad pořád na Danovi? Spletla jsem se snad se svými city k Erice? Ne... Ale přesto. Rozejít se s ním v tváří tvář a vidět jeho smutný zamilovaný výraz bylo víc než jsem mohla snést. Bylo to jako kdyby se proměnil v bezbranné zvíře a já v lovce, jež mu zasadil poslední nemilosrdnou ránu. Když jsem tak tehdy seděla na lavičce na náměstí, ve své naivitě jsem si myslela, že tímhle jsem učinila všemu konec. Netušila jsem, jak rychle se věci můžou zvrtnout. Jak rychle se zdánlivě bzbranné raněné zvíře vzchopí a rázem se promění v nemilosrdného predátora připravenému oplatit lovci jeho úder i s úroky...



Z úvah mě vytrhlo zapípání mobilu. "Sejdi se se mnou u plotu na nadrazi."To byla Erika. Podle tónu zprávy jsem vycítila, že už tam nejspíš na mě čeká. K nádraží to bylo pěšky ale ještě dost daleko, takže jsem před náměstím nasedla na autobus a ujela pár zastávek. Měla jsem naštěstí u sebe pár drobných. Myslím, že tu vzdálenost bych ve svém rozčilení ani neušla. Dokonce bych se cestou snad i ztratila, i když to bylo při mé znalosti města takřka nemožné.



Erika na mě už netrpělivě čekala na autobusové zastávce.



"Napadlo mě, že přijedeš tudy." Seděla na zábradlí jakoby se nechumelilo. Vzápětí jsem jí ale zahlédla do tváře a poznala, že jak je nervózní. Ani se mě nezeptala, jak to dopadlo. Tedy slovy ne. Ale její výraz byl výmluvný až až. Po chvíli se zjistila, že stojím uprostřed chodníku jako skála a civím na ni s vypoulenýma očima.



"Rozešli jsme se."Vyřkla jsem to, co jí už muselo být dávno jasné. Místo slov se ke mně rychle přiblížila a já ucítila její teplé objetí. Ale i tak mi bylo mizerně...



Už jsme se spolu dlouho nezdržely. Erika mi řekla, že jí kámoš doučuje angličtinu výměnou za trávu. Nevím, jestli to myslela vážně, nebo si dělala legraci, ale byla jsem tak mimo, že jsem si toho ani nevšimla. Šla jsem domů s pevným přesvědčením, že svůj žal utopím v šití.



To se mi ale vůbec nedařilo. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Jehly se mi lámaly, nitě zacuchávaly a stroj vypovídal službu. Nakonec jsem se přestala snažit a chvilku jen tak koukala do blba. K mému velkému překvapení budík ukazoval čtvrt na jedenáct. Když už jsem se chystala zvednout a jít do sprchy, zarazil mě zvuk malých kamínků ze štěrkové cesty, jak narazily na sklo okna. Že by Erika?



Ale vyhlédnutí z okna mi potvrdilo pravý opak. Stál tam Daniel a vypadal snad ještě hůř, než když jsme se viděli naposled. Z těžkým srdcem jsem okno otevřela a vyhlédla ven.



"Dane,je strašně pozdě. Co tu děláš?"



"Chci vysvětlení! Chci, abys mě pozvala dál a řekla mi jméno toho kluka!"



"Prosímtě, Dane, žádnej kluk přeci není..."



"Tak co jsem udělal? Nechápu to, tak zničehonic... Vždyť nám to tak hezky klapalo..."



"Jsem unavená a chci jít spát."Vyšlo ze mě, ale pravda to byla jen zčásti. Spíš jsem se ho chtěla zbavit.



"Tak ty mi nic neřekneš?"



"Uvidíme se zítra, Dane..."



Při vyřčení jeho jména jsem už měla slzy na krajíčku. Možná jsem prostě citlivka. Ale jakmile jsem zavřela okenice, zhroutila jsem se na koberec v pláči...





Uběhl zhruba týden a ve škole se nic zvláštního nedělo. S Erikou jsme se pořád tajně scházely, dokonce mě začala navštěvovat i doma, i když máma s návštěvami kamarádek nebyla tak docela smířená (kdyby kamarádek). Samozřejmě, že její návštěvy probíhaly ve vší počestnosti... Byla jsem z toho všeho v šoku a myslím, že jsem to možná dokonce přenesla na ni. Ale možná jsme vycítily to, co se bude dít...



Další týden jsem přišla do školy jako obvykle, pozdravila jsem se před školou s kamarádkami, ačkoliv v poslední době byly naše vzájemné schůzky trochu řidší než předtím. Ony se na mne usmály a mávly na mě, ale pak se zase přimkly k sobě v kroužku a pokračovaly v hovoru, přičemž po mě pokukovaly. Měla jsem to tušit. Cestou ke skříňce mě ještě bujaře pozdravilo pár lidí, které jsem sotva znala a přitom se chichotali. Když jsem stanula před ní, uvědomila jsem si proč.

Bylo to tam. To, čeho jsem se vnitřně nejvíc obávala. Obrovská cedule s nápisem napsaným lihovkou a obtaženým červenou zvýrazňovací fixou přímo pod mojí drobnou cedulkou se jménem. Ta velká písmena řvala na všechny kolemjdoucí: KUNDILIZKA. Věděla jsem naprosto přesně, kdo to udělal a chtělo se mi v tu chvíli brečet. Statečně jsem strhla papír a zmačkala v dlani. Měla jsem pocit, jakoby mě slova pálila do ruky, ačkoliv jsem věděla, že je to nesmysl. Po otevření skříňky se na mne vyvalily moje věci...nic neočekávaného, skříňka byla stará, polička dost dobře nedržela a stávalo semi to pořád. Ale když jsem je sbírala, našla jsem mezi nimi rudou obálku, o které jsem bezpečně věděla, že není moje. Třesoucími se prsty jsem ji pomalu otevřela. Vevnitř jsem objevila papír s ohryzaným okrajem, patrně vytržený ze sešitu. Na jednom řádku tam známým písmem bylo napsáno pouze pár slov:



Vím, co děláš a je mi z tebe na blití. Tohle ti nedaruju.



V tu ránu jsem měla chuť ze školy okamžitě utéct, ale věděla jsem, že by to byla hloupost. Ani jsem nezaregistrovala, že zazvonilo a chodby kolem mne se vyprázdnily. Zamáčkla jsem slzy, naskládala své věci zpátky do třídy a na hodinu jsem přišla o pět minut pozdě.



S Marcelou, Klárou a Lídou jsem se neviděla celé dopoledne, protože jsme měly oddělené hodiny. Ale hned o obědové pauze jsem je nedočkavě vyhlížela u našeho stolu. Když přišly, rozhlížely se po místnosti, jakoby si rozmýšlely, zda-li si přisednout ke mně nebo někam jinam. Nakonec to vzdaly, protože až na náš stůl byla jídelna skoro naplněná s tak zamířily ke mně.



"Ahoj..."Prohlásily trojhlasně a uhýbaly přitom pohledy.



"Čau holky...proč tak protáhlé obličeje? Co se stalo?"Snažila jsem se ovládat svůj hlas.



"Podívej, takhle to už nejde..."Lída se ozvala jako první.



"Co nejde?"



"Nejdřív nám lžeš, přestáváš se s náma scházet, rozejdeš se s Danem a pak tohle..."



"Co "tohle"?"Musela jsem svůj hlas hodně přemáhat, aby nevyskočil až do nebeských výšin.



"Však víš...nedělej blbou Andělo, všichni na škole už to vědí. Podvádělas Dana s tou lesbou Erikou a pak jste mu společně nadávaly!"



"COŽE? Ale to přeci vůbec není pravda!"



"Jo? Tak co je teda pravda? Chodíte s Erikou? Tak chodíte spolu??"Do hovoru se vložila Klára.



"No...my...do toho vám nic není!"Věc, kterou jsem řekla, byla asi poslední ranou našemu "přátelství". Za námi se uvolnil stůl, holky se jako na povel zvedly a vzaly do rukou své tácy.



"Možná by sis měla ujasnit své priority."Sykla na mě Klára, když odcházely. Poslední u stolu zůstávala Magda. Trochu přešlapovala na místě, jakoby musela jít, ale ještě předtím mi chtěla něco povědět.



"Andy...já...nemyslím si, že je to špatný, že chodíš s Erikou. A Dan je blb, všichni jsou tupí když mu věří...ale..."

"Ale?"



"Pochop...Lída s Klárou jsou moje nejlepší kámošky, nemůžu bejt proti nim. Promiň."Řekla a potom rychle odkráčela, div že přitom nezakopla. Lída a Klára už byly dávno u nového stolu a ohlížely se po ní. Nějak mě přešla chuť.



Po obědě jsem procházela chodbou kolem hloučku lidí seskupeného kolem jídelnové nástěnky. Najednou někdo křikl "podívejte, to je ona!", dav se na okamžik rozestoupil a já to viděla. Dan mě vyfotil s Erikou! A ne jednou, musel mě sledovat celé ty dny, byly ty i fotky u nás doma. A byla tam...byla tam...moje nahá fotka! Najednou se mi zatočila hlava. Vybavila se mi vzpomínka jednoho našeho rande, kde Dan chtěl zajít trochu dál, ale já ne. Hrozně moc dotíral až jsem mu nakonec dovolila pořídit alespoň moji fotku bez trička. Úplně jsem na to zapomněla. Šly na mě mrákoty. Svět se točil a točil. Pořád víc a víc...



Ponořila jsem se do temnoty, do něčeho měkkého a teplého. Chtěla jsem tak zůstat navždy. Kdyby tu ale nebyl ten hlas, který mne volal. Ten hlas, volal moje jméno... Spatřila jsem před sebou tvář. Byl to anděl?



"Slečno Uhlířová, slečno Uhlířová!"Obtloustlá ošetřovatelka strčila svůj nos přímo přede mne a její tučné prsty mě co chvíli pleskaly po tvářích.



"Konečně se probrala! Tak paní ředitelko, tady ji máte." Ošetřovatelka o kousek ustoupila a přede mnou se zjevila přísná tvář naší ředitelky.



"Tak slečno, copak to měla znamenat? Můžete mi povědět, kdo dal vaši nahou fotku na nástěnku? Předpokládám, že vy ne."Měřila si mne pohledem, jako bych mohla být skrytá prostitutka. "Možná to děvče na ostatních fotografiích, ta Erika...ehmm..."



"Ne, ona rozhodně ne! Víte, myslím, že to byl ...určitě to byl můj bývalý přítel, Dan Rychlý. Rozešli jsme se a těžce to nese..."



"Aaa...pubertální roztržky..."Zakoulila očima ředitelka. "Toho Dana si předvolám a pokud se dozná, vyvodím z toho důsledky."



"Ale co když se nedozná?"



"Máte snad důkaz, že to byl on?"



"Tu fotku přeci pořídil on...když jsme spolu...byli."



"Slečno Uhlířová, na to jste měla myslet tehdy. Kdoví, jestli ji nerozdal svým kamarádům. A já nebudu trestat nikoho, kdo je nevinen. Nicméně myslím si, že vaši rodiče by o této skutečnosti měli být informováni, už jsem volala vaší matce, vyzvedne vás ze školy..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terežka Terežka | 28. srpna 2013 v 20:41 | Reagovat

Tak jak jsem minulou část zkritizovala, tak tu dnešní absolutne chválím. Míč se mi to líbí, je to úplně ze života a doufam v jakýkoliv dobry konec! :D a ubohost Dana je naprosto reálná. Vetsina kluku to nemůže překousnout. :) Palec nahoru :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama